25 C 242/2019- 272

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Šalamounem jako samosoudcem ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa], [země] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce], [země] zastoupených advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: 1) [územní celek], [IČO] sídlem [adresa původní účastnice] zastoupené advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2) [anonymizována tři slova] [obec]„ v likvidaci“, [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 3) [název žalované], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení správního rozhodnutí takto:

Výrok

I. Soud nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro [anonymizována tři slova] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zn. SPÚ [číslo] [rok] tak, že žalobci jsou vlastníky, a to tak, že každý z nich je vlastníkem k ideálním [číslo] nemovitostí: -) dle PK část parcely [číslo] role o výměře 2 590 m2 (dle katastru nemovitostí parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] zastavěná plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha), -) dle PK parc. [číslo] hospodářské stavení [adresa] o výměře [výměra] (dle katastru nemovitostí parc. [číslo] zastavěná plocha, parc. [číslo] ostatní plocha), -) dle PK část parcely [číslo] role o výměře [výměra] (dle KN parc. [číslo] ostatní plocha, část parcely [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] ostatní plocha), -) dle PK parc. [číslo] role o výměře [výměra] (dle KN parc. [číslo] ostatní plocha) -) dle PK část parcely [číslo] role o výměře [výměra] (dle KN parc. [číslo] ostatní plocha), -) dle PK část parcely [číslo] role, parc. [číslo] role o výměře [výměra] (dle KN část parcely [číslo] ostatní plocha) -) dle PK část parcely [číslo] role o výměře [výměra] (dle KN parc. [číslo] lesní pozemek, parc. [číslo] ostatní plocha), zapsaných dosud u [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro obec [územní celek], [katastrální uzemí].

II. Účastníci řízení před správním orgánem jsou povinni nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 41 187,60 Kč, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Účastníci řízení před správním orgánem jsou povinni nahradit České republice, na účet Obvodního soudu pro Prahu 5, společně a nerozdílně náklady státem zálohovaného znalečného ve výši 18 915 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu (dále jen správní orgán) rozhodnutím ze dne [datum], uvedeným ve výroku I., rozhodl podle ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě) a podle zákona č. 243/1992 Sb. o tom, že oprávněné osoby, kterými jsou žalobci, nejsou vlastníky pozemků dle pozemkového katastru (dále jen PK) parc. [číslo] část, parc. [číslo] hospodářské stavení [adresa], parc. [číslo] zapsaných dosud u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec Praha, katastrální území Smíchov (dále jen předmětné pozemky).

