25 C 168/2021- 157

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl samosoudcem JUDr. Miloslavem Sládkem v právní věci žalobce [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalovanému [údaje o účastníkovi], o žalobě podle části páté o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba žalobce, kterou se domáhá nahrazení nálezu Finančního arbitra České republiky ze dne 19.1.2021 č. j. [spisová značka] [číslo] ve znění rozhodnutí o námitkách Finančního arbitra ze dne 21.4.2021 č. j. [spisová značka] [číslo] tak, že žalobce není povinen zaplatit žalovanému částku 436 309,27 Kč spolu s 8,50% úrokem z prodlení p. a. z částky 400.230 Kč od 11.4.2018 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 21.června 2021 došlou soudu téhož dne domáhá vydání rozsudku, kterým by soud nahradil nález Finančního arbitra České republiky ze dne 19.1.2021 č. j. [spisová značka] [číslo] a rozhodnutí o námitkách Finančního arbitra České republiky ze dne 21.4.2021 č. j. [spisová značka] [číslo] tak, že se zamítá návrh žalovaného na zahájení řízení před finančním arbitrem o určení neplatnosti smlouvy o úvěru MOJE PŮJČKA TOP číslo 0000471611 ze dne 21.1.2016 a dohody o změně obsahu závazku ze dne 27.12.2016 a o zaplacení částky 400 230 Kč společně s úrokem z prodlení z této částky od 11.4.2018 do zaplacení.

2. V žalobě uvádí, že Finanční arbitr vydal dne 19.1.2019 nález č.j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno]. Výrokem I. nálezu byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 436.409,27 Kč s úrokem z prodlení z částky 400.230 Kč ve výši 8,5 p.a. ode dne 11.4.2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci nálezu. Výrokem III. nálezu byla žalobci dále uložena povinnost uhradit podle § 17a zákona č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi sankci ve výši 43.640,92 Kč, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra.

2. Proti nálezu podal žalobce dne 3.2.2021 námitky. Dne 21.4.2021 bylo žalobci doručeno rozhodnutí finančního arbitra o podaných námitkách č.j. [spisová značka] [číslo] – [anonymizováno] ze dne 21.4.2021, kterým finanční arbitr podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi rozhodl tak, že nález se ve výroku I. mění tak, že žalobce je povinen žalovanému zaplatit částku 436.309,27 Kč s úrokem z prodlení z částky 400.230 Kč ve výši 8,5 % p. a. ode dne 11.4.2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci nálezu, a že nález se ve výroku III. mění tak, že žalobce je povinen uhradit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 43.630,92 Kč, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra. Ve zbývajícím rozsahu finanční arbitr námitky žalobce zamítl a nález potvrdil. Rozhodnutí o námitkách bylo žalobci doručeno dne 22.4.2021.

3. Ve sporném správním řízení byl řešen spor mezi žalobcem a žalovaným vyplývající ze smlouvy o úvěru Mojepůjčka TOP č. 0000471611 ze dne 21.1.2016 a dohody o změně obsahu závazku ze dne 27.12.2016 Finanční arbitr podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku posoudil z důvodu rozporu s dobrými mravy ujednání smlouvy o úvěru jako neplatná, a to ujednání o smluvním úroku dle čl. 2 odst. 6 ve spojení s čl. 7 odst. 2 smlouvy o úvěru, ujednání o poplatcích dle čl. 3 odst. 1 smlouvy o úvěru v první a druhé větě (Závazková provize), v šesté větě téhož článku (Poplatek za správu úvěru), v desáté až dvanácté větě téhož článku ve spojení s čl. 7 (Poplatek VIP), v třinácté až patnácté větě čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 8 Smlouvy o úvěru (Poplatek Superexpress), a ujednání o poplatku za předčasné splacení dle čl. 6 obchodních podmínek žalobce platných od 1. 9. 2014 (dále jen„ Obchodní podmínky“). Finanční arbitr v nálezu dovodil, že ujednání o smluvní pokutě za nedoložení uhrazení daně z nemovitosti dle čl. 5 ve spojení s čl. 6 Obchodních podmínek a ujednání o smluvní pokutě za nedoložení účelu čerpání úvěru dle čl. 6 písm. c) Obchodních podmínek, zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, přičemž (pouze) v případě ujednání o smluvní pokutě za nedoložení uhrazení daně z nemovitosti se žalovaný z důvodu nesrozumitelnosti tohoto ujednání neměl možnost s jejich obsahem seznámit. Z tohoto důvodu finanční arbitr k těmto ujednáním dle ustanovení § 1815 občanského zákoníku nepřihlížel. Na základě výše uvedených úvah finanční arbitr dospěl k závěru, že žalobce se v souvislosti se smlouvou o úvěru vůči žalovanému bezdůvodně obohatil o částku ve výši 436.409,27 Kč, neboť tuto částku žalovaný žalobci plnil bez právního důvodu. V rozhodnutí o námitkách finanční arbitr s ohledem na chybný výpočet výše uvedenou částku bezdůvodného obohacení snížil na 436.309,27 Kč, avšak po věcné stránce se se závěry uvedenými v nálezu ztotožnil.

4. Finanční arbitr založil svůj závěr o neplatnosti smluvních ujednání o úroku a poplatcích z důvodu rozporu těchto ujednání s dobrými mravy výhradně na argumentaci, že roční procentní sazba nákladů (RPSN) spočítaná arbitrem pro Smlouvu o úvěru dle názoru finančního arbitra téměř pětinásobně přesahovala obvyklou výši RPSN poskytovanou v době uzavření Smlouvy o úvěru bankami. Finanční arbitr tuto svoji úvahu bližším způsobem neodůvodňuje, když zejména neuvádí, na základě jakých úvah dospěl k závěru, proč zrovna v případě že RPSN pětinásobně přesahuje obvyklou míru RPSN poskytovanou bankami, se již jedná o rozpor s dobrými mravy. Pokud finanční arbitr odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1484/2004, tak žalobce doplňuje, že tento rozsudek se zabýval pouze posouzením přiměřenosti úrokové sazby, a nikoli přiměřeností RPSN. Úrokovou sazbu a RPSN je přitom nutné od sebe odlišovat, neboť RPSN zpravidla kromě úrokové sazby zahrnuje i další náklady úvěru, např. některé náklady na doplňkové služby. Žalobce je tedy přesvědčen, že ustálenou judikaturu k otázce přiměřenosti úrokové sazby nelze bez dalšího automaticky aplikovat též pro posuzování přiměřenosti RPSN. Finanční arbitr ostatně ani své závěry o přípustnosti analogického použití judikatury k přiměřenosti úrokové sazby na RPSN žádným bližším způsobem neodůvodňuje. Nad rámec výše uvedeného žalobce uvádí, že i kdyby bylo možné aplikovat výše uvedenou judikaturu k přiměřenosti úrokové sazby též ve vztahu k otázce přiměřenosti RPSN, tak finanční arbitr dostatečným způsobem neodůvodnil svůj závěr, že obvyklá výše RPSN byla v lednu 2016 2,69%. Tato skutečnost sama o sobě činí nález i rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelnými. Žalobce je v této souvislosti navíc přesvědčen, že obvyklá výše RPSN byla v lednu 2016 (tedy v okamžiku uzavření smlouvy o úvěru) výrazně vyšší. Dle žalobce navíc při určení obvyklé výše RPSN nelze vycházet pouze z RPSN poskytované bankami, ale je nutné zohlednit též RPSN poskytované nebankovními subjekty. Žalobce je dále přesvědčen, že finanční arbitr nesprávně určil výši RPSN ve vztahu k předmětné smlouvě o úvěru, když z odůvodnění nálezu vyplývá, že finanční arbitr pro účely zjištění RPSN vycházel mimo jiné též z hodnoty Poplatku VIP dle čl. 7 smlouvy o úvěru a Poplatku Superexpress dle čl. 8 smlouvy o úvěru. Takový postup však dle žalobce není přípustný, neboť ani Poplatek VIP ani Poplatek Superexpress by neměl být při výpočtu RPSN zohledňován. Odkázal na ustanovení § 133 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který stanoví postup pro výpočet RPSN. V souladu s uvedeným ustanovením platí, že do celkových nákladů spotřebitelského úvěru se dále započítávají náklady na ocenění nemovité věci, je-li pro získání spotřebitelského úvěru nezbytné, a náklady na doplňkové služby, je-li uzavření smlouvy o doplňkové službě povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek, a dále že náklady na doplňkové služby, jako je zejména pojistné, se zahrnují do celkových nákladů spotřebitelského úvěru, s výjimkou případů, kdy je uzavření smlouvy o doplňkové službě nepovinné a v případě nákladů na zřízení nebo vedení účtu zaznamenávajícího platební transakce a čerpání nákladů na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání a dalších nákladů spojených s platebními transakcemi, byly náklady na tyto služby samostatně uvedeny ve smlouvě o spotřebitelském úvěru nebo v jiné smlouvě uzavřené se spotřebitelem. Ačkoli se zákon o spotřebitelském úvěru na Smlouvu o úvěru nepoužije, tak je žalobce přesvědčen, že pravidla pro výpočet RPSN obsažená v tomto zákoně je možné použít. Ve smlouvě o úvěru se přitom jednoznačně stanoví, že Poplatek VIP i Poplatek Superexpress jsou nepovinné a aplikují se pouze v případě, že si žalovaný příslušnou službu zvolí. Ani jeden z výše uvedených poplatků neměl být zohledněn pro výpočet výše RPSN, a výpočet RPSN provedený finančním arbitrem tedy nemůže být správný, přičemž skutečná výše RPSN ve vztahu ke smlouvě o úvěru je výrazně nižší. Veškeré částky byly účtovány v souladu se smluvní dokumentací, kterou žalovaný s žalobcem uzavřel na základě své individuální svobodné vůle. Na základě své svobodné vůle žalobce smluvní ujednání o smluvním úroku v čl. 2 odst. 6 ve spojení s čl. 7 odst. 2 Smlouvy o úvěru a ujednání o poplatcích v čl. 3 odst. 1 smlouvy o úvěru v první a druhé větě (Závazková provize), v šesté větě téhož článku (Poplatek za správu úvěru), v desáté až dvanácté větě téhož článku ve spojení s čl. 7 (Poplatek VIP) a ve třinácté až patnácté větě čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 8 (Poplatek Superexpress) akceptoval, výše smluvního úroku i ostatních poplatků byla uvedena dostatečně transparentně, a pokud si ex post žalovaný usmyslí, že sjednaná výše smluvního úroku a ostatních poplatků se mu jeví vysoká, nemůže toto v žádném případě způsobit jejich neplatnost. Obdobné ustanovení však obsahoval též zákon č. 145/2010 Sb.

