25 C 210/2011-407
Citované zákony (21)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 41a odst. 3 § 96 odst. 2 § 132 § 136 § 142 odst. 2 § 148 odst. 1 § 160 odst. 1 § 201
- České národní rady o správě daní a poplatků, 337/1992 Sb. — § 60 odst. 6 § 63 odst. 2 § 64 odst. 6
- České národní rady o daních z příjmů, 586/1992 Sb. — § 10 odst. 4
- o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), 82/1998 Sb. — § 1 odst. 1 § 2 § 3 § 5 § 7 § 8 § 15 odst. 2 § 36
- občanský zákoník, 89/2012 Sb. — § 3028 odst. 3
Rubrum
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Freibertem ve věci žalobce [jméno] [celé jméno žalobce], narozen [datum] bytem [adresa žalobce] proti žalované Česká republika – Ministerstvo financí, [IČO] sídlem [adresa žalované] o náhradu škody 3.341.179 Kč s příslušenstvím, takto:
Výrok
I. Řízení se částečně zastavuje v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 100.000 Kč od 16. 4. 2011 do zaplacení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1.596.174,70 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 16. 4. 2011 do 27. 11. 2013 a od 2. 6. 2016 do zaplacení.
III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1.745.004,30 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 16. 4. 2011 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
V. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení placených státem částku 21.707 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
VI. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení placených státem částku 14.472 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se v tomto řízení svou žalobou doručenou soudu dne 9. 9. 2011 domáhal vůči žalovanému státu zaplacení částky 3.998.076 Kč coby náhrady škody a částky 100.000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měly žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí. Za takové rozhodnutí žalobce označuje dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Slaném ze dne 30. 9. 2003, [číslo jednací], kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, [číslo jednací], jímž byl k odvolání žalobce tento dodatečný platební výměr změněn, jakož i navazující rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 10. 1. 2005, [číslo jednací], kterým bylo žalobci vyměřeno penále k dodatečně doměřené dani. Poté, co žalobce úspěšně napadl správní žalobou rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze o dodatečném doměření daně, změnil tento orgán (s notnou prodlevou od skončení soudního řízení správního) napadený dodatečný platební výměr tak, že dodatečně vyměřená daň je 0 Kč; současně byl zrušen i výměr daňového penále a žalobci byla správcem daně vrácena dne 21. 5. 2010 celá neoprávněně inkasovaná částka doměřené daně a penále v úhrnné výši 2.175.292 Kč. Škoda, jež byla žalobci zmíněnými rozhodnutími způsobena, pak představuje sumu finančních prostředků, které žalobce zaplatil navíc v důsledku toho, že si byl nucen v prosinci roku 2004 a v lednu roku 2005 opatřit částky, jimiž uhradil finančnímu úřadu nezákonně vyměřenou daň a penále. Stalo se tak poté, co finanční úřad zamítl žalobcovu žádost o povolení splátek daně, přičemž žalobce nabízel splátky po 10.000 Kč měsíčně, které po určitou dobu též platil; v té souvislosti tvrdil, že pokud by mu bylo umožněno splácet doměřenou daň těmito splátkami, k žádné škodě by nedošlo. Doba, po kterou měl stát k dispozici žalobcem nesprávně uhrazenou daň a penále, trvala 5,5 roku, přitom však již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 2Afs 58/2008-82, byla zřejmá nesprávnost dodatečného doměření daně žalobci (tímto rozsudkem byl na základě žalobcovy kasační stížnosti zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla žalobcova správní žaloba směřující proti rozhodnutí o dodatečném doměření daně původně zamítnuta), a jak Městský soud v Praze, tak finanční orgány v dalším řízení z tohoto rozsudku při svém rozhodování vycházely. Žalobce si peníze na úhradu daně a penále vypůjčil od [anonymizována dvě slova] společnosti, [právnická osoba], pod podmínkou, že při nezaplacení půjčky a úroků do prosince roku 2006 má věřitel právo uspokojit pohledávku realizací id. lukrativní nemovitosti žalobce – domu [adresa] ve [obec], žalobce poté půjčku nesplatil a v roce 2008 přemluvil svého bratra [jméno] [celé jméno žalobce], aby od věřitele pohledávku za žalobcem ze dvou smluv o půjčce„ koupil“ (tak aby byl odvrácen hrozící prodej nemovitosti žalobce [adresa] ve [obec]). Na [jméno] [celé jméno žalobce] věřitel postoupil dne 25. 7. 2008 svoji pohledávku za žalobcem za částku 4.642.680 Kč, žalobcův bratr však trval na tom, aby žalobce uhradil dluh co nejdříve z prodeje domu. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze září roku 2008 se žalobce rozhodl nemovitost si ponechat, neprodávat ji, a dalšími půjčkami si opatřil částku 4.750.000 Kč, k níž ze svého přidal dalších 250.000 Kč, úhrnných 5.000.000 Kč pak zaplatil svému bratru na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 11. 2008 za postoupení předmětné pohledávky z původních smluv o půjčkách se [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [právnická osoba] Žalobce tedy zaplacením částky 5.000.000 Kč [jméno] [celé jméno žalobce] navíc (vedle částky, která odpovídá původně vypůjčené sumě 2.041.308 Kč) zaplatil ze svého částku 2.958.692 Kč. Dále pak vznikla žalobci škoda zaplacením úroků v úhrnné výši 1.732.000 Kč z půjček od [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (od těchto osob si žalobce půjčil v období od 4. 11. 2008 do 7. 11. 2008 výše uvedenou částku 4.750.000 Kč, již pak sám zaplatil svému bratrovi), úroky těmto svým věřitelům žalobce zaplatil až v roce 2010. Tyto půjčky byly sjednány pouze na dobu pouze cca. dvou měsíců, neboť žalobce se naivně domníval, že státní aparát je funkční mechanismus a že dojde k rychlé nápravě původního pochybení, skutečné vrácení jistin půjček však trvalo cca 1,5 roku (žalobce pak byl nucen si na část jistin půjček a na úroky opět vypůjčit). Žalobci se přitom podařilo dohodou s věřiteli snížit úroky na pevnou částku, [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] žalobce zaplatil na úrocích po 200.000 Kč, Ing. [jméno] [příjmení] částku 300.000 Kč, [jméno] [příjmení] částku 400.000 Kč a [jméno] [příjmení] částku 432.000 Kč Celkem tedy žalobci vznikla v důsledku výše zmíněných nezákonných rozhodnutí skutečná škoda ve výši 4.488.448 Kč. Tato škoda byla žalobci zčásti uhrazena správcem daně zaplacením úroku z nezaviněného přeplatku ve výši 202.444 Kč a dále úhradou částky 490.372 Kč dne 22. 7. 2011 žalovaným po předběžném projednání nároku u Ministerstva financí. K úhradě tedy zbývá částka 3.998.076 Kč. Žalobce zdůraznil, že objektivně neměl možnost získat půjčku od peněžního ústavu za„ obvyklý úrok“, neboť nedosahoval takových příjmů, aby s ním bankovní ústavy o poskytnutí úvěru ve výši cca 2 mil. Kč jednaly; neměl ani vhodnou nemovitost, kterou by bylo možné zastavit k zajištění dluhu (majitelka druhé id. poloviny domu [adresa] ve [obec], žalobcova bývalá manželka, odmítla dát souhlas se zástavou svojí poloviny domu), žalobce ostatně neúspěšně poptával takovou možnost u [právnická osoba], a u [právnická osoba] Žalobce také zdůraznil, že správní orgány po jednoznačném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze září roku 2008 žalobci vrátily neprávem přijaté platby až v květnu roku 2010. Pokud pak jde o nemajetkovou újmu, ta měla žalobci vzniknout tím, že musel po dobu 5,5 let odvracet opakující se nebezpečí prodeje svého bydlení a zdroje příjmu, tj. lukrativního domu [adresa] ve [obec], že žalobce byl po dobu 5,5 let ve stavu nejistoty, kdy se logicky obával podnikat a investovat, aby se nedostal do ještě většího zadlužení, že se stal pro své okolí značně nevěrohodným (půjčky na pár měsíců se změnily na půjčky na několik let), jakož i tím, že žalobce byl opakovaným sjednáváním půjček neúnosně zatěžován, zejména psychicky a společensky, což se promítlo i do jeho rodinného života. Za takto popsanou nemajetkovou újmu žádal žalobce zadostiučinění v peněžité formě ve výši 100.000 Kč. Nadto žádal žalobce k oběma dílčím nárokům též příslušenství – úrok z prodlení v zákonné výši od 17. 3. 2011 do zaplacení.
2. V rozsahu požadavku žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000 Kč bylo řízení zastaveno usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 2. 2019 poté, co žalobce vzal v tomto rozsahu svůj nárok zpět. Následně pak v průběhu ústního jednání soudu dne 25. 9. 2019 vzal žalobce svůj nárok zpět výslovně i co do příslušenství (úroku z prodlení) z této částky, žalovaná neuvedla, že by se zastavením nesouhlasila; soud proto i v tomto rozsahu řízení podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil (výrok I. tohoto rozsudku).
3. Žalovaný stát se k podané žalobě vyjádřil tak, že ji neshledává důvodnou, a navrhl její zamítnutí. Žalovaný připustil existenci nezákonných rozhodnutí o dodatečném doměření daně z příjmů za rok 2001 a o vyměření penále, uvedl však, že veškerá škoda, jež žalobci mohla vzniknout z těchto rozhodnutí tím, že si byl nucen opatřit peněžní prostředky na úhradu takto doměřených částek, již byla uhrazena zaplacením úroku z nezaviněného přeplatku ve výši 202.444 Kč správcem daně a úhradou částky 490.372 Kč Ministerstvem financí. Žalovaný uvedl, že podmínka příčinné souvislosti je splněna jen ve vztahu k prvním dvěma půjčkám, které si žalobce vzal od [právnická osoba] [anonymizováno], neboť jen tyto půjčky prokazatelně směřovaly k úhradě daňových nedoplatků. Pokud žalobci vznikla nějaká majetková újma v souvislosti se sjednáním dalších půjček a v souvislosti s uzavřením Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 11. 2008, kterou žalobce uzavřel se svým bratrem, není tato újma v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím; příčinná souvislost je totiž dána jen tehdy, je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Jednalo se o svobodné rozhodnutí žalobce, zda smlouvu se svým bratrem uzavře a zaplatí mu cenu za postoupení pohledávky, jejíž výše přesáhla částku 7,5 mil. Kč; jen tato skutečnost pak byla příčinou vzniku škody. Příčinou vzniku škody v podobě úhrady úroků z dalších šesti půjček (aby získal prostředky k odkoupení pohledávky vůči své osobě) byla skutečnost spočívající v dobrovolném uzavření smluv, které obsahovaly úroky, jež nejsou obvyklé v běžných obchodních vztazích v daném místě a čase. Náhradu škody lze přiznat pouze ve výši úroků z půjček poskytnutých přímo na úhradu doměřené daně a penále, a to ve výši úroku, za který peněžní ústavy v inkriminované době úvěry poskytovaly ([právnická osoba], v té době měla úrok ve výši 6% až 8% p. a.). Nad tuto výši si žalobce škodu způsobil svým zaviněním sám. Sjednaná výše úroků v půjčkách poskytnutých žalobci [právnická osoba] [anonymizováno] (6% měsíčně, tedy 72% ročně) je naprosto nepřiměřená běžně sjednávaným úrokům. Žalobce si nadto půjčil vyšší částku, než byl žalobcův nedoplatek na daňových povinnostech, proto když [příjmení] [jméno] uhradila za žalobce daňový nedoplatek a penále, vznikl žalobci přeplatek na dani ve výši 287.854 Kč (tento přeplatek byl žalobci vrácen rozhodnutím ze dne 9. 3. 2005 na základě žalobcovy žádosti). Žalobce neprokázal, že by si nemohl opatřit úvěr na bankovním trhu. Žalobce byl a je vlastníkem i jiných nemovitostí, než jen domu [adresa] ve [obec], a v době, kdy existovala nezákonná rozhodnutí, žalobce nabýval další nemovitosti. V roce 2007 žalobce nabyl rodinného domu, v roce 2006 nabyl 1/3 rodinného domu. V roce 2005 pak žalobce prodal část rodinného domu, z čehož měl prostředky ve výši 1.400.000 Kč. Žalobce tedy zjevně disponoval majetkem, ze kterého mohl hradit daňové povinnosti a nemusel si opatřovat peněžní prostředky nevýhodnými půjčkami.
