25 C 20/2021-63

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 47 [obec] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím a 150 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do zaplacení částky 90 938 Kč žalovanou žalobkyni b) zastavuje.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % p.a. od 11. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 90 938 Kč od 11. 6. 2021 do 18. 8. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni b) částku 59 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 11. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

V. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 12 091 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou došlou soudu dne 27. 7. 2021 domáhali přiměřeného zadostiučinění žalobce a) částku 100 000 Kč s příslušenství a žalobkyně b) částku 150 000 Kč s tím, že bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 136/2011. Řízení trvalo 9 let a 2 měsíce. V řízení docházelo k průtahům na straně soudů. U žalobce a) bylo zohledněno to, že v poslední fázi řízení s ním bylo jednáno již jako„ jen s vedlejším účastníkem“. Jednalo se sice o skutkově složitou věc, ale měla pro žalobce podstatný význam, neboť šlo o podstatné omezení při užívání vlastních nemovitostí, a pokud šlo o jejich zamýšlený prodej.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že učinila nespornou tu skutečnost, že žalobci u ní uplatnili nárok dne 10. 12. 2021. K projednání žádosti došlo dne 18. 8. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobkyni b) zadostiučinění ve výši 90 938 Kč. Ve vztahu k žalobci a) bylo konstatováno promlčení nároku a požadovaná náhrada škody nebyla poskytnuta. V činnosti soudu byla shledána nekoncentrovanost a prodlevy, zejména od zahájení řízení 22. 6. 2011 do nařízení prvního jednání dne 23. 10. 2012, a dále od července 2013 do prosince 2014. Celková délka již neodpovídá složitosti věci, proto je hodnocena jako nepřiměřená. Žalobce a) však ode dne 25. 10. 2018 vystupoval v posuzovaném řízení v postavení vedlejšího účastníka řízení. Posuzované řízení tedy ve vztahu k žalobci a) skončilo ke dni 25. 10. 2018, jelikož nejpozději k tomuto dni přestal být hlavním účastníkem řízení a tudíž přestal pociťovat přímo tvrzenou újmu. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Ve vztahu k žalobkyni b) žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 25%, a to 15% z důvodu složitosti řízení a 10% z důvodu sdílenosti nemajetkové újmy. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zrušení věcného břemena chůze a jízdy přes pozemek v souvislosti s užíváním, údržbou a opravami septiku. Řízení se vyznačuje určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování včetně výslechu svědků. Ve věci bylo rozhodováno opakovaně soudy na dvou úrovních soudní soustavy. Dalším důvodem snížení výsledného zadostiučinění je to, že mezi žalobci existovala tzv.„ sdílená újma“. Žalobci byli po převážnou část řízení vázáni manželstvím a vznikající újmu tak pociťovali společně (stejně) právě z důvodu manželské provázanosti. Výsledné zadostiučinění bylo z tohoto důvodu sníženo o 10%. Význam řízení pro žalobkyni shledala žalovaná jako běžný.

3. Podáním došlým soudu 14. 9. 2021 vzala žalobkyně b) žalobu částečně zpět co do částky 90 938 Kč. Namítla, že nesouhlasí s krácením požadovaného zadostiučinění. Řízení nepovažovala za natolik složité, spíše bylo zdržováno v důsledku kroků druhé strany. V průběhu řízení došlo k rozvodu, nešlo tak o sdílenou újmu se žalobcem a). Žalobce a) se domnívá, že k promlčení jeho nároku nedošlo, kdy je rozhodné pro posouzení, kdy pozbyl účastenství. Dále poukázal na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby ve výroku I. zastavil dle § 96 odst. 2 o.s.ř.

4. Žalobci předběžně uplatnili nárok u žalované dne 10. 12. 2021. K projednání žádosti žalobců došlo žalovanou dne 18. 8. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobkyni b) zadostiučinění ve výši 90 938 Kč. Ve vztahu k žalobci a) bylo konstatováno promlčení nároku a požadovaná náhrada škody nebyla poskytnuta (žádost žalobců ze dne 10. 12. 2021, stanovisko žalované ze dne 18. 8. 2021).

