25 C 159/2022 - 310

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalovanému [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci], o žalobě podle části páté o.s.ř. na nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce, kterou se domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 19.října 2020 [číslo jednací] sp. zn. SLS [číslo] ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8.března 2022 [číslo jednací] tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 61.174.764,59 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení p.a. od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20.570 Kč k rukám právního zástupce žalovaného [titul] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] došlou soudu dne [datum] domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 19.10.2020 č. j. 05352-74/2017-ERU ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8.3.2022 č. j. 05352-83/2017-ERU tak, že soud uloží žalovanému zaplatit žalobci částku 61.174.764,59 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně ve výši 8,05 % od [datum] do zaplacení.

2. V žalobě uvádí, že se s účinností od [datum] stal povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou ve smyslu § 10 odst. 1, 2 zákona č. 165/2012 Sb. ve vztahu k výrobnám elektřiny [příjmení] [jméno] – [právnická osoba] (provozované [právnická osoba] – [právnická osoba], IČO 29 20 34 81, se sídlem [adresa]), FVE VT – [právnická osoba] (provozované [právnická osoba] – [právnická osoba], IČO 29 20 34 57, se sídlem [adresa]) a [příjmení] [jméno] – [právnická osoba] (provozované [právnická osoba] – [právnická osoba], IČO 29 20 37 75, se sídlem [adresa]). Tyto výrobny byly v době přechodu povinnosti povinného výkupu na žalobce připojeny do distribuční soustavy provozované společností [právnická osoba], IČO 48 02 40 91, se sídlem [adresa].

3. S výše uvedenými výrobnami uzavřel žalobce smlouvy o výkupu elektřiny na základě podkladů, které obdržel od společnosti [právnická osoba], která v těchto podkladech uvedla, že k uvedení výroben do provozu došlo do konce roku 2010, přičemž jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny uvedla datum [datum]. Za vyrobenou elektřinu tak vyplácel žalobce společnostem [právnická osoba], Saša- [právnická osoba] a Zdeněk- [právnická osoba] na základě uzavřených smluv výkupní ceny stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu [číslo] 2013 ze dne [datum] platné pro výrobny uvedené do provozu v období od [datum] do [datum].

4. Žalovaný byl pak jakožto operátor trhu povinen hradit povinně vykupujícímu (tedy žalobci) rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Žalobce jako povinně vykupující tak účtoval operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů. Žalobce však na základě prověření částek obdržených od žalovaného v roce 2014 zjistil, že žalovaný žalobci ve vztahu k elektřině vyráběné ve výše uvedených výrobnách proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100kW, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do [datum] a hodinovou cenou. Žalovaný tedy vychází z jiného data uvedení výroben do provozu, než jak jsou specifikovány v podkladech, které žalobce obdržel od [právnická osoba] pro účely uzavření smluv o dodávce elektřiny, přičemž [právnická osoba] správnost těchto podkladů potvrdila a uvedla, že žalovanému poskytla nesprávné údaje týkající se uvedení výroben do provozu. Žalovaný žádosti žalobce o opravu údajů nevyhověl a nadále trvá na proplacení podpory ve výši stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Nárok žalobce tedy odpovídá rozdílu mezi výkupní cenou, která byla žalobcem uhrazena výše uvedeným výrobnám a výkupní cenou, která by jim byla vyplacena v případě, pokud by tyto výrobny měly nárok pouze na výkupní cenu platnou pro výrobny, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do [datum], přičemž žalovaný nárok se týká podpor vyplacených žalobcem v období od [datum] do [datum].

5. Žalobce dále uvedl, že svůj nárok neúspěšně uplatnil ve správním řízení vedeném před Energetickým regulačním úřadem pod sp. zn. SLS [číslo], kde jako vedlejší účastníci vystupovaly [právnická osoba], s.r.o., Saša- [právnická osoba], Zdeněk- [právnická osoba] a [právnická osoba] Žalobce proto navrhl, aby soud vyzval tyto společnosti k tomu, aby sdělily, zda hodlají vystupovat v řízení jako vedlejší účastníci.

6. Předmětem tohoto řízení je pak období od [datum] do [datum], přičemž období od [datum] do [datum] bylo předmětem předchozího řízení vedeného o žalobě žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 25 C 141/2016, v němž byla žaloba žalobce zamítnuta (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11.7.2018 č.j. 25 C 141/2016-540, Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2019 č.j. 29 Co 71/2019-675 i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2021 č.j. 23 Cdo 2670/2019-739) s tím, že řízení o ústavní stížnosti žalobce proti těmto rozhodnutím probíhá u Ústavního soudu ČR pod sp.zn. I. ÚS 2791/21. V žalobě pak žalobce podrobně specifikuje částky, které a kdy jednotlivým výrobcům v rozhodném období druhého čtvrtletí vyplatil.

7. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí (č.l. 194) s tím, že rozhodnutí správního orgánu považuje za správné, neboť při vyplácení podpor žalobci vycházel výlučně z údajů, které získal od společnosti [právnická osoba], a které neměl důvod zpochybňovat či upravovat. Za případnou odchylku nese odpovědnost výrobce, kdy rozhodující pro vyúčtování výkupní ceny mezi povinně vykupujícím a operátorem trhu jsou údaje evidované operátorem trhu a nikoli údaje evidované povinně vykupujícím nebo jím získané od třetích osob. Podle cenového rozhodnutí ERÚ [číslo] 2013 činila výkupní cena elektřiny vyrobené využitím slunečního záření v případě výroben s instalovaným výkonem nad 30 kW, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do 31.12.2010, částku [číslo] Kč/MWh („ Výkupní ceny 2010“). Podle téhož cenového rozhodnutí činila výkupní cena elektřiny vyrobené využitím slunečního záření v případě výroben s instalovaným výkonem nad 100 kW, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do 31.12.2011, částku [číslo] Kč/MWh („ Výkupní ceny 2011“). Žalovaný žalobci ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobnách proplácel pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100 kW, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do [datum] a hodinovou cenou, přičemž vycházel z data uvedení předmětných výroben do provozu předaných k registraci v systému operátora trhu provozovatelem regionální/lokální distribuční soustavy, společností [právnická osoba], a to z data [datum] a z vybrané formy podpory výkupní cenou. Dále žalovaný odkazoval (shodně jako žalobce) na předchozí řízení vedené o žalobě žalobce za období od [datum] do [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 25 C 141/2016, v němž byla žaloba žalobce zamítnuta, přičemž správní orgán provedl dokazování i správním spisem v této věci sp.zn.SLS [číslo] 2014, neboť v něm byly posuzovány stejné skutkové a právní otázky, odlišné bylo pouze období, za které byl nárok uplatňován. [ulice] stížnost žalobce byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne [datum] č.j. I. ÚS 2791/21.

8. Pokud argumentuje žalobce dobrou vírou, pak žalovaný poukázal na to, že v systému operátora trhu byl u předmětných výroben evidován datum uvedení do provozu v lednu 2011. Sám žalobce v řízení potvrdil, že nejpozději dne [datum] mu byly údaje o dotčených výrobnách předány. Pokud i po tomto datu vyplácel přes rok výrobcům výkupní ceny ve výši, která byla v rozporu s údaji registrovanými v systému operátora trhu, a to navíc za situace, kdy mu byl ze strany žalovaného hrazen rozdíl mezi výkupními cenami a hodinovými cenami právě podle údajů evidovaných v systému operátora trhu, mohl a měl počítat v této souvislosti s rizikem vzniku možného sporu. Nejvyšší soud ČR v rozsudku č. j. 23 Cdo 2670/2019-739 pod bodem 70 uvedl, že„ operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícím rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. S tím ostatně koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle § 10 odst. 5 věty druhé registrační vyhlášky.“ Kromě toho žalobce podal u správního orgánu návrhy proti společnostem [jméno] - [právnická osoba], [jméno] - [právnická osoba], a [právnická osoba], která byla u ERÚ pravomocně ukončena přiznáním uplatněného nároku na zaplacení peněžité částky žalobci když rozhodnutími Rady ERÚ byly rozklady jmenovaných společností zamítnuty a předmětná rozhodnutí Energetického regulačního úřadu potvrzena (rozhodnutí Rady ERÚ č. j. 05537-26/2019 ERU ze dne 18.května 2021, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu vydané ve vztahu ke [právnická osoba] - [právnická osoba] pod sp. zn. SLS [číslo] ERU, kterým bylo jmenované společnosti uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba] částku 61.464.243,28 Kč za období od [datum] do července 2015, rozhodnutí Rady ERÚ č. j. 05536-27/2020 ERU ze dne 8.června 2021, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu vydané ve vztahu ke [právnická osoba] - [právnická osoba] pod sp. zn. pod sp. zn. SLSSLS [číslo] ze dne [datum], kterým bylo kterým bylo jmenované společnosti uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba] částku 69.602.314,22 Kč za období od [datum] do července 2015 a rozhodnutí Rady ERÚ č. j. 0543-26/2020-ERU ze dne 9.listopadu 2021, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu vydané ve vztahu ke [právnická osoba], s.r.o. pod sp. zn. OSS [číslo], kterým bylo jmenované společnosti uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba] částku 29.387.024,77 Kč za období od [datum] do července 2015. Žalobce tak vymáhá touto žalobou uplatněný nárok duplicitně. Vyplácel-li žalobce výrobcům podporu ve výši, na kterou neměli nárok, vznikalo jim bezdůvodné obohacení, které je oprávněn po nich vyžadovat a jak je soudu známo, tak také ho po nich vyžaduje žalobami podanými u Okresního soudu v Hodoníně pod spisovou značkou 6 C 97/2017, 14 C 94/2017 a 4 C 98/2017, respektive u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod spisovou značkou 21 C 87/2016. Také Nejvyšší soud ČR v této věci v rozsudku č. j. 23 Cdo 2670/2019-739 převzal závěr rozhodnutí zdejšího soudu a uvedl, že pokud jde o finanční stránku věci, v oblasti soukromého práva se oblast nápravy nesprávných plateb řídí principy bezdůvodného obohacení a lhůty pro nápravu nesprávných finančních toků zkracují promlčecí lhůty. Pokud tedy byla vyplacena podpora ve výši nesprávné, je třeba ji vypořádat na principu bezdůvodného obohacení, přičemž období, za které je možné nápravu učinit, je limitováno promlčením, které může povinný subjekt namítnout. Jakýkoliv jiný závěr by se jevil jako nelogický. Argumentace žalobce legitimním očekáváním je zcela nepřípadná, neboť v oblasti soukromého práva se zásada legitimního očekávání neuplatňuje. Žalobce se své pochybení při vyplácení podpory snaží přenášet na operátora trhu. Novelizovaný § 51 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od [datum] dává Státní energetické inspekci („ SEI“) legitimaci k vymáhání neoprávněně čerpané podpory přímo vůči výrobci, avšak pouze pro budoucí nároky. 9. [název účastnice] jako správní orgán se vyjádřil (dne [datum] na č.l. 188) tak, že navrhuje zamítnutí žaloby. Odkázal na rozhodnutí vydaná v soudním řízení vedeném podle V. části občanského soudního řádu, navazujícím na správní řízení vedené Energetickým regulačním úřadem pod sp. zn. SLS [číslo] 2014 (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 141/2016-540 ze dne 11.července 2018 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 71/2019-6375 ze dne 28.března 2019, a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2670/2019-739 ze dne 29.června 2021), v nichž soudy stejně jako správní orgán došly k závěru, že výrobny nesplnily podmínky stanovené pro uvedení výrobny do provozu v roce 2010.

