25 C 2/2021- 93

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalovanému [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci], o zaplacení 258.126,27 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce, kterou se domáhá na žalovaném zaplacení částky 258.126,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného, od 26.1.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 34.993 Kč k rukám právního zástupce žalovaného [titul] [obec], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne 21.10.2020 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 170.831,46 Kč a částky 87.294,81 Kč, obou se zákonným úrokem z prodlení od 26.1.2009 do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného.

2. V návrhu uvádí, že právní předchůdce žalobce [anonymizováno] [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne dne 26.2.2008 formou elektronického bankovnictví smlouvu o spotřebitelském úvěru reg.č 1310/1056/11951702/, na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 180.000 Kč. Úvěr byl ze strany žalovaného čerpán dnem uzavření smlouvy, t.j. 26.2.2008 odepsáním částky úvěru z účtu banky a jejím poukázáním na účet žalovaného č.ú. [bankovní účet]. Pro splácení poskytnutého úvěru byl vystaven splátkový kalendář, který je součástí smlouvy (čl. XIV. smlouvy). V důsledku fúze sloučením se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], došlo k zániku společnosti [anonymizováno] [právnická osoba] bez likvidace, přičemž veškeré její jmění včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů přešlo na [právnická osoba] jako na nástupnickou společnost. Vzhledem k opakovanému porušování podmínek vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru reg. č. 1310/1056/11951702/SU spočívajícím zejména v neplnění dohodnutého splátkového kalendáře, zaslal právní předchůdce žalobce [právnická osoba] dne 15.12.2008 žalovanému oznámení o okamžité splatnosti poskytnutého úvěru s výzvou k úhradě celého dluhu, který ke dni 15.12.2008 činil částku 182.120,37 Kč. Tato částka sestává z nezaplacené jistiny ve výši 170.831,46 Kč, poplatků banky ve výši 150 Kč, úroku z jistiny ve výši 10.946,38 Kč a úroku z prodlení ve výši 192,53 Kč. Na jistinu pohledávky uhradil žalovaný pouze prvních 5 splátek, k doplacení na jistinu tak zbývá částka 170.831,46 Kč. Právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k úhradě pohledávky ve lhůtě 10-ti dnů od doručení příslušné výzvy k zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 25.1.2009 převedla [právnická osoba] svou pohledávku za žalovaným v celkové výši 182.120,37 Kč na [právnická osoba] – [právnická osoba], která dále smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25.1.2009 převedla tuto pohledávku na žalobce. Z titulu shora uvedené smlouvy podal žalobce dne 15.3.2010 žalobu k rozhodci [titul] [příjmení] a to v souladu s čl. 15 odst.7 smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26.2.2008. Na základě tohoto návrhu pak vydal rozhodce dne 11.6.2010 rozhodčí nález sp.zn. 28/ 2010 LUP-CAL-rA, který nabyl právní moci dne 25.6.2010. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.11.2010 č.j. 73 EXE 5196/2010-9 byla nařízena dle vykonatelného rozhodčího nálezu sp.zn. 28/ 2010 LUP-CAL-rA, vydaného rozhodcem [jméno] [příjmení], exekuce na majetek žalovaného. Jejím provedením byl pověřen [titul] [příjmení], Ph.D.. Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 18.1.2011. U soudního exekutora byla vedena exekuce pod sp.zn. 067 EX 6487/10. V rámci exekučního řízení nebyla na pohledávku žalobce uhrazena žádná částka. Usnesením soudního exekutora ze dne 5.10.2020 č.j. 067 EX 6487/10-96 byla nařízená exekuce zastavena a to z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Žalobce se návrhem domáhá pouze zaplacení jistiny pohledávky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru reg. č. 1310/1056/11951702/SU ze dne 26.2.2008 spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 26.1.2009, tj. ode dne následujícího po dni, kdy se žalobce stal věřitelem pohledávek za žalovaným na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