5. Obsahem spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 13 C 136/2011 má soud prokázáno: dne 22. 6. 2011 podává [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobkyně] žalobu o zrušení práva chůze a jízdy přes jejich pozemek, dne 29. 6. 2011 soud vybírá soudní poplatek, zaplacen žalobci dne 11. 8. 2011, dne 28. 3. 2012 soud vyzývá žalovanou stranu k vyjádření, došlo soudu 14. dne 5. 2012. Dne 13. 6. 2012 soud vyzývá žalovanou stranu ke kvalifikovanému vyjádření, dne 5. 6. 2012 žalobkyně žádá o nařízení jednání. Dne 2. 8. 2012 žalovaný se vyjadřuje, žádá o prominutí zmeškání lhůty; nařízeno jednání na den 23. 10. 2012, odročeno na neurčito za účelem předložení adres navržených svědků, které sdělil žalovaný až dne 31. 10. 2012. Dne 4. 11. 2012 soud zasílá žalobcům vyjádření žalovaného. Dne 2. 9. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení žalobce a), nařízeno jednání na den 26. 11. 2013, žalobkyně žádá o odročení jednání z důvodu celodenní péče o těžce nemocnou maminku, odročeno na neurčito. Dne 17. 12. 2013 žalobkyně sděluje, že nemožnost účastnit se jednání, je spíše trvalého rázu; zdravotní stav maminky se sice lepší, ale její stav stále vyžaduje celodenní péči. Dne 18. 12. 2013 soud vyzývá žalovanou stranu k zaplacení soudního poplatku ze vzájemného návrhu, který zaplatil a dne 30. 12. 2013, tento vzájemný návrh uplatnil žalovaný dne 31. 10. 2012. Nařízeno jednání na den 15. 4. 2014. Dne 7. 4. 2014 soud rozhodl, že řízení ve věci vzájemného návrhu žalovaného se vylučuje k samostatnému řízení, s právní mocí dne 10. 4. 2014. Žádost o odročení jednání dne 10. 4. 2014 žalobkyně s tím, že žalobkyně změnila právní zastoupení z důvodu kolize právního zástupce, odročeno na den 13. 5. 2014, kdy jednání proběhlo, slyšeni svědci, odročeno na neurčito z důvodu příp. mimosoudního vyřešení věci. Urgence – dotaz, zda došlo k mimosoudnímu vyřešení věci ze strany soudu ze dne 18. 6. 2014 s tím, že žalovaný dne 19. 6. 2014 sdělil, že nedošlo. Dne 3. 6. 2014 sděluje právní zástupce žalobkyni, že je v lázních, a že se ozve hned, jak bude v kanceláři. Poté žalobci sdělují dne 2. 7. 2014, že k mimosoudnímu jednání nedošlo. Dne 4. 8. 2014 soud vyzývá žalovanou stranu ke sdělení, nechť vyčíslí v hrubém odhadu náklady na vybudování nového septiku, žalovaný reaguje dne 20. 8. 2014. Jednání nařízeno na 3. 2. 2015, kdy jednání proběhlo s tím, že soud poučuje žalující stranu ve smyslu prokázání hrubého nepoměru. Odročeno na den 24. 2. 2015. Žalobkyně doplňuje vyjádření dne 19. 2. 2015. Dne 24. 2. 2015 proběhlo jednání, předneseny závěrečné řeči, ukončeno dokazování, odročeno na den 5. 3. 2015 na vyhlášení rozsudku, kdy byla žaloba zamítnuta, byla prodloužena lhůta k vypracování rozhodnutí do dne 30. 4. 2015, později do dne 25. 5. 2015 a do dne 3. 6. 2015 z důvodu pracovního přetížení, rozsudek byl vypraven ve lhůtě dne 3. 6. 2015. Žalobkyně podává odvolání proti uvedenému rozsudku, soud vyzývá žalobkyni k zaplacení soudního poplatku dne 7. 7. 2015, zaplacen dne 3. 8. 2015. Spis předložen odvolacímu soudu dne 2. 9. 2015, který dne 16. 12. 2016 rozsudek soudu prvého stupně zrušuje s tím, že zahrnul do výroku napadeného rozsudku také zdržovací nárok směřující proti žalovanému, tedy aby bylo žalovanému uloženo zdržet se užívání septiku ve vlastnictví žalobců, tento nárok nebyl předmětem řízení. Dále odvolací soud podotýká, že předmětem rozhodování soudu i podle nové právní úpravy může být pouze služebnost v té podobě, v jaké je zapsána v katastru nemovitostí, a pouze takovou služebnost může okresní soud svým rozsudkem zrušit. V projednávané věci přitom z dosud provedených důkazů vyplývá, že věcné břemeno, zapsané k tíži pozemku a vlastnictví žalobců zahrnuje pouze právo chůze a jízdy, nikoliv také právo užívání septiku na pozemku žalobců osobou z věcného břemene oprávněnou s tím, že soud prvého stupně si má nejdříve vyjasnit otázku účastenství na straně žalující s tím, že na majetek [celé jméno žalobce] usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2016 byl prohlášen konkurz, bude tedy namístě posoudit dopad této skutečnosti na probíhající řízení, dále povede žalující stranu k přesné specifikaci žalobního nároku a předběžný závěr ke skutkové okolnosti Soud vyzývá žalobce dne 29. 6. 2017 k odstranění neurčitého žalobního petitu, žalobkyně reaguje dne 17. 8. 2017, dále reaguje dne 1. 3. 2018 s tím, že mezitím bylo ukončeno právní zastoupení žalobkyně. Nařízeno jednání na den 7. 6. 2018, právní zástupce žalované žádá o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené, odročeno na den 5. 6. 2018. Soud rozhoduje dne 4. 6. 2018, že řízení ve věci o povinnosti žalovaného zdržovat se užívání septiku ve vlastnictví žalobců, se vylučuje k samostatnému řízení. Dne 5. 6. 2018 proběhlo jednání s tím, že odročeno na den 26. 7. 2018 za účelem pokračování v řízení, navrženy výslechy žalobců. Dne 26. 7. 2018 proběhlo jednání, čteny listinné důkazy a odročeno za účelem místního šetření na den 7. 9. 2018, které proběhlo, další jednání na den 25. 10. 2018, které proběhlo. Soud konstatuje, že žalobce a) tedy [celé jméno žalobce] již není účastníkem řízení, není vlastníkem parcely, jejíž součástí je nemovitost, bylo vyhlášeno usnesení, že vstup žalobce a) do řízení jako vedlejšího účastníka, se připouští. Další jednání dne 20. 11. 2018, ukončeno dokazování, odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 27. 11. 2018, kdy vyhlášen rozsudek, že věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy, se zrušuje, a to bez náhrady s tím, že žalovaný podává odvolání dne 11. 3. 2019, které doplňuje dne 26. 3. 2019. Soud vyzývá k zaplacení soudního poplatku z odvolání žalovaného dne 5. 4. 2019, zaplacen soudní poplatek z odvolání dne 13. 5. 2019. Spis předložen odvolacímu soudu dne 29. 5. 2019, nařízeno jednání na den 17. 6. 2020, kdy bylo rozhodnuto, že rozsudek se v části potvrzuje, a v části mění ve výroku o nákladech řízení, s právní mocí dne 17. 8. 2020.