5. Finanční arbitr založil svůj závěr o neplatnosti smluvního ujednání o poplatku za předčasné splacení úvěru výhradně na své úvaze, že hranicí, kterou nelze u poplatku za předčasné splacení pro zjevný rozpor s dobrými mravy překročit, je polovina souhrnné výše budoucích smluvních úroků od okamžiku předčasného splacení do konce prvního úrokového období, pro které byla stanovena pevná výpůjční úroková sazba. Finanční arbitr však tuto svoji úvahu žádným způsobem blíže neodůvodňuje. Finančním arbitr v nálezu zejména blíže nevysvětluje, jakými úvahami se řídil při určení této hranice. Rámci odůvodnění uvádí pouze to, že k určení této hranice dospěl„ na základě pečlivého právního posouzení s přihlédnutím k ekonomické podstatě úvěrového vztahu.“ Takové odůvodnění je však podle žalobce nedostačující a činí nález i rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelnými. Žalovaný dokonce před uzavřením dohody konzultoval celou věc se svým právním zástupcem. Pokud si tedy nyní ex post žalovaný usmyslí, že sjednaná výše smluvního úroku a ostatních poplatků se mu jeví vysoká, nemůže toto v žádném případě způsobit jejich neplatnost. Finanční arbitr u dále uvedl, že žalobce neprokázal, že žalovaný byl v prodlení s úhradou některého ze svých závazků ze Smlouvy o úvěru a že žalobci proto z tohoto důvodu nevzniklo právo na zaplacení částky 300 Kč za zaslané upomínky. Žalobce je přesvědčen, že tento závěr finančního arbitra nemá oporu ve spise, neboť z provedeného dokazování dle žalobce naopak jednoznačně vyplývá, že žalovaný byl v prodlení s úhradou svých závazků ze Smlouvy o úvěru a že žalobci tedy vznikl na zaplacení částky 300 Kč.

6. Finanční arbitr založil svůj závěr o tom, že ujednání o smluvních pokutách zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, na úvaze, že ujednání o pokutě za nedoložení uhrazení daně z nemovitosti bylo pro žalovaného nesrozumitelné a překvapivé a že smluvní pokuta za nedoložení účelovosti úvěru (ačkoli toto ujednání bylo žalovanému srozumitelné), byla příliš vysoká. Finanční arbitr však tuto svoji úvahu dostatečným způsobem neodůvodňuje. Pokud jde o smluvní pokutu za nedoložení uhrazení daně z nemovitosti dle čl. 5 ve spojení s čl. 6 Obchodních podmínek, tak finanční arbitr pouze uvádí, že toto ujednání je nesrozumitelné, neboť dle finančního arbitra je nepřehledně rozmístěno na několika místech Obchodních podmínek. Ujednání o smluvní pokutě je však podle žalobce naopak přehledně a systematicky začleněno do čl. 6 Obchodních podmínek s názvem„ Odstoupení od Smlouvy, výpověď poskytnutí Úvěru, zesplatnění Úvěru, předčasné splacení Úvěru, smluvní pokuty“, přičemž v předmětném čl. 6 je tučným písmem zvýrazněno, že za porušení povinností stanovených Obchodními podmínkami (včetně povinnosti doložit uhrazení daně z nemovitosti) se sjednává smluvní pokuta. Žalobce považuje za pozoruhodné, že v jednom případě finanční arbitr považuje ujednání o smluvní pokutě za srozumitelné a v druhém nikoli (přestože jsou obě ujednání o smluvních pokutách zvýrazněny tučným písmem a členěny systematicky ve stejném článku 6 Obchodních podmínek). Tato skutečnost dle žalobce činí nález i rozhodnutí o námitkách vnitřně rozpornými. Pokud jde závěr finančního arbitra, že smluvní pokuta za nedoložení účelovosti úvěru dle čl. 6 písm. c) Obchodních podmínek je nepřiměřená, tak žalobce v první řadě namítá, že v nálezu prakticky zcela chybí odůvodnění tohoto závěru. Finanční arbitr navíc zcela pominul argumentaci žalobce, že doložení účelovosti úvěru má pro žalobce zcela zásadní dopad. Žalobce poskytoval na základě smlouvy o úvěru úvěr na bydlení, jehož poskytnutí bylo vyňato z působnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud by (např. právě v řízení před finančním arbitrem) žalobce následně nebyl schopen prokázat, že úvěr byl skutečně poskytnutý za sjednaným účelem – v posuzovaném případě za účelem provedení stavebních úprav nemovitosti, hrozila by mu závažná újma, a to včetně vysokých veřejnoprávních sankcí. Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty je tedy nutné zohlednit i výši hrozící újmy, která žalobci v případě porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného hrozí. Žalobce je navíc přesvědčen, že sjednaná výše smluvní pokuty za nedoložení účelovosti úvěru ve výši 10% z celkové výše poskytnutého úvěru ani není sama o sobě nepřiměřená, neboť v souladu s ustálenou judikaturou jsou za nepřiměřené považovány smluvní pokuty, které jsou sjednány v řádově vyšších částkách (např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 875/2005 či sp. zn. 33 Cdo 3072/2000).

7. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.

8. Správní orgán (finanční arbitr) se vyjádřil (č. l. 56-57) tak, že vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 21.1.2016 smlouvu o úvěru, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 750.000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky, a dne 27.12.2016 Dohodu o změně závazku ze Smlouvy o úvěru, ve které se smluvní strany dohodly, že žalovaný předčasně splatí úvěr ze smlouvy o úvěru. Finanční arbitr nedovodil, že by žalobce při uzavírání smlouvy o úvěru zneužil nezkušenosti nebo tísně žalovaného, ani jeho neschopnost posoudit obsah uzavírané smlouvy, proto nemohl vyhovět nároku žalovaného na vyslovení neplatnosti smlouvy o úvěru pro její lichevní charakter. Na druhou stranu finanční arbitr dovodil a) neplatnost ujednání o smluvním úroku v čl. 2 odst. 6 ve spojení s č. 7 odst. 2 smlouvy o úvěru a ujednání o poplatcích v čl. 3 odst. 1 smlouvy o úvěru v první a druhé větě („ Závazková provize“), v šesté větě téhož článku („ Poplatek za správu úvěru“), v desáté až dvanácté větě téhož článku ve spojení s čl. 7 („ Poplatek VIP“) a v třinácté až patnácté větě čl. 3 odst. 1. ve spojení s čl. 8 („ Poplatek Superexpress“), a to pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; b) neplatnost ujednání poplatku za předčasné splacení dluhu ze smlouvy o úvěru ve výši 136.931 Kč pro rozpor s dobrými mravy; c) že žalobci nevznikl nárok na úhradu tří, resp. dvou poplatků za upomínku ve výši 200 Kč, protože žalovaný nebyl v prodlení; že k ujednání smlouvy o úvěru o pokutě za nedoložení uhrazení daně ve výši 75.000 Kč („ Pokuta za nedoložení uhrazení daně“) a pokutě za nedoložení účelu čerpání ve výši 75.000 Kč („ Pokuta za nedoložení účelu čerpání“) podle § 1815 ve spojení s § 1813 nového občanského zákoníku se nepřihlíží, protože první smluvní pokuta je naprosto nepřehledně rozmístěna na několika místech Obchodních podmínek společnosti [právnická osoba], pro poskytování úvěrů pro spotřebitele platné od 1.9.2014, a je tak způsobilá uniknout pozornosti spotřebitele, a druhá smluvní pokuta je nepřiměřená zajišťované povinnosti, tedy že žalovaný žalobci uhradil bez právního důvodu nebo z důvodu, který odpadl, celkem 436.309,27 Kč.

9. Finanční arbitr velmi pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V nálezu i rozhodnutí o námitkách podrobně popsal rozhodná skutková zjištění, rozhodnou právní i smluvní úpravu a vypořádal relevantní námitky žalobce i žalovaného. V doplňujícím vyjádření pak finanční arbitr odkázal na závěry Ústavního soudu ČR v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“.

10. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud tyto důkazy: dohoda o změně obsahu závazku z 27.12.2016, smlouva o úvěru mezi žalobcem a žalovaným [číslo] z 21.1.2016 včetně přehledu splátek, obchodní podmínky společnosti [právnická osoba] pro poskytování úvěru pro spotřebitele platné od 1.9.2014 verze 2014, sazebník poplatků a odměn – úvěr pro spotřebitele verze 2014, nález finančního arbitra ze dne 19.1.2021 č. j. FA/SR/SU [číslo], námitky proti nálezu finančního arbitra ze dne 19.ledna 2021, rozhodnutí o námitkách ze dne 21.4.2021 č. j. FA/SR/SU [číslo], potvrzení o provedené lustraci v centrální evidenci obyvatel ohledně žalovaného, výpis z obchodního rejstříku žalobce, nález ze dne 24.6.2020 č. j. FA/SR/SU [číslo], nález ze dne 6.5.2021 č. j. FA/SR/SU [číslo] a rozhodnutí o námitkách ze dne 27.7.2021 č. j. FA/SR/SU [číslo], nález ze dne 6.5.2021 č. j. FA/SR/SU [číslo], rozhodnutí o námitkách ze dne 28.12.2020 č. j. FA/SR/SU [číslo], spisem správního orgánu (návrh na zahájení řízení [příjmení] 13.7.2018, výzva k odstranění nedostatků návrhu z 23.7.2018, výzva k vyjádření se k návrhu 23.7.2018, poučení o bezplatnosti 23.7.2018, vyjádření k výzvě 6.8.2018, odstranění nedostatků návrhu 8.8.2018, výzva k předložení podkladů 23.8.2018, vyjádření k výzvě 7.9.2018, výzva k předložení podkladů 21.9.2018, vyjádření k výzvě 10.10.2018, výzva k předložení podkladů 7.12.2018, vyjádření k výzvě 12.12.2018, výzva k předložení podkladů z 20.12.2018, vyjádření k výzvě 7.1.2019, úřední záznam o založení podkladů do spisu 15.2.2019, výzva k předložení podkladů z 27.2.2019, vyjádření k výzvě 15.3.2019, výzva k předložení podkladů 8.4.2019, vyjádření k výzvě 17.4.2019, výzva k předložení vyjádření 6.5.2019, žádost o prodloužení lhůty 15.5.2019, sdělení o prodloužení lhůty 16.5.2019, vyjádření k výzvě z 30.5.2019, výzva k předložení podkladů, výzva k seznámení 3.7.2019, poučení o přezkoumatelnosti 3.7.2019, výzva k seznámení s podklady z 3.7.2019, žádost o zaslání spisové dokumentace 4. 7. 2019, zaslání podkladů 9.7.2019, zaslání podkladů 9.7.2019, zaslání podkladů 9.7.2019, žádost o zaslání spisové dokumentace 17.7.2019, vyjádření k výzvě 17.7.2019, zaslání podkladů 19.7.2019, zaslání podkladů 3.9.2019, sdělení o prodloužení lhůty k vydání nálezu 18.9.2019, sdělení o prodloužení lhůty k vydání nálezu 23.10.2019, sdělení o prodloužení lhůty k vydání nálezu 26.11.2019, žádost o sdělení stavu řízení z 26.10.2020, nález z 19.1.2021, námitky proti nálezu 4.2.2021, výzva k vyjádření o námitkách proti nálezu 5.2.2021, rozhodnutí o námitkách z 21.4.2021.

