25 C 127/2021-58

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 177 042 Kč + 30 189,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12 493 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 194 738,50 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 182 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 26. 11. 2021 domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 177 042 Kč s tím, že bylo porušeno jeho právo na pojednání věci v přiměřené lhůtě u u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka]. Řízení trvalo 16 a půl roku. Šlo o vydání nezaplacené peněžité zápůjčky. Meritorně bylo rozhodnuto po 7 let, poté byly řešeny již jen náklady řízení. Žalovaná uznala žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění a poskytla žalobci částku 146 458 Kč. Dále se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 30 189, 50 Kč způsobené nezákonnými rozhodnutími. [příjmení] představuje náklady řízení, které bylo vedeno po vydání prvního rozhodnutí soudu prvního stupně.

2. Žalovaná se k věci vyjádřila tak, že potvrdila, že žalobce u ní dne 21. 9. 2021 uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody ve výši 30.189,50 Kč a zadostiučinění ve výši 323.500 Kč. K projednání žádosti žalobce došlo dne 18. 11. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 146.458 Kč. Nárok na náhradu škody nebyl žalovanou vyhodnocen jako důvodný. Celková doba řízení činila pro žalobce 16 let a 7 měsíců, řízení bylo zahájeno doručením návrhu na vydání platebního rozkazu dne 13. 8. 2004, ve věci bylo rozhodnuto ke dni 6. 8. 2009, řízení ovšem pokračovalo ohledně nároku na náhradu nákladů řízení. K pravomocnému skončení došlo dne 31. 3. 2021. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a uplatňoval návrh na zaplacení částky 265.000 Kč s příslušenstvím coby nárok na vrácení půjčky. Ve věci bylo rozhodnuto po uplynutí 5 let a 1 měsíce ode dne zahájení řízení. V této fázi řízení bylo rozhodováno na jednom stupni obecné soudní soustavy a byl zjištěn průtah spočívající v neodůvodněné nečinnosti soudu. Řízení v této fází lze označit za procesně částečně složité, bylo rozhodováno o vzájemném návrhu, o částečném zpětvzetí žaloby, ve věci se konali několik ústních jednání a bylo vyslechnuto několik svědků. Následně řízení pokračovalo ohledně výše náhrady nákladů řízení. V této fázi řízení opakovaně docházelo ke značným průtahům. O nákladech řízení se opakovaně rozhodovalo na dvou stupních soudní soustavy. Přestože odvolací soud soudu I. stupně poskytl svůj závazný právní názor na věc, soud prvního stupně je jím opakovaně neřídil. Tato část řízení trvala celkem 11 let a 5 měsíců, což lze označit za dobu jednoznačně nepřiměřenou. V první fázi řízení, tedy od podání návrhu na vydání platebního rozkazu dne 13. 8. 2004, až do právní moci rozhodnutí ve věci samé dne 30. 9. 2009, žalovaná vycházela ze základní částky 15.000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1.250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Žalovaná následně shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění o 10% z důvodu procesní a skutkové složitosti řízení. Žalovaná dospěla k závěru, že za výše zmiňovanou fázi řízení má žalobce nárok na zadostiučinění ve výši 55.125 Kč. V navazující fázi řízení, tedy od 1. 10. 2009, kdy soud přezkoumával již jen výroky o náhradě nákladů řízení, do pravomocného skončení dne 31. 3. 2021, byl již předmět sporu z hlediska žalobce nepoměrně méně významný. Tato část řízení trvala celkem 11 let a 5 měsíců. Žalovaná vycházela ze základní částky 16.000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1.333 Kč za měsíc trvání řízení. Základní částka poskytovaná za rok trvání řízení byla navýšena s ohledem na jeho celkovou délku přesahující v této fázi 11 let. Žalovaná přistoupila ke snížení základní výše zadostiučinění z důvodu nízkého významu pro žalobce, plynoucího ze skutečnosti, že v druhé fázi řízení již bylo rozhodováno jen o nákladech řízení, o 50%. Došla k závěru, že za výše zmiňovanou fázi řízení má žalobce nárok na zadostiučinění ve výši 91.333 Kč. Co se týče požadované náhrady škody. V namítaném řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, protože nepravomocná rozhodnutí soudu I. stupně byla rušena nebo měněna v rámci rozhodování o řádném opravném prostředku. Navíc náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