10. Správní orgán zdůraznil, že neučinil právní závěr o oprávnění žalovaného rozporovat dosavadní výši podpory vyplácené provozovatelem distribuční soustavy, společností [právnická osoba] a na základě svého přezkumu výši podpory změnit. [jméno] [příjmení] regulačního úřadu naopak uvedla, že žalovaný pouze zaevidoval údaje předané mu společností [právnická osoba] o datu uvedení výroben výrobců do provozu v roce 2011, aniž by je rozporoval či opravoval, a výplatou odpovídající částky splnil povinnosti jemu uložené právním předpisem. Tyto údaje se shodovaly s údaji o datu registrace příslušných odběrných a předávacích míst v systému operátora trhu. O zpětnou opravu údajů požádala žalovaného společnost [právnická osoba] až dopisem ze dne [datum], žalovaný této žádosti nevyhověl a učinil nárok žalobce sporným. Správní orgán nemohl rozhodnout o povinnosti splnit spornou povinnost, aniž by se zabýval její oprávněností, neboť případnou nezákonnost či nedostatky v nároku na konkrétní výši vyplacené podpory nelze zhojit tím, že v této výši byla žalobcem vyplacena. [název účastnice] v rámci cenotvorby nepřezkoumává správnost výše poskytované podpory, k tomu slouží buď sporné řízení zahajované na návrh, nebo kontrola a řízení o přestupku zahajované z moci úřední. Systém podpory elektřiny podle zákona o podporovaných zdrojích elektřiny vychází z registračního principu a všechny relevantní údaje pro poskytování podpory jsou evidovány v systému operátora trhu, ke kterému mají příslušní účastníci trhu přístup. Žalobce v řízení potvrdil, že mu byly dne [datum] předány údaje o dotčených výrobnách. Pochybnosti o správnosti údajů a výši vyplácené podpory pak měly žalobci vzniknout do [datum], neboť, jak tvrdí žalobce na straně 9 žaloby„ žalobce na základě prověření částek obdržených od žalovaného v souvislosti s detailní přípravou regulačních výkazů za rok 2013 předávaných na základě požadavku ERÚ do [datum], zjistil, že žalovaný žalobci ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobnách výrobců proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100 kW, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do [datum] a hodinovou cenou.“ Nejpozději k tomuto datu již mohlo být žalobci známo, že v systému operátora trhu bylo u příslušných výroben uvedeno datum uvedení do provozu v lednu 2011. Pokud žalobce i po tomto datu podporu vyplácel, nemohlo mu vzniknout legitimní očekávání ve vztahu k částce připadající na období od května 2014. Princip ekonomické neutrality neznamená, že povinně vykupujícím budou proplaceny jakékoliv náklady v plné výši, tj. i náklady vyplacené zjevně neoprávněně. Pokud povinně vykupující vyplácel určité prostředky bez nutné míry právní jistoty o správnosti výše těchto nákladů, nemůže tuto majetkovou újmu úspěšně uplatňovat vůči operátorovi trhu jako kompenzaci nákladů vynaložených na výplatu podpory. Žalobce si této skutečnosti musí být vědom, neboť u Energetického regulačního úřadu podal návrhy na zahájení sporného řízení, kterými se domáhal vůči jednotlivým výrobcům za období od ledna 2013 do července 2015 vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částkám ve výši neoprávněně vyplacené podpory z obnovitelných zdrojů pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, které jim vyplatil, přestože jim podpora v této výši nepříslušela. Konkrétně se pak jedná ve vztahu ke [právnická osoba] – [právnická osoba] o správní řízení vedené pod sp. zn. OSS [číslo], ke [právnická osoba] – [právnická osoba] pod sp. zn. OSS [číslo] a ke [právnická osoba], s.r.o., pod sp. zn. OSS [číslo]. Ve všech třech případech [název účastnice] vyhověl návrhu žalobce a rozhodl o povinnosti výrobců zaplatit žalobci požadované částky.

11. Zákon o POZE založil od [datum] pravomoc státu (SEI) k vymáhání neoprávněně čerpané podpory prostřednictvím Státní energetické inspekce. Tato argumentace však nemůže být relevantní v případě sporu zahájeného před tímto datem a vedeného mezi dvěma subjekty soukromého práva, které mají stejné postavení a jeden vůči druhému uplatňuje soukromoprávní nárok. Předmětem sporného řízení byl v tomto případě nárok žalobce na peněžité plnění vůči žalovanému, v rámci kterého [název účastnice] posuzoval, zda má žalovaný povinnost žalobci plnit. [ulice] právní úprava obsažená v § 51 zákona o podporovaných zdrojích tak nebude mít na posouzení předmětného sporu žádnou relevanci.

12. Žalobce v rámci repliky (č.l. 259) k vyjádření žalovaného polemizoval s jeho názory, zpochybňoval s odkazem na registrační vyhlášku č.346/2012 Sb. právo žalovaného opravovat údaje v systému operátora trhu. Zdůrazňoval, že skutečnosti týkající se nesplnění„ materiálních“ podmínek nároku výrobců na podporu vyplynuly najevo teprve dodatečně, dlouho po rozhodném období, až na základě příslušných pravomocných rozhodnutí správních a trestních soudů, konkrétně až na základě trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.2.2016 č. j. 46 T 7/2013-9824 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.1.2018 č. j. 5 To 56/2016-11 [číslo] (ve vztahu k [jméno] – [právnická osoba] a [jméno] – [právnická osoba]), na základě rozsudků Krajského soudu v Brně vydaných ve správním soudnictví ve věci žaloby na zrušení licencí [jméno] – [právnická osoba] a [jméno] – [právnická osoba] vydaných v obnoveném řízení (rozsudek ze dne 20.5.2016 č. j. 62 A 78/2014-535 a ze dne 20.5.2016 č. j. 62 A 71/2014-544) a na základě rozsudků Nejvyššího správního soudu vydaných v řízeních o kasačních stížnostech [jméno] – [právnická osoba] a [jméno] – [právnická osoba] proti těmto rozsudkům, a dále ve věci VT – [právnická osoba] na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.4.2019 č. j. 52 T 4/2017 – 4613 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.8.2019 č.j. 1 To 38/2019-4722, resp. z trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.října 2021 č. j. 52 T 4/2019-592. Poukazoval na to, že výrobcem obdržené výkupní ceny je třeba považovat za veřejnou podporu poskytovanou podle zákona č.215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 215/2004 Sb.“), jejímž poskytovatelem je Česká republika jednající prostřednictvím příslušného ministerstva (v daném případě Ministerstva průmyslu a obchodu) - viz § 2 písm. c) zákona č. 215/2004 Sb., dle něhož je„ poskytovatelem veřejné podpory (dále jen„ poskytovatel“) ten, kdo rozhoduje o poskytnutí veřejné podpory; pokud o poskytnutí veřejné podpory rozhoduje vláda České republiky, rozumí se poskytovatelem ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, který návrh na poskytnutí veřejné podpory nebo návrh programu veřejné podpory předložil vládě České republiky“. Žalobce tedy vystupuje v systému poskytování podpory formou výkupních cen jako jeden z mezičlánků řetězu prostředníků (vedle operátora trhu) mezi poskytovatelem veřejné podpory (Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu) a konečným příjemcem, jímž je příslušný výrobce.

13. Žalovaný na to reagoval duplikou ze dne [datum] (č.l. 266), v níže zdůraznil, že dne [datum] předala společnost [právnická osoba] OTE k registraci údaje o předmětných výrobnách výrobců včetně jejich data uvedení do provozu do konce roku 2010 a termínu prvního paralelního připojení ke dni [datum]. Žalobce tak v souladu s předanými údaji vyplácel výrobcům podporu ve výši výkupních cen pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, zatímco žalovaný mu na základě jiných údajů poskytnutých rovněž společností [právnická osoba] vyplácel za rozhodné období od dubna do července roku 2014 rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle registrovaných údajů, tedy podle výkupních cen platných pro výrobny uvedené do provozu v období od [datum] do [datum] OTE žalobci ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobnách proplácel pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100 kW, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do [datum] a hodinovou cenou, přičemž vycházel z data uvedení předmětných výroben do provozu předaných k registraci v systému operátora trhu provozovatelem regionální/lokální distribuční soustavy, společností [právnická osoba], a to z data [datum] a z vybrané formy podpory výkupní cenou. Žalovaný tak pouze zaevidoval údaje předané mu společností [právnická osoba], o datu uvedení výroben výrobců do provozu v roce 2011, tedy [datum], aniž by je rozporoval či opravoval, a výplatou odpovídající částky splnil povinnosti, kterému ukládá právní předpis. Tyto údaje se shodovaly s údaji o datu registrace příslušných odběrných a předávacích míst v systému operátora trhu. Předmětem tohoto řízení navíc není neoprávněně čerpaná podpora, ale podpora vyplácená výrobcům v nesprávné výši, a to na základě pochybení žalobce, v jehož důsledku vzniklo příslušným výrobcům bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, který je ostatně v souvisejících sporech vymáhá.

14. Podáními doručenými soudu dne [datum] [právnická osoba], s.r.o., IČO 29 20 34 57, se sídlem [adresa], [jméno] – [právnická osoba], IČO 29 20 37 75, se sídlem [adresa], IČO 29 20 34 81, se sídlem [adresa], že souhlasí se vstupem do řízení na straně žalobce jako vedlejší účastník. Podáním doručeným soudu dne [datum] společnost [právnická osoba], IČO 48 02 40 91, se sídlem [adresa], že se vstupem do řízení nesouhlasí. Žalovaný při jednání dne [datum] uvedl, že nesouhlasí se vstupem těchto společností do řízení, neboť není zřejmé, jaký by měl být přínos účasti těchto subjektů v řízení. Usnesením ze dne 1.března 2023 č.j. 25 C 159/2022-292 soud prvního stupně nepřipustil, aby do řízení na straně žalobce jako vedlejší účastníci vstoupily [právnická osoba], s.r.o., IČO 29 20 34 57, [jméno] – [právnická osoba], IČO 29 20 37 75, [jméno] – [právnická osoba], IČ 29 20 34 81 a [právnická osoba], IČO, a to s ohledem na právní názor Městského soudu v Praze vyjádřený v předchozím řízení v usnesení ze dne 3.května 2018 č. j. 29 Co 168/2018-509.

15. Při jednání dne [datum] žalobce k dotazu soudu, čím se liší řízení v této věci od řízení vedeného pod sp. zn. 25 C 141/2016, sdělil, že v tomto řízení žalobce nesporuje a považuje za nepochybné, že předmětným výrobcům nevznikl nárok na podporu pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. Žalobce v tomto řízení zdůrazňuje svou dobrou víru, kterou měl, a legitimní očekávání, když v rozhodném období, tj. 1.4. – [datum] neexistovalo žádné rozhodnutí, které by autoritativně potvrdilo či vyvrátilo existenci nároku výrobců.

16. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud zejména důkaz správním spisem Energetického regulačního úřadu sp. zn. SLS [číslo] a spisem zdejšího soudu sp.zn. 25 C 141/2016, jakož i dalšími listinnými důkazy. Ve smyslu § 250e odst. 2 o.s.ř. soud vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu.

17. Z provedených důkazů soud zjistil tento skutkový stav: Ze spisu Energetického regulačního úřadu sp.zn.. SLS [číslo] soud zjistil, že návrhem ze dne [datum] došlým Energetickému regulačnímu úřadu dne [datum] se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 61.174.764,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení jako rozdílu výkupních cen za období od [datum] do [datum] pro výrobny uvedené do provozu v období od [datum] do [datum] a výkupní cenou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100 kW uvedené do provozu v období od [datum] do [datum], přičemž za výrobnu [příjmení] [jméno] [příjmení] se jednalo o částku 23.403.710,20 Kč, za výrobnu FVE [příjmení] [příjmení] se jednalo o částku 10.857.075,58 Kč a za výrobnu [příjmení] [jméno] [příjmení] se jednalo o částku 26.913.978,81 Kč.

18. Rozhodnutím ze dne 30.října 2017 č. j. 05352-29/2017-ERU sp. zn. SLS [číslo] [název účastnice] návrh žalobce zamítl ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu (aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly) s odkazem na předchozí řízení vedené ERÚ pod sp.zn. SLS [číslo] 2014, když uzavřel, že v řízení bylo prokázáno a na základě předložených dokladů a skutečností zjištěno, že výrobny elektřiny [právnická osoba] – [právnická osoba], [jméno] – [právnická osoba] a [právnická osoba] byly sice již po nějakou dobu v roce 2010 připojeny k elektrizační soustavě, ovšem nedošlo za období od 0:00 hod. do 23:59 hod. dne [datum] k výrobě elektrické energie, a proto nemohlo tedy dojít ani k její dodávce při realizaci připojení v souladu s udělenou licencí. Žalobce jako povinně vykupující měl v nárokovaném období od [datum] do [datum] vyplácet výrobcům elektřiny objem podpory pro zdroje uvedené do provozu v roce 2 2011, nikoli v roce 2010. Rozsah úhrady nákladů na výplatu podpory na základě § 13 odst. 2 zákona o podporovaných zdrojích, který je hrazen povinně vykupujícímu, je tedy přesně určen objemem vyplacené podpory. Žalobci tak požadované plnění nepřísluší.

19. Na základě rozkladu žalobce a vedlejších účastníků [právnická osoba], s.r.o., IČO 29 20 34 57, [jméno] – [právnická osoba], IČO 29 20 37 75, a [jméno] – [právnická osoba], IČO 29 20 34 81, [jméno] [příjmení] regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 21.8.2018 č.j. 05352-45/2017-ERU rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 30.října 2017 č. j. 05352-29/2017-ERU sp. zn. SLS [číslo] zrušila a věc vrátila Energetickému regulačnímu úřadu k novému projednání. Odvolací orgán vytkl správnímu orgánu I. instance s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 8.3.2018 č.j. 4 As 257/2017-82, že se nezabýval dostatečně problematikou legitimního očekávání ve vztahu k výkladovému stanovisku ze dne [datum] cenového rozhodnutí č.4/2009, když měl za to, že výrobci mohli oprávněně očekávat, že splnění dvou podmínek (tj. získání pravomocné licence a první paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě) bude pro účely podpory zcela dostačující a na jejich výrobny bude pohlíženo jako na uvedené do provozu v roce 2010 a vznikne jim tak právo na podporu v cenách pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. [jméno] [příjmení] regulačního úřadu tak v tomto rozhodnutí mění svou ustálenou rozhodovací praxi a vykládá cenové rozhodnutí v rozporu s jeho jazykovým zněním (viz. str. 10 a 11 rozhodnutí) s tím, že pokud byla energetickému zařízení udělena licence a provozovatel distribuční soustavy ho připojil k elektrizační soustavě, lze předpokládat dokončenost takového zařízení a způsobilost soužit stanovenému účelu. Zároveň však správní orgán II. instance poukázal na to, že v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 To 56/2016-11134 i v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 146/2016-366, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 62 A 71/2014-544 o zrušení licence na výrobu elektřiny [právnická osoba] – [právnická osoba], a v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 145/2016-450, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 62 A 78/2014-535 o zrušení licence na výrobu elektřiny [právnická osoba] – [právnická osoba] soudy shodně dospěly k závěru, že dokončenost energetických zařízení v roce 2010 byla toliko fingována.

20. Rozhodnutím ze dne 19.října 2020 č. j. 05352-74/2017-ERU sp. zn. SLS [číslo] [název účastnice] (opět s odkazem na předchozí řízení vedené ERÚ pod sp.zn. SLS [číslo] 2014 i na soudní řízení vedené podle části páté u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 25 C 141/2016, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáváno) návrh žalobce na zaplacení částky 61.174.764,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,0 % ročně od [datum] do zaplacení zamítl. Z odůvodnění mj. vyplývá, že navrhovatel (žalobce) je držitelem licence na obchod s elektřinou [číslo] stal se povinně vykupujícím podle § 10 zákona o podporovaných zdrojích od [datum] v důsledku právních změn provedených nabytím účinnosti zákona o podporovaných zdrojích, mj. k výrobnám elektřiny [právnická osoba] - [právnická osoba], [jméno] - [právnická osoba] a [právnická osoba] Žalovaný (odpůrce) je držitelem licence na činnost operátora trhu, kdy z tohoto titulu je rovněž subjektem pověřeným k administraci systému výplaty podpory podle zákona o podporovaných zdrojích. Zatímco dříve byli povinni elektřinu vyrobenou ve výrobnách provozovaných [právnická osoba] - [právnická osoba], [jméno] - [právnická osoba] a [právnická osoba] vykupovat provozovatelé regionální distribuční soustavy (konkrétně [právnická osoba], s. r. o.), na základě změny právní úpravy v roce 2012, účinné od roku 2013, vznikl nárok na podporu elektřiny formou výkupních cen podle zákona o podporovaných zdrojích, kdy se povinně vykupujícím stal právě navrhovatel. Při realizaci této změny však došlo k situaci, kdy navrhovateli byly od [právnická osoba], s. r. o. ve smyslu vyhlášky č. 346/2012 Sb. předány takové údaje nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny, z nichž vyplývalo, že výrobny elektřiny byly uvedeny do provozu v roce 2010. Odpůrce v řízení prokázal, že v případě zmíněných výroben elektřiny byla jejich data předána k registraci provozovatelem regionální distribuční soustavy [právnická osoba], s. r. o. prostřednictvím datové schránky dne [datum]. Po následných kontrolách byl předaný soubor dat úspěšně migrován do systému pro podporované zdroje dne [datum]. U všech výroben, vedle dalších údajů, bylo migrováno datum prvního paralelního připojení dne [datum], datum instalace měřícího zařízení dne [datum], datum uvedení do provozu dne [datum] a vybraná forma podpory výkupní cenou. Navrhovatel si ze systému odpůrce vyžádal data o předmětných výrobnách poprvé dne [datum], kdy svůj dotaz následně několikrát opakoval. V systému odpůrce byl od roku 2013, kdy na tohoto přešla povinnost vedení systému operátora trhu, u příslušných výroben evidován nárok na podporu v souladu s ustanovením § 7 odst. 6 zákona o podporovaných zdrojích a přiřazena výkupní cena pro zdroje uvedené do provozu v období od [datum] do [datum] a proti této ceně bylo prováděno vypořádání rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou dle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o podporovaných zdrojích. Ze systému odpůrce se tedy jednoznačně podává, že teprve ke dni [datum] došlo k průkaznému zaregistrování odběrných míst, přiřazení obchodníka a k zasílání hodnot měření dodávky do sítě, kdy žádná ze tří uváděných společností neměla v roce 2010 ke svému odběrnému místu přiřazeného obchodníka, který by pro účely zúčtování převzal za výrobce odpovědnost za odchylku. Odpovědnost za odchylku nepřevzala ani [právnická osoba], a. s., která měla s výrobci uzavřeny smlouvy, stejně tak sami výrobci nebyli registrování v systému odpůrce jako subjekty zúčtování odchylek. V tomto lze dále odkázat na ustanovení odst. 1 bodu 1.2 cenového rozhodnutí č.4/2009, dle kterého platí, že„ výkupní ceny se uplatňují za elektřinu naměřenou a dodanou v předávacím místě výrobny elektřiny a sítě provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy, které vstupuje do zúčtování odchylek subjektu zúčtování odpovědného za ztráty v regionální distribuční soustavě nebo subjektu zúčtování odpovědného za ztráty v přenosové soustavě.“ Předávací místa výroben [právnická osoba] - [právnická osoba], [jméno] - [právnická osoba] a [právnická osoba] nebyla registrována v průběhu roku 2010 a ze strany uvedených společností nebyla rovněž pro rok 2010 uplatněna podpora formou výkupních cen ani podpora formou zelených bonusů. Zákon o podporovaných zdrojích účinný od [datum] změnil do té doby platný právní rámec poskytování podpory výroby elektřiny. Současný systém výplaty podpory lze v případě podpory formou výkupních cen charakterizovat jako soubor vzájemných práv a povinností více subjektů vystupujících v soukromoprávním postavení, konkrétně jde o výrobce (příjemce podpory), povinně vykupující (plátce podpory) a operátora trhu. Obecně tak v režimu podpory formou výkupních cen k příjemcům podpory vystupuje povinně vykupující ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 zákona o podporovaných zdrojích. Povinně vykupující vyplatí podporu za vyrobenou elektřinu z vlastních prostředků a následně jsou tyto finanční náklady povinně vykupujícího uplatněny u operátora trhu, který vynaložené náklady povinně vykupujícímu uhradí rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou. Konkrétně podle § 13 odst. 2 zákona o podporovaných zdrojích povinně vykupující účtuje operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů evidovaných operátorem trhu podle § 10 odst. 3 uvedeného zákona a operátor trhuje je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího. Operátor trhu vystupuje v rámci systému obecně jako subjekt řídící finanční toky plateb souvisejících s poskytováním i financováním podpory, přičemž v případě zelených bonusů je též poskytovatelem podpory. Je přitom povinen postupovat v souladu s právními předpisy včetně cenových rozhodnutí vydávaných Energetickým regulačním úřadem. Pro rozhodnutí předmětu sporu, tj. rozhodnutí na jaké plnění ve smyslu rozdílu cen má navrhovatel jako povinně vykupující nárok od operátora trhu, je třeba nejprve vyřešit otázku rozsahu platební povinnosti navrhovatele jako povinně vykupujícího vyrobenou elektřinu v předmětných výrobnách, a tedy zda byly příslušné výrobny uvedeny do provozu v roce 2010 a právo na podporu v tomto roce skutečně řádně vzniklo, případně kdy byly výrobny uvedeny do provozu. Skutečnost uvedení výrobny do provozu má zcela zásadní význam pro vznik práva na podporu a výši podpory.