3. Právní předchůdce žalobce - e [právnická osoba] uzavřel dále s žalovaným dne 4.4.2008 formou elektronického bankovnictví smlouvu o spotřebitelském úvěru 1310/1056/11951703/, na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 90.000 Kč. Úvěr byl ze strany žalovaného čerpán dnem uzavření smlouvy, t.j. 4.4.2008 odepsáním částky Úvěru z účtu banky a jejím poukázáním na účet žalovaného č.ú. [bankovní účet]. Pro splácení poskytnutého úvěru byl vystaven splátkový kalendář, který je součástí smlouvy (čl. XIV. smlouvy). V důsledku fúze sloučením se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], došlo k zániku společnosti [anonymizováno] [právnická osoba] bez likvidace, přičemž veškeré její jmění včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů přešlo na [právnická osoba] jako na nástupnickou společnost. Dne 15.12.2008 zaslal právní předchůdce žalobce žalovanému předžalobní upomínku z důvodu porušování podmínek vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru reg. č. 1310/1056/11951703/SU s výzvou k úhradě celého dluhu, který ke dni 15.12.2008 byl vyčíslen částkou 93.242,07 Kč. Tato částka sestává z nezaplacené jistiny ve výši 87.294,81 Kč, poplatků banky ve výši 150 Kč, úroku z jistiny ve výši 5.696,82 Kč a úroku z prodlení ve výši 100,44 Kč. Na jistinu pohledávky uhradil žalovaný pouze první 3 splátky, k doplacení na jistinu tak zbývá částka 87.294,81 Kč. Právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k úhradě pohledávky ve lhůtě 10-ti dnů od doručení příslušné výzvy k zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 25.1.2009 převedla [právnická osoba] svou pohledávku za žalovaným v celkové výši 93.242,07 Kč na [právnická osoba] – [právnická osoba], která dále smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25.1.2009 převedla tuto pohledávku na žalobce. Z titulu shora uvedené smlouvy podal žalobce dne 15.3.2010 žalobu k rozhodci JUDr. [jméno] [příjmení] a to v souladu s čl. 15 odst. 7 smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4.4.2008. Na základě tohoto návrhu pak vydal rozhodce dne 11.6.2010 rozhodčí nález sp.zn. 28/ 2010 LUP-CAL-rA, který nabyl právní moci dne 25.6.2010. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.11.2010, č.j. 73 EXE 5196/2010-9 byla nařízena dle vykonatelného rozhodčího nálezu sp.zn. 28/ 2010 LUP-CAL-rA, vydaného rozhodcem [jméno] [příjmení], exekuce na majetek žalovaného. Jejím provedením byl pověřen JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D.. Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 18.1.2011. U soudního exekutora byla vedena exekuce pod sp.zn. 067 EX 6487/10. V rámci exekučního řízení nebyla na pohledávku žalobce uhrazena žádná částka. Usnesením soudního exekutora ze dne 5.10.2020 č.j. 067 EX 6487/10-96 byla nařízená exekuce zastavena a to z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Žalobce se návrhem domáhá pouze zaplacení jistiny pohledávky z titulu uzavřené smlouvy o povoleném debetu ze dne 4.4.2008 ve výši 87.294,81 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 26.1.2009, tj. ode dne následujícího po dni, kdy se žalobce stal věřitelem pohledávek za žalovaným na základě uzavřených smluv o postoupení pohledávek.

4. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 4. listopadu 2020 č. j. EPR 271946/2020-9 soud návrhu v plném rozsahu vyhověl. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasný odpor a následně se vyjádřil tak, že navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu, když nárok je promlčený, neboť žalobce minimálně od 11.5.2011 musel vědět, že k exekučnímu vymáhání dochází na základě nevykonatelného exekučního titulu. Pokud žalobce nechal exekuci běžet po dobu dalších více než 9 let, nelze celé toto období považovat za období, kdy pohledávku řádně vymáhal. Poukázal na to, že podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. V případě žalobou uplatněného nároku je tak třeba vycházet z předchozí právní úpravy, tedy zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku. V souladu s § 100 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčecí lhůta činila 3 roky. Podle § 112 občanského zákoníku uplatňuje věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Nárok žalobce doposud nebyl nikdy pravomocně přiznán, když žalobce minimálně od 11.5.2011 musel být srozuměn s tím, že nelze řádně v jím zahájeném exekučním řízení pokračovat. Minimálně od 11.5.2011 tak nelze mít za to, že žalobce řádně pokračoval v zahájeném exekučním řízení, naopak žalobce minimálně po tomto datu v exekučním řízení pokračoval protiprávně. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8.12.2020 sp. zn. 19 Co 350/2020, ve kterém soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení ve věci zastavení exekuce vedené žalobcem proti žalovanému. Vedení exekučního řízení po 11.5.2011 tak nemůže přivodit stavení běhu promlčecí doby, přičemž od 11.5.2011 do zahájení soudního vymáhání pohledávky ze strany žalobce uplynula lhůta přesahující 9 let. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobce vůbec neuvádí, jaká plnění žalovaným po poskytnutí půjčky uhradil a jak byly tyto platby ze strany právního předchůdce žalobce započteny.

5. Podáním z 9.11.2021 pak žalovaný doplnil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce došlo k uzavření smlouvy o úvěru, která byla upravena v § 397 obchodního zákoníku. Otázku promlčení je tak třeba posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, tedy podle § 387 a násl. obchodního zákoníku. Podle § 408 obchodního zákoníku bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. I s ohledem na žalobcem požadované příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení od 26.9.2009 je zjevné, že v době podání žaloby uplynulo více než 10 let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé, tj. od kdy byl žalovaný v prodlení s úhradou svého závazku). S ohledem na ustanovení § 408 obchodního zákoníku je tak v daném případě zcela irelevantní, zda byl žalobce v dobré víře, že došlo ke stavení promlčecí doby v důsledku zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, neboť nárok žalobce je tak jako tak promlčen.