4. Soud na tomto místě předesílá, že o podané žalobě ve věci samé již dříve rozhodl, a to rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 25 C 210/2011-130, kterým byla žalobci přiznána částka 3.341.179 Kč na náhradu škody a částka 100.000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu; naproti tomu co do částky 656.897 Kč (zbytek požadované náhrady škody) byla podaná žaloba zamítnuta. Doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 25 C 210/2011-177, pak bylo rozhodnuto o příslušenství – z přiznaných částek byl žalobci dodatečně přiznán též zákonný úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 16. 4. 2011 do zaplacení, zamítnut byl nárok na zaplacení úroku z prodlení za předcházející dobu (úrok byl žádán již od 17. 3. 2011) a úroku souvisejícího s částkou, ohledně níž byla žaloba zamítnuta. Citovaná rozhodnutí nabyla samostatně právní moci co do výroku ohledně zamítnutí části nároku žalobce na náhradu škody včetně souvisejícího příslušenství (v tomto rozsahu nebylo podáno odvolání), co do ostatních meritorních výroků pak byla tato rozhodnutí potvrzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 208, 209/2013-199. K dovolání žalované pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 Cdo 714/2014-214, ve znění usnesení ze dne 7. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 714/2014-238, a usnesení ze dne 25. 10. 2016 (správně zřejmě 2017), č. j. 30 Cdo 714/20147-258, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (včetně rozsudku doplňujícího) ve vyhovujících výrocích (a výroku o náhradě nákladů řízení), a to v návaznosti na zrušení rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu, v němž byly potvrzeny, resp. změněny právě citované výroky prvostupňového rozsudku). Pro věc samu i další průběh řízení je bez významu, že žalobce podal proti poslednímu citovanému opravnému usnesení dovolacího soudu dne 2. 2. 2018„ odvolání“, neboť nakolik je odvolání dle § 201 o. s. ř. přípustné toliko proti rozhodnutí prvostupňového soudu (okresního, případně též krajského) a nakolik není proti rozhodnutí dovolacího soudu přípustný ani jiný opravný prostředek, jde tu o úkon, který není za řízení přípustný; soud k němu proto dle § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlížel. V daných souvislostech je též bez významu, pokud žalobce proti citovanému usnesení dovolacího soudu podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 407/18.
5. Soud prvního stupně poté o věci opět rozhodl (rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 25 C 210/2011-278, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 3.188, 883,80 Kč (vypočtené jako reálně zaplacený úrok připadající na částku, kterou si žalobce v době úhrady doměřené daně a penále skutečně potřeboval půjčit) s příslušenstvím, jakož i co do požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Také tento rozsudek však byl následně zrušen, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2018, č. j. 55 Co 185/2018-320. Ve svém rozhodnutí odvolací soud akcentoval význam zjištění, zda žalobce skutečně musel získat předmětné peněžní prostředky popsanými půjčkami či nikoli, přičemž je třeba věnovat pozornost tvrzení o tom, že žalobce v roce 2004 prodal podíl na své nemovitosti za 1.000.000 Kč, že žalobce v roce 2008 nakoupil další nemovitosti (podíly na nich) za 200.000 Kč a 1.550.000 Kč. Soudu prvního stupně bylo vytknuto též to, že se nezabýval otázkou, na základě čeho žalobce zaplatil svému bratrovi na úhradu postoupené pohledávky o zhruba 350.000 Kč více. Je třeba potom zohlednit, že pokud žalobce za dané situace použil dostupné prostředky na zmožení svého majetku, nemůže jít škoda vznikající v důsledku dalšího nárůstu zaplacených úroků k tíži jiné osoby, než právě žalobce samotného. Odvolací soud také považoval za důvodný návrh žalované na zpracování znaleckého posudku stran úvěruschopnosti žalobce. Konečně pak odvolací soud upozornil na skutečnost, že žalobce čerpal půjčky ve vyšší částce, než v té době činil aktuálně jeho dluh vůči správci daně, v té souvislosti je potom třeba se vypořádat s námitkou žalované, že ze strany žalobce šlo o účelový postup, takové jednání by pak nemohlo požívat právní ochrany.
6. Konečně soud na tomto místě shrnuje, že v dalším řízení je nyní jeho předmětem již jen nárok žalobce na zaplacení částky 3.341.179 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 4. 2011 do zaplacení. Soud je současně vázán právním názorem vysloveným v rušícím rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i v posledně citovaném usnesení soudu odvolacího.
7. Pokud jde o skutkový stav věci, provedl soud při nařízených ústních jednáních dokazování, jednotlivé důkazy pak hodnotil jak každý samostatně, tak i v jejich vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.) a dospěl na tomto základě k následujícím skutkovým zjištěním.
8. Předně bylo zjištěno, že žalobce uplatnil žalobou požadovaný nárok na náhradu škody u Ministerstva financí ČR dne 15. 10. 2010, žalovaným bylo na požadovaném nároku na náhradu škody uhrazeno 490.172 Kč Tyto skutečnosti vyplývají z žádosti adresované Ministerstvu financí a z jeho odpovědi datované dne 24. 5. 2011. Nakolik žalobce při jednání soudu dne 2. 2. 2018 předkládanou dodejkou prokazoval, že žádost o předběžné projednání nároku byla ministerstvu doručena již 16. 9. 2010, je toto již irelevantní, neboť úrok z prodlení za období předcházející 16. 4. 2010 předmětem řízení není (o této části nároku bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a v této části nebyla dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně ani soudu odvolacího zrušena). Skutečnost, že v přiznané výši 490.372 Kč byl nárok na náhradu škody uspokojen, je mezi účastníky nesporná.
9. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 2 Afs 58/2008-82, z rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 4. 2010, č. j. 2260/10-1100-202289, a z platebního výměru na daňové penále Finančního úřadu ve Slaném ze dne 17. 5. 2010, [číslo jednací], pak bylo zjištěno následující. Dne 30. 9. 2003 vydal Finanční úřad ve Slaném pod [číslo jednací] dodatečný platební výměr, jímž byla žalobci dodatečně doměřena daň z příjmů za rok 2001 ve výši 1.092.500 Kč. K odvolání žalobce Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 22. 10. 2004, [číslo jednací], změnilo dodatečný platební výměr tak, že žalobci byla dodatečně doměřena daň ve výši 977.460 Kč. Žalobci bylo dále platebním výměrem [číslo jednací] předepsáno penále za prodlení se splněním povinnosti zaplatit daň z příjmů za zdaňovací období roku 2001 ve výši 995.568 Kč (to vše plyne z odůvodnění platebního výměru ze dne 17. 5. 2010). Žalobce podal proti zmíněnému rozhodnutí Finančního ředitelství správní žalobu, která byla úspěšná, napadené rozhodnutí Finančního ředitelství bylo správním soudem zrušeno (to je zřejmé z odůvodnění konečného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 4. 2010). Stalo se tak až poté, co byl první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007 zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 2 Afs 58/2008-82. Správci daně bylo Nejvyšším správním soudem vytknuto, že za výdaj prokazatelně vynaložený na dosažení tzv. ostatních příjmů ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o daních z příjmů (výdaj vynaložený na dosažení příjmu z prodeje žalobcovy pohledávky v dražbě) neuznal žalobcem uplatněný výdaj na zaplacení úroků z půjčky, kterou si žalobce sjednal se společností [právnická osoba], dne 2. 1.2001 za účelem získání finančních prostředků nutných pro to, aby pohledávka zůstala v žalobcově vlastnictví a žalobce ji mohl vydražit, čímž pak získal zdanitelný příjem ve výši 7,9 mil. Kč. Po úspěchu žalobce ve správním řízení soudním pak Finanční ředitelství v Praze, vázáno právním názorem správního soudu, změnilo dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Slaném ze dne 30. 9. 2003 tak, že dodatečně doměřená daň se mění na částku 0 Kč (rozhodnutím ze dne 23. 4. 2010, č. j. 2260/10-1100-202289). Dne 17. 5. 2010 pak Finanční úřad ve Slaném vydal platební výměr na daňové penále, kterým stanovil, že původně předepsané daňové penále v částce 995.568 Kč za prodlení s úhradou daňové povinnosti k úhradě daně z příjmů fyzických osob za rok 2001 se mění na 0 Kč.
10. Z rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném [číslo jednací] soud zjistil, že žalobce dne 5. 11. 2004 požádal o zaplacení daně ve splátkách, jeho žádost byla zamítnuta.
11. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce dodatečně doměřenou daň podle pravomocného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, [číslo jednací], zaplatil (ve výši 977.460 Kč) a zaplatil i daňové penále předepsané platebním výměrem [číslo jednací] (ve výši 995.568 Kč).
12. Z rozhodnutí Finančního úřadu ve Slaném ze dne 9. 3. 2005, [číslo jednací] (rozhodnutí o vrácení přeplatku na dani) vyplývá, že žalobce ke dni 9. 3. 2005 přeplatil dodatečně doměřenou daň z příjmů fyzických osob o částku 218.084 Kč.
13. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobci byl nezaviněný přeplatek na dani a penále vrácen a že mu byla na úroku z nezaviněného přeplatku správcem daně zaplacena částka 202.444 Kč. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobci byl přeplatek na dani a penále vrácen v květnu roku 2010.
14. Dále má soud za zjištěné, že žalobce si od [právnická osoba] [právnická osoba], a. s., se sídlem v [anonymizováno], [adresa], [IČO], půjčil částku 977.460 Kč na úhradu dodatečně doměřené daně podle výše zmíněného pravomocného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, tato částka byla zaslána uvedenou společností na účet finančního úřadu nejdříve dne 15. 12. 2004. Dále si žalobce od téže společnosti půjčil částku 1.063.848 Kč na úhradu penále z dodatečně doměřené daně, také tato částka byla zaslána uvedenou společností na účet finančního úřadu, a to nejdříve dne 20. 1. 2005 Tyto skutečnosti soud zjistil ze dvou Smluv o půjčce uzavřených mezi žalobcem a uvedenou společností dne 15. 12. 2004 a dne 20. 1. 2005, v obou smlouvách byl smluven účel poskytnutých finančních prostředků a způsob, jakým budou poskytnuty – zaplacením částky na účet finančního úřadu (označený ve smlouvách) s žalobcovým variabilním symbolem. Z právě citovaných smluv dále vyplývá, že žalobce se zavázal věřiteli zaplatit úrok ve výši 6 % za každý započatý měsíc ode dne poskytnutí půjčky až do úplného zaplacení, půjčky měly být podle smluv splaceny nejpozději do konce roku 2006 Smlouvy obsahují ujednání, že pokud půjčka včetně úroků nebude splacena nejpozději do konce roku 2006, má věřitel právo uspokojit svoji pohledávku realizací některé nemovitosti, které má dlužník ve svém držení.