21. Správní orgán dále v rozhodnutí zkoumal otázku uvedení výroben do provozu v roce 2010. Vyšel z úpravy zakotvené v z.č.180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a zejména z Cenového rozhodnutí Energetického regulačního [číslo] v bodě 1.9, že u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. V rámci citovaného cenového rozhodnutí byly tedy tři podmínky uvedení zařízení do provozu v případě podpory formou výkupních cen, které musí být splněny kumulativně, a to I. uskutečnění výroby elektřiny, II. uskutečnění dodávky elektřiny do elektrizační soustavy, III. výše uvedené podmínky jsou uskutečněny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a se vznikem oprávnění k výkonu licencované činnosti. Dále správní orgán odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.března 2017 č. j. 32 Cdo 1051/2015, podle něhož„ započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu určitého kalendářního roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní ceny elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory formou určitých výkupních cen, majícím oporu v zákoně. Hovoří-li zákon č. 180/2005 Sb. o„ výkupu“ vyrobené elektrické energie a uplatňuje-li dovolatelka nárok na určité„ výkupní ceny“, nelze rozumně vycházet z toho, že by se tento výkup mohl realizovat bez současného prodeje z její strany, a tedy bez dodávek této energie subjektu, který elektřinu vykupuje. Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového rozhodnutí ERU [číslo] tak ve skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat, a je tak třeba činit legálně, a promítá v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem. Jedná se tudíž spíše o technickou specifikaci stavu, v němž lze výrobnu považovat za uvedenou do provozu pro účely uplatnění podpory formou výkupních cen.“ 22. Správní orgán dále v rozhodnutí zkoumal skutečný stav jednotlivých výroben v roce 2010, když základním materiálním předpokladem pro splnění formálně stanovených podmínek pro uvedení výrobny do provozu je její stavebně technická dokončenost. Vyšel zejména z důkazů provedených obvodním soudem ve věci 25 C 141/2016, který dovodil, že daná výrobna nemohla být legálně uvedena do provozu v roce 2010, čehož si ovšem její provozovatel (vlastník) musel být vědom, kdy tento se snažil před správním orgánem pouze splnit formální podmínky vyplývající z definice cenového rozhodnutí č. 4/2009. Při tomto posouzení obvodní soud vyšel zejména z rozsudků Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 7/2013 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 56/2016-11 [číslo] a dále z rozsudků vydaných v rámci správního soudnictví ve věci licence, takže výrobny nemohly být pro nesplnění podmínek vyplývajících z cenového rozhodnutí č. 4/2009 posouzeny jako uvedené do provozu v roce 2010.

23. U výrobny [jméno] – [právnická osoba] z dokumentu s názvem„ Inventarizace dodávek a montáží [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]“ ze dne [datum] plyne, že„ blok B osazeno jen 40 % FV panelů, blok C osazeno jen 43 % FV panelů, nejsou transformátory, osazeno jen 60 % střídačů, blok D neosazen ani jeden FV panel, nejsou transformátory, osazeno jen 25 % střídačů, blok E prakticky neexistuje, kdy není osazen ani jeden FV panel, nejsou transformátory, chybí všechny střídače, blok F prakticky také vůbec neexistuje, chybí všechny střídače, chybí všechny transformátory, není osazen ani jeden FV panel.“ Z dokumentu s názvem„ Inventarizace dodávek a montáží [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]“ ze dne [datum] lze potom zjistit, že„ blok B osazeno jen 40 % panelů, namontováno 85 % střídačů, blok C osazeno jen 43 % FV panelů, schází trafokiosek a transformátor, blok D nemá osazen ani jeden FV panel, montáže kabelů na straně DC provedeny pouze z 10 %, blok E nemá osazen ani jeden FV panel, nemá ani jeden střídač, blok F nemá osazen ani jeden FV panel, nemá ani jeden střídač, nemá ani jeden rozvaděč.“ Z protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité Energetického regulačního úřadu ze dne [datum] vyplývá, že:„ sekce B je zvětší části nezapojena, sekce F nezapojena, chybí střídače, probíhají výkopové práce, sekce E nezapojena, chybí střídače, řady 24, 25, 26 částečně neosazeny panely, nezapojený hlavní vypínač, sekce C z větší části nezapojena, probíhají výkopové práce, nezapojen transformátor v trafostanici T5, sekce D nezapojen transformátor v T4“ a že:„ FVE jako celek nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny a že revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu“. Následující den také na jednání s Energetickým regulačním úřadem zástupci vlastníka výrobny do protokolu přiznali nedokončenost výrobny. Z protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité Energetického regulačního úřadu ze dne [datum] opět vyplývají značné nedostatky ve vztahu k dokončenosti výrobny, kdy obdobný názor byl vysloven také v rámci svědecké výpovědi [titul] [příjmení], který se dne [datum] zúčastnil jako pracovník odboru elektroenergetiky ohledání na místě a dle kterého z technického hlediska daná výrobna nesplňovala podmínky pro vydání licence. Z trestního rozsudku krajského soudu je dále možno dovodit, že ke dni [datum] nebyly u této výrobny zcela dokončeny bloky B, C, D, E, F, kdy výstavba probíhala po celou dobu prosince roku 2010, tak i v lednu roku 2011. Ke dni [datum] tak na dvou výrobnách včetně této pracovalo 86 elektrikářů, kteří kompletně předělávali zapojení, které bylo učiněno do konce roku 2010. Dle citovaného soudu„ je evidentní, že na konci prosince 2010 elektrárny nejenže nebyly dokončeny, ale že byly i provedeny práce vytvářející dojem dokončenosti obou FVE“. Kompletní montáž rozvaděčů trafokiosků byla pak dokončena dle dílčích předávacích protokolů až dne [datum] a uzemnění až dne [datum]. Kompletní předávací protokol byl podepsán až dne [datum]. Ke stavu předmětné výrobny ke konci roku 2010 se rovněž věnovaly správní soudy, a to konkrétně v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2016 č. j. 62 A 78/2014- 535, a Nejvyššího správního soudu ze dne 20.dubna 2017 č. j. 9 As 145/2016-450, které v otázce stavu výrobny a pravdivosti předložených podkladů čerpaly mj. také z výše uvedených trestních rozsudků. Zásadní skutečnosti o nedokončenosti výrobny ke dni [datum] a nepravdivosti předloženého protokolu o připojení výrobny potom také vyplývají z výsledků ohledání výrobny dne 20.prosince v rámci řízení o udělení licence, následující den po zjištění závad a nedodělků, tj. [datum], zástupci provozovatele výrobny v řízení o udělení licence uznali, že výrobna je stavebně technicky nedokončená a slibovali nápravu do konce roku 2010. Překvapivě následujícího dne [datum] bylo zrealizováno připojení předmětné výrobny k zařízení distribuční soustavy, přestože je naprosto zjevné, že výrobna byla i dne [datum] stále nedokončená. Trestní soudy dokonce s ohledem na zajištěné důkazy posoudily, že žadatel v řízení o udělení licence před Energetickým regulačním úřadem prezentoval fiktivní stav elektrárny pomocí nepravdivých důkazů, aby docílil udělení licence do konce roku 2010, a souběžně vedl evidenci o pokračující skutečné výstavbě výrobny do předání díla v roce 2011.

24. Pokud jde o licenci, ve vztahu k výrobně [právnická osoba] - [právnická osoba] byla dne [datum] rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. j. 13917-23/2010-ERU udělena licence [číslo] kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne. Uvedené rozhodnutí bylo předmětem obnovy u Energetického regulačního úřadu, kdy následně bylo dne [datum] vydáno nové rozhodnutí o udělení licence pod č. j. 13917-37/2010-ERU co do obsahu a rozsahu uděleného podnikatelského oprávnění shodné s původním rozhodnutím o udělení licence. Účinek tohoto nového rozhodnutí nastal ke dni [datum]. Toto nové rozhodnutí však byla napadeno Nejvyšším státním zástupcem žalobou ve veřejném zájmu, kdy následně Krajský soud v Brně rozsudkem vedeným pod č. j. 62 A 78/2014-535 výrokem č. I zrušil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence vydané v novém řízení pod č. j. 13917-37/2010-ERU Nejvyšší správní soud poté v řízení o kasační stížnosti tuto zamítl rozsudkem č. j. 9 As 145/2016- 450. Žadatel o licenci napadl tento rozsudek ústavní stížností, kterou Ústavní soud ČR dne [datum] pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 2038/2017 [název účastnice] následně dne [datum] zastavil obnovené správní řízení o udělení licence. Toto rozhodnutí bylo v rámci zkráceného přezkumného řízení rozhodnutím ze dne 8.října 2019 č. j. 09802-3/2019-ERU zrušeno, přičemž proti tomuto rozhodnutí byl podán rozklad, který byl zamítnut dne 9.dubna 2020 pod č. j. 09802-10/2019- ERU.

25. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne [datum]„ je-li nezákonnost správního rozhodnutí způsobena především či výlučně ze strany osoby oprávněné z tohoto rozhodnutí (orgány veřejné moci úmyslně uvedla v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhla příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem), nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).“ V usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2082/17 ze dne [datum] se uvádí, že:„ půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob) " a„ ...nezákonnost rozhodnutí přijatého za takových okolností pak musí jít plně k tíži stěžovatelky, neboť nezákonnost rozhodnutí o licenci způsobila především vlastním protiprávním jednáním. Za takového stavu stěžovatelce nesvědčila ani dobrá víra, ani důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci. Nemůže tedy mít ani legitimní očekávání ve vztahu k nabytí státní podpory a ochraně již vložených investic do zařízení výrobny, neboť takové očekávání se může vztahovat zásadně jen k následkům jednání po právu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 946/16).“ Zrušující rozsudek krajského soudu byl opřen o závěr, že žadatel o licenci nebyl ohledně vydání rozhodnutí o udělení licence v dobré víře, z čehož lze jednoznačně dovodit, že účinky tohoto rozsudku nastávají ex tunc. I podle rozhodnutí Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 23.února 2015 č. j. 15 Af 93/2012-65 nelze přiznat práva, kterých bylo dosaženo spácháním trestného činu, kdy je nepřípustné dovolávat se nároku, který měl původ v protiprávním jednání, které je dokonce kriminální povahy, a používat jej jako podporu pro své další úkony, neboť toto počínání je v příkrém rozporu s dobrými mravy a římskoprávní zásadou pojednávající o tom, že z bezpráví nemůže povstat právo - ex iniuria ius non oritur, které v českém právním řádu představují jedny z hlavních právních principů.