3. Obsahem spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka] má soud prokázáno: Dne 13. 4. 2004 podává žalobce žalobu proti [jméno] [příjmení] o zaplacení částky 265 000 Kč s příslušenstvím s tím, že žalované zapůjčil tuto částku, kterou žalovaná nevrátila. Soud vyzývá žalobce k zaplacení soudního poplatku dne 1. 9. 2004, který žalobce platí dne 21. 10. 2004. Dne 21. 10. 2004 je vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná podává dne 16. 11. 2004 odpor. Soud vyzývá žalovanou ke zdůvodnění odporu dne 11. 4. 2005, žalovaná dne 11. 5. 2005 žádá o prodloužení lhůty k doplnění. Jednání nařízeno na den 18. 10. 2005, žalovaná podává doplnění odporu proti platebnímu rozkazu dne 1. 6. 2005. Dne 18. 10. 2005 proběhlo jednání, resp. neproběhlo, neboť žalobce žádá, aby s ohledem na skutečnost, že mu byla vypovězena plná moc, bylo jednání odročeno, neboť si chce ustanovit jiného právního zástupce. Jednání odročeno na den 14. 3. 2006. Jednání dne 14. 3. 2006 proběhlo, vzata žaloba zpět co se týče zaplacení úroku z prodlení 0,5 % denně z částky 265 000 Kč od 18. 9. 2000 do zaplacení. Jednání odročeno na den 24. 8. 2006 za účelem obeslání žalované a výslechu svědků. Žalobce přítomen při tomto jednání, žalovaná se vyjadřuje dne 13. 3. 2006. Dne 22. 8. 2006 žalovaná žádá o odročení jednání nařízeného s tím, že je v pracovní neschopnosti. Dne 14. 11. 2006 jednání, čteny listinné důkazy, odročeno na neurčito za účelem provedení dalšího dokazování. Protokol v rozsahu jedné strany. Jednání nařízeno na den 13. 5. 2008. Dne 30. 4. 2008 je omluva nepřítomnosti svědka, 13. 5. 2008 proběhlo jednání, slyšen žalobce, žalovaná, vyslechnuti dva svědci, jednání odročeno za účelem doplnění dokazování na den 23. 9. 2008. Žalovaná doplňuje vyjádření dne 3. 7. 2008, jednání zrušeno z důvodu školení soudu a přeodročeno na den 25. 9. 2008, čteny listinné důkazy, opět protokol v rozsahu jedné strany, navržen výslech [jméno] [celé jméno žalobce], výslech [jméno] [příjmení], jednání se odročuje na neurčito za účelem zjištění pobytu [celé jméno žalobce], příp. doplnění návrhů na dokazování ze strany účastníků a předvolání svědkyně [příjmení] k jednání soudu. Dne 1. 11. 2008 soud činí dotazy na CEO, evidenci vězňů a doručovací adresu [adresa], vyslechnuta svědkyně a odročeno na neurčito za účelem opětovného zjištění pobytu svědka [jméno] [celé jméno žalobce], činěny dotazy CEO vč. jeho rodinných příslušníků a učiněn dotaz na evidenci vězňů. Nařízeno jednání na den 19. 5. 2009, vyslechnut svědek [jméno] [celé jméno žalobce] odročeno jednání za účelem doplnění dokazování, doměření SOP žalované s tím, že právní zástupce účastníků příp. návrhy na doplnění dokazování předloží soudu ve lhůtě 30 dnů s tím, že právní zástupce žalované uvádí, že trvá na tom, aby žaloba byla zamítnuta a že žalobce je povinen žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 460 000 Kč. Dne 5. 6. 2009 soud vyzývá žalovanou k zaplacení SOPu ze vzájemného návrhu, žalovaná se vyjadřuje dne 3. 8. 2009 k přípisu [jméno] [celé jméno žalobce] s tím, že navrhuje vydání rozsudku, že žaloba se zamítá, žalobce je povinen žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 195 000 Kč. Jednání dne 6. 8. 2009 s tím, že právní zástupce žalované uvádí, že klientka se rozhodla vyměřený SOP neuhradit, z tohoto důvodu bere žalobu zpět ohledně částky 465 000 Kč a trváme na eventuálním petitu. Vyhlášen rozsudek, že žaloba se zamítá a řízení se ohledně povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 460 000 Kč, zastavuje s tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v písemném vyhotovení rozsudku. Výrok I., II. rozsudku nabyl právní moci 30. 