11. Ze správního spisu soud zjistil, že finanční arbitr nálezem ze dne 19.ledna 2021 č. j. FA/SR/SU [číslo] podle § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, rozhodl v řízení zahájeném dne 13.7.2018 podle § 8 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi o určení neplatnosti smlouvy o úvěru [příjmení] [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne 21.1.2016 a dohody o změně obsahu závazku ze dne 27.12.2016 a o zaplacení částky 400.230 Kč společně s úrokem z prodlení z této částky od 11.4.2018 do zaplacení tak, že instituce [právnická osoba] je povinna navrhovateli [jméno] [příjmení] zaplatit částku 436.409,27 Kč s 8,50% úrokem z prodlení p. a. od 11.4.2018 do zaplacení z částky 400.230 Kč (výrok I.), výrokem II. pak návrh navrhovatele ve zbývající části podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi zamítl a výrokem III. pak instituci uložil povinnost zaplatit podle § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 43.640,92 Kč na účet Kanceláře finančního arbitra do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto nálezu.

12. Z nálezu vyplývá, že správní orgán (bod 8.2 nálezu a následující) zjistil, že žalovaný jako navrhovatel a žalobce jako Instituce si ve smlouvě o úvěru a související smluvní dokumentaci sjednali, že podle čl. 1 odst. 2 smlouvy o úvěru se její součástí staly Obchodní podmínky, Sazebník a splátkový kalendář; v čl. 2 Smlouvy o úvěru označeném jako„ Předmět smlouvy“, resp. v jeho odst. 1 se Instituce zavázala poskytnout Navrhovateli úvěr ve výši„ 750.000 Kč“, a to„ na dobu 120 –ti měsíců ode dne předání peněz“ s tím, že tyto prostředky Navrhovateli poskytne„ po doručení originálu výpisu z (…) katastru nemovitostí (…) se zapsaným zástavním právem úvěrujícího na prvním místě“; v čl. 2 odst. 7 Smlouvy o úvěru smluvní strany sjednaly, že„ (p) ohledávka z této smlouvy je zajištěna zástavním právem k nemovitosti a úvěr se poskytuje pro účely bydlení, a to pro změnu stavby ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb.“, když dále podle věty druhé tohoto ustanovení„ (ú) věr se poskytuje pro účely stavební úpravy (pro splacení úvěru poskytnutého pro účely bydlení, jehož účelem je změna stavby – stavební úpravy)“; Navrhovatel se Smlouvou o úvěru zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky, a to: a) v čl. 2 Smlouvy o úvěru označeném jako„ Předmět smlouvy“, resp. v odst. 2. a 5. tohoto ustanovení se Navrhovatel zavázal vrátit Instituci poskytnuté prostředky a zaplatit úroky z poskytnutého úvěru„ formou pravidelných měsíčních splátek, které zahrnují splátku jistiny a úroku – viz příloha splátkový kalendář, který je přílohou a nedílnou součástí této smlouvy“ s tím, že„ (p) rvní splátka je splatná do 20. dne v měsíci následujícím po odepsání peněžních prostředků z účtu úvěrujícího. Další splátky jsou splatné v měsíčních intervalech každého 20. dne v měsíci od první splátky až do úplného zaplacení“, a podle Splátkového kalendáře je 1. splátka splatná dne„ 20.03.2016“, poslední, tj. 120. splátka, je splatná dne„ 20.02.2026“, a výše těchto měsíčních splátek činí„ 9 239.00 Kč“, přičemž v této částce je zahrnutý vedle splátky jistiny úvěru a úroků z úvěru i„ Poplatek 549 Kč“, v čl. 2 odst.

8. Smlouvy o úvěru, že Navrhovatel„ může splatit úvěr i s úroky dříve, mimořádnou splátkou. Bližší podmínky předčasného splacení upravují OP, a to zejména v čl. 6 OP“; v čl. 3 Smlouvy o úvěru označeném jako„ Smluvní odměny“, resp. v první a druhé větě odst. 1. tohoto ustanovení se Navrhovatel zavázal zaplatit Instituci„ za rezervaci finančních prostředků smluvní odměnu (…) závazková provize“ ve výši„ 8% z poskytnutého úvěru“, tedy ve výši 60.000 Kč (750.000 Kč x 0,08; dále jen„ Závazková provize“) s tím, že tato odměna„ je splatná v den čerpání úvěru nebo jeho první části a bude uhrazena dle čl. 7“ Obchodních podmínek, tedy„ započtením vzájemných nároků vyplývajících ze Smlouvy o úvěru ke dni poskytnutí Úvěru“, v šesté větě čl. 3 odst.

1. Smlouvy o úvěru se Navrhovatel zavázal zaplatit Instituci„ poplatek za správu úvěru ve výši 549 Kč měsíčně“ (dále jen„ Poplatek za správu úvěru“), podle desáté až dvanácté věty čl. 3 odst.

1. Smlouvy o úvěru ve spojení s čl. 7 této smlouvy označeném jako„ Služba VIP“, resp. jeho odst. 2. a 3. se úvěr ze Smlouvy o úvěru úročí„ zvýhodněnou úrokovou sazbu (…) 6,9 %“, když podle čl. 2 odst. 6 Smlouvy o úvěru měl být tento úvěr úročen úrokem ve výši„ 16,9 % p.a.“, za což se Navrhovatel zavázal zaplatit Instituci poplatek ve výši„ 3 %“ ze sjednaného úvěru, tedy ve výši 22.500 Kč (750.000 Kč x 0,03; dále jen„ Poplatek VIP“) s tím, že tento poplatek„ je splatný v den čerpání úvěru případně jeho první části a bude uhrazen dle čl. 7“ Obchodních podmínek, tedy„ započtením vzájemných nároků vyplývajících ze Smlouvy o úvěru ke dni poskytnutí Úvěru“, podle třinácté až patnácté věty čl. 3 odst.

1. Smlouvy o úvěru ve spojení s čl. 8 této smlouvy označeném jako„ Služba Superexpress“, resp. v čl. 8 odst.

2. Smlouvy o úvěru se Instituce zavázala poskytnout Navrhovateli část úvěru ve výši„ až 50%“ úvěru„ do 5ti pracovních dnů ode dne, kdy na listu vlastnictví (…) bude zapsáno písmeno P v oddílu C“, tedy ode dne vyznačení plomby v katastru nemovitostí ohledně řízení o zápisu vkladu zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví Navrhovatele, když v textu zvýrazněném odlišným barevným polem na konci čl. 8 Smlouvy o úvěru smluvní strany upřesnily, že Instituce má takto poskytnout Navrhovateli částku„ 350.000Kč“, za což se Navrhovatel v takto zvýrazněném textu zavázal zaplatit Instituci poplatek ve výši„ 5 %“ nebo„ 7 %“ z celkové výše úvěru; podle čl. 8 pak ve výši„ 3,5 %“, tj. 26.250 Kč (750.000 Kč x 0,035; dále jen„ Poplatek Superexpress“) s tím, že tento poplatek je podle čl. 8 odst. 4 Smlouvy o úvěru„ splatný v den čerpání úvěru“, podle šestnácté věty čl. 3 odst.

1. Smlouvy o úvěru se Navrhovatel zavázal zaplatit Instituci poplatek ve výši„ 2.000 Kč (…) za zajištění podání každého jednoho návrhu na zápis práva do katastru nemovitostí“ (dále jen„ Poplatek KN“), v 9. položce Sazebníku„ (p) oplatek za telefonickou, SMS nebo zaslanou upomínku či výzvu k úhradě ve výši: (první/každá další) 100 Kč / 1000 Kč“ (dále jen„ Poplatek za upomínku“); podle čl. 3 odst.

2. Smlouvy o úvěru„ (z) ávazky úvěrovaného jsou splněny připsáním příslušných peněžních prostředků na účet úvěrujícího ve lhůtě uvedené v této smlouvy. Úvěrující je také oprávněn tyto závazky započíst proti výplatě úvěru jednostranným zápočtem“, v textu zvýrazněném odlišným barevným polem na konci čl. 4„ celková doba fixace úrokové sazby (v měsících): 36“, podle Dohody o změně závazku, která odkazuje na Smlouvu o úvěru s dovětkem:„ jejíž nedílnou součástí byly i obchodní podmínky úvěrujícího ze dne 1.9.2016, jejichž součástí je i sazebník poplatků a odměn“, kterou Navrhovatel podepsal dne 23.12.2016 a Instituce dne 27.12.2016, Navrhovatel a Instituce konstatovali, že dluh Navrhovatele ze Smlouvy o úvěru činí 1.011.342 Kč, když je tvořen„ nesplacenou jistinou ve výši: 716.023 Kč, smluvním úrokem 6,9% ročně z částky 716.023 Kč od 21.10.2016 do 30.11.2016, ve výši: 5.839 Kč, poplatky (poplatek za správu úvěru, poplatek za předčasné doplacení úvěru, vklad na KN) ve výši: 139.480 Kč, smluvními pokutami v celkové výši: 150.000 Kč“, a současně sjednali změnu Smlouvy o úvěru, resp. změnu splatnosti závazku Navrhovatele z této smlouvy, když se dohodli, že Navrhovatel„ uhradí celou Dlužnou částku předčasně, a to nejpozději do 30.11.2016“.