26. Ke stejným závěrům došel správní orgán i ve vztahu k výrobně [jméno] – [právnická osoba], tedy že daná výrobna nemohla být legálně uvedena do provozu v roce 2010, čehož si ovšem její provozovatel (vlastník) musel být vědom, kdy tento se snažil před správním orgánem pouze splnit formální podmínky vyplývající z definice cenového rozhodnutí č. 4/2009, neboť nebyla fyzicky dokončena dříve než v únoru 2011. [příjmení] předmětné výrobny ke konci roku 2010 se rovněž věnovaly správní soudy v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.května 2016 č. j. 62 A 71/2014- 544, a Nejvyššího správního soudu ze dne 20.dubna 2017 č. j. 9 As 146/2016-366, které v otázce stavu výrobny a pravdivosti předložených podkladů čerpaly mj. také z trestních rozsudků. Ve vztahu k výrobně [právnická osoba] - [právnická osoba] byla dne 31.prosince 2010 rozhodnutím Energetického regulačního č. j. 13916-26/2010-ERU udělena licence [číslo] kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne. Uvedené rozhodnutí bylo předmětem obnovy u Energetického regulačního úřadu, kdy následně bylo dne [datum] vydáno nové rozhodnutí o udělení licence pod č. j. 13916-40/2010-ERU co do obsahu a rozsahu uděleného podnikatelského oprávnění shodné s původním rozhodnutím o udělení licence. Účinek tohoto nového rozhodnutí nastal ke dni [datum]. Toto nové rozhodnutí však byla napadeno Nejvyšším státním zástupcem žalobou ve veřejném zájmu, kdy následně Krajský soud v Brně rozsudkem vedeným pod č. j. 62 A 71/2014-544 výrokem č. I zrušil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence vydané v novém řízení pod č. j. 13916-40/2010-ERU Nejvyšší správní soud poté v řízení o kasační stížnosti tuto zamítl, a to rozsudkem vedeným pod č. j. 9 As 146/2016- 366. Žadatel o licenci napadl tento rozsudek ústavní stížností, kdy Ústavní soud tuto dne [datum] pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 2082/2017 [název účastnice] následně dne [datum] zastavil obnovené správní řízení o udělení licence. Toto rozhodnutí bylo v rámci zkráceného přezkumného řízení rozhodnutím ze dne 8.října 2019 č. j. 09803-3/2019-ERU zrušeno, přičemž proti tomuto rozhodnutí byl podán rozklad, který byl zamítnut dne 9.dubna 2020 pod č. j. 09803-10/2019-ERU. [příjmení] [jméno] - [právnická osoba] sice získala licenci již v roce 2010, resp. v obnoveném správním řízení dne [datum], kdy ovšem toto rozhodnutí o udělení licence bylo Krajským soudem v Brně rozsudkem vedeným pod č. j. 62 A 71/2014- 544 zrušeno z toho důvodu, že pro udělení licence nebyly splněny veškeré předpoklady, neboť předložené revizní zprávy nebyly způsobilé technické předpoklady prokázat a současně bylo shledáno, že žadatel o licenci nemohl být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence.

27. U výrobny VT – [právnická osoba] správní orgán zjistil, že ve vztahu k výrobně [právnická osoba], s. r. o. byla dne [datum] rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. j. 13915-23/2010-ERU udělena licence [číslo] kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne. Rozhodnutí o udělení licence nebylo předmětem přezkumu u Energetického regulačního úřadu ani v rámci správního soudnictví. U Energetického regulačního úřadu došlo pouze dne [datum] k zahájení řízení o obnově řízení pod sp. zn. LIC-1 2011 [číslo], kdy dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí o obnově řízení č.j. 12011-9/2019-ERU. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo především odkázáno na závěry, ke kterým dospěl Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 52 T 4/2017-4613 v části týkající se skutečnosti, že došlo k předání díla výrobny [právnická osoba], s. r. o., ačkoli tato byla teprve ve výstavbě, neboť bylo usilováno o uvedení nepravdivých údajů Energetickému regulačnímu úřadu s cílem získat licenci na výrobu elektřiny pro předmětnou výrobnu do konce roku 2010 („ Lze shrnout, že není pochyb o tom, že vydání rozhodnutí o udělení licence ze dne 31.prosince 2010 č.j. 13915-23/2010-ERU bylo dosaženo trestným činem, což vyplývá přímo ze skutkové věty rozsudku vrchního soudu („ ... a tímto způsobem Ing. [jméno] [příjmení] usiloval o uvedení nepravdivých údajů Energetickému regulačnímu úřadu s úmyslem, aby [název účastnice] vydal licenci na výrobu elektřiny spol. [právnická osoba], ještě v roce 2010 a takto získaná pravomocná licence by spolu s prezentováním totožných nepravdivých informací o uvedení kompletní fotovoltaické elektrárny do provozu v roce 2010 vůči společnosti [právnická osoba] přivodila [právnická osoba], s.r.o., nárok na garantovanou výhodnější výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 po dobu 20 let...”), čímž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku a zčásti ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a za což byl také odsouzen, a proto správní orgán rozhodl o obnově řízení.“). Rozhodnutí o obnově řízení bylo napadeno rozkladem. Dne [datum] bylo v rámci rozhodnutí o rozkladu č. j. 12011-17/2019-ERU [jméno] [příjmení] regulačního úřadu napadené rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno z důvodu nesplnění podmínek ve smyslu ustanovení § 100 odst. 4 správního řádu, neboť nebylo shledáno, že by vydání rozhodnutí o udělení licence bylo dosaženo trestným činem Ing. [příjmení], neboť„ rozhodnutí o udělení licence bylo vydáno na základě jiných skutečností, a to nově předložené zprávy o výchozí revizi výrobny a skutečnosti, že do konce roku 2010 nebyl [název účastnice] pravdivost této revizní zprávy schopen ověřit ohledáním na místě.“ [příjmení] [jméno] [příjmení] regulačního úřadu v žádném ohledu nezpochybnila závěry trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin za účelem získání licence na výrobu elektřiny. Dále správní orgán ohledně skutečného stavu této výrobny vyšel ze zjištění vyplývajících zejména ze souvisejících trestních rozsudků (rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2017 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 38/2019). Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 4/2017 ze dne 30.dubna 2019 bylo mimo jiné rozhodnuto, že„ Ing. [jméno] [příjmení] je vinen, že jako zástupce společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], dne [datum] ve [obec] podepsal nepravdivý Předávací protokol, o němž věděl, že je datován dnem [datum], mezi [právnická osoba], s.r.o. (objednatelem) a společností [právnická osoba] (zhotovitelem) s tím, že předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny [obec] [příjmení] [příjmení] (dále jen FVE [právnická osoba], s.r.o.) se závěrem, že dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoliv věděl, že FVE [právnická osoba], s.r.o. byla teprve ve výstavbě ve značném stupni technologické nedokončenosti, přičemž současně věděl, že tento předávací protokol bude doručen na [název účastnice] v [obec] do správního spisu jako jeden z podkladů osvědčujících vlastnické právo [právnická osoba] s.r.o. k energetickému zařízení dle § 5 odst. 3 a § 7 odst. 4 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb. (energetický zákon) a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb. (o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích), nutných pro vydání licence na výrobu elektřiny pro spol. [právnická osoba] na provozovnu FVE [právnická osoba], s.r.o. v [obec] o výkonu 2,981 MW, a tímto způsobem [titul] [příjmení] usiloval o uvedení nepravdivých údajů Energetickému regulačnímu úřadu s úmyslem, aby [název účastnice] vydal licenci na výrobu elektřiny spol. [právnická osoba] ještě v roce 2010 a takto získaná pravomocná licence by spolu s prezentováním totožných nepravdivých informací o uvedení kompletní fotovoltaické elektrárny do provozu v roce 2010 vůči společnosti [právnická osoba] přivodila [právnická osoba] s.r.o. nárok na garantovanou výhodnější výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 po dobu 20 let oproti nižší výkupní ceně za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 po dobu 20 let, která by spol. [právnická osoba] správně měla náležet, čímž v průběhu následujících 20 let by došlo k obohacení spol. [právnická osoba] o částku ve výši okolo 328,8 mil. Kč, a to ke škodě České republiky“ Rozhodnutí v této části bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 38/2019-4722 ze dne 15. srpna 2019. Dovolání, resp. obnově řízení, nebylo vyhověno. Předmětné dílo (výrobna [právnická osoba], s. r. o.) měla být dle projektové dokumentace mj. osazena celkem [číslo] ks fotovoltaických panelů. Předávací protokol, jímž mělo dojít k předání dané výrobny, byl zpracován dne [datum] a podepsán dne [datum], kdy je ovšem zřejmé, že se dle vyjádření krajského soudu jedná o první důkaz uvedení nepravdivých údajů do dokumentů předávaných do správního spisu Energetického regulačního úřadu v rámci žádosti o licenci. Krajský soud přímo konstatoval, že„ těžko lze dne [datum] (ale ani dne [datum]) deklarovat bezzávadové předání kompletní a funkční FVE VT-SUN, včetně nainstalovaných fotovoltaických panelů, když v e-mailové zprávě (sv. [číslo]) [jméno] [příjmení] dne [datum] sděluje jednateli spol. [příjmení] PP3 Ing. [příjmení], že je aktuálně na velké hale namontováno pouze [číslo] panelů z celkového počtu [číslo], přičemž pracovní tempo je 150 — 200 panelů denně.“ Stav nedokončenosti také dle krajského soudu plně dokladují fotografie pořízené dne [datum] a [datum], na kterých„ je vidět, že na střeše někde nejsou ještě vůbec opraveny světlíky, na které teprve měly být montovány konstrukce pod panely, natož, aby na těchto konstrukcích byly namontovány samotné solární panely a dále neexistují ani meziřady konstrukcí.“ Současně z dokumentu označeného Postup prací [číslo] vyplývá, že ke dni 10.prosinci 2010 bylo instalováno celkem [číslo] solárních panelů. Naprostou nedokončenost potom dle krajského soudu dokladuje série dodavatelských faktur, na základě kterých bylo teprve na počátku měsíce prosince roku 2010 objednáváno cca [číslo] ks. panelů, desetitisíce HL profilů a komponenty pro rozvaděče, které však již dle projektové dokumentace měly být nainstalovány. Krajský soud k tomto konstatoval, že„ z uvedeného tedy poměrně jednoznačně vyplývá, že dne [datum] a ani dne [datum] na FVE VT-SUN nebyl instalován ani jeden rozvaděč, protože ani jeden z nich nebyl dosud vyroben resp. do [datum] ještě ani nebyl u výrobce objednán. [ulice] nedokončenost elektrárny však nespočívala jen v absenci nezbytných rozvaděčů a navazujícího kabelového propojení, ale i v samotné montáži konstrukcí a panelů, která pokračovala celý prosinec. Uvedené důkazy tedy zcela jednoznačným způsobem prokazují, že pracovníkům ERU rozhodujícím v předmětném licenčním řízení byl v podobě předávacího protokolu deklarujícího jak dokončenost díla, tak vlastnické právo spol. VT-SUN k němu, předložen nepravdivý důkaz.“ Revize měla být vykonána dne [datum], kdy krajský soud posoudil, že„ je z časového hlediska vyloučeno, aby se předmětná FVE dne [datum] mohla nacházet ve stavu, který by umožňoval její řádnou revizi, když je mj. zřejmé, že k datu provedení revize nebyl vyroben, natož dodán, žádný z rozvaděčů. K tomuto krajský soud dále odkázal především opět na dokument označený Postup prací [číslo], z něhož vyplývá, že ke dni [datum] chybělo nainstalovat [číslo] panelů, tedy ještě čtyři dny po údajné revizi nebylo nainstalováno okolo 84 % solárních panelů. K osobě revizního technika krajský soud zjistil:„ že se jednalo o osobu závislou na alkoholu, jejíž zdravotní stav již sám o sobě vylučoval nejen cestu do [obec], ale zejména výstup na střechu po zmrzlém žebříku“ a dále doplnil, že„ uvedené důkazy tedy ve vzájemné kombinaci jednoznačným způsobem dokladují naprostou nedokončenost nízkonapěťové části FVE, což současně vylučuje, aby výrobna v takovém stavu rozpracovanosti mohla být revizním technikem shledána bezpečnou. Revizní technik [příjmení] totiž žádnou revizi dne [datum] na střechách, kde byla umístěna FVE, neprovedl a revizní zprávu zřejmě opsal z projektové dokumentace, takže jím vypracovaná revizní zpráva ze stejného dne je zcela evidentně nepravdivá.“ Ostatně fyzická prohlídka výrobny nebyla z bezpečnostních důvodů provedena ani pracovníky Energetického regulačního úřadu dne [datum] při místním šetření, kdy zde byla zjištěna řada pochybení a nedodělků, které zástupci dané výrobny sami nadiktovali do protokolu, z čehož bylo zřejmé, že předmětná výrobna jako celek rozhodně nemohla být funkční. Podle odůvodnění rozsudku krajského soudu„ provedenými důkazy pak bylo jednoznačné prokázáno, že předávací protokol obsahoval nepravdivé údaje, které v rozporu se skutečným stavem věci deklarovaly kompletní technologickou dokončenost FVE VT-SUN. Na tomto místě je znovu zapotřebí připomenout, že předávací protokol byl nezbytným dokumentem, který prokazoval jednak dokončenost elektrárny a jednak přechod vlastnického práva, kdy bez doložení tohoto důkazu by licenční řízení, které bylo i pro jeho nedoložení dne [datum] přerušeno, zcela zjevně nepokračovalo. Pokud tedy byl ERÚ resp. pověřeným zaměstnancům tohoto úřadu v rámci licenčního řízení předložen uvedený důkaz, který však zcela zjevně neodpovídal skutečnost, byli tímto jednáním příslušní pracovníci ERÚ nepochybně uvedeni v omyl a tento omyl měl následně za následek (po doložení ještě dalších důkazů) vydání rozhodnutí o udělení licence pro spol. VT-SUN, která by při znalosti reálného stavu zcela zjevně vydána nebyla. Vrchní soud potom v usnesení potvrdil, že„ ...také dle odvolacího soudu připomenuté důkazy bez pochyb prokazují, že pracovníkům ERÚ, rozhodujícím v licenčním řízení, byl předložen nepravdivý doklad, a to jak datem podpisu, tak i obsahově smyšlený. V rámci licenčního řízení šlo o jednoznačně podstatný doklad, bez kterého by řízení zjevně dále nepokračovalo a stručně řečeno, licence za zvýhodněných podmínek při výkupu elektřiny do konce roku 2010 by udělena nebyla. V podrobnostech v této části lze odkázat na přiléhavou a důkazům odpovídající argumentaci soudu prvního stupně, popsanou pod body 27 až 33.“ a že„ ...i v případě nyní projednávaného skutku bylo bez pochyb prokázáno, že obžalovaný věděl, že se jedná o obsahově nepravdivá tvrzení dokumentu nazvaného předávací protokol ve vztahu ke [právnická osoba], s.r.o., a svým jednáním, spočívajícím v podpisu nepravdivých údajů na předávacím protokolu, který byl navíc antidatován, umožnil uplatnění této listiny u ERU, čímž jej uvedl v omyl a vědomě přispěl k neoprávněnému zvýhodnění spočívajícím v majetkovém prospěchu...“ Z jednotlivých zjištění, a to především provedených trestními soudy, lze jednoznačně dovodit závěr o naprosté stavební nedokončenosti výrobny [právnická osoba], s. r. o. ke konci roku 2010, když je zřejmé, že výstavba výrobny probíhala také v průběhu roku 2011, a závěr o skutečnosti získání licence podvodným jednáním souvisejícím především v předkládání nepravdivých podkladů správnímu orgánu v rámci řízení o udělení licence, z čehož vyplývá, že tato by jinak nebyla vůbec udělena, a to zejména z důvodu nemožnosti doložit jako stěžejní podklad v licenčním řízení řádně zpracovanou revizní zprávu.