15. Žalobce uvedené společnosti nezaplatil na dluhu z obou Smluv o půjčce ničeho (to vyplývá jak z negativního tvrzení žalobce, tak i z jeho dále zjištěného chování).
16. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2008, uzavřené mezi [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození] (jde o bratra žalobce), jakožto postupníkem a [anonymizováno] [právnická osoba], a. s., jako postupitelem je zjištěno, že bratr žalobce se stal věřitelem pohledávky za žalobcem ze zmíněných Smluv o půjčce. Pohledávka byla postoupena za úplatu ve výši 4.642.680 Kč.
17. Dále má soud za zjištěné, že dne 7. 11. 2008 žalobce zaplatil [jméno] [celé jméno žalobce], částku 5.000.000 Kč (dle výpisu z běžného účtu žalobce u [právnická osoba], ze dne 7. 11. 2008 a ze žalobcova příkazu k úhradě částky 5.000.000 Kč na účet [jméno] [celé jméno žalobce]) jako cenu za postoupení pohledávky podle Smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené mezi žalobcem a [jméno] [celé jméno žalobce] dne 7. 11. 2008 (zjištěno z citované – soudu předložené – smlouvy). Uvedenou smlouvou došlo k postoupení všech pohledávek z obou výše zmíněných Smluv o půjčce ze dne 15. 12. 2004 a dne 20. 1. 2005 (uzavřených mezi žalobcem a [anonymizováno] [právnická osoba], a. s.) žalobci.
18. Část částky 5.000.000 Kč, která byla zaplacena dne 7. 11. 2008 [jméno] [celé jméno žalobce], získal žalobce půjčkami od [jméno] [příjmení], [datum narození] (dle smlouvy o půjčce z 27. 10. 2008 na částku 500.000 Kč), od [jméno] [příjmení], [datum narození] (dle smlouvy o půjčce z 27. 10. 2008 na částku 500.000 Kč), od Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] (dle smlouvy o půjčce z 6. 11. 2008 na částku 750.000 Kč), od [jméno] [příjmení], [datum narození] (dle smlouvy o půjčce z 27. 10. 2008 na částku 500.000 Kč), od [jméno] [příjmení], [datum narození] (dle smlouvy o půjčce z 27. 10. 2008 na částku 1.000.000 Kč) a od své dcery [jméno] [příjmení] (částka 1.500.000 Kč, dle prohlášení o uznání dluhu podepsaného žalobcem ze dne 8. 1. 2009); v období od 4. 11. 2008 do 7. 11. 2008 na žalobcův běžný účet od zmíněných osob přišla celkem částka 4.750.000 Kč (zjištěno z výpisu ze žalobcova běžného účtu č. [bankovní účet], vedeného u [právnická osoba]). Ve všech zmíněných smlouvách o půjčce bylo dohodnuto, že peněžní prostředky budou žalobci převedeny na jeho výše uvedený účet do dne 7. 11. 2008 a že žalobce se zavazuje peněžní prostředky vrátit každému z věřitelů spolu s úrokem ujednaným v sazbě 3 % měsíčně nejpozději do 30 kalendářních dní na písemnou výzvu věřitele.
19. Skutečnost, že v částce 5.000.000 Kč zaplacené [jméno] [příjmení] je zahrnuta právě částka 4.750.000 Kč, získaná od výše zmíněných osob, je zřetelná z toho, že žalobce by bez získání uvedených částek na svém účtu neměl dostatek finančních prostředků na zaplacení celé částky (před zasláním finančních prostředků na žalobcův účet se zůstatek na tomto účtu pohyboval kolem 240.000 Kč).
20. Právě uvedené půjčky byly uhrazeny takto:
21. Dne 1. 6. 2010 vrátil žalobce [jméno] [příjmení] jistinu půjčky ve výši 500.000 Kč v hotovosti (dle potvrzení [jméno] [příjmení] na výběrním lístku, pokazujícím výběr částky 500.000 Kč ze žalobcova účtu). Pokud pak jde o úrok, obrátil se žalobce na věřitelku dopisem z 28. 5. 2010 se žádostí o snížení úroku na pevnou částku 200.000 Kč (tj. 2,15 % měsíčně). [jméno] [příjmení] odpověděla dne 31. 5. 2010 tak, že s navrženým snížením úroku souhlasila; uvedená částka úroku jí pak byla poukázána dne 8. 9. 2010 (dle výpisu z žalobcova účtu ze dne 8. 9. 2010 a z hromadného příkazu k úhradě došlého do [právnická osoba], téhož dne).
22. Žalobce se dopisem ze dne 28. 5. 2010 obrátil na [jméno] [příjmení] se žádostí o snížení úroku na pevnou částku 200.000 Kč (tj. 2,15 % měsíčně). [jméno] [příjmení] odpověděl dne 29. 5. 2010, sdělil číslo účtu, kam mu má být jistina vrácena, a souhlasil s navrženým snížením úroku. Dne 10. 6. 2010 žalobce vrátil [jméno] [příjmení] jistinu půjčky ve výši 500.000 Kč na jím označený účet (dle výpisu z účtu žalobce z tohoto data); dohodnutá částka úroku mu pak byla poukázána dne 8. 9. 2010 (rovněž zjištěno z výpisu z žalobcova bankovního účtu).
23. Dále se žalobce dopisem ze dne 28. 5. 2010 obrátil na [jméno] [příjmení], a to rovněž se žádostí o snížení úroku na pevnou částku 300.000 Kč (tj. 2,15 % měsíčně). Věřitel odpověděl dne 31. 5. 2010 e-mailem, sdělil číslo účtu, kam mu má být jistina vrácena, a souhlasil s navrženým snížením úroku za podmínky, že jistinu dostane zpět do týdne. Dne 2. 6. 2010 žalobce [jméno] [příjmení] vrátil jistinu půjčky ve výši 750.000 Kč na jím označený účet 24. Žalobce se pak dopisem ze dne 28. 5. 2010 obrátil též na [jméno] [příjmení], opět se žádostí o snížení úroku na pevnou částku 200.000 Kč (tj. 2,15 % měsíčně). [jméno] [příjmení] odpověděl dne 30. 5. 2010, sdělil číslo účtu, kam mu má být jistina vrácena, a souhlasil s navrženým snížením úroku. Dne 2. 6. 2010 žalobce vrátil jistinu půjčky ve výši 500.000 Kč na označený účet (zjištěno z výpisu ze žalobcova bankovního účtu); dohodnutá částka úroku mu pak byla poukázána dne 8. 9. 2010 (rovněž zjištěno z příslušného výpisu z žalobcova bankovního účtu).
25. Konečně pak dalším dopisem ze dne 28. 7. 2010 se žalobce obrátil na [jméno] [příjmení], a to rovněž se žádostí o snížení úroku na pevnou částku 400.000 Kč (tj. 1,9 % měsíčně). Věřitelka odpověděla dne 4. 8. 2010, sdělila číslo účtu, kam jí má být jistina vrácena, a souhlasila s navrženým snížením úroku. Dne 6. 8. 2010 žalobce vrátil jistinu půjčky ve výši 1.000.000 Kč na označený účet (zjištěno z výpisu ze žalobcova bankovního účtu); dohodnutá částka úroku mu pak byla poukázána dne 8. 9. 2010 (rovněž zjištěno z příslušného výpisu z žalobcova bankovního účtu).
26. Pokud jde o půjčku od dcery [jméno] [příjmení], je z Prohlášení o uznání dluhu žalobce ze dne 8. 9. 2009, které učinil žalobce vůči dceři [jméno] [příjmení], zjištěno, že od 8. 1. 2009 se dlužník s věřitelem dohodli na změně půjčky (1.500.000 Kč) bezplatné na půjčku úplatnou s ročním úrokem 18 %. Dne 16. 8. 2010 žalobce vrátil své dceři částku 1.500.000 Kč (zjištěno z příkazu k úhradě z tohoto data). Částka 432.000 Kč odpovídající úroku pak byla poukázána dne 8. 9. 2010 (zjištěno z příslušného výpisu z žalobcova bankovního účtu).
27. Ze Smluv o půjčce, které žalobce uzavřel s [jméno] [příjmení] dne 27. 7. 2010, s [jméno] [příjmení] dne 9. 8. 2010 a [právnická osoba] a. s . dne 6. 9. 2010 a z výpisu z žalobcova účtu vyplývá, že žalobce dalšími půjčkami získal dne 30. 7. 2010 od [jméno] [příjmení] částku 1.500.000 Kč, dne 10. 8. 2010 od [jméno] [příjmení] částku 1.000.000 Kč a dne 6. 9. 2010 od [právnická osoba] a. s . částku 1.700.000 Kč.
28. Z písemného prohlášení [jméno] [jméno], [datum narození], bývalého ředitele pobočky [právnická osoba], ve Slaném (od ledna 2002 do září 2005), které předložil žalobce, soud zjistil, že žalobce jmenovaného, který jej (žalobce) jako klienta znal, koncem roku 2004 oslovil se žádostí o poskytnutí úvěru – hotovostního úvěru v částce kolem 2 mil. Kč cca. na dva roky, účelem úvěru měla být úhrada dodatečně vyměřené daňové povinnosti finančnímu úřadu. Ředitel pobočky požádal žalobce o předložení potvrzení o výši jeho příjmů za poslední dva roky, tj. daňová přiznání. Protože doložené daňové příjmy podle daňových přiznání nebyly dostačující na jakoukoli výši úvěru, sdělil ředitel pobočky žalobci, že banka žalobci úvěr neposkytne. Základním předpokladem pro poskytnutí jakéhokoli úvěru je, aby klient měl dostatečné příjmy pro řádnou splátku úvěru nad úroveň bankou stanoveného životního minima, aby byl schopen řádně splácet jak poskytnutý úvěr včetně úroků, tak i veškeré další závazky. Tento předpoklad žalobce neprokázal. Účel úvěru – splnění daňové povinnosti – nemohl být bankou oficiálně financován, formálně by se muselo jednat o bezúčelový spotřebitelský úvěr.