9. 2009, žalovaná podává odvolání do výroku III. Soud vyzývá žalovanou k doplnění odvolání dne 6. 1. 2010, žalovaná doplňuje odvolání dne 4. 2. 2010 s tím, že v rozsudku bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 856 Kč. Spis předložen odvolacímu soudu dne 22. 7. 2010 s tím, že odvolání bylo doručováno žalobci dne 24. 6. 2010 Odvolací soud rozhodl dne 31. 10. 2011 tak, že se rozsudek soudu prvého stupně v napadeném výroku III. zrušuje s tím, že nevyjasněná procesní situace, proto není jasné, zda v řízení nezůstal ještě vzájemný návrh žalované na uhrazení částky 195 000 Kč, dále nebyl správný postup soudu při rozhodování o nákladech řízení, kdy soud prvého stupně zohlednil zastavení řízení o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 460 000 Kč, aniž vzal v úvahu možná trvající a existující nárok ze vzájemného návrhu žalované na uhrazení částky 195 000 Kč. Navíc odvolací soud z obsahu předloženého spisu zjistil, že žalovaná žádný soudní poplatek ze svých vzájemně učiněných návrhů či nároků dosud nezaplatila a ani k tomu nebyla soudem prvého stupně řádem vyzvána. Dne 1. 3. 2012 soud vyzývá žalovanou, zda trvá na nějakém vzájemném návrhu na plnění proti žalobci, pokud trvá na vzájemném návrhu, nechť doplní rozhodující skutečnosti. Žalovaná žádá o prodloužení lhůty k vyjádření dne 22. 3. 2012, dne 6. 4. 2012. Soud prodlužuje lhůtu do 6. 5. 2012 dne 11. 4. 2012. Soud vyzývá telefonicky žalovanou k doplnění návrhu, není uvedeno datum. Žalovaná předkládá doplnění tvrzení dne 4. 6. 2012 a doplňuje tvrzení dle výzvy soudu dne 7. 5. 2012 s tím, že netrvá na žádném vzájemném návrhu proti žalobci, kdy v rámci předešlých řízení se jedná o tzv. procesní obranu. Soud rozhoduje dne 3. 12. 2012 tak, že žalovaná je povinna zaplatit ČR soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 7 800 Kč, a dále II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 45 090 Kč, toto rozhodnutí ve výroku II. nabylo právní moci dne 8. 5. 2013 a že žalovaná ve výroku III. je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 48 510 Kč. Dne 22. 2. 2013 žalovaná sděluje, že usnesení ze dne 3. 12. 2012 nebylo doručeno, 9. 5. 2013 podává odvolání do výroku I. a výroku III. Soud vyzývá žalovanou k doplnění odvolání dne 30. 7. 2013, žalovaná doplňuje dne 20. 8. 2013, soud rozesílá žalobci dne 26. 8. 2013. Žalobce se vyjadřuje dne 30. 9. 2013, dne 9. 10. 2013 předloženo odvolacímu soudu, který dne 29. 5. 2015 zrušuje výrok I., III. s tím, že usnesení je nepřezkoumatelné pod body I. a III. pro jeho nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Odvolací soud rozhoduje dne 29. 5. 2015 a poté soud prvního stupně rozhoduje 29. 2. 2016 tak, že žalovaná je povinna zaplatit ČR na účet [anonymizováno] soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 7 800 Kč, výrok II., že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 45 920 Kč a III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 278 Kč. Žalovaná se odvolává dne 21. 3. 2016, soud vyzývá žalovanou k doplnění odvolání dne 2. 5. 2016, žalovaná doplňuje dne 24. 5. 2016, soud rozesílá žalobci dne 10. 6. 2016, žalobce se vyjadřuje k odvolání žalované dne 16. 6. 2016, dne 17. 8. 2016 předloženo odvolacímu soudu a téhož dne rozhoduje, opětovně výrok I., III. zrušuje s tím, že je opět nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, nedostatek důvodů, a že se soud neřídil závazným právním názorem soudu odvolacího. Poté rozhodnuto dne 25. 1. 2017, není uvedeno ovšem, že se jedná o originál, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 45 920 Kč. Žalobce podává odvolání dne 8. 