28. Závěrem pak správní orgán uzavřel, že přestože souhlasí s tím, že navrhovatel nemohl ve své době skutečně zjistit relevantní informace, resp. posuzovat nárok na podporu a její výši, nelze k věci přistupovat tak, že v důsledku jeho dobré víry by mu měla být nárokovaná částka doplacena, neboť je evidentní, že v takovém případě by došlo k neoprávněnému získání majetkového prospěchu na straně jednotlivých výrobců. 29. [jméno] [příjmení] rozhodnutím ze dne 8.března 2022 č. j. 05352-83/2017-ERU rozklady žalobce a vedlejších účastníků [právnická osoba] - [právnická osoba], [jméno] - [právnická osoba] a [právnická osoba] zamítla a napadené rozhodnutí ERÚ potvrdila. [jméno] [příjmení] se ztotožnila s názorem prvostupňového správního orgánu i jeho skutkovými závěry. Konstatovala, že při posuzování podmínek pro vyhodnocení, zda byla dotčená energetická zařízení uvedena do provozu v roce 2010, bylo Energetickému regulačnímu úřadu z úřední činnosti známo pravomocné udělení licencí vedlejším účastníkům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 A 78/2014 potvrzeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 145/2016, jež obstál i v rámci kontroly ústavnosti před Ústavním soudem sp. zn. II. ÚS 2038/2017, bylo rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k výrobně [právnická osoba] - [právnická osoba] zrušeno. Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 A 71/2014 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 146/2016-366 a Ústavního soudu L ÚS 2082/2017 bylo rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k výrobně [právnická osoba] - [právnická osoba] zrušeno. Rozhodnutím o zrušení licence prvostupňový orgán přisoudil právní účinky ex tunc, na výrobny [právnická osoba] - [právnická osoba] a [jméno] - [právnická osoba] se tak hledí, jako by jim licence na výrobu elektřiny dosud vydána nebyla. Při posouzení splnění další podmínky pro vznik nároku vedlejších účastníků na podporu v cenách roku 2010, a to uvedení předmětných výroben do provozu, vycházel [název účastnice] také ze závěrů trestních soudů uvedených ve vztahu ke společnostem [jméno] - [právnická osoba] a [jméno] - [právnická osoba] v rozsudcích Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2013, Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 56/2016 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 990/2018, ve vztahu ke [právnická osoba], s.r.o. v rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2017 Trestní soudy se ve vztahu k získání licencí předmětných výroben zabývaly otázkou skutečného stavu předmětných výroben, což bylo pro správní orgán podstatné z hlediska posouzení splnění materiálních podmínek jejich uvedení do provozu. Ve vztahu ke všem třem výrobnám vedlejších účastníků dospěly trestní soudy k závěru o„ zásadní technické nedokončenosti k rozhodným datům“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2017, obdobně pak rozsudek Krajského soudu sp. zn. 46 T 7/2013, podle kterého se obžalovaní, mj. jednatelé společností [právnická osoba] a [jméno] - [právnická osoba], dopustili podvodu předložením nepravdivých údajů, na základě kterých byla uvedeným společnostem udělena licence pro jejich výrobny, když je zřejmé, že případná znalost reálného stavu by k udělení licence nevedla). Ve vztahu ke všem předmětným výrobnám byla vyvrácena tvrzení vedlejších účastníků, že dotčené výrobny byly uvedeny do provozu v roce 2010 a splňovaly požadavky pro přiznání nároku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v souladu s cenovým rozhodnutím [číslo] Ani [právnická osoba], s.r.o. nesplnila podmínky pro přiznání nároku na podporu v cenách 2010, neboť stav elektrárny ke konci roku 2010 neodpovídal stavu popsanému v revizní zprávě předložené Energetickému regulačnímu úřadu. S ohledem na v trestních rozsudcích popsanou nedokončenost této výrobny pak nemohlo dojít k prvnímu paralelnímu připojení jeho výrobny, jejíž bezpečnost a dokončenost měla být stvrzena právě revizní zprávou. Předložená revizní zpráva však nepopisovala výrobnu v takovém stavu dokončenosti, v jakém se ke dni jejího vypracování nacházela. Ve vztahu k výrobně [právnická osoba], s.r.o. tak nepochybně nemohlo dojít k prvnímu paralelnímu připojení dokončené výrobny ve stavu popsaném v revizní zprávě, neboť tato se nacházela v rozhodném období ve značném stupni nedokončenosti. Ani tento výrobce tak nemohl být v dobré víře, a proto mu nesvědčilo legitimní očekávání pro přiznání podpory v cenách roku 2010. Tyto závěry potvrzuje i rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 4/2019-592 ze dne 8.října 2021, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu ve vztahu k bývalému jednateli společnosti [právnická osoba], z něhož se jednoznačně podává spáchání trestného činu souvisejícího s udělením licence a nedokončenost výrobny v roce 2010. 30. [jméno] [příjmení] se pak v rozhodnutí zabývala i námitkou žalobce, že v rozhodné době, ve které byl povinen k výplatě výkupních cen vedlejším účastníkům, nevěděl a ani nemohl vědět o tom, že vedlejší účastníci nemají na požadovanou výši nárok. Námitka v podstatě vychází z toho, že byl v dobré víře ve správnost svého jednání, a proto by mu měla být vyplacená podpora formou rozdílu mezi výkupní a hodinovou cenou kompenzována. S takovým hodnocením se však nelze ztotožnit. Navrhovatel nemohl být v dobré víře, neboť v rozhodném období již bylo známo, že v systému operátora trhu bylo u příslušných výroben uvedeno datum uvedení do provozu v lednu 2011. Jednání navrhovatele, který přesto podporu vyplácel, tak není smysluplné. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 23 Cdo 2670/2019-739, byl to naopak žalovaný, který postupoval v souladu s těmito údaji, když„ argumentace dovolatelky je v první řadě částečně nepřípadnou, neboť jak již bylo poznamenáno výše, ze skutkových zjištění učiněných v nyní projednávané věci vyplývá, že v průběhu relevantního období od [datum] do [datum] účastnice postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti [právnická osoba], k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu 2013“. Dále soud uvedl, že„ co pak se týče samotného rozsahu povinnosti účastnice stanovené v předmětném ustanovení, lze přitakat názoru správního orgánu, podle nějž operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícím rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. S tím ostatně koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle § 10 odst. 5 věty druhé registrační vyhlášky. Dovolatelka svým výkladem akcentujícím zásadu zachování dosavadních nároků explicitně vyjádřenou v § 54 odst. 1 větě první zákona o POZE nabádá k rezignaci na řešení otázky, zda výrobcům vznikl nárok na výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, takový výklad však považuje Nejvyšší soud za absurdní“.

31. Konečně závěrem správní orgán uvedl, že žalobce podal návrh na zahájení sporného řízení u Energetického regulačního úřadu, kterým se domáhal vůči vedlejším účastníkům za období od ledna 2013 do července 2015 vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částkám ve výši neoprávněně vyplacené podpory z obnovitelných zdrojů pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, které jim navrhovatel vyplatil, přestože těmto subjektům měla být vyplácena podpora ve výši platné pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Uvedené období se tak překrývá s obdobím, které je předmětem tohoto správního řízení. Konkrétně se ve vztahu ke [právnická osoba] - [právnická osoba] jednalo o správní řízení vedené pod sp. zn. OSS [číslo], ve vztahu ke [právnická osoba] - [právnická osoba] pod sp. zn. OSS [číslo] a ve vztahu ke [právnická osoba], s.r.o., pod sp. zn. OSS- [číslo]. Ve všech třech případech [název účastnice] rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků zaplatit navrhovateli požadované částky, všechna rozhodnutí byla potvrzena rozhodnutími Rady a jsou pravomocná.