29. Dále soud zjišťoval, zda pro žalobce byl v prosinci roku 2004 na bankovním trhu dostupný úvěr za účelem úhrady daňové povinnosti v celkové výši cca 1,9 mil. Kč. Závěr o tom, že takový úvěr pro žalobce v daném období dostupný nebyl, vyplývá nejen z výše citovaného písemného prohlášení tehdejšího ředitele pobočky [právnická osoba], ale také z odpovědí [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba], na dotaz soudu, formulovaný žalovaným (v němž byla uvedena výše příjmů žalobce v letech 2003 až 2005 z pronájmu nemovitostí, bez zohlednění vynaložených výdajů, a nemovitosti, jež v té době žalobce vlastnil). [právnická osoba], na český bankovní trh vstoupila až v roce 2011, proto na dotaz nemohla odpovědět. [anonymizováno] banka, a. s., se specializuje pouze na velké korporátní klienty a financování velkých projektů a pro fyzické osoby žádné produkty nenabízí, proto rovněž na dotaz nemohla odpovědět. [právnická osoba] pak na dotaz soudu neodpověděla, neboť jí chyběl dostatek informací pro řádnou odpověď (tato banka postrádala údaje o všech závazcích klienta včetně detailních informací o závazku vůči FÚ /z jaké daně vznikl, kdy byla daň splatná, zda FÚ sjednal splátkový plán/, dále údaje o příjmech klienta, doložené daňovým přiznáním, a v případě příjmů z pronájmu nemovitosti, která není ve výhradním vlastnictví klienta, také další doplňující informace ke spoluvlastníkům nemovitostí a nájemním smlouvám). [právnická osoba], sdělila, že nezbytnou součástí úvěru v segmentu MICRO (klienti s ročními tržbami do 50 mil. Kč) je a v letech 2004 a 2005 bylo mimo jiné předložení bezdlužnosti za finančním úřadem (v případě, že klient měl aktuálně nesplacený dluh vůči FÚ, nebylo mu možné úvěr poskytnout, výjimkou byl a je dluh za FÚ, který klient řádně splácí na základě splátkového plánu). Stejně kategorickou odpověď poskytla i [právnická osoba], která sdělila, že nezajištěný úvěr v uvedené výši se neposkytoval a jako účel pro rodné číslo nemohla být uznána úhrada daňové povinnosti a penále, dnes se v této bance vyžaduje prohlášení o bezdlužnosti k finančním úřadům a doklad o zaplacení daňové povinnosti. [právnická osoba] odpověděla, že daňová bezdlužnost není vždy nezbytná pro poskytnutí úvěru, ve vybraných případech lze financovat i dluh u státu, ale rozhodně nejde o plošně nabízený produkt, jde spíše o službu pro nadstandardně bonitní klienty, kteří bance poskytnou kvalitní zajištění, a to celé ještě za předpokladu, že banka dospěje k závěru, že dané dluhy vůči státu vznikly spíše jednorázovým výpadkem likvidity (schopnosti platit své závazky) a tato jednorázová příčina musí být pro banku akceptovatelná. [právnická osoba] se pokusila vyjádřit k pravděpodobné bonitě žalobce v letech 2003, 2004 a 2005 při žádosti o úvěr (s výhradou, že nezná žadatelovy výdaje) a jen z částek příjmů (tzv. neočištěných o výdaje) dovodila, že žalobce se pohyboval v hraničních hodnotách. Tato banka také uvedla, že z výčtu majetku žalobce se k zajištění hodí jen nemovitosti ve výhradním vlastnictví žadatele, pro banku není akceptovatelné zřízení zástavního práva pouze k podílu na spoluvlastněné nemovitosti. [právnická osoba], sdělila, že účelové úvěry na úhradu daňových povinností neposkytovala a neposkytuje, že daňová bezdlužnost je jednou z hlavních podmínek pro poskytnutí úvěru, nicméně za určitých okolností je možné podmínku překonat – při vyhodnocení všech relevantních informací by bylo možné za jistých okolností úvěr i bez splnění této podmínky poskytnout.
30. Z výše citovaných sdělení bank lze jednoznačně dovodit, že banky pravidelně vyžadují a vyžadovaly při poskytnutí úvěru k jakémukoli účelu potvrzení o tzv. daňové bezdlužnosti. Případ, kdy banka poskytne žadateli úvěr k jakémukoli účelu bez tzv. potvrzení daňové bezdlužnosti, případně dokonce ke splnění daňové povinnosti, je výjimečný a okrajový.
31. Na základě závazného pokynu odvolacího soudu pak zadal soud prvního stupně k návrhu žalované znalecký posudek za účelem posouzení úvěruschopnosti žalobce v dané době. Znalec doc. Ing. [celé jméno znalce], Dr., ve svém posudku č. 02/2019 ze dne 8. 4. 2019 (doplněném též jeho výpovědí při ústním jednání před soudem) dospěl k tomu podstatnému závěru, že žalobce v období přelomu let 2004 2005 nemohl získat standardní bankovní úvěr ve výši 1.753.454 Kč (částka, kterou žalobce skutečně potřeboval a v daném období finančnímu úřadu uhradil). Znalec v té souvislosti upozornil na 3 podstatné faktory, z nichž jeho závěr plyne. Především to je sám fakt doměřené daně ve značné výši, z čehož jednoznačně vyplývá varovný signál v tom smyslu, že žalobce v rámci svého daňového přiznání neuvedl řádně všechny údaje; již tím se stal žalobce nevěrohodným i pro další subjekty včetně bank. [příjmení] jako konzervativní investoři přitom zásadně vycházejí z údajů obsažených v daňových přiznáních a podpůrně též účetnictví (daňové evidenci) či dalších dokladech, jejichž pravdivost a správnost byla nicméně postupem správce daně zásadně zpochybněna. Další podstatnou okolností je fakt, že úvěr za účelem splacení závazků vůči finančnímu úřadu není standardně nabízen, nýbrž je poskytován výjimečně pouze bonitním klientům; v dané souvislosti přitom hraje podstatnou roli právě skutečnost, že tu nejde o dluh vzniklý mimo vůli žalobce (kupř. neočekávaným výpadkem likvidity), nýbrž dluh vzniklý v důsledku doměření daně poté, co finanční úřad dospěl k závěru o tom, že údaje uvedené v daňovém přiznání nejsou správné. Konečně pak poskytnutí úvěru bránilo i to, že žalobce vykazoval ve svých daňových přiznáních nízké čisté příjmy, které samy o sobě rovněž vylučují schopnost žalobce splácet úvěr v uvedené výši. Nakolik žalobce vlastnil v rozhodném období nemovitosti (podíly na nich), připomněl znalec, že funkce zajištění je v souvislosti s poskytnutým úvěrem sice významná, prvořadou úlohu nicméně hraje žalobcova schopnost splácet, neboť úvěrující banka nemá primárně za cíl získat či zpeněžit nemovitost (zástavu), nýbrž dokončit úvěrový obchod bez nutnosti takového (v zásadě výjimečného) postupu. Jinými slovy, banka není obchodníkem s nemovitostmi, a z tohoto hlediska pro ni tedy není významné primárně to, zda klient disponuje majetkem, který by mohl sloužit jako zástava, nýbrž to, zda je klient schopen svým závazkům dostát, aniž by muselo k realizaci jakékoli zástavy dojít. Na těchto závěrech by se nic nezměnilo ani tehdy, pokud by žalobce nečerpal úvěr přímo na úhradu závazku vůči správci daně, nýbrž na úhradu dluhu vůči jinému úvěrujícímu subjektu ([příjmení] [anonymizováno]), neboť i v takovém případě má žalobce povinnost pravdivě banku o účelu úvěru informovat a z hlediska banky je i nadále situace taková, že ve výsledku by poskytla úvěr na úhradu závazků vůči správci daně; stále by tu přitom zůstávala též překážka nedostatečných příjmů žalobce znemožňující řádné splácení úvěru. Pokud by měl žalobce poskytnutý úvěr ve výši 1.753.454 Kč splácet po 10.000 Kč měsíčně, pak by při úroku 6 % činila doba splácení 35 let, při úroku 6,5 % již více než 46 let, úvěr by však měl čerpat ve věku 54 let. I z tohoto pohledu je poskytnutí úvěru ze strany banky vyloučeno, neboť by musela vycházet z toho, že žalobce se dožije věku přinejmenším 90 let a stále bude schopen uvedené splátky hradit.
32. Z výpisů z katastru nemovitostí, zaslaných soudu Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Slaný, a z listin (dokladů o nabytí vlastnického práva žalobce k nemovitostem) zaslaných soudu tímto katastrálním úřadem, vyplývají následující skutečnosti. Podle údajů obsažených na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] je žalobce vlastníkem domu [adresa] na parcele [číslo] spolu se souvisejícími pozemky (zastavěná plocha a nádvoří a ostatní plocha), nemovitosti získal kupní smlouvou ze dne 2. 10. 2002; dále je na tomtéž LV zapsán pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec], který žalobce nabyl koupí od města Slaný za kupní cenu ve výši 1.555.000 Kč ke dni 26. 6. 2008 Kupní smlouva byla uzavřena dne 21. 5. 2008, jejím účastníkem je na straně kupující toliko žalobce, aniž by byla zřejmá jakákoli účast případných dalších osob, kupní cena měla být dle smluvního ujednání v plném rozsahu uhrazena do 5 dnů od podpisu smlouvy. Žalobce k tomu tvrdil, že peníze na úhradu kupní ceny získal od svých rodičů, kteří je hodlali takto investovat, vzhledem k jejich úmrtí však již nelze tuto skutečnost prokázat jejich výslechem. Podle údajů na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] je žalobce dále spoluvlastníkem (s podílem ) na domě [adresa] v k. ú. [obec], vlastníkem se stal dne 3. 10. 2007, když spoluvlastnický podíl vydražil v nedobrovolné dražbě (zák. č. 26/2000 Sb.) konané dne 25. 9. 2007 za částku 200.000 Kč (srov. potvrzení o nabytí vlastnictví č. j. 082/2007-N vydané dražebníkem [právnická osoba] dne 3. 10. 2007). Žalobce je dále spoluvlastníkem s podílem na domě [adresa] v k. ú. [obec] na pozemku parc. [číslo] včetně shodného podílu na tomto pozemku, podílovou spoluvlastnicí druhé poloviny domu a pozemku je žalobcova bývalá manželka [jméno] [příjmení], k vypořádání společného jmění manželů došlo dne 1. 1. 2000 ([list vlastnictví]). Žalobce je dále spoluvlastníkem s podílem 1/3 na domě [adresa] a pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], podílové spoluvlastnictví spolu s dcerou a bývalou manželkou nabyl dne 28. 6. 2002 ([list vlastnictví]). Žalobce je konečně spoluvlastníkem s podílem na stavbě na pozemku parc. [číslo] se shodným podílem na tomto pozemku a dále pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], žalobce se stal vlastníkem těchto nemovitostí v roce 1974 ([list vlastnictví]).
33. Konečně pak bylo z výpisu z účtu [číslo] vedeného u České národní banky pro žalovanou zjištěno, že ke dni 27. 11. 2013 byla ve prospěch žalobce odepsána částka 4.190.421,86 Kč představující náhradu škody a nemajetkové újmy spolu s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení podle dřívějšího pravomocného rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 25 C 210/2011-130. Přijetí této částky na svůj účet k uvedenému dni žalobce potvrdil jako nesporné a dále doplnil, že tutéž částku následně (po zrušení předchozího pravomocného rozsudku dovolacím soudem) na základě výzvy žalované ke dni 2. 6. 2016 vrátil. Ze strany žalované bylo vrácení zaplacené částky k uvedenému dni učiněno nesporným.
34. Jiná, než výše uvedená, zjištění z provedených důkazů soud pro nadbytečnost nečinil. Shora učiněná zjištění představují dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí ve sporu, soud proto pro nadbytečnost neprovedl žalobcem navržený výslech svědka [jméno] [jméno] a žalovanou navržený výslech svědků úvěrových specialistů z [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], a [právnická osoba], a to k otázce, za jakých podmínek by žalobci v roce 2004 a 2005 mohl být úvěr poskytnut. Soud nemá žádný důvod k pochybnosti o pravdivosti písemného prohlášení [jméno] [jméno], jež je v souladu s výše zmíněnými sděleními bank a koneckonců též se závěry znaleckého posudku, který byl v této věci k uvedené otázce zpracován. Výslechy blíže neoznačených bankovních specialistů soud pokládá za nadbytečné, neboť z provedeného dokazování včetně znaleckého posudku je zřejmé, že standardní bankovní úvěr za účelem úhrady daňové povinnosti i bezúčelový úvěr za trvání splatné daňové povinnosti nebyl pro žalobce na konci roku 2004 a na počátku roku 2005 dosažitelný, jakož i to, že žalobce se s negativním výsledkem o získání úvěru u [právnická osoba], pokoušel.