13. Dále správní orgán zjistil ze shromážděných podkladů a shodných tvrzení Navrhovatele a Instituce, že dne 21.1.2016 Navrhovatel a Instituce uzavřeli Smlouvu o úvěru poskytovaném pro účely bydlení, když současně uzavřeli téhož dne Zástavní smlouvu, ve které sjednali zajištění pohledávky Instituce ze Smlouvy o úvěru zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví Navrhovatele; na základě Smlouvy o úvěru Instituce poskytla Navrhovateli částku 350.000 Kč dne 1. 2. 2016, jak plyne z dokumentu označeného jako„ Detail platby z účtu [bankovní účet]“, podle kterého„ 01.02.2016 [anonymizována tři slova], (…) VYPLACENI [příjmení] [příjmení] [jméno] platba 350 000,00 CZK“, částku 289.250 Kč dne 22.2.2016, jak plyne z dokumentu označeného jako„ Detail platby z účtu [bankovní účet]“, podle kterého„ 22.02.2016 [anonymizována tři slova], (…) VYPLACENI [příjmení] [příjmení] [jméno] platba 289 250,00 CZK“, a proti pohledávce Navrhovatele na vyplacení zbývajících prostředků úvěru ve výši 110.750 Kč (750.000 Kč – 350.000 Kč – 289.250 Kč) Instituce jednostranně započetla svou pohledávku na zaplacení Závazkové provize, Poplatku Superexpress, Poplatku VIP a Poplatku KN. Navrhovatel na svůj dluh ze Smlouvy o úvěru, resp. z Dohody o změně závazku zaplatil celkem částku 1.094.793 Kč, jak plyne ze shodného tvrzení stran sporu a z částečného výpisu z bankovního účtu Instituce č. [bankovní účet] za období ode dne 24.3.2016 do dne 15.12.2016, podle kterého„ 24.3.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 15.4.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 16.5.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 26.5.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 300,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 15.6.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 15.7.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 15.8.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 15.9.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 17.10.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno], (…) 13.12.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 1 011 342,00, (…) UCET SPRAVY FIN.PRO, (…) 15.12.2016 Úhrada z jiné banky, (…) 9 239,00, (…) [příjmení] [jméno]“. Dne 25.5.2016 Instituce odeslala Navrhovateli [příjmení] upomínku ve znění:„ (d) obry den, na [příjmení] uveru evidujeme zavazek po splatnosti ve vysi 300 Kc vcetne pokuty. Dluznou castku prosim neprodlene uhradte. [právnická osoba]“, když takto účtovala Navrhovateli celkem 3 poplatky za upomínku po 100 Kč, jak plyne ze snímku obrazovky elektronického systému Instituce zobrazujícího SMS upomínku adresovanou Navrhovateli ze dne 25.5.2016, z dokumentu označeného jako„ Tabulka přehledu úhrady splátek“ a ze skutečnosti, že dne 26.5.2016 Navrhovatel zaplatil Instituci částku 300 Kč. Dne 14.11.2016 Instituce účtovala Navrhovateli [příjmení] za nedoložení účelu čerpání podle čl. 6 odst. 2. písm. c) Obchodních podmínek a současně i Pokutu za nedoložení uhrazení daně podle čl. 5 odst.

6. Obchodních podmínek, jak plyne z dokumentu ze dne 14.11.2016 označeného jako„ Věc: oznámení o udělení pokuty za porušení Obchodních podmínek“. Dne 14.12.2016 Instituce vyzvala Navrhovatele„ k úhradě částky 2.551 Kč, která zde vznikla v důsledku neuhrazení vyčíslené částky v termínu, tedy do 30.11.2016 a tuto jsme obdrželi 13 dní po termínu, tedy dne 13.12.2016“. Na základě telefonické žádosti Navrhovatele o umožnění úplného předčasného splacení úvěru ze Smlouvy o úvěru Instituce dne 16.11.2016 vyčíslila jako nezbytnou k takovému splacení ke dni 30.11.2016 částku 1.011.342 Kč, která zahrnovala vedle dlužné jistiny úvěru ve výši 716.023 Kč dále„ (p) oplatek za předčasné doplacení dle platných OP: 273 862 Kč sleva: 50% Poplatek za předčasné doplacení po slevě: 136 931 Kč“, pokutu za nedoložení účelu čerpání ve výši 75.000 Kč, pokutu za nedoložení uhrazení daně ve výši 75.000 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 549 Kč, poplatek KN ve výši 2.000 Kč a„ běžný úrok 5 830 Kč“, jak plyne z dokumentu ze dne 16. 11. 2016 označeného jako„ Věc: předčasné doplacení úvěrové smlouvy“. Dne 15.12.2016 Navrhovatel [příjmení] písemně potvrdil, že přistupuje na podmínky předčasného splacení úvěru ze Smlouvy o úvěru ve Vyčíslení, tj. ke dni 30.11.2016 částkou 1.011.342 Kč, jak plyne z dokumentu ze dne 16.11.2016 označeného jako„ Věc: předčasné doplacení úvěrové smlouvy“ opatřeného razítkem„ DOŠLO DNE: [číslo] 2016“, podpisem Navrhovatele datovaným ke dni„ 12.12.2016“ a ručně doplněným textem„ JÁ [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno]“. Ohledně písemného vyhotovení Dohody o změně závazku Navrhovatel opakovaně jednal s Institucí telefonicky, když podle záznamu telefonního rozhovoru: a) dne 16.11.2016 Instituce Navrhovateli sdělila:„ pokud ten úvěr chcete doplácet, tak tu dohodu, samozřejmě Vám těďka pošlu novou opravenou, (…) Vy tu dohodu, (…) podepíšete, pošlete zpátky, (…) je potřeba, aby nám přišla nějak do té doby, než Vy to doplatíte, (…) do 30. listopadu nejpozději“, b) se Navrhovatel dne 1.12.2016 Instituce dotázal:„ když Vám přepošlem peníze, tak já Vám musím poslat poštou, (…) tu dohodu?“, na což Instituce odpověděla:„ tu dohodu, co jsme Vám poslali současně s tím výpočtem, (…) dvě vyhotovení té dohody podepsat, (…) poslat nám je zpátky na adresu, my je tady na pobočce jakmile je obdržíme také podepíšeme, (…) a jedno vyhotovení podepsané z naší strany Vám zašleme zpátky a jedno si tady založíme“, Navrhovatel následně potvrdil:„ já Vám to pošlu poštou“, c) se Navrhovatel dne 23.12.2020 Instituce dotázal:„ bylo by možné nějakým způsobem co nejrychleji na ten katastr tedy podat to vypsání?“, když Instituce:„ určitě ano, čekáme na tu dohodu“ a Navrhovatel:„ ta dohoda je podmínkou toho? Instituce:“ pošlete tu dohodu, (…) potřebujeme tu dohodu“. Pokud jde o zástavní právo ze Zástavní smlouvy, Instituce dne 25.1.2016 zajistila podání návrhu na vklad zápisu tohoto práva do katastru nemovitostí, jak plyne z dokladu o odeslání dopisu na adresu„ KP [část obce], [anonymizováno] nám. [anonymizováno], [obec]“ dne 22.1.2016, z částečného výpisu z bankovního účtu Instituce č. [bankovní účet] za den 29.1.2016, podle kterého„ 29.1.2016 Úhrada do jiné banky, (…) -1 000,00, [anonymizováno] [obec], (…) [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]“, a z informace o řízení vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město pod sp. zn. V [číslo] [rok], podle něhož„ (z) aložení řízení 25.01.2016, Zaplombování 25.01.2016, (…) Provedení vkladu 16.02.2016“. Dne 12.1.2017 zajistila podání návrhu na vklad výmazu tohoto práva do katastru nemovitostí, jak plyne z dokladu o odeslání dopisu na adresu„ Kú pro Jihomoravský kraj, [ulice a číslo], [obec]“ dne 10.1.2017, z částečného výpisu z bankovního účtu Instituce č. [bankovní účet] za den 17.1.2017, podle kterého„ 17.1.2017 Úhrada do jiné banky, (…) - [číslo], KÚ pro JMK [obec], (…) V [číslo]“ a z vyrozumění Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, ze dne 3. 2. 2017 o provedení vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. V [číslo], podle kterého„ (v ) klad byl proveden dne 03.02.2017, a to s právními účinky k 12.01.2017“.

14. Správní orgán poté věc posoudil po právní stránce. Předně došel k závěru, že Zákon o finančním arbitrovi pravidla pro rozhodování o návrzích na určení nebo na plnění neupravuje, proto se použije úprava správního řádu, kde podle § 142 odst. 1 správního řádu platí, že„ (s ) právní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo“. Podle § 142 odst. 2 správního řádu finanční arbitr nepostupuje podle § 142 odst. 1 správního řádu tehdy, jestliže„ může otázku jeho (rozuměj určitého právního vztahu) vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení“. Protože je rozhodnutí finančního arbitra přezkoumatelné soudem, nikoli v režimu přezkumu správního rozhodnutí podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ale v režimu zvláštního přezkumu podle části páté občanského soudního řádu, posuzuje finanční arbitr„ nezbytnost“ určovacího návrhu analogicky„ naléhavému právnímu zájmu“ k určovací žalobě ve smyslu § 80 občanského soudního řádu. Následně pak dovodil, že na Navrhovatelem požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2011 sp. zn. 23 Cdo 5054/2008 či ze dne 17.4.2014 sp. zn. 33 Cdo 1734/2013), neboť závazky Navrhovatele a Instituce sjednané Smlouvou o úvěru a Dohodou o změně závazku zanikly splněním, a tedy nadále netrvají.