2. Žalobci se žalobou podanou k soudu dne [datum] podle ust. § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), domáhali nahrazení uvedeného rozhodnutí správního orgánu tak, že jsou vlastníky předmětných pozemků, a to každý z nich v rozsahu id. 2/75. Tvrdili, že byli tímto rozhodnutím dotčeni na svých vlastnických právech k pozemkům, jejichž vydání se v předcházejícím řízení domáhali, kdy správní orgán sice dospěl ke správnému závěru, že žalobci jsou ve vztahu k pozemkům osobami oprávněnými a jsou tak splněny podmínky stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., avšak vyslovil nesprávný závěr, že uvedené pozemky nelze vydat. A to jednak proto, že byly převedeny povinnou osobou (ve velké většině přímo tímto správním orgánem, respektive jeho právním předchůdcem Pozemkovým fondem ČR) na třetí osoby, částečně jiné oprávněné osoby coby spoluvlastníky předmětných nemovitostí a částečně na jiné subjekty. Správní orgán sám i další osoby povinné tak, přestože byl žalobci řádně a včas uplatněn nárok na vydání ideálního spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, tyto pozemky po uplatnění nároku žalobců převedly na ostatní restituenty, o jejichž nároku k těmto pozemkům již bylo rozhodnuto, nebo další subjekty, aniž respektovaly uplatněný nárok žalobců, resp. blokační ustanovení zákona o půdě, kdy s pozemky, na které byl uplatněn restituční nárok, nelze osobou povinnou nijak nakládat do pravomocného rozhodnutí o takovémto nároku oprávněných osob. Zákon o půdě přitom jednoznačně zakazuje nakládání s pozemky, na které byl restituční nárok uplatněn, v opačném případě se jedná o absolutně neplatné právní úkony. Není pak podstatné, kdo a kdy pochybil, nebo zda mohl a měl vědět, tedy není na místě zkoumat dobrou víru povinných osob nebo třetích osob, které pozemky, resp. spoluvlastnické podíly nabyly, ale jen tyto převody považovat za nulitní. Uvedené blokační ustanovení navíc porušil jako osoba povinná právě správní orgán, který o těchto nárocích rozhodoval. Tento orgán přitom musel vědět o uplatněném nároku žalobců, přesto jim pozemky nevydal, převedl je na třetí osoby a o nároku žalobců nerozhodl dalších 19 let. Pokud Hlavní město Praha argumentovalo pro nevydání pozemků tím, že absentuje působnost zákona o půdě nebo jde o zastavěné pozemky (tvrzení o jakémsi veřejném statku, součásti městské zástavby nebo městské zeleně), je zjevné, že v době odnětí se jednalo o pozemky zemědělské spadající do zemědělského půdního fondu, které patřily k rozsáhlému areálu zemědělského statku [anonymizováno] a je tedy dána působnost zákona o půdě, přičemž v daném případě není dán jakýkoliv důvod nevydání těchto pozemků, ostatně takovéto důvody nevydání pozemků zákon o půdě vůbec nezná. To, že byly tyto pozemky v jejich spoluvlastnických podílech v minulosti vydány dalším oprávněným osobám, potvrzuje skutečnost, že k datu účinnosti zákona o půdě, stejně jako v době uplatnění nároku žalobců u povinných osob, se jednalo o nezastavěné zemědělské pozemky. Bylo by absurdní, aby vůči jedné skupině oprávněných osob vůči stejným pozemkům překážky dány nebyly, ale vůči žalobcům jako dalším oprávněným osobám překážky pro vydání jsou. Pokud jde o argumentaci zastavěnosti části pozemků veřejnou komunikací, jedná se o zastavěnost jen u několika pozemků v minimálním rozsahu (takové části zastavěných pozemků lze geometrickým plánem oddělit). Po doplnění dokazování právě o znalecký posudek obsahující oddělovací geometrický plán žalobci uvedli, že z žádného důkazu nebylo prokázáno, že by komunikace, které se nacházejí na části předmětných pozemků, vznikly před účinností zákona o půdě. 3. [územní celek], které je povinnou osobou ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] uvedlo, že se v prvé řadě jedná o pozemky zastavěné ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Tyto pozemky přešly na stát ve 40. letech minulého století a byly na nich postaveny komunikace a zřízena veřejná zeleň. Pozemky se tedy staly součástí veřejného statku, žalobci tak nemohou plně realizovat své vlastnické právo a užívat je způsobem odpovídajícím účelu restitucí. 4. [anonymizována tři slova] [obec]„ v likvidaci“, který je povinnou osobou ve vztahu k pozemku parc. [číslo] nebyl (a ani jeho právní předchůdce) v rozhodné době vlastníkem žádné parcely označené v žalobě – ani mu ohledně předmětných parcel nesvědčilo právo hospodaření s majetkem státu (nedržel v rozhodné době předmětné nemovité věci) – a takové právo mu nesvědčí ani k datu podání žaloby. Správní orgán zjistil, že předmětné pozemky byly restituovány, příp. jsou zastavěné, což je překážkou jejich vydání. Tento účastník tak namítl nedostatek své pasivní legitimace v řízení. 5. [název žalované] (dále jen [anonymizováno]), která je povinnou osobou ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] ([číslo], [číslo], [číslo]), byla příslušná s uvedenými pozemky hospodařit, rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jež nabylo právní moci dne [datum], bylo určeno, že vlastníky pozemků dle KN jsou v tomto rozhodnutí uvedení oprávnění, kteří vyzvali tuto povinnou osobu k uzavření dohody o vydání věci v roce 1992. Žalobci mezi těmito oprávněnými osobami nebyli. Po právní moci předmětného rozhodnutí, dle něhož bylo vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo v tomto rozhodnutí uvedených oprávněných, zůstal ve vlastnictví státu podíl v rozsahu [číslo] k celku těchto pozemků, což zjistila [anonymizováno] později, když se na ní v roce 2007 obrátila společnost [právnická osoba] s nabídkou, že tento podíl od státu odkoupí, když již vlastní zbývající část předmětných nemovitostí ([číslo] k celku). Vzhledem k tomu, že žalobci, nevyzvali [anonymizováno] k uzavření dohody o vydání nemovitostí, obrátila se [anonymizováno] dne [datum] na Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha, se žádostí o sdělení, zda na podíl v rozsahu [číslo] k předmětným nemovitostem byl uplatněn restituční nárok. Pozemkový úřad Praha dopisem ze dne [datum] sdělil, že předmětem restitučního řízení je pouze podíl v rozsahu [číslo] - tj. podíl, který již stát nevlastnil. Na základě této skutečnosti uzavřela [anonymizováno] se souhlasem svého zřizovatele Ministerstva životního prostředí, dne [datum] kupní smlouvu, dle níž se stala vlastníkem podílu v rozsahu [číslo] shora jmenovaná společnost. Tyto nemovitosti byly poté převedeny na další osoby, a to jako součást bytových jednotek, resp. podíl na pozemcích náležející bytovým jednotkám. V současné době již nelze zpochybnit vlastnické právo jednotlivých spoluvlastníků, kteří nabyli vlastnické právo jako podíl na pozemcích, náležející k bytové jednotce, v dobré víře od předchozího majitele. Ten je rovněž nabyl v dobré víře od [anonymizováno], který předmětné pozemky v rozsahu [číslo] prodal rovněž v dobré víře, že tento podíl není zatížen restitučním nárokem, a to mnoho let po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku. Jak současní majitelé, tak jejich právní předchůdce legitimně užívali a užívají předmětné pozemky jako vlastníci, v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát. Dle názoru [anonymizováno] vydrželi stávající vlastníci vlastnické právo k podílu v rozsahu [číslo], neboť jej užívají více než 10 let v dobré víře, že jsou legitimními vlastníky (spolu s jejich právním předchůdcem). Nahrazením rozhodnutí správního orgánu v rozsahu [číslo] předmětných nemovitostí tak, jak je navrhováno v žalobě, by byla způsobena křivda stávajícím vlastníkům, přičemž délka trvání restitučního řízení nemůže jít k jejich tíži. [anonymizováno] také z opatrnosti namítla promlčení majetkového nároku původní vlastnice předmětných nemovitostí.