6. Podáním z 8.9.2021 žalobce doplnil, že se na žalovaném domáhá pouze úhrady jistiny svých pohledávek se zákonným úrokem z prodlení od 26.1.2009, tj. ode dne následujícího po dni, kdy se žalobce stal na základě smluv o postoupení pohledávky věřitelem žalovaného. Z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce se žalovaným dne 26.2.2008 dluží žalovaný žalobci na jistině pohledávky částku 170.831,46 Kč, když smlouvou byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 180.000 Kč, přičemž jistina úvěru byla zaplacena dle splátkového kalendáře (článek XIV) pouze ve výši prvních pěti splátek úvěru, a to dne 15.4.2008 částka 1.773,89 Kč, dne 20.5.2008 částka 1.803,31 Kč, dne 19.6.2008 částka 1.833,21 Kč, dne 21.7.2008 částka 1.863,61 Kč a dne 19.8.2008 částka 1.894,52 Kč, tedy celkem 9.168,54 Kč, když žádné jiné částky žalovaný žalobci na úhradu pohledávky nezaplatil, takže k doplacení zbývá částka 170.831,46 Kč. Dne 4.4.2008 pak uzavřel právní předchůdce žalobce se žalovaným další smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 90.000 Kč, přičemž na jistině pohledávky byly žalovaným dle splátkového kalendáře (článek XIV) pouze první tři splátky, a to dne 19.6.2008 částka 886,94 Kč, dne 21.7.2008 částka 901,65 Kč a dne 11.9.2009 částka 916,60 Kč, celkem tedy částka ve výši 2.705,19 Kč a k doplacení zbývá 87.294,81 Kč. Povinnost věřitele k posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vychází ze zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Podle § 23 tohoto zákona právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. Povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka tak v době uzavření úvěrových smluv ještě nebyla zakotvena. Žalovanému byly spotřebitelské úvěry v souladu se zněním článku II. obou smluv poskytnuty jednorázově, a to dne 26.2.2008 a dne 4.4.2008 odepsání částky úvěru z účtu právního předchůdce žalobce a poukázáním částek ve prospěch běžného účtu žalovaného číslo [bankovní účet].

7. Při jednání dne 10.11.2021 pak žalobce trval na závěru, že nárok promlčen není a poukazoval například na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 854/2019.

8. Jelikož je žalobce společností se sídlem ve Velké Británii, soud se v prvé řadě zabýval otázkou své pravomoci. Vzhledem k cizí státní příslušnosti žalobce na věc dopadá úprava obsažená v zákoně č.91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, v platném znění, a to s odkazem na ustanovení § 1 tohoto zákona, který se dle ustanovení jeho § 2 použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle § 6 odst. 1 č.91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Pro Českou republiku je dále závazné nařízení Rady Evropských společenství č. 1215/ 2012 ze dne 12.prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) účinné od 10.1.2015. Pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci je dána dle článku 18 odst. 2. cit. nařízení, neboť žalobce je zahraniční společností a žalovaný na území ČR má bydliště, přičemž při uzavírání smluv vystupoval v pozici spotřebitele. Podle § 85 odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů. Žalovaný je českým státním příslušníkem a zdržuje se na území ČR v obvodu zdejšího soudu, je tak dána pravomoc českých soudů k projednání sporu dle ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. a místní příslušnost zdejšího soudu dle § 85 odst. 1 o.s.ř.

9. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud tyto důkazy: předžalobní výzva ze dne 15.9.2020, vyrozumění o právní moci JUDr. [jméno] [příjmení], soudního exekutora sp. zn. 067 EX 6487/10 ze dne 23.1.2012, usnesení o zastavení exekuce soudního exekutora [titul] [příjmení] ze dne 5.10.2020 č. j. 067 EX 6487/10-96, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.listopadu 2010 č. j. 73 EXE 5196/2010-9 o nařízení exekuce, rozhodčí nález [titul] [příjmení] ze dne 11.června 2010, dopis [anonymizováno] z 15.12.2008 žalovanému včetně dodejky, dopis [anonymizováno] žalovanému z 15.12.2008 včetně dodejky, smlouva o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] ze dne 25.1.2009, smlouva o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] LTD. ze dne 25.1.2009, smlouva o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] z 25.1.2009, smlouva o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] LTD. z 25.1.2009, apostila, ověřovací doložka, přehled zůstatků, smlouva o spotřebitelském úvěru mezi společností e [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] registrační [číslo] bez podpisu stran, smlouva o spotřebitelském úvěru registrační [číslo] mezi společností e [právnická osoba] a [jméno] [příjmení] bez podpisu stran, potvrzení o provedené lustraci v centrální evidenci obyvatel ohledně žalovaného, podací stvrzenka ze dne 15.9.2020, doplnění vyjádření žalovaného, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.prosince 2020 č. j. 19 Co 350/2020, výpis z evidence obyvatel ohledně žalovaného, připojený spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 73 EXE 5196/2010 ve věci oprávněného [příjmení] [jméno] [příjmení] proti [jméno] [příjmení] o zaplacení 275.362,44 Kč, a to žádost exekutora o pověření k provedení exekuce, návrh na nařízení exekuce, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 73 EXE 5196/2010-9 o nařízení exekuce, dopis soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 27.1.2011 včetně doručenek.