15. Dále se zabýval otázkou platnosti Smlouvy o úvěru s ohledem na námitky Navrhovatele, že Smlouva o úvěru je lichevní a nemravná. Základní závazek, který stranám ze Smlouvy o úvěru vznikl, je povinnost Instituce poskytnout Navrhovateli úvěr ve výši 750.000 Kč a tomu odpovídající povinnost Navrhovatele poskytnuté finanční prostředky Instituci vrátit a zaplatit za jejich poskytnutí smluvní úrok. Podle § 1813 občanského zákoníku platí, že„ (m) á se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Finanční arbitr, stejně jako Navrhovatel, který v řízení před finančním arbitrem ničeho takového nenamítá, nemá pochybnost o jasném a srozumitelném způsobu sjednání úroku z úvěru a sporných poplatků. Ujednání o úroku z úvěru jako i ujednání o sporných poplatcích proto nelze podle § 1813 občanského zákoníku podrobit přezkumu jeho přiměřenosti. Finanční arbitr tedy může posuzovat pouze rozpor ve výši vzájemných plnění, které si strany poskytly, a ten nový občanský zákoník upravuje v § 1793 a násl. (neúměrné zkrácení), v § 1796 (lichva) a v § 588 (rozpor s dobrými mravy). Podle § 1796 občanského zákoníku, který upravuje lichvu,„ (n) eplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru“. Ke kvalifikaci smlouvy jako lichevní ve smyslu § 1796 občanského zákoníku musí být kumulativně naplněny dvě podmínky, tedy jedna ze smluvních stran musí při uzavírání smlouvy zneužít tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé smluvní strany (subjektivní stránka) a současně si musí nechat přislíbit nebo přijmout plnění, které je v hrubém nepoměru k protiplnění druhé smluvní strany (objektivní stránka). Tíseň je psychický stav osoby, který na ni doléhá tak významným způsobem, že tato osoba není schopna objektivního rozhodnutí, respektive není schopna svobodně projevit svoji vůli, a v tomto stavu činí právní jednání, které jí způsobí újmu, a které by ze své svobodné vůle jinak neučinila (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2001 sp. zn. 28 Cdo 1221/2001, nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16-2). Finanční arbitr však nezjistil, že by v případě Smlouvy o úvěru byla naplněna subjektivní stránka lichevního jednání. Podle § 1793 občanského zákoníku platí, že„ zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy.“ Na rozdíl od lichvy institut neúměrného zkrácení neobsahuje subjektivní stránku a zkoumá čistě hodnotu vzájemných plnění. Právo namítat neúměrné zkrácení, resp. namítat hrubý nepoměr vzájemných plnění smluvních stran v souvislosti se Smlouvou o úvěru a domáhat se tak zrušení této smlouvy, však občanský zákoník časově limituje, když podle § 1795 občanského zákoníku platí, že„ (p) rávo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy.“ Pro uplatnění tohoto práva je tedy nutné v prekluzivní lhůtě jednoho roku od uzavření smlouvy doručit návrh na zahájení řízení namítající neúměrné zkrácení soudu, resp. finančnímu arbitrovi. Smlouvu o úvěru uzavřeli Navrhovatel a Instituce dne 21.1.2016, právo Navrhovatele namítnout neúměrné zkrácení ze Smlouvy o úvěru a domáhat se jejího zrušení zaniklo dne 21.1.2017.

16. Konečně se správní orgán zabýval otázkou rozporu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 a § 588 věty první občanského zákoníku. Podmínkou neplatnosti právního jednání je zjevný rozpor s dobrými mravy, tedy nikoliv jakýkoliv, ale jen určitým způsobem kvalifikovaný, nepochybný rozpor s dobrými mravy. Zjevný rozpor s dobrými mravy má za následek absolutní neplatnost právního jednání.Pokud jde o požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, který ustanovení § 588 občanského zákoníku předpokládá, vnímá finanční arbitr důraz na zjevnost jako pravidlo, jaký závěr učinit, jsou-li objektivní pochybnosti o tom, zda určité jednání odporuje dobrým mravům či nikoliv. V případě pochybností, zda k porušení dobrých mravů došlo, by požadavek zjevnosti nebyl naplněn a byla by presumována shoda jednání s dobrými mravy. Dobré mravy opakovaně vyložil Ústavní soud mj. v usnesení ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, a to že„ dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu“, nebo v rozhodnutí ze dne 5.6.2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11, a to že„ (p) ojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům“. Finanční arbitr posuzoval nejen jednotlivá práva a povinnosti stran, ale hodnotil i v jejich souhrnu. Ukazatelem, který přesněji než úrokové sazba vyjadřuje cenu úvěru pro spotřebitele za rok, je podle ustanovení § 10 zákona o spotřebitelském úvěru 2010 roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen„ RPSN“), když„ se rovná současné hodnotě všech peněžitých plnění sjednaných mezi věřitelem a spotřebitelem ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a počítá se na roční bázi podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 k tomuto zákonu.“ Ačkoliv je Smlouva o úvěru z režimu zákona o spotřebitelském úvěru 2010 vyloučena a uvedení hodnoty RPSN není povinnou náležitostí smlouvy, nic nebrání tomu, aby finanční arbitr touto matematickou hodnotu využil pro účely posouzení mravnosti ceny, kterou za peněžité plnění ze Smlouvy o úvěru Navrhovatel zaplatil. Otázkou souladu výše RPSN s dobrými mravy se zabýval Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 20.12.2010 sp. zn. 33 ICm 91/2010, ve kterém konstatoval, že„ (j) e zcela bezvýznamné, že smlouva hovoří o odměně za poskytnutí úvěru, převyšující poskytnutou částku, a současně nestanoví žádný explicitní úrok. Jediným relevantním parametrem smlouvy je sazba RPSN, tedy vlastně cena, kterou příjemce úvěru platí za jeho poskytnutí. Zde je nutno vzít do úvahy, že tato cena úvěru je odvozena zejména od rizikovosti příjemce úvěru, tedy od pravděpodobnosti, že daný příjemce úvěr nesplatí. (…) Přesto se rýsuje judikatorní strop ve výši 4 násobku sazeb úvěrů požadovaných bankami, jakožto institucemi poskytujících úvěry za nejnižší sazby nejméně rizikovým příjemcům. Bankovní sazby končí přibližně na 25 % p.a. Maximální dovolenou sazbou pro ostatní poskytovatele je tak RPSN 100 % p.a.“ V obecnými soudy často citovaném rozhodnutí ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud konstatoval, že„ (v ) rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005 pak tento soud dále rozvedl, že„ (t) oliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“. Vzhledem k tomu, že lze analogicky aplikovat závěry citovaných rozhodnutí i na RPSN a hodnocení souladu této hodnoty s dobrými mravy, zkoumal finanční arbitr, jaký je obsah pojmu obvyklá výše RPSN. Zákon ani judikatura obvyklou výši RPSN nedefinují. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů se majetek (věci, práva a jiné majetkové hodnoty) a služba oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí„ cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby.“ Ačkoliv zákon o oceňování majetku stanoví definici obvyklé ceny pouze pro své potřeby, lze způsob stanovení obvyklé ceny zobecnit. Obvyklou výši RPSN tak finanční arbitr v intencích citované judikatury a zákona o oceňování majetku chápe jako nejvyšší hodnotu RPSN u obdobného finančního produktu v tuzemsku, tj. jako horní hranici RPSN úvěrů účelově vázaných na koupi bytových nemovitostí poskytovaných bankami v lednu 2016. Podle měnové a finanční statistiky, kterou sestavuje Česká národní banka, konkrétně podle statistiky RPSN u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody (tj. RPSN pro všechny nové obchody uzavřené v průběhu jednoho měsíce), finanční arbitr zjistil, že průměrná výše RPSN u úvěrů účelově vázaných na koupi bytových nemovitostí v lednu 2016 byla 2,69 % p.a. Ačkoli je zřejmé, že tuto průměrnou výši RPSN nelze považovat za obvyklou výši RPSN u úvěrů poskytovaných bankami na koupi bytových nemovitostí ve světle shora citované judikatury, lze ji pro potřeby tohoto řízení použít jako výchozí bod, neboť ta reprezentuje na zkoumané stupnici střední hodnotu. Finanční arbitr si vlastním matematickým propočtem ověřil, že RPSN ve Smlouvě o úvěru činí 12,89 % p.a. Finanční arbitr při výpočtu zohlednil nejen výši smluvního úroku, ale i Poplatek za správu úvěru, Závazkovou provizi, Poplatek VIP a Poplatek Superexpress. Výše RPSN v tomto případě (tj. 12,89 % p. a.) judikaturní strop výrazně přesahuje, neboť představuje téměř pětinásobek průměrné výše RPSN, která činí 2,69 % p. a. Výše odměny Instituce ze Smlouvy o úvěru tak zakládá zjevný rozpor s dobrými mravy, když finanční arbitr zjistil, že výše odměny Instituce neúměrně a nedůvodně překračuje výši RPSN v době sjednání Smlouvy o úvěru obvyklou. Z tohoto důvodu jsou podle § 588 nového občanského zákoníku neplatná ujednání o smluvním úroku v čl. 2 odst. 6 ve spojení s č. 7 odst. 2 Smlouvy o úvěru a ujednání o poplatcích v čl. 3 odst. 1 Smlouvy o úvěru v první a druhé větě (Závazková provize), v šesté větě téhož článku (Poplatek za správu úvěru), v desáté až dvanácté větě téhož článku ve spojení s čl. 7 (Poplatek VIP) a ve třinácté až patnácté větě čl. 3 odst. 1. ve spojení s čl. 8 (Poplatek Superexpress). Podle § 1802 občanského zákoníku platí, že„ mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.“ Neplatnost smluvního úroku, který je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, tedy nevede k neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, neboť podle citovaného ustanovení se na místo neplatného ujednání použije úrok požadovaný za úvěry, který poskytují banky. Podle měnové a finanční statistiky, kterou sestavuje Česká národní banka, konkrétně podle statistiky Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody, finanční arbitr zjistil, že průměrná výše úroků u úvěrů účelově vázaných na koupi bytových nemovitostí v lednu 2016 byla 2,53 % p. a. Finanční arbitr vlastním propočtem, při kterém počítal s anuitním umořováním jistiny a použil konvenci úročení ACT/365, zjistil, že Navrhovatel by svůj závazek ze Smlouvy o úvěru, úročený úrokovou sazbou ve výši 2,53 % p. a., splatil pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 8.690 Kč již u 95. splátky (nikoliv 120 splátkami). Navrhovatel však svůj závazek ze Smlouvy o úvěru splatil předčasně už po 9. pravidelné měsíční splátce.