6. K nároku žalobce a). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 4. 2016, sp.zn. 30 Cdo 2539/2015 nejprve odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které postavení (hlavního) účastníka řízení a vedlejšího účastníka nejsou shodná, odlišují se v samotné možnosti vstupu do řízení, ale i rozsahem práv a povinností, která jsou shodná v procesních právech, s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo předmětem řízení, ale nikoli v hmotných právech. Vedlejší účastník je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde, a jako takový není účastníkem řízení, ale pouze coby třetí osoba podporuje procesní stranu, a proto může být v témže řízení slyšen jako svědek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a další tam uváděnou judikaturu). Podpůrná role vedlejšího účastníka dostává svůj výraz také v tom, že se na něho zásadně nevztahují účinky právní moci ani vykonatelnosti meritorního rozhodnutí vydaného v řízení, v němž jako vedlejší účastník vystupoval (k tomu DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 147-148). Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. tak zpravidla vyplývá z toho, že ačkoliv jeho práva a povinnosti hmotněprávní povahy nejsou předmětem řízení, mohou být rozhodnutím ve věci samé dotčena zprostředkovaně skrze jeho právní poměr k účastníkovi řízení (srov. obdobně DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 93. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 607). Nejčastěji se bude jednat o případy tzv. postihu (např. § 1876 odst. 2, § 1937 odst. 2 nebo § 2917 o. z.). Řečeno jinak, právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení. Výše popsaný rozdíl v postavení účastníka řízení a vedlejšího účastníka nemůže zůstat bez vlivu na otázku vzniku nemajetkové újmy způsobené vedlejšímu účastníkovi nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody (tj. i nemajetkové újmy) způsobené nesprávným úředním postupem ten, jemuž byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena škoda (tj. i nemajetková újma). V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícím v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu cit. § 13 odst. 2 OdpŠk fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník. Děje se tak ale nikoli přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt totiž existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť výsledek řízení by jeho právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva) nemohl nijak ovlivnit. Z toho ale vyplývá, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Žalobce přestal být žalobcem v posuzovaném řízení dne 25. 10. 2018. Ohledně nároku žalobce a) na zaplacení přiměřeného zadostiučinění § 32 odst. 3 OdpŠk 82/1998 Sb. stanoví, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Co se týče běhu promlčecí doby, její počátek se odvíjí od povědomosti poškozeného o vzniklé nemajetkové újmě. Od tohoto okamžiku běží šestiměsíční promlčecí doba, která zpravidla bývá přerušena z důvodu uplatnění žádosti poškozeného a předběžné projednání nároku u žalované podle ust. § 35 OdpŠk do jeho skončení, nejdéle do 6 měsíců od uplatnění žádosti. Za rozhodný okamžik v případě žalobce a) je nutné považovat datum ukončení jeho účasti v posuzovaném řízení, tj. den 25. 10. 2018. S ohledem na skutečnost, že soudní řízení o poskytnutí zadostiučinění bylo zahájeno až dne 27. 7. 2021, je tak nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu promlčen, soud proto žalobu vzhledem k důvodně vznesené námitce promlčení ve vztahu k žalobci a) ve výroku II. zamítl.