10. Podle § 132 o.s.ř. soud zhodnotil provedené důkazy a dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Žalobce v řízení předložil smlouvu o spotřebitelském úvěru reg. číslo 1310/1056/11951702/SU (č. l. 37), která měla být uzavřena mezi e [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a žalovaným podle § 497 a násl. obchodního zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru patrně dne 26.2.2008. Podle této smlouvy se banka zavazuje poskytnout žalovanému jako klientovi spotřebitelský úvěr do maximální celkové výše stanovené v článku II. této smlouvy, přičemž v článku II. smlouvy je uvedena maximální výše úvěru 180.000 Kč s tím, že úvěr bude čerpán jednorázově dne 26.2.2008 odepsáním částky úvěru z účtu banky a jejím poukázáním ve prospěch běžného účtu klienta specifikovaného ve smlouvě o úvěru, tedy na účet číslo [bankovní účet]. Podle článku XV. bodu 7 smluvní strany se dohodly, že budou majetkové spory vzniklé z této smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní rozhodovány jediným rozhodcem. Jediný rozhodce bude určený [titul] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa], a to ze seznamu rozhodců vedeného [titul] [titul] [příjmení] je v seznamu rozhodců též uveden a je tedy oprávněn rozhodcem určit sám sebe. Pro případ, že by [titul] [příjmení] z vážných důvodů nemohl jediného rozhodce určit, určí jediného ze seznamu rozhodců žalobce. Pro případ, že jediný rozhodce nebude moci z vážných důvodů spor rozhodovat, odmítne tento spor projednávat nebo se funkce rozhodce vzdá, se smluvní strany dohodly, že [titul] [příjmení] stanoví nového jediného rozhodce ze seznamu rozhodců. Smluvní strany se dohodly na tom, že takto sjednaná rozhodčí doložka se v rozsahu rozhodování konkrétního majetkového sporu, ve věci kterého nebylo zahájeno rozhodčí řízení u jediného rozhodce, ruší zahájením soudního řízení ve věci tohoto konkrétního majetkového sporu. Pro rozhodování majetkového sporu, který vznikl z této smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní, je místně příslušným soudem soud pro [část obce]. Pod listinou nejsou podpisy stran.

11. Dále žalobce založil do spisu smlouvu o spotřebitelském úvěru reg. č. 1310/1056/11951703/SU, podle které [anonymizováno] [právnická osoba] jako banka a žalovaný jako klient uzavírají podle § 497 a násl. obchodního zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru. Podle článku I. se banka zavazuje v souladu s podmínkami této smlouvy o úvěru poskytnout klientovi spotřebitelský úvěr do maximální celkové výše stanovené v článku II. této smlouvy a klient se zavazuje vrátit bance jistinu a uhradit úroky z poskytnutého úvěru. V článku II. smlouvy je tak uvedena maximální celková výše úvěru 90.000 Kč, úvěr bude čerpán jednorázové dne 4.4.2008 odepsáním částky z účtu banky a jejím poukázáním ve prospěch běžného účtu klienta specifikovaného ve smlouvě o úvěru, tedy patrně na účet číslo [bankovní účet] (č. l. 43-48). Rovněž v článku VII. je zakotvena rozhodčí doložka ve prospěch JUDr. [příjmení], respektive ve prospěch rozhodce, který bude určen JUDr. [příjmení] ze seznamu rozhodců vedeného [titul] Smlouva pak měla být uzavřena dne 4.4.2008, avšak ani pod touto smlouvou nejsou podpisy stran.

12. Žalobce dále založil do spisu přehled zůstatků, respektive transakční historii, která zjevně není výpisem z účtu.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25.1.2009 soud zjistil, že [právnická osoba] jako postupitel uzavírá se společností [právnická osoba], [IČO], jako postupníkem na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3.9.2007 smlouvu o postoupení pohledávky, kterou je postupována pohledávka za žalovaným ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo účtu 123000-1197371001 ze dne 26.2.2008 uzavřená mezi dlužníkem a postupitelem vyčíslená ke dni 25.1.2009 na částku 170.831,46 Kč na jistině, 150 Kč na poplatcích, 10.946,38 Kč na úrocích a 192,53 Kč na úrocích z prodlení. S pohledávkou specifikovanou přechází na postupníka i veškerá práva s pohledávkou spojená zejména zajištění pohledávky, jakož i nároky na náhradu škody. Účinnost této smlouvy nastává dnem podpisu. Dne 25.1.2009 pak [právnická osoba] – [právnická osoba] jako postupitel a žalobce jako postupník uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 15.12.2008, kterou je stejná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce.

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávky z 25.1.2009 pak soud zjistil, že [právnická osoba] jako postupitel a [právnická osoba] jako postupník na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 3.9.2007 uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo účtu [číslo] ze dne 4.4.2008 uzavřené mezi dlužníkem a postupitelem na pohledávku specifikovanou ke dni 25.1.2009 s jistinou ve výši 87.294,81 Kč, poplatky ve výši 150 Kč, úroky ve výši 5.696,82 Kč a úroky z prodlení ve výši 100,44 Kč. Opětovně s pohledávkou přechází na postupníka i veškerá práva s pohledávkou spojená zejména zajištění pohledávky, jakož i nároky na náhradu škody. Účinnost smlouvy nastává dnem podpisu. Stejného dne 25.1.2009 pak byla i tato pohledávka postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky mezi [příjmení] – [právnická osoba] jako postupitelem a CALDERSHOT FINANCE LTD. jako postupníkem.