2. 2017 s tím, že dne 9. 2. 2017 soud vydává opravné usnesení, že se celý výrok nahrazuje a správně zní:„ Žalovaná není povinna zaplatit [anonymizováno] soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 7 800 Kč, III. že žalovaná není povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 278 Kč a v odůvodnění se opravuje tak, že na str. 3 usnesení se poslední odstavec vypouští, neboť došlo při vyhotovení rozhodnutí k chybě v psaní či jiné zřejmé nesprávnosti.“ Žalovaná podává odvolání dne 16. 2. 2017, žalobci zasláno dne 28. 4. 2017, žalobce žádá o prodloužení lhůty k vyjádření dne 15. 5. 2017, žalobci se prodlužuje lhůta o 30 dnů dne 24. 5. 2017, žalobce se vyjadřuje k odvolání žalované dne 16. 6. 2017, spis předložen odvolacímu soudu dne 11. 7. 2017, který usnesení soudu prvého stupně ze dne 25. 1. 2017 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2017 zrušuje dne 26. 7. 2017 a věc vrací soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Soud prvého stupně nesprávné rozhodnutí nepřípustně napravil vydáním opravného usnesení, což není možné. Dne 13. 2. 2018 soud prvého stupně rozhoduje, že žalovaná není povinna zaplatit [anonymizováno] na účet [anonymizováno] soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 7 800 Kč, žalovaná není povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu a III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolacího řízení a dalšího řízení před soudem prvého stupně následujících po vyhlášení rozsudku. Výrok I., výrok II. nabyly právní moci dne 3. 3. 2018. Žalovaná podává odvolání do výroku III. dne 2. 3. 2018, soud vyzývá žalobce k vyjádření dne 13. 3. 2018, předloženo odvolacímu soudu dne 25. 4. 2018, který dne 28. 11. 2018 usnesení soudu ve výroku III. zrušuje. Odvolací soud ve shodě s žalovanou konstatuje, že její prohlášení o tom, že se vzdává práva na náhradu nákladů řízení učiněné v jejím podání ze dne 7. 5. 2012 se týkalo jen těch fází řízení, resp. nákladů, jež zde byly výslovně uvedeny. V žádném případě se ale vzdání práva na náhradu nákladů řízení nemohou týkat a netýká všech ostatních účelně vynaložených nákladů v řízení, jež teprve později vznikly, a to právě v souvislosti s opakovaně podávanými odvoláními proti rozhodnutí soudu prvého stupně, které byly soudem odvolacím zrušeny. Tím se soud prvého stupně dopustil procesní vady. Prvostupňový soud se tak bude znovu řádně a náležitě zabývat otázkou možného přiznání účelně vynaložených nákladů řízení žalované tak, jak je správně argumentováno v jejím nynějším opravném prostředku, soud tedy posoudí, zda žalovaná důvodně a účelně vynaložila požadované náklady řízení spočívající v jejím právním zastoupení a dospěje-li ke kladnému závěru, pak tyto náklady řádně spočítá a vyčíslí v novém rozhodnutí, o nich rozhodne vč. nákladů tohoto odvolacího řízení. Dále vydáno opravné usnesení dne 18. 1. 2019, že usnesení [anonymizováno] v [anonymizováno] ze dne 28. 11. 2019 se opravuje v záhlaví, že příjmení žalované je [příjmení]. Žalobce se vyjadřuje dne 24. 1. 2019. Dne 12. 3. 2019 soud rozhoduje, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, odvolacích řízení a dalších řízení před soudem prvního stupně následujících po vyhlášení rozsudku ve výši 30 189,50 Kč. Tento výrok ve spojení s usnesením [anonymizováno] v [anonymizováno] ze dne 23. 2. 2021 nabylo právní moci 31. 3. 2021. Žalobce podává odvolání dne 15. 4. 2019, 29. 4. 2019 soud vyzývá žalovanou k vyjádření žalované k odvolání, které došlo soudu dne 17. 5. 2019. Dne 31. 5. 2019 předloženo odvolacímu soudu, který usnesení soudu prvého stupně potvrzuje dne 23. 2. 2021 s právní mocí 31. 3. 2021.