35. Shora popsaná skutková zjištění pak soud shrnuje do následujícího závěru o skutkovém stavu věci:
36. Finanční úřad ve Slaném vydal dne 30. 9. 2003 dodatečný platební výměr [číslo jednací], jímž byla žalobci dodatečně doměřena daň z příjmů za rok 2001 ve výši 1.092.500 Kč, k odvolání žalobce Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 22. 10. 2004, [číslo jednací], změnilo napadený dodatečný platební výměr tak, že žalobci byla dodatečně doměřena daň ve výši 977.460 Kč. Platebním výměrem Finančního úřadu ve Slaném [číslo jednací], bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s povinností zaplatit daň z příjmů za zdaňovací období roku 2001 ve výši 995.568 Kč. Žalobce podal proti výše citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství správní žalobu, na jejímž základě bylo napadené rozhodnutí Finančního ředitelství správním soudem zrušeno. Finanční ředitelství v Praze, vázáno právním názorem správního soudu, pak změnilo rozhodnutím ze dne 23. 4. 2010, [číslo jednací], dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve [obec] ze dne 30. 9. 2003 tak, že dodatečně doměřená daň se mění na částku 0 Kč. Následně dne 17. 5. 2010 Finanční úřad ve Slaném vydal platební výměr na daňové penále, kterým stanovil, že původně předepsané daňové penále v částce 995.568 Kč za prodlení s úhradou daňové povinnosti k úhradě daně z příjmů fyzických osob za rok 2001 se mění na 0 Kč.
37. Žalobce dodatečně doměřenou daň podle pravomocného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, [číslo jednací], zaplatil (ve výši 977.460 Kč) ke dni 15. 12. 2004 a zaplatil i daňové penále, předepsané platebním výměrem [číslo jednací] (ve výši 995.568 Kč) ke dni 21. 1. 2005. Úhradou uvedené částky daně vznikl s ohledem na dřívější částečné úhrady (splátky) přeplatek na této dani ve výši 218.084 Kč, který byl žalobci vrácen. V květnu roku 2010 pak byl žalobci vrácen celý nezaviněný přeplatek (původně doměřená daň a penále na základě později změněných rozhodnutí) a byl mu též zaplacen úrok z nezaviněného přeplatku ve výši 202.444 Kč.
38. Žalobce dne 5. 11. 2004 požádal správce daně o zaplacení daně v splátkách, jeho žádost byla zamítnuta. Žalobce byl přitom dle vlastního tvrzení schopen splácet částku 10.000 Kč měsíčně, a pokud by mu byly takovéto splátky umožněny, k žádné škodě by dle jeho prohlášení nedošlo.
39. Žalobce koncem roku 2004 oslovil ředitele pobočky [právnická osoba], ve Slaném se žádostí o poskytnutí úvěru za účelem úhrady dodatečně vyměřené daňové povinnosti, s ohledem na doložené daňové příjmy, jež nebyly dostačující na jakoukoli výši úvěru, mu však bylo sděleno, že banka žalobci úvěr neposkytne. Účel úvěru – splnění daňové povinnosti – by navíc bankou nemohl být financován, muselo by se jednat o bezúčelový spotřebitelský úvěr.
40. Pro žalobce nebyl v prosinci roku 2004 na bankovním trhu běžně dostupný úvěr za účelem úhrady daňové povinnosti v celkové výši cca 1,9 mil. Kč. Banky pravidelně vyžadují a vyžadovaly při poskytnutí úvěru k jakémukoli účelu potvrzení o tzv. daňové bezdlužnosti, naproti tomu případ, kdy banka poskytne žadateli úvěr k jakémukoli účelu bez tzv. potvrzení daňové bezdlužnosti, případně dokonce ke splnění daňové povinnosti, je zcela výjimečný.
41. Žalobce si na úhradu daňové povinnosti (doměřené daně a penále) od [právnická osoba] [právnická osoba], a. s., [IČO], půjčil částku 977.460 Kč na úhradu dodatečně doměřené daně, tato částka byla zaslána uvedenou společností na účet Finančního úřadu nejdříve dne 15. 12. 2004. Žalobce si pak od téže společnosti půjčil částku 1.063.848 Kč na úhradu penále z dodatečně doměřené daně, částka byla zaslána uvedenou společností na účet Finančního úřadu nejdříve dne 20. 1. 2005. Žalobce se zavázal věřiteli zaplatit měsíční úrok 6 %, půjčky měly být splaceny jednorázově do konce roku 2006. Reálně však byl osud obou půjček takový, že uhrazeny nebyly, původní věřitelka je ke dni 25. 7. 2008 postoupila žalobcovu bratrovi [jméno] [celé jméno žalobce] za úplatu ve výši 4.642.680 Kč (tj. méně, než činil součet půjčené jistiny a úroků narostlých do uvedeného data), ten pak předmětnou pohledávku dále postoupil žalobci ke dni 7. 11. 2008 za úplatu ve výši 5.000.000 Kč. Na úhradu této částky použil žalobce vlastní prostředky ve výši 250.000 Kč, a dále prostředky z půjček poskytnutých mu za měsíční úrok 3 % od [jméno] [příjmení] (částka 500.000 Kč), od [jméno] [příjmení] (částka 500.000 Kč), od Ing. [jméno] [příjmení] (částka 750.000 Kč), od [jméno] [příjmení] (částka 500.000 Kč) a od [jméno] [příjmení] (částka 1.000.000 Kč); další částku 1.500.000 Kč půjčila žalobci jeho dcera [jméno] [příjmení], tato půjčka byla původně sjednána jako bezúročná, počínaje 8. 1. 2009 pak byl dohodnut úrok 18 % ročně. Žalobce pak na úrocích z těchto půjček, jež byly věřitelům vráceny poté, co byl žalobci v květnu 2010 vrácen přeplatek plynoucí z úhrady předmětné doměřené daně a souvisejícího penále, zaplatil jednotlivým věřitelům dále uvedené částky, jež jsou nižší než by odpovídalo původně sjednanému úroku běžícímu do konce května 2010: [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] tak bylo na úrocích zaplaceno každému po 200.000 Kč, Ing. [jméno] [příjmení] 300.000 Kč a [jméno] [příjmení] 400.000 Kč. [jméno] [příjmení] žalobce zaplatil na úrocích 432.000 Kč, částka odpovídající sjednanému 18% ročnímu úroku běžícímu od 8. 1. 2009 do konce května 2010 (do tehdy žalobce prostředky potřeboval v důsledku nezákonného rozhodnutí) by však činila toliko 375.780,80 Kč.
42. V průběhu trvání výše popsaných půjček žalobce nesplácel výše uvedenou částku 10.000 Kč měsíčně a na částečné úhrady dluhu nepoužil ani další finanční prostředky, které měl v mezidobí k dispozici – částku 200.000 Kč, kterou v září 2007 vynaložil na koupi spoluvlastnického podílu v rozsahu na domě [adresa] v k. ú. [obec], a částku 1.555.000 Kč, kterou v květnu 2008 vynaložil na koupi pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec]
43. Žalobce uplatnil oba žalobou požadované nároky na náhradu škody i nemateriální újmy u Ministerstva financí ČR nejpozději dne 15. 10. 2010, žalovaný na tuto výzvu zaplatil na náhradu škody 490.172 Kč; z toho částka 200 Kč představuje náhradu za zaplacený poplatek za žádost o povolení splátek.
44. Částka 4.190.421,86 Kč představující náhradu škody a nemajetkové újmy spolu s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení podle dřívějšího pravomocného rozsudku zdejšího soudu, byla žalobci uhrazena žalovanou ke dni 27. 11. 2013, žalobce ji pak vrátil žalované zpět dne 2. 6. 2016.
45. Právní posouzení uplatněného nároku na náhradu škody:
46. Podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 3 a § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem mimo jiné za škodu způsobenou při výkonu státní moci státními orgány, a to za škodu způsobenou rozhodnutím, jež bylo vydáno mimo jiné ve správním řízení; odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 7 a § 8 ZOdpŠk ve znění účinném do 26. 4. 2006, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda; takový nárok lze uplatnit v zásadě jen tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem; rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán; nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí řádný opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné; byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
47. Vzhledem k tomu, že zákon č. 160/2006 Sb. neobsahuje na danou věc dopadající intertemporální ustanovení, je na místě analogicky použít ustanovení § 36 ZOdpŠk. Podle tohoto ustanovení se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona a odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, se řídí dosavadními právními předpisy. Z analogického použití tohoto pravidla na posouzení otázky, jakého znění ZOdpŠk (§ 7 a § 8) použít v daném případě, vyplývá, že odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, vydanými před účinností novely cit. zák., účinné od 27. 4. 2006, je třeba posuzovat podle ZOdpŠk ve znění před účinností této novely (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Předmětná rozhodnutí finančních orgánů, jež mají charakter nezákonných rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7 a § 8 cit. zák., byla vydána přede dnem 27. 4. 2006.
48. Z citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou státními orgány při výkonu státní moci (tedy i finančními úřady při vyměřování a výběru daní) je třeba splnění tří základních předpokladů, a to vznik škody na straně poškozeného, nezákonné rozhodnutí státního orgánu nebo jeho nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.
49. Z výše učiněných zjištění soud dovodil, že v případě žalobou uplatněného nároku jsou splněny všechny tři předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu. Tento žalobcův nárok připadá v úvahu právně posoudit jako nárok na náhradu škody, způsobené nezákonnými rozhodnutími, a to rozhodnutími, jimiž byla žalobci dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za období roku 2001, tedy výše zmíněným dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu ve Slaném ze dne 30. 9. 2003, [číslo jednací], vykonatelným doručením, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, [číslo jednací], které nabylo právní moci. Rozhodnutí Finančního ředitelství bylo zrušeno rozsudkem správního soudu pro nesprávnou aplikaci zákona o daních z příjmů v části, týkající se daňově uznatelných výdajů, a z téhož důvodu byl změněn i dodatečný platební výměr Finančního úřadu tak, že dodatečně doměřená daň se mění na částku 0 Kč. Žalobce v důsledku existence těchto nezákonných rozhodnutí zaplatil jednak dodatečně doměřenou daň za rok 2001 v částce 977.460 Kč, jednak také předepsané daňové penále za pozdní úhradu této daně ve výši 995.568 Kč. Nebýt nezákonných rozhodnutí, tyto platební povinnosti by mu nevznikly. Z výše učiněných zjištění vyplývá, že žalobce si část prostředků na úhradu dodatečně doměřené daně obstaral půjčkou od [anonymizováno] [právnická osoba] a. s. (část dodatečné doměřené daně ve výši 218.084 Kč již žalobcem byla uhrazena před získáním těchto půjček, neboť žalobce předmětnou daň z příjmů přeplatil právě o tuto částku) a že si žalobce shodným způsobem obstaral též prostředky na úhradu vyměřeného daňového penále.
50. Z výše učiněných zjištění dále jednoznačně vyplývá, že žalobci vznikla celá jím tvrzená majetková újma. Žalobce dne 7. 11. 2008 svému bratru [jméno] [celé jméno žalobce] zaplatil podle smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi nimi, částku 5.000.000 Kč jako cenu za postoupení pohledávky, čímž se žalobcův majetkový stav snížil o sumu 2.958.692 Kč Touto transakcí zanikly splynutím dva žalobcovy dluhy na zaplacení částek 977.460 Kč a 1.063.848 Kč (s příslušenstvím), tj. částek, které si žalobce půjčil od [právnická osoba] [právnická osoba], a. s., v prosinci roku 2004 a lednu roku 2005, provedenou úhradou úplaty za postoupení pak bylo uhrazeno právě o 2.958.692 Kč více, než si žalobce původně půjčil. Žalobce pak v září roku 2010 skutečně zaplatil osobám, od kterých si vypůjčil v listopadu roku 2008 sumu 4.750.000 Kč, již použil pro platbu svému bratrovi dne 7. 11. 2008, na úrocích za zapůjčení peněžních prostředků v době od listopadu roku 2008 do června roku 2010 (u [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] do srpna roku 2010) částku 1.732.000 Kč. Žalobci tedy skutečně vznikla v listopadu roku 2008 škoda ve výši 2.958.692 Kč a v září roku 2010 další škoda ve výši 1.732.000 Kč.