15. Z rozhodčího nálezu [titul] [příjmení] soud zjistil, že dne 11.června 2010 pod sp. zn. 28/ 2010 LUP-CAL na návrh žalobce proti žalovanému vydal [titul] [příjmení] dne 11.června 2010 na základě zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů rozhodčí nález, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 275.362,44 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 29 % p. a. z částky 170.831,46 Kč od 27.12.2009 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 29 % p. a. z částky 87.294,81 Kč od 27.12.2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 56.629,20 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu, kterou vyznačil na 25.6.2010.

16. Usnesením ze dne 19.listopadu 2010 č. j. 73 EXE 5196/2010-9 pak Obvodní soud pro Prahu 9 na základě tohoto rozhodčího nálezu [titul] [příjmení] ze dne 11.6.2010 sp. zn. 28/ 2010 LUP-CAL-rA nařídil proti žalovanému jako povinnému exekuci a k provedení této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení].

17. Usnesením ze dne 5.10.2010 č. j. 067 EX 6487/10-96 pak soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.11.2010 č. j. 73 EXE 5196/2010-9 zastavil, povinnému [jméno] [příjmení] pak uložil povinnost zaplatit JUDr. [jméno] [příjmení] náklady exekuce ve výši 7.865 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uložení povinnosti k úhradě nákladů exekuce povinnému pak soudní exekutor odůvodnil odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 22.3.2012 sp. zn. I. ÚS 465/11, podle něhož povinnost hradit náklady exekuce musí stíhat povinného, neboť to byl právě on, kdo dobrovolně nesplnil svou povinnost uloženou mu exekučním titulem. Odkázal také na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19.8.2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 s tím, že podle § 89 exekučního řádu věty prvé, pokud dojde k zastavení exekuce, soudní exekutor zkoumá, který účastník způsobil zastavení exekuce. Procesní zavinění oprávněného lze spatřovat v situacích, kdy oprávněný nedbal požadavků náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat (například nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 1903/07). Poukázal také na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 1219/15 ze dne 22.12.2015, podle kterého oprávněné není možno hodnotit k tíži a vytknout jí, že nezachovala řádnou míru pečlivosti a přistoupila k bezdůvodnému vymáhání uložené povinnosti, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nepředvídala změnu rozhodující judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo až rozhodnutím velkého senátu ze dne 10.7.2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 Soudní exekutor v rozhodnutí dále dovodil, že v době zahájení exekuce bez pochyby existovala vymáhaná pohledávka i vykonatelný exekuční titul, povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit a že konstruování procesního zavinění oprávněného založeného pouze na tvrzení, že rozhodčí nález, respektive určitý typ rozhodčích doložek byl několik let po svém vydání, jakož i po zahájení exekuce shledán neplatným, za nedostačující. Dále exekutor poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.8.2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, podle kterého má hradit náklady exekuce v takovýchto případech povinný, když Nejvyšší soud uvedl, že jestliže bylo od počátku možné považovat exekuční titul za materiálně i formálně vykonatelný, a těchto vlastností pozbyl až následně po zahájení exekučního řízení nikoli vinou oprávněné, jednalo se o situaci, kterou oprávněná nemohla ani při zachování potřebné míry pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce ovlivnit. Oprávněné proto nemohou být přisuzovány jak procesní zavinění na zastavení exekuce, tak ani z toho vyplývající povinnost k náhradě nákladů exekuce. Přestože se může jevit jako nespravedlivé, aby povinná, která v nalézacím řízení osvědčila, že důvodně hájila svá porušená nebo ohrožená práva, byla v souzené věci povinována k zaplacení náhrady nákladů zastavené exekuce, nelze přehlédnout, že v době nařízení exekuce existoval pravomocný a vykonatelný exekuční titul ukládající povinné povinnost k plnění, kterou tato dobrovolně nesplnila, a tím dopustila, aby oprávněná přistoupila k vymáhání tehdy přiznaných práv prostřednictvím exekuce. Jelikož povinná nemohla tento vývoj předvídat, lze ji přičítat zavinění na samotném nařízení exekuce a tím i povinnost podílet se na náhradě nákladů při jejím zastavení. Dále pak poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12.11.2018 s tím, že podle pozdější nálezové judikatury Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16 a I. ÚS 1707/17 je třeba za rozhodný okamžik z hlediska sjednocení rozhodovací praxe považovat již 11.květen 2011. Pokud tedy oprávněná podala návrh na nařízení exekuce až dne 17.července 2011 a exekuční soud exekuci na majetek stěžovatelky nařídil až 18.srpna 2011, nelze než konstatovat, že oprávněná nezachovala potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce (stejně jako při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců), jakož ani při provádění exekuce, jestliže návrh na její zastavení podala stěžovatelka (povinná) a oprávněná s tímto vyslovila souhlas, z čehož lze vyvozovat její obeznámenost s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců (tu lze ostatně dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2504/2014). Lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 402/2014, ale také na důvody nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS [číslo], v němž Ústavní soud konstatoval, že v případech, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek (zastavení exekuce) předvídat, lze mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce. Za takové situace uložení povinnosti oprávněnému nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora nic nebrání. Soud exekutor v dané věci dovodil, že oprávněný podal předmětný exekuční návrh již dne 3.11.2010, tedy půl roku před rozhodným okamžikem z hlediska sjednocení rozhodovací praxe, tedy nelze mu přičítat nezachování potřebné míry pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce a dovodil, že zastavení exekuce způsobil svým jednáním povinný.

18. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.prosince 2020 č. j. 19 Co 350/2020 však vyplývá, že proti tomuto usnesení soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 5.října 2020 č. j. 067 EX 6487/10-96 podal povinný odvolání, kterému odvolací soud vyhověl a usnesení soudního exekutora ve výroku o nákladech exekuce (II.) změnil tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi [titul] [příjmení] náklady exekuce ve výši 7.865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, dále usnesení soudního exekutora ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (III.) změnil tak, že oprávněnému uložil povinnost zaplatit povinnému náklady řízení ve výši 12.124,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce povinného [titul] [obec] a dále oprávněnému uložil povinnost zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 1.343,10 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce povinného. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že návrh na nařízení exekuce byl soudnímu exekutorovi doručen dne 3.11.2010. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.11.2010 č. j. 73 EXE 5196/2010-9 byla nařízena exekuce dle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem [titul] [příjmení] ze dne 11.6.2010 č. j. 28/2010 LUP-CAL-rA, který nabyl právní moci dne 25.6.2010 a vykonatelnosti dne 29.6.2010. Podáním ze dne 24.7.2020 navrhl povinný prostřednictvím svého právního zástupce zastavení exekuce z důvodu nedostatku vykonatelnosti exekučního titulu. Se souhlasem oprávněného došlo k zastavení exekuce. V rámci exekuce bylo vymoženo pouze 323 Kč, které byly započteny na náklady exekuce. Odvolací soud konstatoval, že je třeba vycházet z ustálené judikatury, například z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2015 sp. zn. 22 Cdo 4359/2015, podle něhož obecně náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Tato zásada je uplatněna i v případě zastavení exekuce, kde se povinnost zaplatit náklady řízení odvíjí od zavinění oprávněného či povinného (usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 13.11.2014 sp. zn. III. ÚS 410/14). Dojde-li k zastavení exekuce, náklady dle § 89 exekučního řádu hradí ten z účastníků, který zastavení zavinil. Dále Městský soud v Praze konstatoval, že soudní exekutor odkázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu včetně judikatury Nejvyššího soudu týkající se problematiky stanovení procesního zavinění v případě zastavení exekuce v důsledku změny rozhodovací činnosti týkající se rozhodčích nálezů. Dřívější rozhodovací praxe však byla sjednocena nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28.4.2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19, kde v bodě 31 odůvodnění Ústavní soud uvádí, že pro posouzení procesního zavinění na zastavení exekučního řízení (§ 89 exekučního řádu) je rozhodujícím kritériem časová osa individuální věci – 1) kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, 2) kdy a za jakých okolností byla exekuce zastavena (z moci úřední, k návrhu povinného, se souhlasem či nesouhlasem oprávněného). Zatímco u exekucí zahájených před 11.5.2011 lze zavinění na jejich zastavení přičítat objektivním okolnostem nezávislým na osobě povinného i oprávněného, u exekucí zahájených po uvedeném datu nese náklady exekučního řízení zásadně oprávněný, který nařízení exekuce navrhl podle titulu od počátku nevykonatelného. Pouze při rozhodování o náhradě nákladů účastníků exekučního řízení (nikoliv o náhradě nákladů exekuce) lze zohlednit další v úvahu přicházející rozhodné okolnosti na straně povinného (okolnosti vzniku dluhu, splácení dluhu, postup v řízení), či na straně exekutora apod., podle kterých může být (výjimečně) na místě úvaha o aplikaci § 150 o.s.ř. Odvolací soud dále přisvědčil povinnému, že to byl oprávněný, který zastavení exekuce zavinil. Důvodem zastavení exekuce je nezpůsobilý exekuční titul, byť byl tento závěr učiněn až v důsledku změny judikatury. Oprávněnému nelze vytknout, že by při podání návrhu na exekuci nevynaložil potřebnou míru pečlivosti, naopak měl důvodně za to, že disponuje materiálně i formálně vykonatelným exekučním titulem. S ohledem na výši pohledávky cca 275.000 Kč s příslušenstvím a skutečnost, že se povinný nacházel v produktivním věku, mohl důvodně usuzovat na úspěšnost jejího vymožení. Současně však nelze odhlédnout od toho, že oprávněný ve vymáhání pohledávky pokračoval i po rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.5.2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jímž byla vyřešena otázka neplatnosti rozhodčích doložek, když se v něm stanoví, že„ neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na„ rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku“. Oprávněný je právně zastoupen a jedná se o podnikatelský subjekt, který se zabývá vymáháním pohledávek. Vývoj judikatury i medializace těchto změn nemohla uniknout oprávněnému ani jeho právnímu zástupci. Již před tímto rozhodnutím, které sjednotilo judikaturu ohledně rozhodčích doložek, lze poukázat například na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008 publikovaného ve sbírce jako Rc 45/2010, které signalizovalo změnu v rozhodovací praxi ohledně platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských vztazích. Uvedené zmiňuje i Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 16.12.2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14, v němž se konstatuje, že určité náznaky, že ke změně judikatury může dojít, se objevuje v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze již v roce 2009. Oprávněný však na uvedené nijak nereagoval, a to ani na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, v němž byl učiněn zcela jednoznačný závěr, že„ nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil transparentních pravidel, respektive byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 45 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy (§ 39 občanského zákoníku) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona v rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, respektive zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2011 sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal“. Oprávněný i poté pokračoval dalších 7 let ve vymáhání pohledávky dle nezpůsobilého exekučního titulu, čímž zapříčinil zbytečně vznik nákladů řízení včetně toho, že se povinný nechal právně zastoupit pro podání návrhu na zastavení exekuce. Oprávněný tak zavinil zastavení exekuce a je dle § 89 věta prvá exekučního řádu povinen zaplatit na náklady exekuce i povinnému. Odkazy soudního exekutora na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19.8.2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.8.2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014 není přiléhavý, neboť tato rozhodnutí se týkají exekučních titulů, které byly na počátku formálně i materiálně vykonatelné, avšak posléze byly zrušeny. V případě rozhodčích nálezů jde od počátku o nezpůsobilý exekuční titul. K povinnosti oprávněného uhradit za stávající situace náklady exekuce pak odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.5.2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, které vychází z totožné situace, kdy neplatný rozhodčí nález byl vydán dne 14.7.2010 a exekuce byla nařízena usnesením ze dne 15.9.2010, tedy před 11.5.2011. Podle tohoto rozhodnutí„ došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný, např. proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem, nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl“. [ulice] stížnost do tohoto rozhodnutí byla usnesením ze dne 16.12.2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14 odmítnuta.