32. Ze spisu zdejšího soudu sp.zn. 25 C 141/2016 soud zjistil, že rozsudkem ze dne 11.července 2018 č.j. 25 C 141/2016 – 540 zamítl zdejší soud žalobu žalobce proti žalovanému, kterou domáhal nahrazení rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne [datum] číslo jednací [číslo] 2014 a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum] spisová značka SLS [číslo] 2014 číslo jednací [číslo] 2014 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 124.150.762,75 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni každého kalendářního čtvrtletí, ve kterém trvá prodlení žalovaného. Z obsahu spisu, zejména z rozsudku vyplývá, že žalobce se s účinností od [datum] stal povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č.165/2012 Sb. ve vztahu k výrobnám elektřiny [příjmení] [jméno] – [právnická osoba] (provozované [právnická osoba] – [právnická osoba], IČ 29 20 34 81, se sídlem [adresa]), FVE VT – [právnická osoba] (provozované [právnická osoba] – [právnická osoba], IČ 29 20 34 57, se sídlem [adresa]) a [příjmení] [jméno] – [právnická osoba] (provozované [právnická osoba] – [právnická osoba], IČ 29 20 37 75, se sídlem [adresa]). Tyto výrobny byly v době přechodu povinnosti povinného výkupu na žalobce připojeny do distribuční soustavy provozované společností [právnická osoba], IČ 48 02 40 91, se sídlem [adresa]. S výše uvedenými výrobnami uzavřel žalobce smlouvy o výkupu elektřiny na základě podkladů, které obdržel od společnosti [právnická osoba], která v těchto podkladech uvedla, že k uvedení výroben do provozu došlo do konce roku 2010, přičemž jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny uvedla datum [datum]. Za vyrobenou elektřinu tak vyplácel žalobce společnostem [právnická osoba], Saša- [právnická osoba] a Zdeněk- [právnická osoba] na základě uzavřených smluv výkupní ceny stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu [číslo] 2013 ze dne [datum] platné pro výrobny uvedené do provozu v období od [datum] do [datum]. Žalovaný byl pak jakožto operátor trhu povinen hradit povinně vykupujícímu (tedy žalobci) rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Žalobce jako povinně vykupující tak účtoval operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů. Žalobce však na základě prověření částek obdržených od žalovaného v roce 2014 zjistil, že žalovaný žalobci ve vztahu k elektřině vyráběné ve výše uvedených výrobnách proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100kW, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do [datum] a hodinovou cenou. Žalovaný tedy vychází z jiného data uvedení výroben do provozu, než jak jsou specifikovány v podkladech, které žalobce obdržel od společnosti [právnická osoba] pro účely uzavření smluv o dodávce elektřiny, přičemž společnost [právnická osoba] správnost těchto podkladů potvrdila a uvedla, že žalovanému poskytla nesprávné údaje týkající se uvedení výroben do provozu. Žalovaný žádosti žalobce o opravu údajů nevyhověl a nadále trvá na proplacení podpory ve výši stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Nárok žalobce tedy odpovídá rozdílu mezi výkupní cenou, která byla žalobcem uhrazena výše uvedeným výrobnám a výkupní cenou, která by jim byla vyplacena v případě, pokud by tyto výrobny měly nárok pouze na výkupní cenu platnou pro výrobny, které byly uvedeny do provozu v období od [datum] do [datum], přičemž žalovaný nárok se týká podpor vyplacených žalobcem v období od [datum] do [datum]. Soud žalobu žalobce podle § 250i o.s.ř. zamítl, neboť správní orgán rozhodl správně, když předmětné výrobny nebyly ve smyslu zákona uvedeny do provozu v roce 2010, tudíž žalobce nemá nárok na doplacení rozdílu mezi výší podpory, kterou vyplatil společnostem [právnická osoba], Saša- [právnická osoba] a Zdeněk- [právnická osoba] v období od [datum] do [datum] a tou, která mu byla vyplacena žalovaným.

33. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28.března 2019 č. j. 29 Co 71/2019-675 rozsudek soudu I.stupně potvrdil. Odvolací soud v rozhodnutí uzavřel, že předpoklady pro určení výše podpory a výši podpory každoročně stanoví [název účastnice] cenovým rozhodnutím. [příjmení] rozhodnutí vydává [název účastnice] v rámci jeho pravomoci vyplývající z ust. § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánu České republiky v oblasti cen ve znění pozdějších předpisů a dále z ust. 12 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. [příjmení] rozhodnutí mají povahu normativních aktů, tj. obecně závazných předpisů, do kterých nelze zasahovat a jejichž obsah nemůže měnit ani soud. V řešeném období platilo cenové rozhodnutí ERÚ [číslo] ze dne [datum]. Podle bodu 1.9. cenového rozhodnutí u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen, nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Rozhodné proto je, kdy byla výrobnám udělena licence na výrobu elektřiny a kdy začaly v souladu se vznikem oprávnění vyrábět elektřinu. Pro rozhodnutí je podstatný výklad bodu 1.9. cenového rozhodnutí č. 4/2009 Odvolací soud zastává stejné výkladové stanovisko k tomuto cenovému rozhodnutí jako předsedkyně ERÚ. Z hlediska bodu 1.9. cenového rozhodnutí č. 4/2009 výroba elektřiny je podmínkou uvedení do provozu tehdy, je-li uskutečňována v souladu s licencí. V případě až následného udělení licence je nutno posuzovat podmínku výroby elektrické energie v souvislosti s touto licencí, tj. zda šlo o výrobu v souladu s právem. V případě, kdy výrobce uplatňuje nárok na podporu formou výkupních cen, je dnem uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu. Jak bylo zjištěno, licence byly v posuzovaném případě uděleny dne [datum] a ani na základě obsáhlého dokazování nebylo zjištěno, že by v předmětných výrobnách dne [datum] poté, kdy rozhodnutí o licenci nabylo právní moci, došlo k výrobě elektrické energie. Proto nemohlo dojít ani k dodávce elektřiny do elektrizační soustavy při realizaci připojení v souladu s udělenou licencí. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v rozsudku ze dne 9.5.2018 sp. zn. 23 Cdo 5137/2017 ERÚ má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jako obecné normativní akty a kromě stanovení výše výkupních cen elektřiny může podle ust. § 5 odst. 5 zákona o cenách stanovit další věcné podmínky, např. co se rozumí pojmem uvedení výrobny do provozu. Podmínkami pro uplatnění výkupních cen elektřiny je její legální dodávání do distribuční sítě. Již v rozsudku ze dne 9.3.2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015 Nejvyšší soud ČR uvedl, že jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Závěr, že žalobce jako povinně vykupující měl vyplácet zmíněným výrobnám objem podpory pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011, je správný. Protože předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, není požadavek žalobce důvodný. Se zřetelem k okolnostem věci nemohlo být na straně žalobce tzv. legitimní očekávání o oprávněnosti jeho požadavku.

34. Dovolání žalobce pak bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2021 č.j. 23 Cdo 2670/2019-739 Nejvyšší soud v rozhodnutí shrnul svou dosavadní judikaturu a zdůraznil, že se ve své rozhodovací praxi již v minulosti vyjádřil rovněž k otázce naplnění předpokladů pro uvedení nově zřizované výrobny do provozu ve smyslu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ [číslo]. V rozsudku ze dne 9.3.2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015 přitom vyložil, že předpokladem vzniku nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoli bez právního titulu či dokonce protiprávně. V tomto rozhodnutí dále Nejvyšší soud uvedl, že započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu určitého kalendářního roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní ceny elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory formou určitých výkupních cen, majícím oporu v zákoně. Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č.180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ [číslo] tak ve skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně, a promítá v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem. Dovolatelka považuje za rozhodnou z hlediska naplnění podmínek bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ [číslo] dodávku elektřiny, k níž došlo před udělením licence k výrobě elektřiny. Takovou dodávku ovšem nelze s ohledem na výše uvedené považovat za významnou z hlediska splnění předpokladů uvedení výrobny do provozu podle dotčeného cenového rozhodnutí. To zřetelně vyplývá jak ze samotného jazykového vyjádření užitého v předmětném ustanovení, neboť nelze pojmově hovořit o výrobě a dodávkách elektřiny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti v době, kdy výrobce elektřiny licencí k její výrobě nedisponoval, tak z účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, kterým je podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů uskutečňované legálním způsobem, tedy s dodržením všech zákonem vyžadovaných pravidel (kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2018 sp. zn. 23 Cdo 5137/2017 také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2020 sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Jak ostatně poukázal i správní orgán, zkoumané ustanovení nepřipouští jiný závěr, než ten, že dnem uvedení výrobny elektřiny do provozu je den, kdy výrobce začal na základě licence oprávněně vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence přitom patřila a stále patří k elementárním povinnostem podnikání v energetice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2020 sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Požadavek, aby výrobci v oblasti energetiky byli držiteli příslušné licence, má věcné opodstatnění spočívající v zájmu na bezpečném a spolehlivém provozování energetických zařízení. Splnění podmínek pro udělení licence v obecné rovině poskytuje záruku, že daný podnikatel je schopen dostát požadavkům, které na něj kladou právní předpisy v oblasti energetiky (srov. důvodovou zprávu k energetickému zákonu). Opačný závěr přitom nevyplývá ani z dovolatelkou citované rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu Nejvyšší správní soud rozhodoval v situacích, kdy došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny do distribuční soustavy až poté, co se stal výrobce držitelem licence (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8.3.2018 č.j. 4 As 257/2017-82 a ze dne 21.8.2018 č.j. 7 As 423/2017-43), nezabýval se tak otázkou významu dodávky provedené před tímto okamžikem. Ve svém rozsudku ze dne 10.1.2019 č. j. 10 As 62/2018-135, v němž Nejvyšší správní soud navázal na svá předchozí rozhodnutí, pak Nejvyšší správní soud podotkl, že je sporné, zda k dodávkám elektřiny mohlo po právu dojít před [datum] – tedy před okamžikem, kdy v tam projednávané věci nabyla právní moci licence výrobce elektřiny. Podobně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 1764/17 shrnul závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak, že se ustálila v závěru, že za dodávku elektřiny významnou z hlediska uvedení zařízení do provozu lze považovat i dodávku elektřiny do distribuční soustavy v rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě po získání licence na výrobu elektrické energie. Poukazuje-li dále dovolatelka na výkladové stanovisko ERÚ ze dne [datum], resp. výkladové stanovisko ERÚ [číslo] ze dne [datum], pak i zde je v závěrečném shrnutí vysloven závěr, podle kterého lze za datum uvedení výrobny do provozu v roce 2010 označit datum paralelního připojení výrobny s platnou licencí do distribuční soustavy. Co pak se týče samotného rozsahu povinnosti operátora trhu stanovené v ustanovení § 13 odst. 5 vyhlášky č.346/2012 Sb. o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška) lze přitakat názoru správního orgánu, podle nějž operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícím rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. S tím ostatně koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle § 10 odst. 5 věty druhé registrační vyhlášky. Dovolatelka svým výkladem akcentujícím zásadu zachování dosavadních nároků explicitně vyjádřenou v § 54 odst. 1 věty první zákona o POZE nabádá k rezignaci na řešení otázky, zda výrobcům vznikl nárok na výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, takový výklad však považuje Nejvyšší soud za absurdní. Ostatně o zachování dosavadních nároků lze uvažovat pouze v rozsahu, v němž přede dnem nabytí účinnosti zákona o POZE vznikly podle dosavadních právních předpisů.