51. Vznik uvedených dvou škod je dle názoru soudu v příčinné souvislosti s existencí zmíněných nezákonných rozhodnutí, nikoli však v celém rozsahu předmětných částek. Je tomu tak proto, že k úhradě splatné daňové povinnosti v prosinci roku 2004 a k úhradě předepsaného penále za pozdní úhradu daně z příjmů za rok 2001 v lednu roku 2005 postačovala nižší platba, než ta úhrnná částka, jež byla žalobcem získána podle dvou Smluv o půjčce, uzavřených se [právnická osoba] [právnická osoba], a. s . Žalobce si k úhradě daňové povinnosti vypůjčil v prosinci roku 2004 od [anonymizováno] [právnická osoba], a. s ., navíc částku 218.084 Kč (v této výši již byla daň uhrazena dříve) a k úhradě penále za pozdní úhradu dodatečně doměřené daně za rok 2001 nemohla z vypůjčené částky 1.063.848 Kč sloužit částka 68.280 Kč (předepsané penále činilo pouze 995.568 Kč); žalobci tedy postačovalo obstarat si prostředky celkem ve výši 1.753.459 Kč. Co do základu má soud nicméně za to, že vznik obou škod v příčinné souvislosti s existencí nezákonných rozhodnutí je. Příčinou škodného následku není jen příčina bezprostřední, ale i příčina, která stojí na počátku propojeného řetězce postupně nastupujících příčin a následků, když již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, 25 Cdo 1462/2003). Není tedy možné v daném případě za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s platbou nezákonně doměřených daňových povinností (jež je již také následkem nezákonných rozhodnutí o doměření daně) pokládat jen plnění závazků ze Smluv o půjčkách se [právnická osoba] [právnická osoba], a. s . Pokud by platba žalobce [jméno] [celé jméno žalobce] v listopadu roku 2008 nebyla za následek platby nezákonně doměřených daňových povinností pokládána, je výsledkem zjevně absurdní závěr, že žalobci žádná škoda z toho důvodu, že si obstaral peněžní prostředky na úhradu daňové pohledávky za úplatu u jiného subjektu, nevznikla. Žalobce totiž své smluvní závazky vůči [anonymizováno] [právnická osoba], a. s ., vůbec nesplnil. Jak u škody vzniklé úhradou platby [jméno] [celé jméno žalobce] v listopadu roku 2008, tak i u škody, vzniklé platbami úroků žalobcovým věřitelům v září roku 2010, soud shledal vztah příčiny a následku mezi nezákonnými rozhodnutími a škodou. Podle pravidel běžného uvažování by obě škody nebyly vznikly v tom rozsahu, v jakém skutečně vznikly, pokud by žalobci nebyla nezákonně dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2001 (a související penále). Bez nezákonných rozhodnutí by žalobce neměl důvod k uzavření dvou Smluv o půjčce se [právnická osoba] [právnická osoba], a. s ., která půjčenou částku poukázala na účet finančního úřadu. Bez nezákonných rozhodnutí by žalobci nevznikly závazky vůči [právnická osoba] [právnická osoba], a. s ., které následně byly převedeny cesí na [jméno] [celé jméno žalobce], který se tak stal žalobcovým věřitelem. Bez nezákonných rozhodnutí by žalobce neměl důvod pro uzavření smlouvy o postoupení pohledávky se svým bratrem (čímž zanikl v důsledku splynutí žalobcův prvotní dluh) a k úhradě platby 5.000.000 Kč za toto postoupení v listopadu roku 2008. Bez nezákonných rozhodnutí by žalobce neměl důvod pro obstarání částky 4.750.000 Kč v listopadu roku 2008 půjčkami od [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Ing. [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a neměl by ani důvod pro platbu úroků z půjček těmto osobám v září roku 2010. Nezákonná rozhodnutí tedy jsou jednoznačně podstatnou příčinou vzniku obou žalobcových škod.
52. V návaznosti na zjištění, že žalobci postačovala nižší půjčka, než jakou si skutečně obstaral, je nicméně třeba odlišit tu část škody, jež je skutečně v příčinné souvislosti se zjištěnými nezákonnými rozhodnutími, oproti té části zaplacených úroků, které byly placeny nad tento rámec (a tedy v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími nejsou). Soud tu vyšel z následujících úvah (když dříve použitá úvaha opřená o ustanovení § 136 o. s. ř. nebyla hodnocena jako korektní postup ze strany dovolacího soudu).
53. Soud předně provedl analýzu obou půjček od [anonymizováno] [právnická osoba], a. s., jimiž žalobce získal nejprve v prosinci 2004 částku 977.460 Kč a následně v lednu 2005 částku 1.063.848 Kč. V obou smlouvách byl sjednán 6% měsíční úrok, nicméně reálně bylo ke dni 25. 7. 2008 za postoupení obou pohledávek uhrazeno celkem toliko 4.642.680 Kč, tj. méně, než byl celkový dluh včetně celého do té doby narostlého úroku. Soud na tomto základě vypočetl efektivní úrokovou sazbu, tj. sazbu, při níž by dlužná částka včetně úroků ke dni postoupení činila právě 4.642.680 Kč. Protože bylo třeba výslednou úrokovou sazbu poměřovat též se sazbami, za něž by (snad) bylo možno získat bankovní úvěr, vyšel soud též z toho, že u bankovních úvěrů je prakticky bez výjimky užito složené úročení, tj. úrok je vyčíslen pravidelně vždy ke konci měsíce (či k datu splátky) a není-li k tomuto datu současně uhrazen, stává se součástí (dále úročené) jistiny; jinými slovy tedy nesplacený úrok přirůstá k jistině vždy k datu splátky (zde uvažováno ke konci měsíce). Soud pak na základě provedeného výpočtu dospěl k závěru, že aby k datu 25. 7. 2008 činil zůstatek poskytnuté půjčky při popsaném složeném úročení 4.642.680 Kč, je třeba použít roční úrokovou sazbu 22,99 %.
54. S touto úrokovou sazbou a popsaným úročením pak soud dále počítal, přičemž nepřehlédl, že dle tvrzení samotného žalobce by tento byl schopen na svůj dluh splácet částky po 10.000 Kč měsíčně, do svého výpočtu proto soud zahrnul vždy ke konci každého kalendářního měsíce úhradu ve výši právě 10.000 Kč (celkem by tak bylo za dobu od prosince 2004 do 25. 7. 2008 uhrazeno 430.000 Kč). Nadto měl žalobce zřetelně k dispozici i další prostředky, za něž v uvedeném období nakupoval nemovitosti (podíly na nich) a které dle názoru soudu zjevně mohl využít na úhradu (snížení) svého dluhu. U částky 200.000 Kč zaplacené za podíl na nemovitosti v září 2007 je to zcela zjevné, u částky 1.555.000 Kč pak žalobce tvrdil, že nešlo o jeho peníze, nýbrž o peníze rodičů poskytnuté mu za účelem konkrétní investice. Soud v této souvislosti podotýká, že z celého původně vyměřeného nedoplatku byla žalobci vyplacena náhrada odpovídající 6% ročnímu úroku a nelze reálně předpokládat, že by jakákoli investice do nemovitosti měla být z povahy věci výhodnější (naopak, míra kapitalizace v uvedené výši je reálná a běžná). Žalobci proto nic nebránilo, aby peněžní prostředky, které reálně získat mohl (a také je získal) použil na snížení svého dluhového zatížení. Právě tento postup by pak odpovídal jeho povinnosti generální prevence, tj. povinnosti předcházet vzniku škod. V rozsahu, v němž žalobce tyto úhrady (jak pravidelné ve výši 10.000 Kč ke konci každého kalendářního měsíce, tak i mimořádné ve výši 200.000 Kč ke konci měsíce září 2007 a ve výši 1.555.000 Kč ke konci měsíce května 2008) provést mohl, avšak neučinil tak, dochází k přerušení příčinné souvislosti, neboť dále narůstající úroky (z částek, které již mohly být uhrazeny) jsou již následkem toho, že žalobce k těmto úhradám nepřistoupil, ač tak učinit mohl.
55. Na tomto základě pak je vypočteno, že pokud by byl žalobce hradil uvedené splátky (řádné i mimořádné), pak by v případě vypůjčených částek 759.376 Kč a 995.568 Kč (které skutečně potřeboval) ke dni 25. 7. 2008 uhradil celkem 2.185.000 Kč a zbýval by dluh ve výši 1.461.681 Kč, jak vyplývá z připojené tabulky: Datum; Dluh; Úrok; Celkem; Úhrada 15.12.2004; 759 376,00 Kč; 0,00 Kč; 759 376,00 Kč; 0,00 Kč 31.12.2004; 759 376,00 Kč; 7 759,14 Kč; 767 135,14 Kč; 10 000,00 Kč 21.1.2005; 757 135,14 Kč; 10 153,81 Kč; 767 288,95 Kč; - 995 568,00 Kč 31.1.2005; 1 762 856,95 Kč; 11 257,80 Kč; 1 774 114,75 Kč; 10 000,00 Kč 28.2.2005; 1 764 114,75 Kč; 31 544,33 Kč; 1 795 659,08 Kč; 10 000,00 Kč 31.3.2005; 1 785 659,08 Kč; 35 350,59 Kč; 1 821 009,67 Kč; 10 000,00 Kč 30.4.2005; 1 811 009,67 Kč; 34 695,93 Kč; 1 845 705,60 Kč; 10 000,00 Kč 31.5.2005; 1 835 705,60 Kč; 36 341,36 Kč; 1 872 046,96 Kč; 10 000,00 Kč 30.6.2005; 1 862 046,96 Kč; 35 673,72 Kč; 1 897 720,68 Kč; 10 000,00 Kč 31.7.2005; 1 887 720,68 Kč; 37 371,10 Kč; 1 925 091,78 Kč; 10 000,00 Kč 31.8.2005; 1 915 091,78 Kč; 37 912,97 Kč; 1 953 004,75 Kč; 10 000,00 Kč 30.9.2005; 1 943 004,75 Kč; 37 224,73 Kč; 1 980 229,48 Kč; 10 000,00 Kč 31.10.2005; 1 970 229,48 Kč; 39 004,52 Kč; 2 009 234,00 Kč; 10 000,00 Kč 30.11.2005; 1 999 234,00 Kč; 38 301,99 Kč; 2 037 535,99 Kč; 10 000,00 Kč 31.12.2005; 2 027 535,99 Kč; 40 139,02 Kč; 2 067 675,01 Kč; 10 000,00 Kč 31.1.2006; 2 057 675,01 Kč; 40 735,68 Kč; 2 098 410,69 Kč; 10 000,00 Kč 28.2.2006; 2 088 410,69 Kč; 37 343,10 Kč; 2 125 753,79 Kč; 10 000,00 Kč 31.3.2006; 2 115 753,79 Kč; 41 885,46 Kč; 2 157 639,25 Kč; 10 000,00 Kč 30.4.2006; 2 147 639,25 Kč; 41 145,19 Kč; 2 188 784,44 Kč; 10 000,00 Kč 31.5.2006; 2 178 784,44 Kč; 43 133,27 Kč; 2 221 917,72 Kč; 10 000,00 Kč 30.6.2006; 2 211 917,72 Kč; 42 376,66 Kč; 2 254 294,37 Kč; 10 000,00 Kč 31.7.2006; 2 244 294,37 Kč; 44 430,17 Kč; 2 288 724,54 Kč; 10 000,00 Kč 31.8.2006; 2 278 724,54 Kč; 45 111,78 Kč; 2 323 836,33 Kč; 10 000,00 Kč 30.9.2006; 2 313 836,33 Kč; 44 329,25 Kč; 2 358 165,58 Kč; 10 000,00 Kč 31.10.2006; 2 348 165,58 Kč; 46 486,50 Kč; 2 394 652,08 Kč; 10 000,00 Kč 30.11.2006; 2 384 652,08 Kč; 45 685,96 Kč; 2 430 338,04 Kč; 10 000,00 Kč 31.12.2006; 2 420 338,04 Kč; 47 915,30 Kč; 2 468 253,34 Kč; 10 000,00 Kč 31.1.2007; 2 458 253,34 Kč; 48 665,90 Kč; 2 506 919,24 Kč; 10 000,00 Kč 28.2.2007; 2 496 919,24 Kč; 44 647,69 Kč; 2 541 566,93 Kč; 10 000,00 Kč 31.3.2007; 2 531 566,93 Kč; 50 117,29 Kč; 2 581 684,22 Kč; 10 000,00 Kč 30.4.2007; 2 571 684,22 Kč; 49 269,18 Kč; 2 620 953,40 Kč; 10 000,00 Kč 31.5.2007; 2 610 953,40 Kč; 51 688,90 Kč; 2 662 642,30 Kč; 10 000,00 Kč 30.6.2007; 2 652 642,30 Kč; 50 820,21 Kč; 2 703 462,51 Kč; 10 000,00 Kč 31.7.2007; 2 693 462,51 Kč; 53 322,33 Kč; 2 746 784,84 Kč; 10 000,00 Kč 31.8.2007; 2 736 784,84 Kč; 54 179,98 Kč; 2 790 964,81 Kč; 10 000,00 Kč 30.9.2007; 2 780 964,81 Kč; 53 278,65 Kč; 2 834 243,47 Kč; 210 000,00 Kč 31.10.2007; 2 624 243,47 Kč; 51 952,00 Kč; 2 676 195,47 Kč; 10 000,00 Kč 30.11.2007; 2 666 195,47 Kč; 51 079,86 Kč; 2 717 275,33 Kč; 10 000,00 Kč 31.12.2007; 2 707 275,33 Kč; 53 595,78 Kč; 2 760 871,11 Kč; 10 000,00 Kč 31.1.2008; 2 750 871,11 Kč; 54 458,84 Kč; 2 805 329,95 Kč; 10 000,00 Kč 29.2.2008; 2 795 329,95 Kč; 51 768,73 Kč; 2 847 098,68 Kč; 10 000,00 Kč 31.3.2008; 2 837 098,68 Kč; 56 165,89 Kč; 2 893 264,57 Kč; 10 000,00 Kč 30.4.2008; 2 883 264,57 Kč; 55 238,54 Kč; 2 938 503,11 Kč; 10 000,00 Kč 31.5.2008; 2 928 503,11 Kč; 57 975,41 Kč; 2 986 478,53 Kč; 1 565 000,00 Kč 30.6.2008; 1 421 478,53 Kč; 27 233,16 Kč; 1 448 711,69 Kč; 10 000,00 Kč 25.7.2008; 1 438 711,69 Kč; 22 969,43 Kč; 1 461 681,12 Kč; 2 185 000,00 Kč 56. Dále pak soud shodným způsobem analyzoval tu část průběhu půjčky, kdy byl žalobcovým věřitelem jeho bratr. Vyšel přitom z toho, že na počátku (ke dni postoupení) šlo o částku 4.642.680 Kč, ke dni 7. 11. 2008 pak byla žalobcem uhrazena částka 5.000.000 Kč. Odtud je zjištěno, že při složeném úročení (shodně jako výše) by šlo o sazbu 25,68 % ročně. Soud je přesvědčen, že tu není reálný důvod, pro který by měla být půjčka v období, kdy ji žalobci fakticky poskytoval jeho bratr, úročena vyšší sazbou, než jakou efektivně požadoval odlišný věřitel z komerční sféry. Také zde pak soud provedl přepočet efektivního úroku, a to tak, že částku 1.461.681 Kč (zjištěna výše v předchozím odstavci, pouze tuto částku by žalobce býval potřeboval na úhradu zůstatku dluhu, pokud by byl postupoval řádně shora popsaným způsobem, tj. vypůjčil by si pouze skutečně potřebné prostředky a splácel je dle svých možností řádnými i mimořádnými splátkami) úročil složeným úročením v (původní) sazbě 22,99 % ročně, a rovněž i zde započetl pravidelné měsíční splátky po 10.000 Kč vždy ke konci každého kalendářního měsíce. Takto by ke dni 7. 11. 2008 bylo uhrazeno 40.000 Kč a k zaplacení by zbývalo 1.520.764 Kč, jak vyplývá z připojené tabulky: Datum; Dluh; Úrok; Celkem; Úhrady 25.7.2008; 1 461 681,00 Kč; 0,00 Kč; 1 461 681,00 Kč; 31.7.2008; 1 461 681,00 Kč; 5 600,67 Kč; 1 467 281,67 Kč; 10 000,00 Kč 31.8.2008; 1 457 281,67 Kč; 28 849,72 Kč; 1 486 131,40 Kč; 10 000,00 Kč 30.9.2008; 1 476 131,40 Kč; 28 280,22 Kč; 1 504 411,62 Kč; 10 000,00 Kč 31.10.2008; 1 494 411,62 Kč; 29 584,78 Kč; 1 523 996,40 Kč; 10 000,00 Kč 7.11.2008; 1 513 996,40 Kč; 6 767,98 Kč; 1 520 764,38 Kč; 40 000,00 Kč 57. Dále soud vyšel z toho, že na úhradu ceny za postoupení pohledávky na svou osobu použil žalobce ze svých prostředků 250.000 Kč, po započtení této mimořádné platby by pak k úhradě zbývalo již pouze 1.270.764 Kč. Na tomto základě pak je zcela zřejmé, že žalobce za daných okolností nepotřeboval k úhradě svých závazků (ve formě úplaty za postoupení pohledávky) žádnou jinou půjčku než jen půjčku od své dcery [jméno] [příjmení], a to ještě nikoli v plné výši 1.500.000 Kč, nýbrž pouze v rozsahu právě zjištěné částky 1.270.764 Kč.
58. Ve vztahu k této půjčce pak je třeba uvést, že tato půjčka byla původně sjednána jako bezúročná, úročena měla být dle dodatečného ujednání až od 8. 1. 2009, a to sazbou 18 % ročně, aniž by bylo sjednáno přirůstání úroku k jistině. Takto určený úrok je nižší, jež jaký byl z předmětných půjček placen do této doby, soud z něj proto vychází. Také zde přitom soud započetl pravidelné úhrady po 10.000 Kč vždy ke konci každého kalendářního měsíce jdoucí na úhradu jistiny (úrok k jistině nepřirůstá), což do konce května 2010 (potřeba půjčky tehdy odpadla v důsledku vrácením přeplatku správcem daně) představuje úhrady ve výši celkem 160.000 Kč, na půjčku by pak ke konci května zbývalo uhradit ještě 1.110.764 Kč na jistině a 297.970,70 Kč na úrocích, jak vyplývá z připojené tabulky: Datum; Dluh; Úrok; Úhrady 8.1.2009; 1 270 764,38 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč 31.1.2009; 1 270 764,38 Kč; 14 413,60 Kč; 10 000,00 Kč 28.2.2009; 1 260 764,38 Kč; 17 408,91 Kč; 10 000,00 Kč 31.3.2009; 1 250 764,38 Kč; 19 121,27 Kč; 10 000,00 Kč 30.4.2009; 1 240 764,38 Kč; 18 356,51 Kč; 10 000,00 Kč 31.5.2009; 1 230 764,38 Kč; 18 815,52 Kč; 10 000,00 Kč 30.6.2009; 1 220 764,38 Kč; 18 060,62 Kč; 10 000,00 Kč 31.7.2009; 1 210 764,38 Kč; 18 509,77 Kč; 10 000,00 Kč 31.8.2009; 1 200 764,38 Kč; 18 356,89 Kč; 10 000,00 Kč 30.9.2009; 1 190 764,38 Kč; 17 616,79 Kč; 10 000,00 Kč 31.10.2009; 1 180 764,38 Kč; 18 051,14 Kč; 10 000,00 Kč 30.11.2009; 1 170 764,38 Kč; 17 320,90 Kč; 10 000,00 Kč 31.12.2009; 1 160 764,38 Kč; 17 745,38 Kč; 10 000,00 Kč 31.1.2010; 1 150 764,38 Kč; 17 592,51 Kč; 10 000,00 Kč 28.2.2010; 1 140 764,38 Kč; 15 751,92 Kč; 10 000,00 Kč 31.3.2010; 1 130 764,38 Kč; 17 286,75 Kč; 10 000,00 Kč 30.4.2010; 1 120 764,38 Kč; 16 581,17 Kč; 10 000,00 Kč 31.5.2010; 1 110 764,38 Kč; 16 981,00 Kč; Celkem; 1 110 764,38 Kč; 297 970,67 Kč; 160 000,00 Kč 59. Celkem tak má soud za zjištěné, že při aplikaci shora popsaného úročení, při půjčení původní částky toliko (skutečně potřebných) 1.754.944 Kč a při realizaci možných úhrad řádných (10.000 Kč měsíčně) i mimořádných (200.000 Kč v září 2007, 1.555.000 Kč v květnu 2008 a 250.000 Kč v listopadu 2008) splátek, by žalobce v průběhu doby od prosince 2004 do května 2010 na úhradách dluhu zaplatil 2.635.000 Kč a k úhradě by zbývalo na jistině 1.110.764 Kč a na úrocích 297.970,70 Kč, celkem by tedy realizované úhrady a zbývající dluh činily dohromady 4.043.734,70 Kč, což je o 2.288.790,70 Kč více, než si žalobce na počátku potřeboval vypůjčit (1.754.944 Kč).
60. Soud na tomto místě k námitkám žalovaného dále uvádí, že žádné žalobcovo jednání není namístě hodnotit jako zavinění či spoluzavinění vzniklé škody (do výše shora vypočtené částky 2.288.790,70 Kč), není tu nic, co by přerušovalo příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a touto škodou. Za zavinění vzniklé škody nelze pokládat fakt, že žalobce výše popsanými finančními transakcemi, započatými uzavřením dvou Smluv o půjčce se [anonymizováno] [právnická osoba], a. s., v konečném důsledku na obstarání finančních prostředků, nutných k úhradě splatných daňových povinností, vynaložil vyšší částku, než odpovídá obvyklým úrokům, za něž banky poskytovaly úvěry po celou dobu, kdy žalobce neměl k dispozici částku 1.754.944Kč, neprávem zaplacenou na daňových povinnostech. Jak vyplývá z výše učiněných zjištění, pro žalobce nebyl v prosinci roku 2004 (a ani nikdy později) na bankovním trhu dostupný úvěr za účelem úhrady nezákonně vyměřené daně a penále. Žalobce dokonce neúspěšně takový úvěr poptával u ředitele pobočky [právnická osoba], ve Slaném. Žalobci tedy nelze nijak vyčítat, že si neopatřil finanční prostředky k úhradě daňové povinnosti úvěrem u peněžního ústavu, ale rozhodl se postupovat výše popsaným způsobem. Na tomto místě je třeba připomenout, že přepočteno na roční úrok (při shora popsaném složeném úročení) činila efektivní úroková sazba (tj. sazba odpovídající skutečně zaplaceným úrokům) vůči věřiteli [anonymizováno] [právnická osoba], a. s., 22,99 %, přičemž sjednaný úrok za zapůjčení další částky (navazující půjčky, z níž byla zaplacena úplata za postoupení původních půjček) od A. [příjmení] činil méně (18 % ročně). Je sice zřejmé, že tyto sazby jsou vyšší, než obvyklé úrokové sazby bank, nelze je nicméně hodnotit jako úrok zjevně nepřiměřený (lichvářský). Nelze v té souvislosti přehlédnout, že daňové penále v rozhodné době činilo podle ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSDP“) 0,1 % denně, tj. 36,5 % ročně. Nelze pak přehlédnout, že žalobce si v konečném důsledku vypůjčil potřebné prostředky levněji, než kolik by činilo nabíhající daňové penále.