19. Na tato zjištění pak ostatní provedené důkazy neměly vliv.

20. Vzhledem k tomu, že k 1.1.2014 nabyl účinnosti občanský zákoník z. č. 89/2012 Sb., zabýval se soud otázkou, zda použít právě tento zákon či zda použít stávající předpisy, tj. zákon č.40/1964 Sb. občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, které platily až do 31.12.2013. Podle § 3028 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

21. V dané věci se jedná o smlouvy o úvěru, jež měly být uzavřeny v roce 2008 a za takové situace je třeba aplikovat hmotné právo podle dosavadní právní úpravy ve smyslu § 3028 odst. 1, 3 z. č. 89/2012 Sb. Podle § 261 odst. 3 písm. d) z.č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716). Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen„ občanský zákoník“) jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 524 odst. 1 občanského zákoníku věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odst. 2 s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Podle § 526 odst. 1 občanského zákoníku postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle odst. 2 oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení. Podle § 388 odst. 1 obchodního zákoníku promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby. Podle § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle § 401 obchodního zákoníku strana, vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby. Podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Podle odst. 2 nelze-li určit začátek rozhodčího řízení podle odstavce 1, považuje se rozhodčí řízení za zahájené dnem, kdy návrh, aby bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení, je doručen druhé straně do jejího sídla nebo místa podnikání, popřípadě bydliště. Podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle odst. 2 bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

22. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobě žalobce nelze vyhovět, neboť žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení.

23. Pokud jde běh promlčecí doby, ustanovení § 403 odst. 1 obchodního zákoníku uvádí, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Jak vyplývá i z listin založených do spisu žalobcem, mezi původním věřitelem a žalovaným nebyla sjednána platná rozhodčí doložka a k zahájení rozhodčího řízení tedy nedošlo na základě platné rozhodčí smlouvy ve smyslu § 403 odst. 1 obchodního zákoníku. Z uvedeného tedy lze učinit jednoznačný závěr, že podáním žaloby k rozhodci na základě neplatné rozhodčí smlouvy nedošlo ke stavení promlčecí doby. Pro podporu tohoto názoru lze uvést, že judikatura vyšších soudů dovodila, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky a nezakládá tedy překážku věci rozhodnuté (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.září 2015 sp. zn. 23 Cdo 4460/2014). Pokud vydaný rozhodčí nález nezpůsobuje překážku věci rozsouzené, nelze dovodit, že by podaný návrh na zahájení rozhodčího řízení podle neplatně sjednané rozhodčí doložky či rozhodčí smlouvy způsoboval stavení promlčecí doby, avšak nikoliv překážku zahájeného řízení. Jeví se proto jako logické, že k rozhodčímu řízení, které bylo zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, se tedy vůbec nepřihlíží, podaný návrh nezpůsobuje překážku zahájeného řízení a vydaný rozhodčí nález pak nezpůsobuje ani překážku věci rozsouzené. Z uvedeného tedy lze dovodit, že nedošlo ke stavení promlčecí doby, když předchozí rozhodčí řízení bylo vedeno na základě neplatné rozhodčí doložky (srov. § 403 odst. 1 obchodního zákoníku), předchozí exekuce vůči žalovanému pak byla vedena na základě neplatného exekučního titulu a z tohoto důvodu byla také zastavena. Odpovědnost za zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky nese žalobce (právní předchůdce žalobce), který ostatně neplatnou rozhodčí doložku do obchodních podmínek vložil. Není pravdou, že právní předchůdce žalobce neměl jinou možnost, než se obrátit na rozhodce, neboť podle § 106 odst. 1 o.s.ř. soud řízení zastaví jen v případě, že námitku, podle níž věc má být projednána před rozhodci, vznese druhá strana. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení, nezbývá než učinit závěr, že žalobě nelze vyhovět, neboť v roce 2008 (ke dni 15.12.2008 dle tvrzení žalobce) právní předchůdce žalobce úvěr zesplatnil, takže nejpozději v roce 2012 uplynula čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obchodního zákoníku. Ve smyslu § 388 odst. 1 obchodního zákoníku tedy není možné promlčené právo přiznat soudem, a soudu proto nezbylo, než žalobu žalobce zamítnout.