6. Státní pozemkový úřad jako správní orgán, jehož rozhodnutí je soudem přezkoumáváno, se v souladu s ust. § 250c odst. 2 o. s. ř. k žalobě vyjádřil tak, že ji navrhl zamítnout, když setrval na závěru svého rozhodnutí, že u pozemků existují zákonné důvody pro jejich nevydání a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Rozhodnutím sp. zn. PÚ [číslo] nebyly vydány pozemky uvedené ve výroku rozhodnutí, neboť byly vydány v podílu [číslo] restituentům, kteří uplatnili restituční žádost PÚ [číslo]. Podíl [číslo] pozemků parc. [číslo] s [adresa] a parc. [číslo] byl převeden restituentům Pozemkovým fondem ČR smlouvou [číslo] [spisová značka]. Právní účinky vkladu v katastru nemovitostí vznikly dne [datum], tedy před rozhodnou dobou pro uplatnění nároku. Podíl [číslo] pozemků parc. č. KN [číslo], KN [číslo] a KN [číslo] byl převeden fyzickým osobám, které uplatnily restituční žádost PÚ [číslo], Pozemkovým fondem ČR smlouvou č. [spisová značka]. Právní účinky vkladu v katastru nemovitostí vznikly dne [datum]. Státní pozemkový úřad má za to, že účastnící smluv o převodu nemovitostí [číslo] [spisová značka] a č. [spisová značka] byli v dobré víře a nebyly jim známy skutečnosti, které by bránily převodu části předmětných pozemků. S ohledem na ochranu práv nabytých v dobré víře a s ohledem na velký časový odstup mezi převodem nemovitostí a rozhodnutí o restitučním nároku je třeba zachovat ochranu vlastnického práva osob, které nabyly vlastnické právo k pozemkům. Ke zbývajícím nemovitostem nebyl Státní pozemkový úřad povinnou osobou.

7. Soud nejprve posoudil, zda žaloba podle části V. o. s. ř. byla účastníky správního řízení podána včas, a dospěl k závěru, že se tak stalo ve lhůtě předvídané ust. § 247 odst. 1 o. s. ř.