17. Dále se finanční arbitr zabýval předčasným splacením úvěru Navrhovatelem. Podle § 2399 odst. 2 občanského zákoníku„ (ú) věrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků“. Zákon tak výslovně umožňuje, aby úvěrový dlužník vrátil poskytnuté finanční prostředky před dobou sjednanou v úvěrové smlouvě. Takový úkon dlužníka nevyžaduje souhlas věřitel. Finanční arbitr dovozuje, že pro realizaci dlužníkova práva je nezbytné pouze to, aby dlužník svůj záměr předčasně splatit dluh věřiteli oznámil a následně, bez většího časového prodlení, mu poukázal finanční prostředky potřebné pro zamýšlené splacení. Byť by měl být úvěrový dlužník schopen výši svého dluhu na základě smluvní dokumentace vypočítat sám, považuje finanční arbitr za vhodné, aby požádal úvěrového věřitele o sdělení konkrétní výše jeho dluhu k předpokládanému datu předčasného splacení, neboť matematická cesta k výsledné částce může být často složitá. Takové vyčíslení dluhu věřitelem však není podmínkou předčasného splacení. Pokud je výpočtu dlužník schopen bez asistence, nic mu nebrání, aby po oznámení svého záměru dluh předčasně splatit (ať už částečně nebo zcela) poukázal věřiteli na příslušný účet finanční prostředky. K realizaci svého zákonného práva dlužník v žádném případě nepotřebuje souhlas úvěrového věřitele, natož pak uzavření dohody o změně splatnosti úvěrového dluhu v jakékoliv formě. Finanční arbitr zjistil, že Navrhovatel Instituci svůj záměr předčasně splatit dluh ze Smlouvy o úvěru oznámil opakovaně, naposledy dne 1.12.2016. Finanční prostředky ve výši 1.011.342 Kč Instituce obdržela na Účet Instituce dne 13.12.2016. Finanční arbitr vlastním propočtem, při kterém počítal s anuitním umořováním jistiny, úrokem ve výši 2,53 % p. a. a při konvenci úročení ACT/365, zjistil, že částka potřebná k předčasnému splacení za situace, kdy Navrhovatel nezaplatil pravidelnou měsíční splátku spatnou dne 20.11.2016, činila ke dni 13.12.2016 695.613,73 Kč (tj. jistina ve výši 693.045,35 Kč + smluvní úrok za období od 21.10.2016 do 20.11.2016 ve výši 1.461,17 Kč a za období od 21.11.2016 do 13.12.2016 ve výši 1.107,21 Kč). Navrhovatel svůj dluh ze Smlouvy o úvěru v souladu s § 2399 odst. 2 občanského zákoníku zcela předčasně splatil. K uzavření Dohody o změně závazku dne 27.12.2016 došlo až poté, co závazek Navrhovatele ze Smlouvy o úvěru zanikl splněním, když Navrhovatel úvěr ze Smlouvy o úvěru zcela předčasně splatil dne 13.12.2016. Podmínkou platné změny dříve sjednaného závazku je však existence měněného závazku (rozhodnutí ze dne 8.7.2009 sp. zn. 26 Cdo 2480/2008, když konstatoval, že„ institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým“. V případě neexistence závazku, jehož obsah měl být změněn dohodou smluvních stran, je dohoda o jeho změně neplatná„ pro nemožnost plnění“). Dohoda o změně závazku je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro nemožnost plnění, když v ní smluvní strany sjednaly změnu závazku, ke které nemohlo dojít z důvodu, že původní závazek již zanikl. Finanční arbitr se proto dále nezabýval možnou neplaností Dohody o změně závazku pro její lichevní charakter. Dále finanční arbitr dovodil vznik nároku Instituce na poplatek za zajištění podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí i výmazu zástavního práva, že naopak Instituci nevznikl nárok na poplatky za upomínku, neboť navrhovatel nebyl dne 25.5.2016 v prodlení, u poplatku za předčasné splacení úvěru pak dovodil, že se jedná o ujednání ve zjevném rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku Smluvní pokuty ve smlouvě zakotvené pak podrobil testu přiměřenosti a dovodil, že ujednání o Pokutě za nedoložení účelu čerpání v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele, neboť je ve zřejmém nepoměru k významu zajišťované povinnosti. Podle § 1815 ve spojení s § 1813 občanského zákoníku se proto k čl. 6 odst. 2 písm. c) Obchodních podmínek nepřihlíží. Obdobně judikoval o smluvní pokutě i Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí ze dne 17.9.2019 sp. zn. 69 Co 77/2019, když konstatoval, že„ (u) jednání o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě není uvedeno v ustanovení § 1814 o. z., ve výčtu zvláště zakázaných ujednání, která se bez dalšího považují za nepřiměřená. Nicméně i smluvní pokuta, jakožto závazek spotřebitele ve smlouvě, musí procházet vždy testem přiměřenosti právě dle § 1813 o. z…. smluvní pokuta za porušení smluvní povinnosti spotřebitele sjednaná v nepřiměřené výši zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jde tak o ujednání zakázané ve smyslu ustanovení § 1813 o. z., nepřihlíží se k němu (§ 1815 o. z.), nemá žádné právní důsledky a nepřichází v úvahu smluvní pokutu moderovat (§ 2051 o. z.). Jestliže je ujednání nepřiměřené, nemůže soud doplňovat vůli stran a měnit ujednání smlouvy. Jestliže je tedy shledáno jako nepřiměřené ujednání o výši sjednané smluvní pokuty, nemůže soud pouze upravit výši smluvní pokuty (§ 2051 o. z.). Na podporu uvedeného svědčí i skutečnost, že zatímco otázku, zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě nemá zneužívající charakter, soud zkoumá z úřední povinnosti a k takovému nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá, z ustanovení § 2051 o. z. vyplývá, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta může být snížena jen na návrh dlužníka.

18. Závěrem pak správní orgán provedl výpočet nároku Instituce podle principů bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku. Finanční arbitr zjistil, že Instituci nevznikl platně nárok na Poplatek za upomínku, když Navrhovatel nebyl v prodlení. Navrhovatel tedy plnil Instituci bez právního důvodu částku ve výši 300 Kč (tj. 3 x Poplatek za upomínku ve výši 100 Kč). Finanční arbitr dále zjistil, že Navrhovatel plnil Instituci z právního důvodu, který odpadl, když plnil na neplatná ujednání o poplatcích v čl. 3 odst. 1 Smlouvy o úvěru v první a druhé větě (Závazková provize ve výši 60.000 Kč), v šesté větě téhož článku (Poplatek za správu úvěru ve výši 549 Kč měsíčně, celkem 8x), v desáté až dvanácté větě téhož článku ve spojení s čl. 7 (Poplatek VIP ve výši 22.500 Kč) a ve třinácté až patnácté větě čl. 3 odst. 1. ve spojení s čl. 8 (Poplatek Superexpress ve výši 26.250). Navrhovatel tedy celkem na poplatcích uhradil částku ve výši 113.142 Kč. Navrhovatel dále plnil na neplatné ujednání o smluvním úroku v čl. 2 odst. 6 ve spojení s č. 7 odst. 2 Smlouvy o úvěru, které v souladu s § 1802 nového občanského zákoníku finanční arbitr nahradil obvyklým úrokem za úvěry účelově vázané na koupi bytových nemovitostí, které poskytovaly banky v době uzavření Smlouvy o úvěru, ve výši 2,53 % p. a. Finanční arbitr zjistil, že částka potřebná k úplnému předčasnému splacení závazku ze Smlouvy o úvěru ke dni 13.12.2016 činila 695.613,73 Kč, nikoliv 721.862 Kč (tj. jistina 693.045,35 Kč + smluvní úrok smluvní úrok za období od 21.10.2016 do 20.11.2016 ve výši 1.461,17 Kč a za období od 21.11.2016 do 13.12.2016 ve výši 1.107,21 Kč), jak Instituce uvedla ve vyčíslení. Rozdíl těchto dvou částek činní 26.248,27 Kč. Podle vyčíslení pak Navrhovatel dále plnil na neplatnou Pokutu za nedoložení účelu čerpání v čl. 6 odst. 2 písm. c) Obchodních podmínek a na neplatnou Pokutu za nedoložení uhrazení daně v čl. 5 odst. 6 Obchodních podmínek celkem ve výši celkem 150.000 Kč; na neplatný Poplatek za správu úvěru ve výši 549 Kč a na neplatný Poplatek za předčasné splacení ve výši 136.931 Kč. Zcela bez právního důvodu, neboť došlo k zániku závazku Navrhovatele ze Smlouvy o úvěru úplným splacením, pak Navrhovatel plnil Instituci dne 15.12.2016 částku ve výši 9.239 Kč Celkem se tak Instituce bezdůvodně obohatila na úkor na Navrhovatele o částku ve výši 436.409,27 Kč (tj. 300 Kč + 113.142 Kč + 26.248,27 Kč + 150.000 Kč + 549 Kč + 136.931 Kč + 9.239 Kč). Podle § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi platí, že„ (a) rbitr není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy“, finanční arbitr proto v souladu s touto zásadou řízení před finančním arbitrem přiznává Navrhovateli plnění v celé výši odpovídající rozdílu mezi jeho plněním na Smlouvu o úvěru a částkou, na kterou Instituci v souvislosti se Smlouvou o úvěru vznikl nárok. Navrhovatel se vedle vydání bezdůvodného obohacení Instituce domáhá i úroků z prodlení z této částky za dobu ode dne 11.4.2018 do zaplacení podle § 1970 občanského zákoníku Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí ze dne 29.3.2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99 výslovně dovodil, že„ (m) á-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení“. Nárok na úroky z prodlení tedy vznikne i v případě prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Jelikož zákon nestanoví splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení a podle § 1958 odst. 2 nového občanského zákoníku„ (n) eujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu“, je splatnost bezdůvodného obohacení vázána na výzvu věřitele, resp. na lhůtu, kterou věřitel dlužníkovi takto určí. Finanční arbitr zjistil, že výzvou Instituci k nápravě ze dne 28.3.2018 Navrhovatel vyzval Instituci k vydání bezdůvodného obohacení ze Smlouvy o úvěru ve výši 400.230 Kč, když současně Instituci stanovil lhůtu k tomuto plnění„ do 10.04.2018“. Instituce však takto uplatněnému nároku nevyhověla, a dostala se tak dne 11.4.2018 do prodlení s vydáním tohoto bezdůvodného obohacení. Výši úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, podle jehož § 2„ (v ) ýše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů“. Repo sazba vyhlášená Českou národní bankou ke dni 1.1.2018 činila 0,5 % p.a., Navrhovateli tak vznikl nárok na úroky z prodlení z částky 400.230 Kč ve výši 8,5 % p. a. ode dne 11.4.2018 do zaplacení.