24. V tomto směru lze odkázat na závěry Ústavního soudu ČR uvedené v nálezu II. ÚS 996/18. V něm Ústavní soud připomněl závěry velkého senátu občanského a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle kterého„ rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, který byl vydán soukromou právnickou osobou odlišnou od stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona o rozhodčím řízení, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal“. Ústavní soud v nálezu II. ÚS 996/18 dále dovozuje (bod 28.), že„ všechny subjekty si musely být již od vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 vědomy, že rozhodčí doložky nenaplňující vymezené podmínky jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. (…) Krátce řečeno, po 11.5.2011 poskytovatelé úvěrů již neměli dané rozhodčí doložky žádným způsobem využívat. Jestliže tak učinili či pokračovali v exekuci, vystavují se negativním důsledkům svého jednání.“ V řízení bylo prokázáno, že žalovaná pohledávka byla žalobci přiznána rozhodčím nálezem rozhodce [titul] [příjmení] ze dne 11.6.2010. Na základě rozhodčího nálezu pak podal žalobce v listopadu 2010 exekuční návrh. Žalobce je subjekt poskytující nebankovní půjčky a úvěry, resp. subjekt, který takto vzniklé pohledávky ve značném množství nabývá od jiných poskytovatelů a dále s nimi nakládá. Je tak v tomto oboru profesionálem a proto je povinen být obeznámen s relevantní právní úpravou i aktuálním vývojem judikatury, tím spíše, že byl minimálně v řízení před rozhodcem a navazujícím exekučním řízení zastoupen advokátem. Mohl a měl tedy vědět (po 11.5.2011, tedy po dni, kdy bylo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 vyhlášeno ve Sbírce soudních rozhodnutí), že rozhodčí doložka tak, jak je formulována ve smlouvě, je neplatná, neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení. Rozhodčí nález byl proto vydán na základě neplatné rozhodčí doložky a není proto exekučním titulem. Vedl-li i s tímto vědomím žalobce na základě takového rozhodčího nálezu až do roku 2020 exekuční řízení, nedopadá na něj ustanovení § 402 obchodního zákoníku a nedochází k zastavení běhu promlčení lhůty (k tomu opět srov. shora citovaný nález Ústavního soudu, bod 40., dle kterého„ zahájení rozhodčího řízení obecně vede ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Tento závěr však nemůže platit v případech, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje.“). Při posouzení běhu promlčení lhůty je proto třeba postupovat tak, jako by žádné rozhodčí a exekuční řízení neproběhlo. Promlčecí doba je čtyřletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Právní předchůdce žalobce úvěr zesplatnil ke dni 15.12.2008. Od 16.12.2008 byl proto žalovaný v prodlení a v tento den mohl právní předchůdce žalobce své právo na zaplacení dluhu uplatnit poprvé. Čtyřletá promlčecí lhůta tak uplynula dne 17.12.2008 a podal-li žalobce projednávanou žalobu dne 21.10.2020, učinil tak nade vší pochybnost po uplynutí této lhůty.

25. Pro úplnost soud uvádí, že podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku činí promlčecí lhůta maximálně 10 let. Pokud toto soudní řízení bylo zahájeno dne 21.10.2020, stalo se tak jistě po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, takže se neuplatní věta druhá § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Bez ohledu na to, zda se tedy předchozí zastavenou exekucí promlčecí lhůta stavěla či nikoli je nárok žalobce promlčen.

26. Soud proto žalobu žalobce zamítl.

27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, a proto mu náleží plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení sestávající odměny za právní zastoupení podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 9.340 Kč a tři režijní paušály po 300 Kč (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a sepis dalšího vyjádření). S ohledem na skutečnost, že právní zástupce žalovaného je plátcem DPH, navýšil soud jeho odměnu a náhradu hotových výdajů o 21% sazbu DPH, tedy o částku 6.073 Kč Celkem tak žalovanému náleží na náhradě nákladů řízení částka 34.993 Kč.