8. Soud při rozhodování v projednávané věci vyšel především ze skutkových zjištění, která učinil správní orgán ve svém rozhodnutí [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], tedy že žalobci jsou osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb., že výše ideálního podílu každého z žalobců k nemovitostem uvedeným ve výroku I. je [číslo], že pozemky přešly na stát v době nesvobody způsobem uvedeným v napadeném rozhodnutí a že žalobci nárok uplatnili řádně a včas (v roce 2000). Pozemkový úřad však dovodil, že pro vydání pozemků žalobcům důvody dány nejsou, neboť část z nich byla vydána restituentům, kteří uplatnili svůj restituční nárok v roce 1992 a další podíl byl převeden oprávněným osobám v roce 2001 (soud vzal za své skutkové zjištění mj. i to, že pozemky parc. č. KN [číslo] a [číslo] jsou zapsány ve výlučném vlastnictví uvedených třetích osob, kdy podíl v rozsahu [číslo] jim byl převeden Pozemkovým fondem smlouvou z roku 2001, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva vznikly dne [datum]; vzal za své skutkové zjištění také to, že pozemek parc. č. KN [číslo] je zapsán ve výlučném vlastnictví restituentů, přičemž podíl ve výši [číslo] nabyli na základě kupní smlouvy se [anonymizována tři slova] [obec], účinky vkladu vznikly ke dni [datum]). Pozemkový úřad tak po těchto převodech uzavřel, že s ohledem na ochranu práv těchto třetích osob, nabytých v dobré víře, a s ohledem na značný časový odstup mezi převodem vlastnictví a rozhodnutím o restitučním nároku je třeba zachovat ochranu vlastnického práva osob, které nabyly vlastnické právo k pozemkům. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že v restitučním řízení by neměla být způsobena nová křivda, přičemž práva třetích osob převažují nad účelem restituce a těmto osobám je třeba poskytnout soudní ochranu.

9. Ze spisu správního orgánu PÚ [číslo] soud zjistil, že nárok na vydání nemovitého majetku zapsaného v Zemských deskách [číslo] (statek [anonymizováno]) a [číslo] (pozemky na rovině před [příjmení] v [část obce]) uplatnili dne [datum] oba žalobci, zastoupeni svým právním zástupcem.

10. Dále bylo zjištěno, že Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. [obec] dne [datum] rozhodl o tom, že oprávněné osoby (celkem 17) jsou (každá v různém poměru) vlastníky pozemkových parcel [číslo] vše v k. ú. [část obce]. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že ke dni účinnosti zákona o půdě byla část původního pozemku dle PK [číslo] sloučena do parcely vedené v katastru nemovitostí (dále jen KN) jako parcela [číslo] (s právem hospodaření pro [anonymizováno]). Jde přitom o majetek, který byl v době odnětí zemědělsky obhospodařovanou půdou, která tvoří zemědělský půdní fond a na jeho vydání se vztahuje zákon o půdě (a to dokonce i po soudním přezkumu tohoto rozhodnutí na podnět [anonymizováno]).

11. Dopisem ze dne [datum] se zástupkyně ČGS dotázala Pozemkového úřadu na výše uvedené pozemky (jejichž vydání se, pokud jde o část pozemků dle PK [číslo] žalobci domáhají) s tím, že ČGS zamýšlí prodat svůj podíl k pozemkům a je třeba zjistit, zda k podílu [číslo] nebyl vznesen restituční nárok. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, dopisem ze dne [datum] sdělilo, že předmětem restitučního řízení ohledně původního pozemku parc. [číslo] je pouze podíl v rozsahu [číslo] ČGS proto následně uzavřela smlouvu se společností [právnická osoba], jejímž předmětem byl prodej id. podílu v rozsahu [číslo] k celku pozemků parc. [číslo] (kupní smlouva ze dne [datum]). Ta byla schválena zřizovatelem – Ministerstvem životního prostředí dne [datum]. Pozemky parc. [číslo] jsou potom zapsány v různých podílech jako vlastnictví třetích osob.

12. Z dopisu ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že pozemky parc. [číslo] as [číslo] byly ke dni účinnosti zákona o půdě obsaženy v různých parcelách dle EN s vlastnictvím státu, s výkonem práva pro [anonymizována tři slova] [obec] či [anonymizováno] [obec a číslo], případně [anonymizována tři slova]. Jako povinná osoba se k těmto pozemkům hlásí [územní celek], kdy z výpisu z katastru nemovitostí ze dne [datum] bylo zjištěno, že [územní celek] je zapsáno jako vlastník v rozsahu [číslo] k pozemku parc. [číslo].