19. Proti nálezu podal žalobce námitky, o kterých rozhodl finanční arbitr rozhodnutím o námitkách ze dne 21.4.2021 č. j. FA/SR/SU [číslo] tak, že námitkám instituce částečně vyhověl a nález finančního arbitra ze dne 19.1.2021 č. j. FA/SR/SU [číslo] změnil tak, že instituci uložil povinnost zaplatit navrhovateli částku 436.309,27 Kč s 8,50% úrokem z prodlení p. a. z částky 400.230 Kč od 11.4.2018 do zaplacení a dále povinnost uhradit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 43.630,92 Kč. Odchylně od původního nálezu finančního arbitra navíc přiznal žalobci nárok na jeden poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen také jako „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst. 2 úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle § 1796 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 1813 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám Podle § 1958 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 573 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Podle § 1970 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Úvodem cítí soud I. stupně potřebu říci několik slov k samotnému řízení. Žalobce při jednání dne 18.2.2022 navrhoval vydání rozsudku pro zmeškání. Toto řízení je však vedeno podle části páté o.s.ř., jedná se o specifický typ řízení, ve kterém podle mínění soudu I. stupně není možné vydat rozsudek pro zmeškání ani rozsudek pro uznání (srov. § 250i a § 250j o.s.ř.) a je otázkou, zda vůbec v těchto řízeních lze uzavírat i například soudní smír (neboť soud rozhoduje ve věci samé rozsudkem, kterým případně nahradí rozhodnutí správního orgánu, zatímco smír se schvaluje usnesením). Dalším specifikem řízení je to, že v něm neprobíhá přezkum rozhodnutí správního orgánu jako ve správním soudnictví, takže soud nemůže zrušit rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nýbrž se pouze vede nové řízení o věci samé a v případě, že soud dospěje k odlišnému závěru než správní orgán, pak vydá nové rozhodnutí, kterým rozhodnutí správního orgánu nahradí. Jelikož se jedná o nové řízení, vede to k řadě procesních otázek (např. zda námitka promlčení uplatněná v řízení před správním orgánem musí být v řízení před soudem vznesena znovu či nikoliv atp.). Jisté je však to, že podkladem, na základě kterého vede soud řízení, je žaloba podaná u soudu, a nikoliv návrh podaný u správního orgánu. Pokud se tedy žalobce domáhal vůči žalovanému zamítnutí jeho návrhu podaného u správního orgánu, takovýto postup není možný a žalobce se správně měl domáhat rozsudku, kterým by rozhodl soud tak, že žalobce není povinen zaplatit žalovanému částku 436.309,27 Kč s příslušenstvím. Zároveň je však soud I. stupně přesvědčený, že tato chyba žalobce v petitu žaloby nemá na toto řízení žádný dopad, neboť z obsahu žaloby je zřejmé, čeho se žalobce domáhá a u řízení podle části páté o.s.ř. je soudní praxí dovozováno, že soud není striktně vázán návrhem (ve smyslu jeho petitu), neboť způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ze specifičnosti řízení podle části páté o.s.ř. však také zároveň vyplývá i to, že soud nezkoumá kvalitu řízení před správním orgánem ani kvalitu rozhodnutí správního orgánu, nýbrž pouze věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu; veškeré námitky proti postupu správního orgánu, domnělé vady řízení či formální vady rozhodnutí (nepřezkoumatelnost, chyby odůvodnění atp.) jsou tak irelevantní.

21. Po shora uvedeném předeslání některých odlišností řízení podle části páté o.s.ř. pak soud I. stupně uzavřel, že žaloba žalobce není důvodná, když rozhodnutí finančního arbitra žalobce nijak nepoškodilo.

22. Žaloba žalobce je postavena na odlišném právním posouzení věci, skutková podstata sporu je tedy mezi stranami nesporná, neboť se jedná o výklad smlouvy a dalších písemných právních úkonů. Není sporu o tom, že předmětem řízení je tzv. spotřebitelský vztah (§ 1810 o. z.), kdy žalobce uzavřel zkoumanou smlouvu jako podnikatel (§ 420 o. z.) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.).

23. Právní úprava ochrany spotřebitele v o. z. vychází ze směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5.dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, ze dne 23.dubna 2008, o smlouvě o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a proto lze judikaturu Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“) považovat za pramen výkladu ustanovení implementovaných do českého právního řádu. Právní řád kumuluje několik právních prostředků na ochranu spotřebitele proti nepřiměřeným smluvním ujednáním, přičemž jednotlivé instituty se nevylučují, ale doplňují. Ani úvahy ohledně„ jen relativně neplatného“ neúměrného zkrácení (§ 1793 o. z.), nevylučují právní posouzení optikou dobrých mravů (§ 588 o. z.).

24. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998 sp. zn. II. ÚS 249/97).

25. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 10.6.2020 sen. zn. 31 ICdo 36/2020, vyložil adverbium„ zjevně“ užité v § 588 o. z. tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné, resp. u adverbium„ zjevně“ vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není.

26. Dobré mravy chrání vždy obecný zájem, nikoli pouze zájem individuální (shodně v literatuře Salač, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 19). Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, přičemž k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích Nejvyšší soud i Ústavní soud akcentovaly to, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů.

27. Finanční arbitr pak ve svém rozhodnutí nezjistil neplatnost celé smlouvy, nýbrž dovodil pouze neplatnost některých ustanovení a neplatnost dohody o změně závazku ze dne 27.12.2016. Byť se soud s některými dílčími závěry finančního arbitra ztotožňuje, nesouhlasí s tím základním, a to s posouzením platnosti smlouvy o úvěru jako celku.

28. Finančnímu arbitrovi nelze ničeho vytknout, pokud jde o posouzení platnosti úvěrové smlouvy z hlediska ustanovení § 1796 a § 1793 občanského zákoníku, soud I. stupně však nesdílí názor finančního arbitra, který neshledal neplatnosti celé úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku. Soud I. stupně dlouhodobě zastává názor, že je třeba zkoumat soulad s dobrými mravy nejen u každého jednotlivého ustanovení, ale zejména a především ve vztahu k celé smlouvě. Je tedy nutné vzít do úvahy nejen úrokovou sazbu, ale i celkovou koncepci smlouvy, všechny poplatky, smluvní pokuty a další ujednání, neboť někteří poskytovatelé úvěrů úrok coby cenu úvěru nahrazují různými poplatky, které mají stejný účel – navýšit odměnu věřitele.

29. Z obsahu úvěrové smlouvy vyplývá, že žalobce jako úvěrující (věřitel) má žalovanému jako úvěrovanému (dlužníkovi) poskytnout úvěr ve výši 750.000 Kč. Z článku 3 bodu 3 úvěrové smlouvy však též vyplývá, že ve skutečnosti žalovaný obdrží (či obdržel) pouze částku 639.250 Kč. Ve skutečnosti tedy byl žalovanému poskytnut úvěr pouze ve výši 639.250 Kč a právě tato částka měla být úročena úrokem. V dřívější úpravě (§ 502 z.č.513/1991 Sb. obchodního zákoníku) bylo výslovně zakotveno, že úroky se platí„ z poskytnutých peněžních prostředků“, což současná úprava sice výslovně nestanoví, nicméně odpovídá logice věci, že se úroky platí z poskytnutých peněz a že mezi poskytnutými penězi a placeným úrokem je souvislost (srov. § 2399 odst. 2 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku). Soud tak považuje za absolutně neplatná veškerá ujednání, která zatěžují úrokem poplatky za poskytnutí úvěru, což jsou všechny poplatky, které žalobce od fiktivní výše úvěru odečetl. Tyto poplatky nelze považovat za úvěr, nejedná se o finanční prostředky, které by věřitel poskytl dlužníkovi a dlužník je měl k dispozici, nýbrž se jedná o poplatky za poskytnutí úvěru, které nejsou úvěrem. Všechny tyto poplatky, jakož i ostatní poplatky, které jsou po dlužníkovi požadovány a jsou mu účtovány, je však třeba započítat do RPSN. Již samotná skutečnost, že při uzavírání úvěrové smlouvy si žalobce účtoval částku přesahující 110.000 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 639.250 Kč (tedy 17% z půjčené částky), pak vede soud I. stupně k závěru, že tato úvěrová smlouva není v souladu s dobrými mravy. Tento závěr je pak podpořen nahlédnutím do sazebníku poplatků a odměn i do obchodních podmínek pro poskytování úvěrů pro spotřebitele společnosti [právnická osoba], které jsou prošpikovány dalšími a dalšími ustanoveními zvýhodňujícími věřitele počínaje ustanoveními o zvyšování sazby úroku z úvěru (článek 3 bod 1 (na trojnásobek) přes různé poplatky, odměny, provize (např. ustanovení článku 4 bodu 4„ úvěrovaný je povinen uhradit úvěrujícímu veškeré náklady spojené s poskytnutím úvěru“) až po jednotlivá ustanovení upravující smluvní pokuty (články 5, 6, 9). Výše smluvních pokut je zcela nepřiměřená k zajišťovaným povinnostem, v řadě případů pak zajišťuje povinnosti, které nemají žádný hospodářský význam pro věřitele a smlouvu jako takovou. Příkladem takovéto na první pohled nesmyslné smluvní pokuty je například smluvní pokuta za nedoložení uhrazení daně z nemovitosti dle článku 5.6 obchodních podmínek, když podle článku 6.8 obchodních podmínek se sjednává smluvní pokuta ve výši 10 % z nominální výše úvěru„ za každé porušení ustanovení podmínek OP nebo smlouvy ze strany úvěrovaného“. Soud I. stupně proto považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu zcela jednoznačně za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Nároky stran tedy měly být vypořádány podle principu bezdůvodného obohacení.

30. Pro úplnost pak soud uvádí, že za situace, kdy § 2399 odst. 2 občanského zákoníku výslovně zakotvuje právo dlužníka vrátit věřiteli peněžní prostředky před smluvenou dobou s tím, že úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků, nelze podmiňovat předčasné splacení úvěru jakýmkoliv souhlasem věřitele a nelze využití tohoto práva dlužníkem sankcionovat žádnými pokutami či poplatky. K tomu soud poznamenává, že často jsou za poplatky označovány smluvní pokuty, avšak pojmově poplatek je cena služby, kterou si zákazník objednává; poplatek za upomínku tedy není poplatkem, ale smluvní pokutou. K případné argumentaci ohledně nákladů na uzavření úvěrové smlouvy, která má být věřiteli uhrazena mj. právě úroky, soud podotýká, že k úhradě nákladů na uzavření úvěrové smlouvy může sloužit poplatek za uzavření úvěrové smlouvy (srov. dříve platný § 499 z.č.513/1991 Sb. obchodního zákoníku).