4. Po právní stránce posoudil soud věc podle § 1, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Dále podle čl. 6 odst. 1 věty první a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále " Úmluva“). Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou OdpŠk, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a OdpŠk). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Při stanovení výše odškodnění je nutné vycházet z kritérií ustavených judikaturou ESLP. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud I. stupně posuzoval řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36). I v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005, z nějž plyne, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat mj. opakovaným meritorním rozhodováním soudů, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána).

5. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10).

6. Po provedeném dokázání dospěl k soud k závěru, že délku posuzovaného řízení je třeba posoudit již jako nepřiměřenou. Vycházel přitom nejen z celkové délky řízení 16 let a 7 měsíců (od zahájení řízení do dne právní moci konečného rozhodnutí). Důvodem kasačních rozhodnutí byly závažné vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a nedodržení závazného právního názoru co se týče rozhodování o nákladech řízení. Prodloužení řízení v tomto případě tak lze klást státu k tíži (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). S ohledem na celkovou délku řízení přesahující 10 let dospěl soud k závěru, že délka posuzovaného řízení je již nepřiměřená, odůvodňující finanční odškodnění ve smyslu § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Soud má za to, že nepostačuje poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ale je namístě poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009).

7. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).

8. Soud na rozdíl od žalované posuzoval celé řízení jako celek, řízení nerozdělil na jednotlivé úseky do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci a po vydání pravomocného rozhodnutí ve věci. Soud k tomuto neshledal důvod. Jedná se o jedno řízení, se stejnými účastníky. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 16 let a 7 měsíců má soud za to, že žalobci náleží základní částka ve výši 17 000 Kč za rok, první dva roky 17 000 Kč (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná). Částku 17 000 Kč za každý rok řízení zvolil soud z důvodu délky řízení přesahující dobu 10 let ve středním rozpětí stanovené částky Stanoviskem). Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení (srov. Stanovisko). Základní částka činí 264 919 Kč.

9. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení a jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení a dále k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. K otázce složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že„ složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání.

11. Soud má za to, že řízení bylo skutkově složité. Ve Stanovisku Nejvyšší soud vyložil, že skutkovou složitostí je zejména rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod. Toto vše lze vztáhnout na posuzované řízení. Ve věci byli slyšeni svědci, provedeny listinné důkazy. Tento typ sporu (o plnění ze smlouvy o zápůjčky) je poměrně většinou složitý skutkově. Soud má proto za to, že základní částku je nutno ponížit vzhledem ke skutkové složitosti věci o 20 %. Dále bylo řízení i procesně složité, bylo rozhodováno o vzájemném návrhu, o částečném zpětvzetí žaloby. Soud proto ponížil základní částku o dalších 10 %.

12. Posouzení kritéria významu řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk). Nejvyšší soud již dříve dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), věci opatrovnické (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právní spory (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, § 39). Mezi tato řízení předmětné řízení nepatří. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, pak Nejvyšší soud však dodal, že ve sporu, jež nesplňuje shora uvedená kritéria, význam předmětu řízení je třeba vždy hodnotit s přihlédnutím k objektivním okolnostem konkrétního případu. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 841/2016). Soud má tak za to, že význam řízení s ohledem na to, že šlo o zaplacení plnění dle smlouvy o zápůjčce a vzhledem k tomu, že od 30. 9. 2009 do skončení řízení byla řešena jen otázka nákladů řízení, tedy po dobu 11 let a 5 měsíců z celkové délky 16 let a 7 měsíců, má soud za to, že je třeba ponížit základní částku z důvodu nízkého významu řízení pro žalobce až o 50 %. Navíc šlo o náklady řízení v hodnotě konečné částky 30 189,50 Kč, nešlo tak o enormní výše nákladů řízení.

13. K hodnocení kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) Nejvyšší soud vysvětlil, že„ poškozený může přispět k prodloužení délky projednávání věci podáním vadné či neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, častými změnami předmětu sporu nebo upřesněním či doplňováním svých podání (viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 67). Může k délce řízení přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje. Může také přispět k prodloužení řízení tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži (rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 69), nelze je ale přičítat k tíži ani státu (rozsudek ESLP ve věci Vladimír Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, § 220), je-li na vzniklou situaci ze strany soudu adekvátně reagováno.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). K tíži (ve smyslu hodnocení kritéria jednání poškozeného) lze poškozenému přičítat zejm. nečinnost (nereagování na výzvy soudu), kterou přispěl k prodloužení délky řízení. Procesní aktivitu, jakkoliv objektivně vedla k prodloužení řízení, lze naopak poškozenému k tíži přičítat jen výjimečně (typicky v případech obstrukčních aktivit a tedy zneužívání procesních práv); to však neznamená, že by zvýšenou procesní aktivitu účastníků, projevivší se zpravidla jeho vyšší složitostí, nebylo možné hodnotit v rámci kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014). Žalobkyně se na celkové délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílela. Žalobkyni nelze upírat možnost využití procesních prostředků k uplatnění jejích práv. Žalobce reagoval na výzvy soudu k doplnění včas, jeho jednání nelze označit za obstrukční. Hodnocení uvedeného kritéria tedy nezakládá ani snížení, ani navýšení hodnoty odškodnění.

14. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), lze přisvědčit, že nekoncentrovaný postup nalézacího soudu a odvolacího soudu ovlivnil celkovou délku řízení zcela zásadní měrou. Úkony soudu I. stupně na začátku řízení, kdy prodlevy mezi jednáními byly delší než tři měsíce, tedy dobou neakceptovatelnou, a poté při rozhodování o nákladech řízení, kdy nedodržoval závazný právní názor odvolacího soudu a rovněž vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí vedly zejména k tmou, že řízení bylo prodlouženo, a to značně. Rozhodování o nákladech řízení trvalo 11 let a 5 měsíců. Na této délce se rovněž podílel odvolací soud, kdy jeho rozhodnutí nepřicházela rovněž v přiměřených lhůtách od předložení spisu k rozhodnutí. Soud proto navýšil základní částku o 40 % pro závažné porušení.

15. Po zhodnocení veškerých výše uvedených kritérií dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 158 951 Kč (základní částka 264 919 Kč pokrácená o 50 % za snížený význam, o 20 % za skutkovou složitost, o 10 % pro procesní složitost a zvýšená o 40 % za postup sodu). Žalovaná přiznala žalobci částku 146 458 Kč a soud tak ještě částku 12 493 Kč ve výroku I.

16. Co se týče žalobcem požadované náhrady škody ve výši 30.189,50 Kč, která mu byla způsobena nezákonnými rozhodnutími soudu I. stupně soud podotýká, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatit, pokud bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 1 OdpŠk). V namítaném řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného ustanovení, protože nepravomocná rozhodnutí soudu I. stupně byla rušena nebo měněna v rámci rozhodování o řádném opravném prostředku. Rovněž dle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. K vypořádání nákladů řízení účastníků slouží samo soudní řízení, v němž náklady vznikly. Jestliže bylo o nákladech řízení mezi účastníky pravomocně rozhodnuto, pak je vyloučena možnost hodnotit tyto náklady jako škody. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v této části zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2, 3 o.s.ř.. Žalobce byl úspěšná ve výši 50 000 Kč (tarifní hodnota za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup), neúspěšný ve výši 30 189,50 Kč (náhrada škody), úspěch ve výši 62 % a neúspěšný ve výši 38 %, poměr úspěchu činí 24 % Náklady žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, náklady právního zastoupení (odměna advokáta za 3 úkony á 4 010Kč, § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., za převzetí a přípravu právního zastoupení, podání žaloby, účast u jednání dne 6. 4. 2022), náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní pomoci á 300 Kč Celkem náklady řízení činí 16 930 Kč, přičemž 24 % je 4182 Kč.

18. O delší lhůtě k plnění soud rozhodl ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. z důvodu soudu obecně známých – administrativní úkony na straně žalované při plnění

Poučení