13. K zastavěnosti předmětných pozemků soud provedl důkaz leteckými snímky z let 1945, 1953, 1966 a 1975, z nichž však není patrné, kterých pozemků se týkají. Z georeportu plyne potom jen to, že pozemky parc. [číslo] těsně přiléhají ke komunikaci parc. [číslo]. Rozsah zastavěnosti těchto pozemků z tohoto důkazu neplyne, stejně tak z něho neplyne skutečnost, kdy bylo započato se stavbami na pozemcích. Ze zprávy [územní celek], odboru dopravy [stát. instituce] ze dne [datum] potom plyne, že na části pozemku parc. [číslo] se nachází komunikace [ulice], která je zařazena do kategorie místních komunikací I. třídy od [datum]. Na převážné části pozemku parc. [číslo] se nachází bezejmenná komunikace, jejíž vlastník není znám, je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Na části pozemku parc. [číslo] se nachází komunikace [ulice] a [ulice], opět se jedná o komunikace zařazené do sítě komunikací na základě rozhodnutí ze dne [datum], případně z roku 2008. Pozemek parc. [číslo] protínají účelové komunikace, které slouží pro přístup do přilehlých areálů. Na pozemku parc. [číslo] se potom nachází komunikace [ulice] (viz výše).

14. Soud nechal k návrhu žalobců zpracovat znalecký posudek [číslo] kterým měla být zodpovězena otázka, zda pozemky parc. [číslo] jsou zastavěny (či jejich části) stavbami a jakého jsou charakteru. A pokud zastavěny jsou, bylo třeba zjistit, kdy bylo s těmito stavbami započato a kdy byly dokončeny (znalec měl takto zastavěné části oddělit od nezastavěných pomoci oddělovacího geometrického plánu). Z posudku ze dne [datum] plyne, že po prozkoumání ortofotomap a zaměření pozemků v terénu znalec zjistil, že pozemky jsou částečně zastavěny komunikacemi, nicméně stavební odbor [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] ani [ulice] správa komunikací hl. m. [obec] nedisponují příslušnými listinami. Proto nelze zodpovědět otázku, kdy bylo na pozemcích se stavbami započato a kdy byly dokončeny. Znalec potom zastavěné a nezastavěné části pozemků oddělil geometrickým oddělovacím plánem [číslo].

15. Z výpovědi znalce soud zjistil, že z žádného dokladu neplyne, jak správní orgán dospěl k celkové výměře pozemků parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] ve svém posudku proto tuto záležitost pro zjednodušení neřešil. Po nahlédnutí do vyjádření odboru dopravy [stát. instituce] ze dne [datum], v němž je detailně popsáno, kde se nacházejí komunikace a jeho přílohou je i příslušná mapa, znalec uvedl, že toto vyjádření na závěrech jeho posudku nic nezmění.

16. Ze zmíněné informace o charakteru komunikací ze dne [datum] soud zjistil jen to, co již bylo obsahem informace ze dne [datum], tedy že není známo, kdy bylo započato s výstavbou komunikací na pozemcích parc. [číslo] u řady z nich není znám ani vlastník či majetkový správce.

17. Soud další dokazování neprováděl, neboť ve zbývající části zůstal skutkový stav shodný se stavem popsaným v rozhodnutí správního orgánu.

18. Podle ust. § 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen zákon), je účelem tohoto zákona zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky a stanovení působnosti orgánů České republiky při provádění některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.

19. V této věci nebylo zpochybňováno, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle zákona o půdě, že zemědělský majetek přešel na stát v době nesvobody způsobem uvedeným v rozhodnutí pozemkového úřadu a že správní orgán žádosti žalobců na vydání předmětných pozemků nevyhověl.

20. Zákon [číslo] Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), účinný od 24. 6. 1991, v ust. § 5 odst. 3 výslovně uvádí, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.

21. Uvedené ustanovení zákona o půdě platilo ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti, povinným osobám tak bylo zakázáno převádět nemovitosti na jiné osoby bez ohledu na to, zda byl uplatněn restituční nárok či nikoliv.

22. Účelem zákona o půdě (viz odstavec 18) je zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů na území ČR. Jak uvádí např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97,„ uplatnění nároku podle zákona o půdě samo o sobě omezuje smluvní volnost, když ze znění ust. § 5 odst. 3 lze dovodit, že ode dne účinnosti zákona o půdě (tj. od 24. 6. 1991) povinná osoba nemůže věci, které jsou předmětem uplatněného nároku, převést do vlastnictví jiného a pokud by takový převod provedla, jde o neplatný právní úkon….V projednávané věci, přes existenci výše zmíněné blokace, došlo k prodeji nemovitostí a katastrální úřad provedl zápis vkladu do katastru. Tato skutečnost sama o sobě však nemůže být vykládána v neprospěch oprávněných osob….Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, tj. odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle zákona č. 92/1991 Sb. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení § 5 odst. 3 prakticky bezcenným“. Obdobné závěry vyslovil Ústavní soud ČR rovněž v rozhodnutí svého pléna ze dne 23. 5. 2017, publikovaným pod sp. zn. Pl. ÚS 10/16.

23. Soud se ztotožňuje s hodnocením žalobců a rovněž s již konstantní judikaturou, že„ zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (odkaz na ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ust. § 13 zákona č. 229/1991 Sb. (viz Stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiných subjektů podle zákona č. 229/1991 Sb. trvá až do doby, než byly vydány oprávněné osobě, nebo pokud nebylo návrhu na jejich vydání vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1459/2011)“.

24. Z uvedených citací tak vyplývá, že právní úkony týkající se majetku restituentů (jejich právních předchůdců), na který se v rozhodné době vztahovala restituční povinnost podle zákona o půdě, odporující ust. § 5 odst. 3 tohoto zákona, jsou absolutně neplatné, a to bez ohledu na to, zda nárok byl žalobci vůbec uplatněn (a v daném případě tomu tak bylo, když byl uplatněn řádně a včas, přesto o něm nebylo správním orgánem po dobu 19 let rozhodnuto). Z obsahu správního spisu i samotného napadeného rozhodnutí plyne, že nárok byl žalobci řádně uplatněn u pozemkového úřadu již v roce 2001, ten však ve stejném roce u části pozemků rozhodl o převodu jiným restituentům a negativní rozhodnutí o restitučním nároku žalobců vydal až v roce 2019. I přes skutečnost, že nárok byl žalobci v roce 2001 uplatněn, potom povinné osoby převedly vlastnické právo k části pozemků na třetí osoby (nikoliv osoby oprávněné). Všechny takové smlouvy o převodu vlastnictví k pozemkům, kterými tyto třetí osoby pozemky nabyly, jsou podle názoru soudu absolutně neplatné pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě.

25. Jestliže za této situace správní orgán, jehož rozhodnutí bylo napadeno, a spolu s ním i účastníci řízení uvádějí, že je třeba chránit dobrou víru osob, které vlastnické právo k pozemkům nabyly od státu či povinných osob poté, co žalobci uplatnili svou restituční žádost, tak takováto argumentace při posuzování nároku žalobců neobstojí.

26. K obdobnému závěru dospěl v prakticky shodné věci týkající se nároku žalobců na vydání pozemků blízkých pozemkům předmětným (mj. i pozemků parc. [číslo] či [číslo], které jsou předmětem i tohoto sporu) také podepsaný soud v rozhodnutí ze dne 14. 7. 2020, č.j. 31 C 402/2019 – 96. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že„ argumentace účastníků řízení a správního orgánu o dobré víře třetích osob při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům od státu a důvěra v řádnou činnost jeho institucí při zjišťování, zda předmětné pozemky nejsou dotčeny restitučními nároky, jakož i způsobení nové křivdy, nepatří k okolnostem odůvodňujícím suspendaci účinků blokačního ustanovení; tudíž ve světle odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí. Správnímu orgánu lze sice přisvědčit v tom, že důvěra jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem požívá ústavněprávní ochrany (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), nicméně ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení § 5 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení § 5 zákona o půdě (čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce, či skutečnost, že na základě takto v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy byl proveden zápis (vklad) vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Ani z toho plynoucí dobrá víra subjektů, na nějž měly být sporné nemovitosti převedeny, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení § 5 zákona o půdě bez dalšího nepostačuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR pak srovnej zejména nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17)“. Dále soud argumentoval, že„ nejvyšší soud již judikoval, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 5 zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být sama dobrá víra osoby, jež majetek žalobců měla nabýt na základě smluvního ujednání s osobami povinnými, neboť aprobace naznačené úvahy by vzhledem k tomu, že na počátku nezákonného nakládání s věcmi podléhajícími dle citovaného ustanovení zákazu dispozic bylo nutně povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným subjektem veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění blokačních účinků citovaného ustanovení a popření jeho účelu. Zmíněný názor posléze obstál též v rámci ústavněprávního přezkumu, neboť ústavní stížnost směřující proti shora odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4041/2015 Ústavní soud ČR zamítl nálezem ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, v němž rovněž výslovně odlišil situace převodů věcí původně náležejících církvím v rozporu se zákazem zavedeným v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. od případů nabytí nemovitosti od neoprávněného s ohledem na dobrou víru nabyvatele, o nichž pojednával v nálezech ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, respektive ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, a k nimž se vyjádřil též Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Nelze vskutku přehlédnout, že teze vyslovené stran možnosti nabytí vlastnického práva na základě jinak řádné smlouvy uzavřené s nevlastníkem nejsou přenositelné do souvislostí, v nichž je kontrahováno s vlastníkem, jemuž je nakládání s nemovitostí z legitimních důvodů zapovězeno pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu toto omezení porušujícího (takto viz již citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016). Dobrá víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení § 5 zákona č. 229/1991 Sb., nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu blokačních ustanovení tradičně varuje (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007) /srovnej rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 5374/2016“.

27. Citované rozhodnutí podepsaného soudu č.j. 31 C 402/2019 – 96 bylo následně podrobeno přezkumu soudem odvolacím, ten je rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č.j. 29 Co 335/2020 – 122 potvrdil.

28. Za této situace soud dospěl k závěru, že v případě, že správní orgán sám a posléze i povinné osoby převedly předmětné pozemky, které měly být vydány podle zákona o půdě žalobcům jako oprávněným osobám, a to předtím, než bylo správním orgánem rozhodnuto o restitučním nároku žalobců, tyto osoby porušily blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Takové neplatné právní úkony, jejich neplatnost je dána výslovně samotným zákonem o půdě, nemohly založit vznik vlastnického práva těchto třetích osob, a proto soud nahradil celé napadené rozhodnutí správního orgánu způsobem, který je vyjádřen ve výroku I. tohoto rozsudku.

29. Kromě uvedených obecných závěrů o neplatnosti převodu vlastnického práva na třetí osoby soud posoudil rovněž námitku Hlavního města Prahy o zastavěnosti části pozemků a jejich příslušnosti k tzv. veřejnému statku.

30. Podle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před [datum], a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

31. V daném případě byly některé pozemky, o kterých se výslovně zmiňuje znalecký posudek, skutečně zastavěny, avšak ani znalec nebyl schopen dohledat takové dokumenty, z nichž by bez jakoukoliv pochybnost plynulo, kdy bylo se stavbou, a to zejména komunikací započato. Historicky nejstarší dokumenty pocházejí z roku 1997, tedy dávno po účinnosti zákona o půdě, přičemž za důkaz zahájení stavby jistě nelze považovat nejasné letecké snímky z let 1945 až 1975, či georeport předložený Hlavním městem Prahou.

32. Jak uvedl Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2020, č.j. 29 Co 335/2020 – 122, k problematice zastavěnosti pozemků či jejich částí,„ pokud judikatura hovoří o nutnosti zohlednit jedinečné okolnosti toho kterého případu, poměřovat zájmy oprávněných osob uplatňujících restituční nárok se zájmy osob, jejichž vlastnické právo by bylo správním, resp. soudním rozhodnutím, dotčeno, a přihlížet k tomu, jaké důsledky by rozhodnutí o vydání nemovitosti mělo na již existující dlouhodobě zakotvené vztahy, míní tím ochranu důsledků stavebních či jiných úprav nárokovaných pozemků, ke kterým došlo ještě před účinností zákona o půdě (např. založením parků, výstavbou bytových komplexů v blízkosti nárokovaných pozemků, apod.). Ostatně zájem vlastníků pozemků zastavěných po účinnosti zákona o půdě a poté, kdy byl uplatněn restituční nárok, resp. pozemků s takovými stavbami souvisejících, nemůže převažovat nad zájmem restituentů. Na situaci, která nastala v posuzovaném případě, zákon o půdě žádnou výlukou z povinnosti vydat nárokovaný pozemek (spoluvlastnický podíl) nepamatuje a taková výluka prozatím nebyla dovozena ani judikaturou. V judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se naopak prosadila soudem I. stupně správně zdůrazněná zásada, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární (a uspokojit je), a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů (rozuměj posunů, k nimž došlo po účinnosti zákona o půdě)“.

33. Soud si je přitom vědom svého rozhodnutí ze dne 27. 8. 2020, č.j. 25 C 353/2019 - 106, v němž dospěl k závěru, že„ předmětné pozemky tvoří dle územního plánu souvislou oblast zastavěnou jednak stavbami čistě obytnými, částečně ji pak tvoří pozemky s veřejným funkčním využitím (veřejná zeleň, některé v osobním užívání). Nejde tedy o pozemky, které by žalobci jako restituenti mohli využívat způsobem uvedeným v ust. § 1 zákona o půdě (tedy k zemědělskému nebo lesnímu využití, což je primární účel zákona o půdě). Jak uvedl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č.j. 29 Co 218/2019 – 303,„ na pozemku … se nachází veřejná zeleň a tzv. izolační zeleň… a soud při posuzování otázky zastavěnosti pozemku ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pochybil, když nevzal na zřetel charakter předmětného pozemku jako tzv. veřejného statku, tedy skutečnost, která je podle judikatury překážkou vydání pozemku dle cit. ustanovení zákona o půdě. Soud nerespektoval ani nálezy Ústavního soudu ČR vydané pod sp. zn. I. ÚS 581/14, II. ÚS 536/14 a III. ÚS 1961/15, které vycházejí z nemožnosti nalezení rozumné proporce mezi restitučním účelem a veřejným zájmem. Podle …. posledně citovaného nálezu … je třeba zohlednit aktuální užívání pozemku, vyplývajícího např. z územního plánu dané lokality, a zvážit, nakolik je tato aktuální povaha nevratná. Nevratná změna účelu užívání pozemků v kategorii veřejná zeleň brání jejich vydání restituentovi (obdobně srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č.j. 29 Co 219/2019 – 156)“.