35. Po právní stránce posoudil soud věc podle následujících ustanovení: Podle § 4 odst. 1 z.č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů pro účely stanovení podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů podle tohoto zákona se za elektřinu z obnovitelných zdrojů považuje elektřina vyrobená využitím obnovitelných zdrojů naměřená v předávacím místě výrobny elektřiny a distribuční soustavy nebo přenosové soustavy, nebo naměřená na svorkách generátoru a snížená o technologickou vlastní spotřebu elektřiny, anebo poměrná část elektřiny pocházející z obnovitelného zdroje v případě společného spalování obnovitelného zdroje a druhotného zdroje nebo neobnovitelného zdroje. Podle odst. 2 podpora elektřiny z obnovitelných zdrojů se vztahuje na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výrobnách elektřiny na území České republiky připojených k elektrizační soustavě České republiky přímo nebo prostřednictvím odběrného místa nebo prostřednictvím jiné výrobny elektřiny připojené k elektrizační soustavě České republiky. Podle odst. 7 rozsah a výši podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů stanoví Úřad podle tohoto zákona v cenovém rozhodnutí. Podle § 13 odst. 2 z.č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů povinně vykupující účtuje operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů evidovaných operátorem trhu podle § 10 odst. 3 a operátor trhu je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího. Podle odst. 3 výši ceny za činnost povinně vykupujícího stanovuje Úřad v daném kalendářním roce na následující kalendářní rok. Způsob výpočtu ceny stanoví prováděcí právní předpis. Podle odst. 4 právo účtovat podle odstavce 2 vzniká zaplacením výkupní ceny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to v rozsahu naměřených nebo vypočtených hodnot vyrobené elektřiny evidovaných operátorem trhu. Podle § 52 odst. 1 z.č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) neoprávněnou dodávkou elektřiny do elektrizační soustavy je a) dodávka bez právního důvodu nebo pokud právní důvod odpadl, b) dodávka bez měřicího zařízení, pokud dodávka bez měřicího zařízení nebyla smluvně sjednána, c) dodávka do té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina, d) dodávka měřená měřicím zařízením, 1. které prokazatelně nezaznamenalo dodávku nebo zaznamenalo dodávku nesprávně v důsledku neoprávněného zásahu do tohoto měřicího zařízení nebo do jeho součásti či příslušenství nebo byly v měřicím zařízení provedeny takové zásahy, které údaje o skutečné dodávce změnily, 2. které nebylo připojeno provozovatelem přenosové soustavy nebo příslušným provozovatelem distribuční soustavy nebo nesplňuje podmínky obsažené v Pravidlech provozování přenosové soustavy nebo Pravidlech provozování příslušné distribuční soustavy, 3. na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci, e) dodávka v přímé souvislosti s neoprávněným zásahem na přímém vedení či na zařízení distribuční soustavy nebo zařízení přenosové soustavy. Podle odst. 2 při neoprávněné dodávce je výrobce povinen uhradit vzniklou škodu. Podle odst. 3 neoprávněná dodávka elektřiny do elektrizační soustavy se zakazuje. Podle § 20a odst. 4 písm. x) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona ve znění účinném do 31.12.2015 je operátor trhu povinen hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost.

36. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správního orgánu je správné a žaloba žalobce není důvodná. Soud v první řadě na rozhodnutí Energetického regulačního úřadu odkazuje s tím, že se ztotožňuje se závěry správního orgánu, a to jak skutkovými, tak s právním posouzením a pro stručnost na ně odkazuje.

37. Soud zdůrazňuje, že stejné právní i skutkové otázky mezi týmiž účastníky (týkající se pouze jiného období - období od [datum] do [datum]) byly již řešeny ve správním řízení před správním orgánem pod sp.zn. SLS [číslo] 2014, jehož rozhodnutí pak bylo přezkoumáváno v řízení podle části páté o.s.ř. před zdejším soudem vedeným pod sp.zn. 25 C 141/2016; zdejší soud je jednak vydanými rozhodnutími v principu vázán (srov. § 159a odst. 1, 3 o.s.ř.), jednak ani nemá důvod se od nich odchylovat, a to obzvláště za situace, kdy skutkový stav zůstal nezměněn či dokonce je už nesporný (žalobce uvedl, že je nesporné, že výrobny [právnická osoba], s.r.o., Saša- [právnická osoba], Zdeněk- [právnická osoba] nebyly uvedeny do provozu v roce 2010). Za situace, kdy tedy již ani není pochyb o tom, že výrobny [právnická osoba], s.r.o., Saša- [právnická osoba], Zdeněk- [právnická osoba] nebyly uvedeny do provozu v roce 2010 (což ostatně vyplývá z provedeného dokazování správního orgánu i zdejšího soudu v řízení sp.zn. 25 C 141/2016, zejména trestních rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 4/2019-592 ze dne 8.října 2021, Krajského soudu v Brně sp.zn. 46 T 7/2013 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 56/2016-11 [číslo]), ergo neměly nárok na podporu pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, a přesto jim žalobce vyplácel podporu v nesprávné výši, není jasné, na základě jakého právního titulu by chtěl žalobce žalobou uplatněnou částku přiznat. Jak správní orgán, tak i soudy (Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku č. j. 23 Cdo 2670/2019-739) došly k závěru, že operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale pouze rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou (srov. § 20a odst. 4 písm. x) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona). Není pochyb, že žalobou uplatněná částka je částkou přesahující nárok předmětných výrobců na podporu v rozhodném období.

38. Jak bylo totiž zdůrazněno již v předchozím řízení, mezi žalobcem a žalovaným, ale i mezi žalobcem a jednotlivými výrobci, se jedná o vztahy ryze soukromoprávní (byť s ingerencí státu, která je však i v oblasti soukromého práva běžná). Rovnost účastníků těchto právních vztahů zdůraznil i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 29.6.2021 č.j. 23 Cdo 2670/2019-739, ve kterém rozhodoval o dovolání žalobce v předchozí soudní při. V situaci, kdy se pohybujeme v rovině soukromého práva, nemá argumentace„ legitimním očekáváním“ místo (maximálně tak pouze jako dobrá víra příslušného subjektu; samotná dobrá víra však nezpůsobuje vznik nároku). Žalobce tak zcela ignoruje skutečnost, že nedisponuje právním titulem, na základě kterého by mu soud mohl požadovanou částku přiznat. Výrobcům byl totiž oprávněn a povinen vyplácet podporu (v rozhodné době) pouze v té výši, na kterou jim vznikl nárok, tj. pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. Pokud jim vyplácel podporu v částkách vyšších, vznikalo jim bezdůvodné obohacení, které je oprávněn po nich vyžadovat a jak je soudu i správnímu orgánu známo, tak také ho po nich vyžaduje. Správně argumentuje žalovaný, že se žalobce domáhá zaplacení stejného plnění dvakrát, jednou po výrobcích jako bezdůvodného obohacení, jednou po žalovaném jako náhrady za nesprávně vyplacenou podporu, neboli toho, oč byl svým nesprávným postupem ochuzen. Pro úplnost soud uvádí, že právním posouzením nároku žalobce (i z hlediska dobré víry) se zbýval i dovolací soud právě v předchozím řízení v rozsudku ze dne 29.6.2021 č.j. 23 Cdo 2670/2019-739 (viz body 68 -70). V rozhodnutí pak řeší právě i otázku, zda je žalovaný oprávněn opravovat údaje v systému operátora trhu, přičemž poukazuje na to, že je argumentace žalobce nepřípadná, neboť žalovaný měl v systému od samého počátku ohledně předmětných výroben správné údaje, tedy žalobce věděl o uvedení výroben do provozu v roce 2011 a nikoli v roce 2010.

39. V nikoli neposlední řadě je však třeba poukázat i na to, že argumentuje-li žalobce, že byl při vyplácení podpory výrobcům v dobré víře, není to pravda. Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu, datum uvedení předmětných výroben do provozu v roce 2011 bylo zaevidováno v systému žalovaného operátora trhu úplně od samého počátku, přičemž žalobce se s tímto údajem seznámil velmi brzy, poprvé dne [datum]. Předmětem tohoto řízení je období od [datum] do [datum], tedy více než rok poté, co byl žalobce seznámen s údaji žalovaného jako operátora trhu; přesto se rozhodl z těchto údajů nevycházet, ignoroval je a vyplácel podporu výrobcům v nesprávné výši.

40. Zcela lichý je i argument žalobce, že v rozhodné době neexistovalo pravomocné rozhodnutí soudu či jiného orgánu, které by určilo datum uvedení předmětných výroben do provozu (ostatně v tuto chvíli existují pravomocná a vykonatelná rozhodnutí všech soudních instancí z předchozího řízení sp.zn. 25 C 141/2016 a žalobce se jimi přesto neřídí). K tomu soud poznamenává, že v reálném životě je jen velmi málo otázek řešeno pravomocným a vykonatelným (soudním) rozhodnutím. Přesto si subjekty musí poradit a rozhodnout se pro postup podle některé z možných variant. Žalobce tak učinil tím, že vyplácel předmětným výrobcům podporu ve vyšší výši, než na kterou měli nárok, ale mohl postupovat i tak, že by vyplácel podporu v souladu s údaji podle systému operátora trhu nebo mohl skládat sporné částky do úschovy. Tím, že vyplácel podporu nesprávně vysokou, vzniklo výrobcům bezdůvodné obohacení, které po nich správně vymáhá. Neexistuje však právní titul, na základě kterého může stejnou částku nárokovat duplicitně ještě na žalovaném jako operátorovi trhu.

41. Rozhodnutí ERÚ a Rady ERÚ jsou tak správná a žaloba, kterou se žalobce domáhá jejich nahrazení, je nedůvodná. Proto soudu nezbylo než žalobu žalobce jako zjevně nedůvodnou zamítnout.

42. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a přísluší mu proto náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení sestávající z odměny advokáta dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu za 5 úkonů (1. převzetí zastoupení, 2. vyjádření ze dne [datum], 3.vyjádření ze dne [datum], 4. účast na jednání dne [datum], 5. účast u jednání dne [datum]) po 3.100 Kč, tedy 15.500 Kč. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč za úkon, tedy 1.500 Kč, a náhrada DPH, tedy částka 3.570 Kč (vypočteno z částky 17.000 Kč). Celkem tak žalovanému náleží na náhradě nákladů řízení částka 20.570 Kč.

Poučení