61. V té souvislosti považuje soud za případné podotknout i to, že to byla sama žalovaná, kdo prostřednictvím správce daně mohl žalobci potřebné prostředky„ poskytnout“ za výhodnějších podmínek, a to formou povolení splátek daně. Nedoplatek by pak byl úročen sazbou úroku z odložené částky ve výši 140 % diskontní sazby podle ustanovení § 60 odst. 6 ZSDP, tj. ke konci roku 2004 by bývalo šlo o konkrétní sazbu 2,1 % Lze považovat za signifikantní, že ani správce daně takovou formu úvěru žalobci poskytnout nehodlal a jeho žádost o povolení splátek zamítl.
62. Soud také s ohledem na všechny popsané skutečnosti nemá za to, že by v tomto případě šlo pouze o účelově sjednávané půjčky (s výhradami popsanými v následujícím odstavci) – mezi zúčastněnými věřiteli a žalobcem skutečně docházelo k popsaným převodům a platbám, navíc v listopadu 2008, kdy docházelo k postoupení pohledávky z původních půjček na žalobce, nezastírá žalobce ani to, že skutečně užil své (tehdy) volné prostředky. Úvahám o účelovém vytvoření zjištěné situace odporuje také výše popsaná komplikovanost celého procesu – sjednání původních půjček, následováno jejich dvojím postoupením (vedoucím k zániku závazku splynutím), vyžadujícím však obstarání druhé série půjček, v obou fázích pak žalobce s věřiteli intenzivně jednal o snížení původně sjednaných úroků (a byl též úspěšný), veškerá tato jednání a převody jsou reálně doloženy. O účelovém vytvoření závazku by snad bylo možno uvažovat při sjednání jedné neměnné půjčky, zjevně však nikoli za výše popsaných okolností zjištěných v této věci. Soud je přesvědčen, že pokud by byl žalobce předmětné půjčky nepotřeboval (a to kupř. i proto, že by byl disponoval v rozhodné době vlastními prostředky v dostatečné výši), nebyl by tuto anabázi podstupoval. Soud proto nemá důvodnou pochybnost o tom, že výše popsaná situace (až na dále popsané výhrady) je skutečně důsledkem nezákonných rozhodnutí správce daně a nebyla žalobcem uměle vytvořena.
63. Pokud by snad bylo možno uvažovat o účelovém postupu žalobce, pak pouze v rozsahu, v němž si od prvního věřitele půjčil více, než kolik skutečně potřeboval. V rozsahu jdoucím nad rámec skutečně potřebné částky 1.754.944 Kč nicméně soud postupoval tak, že půjčku v tomto (excesivním) rozsahu do svého výpočtu nezahrnul, neboť v tomto rozsahu jdou zaplacené úroky plně k tíži žalobce a žalovaná za takto vzniklou škodu neodpovídá. Obdobně to pak platí také ve vztahu k částce, o kterou žalobce přeplatil svého bratra (rozdíl mezi částkou, za kterou byla pohledávka postoupena původní věřitelkou žalobcovu bratrovi, a částkou, za niž pak byla postoupena dále na žalobce); také v tomto rozsahu soud nárok uplatněný žalobce korigoval tak, že vypočtený úrok dosáhl pouze té úrovně, v jaké byl úrok reálně požadován původní věřitelkou. Konečně pak v souvislosti s dalšími půjčkami (z nichž byla hrazena úplata za postoupení pohledávky žalobci) soud připomíná, že za předpokladů výše popsaných by byla výše potřebné částky činila podstatně méně, a právě jen s touto nižší částkou pak soud dále počítal. Nadto soud zohlednil i jednotlivé částky, jimiž žalobce poskytnuté půjčky mohl splácet (pravidelné splátky po 10.000 Kč měsíčně, uváděné samotným žalobcem, jakož i mimořádné splátky popsané výše), byť tak reálně neučinil. Všechny jednotlivé kroky, jimiž žalobce škodu na své straně sám zvýšil, resp. jejichž opomenutím vznikající škodu nesnížil, tak byly v rámci výše popsaného výpočtu zohledněny a jejich vliv tak byl eliminován; ve vztahu k vypočtené 2.288.790,70 Kč proto již nelze hovořit o tom, že by si byl žalobce tuto škodu zavinil sám (či spoluzavinil).
64. Žalobci také nelze přičítat k tíži, že si neopatřil finanční prostředky na úhradu splatné daňové povinnosti prodejem svého nemovitého majetku, takové chování na daňovém dlužníku rozumně požadovat. Žalobce by byl v takovém případě nucen zbavit se majetku, který mu přináší či v budoucnu může přinést užitek či výnos. Jakkoli žalovaná trvá na tom, že žalobce měl k úhradě (nezákonně) doměřené daně použít prostředky získané z prodeje svého nemovitého majetku, je takový požadavek nutno vnímat jako nepřípadný i z pohledu jeho následků v kontextu toho, že v dané věci šlo o nezákonná rozhodnutí a daň včetně penále nakonec žalobci doměřena nebyla. Pokud by byl žalobce skutečně k prodeji přistoupil, bylo by zjevně jen stěží možné očekávat, že z prostředků vrácených mu po mnoha letech správcem daně poté opět nabude svůj bývalý majetek. Je zcela zjevné, že návrat do původního stavu je v tomto kontextu zcela iluzorní a i proto nelze po žalobci rozumně žádat, aby z důvodu nezákonného rozhodnutí měnil dosavadní strukturu svého majetku, když správce daně ani kdokoli jiný nemůže garantovat možnost vrácení do původního stavu. Žalobce jistě musel vážit mezi negativními důsledky přijetí nemalých dluhů z půjček a negativními důsledky prodeje nemovitého majetku (jiným způsobem zjevně potřebné částky nebyl schopen opatřit) a nelze mu jako nerozumné rozhodnutí za daných okolností vyčítat, že se rozhodl ponechat si všechny nemovitosti.
65. Z výše popsaných zjištění o vlastnickém či spoluvlastnickém právu žalobce k nemovitostem v k. ú. [obec] pak nevyplývá, že by žalobce disponoval na konci roku 2004 peněžními prostředky v takové výši, která by mu umožnila uhradit splatnou daň a penále. Jakkoli žalovaná tvrdí, že žalobce na základě smlouvy z 2. 4. 2004 utržil z prodeje spoluvlastnického podílu na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] částku 1.000.000 Kč, nelze z toho mít za prokázané, že žalobce měl tuto částku skutečně k dispozici v době, kdy sjednal obě prvotní půjčky; navíc jde o tvrzení uplatněné až po nastoupení účinků koncentrace řízení (skončením jednání dne 19. 12. 2012). Žalovaná k tomu navíc uváděla, že v době tohoto prodeje již byl vykonatelným prvostupňový dodatečný platební výměr, nelze však přehlédnout, že žalobce se proti němu bránil, probíhalo odvolací řízení, a i s ohledem na konečný výsledek řízení nelze pochybovat, že žalobce měl reálný důvod očekávat zrušení napadeného dodatečného platebního výměru. Teprve poté, kdy byly platební výměry pravomocné a bylo tedy již nepochybně třeba se jimi řídit, měl žalobce dostupné prostředky využít tak, aby vznikající škodu omezil; takto soud proto jako mimořádnou splátku zohlednil při svých výpočtech částku 200.000 Kč, kterou měl žalobce nepochybně k dispozici v září 2007, jakož i částku 1.555.000 Kč, jíž žalobce disponoval v květnu 2008.
66. Vzhledem k tomu, že zčásti byl žalobcův nárok uspokojen, a to v částce 202.444 Kč (správcem daně zaplacený úrok podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který slouží k náhradě škody) a v částce 490.172 Kč (další částka 200 Kč představovala náhradu za uhrazený poplatek za žádost o posečkání), zbývá uhradit částku 1.5496.174,70 Kč. Soud proto tímto rozsudkem vyhověl žalobnímu návrhu na náhradu škody v právě uvedené částce, naproti tomu co do rozdílu zbývajícího do částky 3.341.179 Kč (jež je nyní předmětem řízení poté, co část žalobcem uplatněného nároku byla již pravomocně zamítnuta) pak nezbylo než nárok zamítnout. Splatnost nedoplatku nastala po uplynutí šesti měsíců ode dne uplatnění nároku u Ministerstva financí (§ 15 odst. 2 ZOdpŠk), přičemž s ohledem na již pravomocné rozhodnutí týkající se zamítnutí nároku na úrok z prodlení do dne 15. 4. 2011 již není namístě úvaha, zda splatnost nastala před tímto dnem; k uvedenému dni však byl předmětný dluh splatný jistě. Nebyla-li pak přiznaná částka k uvedenému dni uhrazena, dostal se tím žalovaný stát do prodlení dle § 517 odst. 1 obč. zák. (aplikováno nyní podle § 3028 odst. 3 o. z.) a je v takovém případě povinen podle odst. 2 cit. ust. platit též úrok z prodlení, a to ve výši určené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
67. V souvislosti s úrokem z prodlení pak je podstatné, že žalobce na svůj účet náhradu (ve výši přesahující nyní přiznanou částku) ke dni 27. 11. 2013 obdržel, od tohoto dne již žalovaná v prodlení nebyla a soud proto dobu, po kterou úrok z prodlení z přiznané částky běží, ohraničil právě tímto datem. Nakolik však byla později tato částka po zrušení dřívějšího pravomocného rozsudku na základě výzvy žalované žalobcem vrácena (ke 2. 6. 2016), nastal tu opět stav jako před její prvotní úhradou a od uvedeného data je žalovaná opět v prodlení; úrok z prodlení je proto žalobci přiznán znovu od uvedeného data dále až do zaplacení.
68. Pokud pak jde o náhradu nákladů řízení, vyšel soud z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. V tomto řízení měl každý z účastníků úspěch pouze částečný a relativně srovnatelný (zhruba v poměru 2:3), soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal.
69. Konečně pak zbývá vypořádat náklady, které v tomto řízení platil stát. Jde o znalečné přiznané Doc. Ing. [jméno] [celé jméno znalce], Dr., usneseními ze dne 15. 4. 2019 (34.485 Kč) a ze dne 25. 9. 2019 (1.694 Kč), tj. celkem znalečné v částce 36.179 Kč. Z této částky pak soud uložil podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. podle míry úspěchu povinnost k náhradě žalobci v rozsahu 60 % (21.707 Kč) a žalované v rozsahu 40 % (14.472 Kč).
70. Pokud jde o lhůtu k plnění, uložil soud zaplacení všech přiznaných částek do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.