34. Uvedené rozhodnutí se však týkalo jiných pozemků žalobců a okolnosti nyní posuzovaného případu svědčí o tom, že pozemky, u nichž je namítána zastavěnost a příslušnost k tzv. veřejnému statku, byly v minulosti právními předchůdci žalobců užívány k zemědělským účelům a zastavěny byly až později, přičemž účastník řízení před správním orgánem není schopen doložit, že se tak stalo přede dnem [datum]. Pozemky případně zasažené zastavěním byly v době odnětí pozemky zemědělskými, což správní orgán nezpochybňuje, patřily do areálu zemědělského statku [anonymizováno] a neexistuje ani právní důvod pro jejich nevydání, neboť zákon o půdě uvedený důvod (příslušnost k tzv. veřejnému statku) nezná. Tento závěr plyne rovněž z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum], kterým byly vydány pozemky parc. [číslo] dalším oprávněným osobám (viz odstavec 10 odůvodnění).

35. Zajímavá je v této souvislosti skutečnost, že některé z pozemků náležejících původně k témuž zemědělskému statku správní orgán v roce 2002 vydal, aniž by přihlédl k argumentaci povinných osob o příslušnosti k tzv. veřejnému statku, proto soud souhlasí s argumentací žalobců, že (zvláště při odstraňování majetkových křivd v rámci restituce) nelze upřednostňovat jednu skupinu restituentů před druhou, kdy vůči jedné se takováto argumentace neuplatní a vůči žalobcům by (za shodných podmínek) použita byla.

36. Kromě toho znalec nebyl schopen ani za pomoci moderních metod ověřit, zda správním orgánem v rozhodnutí uvedená výměra pozemku parc. [číslo] role, vůbec odpovídá, respektive jakým způsobem k jejímu stanovení dospěl; proto ani nelze ověřit, zda znaleckým posudkem oddělované části pozemku parc. [číslo] u nichž mělo dojít v minulosti k zastavění, odpovídají původní parcele dle PK, z jejíhož vlastnictví svými předchůdci žalobci svůj nárok dovozují (jinými slovy není ani vyloučeno, že části pozemků oddělované z důvodu„ zastavěnosti“, nemusí odpovídat původní pozemkové parcele [číslo] dle PK, a nemusí se tedy jednat o části této původní parcely skutečně zastavěné).

37. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a účastníky řízení před správním orgánem bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšným žalobcům byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 6 úkony právní služby po 4 960 Kč, kdy sazba za 1 úkon právní služby odpovídá částce 3 100 Kč, avšak za jednoho zastupovaného účastníka, přičemž při zastupování dvou je třeba tuto částku snížit u každého z žalobců o 20 % (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 1 a 2 věta druhá za středníkem o. s. ř. a nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a to ust. § 11 odst. 1 písm. a) uvedené vyhlášky – převzetí a příprava zastoupení, písm. d) – sepis žaloby a závěrečného návrhu, písm. g) – účast u jednání dne [datum], [datum], [datum] a [datum], když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky) a 6 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 vyhlášky). Celkové náklady žalobců ve výši 41 187,60 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).

38. O náhradě nákladů řízení státu soud rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobci byli ve věci zcela úspěšní, usnesením ze dne 15. 12. 2020, č.j. 25 C 242/2019 – 214, bylo přiznáno znalečné ve výši 17 815 Kč a usnesením ze dne 6. 5. 2021, č.j. 25 C 242/2019 - 264, bylo přiznáno znalečné ve výši 1 100 Kč. Státu tak vznikly náklady řízení ve výši 18 915 Kč, soud proto uložil účastníkům řízení před správním orgánem, kteří byli procesně neúspěšní, tyto náklady státu zaplatit. Lhůta k plnění byla ponechána obecná podle ust. § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.