7. Co se týče námitky žalobce a), že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, tak soud poukazuje, že z hlediska judikatury jsou dobré mravy, se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. 2009, str. 70, bod 13). Uplatnění promlčecí námitky se příčilo dobrým mravům a zakládalo důvod pro postup soudu podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku jen v těch výjimečných případech, kdy bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil a vůči němu se takové situace zániku nároků v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musely být naplněny v takové výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, kdy uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy nebylo shledáno ani v případě, kdy se příslušné ministerstvo nevyjádřilo ve lhůtě podle § 15 zák. č. 82/1998 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2574/2010), neboť bez ohledu na postup žalované má žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas. Nový občanský zákoník při hodnocení uplatnění námitky promlčení větší pozornost než soulad s dobrými mravy § 2 odst. 3 občanského zákoníku věnuje principu poctivosti, ochrany dobré víry a zakazuje zjevné zneužití práva § 6 až 8 občanského zákoníku. Soud poukazuje na to, že zde nejsou naplněny podmínky toho, že by námitka promlčení ze strany žalované byla v rozporu s dobrými mravy. Žalobce a) netvrdil významné okolnosti na jeho straně, které bránily uplatnění jeho nároku včas. Vzhledem k tomu, že se žalobce a) nedostavil k jednání, soud jej nemohl vyzvat ani dle § 118a ods.t 1 a 3 o.s.ř. Soud má tak za to, že nic nebránilo žalobci uplatnit svůj nárok včas.

8. K nároku žalobkyně b). Po právní stránce posoudil soud věc podle § 1, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, § 31a OdpŠk. Dále podle čl. 6 odst. 1 věty první a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále " Úmluva“). Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou OdpŠk, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a OdpŠk). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Při stanovení výše odškodnění je nutné vycházet z kritérií ustavených judikaturou ESLP. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud I. stupně posuzoval řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11.10.2005, § 36). I v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21.6.2005, z nějž plyne, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat mj. opakovaným meritorním rozhodováním soudů, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána). Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10).

9. Po provedeném dokázání dospěl soud k závěru, že délku posuzovaného řízení je třeba posoudit již jako nepřiměřenou. Vycházel přitom z celkové délky řízení 9 let a 2 měsíců. S ohledem na celkovou délku řízení přesahující 9 let dospěl soud k závěru, že délka posuzovaného řízení je již nepřiměřená, odůvodňující finanční odškodnění ve smyslu § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Soud má za to, že nepostačuje poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ale je namístě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009).

10. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).

11. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 9 let a 2 měsíce má soud za to, že žalobci náleží základní částka ve výši 15 000 Kč za rok, první dva roky 15 000 Kč (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná). Částku 15 000 Kč za každý rok řízení zvolil soud z důvodu délky řízení nepřesahující dobu 10 let na dolním rozpětí stanovené částky Stanoviskem). Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení (srov. Stanovisko).

12. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení a jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení a dále k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. K otázce složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že„ složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Soud má za to, že řízení bylo skutkově složité. Předmětem řízení byla žaloba o zrušení věcného břemena chůze a jízdy přes pozemek v souvislosti s užívání, údržbou a opravami septiku. Ve Stanovisku Nejvyšší soud vyložil, že skutkovou složitostí je zejména rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod. Toto vše lze vztáhnout na posuzované řízení.. Ve věci byli slyšeni svědci, soud má proto za to, že základní částku je nutno ponížit vzhledem ke skutkové složitosti věci o 25 %.

14. Posouzení kritéria významu řízení pro žalobkyni b) (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk). Nejvyšší soud již dříve dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), věci opatrovnické (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právní spory (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédskuze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, § 39). Mezi tato řízení předmětné řízení nepatří. Soud proto základní částku nesnižoval ani nenavyšoval.

15. Nicméně z hlediska významu řízení pro žalobkyni b) přihlédl soud i k institutu tzv. sdílené újmy (viz rozsudek NS ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012). Zohlednil, že žalobci byli po určitou dobu manželé. Zadostiučinění bylo z tohoto důvodu sníženo o 5 %.

16. K hodnocení kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) Nejvyšší soud vysvětlil, že„ poškozený může přispět k prodloužení délky projednávání věci podáním vadné či neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, častými změnami předmětu sporu nebo upřesněním či doplňováním svých podání (viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 67). Může k délce řízení přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje. Může také přispět k prodloužení řízení tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži (rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 69), nelze je ale přičítat k tíži ani státu (rozsudek ESLP ve věci Vladimír Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, § 220), je-li na vzniklou situaci ze strany soudu adekvátně reagováno.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). K tíži (ve smyslu hodnocení kritéria jednání poškozeného) lze poškozenému přičítat zejm. nečinnost (nereagování na výzvy soudu), kterou přispěl k prodloužení délky řízení. Procesní aktivitu, jakkoliv objektivně vedla k prodloužení řízení, lze naopak poškozenému k tíži přičítat jen výjimečně (typicky v případech obstrukčních aktivit a tedy zneužívání procesních práv); to však neznamená, že by zvýšenou procesní aktivitu účastníků, projevivší se zpravidla jeho vyšší složitostí, nebylo možné hodnotit v rámci kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014). Žalobkyně b) se na celkové délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílela. Žalobkyni b) nelze upírat možnost využití procesních prostředků k uplatnění jeho práv. Žalobkyně b) reagovala na výzvy soudu k doplnění včas, její jednání nelze označit za obstrukční. Hodnocení uvedeného kritéria tedy nezakládá ani snížení, ani navýšení hodnoty odškodnění.

17. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), lze přisvědčit, že nekoncentrovaný postup nalézacího soudu a odvolacího soudu ovlivnil celkovou délku řízení. Od zaplacení soudního poplatků žalobci za žalobu dne 11. 8. 2011 do úkonu ve věci dne 28. 3. 2012. Poté od zaslání vyjádření žalovaného dne 4. 11. 2012 do nařízení prvního jednání ve věci dne 13. 5.2014, dále od zaslání od rozhodnutí soudem I. stupně dne 5. 3. 2015 do rozhodnutí odvolacího soudu dne 16. 12.2016. Toto je však podle soudu dostatečně zohledněno již stanovením základního odškodnění, neboť právě a jen tato nečinnost soudu, prodlouživší značně řízení, určila celkovou délku řízení jako nepřiměřenou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014, či ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4870/2015). Hodnocení uvedeného kritéria tedy nezakládá ani navýšení ani snížení hodnoty odškodnění.

18. Po zhodnocení veškerých výše uvedených kritérií dospěl k závěru, že žalobkyni náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši přiznané žalovanou (základní částka 122 500 Kč pokrácená o 20 % za skutkovou složitost, o 5 % sdílenost újmy). Soud proto žalobu ve výroku IV. co do částky 59 062 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl. Co se týče výše přiznaného zadostiučinění, soud rovněž odkazuje na judikaturu ESLP, např. na rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, na základě něhož lze dosvědčit, že ESLP plně akceptuje, že částky přiznávané na vnitrostátní úrovni mohou být na podstatně nižší úrovni než částky přiznané na základě článku 41 Úmluvy, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele vždy dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, a zároveň v rámci rozhodování o odškodnění na vnitrostátní úrovni je možno lépe odrazit životní úroveň v dané zemi a její konkrétní specifika.

19. Ve výroku III. soud přiznal žalobkyni v zákonné výši, kdy žalovaná byla v prodlení, neboť žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 10. 12. 2020. Žalovaná neplnila v šestiměsíční lhůtě, kterou jí OdpŠk ukládá v ust. § 15 k projednání nároku. Žalobkyně má proto nárok na zaplacení úroku z prodlení od požadovaného data 11. 6. 2021 dle ust. § 1968 NOZ do dne plnění 18. 8. 2021.

20. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., tak, že je ve výroku V. přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady sestávají podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. z paušální náhrady nákladů ve výši 300 Kč za každý úkon (tím v tomto řízení bylo vyjádření k žalobě).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyni b) a žalovanou je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy výše plnění záleží na úvaze soudu. Žalobkyně má proto nárok na náhradu nákladů řízení, která v tomto případě představuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč, náklady právního zastoupení, kdy odměna advokáta za 3 úkony právní služby á 3.100 Kč dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. snížené o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhl. Č. 177/1996 Sb., tedy 2 480 Kč za převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 11 odst. 1, dále za náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 citované vyhlášky za 3 úkony á 300 Kč, to vše zvýšené o 21 % DPH. Celkem náklady řízení činí 12 091 Kč.

22. O delší lhůtě k plnění pro žalovanou soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., z důvodů soudu obecně známých - administrativní úkonů na straně žalované při plnění.

Poučení