25 C 236/2024 - 45

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr.Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce [Anonymizováno], narozeného [Datum narození žalobce A], bytem [Adresa žalobce A], zastoupeného [Jméno žalobce B], advokátkou se sídlem č. p. [Anonymizováno], proti žalovanému [Anonymizováno] [právnická osoba][Anonymizováno], se sídlem [Anonymizováno] [právnická osoba], o omluvu a zaplacení 405.319,38 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce, kterou se domáhá na žalovaném zaplacení částky 405.319,38 Kč spolu se 14,75% úrokem z prodlení p. a. od 1.6.2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Zamítá se žaloba žalobce, kterou se domáhá na žalovaném uveřejnění omluvy na webových stránkách [Anonymizováno][právnická osoba][Anonymizováno] na úvodní stránce v sekci aktuality a v listinné podobě na oddělení 21 PŘ akutní po dobu nejméně 1 měsíce omluvy následujícího znění: „[podezřelý výraz] [podezřelý výraz] [právnická osoba] se tímto upřímně omlouvá panu [tituly před jménem] [jméno FO] za neoprávněné převzetí a držení v našem zařízení v roce 2019. Jsme si vědomi, že tato situace způsobila panu [jméno FO] značné osobní a profesní obtíže, včetně negativních sociálních dopadů. Zavazujeme se přijmout nezbytná opatření, aby se podobná situace v budoucnosti již neopakovala.“

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 5.12.2024 došlou zdejšímu soudu téhož dne se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 405.319,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení 14,75 % p.a. od 1.6.2024 do zaplacení a dále uložení povinnosti žalovanému na (i) webových stránkách [Anonymizováno][právnická osoba].cz/, na úvodní stránce v sekci aktuality a (ii) v listinné podobě na oddělení 21. př. akutní uveřejnit na dobu nejméně 1 měsíce omluvu následujícího znění: „[podezřelý výraz] [právnická osoba] se tímto upřímně omlouvá panu [tituly před jménem] [jméno FO] za neoprávněné převzetí a držení v našem zařízení v roce 2019. Jsme si vědomi, že tato situace způsobila panu [jméno FO] značné osobní a profesní obtíže, včetně negativních sociálních dopadů. Zavazujeme se přijmout nezbytná opatření, aby se podobná situace v budoucnosti již neopakovala.“ 2. Žalobce v žalobě uvádí, že byl dne 10.8.2019 nedobrovolně převzat a až do 20.8.2019 držen ve zdravotnickém ústavu žalovaného - [podezřelý výraz] [právnická osoba], a to na základě tvrzení jediného člověka - jeho tehdejší přítelkyně, když hysterická přítelkyně zavolala PČR s tím, že žalobce se chce zabít. Žalobce před ní přitom chtěl pouze utéct. Poté, co ji několikrát marně vyzýval k tomu, ať odejde, zamknul se do koupelny s taškou, ve které byla mimo jiné legálně držená zbraň. Přítelkyně pak konečně odešla. Během hospitalizace nedostával žádné léky, nepodstupoval žádná sezení s psychologem či psychiatrem ani žádnou jinou léčbu. Nevykazoval sebemenší známky toho, že je nebezpečný sobě či komukoliv jinému. I tak v ústavu musel strávit celých 10 dnů. Žalobce byl na 10 dnů bezdůvodně zbaven osobní svobody, což zasáhlo do jeho pověsti v podobě hospitalizace v psychiatrickém ústavu, narušení rekonvalescence po velmi těžké dopravní nehodě, narušení snahy o získání zaměstnání, takže si dokonce změnil jméno, obvodního lékaře a přestěhoval se, neboť byl převzat do léčebny tak, že na adresu jeho bydliště přijelo ozbrojené komando, které ho donutilo lehnout si na před domem na zem a spoutali ho. Po takové scéně už logicky nemohl dál bydlet tam, kde bydlel. V důsledku neoprávněné hospitalizace žalobce přišel také o přátele, kteří jej začali vnímat jako osobu se závažnými psychickými problémy a distancovali se od něj. Tento zásah zničil mezilidské vztahy, ale také podkopal sociální status žalobce a způsobil mu pocit izolace. Vše bylo završeno téměř čtyřletým soudním sporem, jehož součástí bylo celkem [hodnota] soudních rozhodnutí – 3 rozhodnutí soudu prvního stupně, 3 rozhodnutí odvolacího soudu a dokonce rozhodnutí Nejvyššího soudu. Až poslední 2 rozhodnutí – usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21.4.2023 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.8.2023 potvrdila, že jeho převzetí a držení ve zdravotnickém zařízení nebylo přípustné.

3. Podle žalobce žalovaný převzetím a držením žalobce ve zdravotnickém zařízení porušil § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o.z.“), podle kterého „lze převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem“. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách lze pacienta bez souhlasu hospitalizovat, pouze pokud „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak“. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 19 L 2682/2019 ze dne 21.4.2023 bylo postaveno na jisto, že ze strany žalovaného došlo k porušení uvedených zákonných povinností. Porušením těchto zákonných povinností žalovaný zasáhl do absolutního práva žalobce, zejména práva na osobní integritu a v souladu s § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku je tedy žalovaný povinen nahradit, co tím způsobil. S odkazem na § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 2956 o. z. a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se tak domáhá zaplacení žalované částky, když mu mj. vznikla zejména škoda z titulu nákladů vynaložených na právní zastoupení v řízení o přípustnosti držení ve zdravotnickém zařízení. Za dobu celého soudního sporu žalobce uhradil za právní služby částku 105.319,38 Kč. V roce 2019 uhradil částku ve výši 24.200,- Kč jako zálohu na právní služby. Na základě domluvy s advokátní kanceláří, která žalobci poskytovala (a stále poskytuje, byť došlo ke změně názvu) právní služby, byla zbývající částka byla uhrazena v srpnu roku 2023, a to v rámci vypořádání mezi kanceláří a žalobcem v rámci jiného soudního sporu. Tato částka byla v zásadě uhrazena tak, že žalobce „přenechal“ kanceláři část nákladů, které byly žalobci přiznány v rámci jiného soudního sporu. Konkrétně byla takto uhrazena částka ve výši 81.119,38 Kč. Žalobce dále požaduje úhradu částky ve výši 300.000,- Kč coby přiměřené zadostiučinění, neboť byl terčem posměchů, bylo na něj nahlíženo jako na nestabilního, musel změnit mimo jiné bydliště, jméno a obvodního lékaře. Musel také znovu žádat o zbrojní průkaz, dokládat psychologické posudky apod. Ztížilo mu to a na čas dokonce znemožnilo hledání nového zaměstnání a rekonvalescenci po těžkém úrazu, který žalobce utrpěl v roce 2018. Dále žalobce požaduje, aby žalovaný na svých webových stránkách, konkrétně na úvodní stránce v sekci aktuality a v listinné podobě na oddělení, kde byl žalobce pacientem (21.př. akutní) uveřejnil na dobu nejméně 1 měsíce omluvu shora uvedeného znění.

4. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že už v roce 2022 se jakýkoliv jeho peněžitý nárok s ohledem na § 629 ve spojení s § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku promlčel, protože žalobce se o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvěděl nejpozději při svém propuštění, tj. 20.8.2019, neboť podle žalobce promlčecí lhůta počíná běžet prvním dnem, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. K tomu, aby právo mohlo být uplatněno poprvé, je třeba, aby oprávněná osoba věděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (nebo vědět mohla a měla). Tímto dnem má být den, kdy oprávněný objektivně mohl podat k soudu či jinému příslušnému orgánu veřejné moci úspěšný návrh, aby byla povinnému uložena odpovídající povinnost a kdy má oprávněný znalost rozhodných okolností. Žalobce je přesvědčen, že promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody a nemajetkové újmy začala běžet nejdříve vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 19 L 2682/2019 ze dne 21.4.2023. I kdyby promlčecí lhůta začala plynout v den propuštění žalobce z [právnická osoba], považuje žalobce promlčení tohoto nároku s ohledem na všechny okolnosti věci – zejména na opakované rozhodování soudů v neprospěch žalobce, dobu trvání celého soudního procesu a postoji žalované k celé věci, za rozporné s dobrými mravy.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že líčení žalobce je v mnoha ohledech zavádějící a mylné. Je pravdou, že žalobce byl přijat k hospitalizaci bez souhlasu na základě okolností, které vzbuzovaly důvodnou obavu o jeho zdraví a bezpečnost. Žalobce vykazoval známky duševní poruchy se suicidálními tendencemi již před samotným incidentem, což potvrdila jeho přítelkyně, která je sama lékařkou. Tato osoba situaci dlouhodobě sledovala, její obavy nebyly výsledkem paniky ani hysterie, ale zakládaly se na opakovaném pozorování chování žalobce. Incident, kdy se žalobce po hádce s přítelkyní zamkl v koupelně se střelnou zbraní, naplnil její obavy do té míry, že nepovažovala za možné postupovat jinak než přivolat záchrannou zdravotnickou službu, resp. Policii ČR. Přijímací lékařka situaci správně vyhodnotila jako bezprostřední ohrožení života, což potvrdil také znalecký posudek psychiatra. [adresa] hospitalizace v [název], která následovala po přijetí, byla zaměřena především na observaci žalobcova zdravotního stavu. Tento postup představuje standardní lékařský přístup v oboru psychiatrie, jehož cílem je vyloučit vážnější (akutně ohrožující) duševní poruchu. Observace pacienta v bezpečném prostředí umožňuje lékařům vyhodnotit nejen akutní rizika, ale také získat podrobnější přehled o pacientově psychickém stavu, což je nezbytné pro volbu vhodné léčby nebo dalšího postupu. Přestože bylo zpětně vyhodnoceno, že držení žalobce v [název] nebylo přípustné, závažnost situace v době jejího posuzování neumožnila jeho přítelkyni, policii, záchranářům ani přijímajícímu lékaři jednat jinak. Žalovaný poukázal i na část rozhodnutí Městského soudu č.j. 35 Co 128/2023-416 ze dne 29.srpna 2024, v níž odvolací soud uvedl, že „předně nesouhlasí, že by změnu rozhodnutí nebyla vynucena závěry usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1150/2022-263, kterým je soud prvního stupně i soud odvolací tzv. kasačně vázán (srov. § 226 a § 243g odst. 1 o.s.ř.). Z tohoto usnesení, jakož i z tam odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. US 2545/17 publikovaného pod č. 36/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu vyplývá, že podstatou řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, ve kterém je pokračováno k prohlášení umístěného podle § 72 z.ř.s. je objektivní zjištění důvodnosti tohoto držení. Z toho vyplývá, že s rozhodnutím, kterým bude deklarována nedůvodnost či nezákonnost tohoto držení, se tedy nutně nepojí negativní odsudek žalovaného zdravotního ústavu, resp. podmínkou takového rozhodnutí není postup non lege artis zdravotního ústavu, který má při příjmu pacienta a rozhodování o jeho nedobrovolné hospitalizace jen omezené množství informací a času. Podobně též např. není podmínkou odpovědnosti státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem za nedůvodné vazebně vedené trestní stíhání subjektivní pochybení soudu při vydání rozhodnutí o vazbě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 125/2011 nebo 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínky pro skutečně objektivní zhodnocení důvodnosti hospitalizace se tedy přesouvají až do nynější fáze soudního rozhodování.“ 6. Žalobce žádá náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody dle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku s tím, že rozhodnutím č.j. 19 L 2682/2019-400 ze dne 21.dubna 2023 bylo postaveno na jisto, že došlo k porušení § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a žádá náhradu ve smyslu § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle žalovaného, pokud nároky vůbec vznikly, tak byly v plném rozsahu promlčeny, a vznáší proto námitku promlčení. Podle § 612 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se promlčují práva na odčinění újmy ve smyslu § 2956 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Promlčují se právo na náhradu škody vzniklé v souvislosti se zásahem do osobnostních práv (§ 2951 odst. 1) a právo na odčinění nemajetkové újmy vyvstalé na osobnostních statcích (§ 2951 odst. 2, § 2956), včetně specifických nároků primárních i sekundárních obětí při ublížení na zdraví či usmrcení (§ 2958 a násl.). Promlčení podléhá rovněž právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí osobnostní hodnoty (§ 2991). Z § 612 plyne, že se právo na náhradu nemajetkové újmy v režimu právní úpravy účinné od 1.1.2014 promlčuje, ať již má být tato újma odčiněna formou morální satisfakce (například omluvou), nebo poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích (shodně Elischer 2019). Daná teze byla obiter dictum vyslovena též v rozsudku 30 Cdo 2387/2012 (Rc 72/2013), jenž shodný závěr dovodil ve vztahu ke speciální úpravě promlčení obsažené v § 32 odst. 3 OdpŠk. Obecný běh subjektivního promlčení podle § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku dopadá jak na majetková, tak na osobní práva, pokud nejsou vyloučena z promlčení. Uplatní se subjektivní délka promlčecí lhůty 3 roky s tím, že aplikace objektivní lhůty je v tomto případě vyloučena ve smyslu § 636 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pro započetí běhu promlčecí lhůty je podstatné vědomí o základních okolnostech, jejichž znalost je nezbytná pro úspěšné uplatnění práva na náhradu újmy před orgánem veřejné moci. Není ale zapotřebí, aby měl poškozený jistotu úspěchu ve věci. Rovněž není nezbytné, aby byl poškozenému rozhodný skutkový děj znám do všech podrobností (například při úmrtí v důsledku nedostatečné lékařské péče poskytované ve zdravotnickém zařízení není rozhodující, kdy se pozůstalí dozvěděli o tom, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu k úmrtí, tedy jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada; stačí vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče (25 Cdo 2891/2007, 25 Cdo 3384/2015, Cdo 2986/2019). Významná není ani dostupnost důkazních prostředků k prokázání těchto skutkových okolností. Obtížnost zajištění potřebných důkazů (nebo nejistota ohledně právní kvalifikace) proto nepůsobí odsunutí počátku promlčecí lhůty podle § 619 a 620 (21 Cdo 210/2003, 25 Cdo 1331/2005, 25 Cdo 1826/2010). Okamžikem počátku běhu promlčecí lhůty bylo v tomto případě nejpozději propuštění žalobce z hospitalizace v [název] v roce 2019. Od tohoto okamžiku mohla začít plynout tříletá promlčecí lhůta, která tak k dnešnímu dni již dávno uplynula. V tomto případě je zcela bezvýznamné, kdy došlo k soudní deklaraci nepřípustnosti držení v [název]. Žalovaný též zdůraznil, že žalobci nevznikl žádný nárok na náhradu újmy (ať už majetkové či nemajetkové). Ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku předpokládá, že ke vzniku povinnosti nahradit škodu je mimo jiné potřeba (vlastního) zavinění (alespoň) ve formě nedbalosti a porušení povinnosti stanovené zákonem. Jak bylo konstatováno, rozhodnutí o nezákonnosti převzetí nijak neindikuje, že šlo o postup non lege artis a takový závěr nelze automaticky vyvodit. Současně pak z daného skutkového stavu nijak nevyplývá, že by bylo možné dovozovat zavinění (ani ve formě nedbalosti) na straně žalovaného, neboť šlo o situaci, kdy zdravotnický personál [název] vzhledem k informacím, které měl k dispozici, zcela důvodně nabyl dojmu, že jsou zákonné podmínky pro nedobrovolnou hospitalizaci splněny. Veškeré informace, které měl zdravotnický personál [název] v době hospitalizace žalobce k dispozici, poukazovaly na jeho významnou a bezprostřední nebezpečnost namířenou proti sobě samému. Ostatně potvrzující rozhodnutí, na které žalobce odkazuje, konstatuje, že „s rozhodnutím, kterým bude deklarována nedůvodnost či nezákonnost tohoto držení, se tedy nutně nepojí negativní odsudek žalovaného zdravotního ústavu, resp. podmínkou takového rozhodnutí není postup non lege artis zdravotního ústavu, který má při příjmu pacienta a rozhodování o jeho nedobrovolné hospitalizaci jen omezené množství informací a času“. Skutečnost, že při zvažování naplnění zákonných podmínek pro nedobrovolnou hospitalizaci ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, je na místě určitá „medicínská opatrnost“ (tedy není nezbytné přistihnout pacienta v daný okamžik při činu - jak „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“), a že za tento postup nelze zdravotníky/nemocnice penalizovat (a přičítat jim tuto k tíži), byla judikována již Nejvyšším soudem (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2368/2024 ze dne 24.9.2024, z něhož vyplývá, že „v době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však nezbytně také její projevy. Bylo by proti smyslu tohoto zákona vyčkávat, než bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot.“ Žalovanému tak nelze přičítat zavinění (včetně porušení povinnosti stanovené zákonem), a to ani ve formě nedbalosti, a tedy nedošlo tak ke splnění podmínek pro vznik nároku na náhradu újmy (ať již újmy na jmění či nemajetkové újmy) žalobce. Kromě toho žalobce nijak neuvedl, jakým způsobem došel k jím požadované výši náhrady nemajetkové újmy. Žalobce nemá nárok požadovat zaplacení jím naznačené částky nákladů na právní zastoupení v řízení o přípustnosti držení ve zdravotnickém zařízení. Kromě toho žalobce si v daném řízení o detenci mohl nechat ustanovit soudem jmenovaného opatrovníka pro řízení z řad advokátů (ve smyslu § 69 ve spojení s § 74 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), kdy takové náklady zastoupení žalobce v řízení by byly hrazeny ze strany státu a nikoli žalobcem. Kromě toho při výpočtu nákladů právního zastoupení je třeba vycházet z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). V žádném případě pak není možné požadovat odčinění „okolností zvláštního zřetele hodných“ podle § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť by bylo zapotřebí zavinění ve formě úmyslu při způsobení takové újmy. V neposlední řadě požadavek na uveřejnění omluvy není přiměřený a ani standardní. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3402/2019-II. ze dne 15.7.2021 vyplývá, že už samotné rozhodnutí (o nezákonnosti převzetí do ústavní péče bez souhlasu dané osoby) představuje satisfakci (za takový zásah do osobnostních práv), pokud „zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo“. Závěrem žalovaný opětovně projevil lítost nad tím, že žalobce vnímá svou hospitalizaci úkorně a že se cítí dotčen na svých právech, neboť cílem lékařů i dalšího ošetřovatelského personálu žalovaného, který postupoval de lege artis, bylo především poskytnout žalobci profesionální pomoc ve zřejmě velmi obtížné fázi života žalobce.

7. Žalobce při jednání doplnil, že částka 105.319,38 Kč představuje náhradu škody z titulu nákladů vynaložených na právní zastoupení v řízení o přípustnosti držení ve zdravotnickém zařízení, s tím, že tato částka byla uhrazena bankovním převodem. Pokud v detenčním řízení zastupovali žalobce různí advokáti, jednalo se o členy advokátní kanceláře [právnická osoba] Detenční řízení trvalo 5 let. Zastupovala ho současná právní zástupkyně [Jméno žalobce B], která pracovala jako koncipientka v jedné advokátní kanceláři, kterou později změnila, v mezidobí složila advokátní zkoušky, takže mohla už zastupovat žalobce napřímo a nemusela ho zastupovat v zastoupení jiného advokáta. Požadovaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč představuje náhradu za neoprávněné zadržení žalobce jako přiměřené zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobce. Rovněž zveřejnění omluvy na webových stránkách žalovaného požaduje žalobce ze stejného právního titulu, tedy z titulu ochrany osobnosti, z toho důvodu, že detenční řízení probíhalo dlouho, táhlo se, žalobce byl popotahován před soudy, věděli o tom sousedé a zveřejnění omluvy proto žalobce považuje za standardní a odpovídající. Zveřejnění omluvy požaduje z toho důvodu, že byl 10 dní bez zákonného důvodu držen v léčebně žalovaného, přičemž po celou dobu se setkával s tím, že na něj bylo hleděno skrz prsty. Setkával se tam se spolupacienty, kteří na tom byli stejně jako on. Zveřejněním omluvy sleduje to, aby těmto osobám dal naději, že to dokázal, že můžou hájit svá práva a že uvidí, že se to jemu podařilo. Vadí mu, že byl 10 dní držen bez zákonného důvodu, nikdo však nebyl potrestán, nikomu nebyly sníženy odměny, nic se neděje.

8. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud tyto důkazy: [právnická osoba]

9. Další důkazy považuje soud za nadbytečné, neboť skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí vyplývá ze spisu zdejšího soudu sp.zn. 19 L 2682/2019 a z důkazů v něm shromážděných.

10. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění: Ze spisu zdejšího soudu sp.zn. 19 L 2682/2019 soud zjistil, že dne 10.8.2019 [podezřelý výraz] v [adresa] – [právnická osoba] (dále též „[název]“) zdejšímu soudu oznámila, že přijala dne 10.8.2019 ve 13:22 hodin bez písemného souhlasu žalobce [jméno FO], a soud proto usnesením ze dne 10.8.2019 č.j. 19 L 2682/2019-3 zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče podle § 76 zák.č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) a ustanovil žalobci procesního opatrovníka [tituly před jménem][jméno FO].

11. Usnesením ze dne 16.8.2019 č.j. zdejší soud rozhodl, že převzetí umístěného [jméno FO] do zdravotního ústavu [podezřelý výraz] v [adresa] – [právnická osoba], [adresa] dne 10.8.2019 je v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č.372/2011 Sb. Tyto důvody trvají nadále. Usnesením ze dne 30.8.2019 č.j. 19 L 2682/2019-24 pak soud řízení zastavil s tím, že umístěný byl dne 20.8.2019 propuštěn.

12. Žalobce proti usnesení podal dne 2.9.2019 prostřednictvím zvoleného právního zástupce [tituly před jménem][jméno FO] odvolání a podáním ze dne 1.10.2019 pak sdělil, že ve smyslu § 72 z.ř.s. trvá na projednání věci. Usnesením ze dne 11.2.2020 č.j. 35 Co 373/2019-49 proto Městský soud v Praze usnesení soudu I.stupně ze dne 16.8.2019 č.j. 19 L 2682/2019-18 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na to, že umístěný i po propuštění ze zdravotního ústavu trvá na projednání této věci, tj. ve smyslu judikatury Ústavního soudu ČR je v takovém případě nutné provést dokazování v plném rozsahu, neboť soud není vázán zákonem stanovenými lhůtami a k objektivnímu zjištění důvodnosti převzetí umístěného do zdravotního ústavu (§ 38 odst. 1 písm. b/ zákona č. 372/2011 Sb.) je nutné ve smyslu § 70 odst. 1 z. ř. s. jmenovat znalce. Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 28.2.2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 výslovně dovodil, že ,,zahájí-li soud znovu řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby, které bylo zastaveno, protože tato osoba byla mezitím ze zdravotního ústavu propuštěna, ale prohlásila podle § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, že na projednání věci trvá, je soud, nejsa vázán lhůtou 7 dnů podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 77 odst. 1 z. ř. s., povinen podle § 70 odst. 1 z. ř. s. ke zjištění zdravotního stavu a zjištění, zda držení osoby ve zdravotním ústavu bylo nutné, jmenovat znalce, jímž nemůže být lékař, který pracuje v daném zdravotním ústavu. Objektivní zjištění důvodnosti tohoto držení, možné pouze na tomto základě, je předpokladem uplatnění práva na náhradu škody nebo nemajetkové újmy takovou osobou v případě jeho neoprávněnosti, k němuž její prohlášení, že trvá na projednání věci, zpravidla směřuje.“ 13. Dne 23.6.2020 si žalobce změnil jméno z [jméno FO] na [jméno FO]. Soud v dalším řízení ustanovil soudního znalce, provedl účastnický výslech žalobce (č.l. 145), výslech znalce [jméno FO].[jméno FO] (č.l. 164), výslech svědků zdravotnického záchranáře [právnická osoba], partnerky žalobce [jméno FO] (č.l. 175) i svědky zasahující policisty [jméno FO] a [jméno FO] (č.l. 187). Následně rozsudkem ze dne 24.6.2021 č.j. 19 L 2682/2019-190 rozhodl, že převzetí umístěného člověka: [jméno FO], nar.[Datum narození žalobce A] [právnická osoba], [adresa] dne 10.8.2019 bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č.372/2011 Sb. a že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. Soud z posudku ustanoveného znalce z oboru psychiatrie [jméno FO].[jméno FO] zjistil, že pacient je nezralá osobnost, narcisticky strukturovaná, egocentrická. Jeho chování popisované ve zdravotní dokumentaci odpovídá jeho osobnostní struktuře. Porucha – narcismus nezralé osobnosti - není farmakologicky ovlivnitelná, jádro poruchy – psychická nezralost je ovlivnitelná jen dlouhodobou velmi intenzivní psychoterapií. V době přijetí byla operativní diagnóza správná na základě informací a zhlédnutí pacienta, závěr na jeho nebezpečnost pro sebe byl oprávněný. K závěrům znalec dospěl též na základě svého odborného vzdělání a celoživotní praxe v oboru. Zdroje informací nasvědčovaly možnosti suicidálního chování a nebezpečnost pro okolí s odkazem na střelbu v lese nedovolovala též jiný závěr. K těmto závěrům znalec došel na základě informací z dokumentace, vyšetření pacienta. Zásah policie proti pacientovi – pacient měl být překvapen, a zřejmě nebral na vědomí stanovisko a emoční stav mysli své přítelkyně. Z výslechu znalce před soudem bylo zjištěno, že zda, trvala objektivně hrozba nebezpečnosti pacienta v době přijetí, neví, ale dostupné údaje k tomu to nasvědčovaly. Údaje, které k tomu nasvědčovaly, jsou vesměs citovány v posudku. Je pravdou, že jako tři zdroje v posudku uvedl záznam RZS, policie a přítelkyně [tituly za jménem][jméno FO]. Zda lékařka při příjmu konstatuje tuto akutní hrozbu, je otázka právní nikoli znalecká. Z toho, co se dozvěděl ze spisu, mohlo k závěru o bezprostřední hrozbě dojít. Zprávu příjmové lékařky měl k dispozici. Zda existoval jiný důkaz, než je tvrzení partnerky, je otázka právní nikoli znalecká. Posudek je založen na všech údajích, které měl k dispozici a které jsou citovány v posudku. Výklad zdrojů a kvality posouzení je otázka právní nikoli znalecká. Nejde o otázku viny ale posouzení stavu. V době přijetí měla příjímací lékařka dostatek informací aby dospěla k závěru uvedenému ve zprávě tak, že nemohla z těchto informací vyloučit případnou další agresi pacienta, takže její závěr je správně a dostatečně podložen. K otázce navrhovatele, zda v době přijetí trpěl nějakou duševní poruchou, uvedl, že v době přijetí z hlediska psychiatra a chování pacienta trpěl duševní poruchou. Podle popisu šlo u pacienta o hyperafekt. Měl k dispozici celou lékařskou dokumentaci. Je citována ve spise. Zda v době přijetí pacienta bylo možno potencionální hrozbu nebezpečnosti odvrátit jinak, je otázka právní. K tomu, zda bylo možno tuto hrozbu odvrátit jinak než hospitalizací, uvedl, že toto rozhodnutí je výlučně na přijímacím lékaři. Lékař vychází z aktuálních informací v době přijetí a to za účelem ochrany pacienta a společnosti. Pokud tyto údaje jsou vyhodnoceny tak, že by mohlo dojít k agresi pacienta, pak jeho závěr je správný. Přijímací lékařka vycházela a při příjmu popsala celkovou situaci ze všech údajů, které měla k dispozici, a její závěr o hrozbě pacienta z důvodu případné agrese byl správný. K tomu, zda z údajů přijímací lékařky, které uvedla, vyplývá nebezpečnost pro pacienta nebo okolí, uvedl, že z jeho hlediska se lékařka rozhodla správně. Navrhovatel se jevil jako nezdrženlivý agresivní pacient psychopat. Z odborného vyjádření ošetřujícího lékaře v době přijetí do nemocnice dne 10.8.2019 bylo zjištěno, že umístěný trpí poruchou přizpůsobení. Na oddělení odbrzděný, akcentované osobnostní rysy na organickém podkladě s impulzivitou, emoční nestabilitou, bagatelizace sebevražedného chování před přijetím (držitelem dvou střelných zbraní), přítomny riziko faktory pro sebevraždu, těžký úraz v anamnéze, depresivní propady anamnesticky se sebevražednými ideacemi, riziko chování, impulzivita, emoční nestabilita, compliance s léčbou byla nedostatečná, nabídnut stabilizátor nálady, ke snížení emočního frustrace a impulzivity, nabízenou léčbu odmítá, při propuštění možné zhoršení stavu, znovu objevení obtíží chování pod vlivem fatických emočních výkyvů včetně ohrožení sebe sama a dokonání sebevraždy, heteroagresivních chování v nezvladatelné afektu. Umístěný je nebezpečný sobě i okolí, nutný observační pobyt, a nasazení stabilizátorů, před přijetím se zavřel v koupelně, kam si vzal zbraň, přijela zásahová policejní služba, která ho následně přivezla sem. [adresa] riziko ohrožení se na životě a použití střelné zbraně. U umístěného nadále přetrvávají důvody hospitalizace a nebyla možná ambulantní léčba, pro bezprostřední nebezpečnost sobě i okolí, stav tedy není možné zvládnout jinak než za hospitalizace. U umístěného se jedná o první pobyt v [název]. Ambulantní psychiatr: [tituly za jménem] [Anonymizováno], kam dochází od 8/2018 - stav po autonehodě, pravém subdurálním hematomu, snad před 3 dny psychologicky vyšetřen, aktuálně via RZS a PČR volala přítelkyně, dnes když se s ním chtěla rozejít, zamknul se v koupelně s pistolí a řekl jí, že když odejde tak se zastřelí. Při přijetí vigilní, lucidní, orientován plně, formálně spolupracuje, na dotazy odpovídá v relaci, bez latence, psychomotorické tempo norma, dysforický, tenzní, apsychotický, sebevražedné ideace nepřesvědčivě popírá, dle přítelkyně doma sebevražedné tendence, nenáhledový, manipulativní. Nedobrovolný vstup – recentně sebevražedné tendence, riziko sebevražedného jednání - nebezpečný zejména sobě. Navrhovatel slyšen jako účastník řízení dne 15.8.2019 mimo jiné uvedl, že v sobotu měli s partnerkou rozmíšku, nic extra. Partnerka si pravděpodobně špatně vyložila jeho odchod do koupelny, kdy se tam zamknul a patrně si špatně vyložila, že by si mohl ublížit. Ze zdravotnické dokumentace bylo zjištěno ze záznamu o výjezdu Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy ze dne 10.8.2019 kolem 12:46-13:10 vypracovaném jejím zaměstnancem [tituly před jménem] [právnická osoba], [tituly za jménem], že zde se uvádí: „Volá nás PČR, pacient před 3 dny vyhrožoval přítelkyní smrtí, dokonce ji ohrožoval zbraní a i vystřelil z ní. Dnes, když se s ním chtěla rozejít, zamknul se v koupelně a řekl jí, že jestli odejde, tak se zastřelí. Na místo dorazila PČR a pacienta zpacifikovala pouty. Se mnou se baví vyrovnaně a klidně, zdá se, že ví, co má odpovídat.“ Ze záznamu o příjmovém vyšetření v Psychiatrické nemocnici [právnická osoba] ze dne 10.8.2019 v 14.20 vypracovaném lékařkou [jméno FO].[jméno FO], že se zde uvádí výpověď přítelkyně [jméno FO].[jméno FO], kontaktované telefonicky: „Hodně se od včerejška hádali, říkal, že je jak jeho bývalka, vzal si tašku se zbraní do koupelny. Permanentně jí vyhrožuje, aby udělala, co on chce. Nikdy neřekl, že by jí ublížil. Když řekne, že se s ním rozchází, tak jí naznačuje, že si ublíží.“ Ze záznamu o vyšetření na oddělení 21 v Psychiatrické nemocnici [právnická osoba] ze dne 10.8.2019 dokončeném 11.8.2019 v 10:53 [jméno FO].[adresa] vyplývá, že zde je zpracován podrobnější telefonický rozhovor s přítelkyní [jméno FO] „strašně se zhádali, začal brečet, řekl jí, ať vypadne, zavřel se se zbraní, prý to dělal i minulé slečně. V dubnu dokonce i střílel… včera to nedala, měla strach, že si něco udělá, mrzí jí to. On jí včera psal, naznačuje to pořád, - např. „ty seš ta poslední, takže jestli se rozejdeme, víš, co bude dál.“ Počítá s tím, že se jí bude mstít. Trvá to dlouho, největší gradace byla v dubnu, tam u snad se se pokusil o sebevraždu, neví jak. Včera jí psal strašně moc zpráv, to není normální. Je úplně vyřízená, teď půjde na policii.“ Dále se zde zaznamenává telefonát s příslušníkem místního oddělení policie na [adresa] prap. [jméno FO]: „Něco se tam zabavilo, máme to tady zajištěný. Zda je zájmovou osobou, dáme vědět telefonicky.“ Dále je zde zaznamenán podrobný rozhovor s [jméno FO], který popisoval konflikt jako neškodný: „Opravdu nemá nejmenší zájem si jakkoliv ubližovat. Naznačovat si ublížení? Ona velmi často používá slovo naznačovat. Ne, není si vědom toho, že by naznačoval, že si ublíží. Ani nikomu jinému. Možná si nevykládá slovo konec mezi námi nějak jinak.“ [jméno FO].[jméno FO] zaznamenává, že výpověď [jméno FO] se jeví srozumitelná „myšlení je souvislé a zcela bez bludné produkce … zcela apsychotický, akt. bez poruch chování, bez auto- či heteroagrese, suicidální ideace popírá … aktuální suicidální riziko hodnotím jako nezanedbatelné z důvodu vleklé vztahové krize, která se nyní dostala v patrnost PČR (+zabaveny legálně držené zbraně), což u pacienta dané osobnostní struktury považuji za vysoce rizikové.“ Pracovně uzavírá diagnózu jako „F43.2 – vs. nezvládnutý afekt při vleklé vztahové krizi.“ Do plánu si zaznamenává, že je třeba objektivizovat informace zejména ohledně výhrůžek sebevraždou, zajistit psychologickou pomoc. Mezitím již i policie potvrdila, že jde o zájmovou osobu. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 10.8.2019 bylo zjištěno, že na linku 158 bylo oznámeno, že v bytě navrhovatele je muž, který vyhrožuje sebevraždou zastřelením a je uzamčený v koupelně se svou zbraní. Oznamovatelka paní [jméno FO] uvedla, že je přítelkyně navrhovatele, že před týdnem byli spolu v lese, kde po hádce navrhovatel [jméno FO] vytáhl pistoli a vyhrožoval, že se zastřelí. Ona mu vzala pistoli, vytáhla zásobník z ní a odešla. Pak slyšela výstřel, proto zavolala polici. Navrhovatel jí sdělil, že se chtěl zabít, ale střelil vedle. Dne 10.8.2019 po hádce v bytě se navrhovatel zavřel na záchodě s taštičkou, ve které nosí zbraň. Proto oznamovatelka zavolal opět policii. Při zásahu vyšel navrhovatel ze dveří svlečený do půl těla a zvedl ruce. U muže byla provedena prohlídka, byla mu nasazena pouta, tím došlo k omezení osobní svobody, neboť vyhrožoval, že sám sebe ohrozí na životě a zdraví. Po vstupu do bytu byla na stole v kuchyni nalezena taštička se zbraní Glock 19 se zásobníkem a v ložnici v tašce na zbraně puška [Anonymizováno] s pěti zásobníky do pušky. Navrhovatel byl převezen do PN [právnická osoba]. Navrhovatel k důkazu o svém zdravotním stavu předložil čestné prohlášení [jméno FO], ze dne 14.8.2019, který uvedl, že je přítelem navrhovatele, u kterého se nikdy neprojevily známky duševní poruchy nebo suicidální poruchy. Dále čestné prohlášení [jméno FO] ze dne 15.8.2019, kde je uvedeno, že je blízkou přítelkyní navrhovatele a u navrhovatele se nikdy neprojevily znaky duševní či sociální poruchy. Soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny podmínky ust. § 38 odst. 1) písm. b/ zák. č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, když z provedených důkazů vyplývá, že v době převzetí pacient vyhrožoval zabitím sebe, ale i předtím přítelkyni [jméno FO]/viz její výpověď, dále výpověď svědků- zasahujících policistů, záznamu policie o zásahu dne 10.8.2019, výjezdu RZS, příjmové zprávy do PN, a dalších shora uvedených důkazů/, že v době převzetí byl pacient nebezpečný nejenom sobě, ale i okolí. I druhá podmínka detence a to známky duševní poruchy, byla splněna. Odborný znalecký posudek potvrdil příjmovou diagnózu pacienta – pacient trpěl poruchou a to narcismem nezralé osobnosti, porucha přizpůsobení byla diagnostikována v době přijetí jako správná, stejně tak nebezpečnost pacienta pro okolí a možnost suicidálního jednání. Podle znalce se pacient jevil jako nezdrženlivý agresivní psychopat. Čestné prohlášení [jméno FO] a [jméno FO] o zdravotním stavu pacienta není relevantní, je napsáno obojí stejným textem a se stejným obsahem podepsáno oběma a o zdravotním stavu pacienta v době detence nevypovídají vůbec nic. Z provedených důkazů vyplývá, že pacient byl nebezpečný hrozbou střelnou zbraní v době přijetí, ale i předtím/incident v lese/, riziko sebevraždy tedy bylo reálné, pacient byl impulzivní a agresivní. Z tohoto důvodu byla nemocnice oprávněna převzít umístěného člověka do nemocniční péče (§ 78 z. ř. s.), neboť byl bezprostředně a závažným způsobem nebezpečný svému okolí i sobě a nebylo možno získat souhlas pacienta s hospitalizací, neboť to jeho zdravotní stav neumožňoval. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 23 a 74 z. ř. s.

14. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením 14.12.2021 č.j. 35 Co 358/2021-221 rozsudek soudu I.stupně potvrdil a podle § 23 z.ř.s. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud shrnul, že důvody pro hospitalizaci žalobce bez jeho souhlasu podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. v ten moment byly splněny, když z informací dostupných v době příjmu vyplynulo, že žalobce ohrožuje bezprostředně sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy. Je pravdou, že celá věc vznikla z oznámení paní [jméno FO], ale znalec z oboru psychiatrie [jméno FO].[jméno FO] potvrdil, že v době přijetí byla operativní diagnóza správná a že postup lékařky správný byl, když lékařka korektně vyhodnotila byť i popírané pohrůžky sebevraždou jako reálné riziko. Na základě informací a zhlédnutí pacienta závěr o jeho nebezpečnosti pro sebe byl oprávněný včetně vyhodnocení přijímací lékařkou s podezřením na sebevražedné sklony. Bylo prokázáno, že umístěný se po hádce s přítelkyní zamkl v koupelně se střelnou zbraní, čímž ve svědkyni [jméno FO] vyvolal důvodné obavy, že se v afektu zabije. Sám žalobce potvrdil, že se takto věc udála s tím rozdílem, že neměl úmysl se zabít a že tedy to neříkal. Pro splnění zákonných podmínek převzetí není rozhodné, zda v danou chvíli byl umístěný člověk pod vlivem duševní choroby, ale postačuje, pokud jeví známky duševní poruchy a ohrožuje bezprostředně takovým způsobem sebe. Takovým ohrožením beze sporu mohlo být jak jeho uzamčení v koupelně se střelnou zbraní, tak nebezpečné jednání vůči zásahové jednotce, jež mohlo být vyhodnoceno jako provokování konfliktu. Přitom opět nemůže posuzovat lékař na příjmu, co přesně se stalo.

15. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterému vyhověl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21.6.2022 č.j. 24 Cdo 1150/2022-263, kterým usnesení městského soudu, „rozsudek“ Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24.června 2021 č.j. 19 L 2682/2019-190 a usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 3.listopadu 2021 č.j. 19 L 2682/2019-216 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro [adresa] k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4 stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Hmotněprávní úprava k této problematice je obsažena v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který v ustanovení § 38 odst. 1 označuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů. Vymezené případy odrážejí praktickou potřebu ochrany jak společnosti, tak práv a právem chráněných zájmů pacienta (umístěného). Lze tak učinit mj. proto, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách]. Z uvedeného důvodu byl dne 10.8.2019 převzat do zdravotního ústavu také [jméno FO], tehdy [jméno FO] (umístěný) v projednávané věci. Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a jeho další držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) v současné době (s účinností od 1.1.2014) upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Citovaný zákon, kromě obecných ustanovení týkajících se všech řízení v něm upravených, obsahuje ve zvláštní části v rámci ustanovení §§ 66 a násl. speciální právní úpravu týkající se přímo detenčního řízení. Rozlišuje přitom dvě fáze detenčního řízení, a to první fázi – řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a druhou fázi – řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu. Uvedené dvě fáze detenčního řízení na sebe logicky navazují v tom smyslu, že druhá fáze řízení je podmíněna kladným rozhodnutím soudu v první fázi (srov. § 80 z.ř.s., podle kterého, jestliže soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že trvají důvody, aby byl člověk nadále omezen ve styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu). Rozhodnutí soudu v první fázi detenčního řízení, které musí soud vydat do 7 dnů (srov. § 77 odst. 1 z.ř.s.), přitom není v soudní praxi považováno za rozhodnutí ve věci samé, ale za rozhodnutí zatímního charakteru (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27.2.2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17). Procesní specifikum první fáze detenčního řízení, v níž soud rozhoduje o přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu, spočívá v tom, že vzhledem k nutnosti rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě 7 dnů, zákon nevyžaduje, aby soud nařizoval jednání, ani nelze v této fázi detenčního řízení provádět rozsáhlé dokazování (srov. § 77 odst. 1 a 2 z.ř.s.) a soudu zpravidla musí postačit, že rozhodující skutečnosti jsou pouze osvědčeny. Tak tomu ovšem není v případě, kdy (tak jako v projednávané věci) člověk, který byl ze zdravotního ústavu propuštěn (nebo dodatečně písemně souhlasil se svým umístěním), do 2 týdnů od doručení usnesení o zastavení řízení prohlásí, že na projednání věci trvá, a v řízení se tak podle ustanovení § 72 z.ř.s. pokračuje. Pro rozhodnutí soudu zde již nejsou dány žádné lhůty a mělo by tedy být provedeno úplné dokazování v rozsahu uvedeném v ustanovení § 70 z.ř.s., tedy zpravidla i znaleckým posudkem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 28.2.2018 sp. zn. II. ÚS 2545/2017). Z tohoto důvodu (za účelem jmenování znalce ke zjištění zdravotního stavu umístěného a provedení dalších důkazů) ostatně správně odvolací soud v posuzované věci zrušil původní usnesení soudu prvního stupně. Dovolatel však soudům obou stupňů důvodně vytýká, že se v (pokračujícím) řízení nezabývaly otázkou, zda zákonné důvody převzetí dovolatele do zdravotního ústavu trvaly až do jeho propuštění. V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, o které se jedná v dané věci, musí soud podle ustanovení § 78 odst. 1 z.ř.s. rozhodnout o tom, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, a pokud ano, zda tyto důvody trvají. Oba uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. Dojde-li soud k závěru, že k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů, anebo že k převzetí sice došlo ze zákonných důvodů, avšak tyto důvody již netrvají, nařídí propuštění člověka ze zdravotního ústavu (srov. § 78 odst. 2 z.ř.s.). Z uvedeného vyplývá, že v rámci první fáze detenčního řízení se soud za současné právní úpravy musí zabývat jak tím, zda k převzetí umístěného do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů (tato otázka se posuzuje k okamžiku převzetí), tak v případě kladného závěru i tím, zda tyto důvody stále trvají (tato otázka se posuzuje ke dni rozhodování soudu). Za předešlé právní úpravy obsažené v ustanovení § 191a a násl. o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) tato fáze detenčního řízení zahrnovala toliko určení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (srov. § 191a odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013). Podmínku trvání důvodů nedobrovolné hospitalizace ke dni rozhodnutí soudu bylo nutné podle důvodové zprávy k zákonu o zvláštních řízeních soudních zavést proto, aby v době, kdy uplyne sedmý den od převzetí, bylo možné zbavit osobní svobody člověka jen tehdy, je-li již spolehlivě lékařsky ověřeno, že umístěný „je skutečně duševně nemocný ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Soud by tedy v této počáteční fázi detenčního řízení již neměl přezkoumávat toliko otázku, zda daná osoba „jeví známky duševní poruchy“, ale zda skutečně duševní poruchou trpí, zda jde o takovou duševní poruchu, která svým charakterem či závažností odůvodňuje nedobrovolné zbavení osobní svobody, a zda tato porucha stále trvá. Tento požadavek, který odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) při svém rozhodování zcela pominul, se pak samozřejmě musí odpovídajícím způsobem promítnout i do výsledku řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém je (po propuštění umístěného, příp. po jeho dodatečném souhlasu s hospitalizací) pokračováno podle ustanovení § 72 z.ř.s. na základě prohlášení umístěného, že na projednání věci trvá. Vzhledem k tomu, že v řízení, ve kterém je pokračováno na základě ustanovení § 72 z.ř.s., soud posuzuje skutečnosti, o nichž je povinen rozhodnout podle ustanovení § 78 odst. 1 z.ř.s., zpětně, je zřejmé, že se soud v konečném rozhodnutí musí vyjádřit nejen k tomu, zda k nedobrovolnému převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, ale (v kladném případě) také k tomu, zda tyto důvody trvaly po celou dobu nedobrovolné hospitalizace až do jeho propuštění (dodatečného souhlasu). V tomto případě již nejde o rozhodnutí zatímní (předběžné) povahy, ale o rozhodnutí ve věci samé (včetně rozhodnutí o nákladech řízení). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém je pokrčováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s., musí soud rozhodnout nejen o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, ale (v kladném případě) také o tom, zda tyto důvody trvaly až do doby jeho propuštění (dodatečného souhlasu s hospitalizací). Současně je však třeba zdůraznit, že k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, o které jde v projednávané věci, zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient (umístěný) trpí duševní poruchou (resp. že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. [právnická osoba] musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 352/2022). Protože v detenčním řízení se rozhoduje o nedobrovolném omezení (zbavení) osobní svobody umístěného člověka, musí tomuto závažném zásahu do jeho základních práv odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu proto musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.3.2015 sp. zn. I ÚS 1974/14, který zmiňuje i dovolatel).

16. Následně usnesením ze dne 21.4.2023 č.j. 19 L 2682/2019-400 Obvodní soud pro [adresa] rozhodl, že držení navrhovatele, a to [jméno FO] (dříve [jméno FO]), narozeného [Datum narození žalobce A] [právnická osoba] [Datum narození žalobce A] 8 – [právnická osoba], [adresa], trvající od 10.8.2019 do 20.8.2019, nebylo přípustné (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že Česká republika – Obvodní soud pro [adresa] nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud mj. z výpovědi svědkyně [jméno FO].[jméno FO], primářky oddělení 21 a 30, soud zjistil, že jako první pacienta při přijetí do nemocnice vyšetřuje lékař na centrálním příjmu (což byla [jméno FO].[jméno FO]), který rozhoduje o tom, zda pacienta přijme nebo nepřijme, a když ho přijme, tak kam. Poté ho vyšetřuje lékař oddělení, což byl [jméno FO].[jméno FO], který udělá kompletní vyšetření. Poté se o něho stará ošetřující lékař, kterého určí vedoucí lékař oddělení. Posuzovaný při příjmu popíral své sebevražedné tendence. Lékař se snaží z té zprávy z toho příjmu co nejvíce objektivizovat. Důvodem k hospitalizaci může být tenze. Je to intrapsychické napětí, což je jako úzkost. Samotná tenze ale není důvodem k nedobrovolné hospitalizaci. Tenze mohla být způsobena tím způsobem zajištění posuzovaného. Chování při příjmu splnilo podmínky k nedobrovolné hospitalizaci tím, že tam vyhrožoval sebevraždou a nezvládl afektivní reakci. V rozhodování o přijetí hrálo roli i to, že vlastní zbraň. Zvlášť když tam byla informace, že někde střílel, a dále se musel také ošetřit ten konflikt, co měl se svou přítelkyní, aby tam nepokračovalo nějaké agresivní chování. Přijímací lékař má omezené možnosti objektivizovat informace, které v tom okamžiku dostane od policie nebo od RZS. Z výpovědi svědkyně [jméno FO].[jméno FO], tehdejší přítelkyně navrhovatele, soud zjistil, že nebyla přímo u umístění, avšak předtím se hádali v bytě. Po hádce odešla do auta, protože jí řekl, ať vypadne, a z auta volala PČR, neboť se žalobce zamkl v koupelně, což nikdy předtím neudělal. Do koupelny si vzal tašku se zbraní. Měla strach, protože předtím vyhrožoval, že se zabije. Pamatuje si, že jednou za ním jela a on psal dopis na rozloučenou, že se zabije, což bylo před srpnem 2019. Po hospitalizaci v PN [právnická osoba] již takové výroky nebyly. Oznámení PČR oznámila takto: „Mám strach, je to opakovaně, že se přítel zamknul v koupelně se zbraní po hysterické scéně.“ V dubnu 2019 si myslela, že se navrhovatel zastřelil. Věděla, že mu diagnostikovali maniodepresivní poruchu a z celé situace a z toho, že navrhovatel byl divný, usoudila, že se chce zastřelit. S odstupem času, už ho zná, tak by to nechala být. Předtím měla strach, že si něco udělá. V té době ho neznala, byla přehnaně úzkostná a měla o něho strach. Věřila, že převezení do PN [právnická osoba] mu může pomoc. Ze záznamu o podání vysvětlení ze dne 13.8.2019 na Policii ČR soud zjistil, že po hádkách s navrhovatelem po 9.8.2021 v bytě navrhovatele ji požádal, aby odešla z bytu, což oznamovatelka neudělala a navrhovatel si vzal taštičku s pistolí a zamkl se v koupelně. Protože se nic nedělo, zavolala policii s tím, že se chce přítel zabít. V sobotu 10.8.2019 si myslela, že sebevraždou nevyhrožoval, v koupelně bylo ticho. Pak přijela policie a navrhovatele odvezla do [právnická osoba]. Oznamovatelce navrhovatel nijak nevyhrožoval. Z výpovědi svědka zasahujícího policisty nprap. [jméno FO] soud zjistil, že navrhovatel se mu nejevil v době převzetí úplně v pořádku. Byl to nestandartní zákrok, proto si to pamatuje přesně. K verzi navrhovatele o vývoji události měl dvě verze: a to buďto si chtěl navrhovatel sáhnout na život, což bylo pravděpodobné, protože přítelkyně říkala, že si něco udělá, anebo druhá verze, že chtěl demonstrativně působit na přítelkyni, aby se s ním nerozešla. Z výpovědi svědka zasahujícího policisty nprap. [jméno FO] soud zjistil, že si vybavuje chování navrhovatele, neboť to byl zásah proti bývalému kolegovi a z jeho chování nabyl dojem o tom, že chce spáchat „sebevraždu policistou“. Toto se děje v Americe. Osoba, proti které se zasahuje, nereaguje na výzvy a u něj byla důvodná obava s tím, že je ozbrojen. Obava se nepotvrdila, avšak zbraně byly nalezeny v bytě. Vyšel z bytu do půli těla svlečený s rukama v kapsách. Věděli, že v minulosti již střílel. Z tohoto vznikla obava, že by se to mohlo opakovat. Věděli, že je držitelem krátké střelné zbraně, která by se dala schovat do kapsy. To byla ta situace, kdy navrhovatel nereagoval na výzvy, a to i opakované. Pracovali s informacemi od přítelkyně a podle toho postupovali. Také od ní věděli, že když mu před tím sdělila ukončení vztahu, on reagoval tak, že vystřelil. Ze záznamu o denním průběhu léčby ze dne 11.8.2019 lékaře [jméno FO].[adresa] soud zjistil, že lékař seznámil posuzovaného s tím, že s ohledem na obdržené informace od jeho přítelkyně a s ohledem na protichůdné informace a také gradaci déle dobého vztahového konfliktu považuje suicidální riziko za nezanedbatelné. S ohledem na to, že posuzovaný velmi naléhá na to, aby do záznamů uvedl, že ho opakovaně upozornil na svůj názor, že není bezprostředně nebezpečný sobě, ani okolí, tedy vyhovuje. Ze záznamu o denním průběhu léčby ze dne 13.8.2019 lékaře [jméno FO].[jméno FO] soud zjistil, že se zde zaznamenává podrobná výpověď jak navrhovatele, tak jeho přítelkyně [jméno FO].[jméno FO] o incidentu v dubnu 2019. [jméno FO].[jméno FO] zaznamenal sdělení navrhovatele: „Má 2 střelné zbraně, popisuje okolnosti v lese, přiznává, že vystřelil, šlo to někam do stromu, chtěl v přítelkyni probudit nějakou empatii.“ Tento popis konfrontoval s popisem jeho přítelkyně takto: „4/2019 byli v lese, říkal jí, jak je na tom teď špatně, pak od ní chtěl odejít na záchod odevzdal jí zásobník a nůž, ale nevěděla, že může mít střelu v komoře zbraně, pak se ozval výstřel, volala policii, měla hrozný strach, pacienta našla, tvrdil jí, že šlo o náhodný výstřel, později jí přiznal, že střílel on, ukazoval jí spálené obočí.“ Ze záznamu o denním průběhu léčby ze dne 20.8.2019 v 10:57 (podepsaný reverz) soud zjistil, že navrhovatel podepsal detailní poučení lékaře o zdravotním stavu, doporučené léčbě, byl upozorněn na možné následky. Z výstupní zprávy [název] ze dne 20.8.2019 soud zjistil, že jsou zde rekapitulovány předchozí záznamy o denním průběhu léčby a dále, že posuzovaný po dobu observace neguje suicidální ideace, je bez depresivních příznaků, neagresivní, apsychotický, tedy bez příznaku psychozy. Dále mu je doporučeno pravidelné užívání stabilizátoru nálady. Po právní stránce soud zdůraznil smysl a význam rozhodování podle ust. § 38 odst. 1 zákona o zdravotních službách, mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2.1.2017 sp. zn. I. ÚS 2078/16. Podmínky uvedeného ustanovení přitom neměl za splněné, neboť umístěný od samého počátku, tedy od příjezdu příslušníků Policie ČR, následně rychlé záchranné služby, tak i na příjmovém oddělení zdravotního ústavu, jakékoliv sebevražedné proklamace popíral a poukazoval, že jediným původcem této informace je svědkyně [jméno FO].[jméno FO], jejíž výpověď soud prvního stupně hodnotil jako věrohodnou, ale samotné chování svědkyně a vyhodnocení chování navrhovatele bylo přehnaně úzkostné, a to pokud jde o volání policie po interpersonálním konfliktu s navrhovatelem, což sama svědkyně ve své poslední výpovědi připustila. Zavolání policie svědkyní bylo sice vedeno dobrými úmysly s obavou o život navrhovatele, ale představovalo však donucení, pro které není žádné opory v zákoně, a které ve svých důsledcích omezilo osobní svobodu navrhovatele. Tuto informaci o údajném reálném sebevražedném chování pak podle soudu prvního stupně nekriticky převzali jak přivolání policisté, tak záchranáři rychlé záchranné služby, ale zejména i přijímající lékařka ve zdravotním ústavu. Rozhodnutí o převozu, hospitalizaci či pokračování hospitalizace přitom lékař může činit jen na základě bezprostředního a osobního posouzení stavu pacienta, nikoli na základě sdělení jiné osoby, byť věrohodně učiněného. Lékař psychiatr na příjmu ve zdravotním ústavu též podle soudu prvního stupně není vázán ani názorem předchozích lékařů a musí na svou zodpovědnost rozhodnout, zda jsou dány zákonné podmínky pro nedobrovolnou hospitalizaci. Přestože lékařka na příjmu byla v daném případě v určité diagnostické nouzi, kterou z opatrnosti řešila přijetím navrhovatele k nedobrovolné hospitalizaci, a postup lékařů ve zdravotním ústavu byl nepochybně pozitivně motivován snahou o ochranu života navrhovatele, vycházel však primárně pouze z této jediné informace svědkyně o jeho údajné suicidální proklamaci, a dále bylo bez přiměřených důvodů nekriticky přihlíženo k objektivní informaci o tom, že legálně drží dvě zbraně, přičemž ale vážně míněnou sebevraždu lze provést i jinými způsoby, a proto tato zdůrazňovaná informace neměla v době přijetí tak významnou relevanci. Při příjmu umístěného dne 10.8.2019 též byla zcela přehlížena argumentace navrhovatele, již dne 11.8.2019 je přitom v záznamu lékaře [jméno FO].[adresa] uvedeno, že navrhovatel není psychotický, akt. bez poruch chování, bez auto - či heteroagrese, není bezprostředně nebezpečný sobě, ani okolí, a s ohledem na obdržené informace od jeho přítelkyně a s ohledem na protichůdné informace a také gradaci déle trvajícího vztahového konfliktu považuje suicidální riziko za nezanedbatelné. Podle soudu tedy nebezpečnost navrhovatele den po nedobrovolné hospitalizaci není dána a jediným důvodem této jeho nedobrovolné hospitalizace bylo pouze další jeho sledování z důvodu suicidálního rizika opakovaně potvrzeného svědkyní. Tenze navrhovatele mohla být způsobena jeho nedobrovolným transportem do zdravotního ústavu a nedobrovolnou hospitalizací, sama však není důvodem nedobrovolné hospitalizace. Poté soud uzavřel, že mu nepřísluší hodnotit potřebnost léčby v psychiatrické nemocnici, ale pouze zákonnost jeho převzetí ve smyslu ochrany práva navrhovatele na osobní svobodu. Z tohoto úhlu pohledu byla celá doba jeho nedobrovolné hospitalizace od 10.8.2019 do 20.8.2019 nedůvodná. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle §§ 27 a 74 z. ř. s.

17. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29.8.2023 č.j. 35 Co 128/2023-416 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1150/2022263 a z nálezu Ústavního soudu II. ÚS 2545/17 dovodil, že podstatou řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, ve kterém je pokračováno k prohlášení umístěného podle § 72 z. ř. s, je objektivní zjištění důvodnosti tohoto držení. Z toho vyplývá, že s rozhodnutím, kterým bude deklarována nedůvodnost či nezákonnost tohoto držení, se tedy nutně nepojí negativní odsudek žalovaného zdravotního ústavu, resp. podmínkou takového rozhodnutí není postup non lege artis zdravotního ústavu, který má při příjmu pacienta a rozhodování o jeho nedobrovolné hospitalizace jen omezené množství informací a času. Podobně též např. není podmínkou odpovědnosti státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, za nedůvodné vazebně vedené trestní stíhání subjektivní pochybení soudu při vydání rozhodnutí o vazbě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 125/2011 nebo 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínky pro skutečně objektivní zhodnocení důvodnosti hospitalizace se tedy přesouvají až do nynější fáze soudního rozhodování. Odvolací soud souhlasí, že k žádným takovým objektivním zjištěním v nynějším řízení nedošlo. Vedle důvodů uváděných již soudem prvního stupně předně žádný patologický nález neučinila klinická psycholožka [tituly před jménem][jméno FO] ve zprávě na č. l. 70 spisu ze dne 1.8.2019 z psychologického vyšetření umístěného provedené ve dnech 7.6., 12.6., 18.6. a 10.7.2019, ani psycholog [tituly před jménem]Viktor Pasnichenko v posudku ze dne 13.9.2019 na č. l. 88 spisu o psychické způsobilosti žadatele k držení zbrojního průkazu. Rovněž je zjevné, že klíčová svědkyně [jméno FO].[jméno FO] později svou výpověď přehodnotila a uznala svou přehnanou reakci na jednání umístěného, pokud při opětovném výslechu před soudem prvního stupně dne 21.4.2023 uvedla, že „s odstupem času už ho znám, tak bych to nechala být. Předtím jsem měla strach, že si něco udělá“ (protokol z tohoto výslechu na č. l. 398 verte spisu). Zásadní přehodnocení učinil též soudní znalec [jméno FO].[jméno FO], který při svém posledním výslechu dne 21.4.2023 před soudem prvního stupně uvedl, že „posuzovaný na příjmu jevil známky tenze a nespokojenosti, ale ten klinický projev při přijetí by z dnešního hlediska nebyl důvod k hospitalizaci,“ (viz protokol z ústního jednání na č. l. 397 verte spisu). Lze tedy mít za to, že uvedený znalec ustoupil od své blíže nezdůvodněné a nerozvedené diagnózy, vyjádřené prvně až při svém výslechu dne 2.2.2021, podle které „podle popisu šlo u pacienta o hyperafekt,“ a že „navrhovatel se jevil jako nezdrženlivý agresivní pacient psychopat,“ (viz protokol z tohoto výslechu na č. l. 165 spisu). Nehledě na to [jméno FO].[jméno FO] ve znaleckém posudku na č. l. 92 a násl. spisu i při následných výsleších hodnotil především správnost postupu lékařů zdravotního ústavu při příjmu umístěného, a na mnohé otázky soudu prvního stupně stran objektivního zhodnocení stavu jen odpověděl, že jde o otázku právní a nikoliv znaleckou. Důvodem nedobrovolné hospitalizace přirozeně nemůže být ani závěr znaleckého posudku, učiněný na základě osobního pohovoru znalce, že umístěný je nezralá, narcisistní a egocentrická osobnost. Podle odvolacího soudu též nelze přehlédnout, že svědkyně [jméno FO].[jméno FO] při své výpovědi dne 21.4.2023 uvedla, že „v rozhodování o přijetí hrálo roli i to, že vlastní zbraň. Zvlášť, když tam byla informace, že někde střílel. Člověk, který se takto chová, je nemocen a neměl by být držitelem zbraně,“ (viz protokol z tohoto jednání na č. l. 398 spisu). K tomu lze však uvést, že pro tyto případy zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivech, v § 20a (před novelou č. 229/2016 Sb. podobně v § 20 odst. 4 uvedeného zákona) umožňuje lékařům oznámit poskytovateli zdravotních služeb příslušnému k vydání posudku o zdravotní způsobilosti, pokud je mu znám, a uvědomit policii o tom, že je mu známa změna zdravotního stavu, která může představovat v souvislosti s nakládáním se zbraní přímé ohrožení života nebo zdraví. S ohledem na skutečnost, že ze skutkových zjištění nic neukazuje na to, že by umístěný odmítal spolupracovat s lékařským personálem či zasahujícími policisty, nelze mít tedy za splněnou ani podmínku subsidiarity stanovenou v doslovu předmětného § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách („…pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.“). Přestože tedy jednání umístěného vykazovalo některé odchylky od běžného společenského normálu, s ohledem na maximu in dubio pro libertate je nutné dovodit, že v daném případě nelze s praktickou jistotou dovodit, že by jeho jednání dosahovalo nezbytné intenzity a že by splňovalo podmínky nedobrovolné hospitalizace dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Podle § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o.z.“) převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby byl člověk bez svého souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen. Podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže a) mu 1. bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo ochranné léčení formou lůžkové péče, 2. je nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví, 3. je podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu, b) ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nebo c) jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 2910 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle odst. 2 nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Podle § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Podle § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Podle § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Podle § 611 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví. Podle § 612 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech. Podle § 619 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 629 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle odst. 2 majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. Podle § 605 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Podle odst. 2 konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.

18. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná.

19. Pro rozhodnutí v této věci jsou zásadní odpovědi na 3 základní otázky, a to 1.) jaký je dopad rozhodnutí z detenčního řízení (řízení ve věcech přípustnosti převzetí nebo držení v ústavech podle § 75 a násl. z.ř.s.) pro právní poměry účastníků tohoto sporu z hlediska závaznosti tohoto rozhodnutí, 2.) zda a popř. jaký vliv má detenční řízení na běh promlčecích lhůt, 3.) zda je zdravotnické zařízení oprávněno hospitalizovat proti jeho vůli pacienta se sebevražednými sklony, ačkoliv jinak tento netrpí duševní poruchou v pravém slova smyslu.

20. Smyslem detenčního řízení je ochrana osobní svobody těch, kteří byli převzati do péče zdravotnického zařízení proti své vůli. Za účelem zamezení svévole ze strany zdravotnického personálu byl zaveden soudní přezkum hospitalizací v případech, kdy zdravotnické zařízení převzalo pacienta proti jeho vůli. [právnická osoba] je povinno oznámit nedobrovolnou hospitalizaci soudu, který zahájí detenční řízení, v rámci něhož zkoumá, zda převzetí pacienta bylo v souladu se zákonnými důvody a v případě, kdy soud dospěje k závěru, že nikoliv, tak nařídí jeho propuštění. Při následném dlouhodobém pobytu pacienta soud vedl řízení, v rámci něhož zkoumá, zda pacient má být i nadále držen proti své vůli v léčebně či nikoliv. Účelem takového řízení bylo a je chránit osobní svobodu pacientů. Pokud nejsou důvody pro další držení pacienta v ústavu, soud nařídí propuštění pacienta ze zdravotnického zařízení. Z tohoto důvodu při propuštění pacienta nebo při změně jeho stanoviska a vyjádření souhlasu s hospitalizací je detenční řízení zastaveno bez dalšího. Soud v detenčním řízení v krátké lhůtě, kterou má na rozhodnutí (podle § 77 odst. 1 z.ř.s. musí soud rozhodnout do 7 dnů), provádí dokazování pouze v omezeném rozsahu, neboť krátká lhůta neumožňuje provádění obsáhlého dokazování (výslechy svědků, znalců, apod.). Fakticky se tak vychází pouze ze skutečností osvědčených, nikoliv prokázaných. Vzhledem k tomu, že nikdo nenosí diagnózu napsanou na čele a ani v současné době neexistují metody, které by umožňovaly nahlédnutím do mysli zjistit, co si dotyčný člověk myslí, je u psychiatrických pacientů určení diagnózy obzvlášť obtížné, neboť ošetřující lékaři mají velmi omezené množství informací, ze kterých mohou při příjmu pacienta vycházet. Celá psychiatrie je založena na tom, že pacient je pozorován a předběžná diagnóza je v průběhu času upřesňována. V zásadě tedy při příjmu postačuje, pokud se dotyčný jeví jako osoba jednající v duševní poruše či se choval jako osoba jednající v duševní poruše (vychází se z dostupných informací od okolí pacienta, neboť pacient může nespolupracovat a mlčet, vymýšlet si nebo se přetvařovat).

21. Do tohoto smyslu detenčního řízení (tj. ochrany osobní svobody pacienta) však již nezapadá následné řízení, tj. řízení na základě prohlášení pacienta podle § 72 z.ř.s., že na projednání věci trvá, které může být konáno po propuštění pacienta, neboť účelem takového řízení totiž zjevně nemůže být ochrana osobní svobody dotyčného v situaci, kdy již byl propuštěn ze zařízení. Vyšší soudy kromě toho dovodily, že v těchto řízeních již není soud vázán lhůtou 7 dnů podle § 77 odst. 1 z.ř.s., takže může provádět dokazování v plném rozsahu. Zatímco smyslem detenčního řízení v době, kdy je pacient stále umístěný v ústavu, je ochrana jeho osobní svobody, takže soud nařídí propuštění ze zdravotního ústavu (§ 78 odst. 2 z.ř.s.), v případech, kdy pacient neměl být hospitalizován proti své vůli, následné řízení konané na návrh pacienta tak do určité míry postrádá svůj smysl, resp. může být účel tohoto řízení v poskytnutí jakéhosi zadostiučinění dotyčnému (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3402/2019-II. ze dne 15.7.2021).

22. Soud podotýká, že lékař na příjmu musí vycházet z omezených informací, které má k dispozici. Nemá možnost vyslýchat svědky a ověřovat věrohodnost tvrzení umístěného či svědků, a to na rozdíl od soudu, který v následném řízení může vyslýchat svědky a opatřovat si důkazy, které lékař na příjmu neměl k dispozici (v prvotním řízení je na tom ale soud podobně jako lékař na příjmu a přezkoumává závěr lékaře na základě stejně omezených informací). Psychiatrie je založená na pozorování člověka a vyhodnocování jeho chování i jeho slov. Nelze odhlédnout ani od toho, že pokud je v následném řízení ustanoven znalec, tento má již informace z průběhu hospitalizace pacienta i soudní spis a jeho závěry jsou tím samozřejmě ovlivněny. I výpověď svědka má jinou kvalitu bezprostředně při hospitalizaci, kdy je situace naléhavá, a po dvou letech, kdy je již známo, že dotyčný sebevraždu nespáchal a z ústavu byl po pár dnech propuštěn. To je také důvod, proč odvolací soud v usnesení z 29.srpna 2023 č.j. 35 Co 128/2023-416 zdůraznil, že s rozhodnutím, kterým bude deklarována nedůvodnost či nezákonnost držení ve zdravotním ústavu, se nutně nepojí negativní odsudek žalovaného zdravotnického ústavu, respektive podmínkou takového rozhodnutí není postup non lege artis ze strany zdravotního ústavu, který má při příjmu pacienta a rozhodování o jeho nedobrovolné hospitalizaci jen omezené množství informací a času na rozhodnutí (pacienta přijmout/propustit).

23. Soud proto po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že rozhodnutí z detenčního řízení není závazné pro závěr, zda zdravotnické zařízení pochybilo, neboť soudy při rozhodování zjevně vycházely ze zcela jiných hledisek, než soud rozhodující o náhradě škody či ve věci ochrany osobnosti, který musí zjistit porušení právní povinnosti, tj. pochybení konkrétního lékaře. Pro tento závěr svědčí jednak to, že v detenčním řízení soud nezkoumal závěry lékaře (diagnózu) s ohledem na v okamžik příjmu dostupné informace, nýbrž vycházel z následně prováděných důkazů, přičemž bylo zřejmé, že např. svědci i znalec přehodnocovali s odstupem času své původní výpovědi (zjevně již s ohledem na to, že žalobce sebevraždu nespáchal a z léčebny byl propuštěn, takže již necítili tu naléhavost situace, kterou pociťovali při příjmu žalobce), jednak i to, že sám odvolací soud v rozhodnutí z 29.srpna 2023 č.j. 35 Co 128/2023-416 konstatoval, že žalovaný nepostupoval non lege artis.

24. Dále se soud přiklání k závěru, že rozhodnutí z detenčního řízení nemá žádný přímý a závazný dopad do soukromoprávních vztahů žalobce a žalovaného, tedy nemá vliv ani na běh promlčecí lhůty, neboť žalobce může tvrdit a prokazovat vznik škody bez ohledu na výsledek z detenčního řízení, které je řízením zaměřeným na ochranu osobní svobody pacienta a nikoli řízením zaměřeným na zjištění porušení právní povinnosti ošetřujícího lékaře (proto také dochází ke zrušení rozhodnutí a zastavení řízení při propuštění pacienta či změně hospitalizace z nedobrovolné na dobrovolnou), přičemž pacient žalobu může podat již druhý den pro propuštění z nedobrovolné hospitalizace. Zdejší soud proto k tomuto rozhodnutí přihlížel, jeho závěry však nejsou pro toto řízení právně závazné.

25. Konečně má soud za to, že zdravotnické zařízení je oprávněno hospitalizovat sebevrahy či osoby, u nichž je vysoké riziko spáchání sebevraždy bez ohledu na to, že netrpí duševní chorobou v pravém slova smyslu, neboť zde proti sobě stojící ochrana života a zdraví mají přednost před ochranou osobní svobody, přičemž lékařská věda má jasno a správný postup (postup lege artis) je v takovém případě pacienta raději hospitalizovat na pozorování (v opačném případě by nebylo možné žalovat nemocnici za pochybení, pokud by někoho odmítla k hospitalizaci a on by si následně ublížil).

26. Žalobce se tedy podanou žalobou domáhá na žalovaném náhrady škody, respektive přiměřeného zadostiučinění. Podmínkou pro to, aby jeho žaloba mohla být úspěšná, je zaviněné porušení právní povinnosti žalovaným, tedy postup non lege artis žalovaného zdravotnického ústavu. Soud proto při zvažování, zda pracovník (lékař) zdravotnického zařízení pochybil, pokud rozhodl o hospitalizaci bez souhlasu pacienta, musí posuzovat stav, který tu byl v okamžiku převzetí pacienta, tzn. zda závěr lékaře odpovídal informacím lékaře dostupným v době příjmu pacienta; soud by tak neměl vycházet z důkazů, které neměl lékař k dispozici. Z důkazů shromážděných v detenčním řízení pak vyplývá, že žalovaný postupoval zcela v souladu s pravidly lékařské vědy a soud neshledává jakékoliv pochybení na straně žalovaného, pokud rozhodl o hospitalizaci žalobce z důvodu obavy o jeho zdraví a život. Celým detenčním řízením a celou hospitalizací žalobce se totiž vine obava, že žalobce spáchá sebevraždu, přičemž žalobce se v době těsně před hospitalizací u žalovaného skutečně choval tak, že zavdával k této obavě důvody. V tomto směru lze zcela odkázat na důkazy shromážděné v detenčním řízení, z nichž vyplývá, že žalovaný při převzetí žalobce do péče vycházel z informací od jeho přítelkyně (jejíž výpověď i detenční soud vyhodnotil jako věrohodnou), od zasahujících policistů, vycházel z nestandardního chování žalobce, který má v držení střelné zbraně, vyhrožoval v minulosti své přítelkyni sebevraždou, který již před inkriminovaným incidentem střílel tak, že to vypadalo, jakoby spáchal sebevraždu (incident v lese), při inkriminovaném incidentu byl zavřený v koupelně se zbraní. Lékař na příjmu vycházel i z toho, jak podivně se žalobce choval při zásahu policistů, dokonce tak, že se jeden z nich domníval, že žalobce chce spáchat sebevraždu policistou. Ostatně ošetřující lékař ještě v průběhu hospitalizace hodnotil riziko sebevraždy žalobce jako „nezanedbatelné“ a s tímto hodnocením se soud zcela ztotožňuje.

27. Soud podotýká, že duševní stav člověka je posuzován na základě toho, co dotyčný říká a jak se chová, což jsou skutečnosti, které člověk svou vůlí ovládá, takže může předstírat duševní poruchu a stejně tak může i duševní poruchu zastírat (maskovat). Při posuzování důvodnosti převzetí pacienta proti jeho vůli do zdravotnického zařízení proti ústavou chráněnému zájmu na ochraně svobody člověka stojí rovněž ústavou chráněný zájem na ochraně života a zdraví (čl. 6 Listiny základních práv a svobod). Dosavadní právní úprava i rozhodovací praxe soudů vychází z toho, že zdraví a život jsou chráněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2022 č.j. 24 Cdo 1150/2022-263), a to nejen zdraví a život ostatních osob, ale i zdraví a život dotyčného (pomoc k sebevraždě je trestným činem podle § 144 trestního zákoníku). Důvodem pro hospitalizaci pacienta je nejenom nebezpečnost dotyčného pro okolí, ale i nebezpečnost dotyčného pro něho samotného, pro jeho zdraví a život, tedy situace, kdy hrozí, že si dotyčný ublíží nebo vezme život. K tomu je třeba podotknout, že ne každá osoba, která páchá nebo chce spáchat sebevraždu, musí nutně trpět duševní poruchou. Sebevraždu může spáchat i člověk zdravého rozumu jako ryze racionální rozhodnutí (např. pro získání pojistného plnění pro své blízké). Dosavadní rozhodovací praxe soudů vycházela z medicínského pojetí, že i v takovém případě je tu důvod pro hospitalizaci dotyčného proti jeho vůli. Rovněž soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2368/2024 ze dne 24.9.2024) vychází z toho, že není třeba čekat, až dotyčný pacient někoho zraní či zabije či ublíží na zdraví sobě, ale je možné přistoupit k hospitalizaci jako k preventivnímu opatření (v opačném případě by totiž bylo možné zrušit institut nedobrovolné hospitalizace a pacienty odvážet následně rovnou na hřbitov nebo do vězení, popř. do nemocnice). Samozřejmě je problematické rozhodnout a určit, kdy a zda je nebezpečí ublížení na zdraví akutní či nikoliv.

28. Žalobce se žalobou domáhá náhrady škody s tvrzením, že žalovaný porušil zákonné povinnosti a zasáhl do absolutního práva žalobce, a to práva na osobní integritu. Z důkazů shromážděných v detenčním řízení však vyplývá, že žalovaný postupoval v souladu s pravidly lékařské vědy, vycházel z informací, které měl při příjmu k dispozici a které s ohledem na hospitalizaci bezprostředně předcházející chování žalobce nasvědčovaly důvodnosti obav o zdraví a život žalobce. Ochrana života a zdraví žalobce má přednost před ochranou osobní svobody žalobce. Za této situace žalovaný správně rozhodl o hospitalizaci žalobce ve svém zařízení a po deseti dnech pozorování žalobce rozhodl o jeho propuštění, když dospěl k závěru, že žalobce netrpí duševní poruchou a zhodnotil pokles rizika sebevraždy žalobce. Ostatně tento závěr o postupu žalovaného de lege artis vyplývá i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 29.srpna 2023 č. j. 35 Co 128/2023–416. Žalovaný tedy postupoval lege artis, tudíž nepostupoval v rozporu se zákonem a neporušil žádnou právní povinnost. Za této situace žalobě žalobce není možné vyhovět.

29. Kromě toho podanou žalobou se žalobce domáhá mj. náhrady nákladů detenčního řízení. Náklady vynaložené žalobcem na právní zastoupení v detenčním řízení však nemohou představovat škodu, neboť o nákladech řízení bylo rozhodováno soudy právě v detenčním řízení, přičemž soud rozhodl, že žádný z účastníků (tedy i žalobce) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí vychází z ustanovení § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních. Podanou žalobou se tak vlastně žalobce domáhá revokace nákladových výroků z detenčního řízení, což není možné. Pouze pro úplnost pak lze poznamenat, že žalobci byl v detenčním řízení ustanoven opatrovník. Výše odměny advokáta za zastupování se pak odvíjí od advokátního tarifu. Žalobcem požadovaná náhrada nákladů detenčního řízení tak nesplňuje ani podmínku nutnosti a účelnosti.

30. V neposlední řadě jakýkoli nárok žalobce z titulu ochrany osobnosti za hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení žalovaného by byl i promlčen, přičemž žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť k údajnému porušení právní povinnosti žalovaného mělo dojít hospitalizací žalobce bez jeho souhlasu v době od 10.8.2019 do 20.8.2019, zatímco žaloba žalobce byla podána až 5.12.2024. Podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku činí promlčecí lhůta tři roky a nejpozději začala běžet 21.8.2019, kdy byl žalobce propuštěn ze zdravotnického ústavu žalovaného. Není totiž pochyb, že právo žalobce na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 619 odst. 1 občanského zákoníku začalo běžet poté, kdy mohlo být uplatněno poprvé, což bylo právě po propuštění žalobce z nedobrovolné hospitalizace. Jakýkoliv případný nárok žalobce na zadostiučinění je tak již promlčen.

31. Konečně pro úplnost soud poznamenává, že v samotném vyjádření k žalobě žalovaný vyjádřil žalobci opětovně lítost a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2021 č.j. 25 Cdo 3402/2019-II., podle něhož již samotné rozhodnutí o nezákonnosti převzetí do ústavní péče bez souhlasu dané osoby představuje satisfakci (v případě, kdy zdravotnický personál k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo).

32. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

33. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch a náleží mu proto plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému tak přísluší plná náhrada nákladů řízení sestávajících z paušální náhrady nákladů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony po 300,- Kč (vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast u jednání dne 18.6.2025), celkem tedy 900,- Kč.