31. Soud považuje za správný i postup finančního arbitra v tom směru, že v případě úvěrové smlouvy účastníků porovnával soulad s dobrými mravy obvyklou nikoli na základě úrokové sazby, ale na základě RPSN. Základním principem zkoumání souladnosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy je srovnání odměny poskytovatelů úvěru v různých případech, neboli za jakou obvyklou odměnu (jaký úrok) jsou úvěry na trhu poskytovány. U některých úvěrových smluv je pak odměna věřitele skryta nikoli (jen) do ujednání o úroku, ale (zejména) do poplatků. Pokud se tak stane, je RPSN mnohem přesnějším zobrazením výnosnosti úvěru pro věřitele a poskytuje tak přesnější obraz o situaci. Ze shora uvedeného je zjevné, že taková situace nastala právě u úvěrové smlouvy žalobce se žalovaným.

32. V soudní praxi se ujalo posuzování úročení podle informací z databáze České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v lednu 2016 (kdy byla smlouva mezi žalobcem a žalovaným uzavřena) činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru domácnostem na bydlení 2,53% p.a.

33. Při úvaze o přiměřeném úroku nelze vycházet jen z nejvyšších úvěrových sazeb. V často zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vycházel soud z rozpětí sazeb 9 % až 15,5 % ročně (nikoliv ze sazby 15,5 % ročně) a sjednaný úrok 60 % ročně shledal jako rozporný s dobrými mravy (tedy úrok, ve výši 3,87 násobku horní hranice). Nejvyšší soud zde uzavřel, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček; není tedy pravdou, že by jako limitní hranici mezi„ mravným“ a„ nemravným“ úrokem určil na čtyřnásobek horní hranice obvyklé úrokové míry. Nejvyšší soud rozhodně za nepřípustné považuje podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v konkrétní věci sazbu, která přesahuje takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, vyhodnotil jako rozhodně nepřípustnou a celou smlouvu pro rozpor s dobrými mravy za neplatnou. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud upřesnil, že lze připustit, že u půjčky zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (shodně i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.4.2021 sp.zn. 33 Cdo 3071/2020 týkající se např. [právnická osoba] [anonymizováno], a.s.).

34. K často namítané aplikaci § 577 o. z., podle kterého je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas, lze uvést, že důvod neplatnosti není v nezákonném určení množstevního rozsahu, ale v celkové nevyváženosti práv a povinností smluvních stran. Pokud by soud přistoupil k moderaci úroku dle § 577 o. z., došlo by tím k setření rozdílu mezi smlouvou neplatnou pro nemravnost na straně jedné a ustanovením o ceně shledaným jen jako nepřiměřeného ujednání za podmínek § 1813 o.z. na straně druhé. Neplatnost právního úkonu má charakter nejen sankční, ale i motivační a aplikace dispozitivní zákonné úpravy namísto nemravných ujednání by znamenala, že by poskytovatelé úvěrů nijak nebyli motivováni k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru a aplikace pravidla § 577 o. z. by zde nenaplňovala podstatu ochranného účelu. Naplňování motivační složky je pak důvodem, proč k moderaci nedochází v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (viz usnesení ze dne 16.listopadu 2010, Pohotovosť, C -76/10 a tam citovaná judikatura; Hulmák, M. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck: 2020, s. 19). Právě judikatura SDEU zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit a přiznat například výši úroku obvyklou. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14.6.2012 Banco Espanol de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C - 618/10). Ani argumentaci, že v případě bezdůvodného obohacení má věřitel nárok na úrok v obvyklé výši dle § 3002 o. z., nepovažuje soud za správnou. Uvedeným postupem by docházelo k obcházení ochrany spotřebitele, neboť moderace nemravného úroku na obvyklý úrok dle § 577 o. z. již byla shora vyloučena a věřitel by tak aplikací jiného ustanovení dosáhl v rozporu se shora uvedenými ideami téhož; rozhodování soudů by tak ztratilo sankčně motivační i preventivní charakter.

35. Dále lze odkázat např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.dubna 2021 č.j. 58 Co 100/2021-126, podle něhož ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv) – viz např. závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2019 č. j. 22 Co 197/2019- 99 či ze dne 5.5.2022 č.j. 25 Co 64/2022-155.

36. K právní zásadě, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.) je třeba připomenout, že nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru a vysokými smluvními sankcemi v neprospěch spotřebitele je natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16). Občanský zákoník považuje princip ochrany slabšího za jeden ze základních principů soukromého práva (§ 3 odst. 2 písm. c/ o. z.) a proto požadavek na smluvní spravedlnost může limitovat smluvní autonomii (stejně jako např. ústavní princip spravedlnosti a přiměřenosti), a proto soukromé právo zná i instituty, kdy je právní jednání z důvodu ochrany slabšího absolutně neplatné. Ani jednostranné ponižování požadovaných částek v soudním řízení či skutečnost, že se žalovaný žádné ochrany nedovolává, nemá na rozhodnutí soudu žádný vliv, což výslovně uvedl SDEU v rozhodnutí C -377/14 pro případ zneužívajících smluvních ujednání a tento závěr lze vztáhnout též na úvahy stran úroku. Závěr o neplatnosti úvěrových smluv pro rozpor s dobrými mravy lze považovat v judikatuře Městského soudu v Praze za ustálený, viz např. rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 334/2020, sp. zn. 13 Co 59/2021, sp. zn. 14 Co 100/2021, sp. zn. 17 Co 271/2020, sp. zn. 18 Co 48/2021, sp. zn. 22 Co 61/2022, sp. zn. 30 Co 61/2019, sp. zn. 62 Co 320/2021).

37. Aplikace ust. § 588 o. z. není vyloučena existencí ustanovení § 1813 o. z. či § 1793 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2021 sp. zn. 23 ICdo 56/2019, podle kterého korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany, například právní úprava ochrany slabší strany), a že zde nepřichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z. ani ohledně úroku ani ohledně smluvních sankcí. Podmínkou této možnosti je totiž právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy, v tomto případě však soud dovodil absolutní neplatnost celé smlouvy.

38. Podle § 2395 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Ustanovení § 576 o. z. se na posuzovanou věc nevztahuje již jen proto, že s ohledem na podstatné náležitosti smlouvy o úvěru je vyloučeno, aby právnímu jednání došlo i bez neplatné části (zejména úroků). K často uváděné argumentaci poskytovatelů nebankovních úvěrů, že uzavírají smlouvy o úvěru s ujednáním o vysokých úrocích, neboť jsou nebankovním subjektem a že ve výši úroku zohledňují rizikovost úvěrů Městský soud v Praze již v rozsudku sp. zn. 22 Co 197/2019 (na který navázala další rozhodnutí např. sp. zn. 18 Co 48/2021, sp. zn. 70 Co 89/2020) vyslovil přesvědčení, že„ žalobce jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobce by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytoval.“ Za této situace nemohl učinit jiný závěr, než že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná, podle § 588 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku, jako celek. V takovém případě však již nebylo možno přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku. K neplatnosti podle § 588 z.č.89/2012 Sb. obřanského zákoníku, je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalovaného. Soud závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy učinil i s vědomím zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 z.č.89/2012 Sb. obřanského zákoníku). V daném případě však nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru shledal natolik závažným a očividným, že shledal nezbytným korigovat princip autonomie vůle smluvních stran zásadou ochrany dobrých mravů. Závěr o neplatnosti smlouvy se nezakládá na § 1813 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku, neboť toto ustanovení nelze (na rozdíl od výše uvedených ust. § 580 a § 588 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku) aplikovat na ujednání o ceně. Rozdíl mezi použitím § 1813 o. z. na cenu hlavního plnění a nemravností smlouvy ve smyslu § 588 o. z. je nejen v tom, že ujednání o ceně podléhá kontrole dle § 1813 o. z. jen tehdy, není-li jasné a srozumitelné, ale též v tom, že dle § 1813 o. z. jde jen o posouzení přiměřenosti konkrétního ujednání, zatímco při aplikaci dobrých mravů jde o posuzování celkové vyváženosti práv a povinností smluvních stran (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2016, sp. zn. I. ÚS 913/16). Ustanovení § 1793 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku se v případě absolutně neplatné smlouvy neuplatní.

39. Předložená smlouva o úvěru je tak pro nemravnost absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobce právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci (srov. obdobně Petrov, J. in: Hulmák, M. a kol.: Občanský 23 Cdo 2042/2020 17 zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1919 -1921, dále též Bílková, J.: Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 293-294, nebo Eliáš, J., Adamová, H., Brim, L. in: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Systém ASPI, Wolters Kluwer, komentář k § 2993; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020). Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak nevzniklo žalobci právo na zaplacení úroku z úvěru ani smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši jím poskytnutého úvěru (po odečtení dosavadních plateb žalovaného), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení - vrácení plnění z neplatné smlouvy dle § 2991 a § 2993 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku, jehož výše vyplývá z rozdílu mezi částkou poskytnutou žalovanému a částkou, kterou žalovaný žalobci již zaplatil. Vzájemná práva a povinnosti obou stran z této smlouvy je tak třeba vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě uvedeného tedy lze dojít k závěru, že žalobci přísluší vůči žalovanému pouze bezdůvodné obohacení představované částkou, kterou žalobce žalovanému poskytl jako úvěr, od níž je však třeba odečíst všechny splátky, které žalovaný zaplatil žalobci. Žalobce žalovanému poskytl částku 639.250 Kč, žalovaný žalobci zaplatil částku 1.094.793 Kč, tedy o 455.543 Kč více. Pokud finanční arbitr uložil žalobci zaplatit žalovanému pouze částku 436.409,27 Kč, rozhodl ve prospěch žalobce a žaloba žalobce není důvodná. Soud proto žalobu žalobce zamítl v plném rozsahu.

40. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným pak soud rozhodl podle § 142 odst.1 o.s.ř., když procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení