25 C 25/2017

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalované [údaje o účastníkovi], o žalobě podle části páté o.s.ř. o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba žalobce, kterou se domáhá změny nálezu Finančního arbitra ze dne 27.9.2016 evidenční číslo [spisová značka] ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ze dne 2.12.2016 sp. zn. FA/SU/45 /2016, evidenční číslo [spisová značka] tak, že se návrh žalované uplatněný u Finančního arbitra zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1.200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou ze dne 26.1.2017 došlou soudu téhož dne domáhá zrušení nálezu Finančního arbitra ze dne 27.9.2016 evidenční číslo [spisová značka] a rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 2.12.2016 evidenční číslo [spisová značka] spisová značka [spisová značka] [číslo] o námitkách žalobce ze dne 11.10.2016, respektive změnu těchto rozhodnutí tak, že návrh žalované uplatněný u Finančního arbitra, se zamítá. V žalobě žalobce uvádí, že žalobce na straně úvěrující a žalovaná s jejím manželem [jméno] [příjmení], [rodné číslo], na straně úvěrovaných, uzavřeli dne 23.9.2015 smlouvu o úvěru č. 2015. Na tento úvěr se nevztahoval zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, neboť úvěr byl ve smyslu § 2 písm. a) předmětného zákona poskytnut pro účely bydlení a pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti. Úvěr byl sjednán ve výši 450.000 Kč a poskytnut dne 23.9.2015. Na základě požadavku žalované a jejího manžela byla část úvěru co do částky 400.000 Kč poukázána na splacení úvěru žalované a jejího manžela u společnosti [právnická osoba], IČ [anonymizována čtyři slova], se sídlem [adresa], část úvěru co do částky 40.000 Kč na úhradu nákladů spojených se získáním úvěru - dluhu žalované a jejího manžela vůči třetímu subjektu, část úvěru co do částky 3.000 Kč na úhradu pojištění zástavy. Zbývající část úvěru co do částky 7.000 Kč byla započtena na úhradu nákladů za sjednání závazku poskytnout úvěr, činnosti související s poskytnutím úvěru a vedením úvěrového účtu. V čl. V. odst. 5.3. smlouvy o úvěru se žalovaná a její manžel zavázali vrátit žalobci úvěr a zaplatit úroky ve 120 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8.108,33 Kč, splatných vždy k 23. dni příslušného měsíce. První splátka byla splatná do 23.10.2015, poslední splátka měla být zaplacena do 23.9.2025. Současně bylo sjednáno, že při nesplnění kterékoliv ze splátek v plné výši řádně a včas se stává celý úvěr i s úroky splatným najednou bez toho, aniž by o tuto skutečnost musel žalobce výslovně žádat. Za den splatnosti zbývající části dluhu se pak považuje prvý den prodlení se zaplacením příslušné splátky nebo její části. V dohodě sepsané formou notářského zápisu dne 23.9.2015 [titul] [příjmení], notářkou se sídlem v [obec] pod sp.zn. [spisová značka], NZ [anonymizováno] [rok], účastníci učinili nesporným, že dne 23.9.2015 uzavřeli smlouvu o úvěru č. 2015 na částku 450.000 Kč, kterou se žalovaná a její manžel zavázali žalobci vrátit spolu s úroky ve výši 18% p.a. Dále prohlásili, že celková výše dlužné částky činí k 23.9.2015 částku 972.999,60 Kč. Žalovaná a její manžel uznali svůj dluh vůči žalobci v celkové výši 972.999,60 Kč co do důvodu i výše. Současně se zavázali řádně a včas splatit tento dluh ve prospěch žalobce, a to ve 120 stejných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 8.108,33 Kč splatných vždy k 23. dni každého měsíce. První splátka byla splatná nejpozději do 23.10.2015 a poslední splátka měla být uhrazena nejpozději do 23.9.2025. Účastníci se dohodli, že pro případ prodlení se splacením kterékoliv shora uvedené splátky se v den následující po dni její splatnosti stává okamžitě splatnou celá zbývající do té doby neuhrazená část dluhu i s příslušenstvím bez toho, aniž by o tuto skutečnost musel žalobce výslovně žádat. Za den splatnosti zbývající části dluhu se pak považuje prvý den prodlení se zaplacením příslušné splátky nebo její části. Účastníci svolili k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu. Žalovaná a její manžel se dostali do prodlení s úhradou již první úvěrové splátky. První splátka měla být uhrazena do 23.10.2015. Podle čl. 5 smlouvy o úvěru se splátka považuje za uhrazenou jejím připsáním na účet žalobce. Za dané situace se stal celý dluh ve výši 972.999,60 Kč splatným ke dni 24.10.2015. Žalovaná sjednala možnost přeúvěrování od [právnická osoba] [anonymizováno] a.s., IČ [anonymizována čtyři slova], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec]. Na základě žádosti žalované provedl žalobce vyčíslení své pohledávky. Žalobce pro účely přeúvěrování stanovil částku 538.000 Kč s tím, že rozdíl pohledávky ve výši 426.890,60 Kč po žalované nenárokoval. Žalovaná byla s touto částkou seznámena, akceptovala ji a sjednala si u [právnická osoba] [anonymizováno] a.s. úvěr za účelem vyplacení dluhu vůči žalobci. Dluh vyplývající z úvěrové smlouvy vůči žalobci byl uhrazen dne 30.11.2015. Platba ve výši 538.000 Kč byla připsána z účtu [právnická osoba] [anonymizováno] a.s., č.ú. [bankovní účet], pod variabilním symbolem 2015. Později žalovaná začala rozporovat výši částky 538.000 Kč, kterou uhradila žalobci. V daném případě došlo ke ztrátě výhody splátek z důvodu prodlení na straně žalované a jejího manžela, přičemž žalobce snížil svůj nárok o částku 426.890,60 Kč a o tuto částku úvěrované straně dluh prominul. Žalovaná a její manžel byli předem seznámeni s podmínkami týkajícími se úvěru formou předsmluvních informací podepsaných žalovanou a jejím manželem. Dne 13.1.2016 bylo zahájeno řízení před Finančním arbitrem doručením návrhu žalované prostřednictvím veřejné datové sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu, který žalovaná potvrdila dne 19.1.2016 písemným podáním s vlastnoručním podpisem. Žalovaná se po žalobci domáhala následujícího –„ žádám po firmě [právnická osoba] vrácení asi 80.000 Kč z poplatku za předčasné splacení úvěru…“ Finanční arbitr výzvou ze dne 22.1.2016 evid.č. [spisová značka] oznámil žalované zahájení řízení a vyzval žalovanou k odstranění vad návrhu. Následně Finanční arbitr obdržel od žalované podklady řízení. Výzvou ze dne 18.2.2016 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr oznámil žalobci, že na základě návrhu žalované bylo zahájeno řízení před Finančním arbitrem a vyzval žalobce k vyjádření se k návrhu žalované. Žalobce se opakovaně ve věci vyjádřil. Podrobně odůvodnil svůj nesouhlas s uplatněným nárokem a v neposlední řadě vznesl námitku nepříslušnosti Finančního arbitra. Finanční arbitr rozhodl v řízení zahájeném dne 13.1.2016 na návrh žalované proti žalobci věci zaplacení částky 89.358 Kč nálezem vydaným dne 27.9.2016 pod sp.zn. [spisová značka] [číslo] tak, že žalobci uložil zaplatit žalované částku 81.283,47 Kč, návrh v části o zaplacení částky 8.074,53 Kč zamítl a žalobci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi povinna uložil zaplatit sankci ve výši 15.000 Kč na účet Kanceláře finančního arbitra. Žalobce namítá, že Finanční arbitr nebyl příslušný rozhodovat spor v dané věci, neboť smlouva o úvěru byla uzavřena dne 23.9.2015, na daný případ se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (neboť úvěr byl poskytnutý pro účely bydlení a pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti). Řízení před Finančním arbitrem bylo zahájeno dne 13.1.2016, přičemž podle ust. § 1 písm. c) zákona o finančním arbitrovi ve znění platném do 31.1.2016 je k rozhodování sporu spadajícího jinak do pravomoci českých soudů též příslušný finanční arbitr, jedná-li se o spor mezi věřitelem nebo zprostředkovatelem a spotřebitelem při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Podle zákona o finančním arbitrovi ve znění účinném od 1.2.2016 je Finanční arbitr příslušný k rozhodování sporu mezi spotřebitelem a věřitelem nebo zprostředkovatelem při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru nebo jiného úvěru, zápůjčky, či obdobné finanční služby. Z výše uvedeného je zřejmé, že do 31.1.2016 byl Finanční arbitr příslušný rozhodovat spory mezi spotřebitelem a věřitelem ze smluv týkajících se spotřebitelských úvěrů, přičemž až od 1.2.2016 je příslušný rozhodovat spory týkající se nejen spotřebitelského úvěru, ale také jiného úvěru, zápůjčky, či obdobné finanční služby. Podle žalobce jsou pro určení příslušnosti Finančního arbitra až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení řízení. Ke dni zahájení řízení 13.1.2016 nebyl Finanční arbitr oprávněn rozhodovat spor v dané věci, měl tedy zastavit řízení z důvodu nepřípustnosti návrhu, když spor ke dni podání návrhu nenáležel podle zákona o finančním arbitrovi ve znění účinném do 31.1.2016 do jeho působnosti. Podle žalobce není rozhodné znění přechodných ustanovení zákona č. 378/2015 Sb., podle kterých se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle zákona č. 229/2002 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nepříslušnosti rozhodovat spor v dané věci si byl Finanční arbitr vědom, když v přípise ze dne 22.1.2016, jenž adresoval žalované, informuje žalovanou o tom, že není příslušný k rozhodování sporů ze smluv, kterými se sjednává úvěr či půjčka poskytnutá pro účely bydlení. Finanční arbitr doporučil žalované, aby vzala svůj návrh zpět. I přesto Finanční arbitr řízení nezastavil a ve věci meritorně rozhodl, čímž překročil rozsah své pravomoci. Žalobce nesouhlasí s tvrzením, že pokračování v řízení před finančním arbitrem je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soud České republiky ze dne 20.6.2012, sp. zn. 29 Cdo 20/2012, podle něhož„ nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci podle stavu ke dni zahájení řízení“. Podle žalobce dále Finanční arbitr nepostupoval nezávisle a nestranně, žalobce pochybuje o jeho nepodjatosti, neboť jinak by řízení bez dalšího neprodleně zastavil. Tvrzení Finančního arbitra o tom, že žalobce a žalovaná s jejím manželem nesjednali platně zesplatnění dluhu, resp. že toto ujednání zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, není v daném konkrétním případě správné. Žalovaná uhradila ve prospěch žalobce částku 538.000 Kč jako dohodnutou částku představující pouze část zesplatněného předmětného dluhu vůči žalobci, přičemž zbývající část dluhu žalobce úvěrované straně – žalované a jejímu manželovi prominul. Podle žalobce nesjednali žádná smluvní ustanovení, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Veškeré smluvní podmínky včetně zesplatnění byly sjednány individuálně. Žalobce poskytuje úvěry pouze příležitostně. Smluvní dokumentace je připravována v součinnosti se zájemci o úvěr individuálně. Na základě těchto individuálních jednání jsou vypracovány předsmluvní informace a až následně dochází ke zpracování návrhů úvěrových a zástavních smluv za účelem jejich předložení k připomínkování zájemcům o úvěr. Následně se zájemci rozhodnou, zda přistoupí k uzavření smluvního vztahu či nikoli. Do obsahu dokumentace mohou zasáhnout a ovlivnit její finální podobu. Poté dochází k uzavření dohody s přímou vykonatelností, která je sepisována formou notářského zápisu. Součástí této dohody je i ustanovení o případném zesplatnění úvěru. Tento dokument připravuje individuálně notář, který účastníkům znovu vysvětluje aspekty s úvěrem a úvěrovými podmínkami související. Žalovaná věděla co je obsahem závazku, jaká jsou její práva a povinnosti, a s předmětnou klauzulí zesplatnění úvěru s příslušenstvím souhlasila v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smluvních dokumentů. Argumentace o tom, že žalobce je podnikatel a žalovaná spotřebitel, nemůže být bezbřehá. Skutečnost, že úvěrovaný není podnikatelem, sama o sobě neznamená, že je nezkušený v oblasti úvěrového financování, neboť žalovaná čerpala přinejmenším úvěr u společnosti [právnická osoba] a následně k vyplacení svého dluhu za žalobcem použila opět úvěrového financování, a to u [právnická osoba] [anonymizováno] a.s. Úvěrový vztah mezi žalobcem a žalovanou by měl být hodnocen komplexně, včetně toho, že žalobce za dané situace prominul žalované podstatnou část jejího dluhu. Dále žalobce namítl, že rozhodnutí Finančního arbitra je zmatečné a nepřezkoumatelné. Žalovaná se v návrhu na zahájení řízení ze dne 11.3.2016 domáhala po žalobci vrácení částky 80.000 Kč Finanční arbitr však nálezem rozhodoval ve věci zaplacení částky ve výši 89.358 Kč a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 81.283,47 Kč. Dále žalobce namítl nedostatek aktivní legitimace na straně žalované v řízení před arbitrem, neboť na úvěrované straně žalovaná vystupovala spolu se svým manželem [jméno] [příjmení]. V řízení před Finančním arbitrem vystupovala na straně navrhovatele pouze žalovaná, což žalobce považuje za nesprávné. Podle ustanovení § 714 občanského zákoníku platí, že v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Jak smlouva o úvěru tak spor před Finančním arbitrem dopadá do sféry společného jmění žalované a jejího manžela. Přesto [jméno] [příjmení] v řízení před Finančním arbitrem nevystupoval na straně navrhovatele ani žalovaná nedoložila jeho souhlas. Dále žalobce poukázal na to, že žalovaná prostřednictvím úvěru čerpaného od [právnická osoba] [anonymizováno] a.s. skutečně poukázala na účet žalobce částku 538.000 Kč. Pokud by tento dluh neuznávala, nezaplatila by ho. Žalovaná se rozhodla pro čerpání úvěru u [právnická osoba] [anonymizováno] a.s., protože ho považovala za výhodnější, ze strany žalobce nebyly vůči žalované zahájeny úkony směřující k vymožení pohledávky. Žalovaná plnila ve prospěch žalobce dobrovolně. Žalovaná a její manžel opakovaně porušují sjednané závazky. Z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí týkajícího se předmětu zástavy – nemovitostí v katastrálním území Morávka zapsaných na [list vlastnictví] je zřejmé, že je proti nim vedena exekuce (nikoli k návrhu žalobce) a byl vydán exekuční příkaz k prodeji předmětných nemovitostí. Žalovaná se vyjádřila tak, že dne 13.1.2016 podala u Finančního arbitra návrh proti žalobci se žádostí o přezkoumání výše přeplacení úvěru. Dále podala ještě jeden návrh, a to na pana [jméno] [příjmení], kterému žalobce vyplatil 40.000 Kč za provizi. Od Finančního arbitra obdržela dopis, že nemohou mít pod jednou spisovou značkou dva návrhy a že řízení bude zastaveno, pokud tyto dva návrhy nerozdělí. To udělala 16.2.2016 a návrhy rozdělila, čímž došlo ke změně data podání. Dále uvedla, že při jednání v [obec] s jednatelem žalobce se s manželem několikrát zeptali, jak to bude s předčasným splacením. Vždy byli ubezpečeni, že to bude dle splátkového kalendáře – jistina. Tomu věřili, neboť takto žalobce sliboval, i když to není nikde zapsané. Úrok 83.000 Kč za 3 měsíce se zdál žalobkyni hodně vysoký. Nikdo za žalobce ji na tuto částku neupozornil. Dotazy jí odpovídali vždy pouze emailem a někdy ani odpověď nedostala. Je 50 let vdaná, s manželem dělají vše společně, ohledně exekuce mají podané dovolání u Nejvyššího soudu České republiky. Odkazuje na podklady, které jsou u Finančního arbitra. Vyjádření žalované je pak podepsané jejím manželem, který uvádí, že byl o všem informován. Finanční arbitr se vyjádřil tak, že setrvává na svých závěrech vyslovených v nálezu. Dále uvedl, že žalovaná se v řízení před Finančním arbitrem domáhala vrácení peněžních prostředků ve výši rozdílu mezi částkou, kterou žalobci zaplatila při předčasném splacení úvěru, a jistinou úvěru v okamžiku předčasného splacení, na kterou měl žalobce skutečně nárok. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů zjistil, že žalovaná společně se svým manželem [jméno] [příjmení], nar. 28.5.1949, na straně jedné a žalobce na straně druhé uzavřeli dne 23.9.2015 smlouvu o úvěru č. 2015 ve smyslu § 2395 a násl. zákona č.89/2012 Sb., občanského zákoníku. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal poskytnout úvěrovaným účelově vázaný úvěr ve výši 450.000 Kč„ na„ bydlení – splacení předchozích půjček poskytnutých na financování změny stavby“, s tím, že„ pohledávka úvěrujícího bude zajištěna zástavním právem k nemovitostem“. Úvěrovaní se zavázali společně a nerozdílně poskytnuté prostředky ve sjednané době a dohodnutým způsobem vrátit společně s úroky, to vše 120 měsíčními splátkami splatnými vždy k 23. dni v měsíci počínaje říjnem roku 2015 Finanční arbitr v rámci zkoumání své příslušnosti zjistil, že se v posuzované věci jedná o spor mezi spotřebitelem a věřitelem nebo zprostředkovatelem při nabízení, poskytování nebo zprostředkování„ jiného úvěru, zápůjčky, či obdobné finanční služby“ podle § 1 písm. c) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění účinném od 1.2.2016. Ačkoli dne 13.1.2016, kdy bylo řízení před Finančním arbitrem zahájeno, mohl Finanční arbitr rozhodovat spory týkající se pouze spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v době vydání rozhodnutí již byl finanční arbitr příslušný také k řešení sporů týkajících se jiných úvěrů, tedy i posuzované věci. Finanční arbitr s ohledem na § 1877 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovodil, že žalovaná byla sama aktivně legitimována (i bez manžela) podat návrh k Finančnímu arbitrovi, resp. se v řízení před finančním arbitrem sám domáhat práv a povinností, která pro úvěrované jako solidární věřitele ze smlouvy o úvěru vyplývají z této smlouvy společně a nerozdílně. Finanční arbitr zjistil, že úvěrovaní zaplatili žalobci první splátku úvěru ze smlouvy o úvěru (úhradou ve výši 8.109 Kč) až dne 26.10.2015, ačkoli splatnost této splátky nastala již 23.10.2015, a zbývající dlužnou částku ze smlouvy o úvěru zcela splatili dne 30.11.2015 plněním ve výši 538.000 Kč. Finanční arbitr dovodil, že ujednání čl. V. odst. 5.4. smlouvy o úvěru, ve kterém se smluvní strany dohodly na ztrátě výhody splátek pro případ nezaplacení jedné ze splátek řádně a včas, není ujednáním o ztrátě výhody splátek ve smyslu § 1931 občanského zákoníku. Dále Finanční arbitr dovodil, že toto ujednání podle § 1813 občanského zákoníku zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a proto se jedná o nepřiměřené smluvní ujednání ve spotřebitelské smlouvě, ke kterému se podle § 1815 téhož zákona nepřihlíží. Finanční arbitr dovodil, že za takové situace žalovaná předčasně splatila žalobci úvěr dne 30.11.2015, kdy na jistině zbývalo doplatit částku 448.641 Kč a na úrocích 8.075,54 Kč. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům o neplatnosti ujednání Smlouvy o úvěru o ztrátě výhody splátek finanční arbitr dovodil, že z platby 538.000 Kč představuje částka 81.283,47 Kč majetkový prospěch žalobce získaný plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, a žalobce proto musí podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaným tuto částku vydat. Finanční arbitr proto na základě posouzení shromážděných podkladů po jejich pečlivém právním posouzení a v souladu s § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi rozhodl ve věci nálezem ze dne 27.9.2016 evid. č. [spisová značka] tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 81.283,47 Kč. Ve zbývající části 8.074,53 Kč návrh žalovaného zamítl jako nedůvodný a současně uložil žalobci v souladu s § 17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 15.000 Kč. Proti nálezu podal žalobce dne 11.10.2016 evid. č. [spisová značka] námitky, které finanční arbitr posoudil a v rozhodnutí o námitkách ze dne 2.12.2016 evid. č. [spisová značka] je zamítl a nález potvrdil. Finanční arbitr byl příslušný k rozhodování sporu v posuzované věci. Řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 378/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Zákon č. 378/ 2015 Sb. novelizoval s účinností od 1.2.2016 rovněž zákon o finančním arbitrovi. Podle článku V. odst. 1 zákona č. 378/2015 Sb. upravujícího přechodná ustanovení ke změně zákona o finančním arbitrovi provedené tímto zákonem platí, že řízení před finančním arbitrem zahájená přede dnem 1.2.2016 se dokončí podle zákona o finančním arbitrovi v novelizovaném znění, tedy mimo jiné v mezích rozšířené působnosti finančního arbitra. Pokud finanční arbitr v oznámení o zahájení řízení ze dne 22.1.2016, evid. č. [spisová značka] (před nabytím účinnosti zákona č.378/2015 Sb.) informoval žalovanou o své příslušnosti, resp. o tom, jaké spory jsou z jeho příslušnosti vyloučeny, činil tak v souladu s tehdejším zněním zákona a svou poučovací povinností. V oznámení o zahájení řízení finanční arbitr současně žalovanou informoval, že s účinností od 1.2.2016 se jeho příslušnost rozšíří. Oznámení Finančního arbitra žalované tak bylo zcela legitimní a nemůže nic změnit na tom, že Finanční arbitr po 1.2.2016 v řízení dál řádně pokračoval a ve věci rozhodl. Na rozhodnutí o příslušnosti Finančního arbitra nemůže mít vliv ani žalobcem namítaná nepřiléhavost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.6.2012 sp. zn. 29 Cdo 20/2012 Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rozvedl své závěry z rozhodnutí ze dne 29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, přičemž v obou rozhodnutích řešil svou příslušnost ve vztahu k zahraničním osobám. Nicméně vzhledem k obecně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu ČR o věcné příslušnosti není pochyb o tom, že lze uvedené závěry analogicky aplikovat i na otázku příslušnosti finančního arbitra v posuzovaném případě. Pokud žalobce namítá nicotnost rozhodnutí finančního arbitra pro jeho nepříslušnost, měl se vyslovení této nicotnosti domáhat žalobou ve správním soudnictví, v jehož rámci jedině lze vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu. To ostatně potvrdil i zvláštní senát Nejvyššího správního soudu zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve svém rozhodnutí ze dne 5.3.2012 sp. zn. Konf 53 /2011-25, když konstatoval, že„ pravomoc vyslovit nicotnost rozhodnutí vydaného správním orgánem v soukromoprávní věci náleží soudu ve správním soudnictví (§ 76 odst. 2 s. ř. s.), popř. správnímu orgánu (§ 77 odst. 1 správního řádu z roku 2004). II. Domáhá-li se žalobce žalobou v řízení podle části páté občanského soudního řádu vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí (ať už přímo v petitu žaloby, nebo v jejich důvodech), soud v občanském soudním řízení o této žalobě nebo její části zastaví podle § 104b odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 72 odst. 3 s. ř. s. žalobce poučí, že může do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení podat žalobu na vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví.“ Finanční arbitr při hodnocení předmětu sporu postupoval podle ustanovení § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi a přiměřeně též podle ustanovení § 50 odst. 1 a odst. 4 a § 52 správního řádu, která vyžadují, aby finanční arbitr při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, volně hodnotil podklady a pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Jeho povinností je zjišťovat veškeré, byť i stranami sporu nenavržené okolnosti, které by mohly mít podle jeho názoru vliv na zjištění skutkového stavu věci. Jak Finanční arbitr výše potvrdil, jeho postup co do posouzení příslušnosti k rozhodování předmětu sporu v posuzované věci byl správný a v souladu se zákonem. Finanční arbitr není ve vztahu k účastníkům, nemá zájem na výsledku sporu a je vázán povinnostmi stanovenými v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Kritériu přiměřenosti v § 1813 občanského zákoníku musí odpovídat smluvní ujednání bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o ujednání sjednané individuálně či nikoli (autoritativně jednou ze smluvních stran). Žalobce je jako podnikatel (profesionál) poskytující úvěry povinen ve vztahu ke spotřebitelům nastavit takové podmínky poskytnutí úvěru, které budou v souladu se zákonem, včetně ustanovení § 1810 a násl. občanského zákoníku zohledňujících specifika smluv uzavíraných se spotřebitelem. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání ve spotřebitelské smlouvě„ nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá“. Finanční arbitr tak setrvává na svém právním závěru, že ujednání čl. V. odst. 5. 4. smlouvy o úvěru zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, když žalovanou velmi tvrdě sankcionuje za nezaplacení byť jedné splátky již první den jeho prodlení, a to aniž by měla žalovaná možnost své pochybení jakkoli napravit, anebo v případě déletrvající platební neschopnosti možnost s žalobcem o řešení situace dále jednat. Jelikož žalovaná oprávněnost nároku vyplývajícího pro žalobce z tohoto ujednání v řízení před finančním arbitrem naopak rozporuje (nikoli, že by se tohoto ustanovení dovolávala), Finanční arbitr správně dospěl k závěru, že k tomuto ujednání v souladu s § 1815 občanského zákoníku nebude při rozhodování o předmětu sporu přihlížet. Finanční arbitr při vymezení předmětu sporu, resp. zhodnocení, čeho se žalovaná v řízení domáhá, vycházel z tvrzení žalované uvedených v návrhu na zahájení řízení ze dne 13.1.2016 evid. č. [spisová značka] jako celku. V souladu s § 37 odst. 1 správního řádu finanční arbitr posuzuje návrh na zahájení řízení shodně jako jakékoli jiné podání podle jeho skutečného obsahu. Opačný přístup by vedl k přílišnému formalismu a nebyl by v souladu se zákonem. Z návrhu na zahájení řízení, jakož i z dalších vyjádření žalované před vydáním nálezu vyplývá, že žalovaná se v řízení domáhá vrácení bezdůvodného obohacení jako rozdílu mezi částkou, kterou v rámci předčasného splacení žalobci uhradila (z předložených podkladů vyplývá částka 538.000 Kč) a výší dlužné jistiny ke dni předčasného splacení úvěru ze smlouvy o úvěru, která podle tvrzení žalované v návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem činila 448.642 Kč. Postupu finančního arbitra svědčí i závěr Ústavního soudu České republiky v rozhodnutí ze dne 7.4.2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09, že„ platí obecné pravidlo, že soud musí z hlediska obsahového petit plně vyčerpat a nesmí jej překročit. Přitom musí přihlížet jak k druhu žaloby, tak k druhu řízení, dále i k povaze práva a právního odvětví a k odborné terminologii. V tomto smyslu je třeba vykládat aplikaci dispoziční zásady o zákazu překročení, resp. povinnosti vyčerpání petitu. Soud ale není otrocky, tj. do nejmenšího detailu vázán žalobou, resp. petitem. Dispoziční zásada velí, že nesmí překročit návrh a musí jej vyčerpat, avšak ve vztahu k jeho podstatě. Účelem civilního procesu je řešit spory a přinášet spravedlnost. V tomto ohledu soud není, pokud jde o nepodstatné věci petitu, ani ve sporném řízení omezován ve své manudukční povinnosti. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby, tak jak ho v průběhu řízení zaujímaly obecné soudy“. V souladu s citovaným rozhodnutím Finanční arbitr vyčerpal, nikoli překročil, rozsah předmětu sporu vymezený žalovanou. Nad to, Finanční arbitr v rámci rozhodnutí ve věci v souladu s § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi není vázán návrhem a může přiznat žalovanému nárok vyplývající ze zákona nad rámec návrhu. Podle ustanovení § 713 odst. 1 občanského zákoníku platí, že součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody a podle odst. 2 povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně, přičemž je-li podle § 1877 občanského zákoníku„ dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění“. Ustanovení § 714 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že v záležitostech„ týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého“, přičemž jedná-li podle odstavce 2 téhož ustanovení„ manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání“. Ustanovení § 1877 občanského zákoníku upravuje pravidla plnění aktivně solidárním věřitelům, kterými jsou jak na základě synallagmatické povahy smlouvy o úvěru, tak ve smyslu § 713 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, i úvěrovaní. Žalované tak jako společně a nerozdílně oprávněnému věřiteli (jak ze smlouvy o úvěru, tak z titulu společného jmění manželů) svědčí v souladu s § 1877 občanského zákoníku právo domáhat se vůči žalobci práva na vydání bezdůvodného obohacení, resp. podat návrh u finančního arbitra samostatně. K aktivní procesní legitimaci, resp. právu pouze jednoho z manželů podat žalobu k vymožení nároku spadajícího do společného jmění manželů se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 30.4.2002 sp. zn. 28 Cdo 555/2002, ve kterém uvedl, že„ právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob náleží spoluvlastníkům společně, ale zároveň i každému z nich samostatně, aniž by k tomu bylo souhlasu druhého spoluvlastníka zapotřebí. Protože každý ze spoluvlastníků musí mít možnost dovolat se ochrany, je proto rovněž i legitimován k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci (o vyklizení nemovitosti). U společného jmění manželů (subjektů práv a povinností ke společnému jmění manželů) je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci v SJM, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob“. (Další rozhodnutí jsou ze dne 27.4.2011 sp. zn. 33 Cdo 1129/2009, ze dne 21.12.2009 sp. zn. 30 Cdo 3745/2009, nebo ze dne 31.3.2009 sp. zn. 22 Cdo 2243/2006. Žalobcem namítané ustanovení § 714 odst. 1 občanského zákoníku tento postup nevylučuje, naopak připouští jednání pouze jednoho z manželů i v případě nikoli běžných záležitostí týkajících se společného jmění manželů. Odstavec druhý téhož ustanovení pak předpokládá platnost takového jednání i bez souhlasu druhého manžela, pokud se neplatnosti (relativní) druhý z manželů nedovolá. V řízení nebylo prokázáno, že by se manžel žalované neplatnosti jakéhokoli jednání žalované vůči žalobci dovolal. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24.1.2013 sp. zn. 22 Cdo 2293/2011, podle kterého pokud„ příslušný úkon, jenž přesahuje běžnou záležitost, učinil pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas s takovým úkonem vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je příslušný právní úkon neplatný, jen jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá“. Jelikož smlouva o úvěru neobsahovala platné ujednání o zesplatnění závazku, plnění úvěrujících ze dne 30.11.2015 ve výši 538.000 Kč bylo svou povahou předčasné splacení úvěru ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2399 odst. 2 občanského zákoníku, v rámci kterého žalobci vznikl nárok na úroky z úvěru pouze za dobu, po kterou úvěrovaní disponovali poskytnout jistinou. Z provedeného výpočtu, který žalobce nijak nerozporoval, vyplývá, že úvěrovaní předčasným splacením (ve výši 538.000 Kč) v částce 448.641 Kč doplatili jistinu, v částce 8.075,53 Kč uhradili zbývající úroky z úvěru za období od 24.10.2015 do 30.11. 2015. Zbylá částka 81.283,47 Kč představuje bezdůvodné obohacení vzniklé bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, které je žalobce povinen žalované vydat. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud tyto důkazy: nález Finančního arbitra z 27.9.2016, námitky žalobce proti nálezu Finančního arbitra z 11.10.2016, smlouva o úvěru č. 2015 mezi [právnická osoba] jako úvěrujícím a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako úvěrovanými z 23.9.2015, výpočet půjčky, potvrzení o platbě na účtu od [právnická osoba], notářský zápis ze dne 23.9.2015 [titul] [příjmení] č. j. [spisová značka] a NZ [anonymizováno] [rok], předsmluvní informace ke sjednávanému úvěru ze 17.9.2015, návrh na zahájení řízení u Finančního arbitra, oznámení o zahájení řízení u Finančního arbitra, výzva k odstranění nedostatků návrhu z 22.1.2016, výzva k poskytnutí vysvětlení a předložení dokumentace vztahující se k předmětnému sporu z 18.2.2016, vyjádření se k návrhu, výzva k doplnění vyjádření a předložení podkladů z 10.3.2016, doplnění vyjádření 24.3.2016, výzva Finančního arbitra ze 4.4.2016, doplnění vyjádření z 20.4.2016, návrh na zastavení řízení z 30.5.2016, úplný výpis z obchodního rejstříku žalobce, potvrzení o platbě na účtu, lustrace v centrální evidenci obyvatel ohledně žalované, spis Finančního arbitra [spisová značka] [číslo], žaloba na vyslovení nicotnosti rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 21.3.2019. Nálezem ze dne 27.9.2016 evidenční č. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] [číslo] uložil [ulice] arbitr žalobci jako instituci povinnost zaplatit žalované jako navrhovatelce částku ve výši 81.283,47 Kč do 3 dnů od právní moci nálezu (výrok I.), návrh výrokem II. v části co do částky 8.074,53 Kč zamítl a žalobci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi výrokem III. uložil povinnost zaplatit sankci ve výši 15.000 Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, o kterých rozhodl Finanční arbitr rozhodnutím o námitkách z 2.12.2016 evidenční č. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] [číslo] tak, že námitky žalobce zamítl a nález Finančního arbitra ze dne 27.9.2016 evidenční č. [spisová značka] podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi potvrdil. Rozhodnutí nabylo právní moci 6.12.2016. Z rozhodnutí Finančního arbitra (i z jeho spisu) vyplývá, že řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne 13.1.2016 doručením návrhu navrhovatelky – žalované prostřednictvím veřejné datové sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu, evid. č. [spisová značka], který žalovaná potvrdila dne 19.1.2016 evid. č. [spisová značka] písemným podáním s vlastnoručním podpisem. Finanční arbitr výzvou ze dne 22.1.2016 evid.č. [spisová značka] oznámil žalované, že bylo zahájeno řízení před Finančním arbitrem a vyzval žalovanou k odstranění vad návrhu. Dne 28.1.2016 evid. č. [spisová značka] a dne 3.2.2016 evid.č [spisová značka] Finanční arbitr obdržel podklady řízení od žalované. Podáním ze dne 8.2.2016 evid.č. [spisová značka] vzala žalovaná svůj návrh na zahájení řízení v rozsahu vrácení částky ve výši 40.000 Kč zpět. Finanční arbitr řízení v části týkající se částky ve výši 40.000 Kč zastavil usnesením ze dne 16.2.2016 evid. č. [spisová značka]. Výzvou ze dne 18.2.2016 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr oznámil žalobci, že na základě návrhu žalované bylo zahájeno řízení před finančním arbitrem a vyzval žalobce k vyjádření se k návrhu podle ustanovení § 11 zákona o finančním arbitrovi. Dne 7.3.2016 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr obdržel vyjádření žalobce. Finanční arbitr výzvou ze dne 10.3.2016 evid. č. [spisová značka] vyzval žalobce k předložení podkladů řízení. Dne 29.3.2016 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr obdržel podklady řízení od žalobce. Finanční arbitr výzvou ze dne 4.4.2016 evid. č. [spisová značka] vyzval žalobce k doplnění vyjádření a podkladů. Dne 20.4.2016 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr od žalobce obdržel podklady k řízení. Výzvou ze dne 12.5.2016 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr vyzval žalovanou jako navrhovatelku k seznámení se s podklady pro vydání nálezu. Dne 16.5.2016 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr obdržel vyjádření žalované. Finanční arbitr výzvou ze dne 12.5.2016 evid. č. [spisová značka] vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro vydání nálezu. Dne 30.5.20106 evid. č. [spisová značka] Finanční arbitr obdržel vyjádření žalobce. Žalobce se s podklady pro vydání nálezu seznámil dne 31.5.2016, o čemž byl pořízen úřední záznam evid. č. [spisová značka]. Žalovaná svého práva seznámit se s podklady pro vydání nálezu nevyužila. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů zjistil, že úvěrovaní uhradili na svůj dluh ze smlouvy o úvěru částku ve výši 8.109 Kč dne 26.10.2015, avšak že splatnost první řádné splátky ve výši 8.108,33 Kč nastala již dne 23.10.2015. Úvěrovaní tedy první splátku úvěru nezaplatili řádně a včas. Podle ustanovení § 1931 občanského zákoníku platí, bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Zákonná úprava dává věřiteli možnost požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení s úhradou sjednané splátky, úhradu celého dluhu najednou. Toto právo věřiteli náleží pouze do termínu splatnosti další splátky. Smluvní ujednání čl. V. odst. 5.

4. Smlouvy o úvěru, ve kterém se smluvní strany dohodly na ztrátě výhody splátek pro případ nezaplacení jedné ze splátek řádně a včas, je přitom třeba odlišovat od ujednání o ztrátě výhody splátek ve smyslu § 1931 občanského zákoníku. Smluvní strany totiž ve smlouvě o úvěru sjednaly i termín splatnosti takto zesplatněného dluhu úvěrovaných, když jej určily jako první den prodlení s úhradou řádné splátky úvěru. Naproti tomu úprava ztráty výhody splátek v občanském zákoníku předpokládá aktivní úkon ze strany věřitele, který musí dlužníka vyzvat k úhradě celé pohledávky, jak plyne z textu poslední věty citovaného ustanovení. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22.2.2006 sp. zn. 33 Odo 1630/2005, nebo rozhodnutí ze dne 19.2.2009 sp. zn. 25 Cdo 5331/2007, v němž dovodil, že„ bylo-li však ve smlouvě obsahující ujednání o plnění ve splátkách dohodnuto, že nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu, nejedná se o dohodu o ztrátě výhody splátek podle § 565 obč. zák“. Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen„ starý občanský zákoník“), lze s ohledem na obdobnou dikci uvedený výklad aplikovat i na stávající úpravu. Smluvní ujednání v čl. V odst. 5.

4. Smlouvy o úvěru tedy není ujednáním ve smyslu § 1931 občanského zákoníku. Podle § 1813 občanského zákoníku jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázána taková smluvní ujednání, která„ zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele“. Příkladmý výčet ujednání, která jsou považována za nepřiměřená bez dalšího, obsahuje ustanovení § 1814 téhož zákona. Ustanovením § 1813 občanského zákoníku byl do českého prvního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5.dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, podle kterého smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, se považuje za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Výkladem pojmu nepřiměřená podmínka se zabýval i Nejvyšší soud České republiky ve stanovisku ze dne 11.12.2013 Cpjn 200/2013, v němž uvedl, že„ Výklad sousloví„ v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ SDEU“) již provedenou a nevzbuzující pochybnosti. SDEU je vyložil v rozsudku ze dne 14.3.2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C -415/11, kde uvádí: Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že: - pojem„ významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí; - za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha„ v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Pro posouzení, zda smlouva o propagaci reklamní plochy, jež nebyla sjednána individuálně, obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy rozhodující, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.“ Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřené smluvní podmínce ve spotřebitelské smlouvě„ nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá“. Pokud se tedy spotřebitel nedovolá nepřiměřené podmínky sjednané ve spotřebitelské smlouvě, ve smyslu aby tato podmínka platila, nemá takové ujednání žádné právní účinky. Český právní řád tak při transpozici Směrnice o nepřiměřených podmínkách přijal v souladu s jejím čl. 8 přísnější právní úpravu, resp. vyšší míru ochrany spotřebitele, když veškerá smluvní ujednání, jež zakazují ustanovení § 1813 a § 1814 občanského zákoníku, považuje za nicotná bez zřetele k tomu, zda příslušné smluvní ujednání bylo sjednáno individuálně či nikoliv. Finanční arbitr dospěl k závěru, že ujednání čl. V. odst. 5.

4. Smlouvy o úvěru zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, když žalovanou velmi tvrdě sankcionuje za nezaplacení byť jedné splátky již první den jeho prodlení, a to aniž by měla možnost své pochybení jakkoli napravit, anebo v případě déletrvající platební neschopnosti možnost se žalobcem o řešení situace dále jednat. Zjevná nepřiměřenost tohoto smluvního ujednání je rovněž patrná z dosazení konkrétních finančních hodnot, když v případě byť jen jeden den opožděné úhrady částky 8.108,33 Kč nastává okamžitá splatnost částky 972.999,60 Kč (úvěr s příslušenstvím). Uvedený závěr pak potvrzuje rovněž přezkum nepřiměřených smluvních podmínek ve spotřebitelských smlouvách požadovaný Soudním dvorem Evropské unie (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2013 Cpjn 200/2013), neboť při absenci čl. V. odst. 5.4. smlouvy o úvěru by žalobce nebyl oprávněna postupovat v případě prodlení žalované jinak, než jak předvídá občanský zákoník, tj. mohl by požadovat zejména úhradu úroků z prodlení (srov. ustanovení § 1970 občanského zákoníku), uplatnit ztrátu výhody splátek podle § 1931 občanského zákoníku avšak pouze v případě, že by to bylo mezi stranami předem dohodnuto ve smlouvě o úvěru, a to do splatnosti příští splátky, určit žalované dodatečnou přiměřenou lhůtu k zaplacení splátky v prodlení, jak předpokládá § 1978 občanského zákoníku, a případně též uplatnit zajišťovací instrumenty jako řádně sjednané smluvní pokuty aj. Finanční arbitr proto k ujednání v čl. V. odst. 5. 4. smlouvy o úvěru podle § 1815 občanského zákoníku nepřihlížel, neboť se jedná o nepřiměřené smluvní ujednání ve spotřebitelské smlouvě, a nemohlo proto na jeho základě dojít k zesplatnění dluhu úvěrovaných, resp. ke ztrátě výhody splátek ke dni 24.10.2016. Žalobce proto nebyl oprávněn žádat po úvěrovaných okamžité zaplacení úvěru včetně příslušenství v celkové výši 972.999,60 Kč Smluvní vztah ze smlouvy o úvěru po tomto datu trval tak, jak bylo smluvními stranami sjednáno ve smlouvě o úvěru, resp. jak se dohodly. Obecně podle § 2399 odst. 2 občanského zákoníku platí, že„ úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou.“ Občanský zákoník právo věřitele na úhradu případných nákladů s předčasným splacením neupravuje. Je tedy na smluvních stranách, zda a v jaké konkrétní výši si ho případně sjednají. V tomto případě si úvěrovaní a žalobce právo na náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů sjednali v čl. 5 smlouvy o úvěru, žalobce však jejich úhradu po žalovaných nežádal. Jak Finanční arbitr dovodil z prohlášení žalobce a emailu žalované ze dne 9.11.9015, žalovaná a žalobce se dohodli na tom, že úvěrovaní právo předčasně splatit dluh ze smlouvy o úvěru realizují v částce 538.000 Kč nejpozději do 15.12.2015. Z potvrzení o platbě plyne, že úvěrovaní zaplatili částku ve výši 538.000 Kč dne 30.11.2015. Smluvní úroky z úvěru obecně představují odměnu věřitele za dočasné poskytnutí peněžních prostředků. Podle druhé věty ustanovení § 2399 odst. 2 občanského zákoníku je dlužník povinen zaplatit věřiteli úroky„ jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků“. Ačkoliv tedy žalobci nevznikl nárok na smluvní úroky za celou sjednanou dobu trvání úvěrového vztahu, žalobce má nárok na smluvní úroky za dobu, po kterou měli úvěrovaní peněžní prostředky k dispozici. Žalobce poskytl úvěrovaným peněžní prostředky ve výši 450.000 Kč dne 23.9.2015. Úvěrovaní žalobci na svůj dluh ze smlouvy o úvěru zaplatili dne 26.10.2015 částku ve výši 8.109 Kč, a dne 30.11.2015 uhradili částku ve výši 538.000 Kč. Aby Finanční arbitr zjistil, na jakou částku smluvních úroků z úvěru vznikl žalobci k okamžiku splacení dne 30.11.2015 nárok, musel nejprve zjistit, kolik úvěrovaní již na jistinu úvěru a smluvní úroky uhradili. Finanční arbitr proto zkoumal, jaká část platby úvěrovaných ze dne 26.10.2015 ve výši 8.109 Kč se započte na jistinu úvěru a jaká část na smluvní úrok. Podle ujednání čl. V. odst. 5. 6. smlouvy o úvěru ve spojení se splátkovým kalendářem připadá z první pravidelné splátky v celkové výši 8.108,33 Kč na smluvní úrok z úvěru částka 6.750 Kč a na jistinu úvěru částka 1.358,33 Kč. Podle ujednání čl. V. odst. 5. 7. smlouvy o úvěru se v případě nedoplatku došlé platby započítají nejprve na smluvní úrok a až poté na jistinu úvěru. V souladu s tímto ujednáním se úhrada úvěrovaných nad rámec pravidelné splátky ve výši 0,66 Kč (8.109 Kč – 8.108,33 Kč), započte na jistinu úvěru. Úvěrovaní tak žalobci zaplatili dne 26.10.2015 na jistinu úvěru částku ve výši 1.359 Kč (1.358,33 Kč + 0,66 Kč). Výše nesplacené jistiny úvěru po 1. splátce tedy činila 448.641 Kč (450.000 Kč – 1.359 Kč). Finanční arbitr dále přistoupil k výpočtu smluvního úroku za období ode dne následujícího po dni splatnosti první pravidelné splátky do předčasného splacení, tj. od 24.10.2015 do 30.11.2015. Aby bylo možné určit částku smluvních úroků, na kterou vznikl žalobci v uvedeném období nárok, Ffinanční arbitr musel posoudit, podle jaké konvence úročení žalobce úvěr úročil. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nestanoví, jakou konvenci úročení je třeba při úročení spotřebitelského úvěru použít, její volba je na dohodě smluvních stran. Zkoumáním smluvní dokumentace však Finanční arbitr zjistil, že Smlouva o úvěru ujednání smluvních stran o použití konvence úročení pro úvěr neobsahuje. Nicméně, podle parametrů úvěru uvedených ve smlouvě o úvěru, tj. úvěru ve výši 450.000 Kč úročeném výpůjční úrokovou sazbou 18 % p. a. a splatném ve 120 měsíčních splátkách ve výši 8.108,33 Kč finanční arbitr zjistil, že konvence úročení je 30/360, resp. 30E/360. Podpisem smlouvy o úvěru vyjádřili úvěrovaní souhlas s jejími podmínkami, a tedy implicitně i s konvencí úročení. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník neupravuje povinnost věřitele používat pro úročení úvěru určitou konvenci úročení a úvěrovaní s použitím konvence úročení 30E/360 souhlasili, měl Finanční arbitr za to, že použití konvence úročení [číslo] je sjednáno v souladu se zákonem. Obecně, konvence úročení je způsob výpočtu úrokové doby, tj. doby, po kterou je úročen uložený kapitál, v tomto případě peněžní prostředky poskytnuté žalobcem úvěrovaným ve formě úvěru. Pro výpočet úrokové doby existuje několik typů konvencí úročení, a to ACT/365, která při výpočtu úrokové doby počítá s rokem o 365 dnech a počtem dnů v měsíci odpovídajícímu skutečnému kalendářnímu počtu dní, za který je úrok počítán; dále ACT/360, která počítá s rokem o 360 dnech a počtem dnů v měsíci odpovídajícímu skutečnému kalendářnímu počtu dní a konečně konvence 30/360, resp. 30E/360, která při výpočtu úrokové doby počítá s rokem o 360 dnech a měsícem o 30 dnech. Pro výpočet výše úroků podle konvence úročení 30E/360 platí rovnice: úrok = výše nesplacené jistiny . úroková sazba . (30) /360, kdy úroková sazba je vyjádřena desetinným číslem a t je počet dní, po který byla jistina úročena. Počet dní úrokové doby se s ohledem na to, že každý měsíc má podle konvence úročení 30 dní, počítá následovně: = 360 ( 2 - 1) + 30 ( 2 - 1) + ( 2 - 1), kdy D1.M1.R1 představuje počáteční datum úročení a D2.M2.R2 představuje koncové datum úročení s tím, že v případě, že by D1 nebo D2 bylo rovno 31, se do rovnice dosazuje 30. Při výpočtu smluvního úroku za období ode dne 24.10.2015 do dne 30.11.2015 finanční arbitr vycházel ze zjištěné nesplacené jistiny úvěru ve výši 448.641 Kč a postupoval podle výše uvedené rovnice, která po dosazení konkrétních hodnot vypadá následovně: úrok = 448.641 Kč . 0,18 . t /360, kdy t se rovná: = 360 . (2015 - 2015) + 30 . (11 - 10) + (30 - 24). Finanční arbitr tedy zjistil, že t = 36, tj. že počet úročených dní od 24.10.2015 do 30.11.2015 se podle konvence úročení 30E/360 rovná 36. Rovnice proto po dosazení hodnoty t vypadá následovně: úrok = 448.641 Kč . 0,18 . 36/360, a tudíž fragment úroku z vyčerpané jistiny ve výši 448.641 Kč za období ode dne následujícího po dni splatnosti první pravidelné splátky, tj. ode dne 24.10.2015 do dne předčasného splacení, tj. 30.11.2015, činí 8.075,54 Kč. Úvěrovaní tak byli dne 30.11.2015 povinni zaplatit žalobci na jistině úvěru a smluvních úrocích celkem částku ve výši 456.716,53 Kč (448.641 Kč + 8.075,54 Kč). Úvěrovaní však v rámci předčasného splacení dluhu ze smlouvy o úvěru dne 30.11.2015 uhradili žalobci částku ve výši 538.000 Kč (448.641 Kč na jistinu úvěru, 89.359 Kč na smluvní úroky). Touto úhradou tak úvěrovaní žalobci zaplatili nad rámec jejího nároku částku ve výši 81.283,47 Kč (89.359 Kč – 8.075,54 Kč). Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Částka 81.283,47 Kč (tj. částka uhrazená úvěrovanými dne 30.11.2015 v rámci platby 538.000 Kč – částka potřebná ke splacení úvěru 456.716,53 Kč), kterou úvěrovaní zaplatili žalobci nad rámec částky potřebné ke splacení úvěru, tak představuje majetkový prospěch žalobce získaný plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, a žalobce proto musí podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaným tuto částku vydat. Ačkoliv úvěrovaní vystupují v závazkovém vztahu z uvedeného bezdůvodného obohacení v postavení solidárních věřitelů žalobce, v řízení před Finančním arbitrem se vydání bezdůvodného obohacení domáhala pouze žalovaná. Podle § 1877 občanského zákoníku je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Protože se v řízení před Finančním arbitrem vydání tohoto obohacení domáhala pouze žalovaná, je žalobce povinen toto bezdůvodné obohacení ve výši 81.283,47 Kč vydat žalované. Manžel žalované pak má vůči žalované, kterému je žalobce podle nálezu povinen bezdůvodné obohacení vydat, regresní nárok (tj. má nárok na vydání poloviny bezdůvodného obohacení). Skutkový stav je mezi účastníky nesporný a byl zjištěn v řízení před Finančním arbitrem. Žalovaná se svým manželem jako úvěrovaní uzavřeli se žalobcem jako úvěrujícím smlouvu o úvěru č. 2015 dne 23.9.2015 na částku 450.000 Kč s úrokovou sazbou 18 % p.a., přičemž úvěr byl splatný ve 120 měsíčních splátkách po 8.108,33 Kč splatných vždy k 23.dni příslušného měsíce, splatnost první splátky 23.10.2015, splatnost poslední splátky 23.9.2025. Podle článku III úvěrové smlouvy čerpání úvěru mělo proběhnout tak, že částka 400.000 Kč měla být úvěrujícím poukázána na účet společnosti [právnická osoba] za účelem úhrady dluhu úvěrovaného, část úvěru ve výši 3.000 Kč měla být úvěrujícím poukázána na účet [číslo] [variabilní symbol] za účelem úhrady blíže neoznačeného dluhu úvěrovaného, část úvěru ve výši 40.000 Kč měla být úvěrujícím poukázána na účet [bankovní účet] pod variabilním symbolem 2015 za účelem úhrady blíže neoznačeného dluhu úvěrovaného a dále pak v článku III. bodu 3.4 úvěrovaný dává úvěrujícímu výslovný pokyn, aby proti pohledávce úvěrovaného na vyplacení zbývající části úvěru ve výši 7.000 Kč započetl svou pohledávku ve výši 7.000 Kč specifikovanou v článku 5.13, tedy poplatek za sjednání závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému úvěr a vedení úvěrového účtu. V článku VI. bodu 6.10 úvěrovaní svým podpisem potvrzují, že blankosměnku vystaví a odevzdají úvěrujícímu, přičemž blankosměnka je upravena v článku VI. bodu 6.9 smlouvy. V článku VI. bodu 6.12 je sjednána povinnost úvěrovaného uzavřít s úvěrujícím formou notářského zápisu dohodu, ve které úvěrovaný uzná svůj dluh vůči úvěrujícímu co do důvodu i výše a zaváže se ho splnit za podmínek stanovených touto smlouvou a současně svolí k přímé vykonatelnosti zápisu. Podle článku VI. bodu 6.13 zápis s přímou vykonatelností má povahu exekučního titulu, na základě kterého může úvěrující také navrhnout provedení exekuce nebo uzavřít smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí, ke kterým je zřizováno zástavní právo. V článku V. bodu 5.4 je sjednáno, že při nesplnění kterékoliv ze splátek v plné výši řádně a včas se stává celý úvěr i s úroky splatný najednou bez toho, aniž by o tuto skutečnost musel úvěrující výslovně žádat. Za den splatnosti zbývající části dluhu se považuje prvý den prodlení se zaplacením příslušné splátky nebo její části. V článku VII. bodu 7.6 pro případ prodlení se splácením úvěru je úvěrovaný povinen hradit úvěrujícímu z dlužné částky též úroky z prodlení za dobu od 1.dne prodlení do zaplacení ve výši 0,2 % za každý den prodlení. V článku X. bodu 10.1 si pak smluvní strany sjednávají podle § 630 odst. 1 občanského zákoníku prodloužení promlčecí lhůty práv vzniklých na základě této smlouvy na dobu 10 let počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, pokud občanský zákoník nestanoví promlčecí lhůtu delší. Téhož dne 23.9.2015 pak žalovaná s manželem [jméno] [příjmení] jako osoby povinné se společností [právnická osoba] jako osobou oprávněnou uzavírají dohodu o splácení dluhu se svolením k vykonatelnosti dle § 71b notářského řádu u [titul] [příjmení] pod č. N 1177/2015, NZ 900/ 2015, v níž uznávají dluh vůči žalobci ke dni 23.9.2015 ve výši 972.999,60 Kč, zavazují se ho splácet měsíčními splátkami ve výši 8.118,33 Kč spolu se smluvními pokutami ve výši 10.000 Kč, úrokem z prodlení ve výši 0,2 % za každý den prodlení, přičemž svolují k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu dle § 274 písm. e) o.s.ř. Ze shodných tvrzení obou stran pak Finanční arbitr zjistil, že úvěr žalovaná žalobci na základě smlouvy o úvěru zaplatila dne 26.10.2015 částku 8.109 Kč a dne 30.11.2015 pak částku 538.000 Kč. Rozsudkem ze dne 22.12.2017 č. j. 25 C 25/2017 – 90 soud I. stupně zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhá změny nálezu Finančního arbitra ze dne 27.9.2016 evidenční číslo [spisová značka] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne 2.12.2016 sp. zn. [spisová značka] [číslo], evidenční číslo [spisová značka] tak, že se návrh žalované uplatněný u Finančního arbitra zamítá a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, když dospěl k závěru, že Finanční arbitr ke dni rozhodnutí byl nadán pravomocí, řízení před ním proběhlo procesně korektně a jeho právní posouzení je v zásadě správné. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18.10.2018 č. j. 29 Co 312/2018 - 140 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že z obsahu žaloby i z odvolání žalobce vyplývá, že žalobce především uplatňuje výhradu, že nebyla dána pravomoc finančního arbitra rozhodnout ve věci sporu mezi účastníky (srov. str. 4 žaloby a str. 2 odvolání). Nedostatek pravomoci náleží podle právní teorie i praxe mezi nejzávažnější vady rozhodnutí a působí jeho tzv. nicotnost. Přijetím zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, který nabyl účinnosti 1.1.2003, bylo žalobcům v řízení před správními soudy výslovně umožněno domáhat se vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Současně zákon uložil správním soudům povinnost přihlížet k nicotnosti nejen k námitce žalobce, ale i z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 s.ř.). Dospěje – li správní soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nicotné, potom jeho nicotnost svým výrokem v rozsudku deklaruje. S účinností od 1.1.2006 upravil otázku vyslovování nicotnosti též zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (§ 77 odst. 1 a 2 a § 78 správního řádu). Podle právní úpravy účinné od 1.1.2003, realizované již cit. zákonem č. 150/2002 Sb. a zákony č. 151/2002 Sb. a [číslo] Sb., poté, co správní orgán rozhodne v soukromoprávní věci, má možnost ten, kdo se cítí takovým rozhodnutím poškozen, obrátit se na soud rozhodující v občanskoprávním řízení, který pak znovu rozhodne o věci samé v řízení dle části páté o.s.ř. Základním obecným ustanovením části páté o.s.ř. je § 244, který určuje podmínky, za nichž může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení, tj. v případě, kdy správní orgán rozhodl podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci. Z ust. § 244 o.s.ř. vyplývá, že základní podmínkou řízení je existence pravomocného správního rozhodnutí. Jestliže správní orgán vydal v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci nicotné rozhodnutí, není tato podmínka splněna, přičemž se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že současná právní úprava přiznává soudům ve správním soudnictví pravomoc vyslovovat nicotnost správních rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o správní rozhodnutí o subjektivních právech veřejných či soukromých, tzv. kompetenční senát ve svém rozhodnutí ze dne 5.3.2012 č.j. Konf. 53/2011-25 zaujal názor, že pravomoc vyslovit nicotnost rozhodnutí vydaného správním orgánem v soukromoprávní věci náleží soudu ve správním soudnictví (§ 76 odst. 2 s.ř.). Vyslovil také, že domáhá-li se žalobce žalobou v řízení podle části páté o.s.ř. vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, soud v občanském soudním řízení řízení o žalobě nebo její části zastaví podle ust. § 104b odst. 1 o.s.ř. a v souladu s ust. § 72 odst. 3 s.ř. žalobce poučí, že může do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení podat žalobu na vyslovení nicotnosti ve správním soudnictví. Odvolací soud proto soudu I.stupně uložil, aby řízení zastavil v té části žaloby, v níž je požadováno vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, protože z tohoto hlediska je dána pravomoc soudu ve správním soudnictví. Usnesením ze dne 21.2.2019 č.j. 25 C 25/2017 – 144 proto soud I.stupně řízení o žalobě žalobce zastavil v části, v níž se žalobce domáhá vyslovení nicotnosti nálezu Finančního arbitra ze dne 27.9.2016 evidenční číslo [spisová značka] ve znění rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách ze dne 2.12.2016 sp. zn. [spisová značka] [číslo], evidenční číslo [spisová značka]. Soud dále zjistil, že žalobce podal ve správním soudnictví u Městského soudu v Praze žalobu na vyslovení nicotnosti rozhodnutí Finančního arbitra projednávanou pod sp.zn. 6 Af 16/2019. Soud I.stupně nicméně dospěl k závěru, že není třeba přerušovat toto řízení, neboť obě řízení mohou běžet vedle sebe, když ve správním soudnictví bude zkoumána toliko otázka pravomoci Finančního arbitra. S přihlédnutím k délce tohoto řízení proto soud I.stupně přistoupil k rozhodnutí věci a rozsudkem ze dne 24.5.2019 č.j. 25 C 25/2017-160 žalobu žalobce zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17.10.2019 č. j. 29 Co 339/2019 - 189 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do pravomocného rozhodnutí správního soudu. Soud proto usnesením ze dne 19.11.2019 č.j. 25 C 25/2017 – 192 podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil řízení do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 6 Af 16/2019. Usnesení nabylo právní moci dne 10.12.2019. Řízení ve věci Městského soudu v Praze sp.zn. 6 Af 16/2019 bylo skončeno rozsudkem tamějšího soudu ze dne 9.4.2020 č.j. 6 Af 16/2019-48, který nabyl právní moci dne 9.4.2020. Soud proto rozhodl usnesením ze dne 5.1.2021 č.j. 25 C 25/2017-197 podle § 111 odst. 1 o.s.ř. o pokračování v řízení. Přípisem ze dne 5.1.2021 soud vyzval žalobce a žalovanou ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila, žalobce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, takže soud podle § 101 odst. 4 o,s.ř. vyšel z toho, že žalobce proti tomuto postupu nemá námitek a rozhodl bez jednání. Rozsudek byl vyhlášen dne 29.1.2021. Ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 6 Af 16/2019 vyplývá, že žalobce podal žalobu proti rozhodnutím Finančního arbitra o námitkám ze dne 2.12.2016 sp.zn. [spisová značka] [číslo] evidenční číslo [spisová značka] a nálezu ze dne 27.9.2016 evidenční číslo [spisová značka] s odůvodněním, že Finanční arbitr neměl pravomoc k rozhodnutí. Finanční arbitr s žalobou nesouhlasil, poukazoval na ustanovení novely a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.8.2018 č.j. 1 As 165/2018-40. Vzhledem k tomu, že podle § 76 odst. 2 s.ř.s. může nicotnost vyslovit soud i bez návrhu, navzdory nesprávně formulovanému petitu žaloby soud věc projednal meritorně a rozsudkem ze dne 9.4.2020 č.j. 6 Af 16/2019-48, který nabyl právní moci dne 9.4.2020, byla žaloba žalobce zamítnuta, když pravomoc Finančního arbitra vydat příslušné správní rozhodnutí byla podle správního soudu založena přechodnými ustanoveními novely zákona č.229/2002 Sb. Podle § 1810 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle § 1812 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 1813 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 1931 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Podle § 1978 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst. 2 úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle § 2991 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 1877 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první. Podle § 1970 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Mezi účastníky není sporu ohledně skutkového stavu, sporné je pouze právní posouzení, přičemž soud I. stupně se zcela ztotožňuje s právním posouzením provedeným správním orgánem, tj. Finančním arbitrem v rozhodnutí ze dne 27.9.2016 sp. zn. [spisová značka] [číslo]. Pro stručnost soud na toto rozhodnutí odkazuje. K námitkám žalobce ohledně nedostatku pravomoci Finančního arbitra uvedeným v žalobě soud I.stupně (nad rámec toho, soud uvedl soud ve správním soudnictví v řízení pod sp.zn. 6 Af 16/2019) uvádí, že je třeba odlišovat pravomoc a příslušnost (věcnou či místní). Navrhuje-li žalobce k pravomoci Finančního arbitra aplikovat ustanovení § 11 odst. 1 občanského soudního řádu, přehlíží, že toto ustanovení upravuje věcnou a místní příslušnost soudů, tedy nikoliv pravomoc soudů. Pro určení věcné a místní příslušnosti soudů jsou skutečně rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení, to ale za situace, že pravomoc soudů je dána podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Z hlediska pravomoci soudů je však podstatné, aby byl soud nadán pravomocí rozhodovat podle stavu k okamžiku rozhodování, nikoli k okamžiku podání žaloby, jak vyplývá i z žalobcem uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.6.2012 sp. zn. 29 Cdo 20/2012. Tento závěr je logický, neboť se jeví jako zcela neúčelné, aby bylo řízení zastavováno pouze z toho důvodu, že ke dni podání návrhu nebyl příslušný orgán nadán pravomocí ve věci rozhodovat, a to ale pouze z toho důvodu, aby navrhovatel podal návrh znovu u stejného orgánu, který mezitím pravomoc k rozhodování získal. Finanční arbitr byl tedy nadán pravomocí rozhodovat spor mezi žalobcem a žalovanou, neboť podle zákona o finančním arbitrovi ve znění účinném od 1.2.2016 tuto pravomoc již měl, byť ji neměl ke dni podání návrhu žalované. Finanční arbitr by nepochybil, pokud by řízení o návrhu žalované zastavil, pokud by tak však učinil pouze do 31.1.2016. Zastavení řízení po tomto datu by bylo nesprávné. Ostatně podle článku V. bodu 1 přechodných ustanovení zákona č. 378/ 2015 se řízení zahájená před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle zákona č. 229/2002 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy nové znění zákona č.229/2002 Sb. o finančním arbitrovi se uplatní i na již probíhající řízení. Již ze samotných přechodných ustanovení k novele zákona o finančním arbitrovi je tedy zřejmé, že nové znění zákona se vztahovalo i na již probíhající řízení o návrhu žalované, čímž byl nedostatek pravomoci Finančního arbitra zhojen. Pokud jde o věcný přezkum rozhodnutí Finančního arbitra, soud nesdílí ani výhrady žalobce vůči postupu Finančního arbitra a k průběhu řízení před Finančním arbitrem. Podle § 12 odst. 3 zákona č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi arbitr není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy. Při svém rozhodování vychází arbitr ze skutkového stavu věci a volně hodnotí důkazy. Soud neshledává nejmenší vady v řízení u Finančního arbitra, jenž postupoval zcela racionálně a účelně s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie (soudu I. stupně se nejeví jako racionální a ekonomický postup zastavení řízení v situaci, kdy je pravomoc Finančního arbitra rozšířena, s tím, že navrhovatel musí o několik dnů později podat nový návrh, takže spor napadlý o několik dnů později již by Finanční arbitr rozhodoval meritorně), odůvodnění rozhodnutí Finančního arbitra se soudu I. stupně jeví jako zcela srozumitelná a přezkoumatelná a byť se návrh žalované domáhající se zaplacení částky„ asi 80.000 Kč“ jeví jako ne zcela určitý, obzvláště za situace, kdy Finanční arbitr není vázán návrhem i s přihlédnutím k závěru Ústavního soudu České republiky např. v rozhodnutí ze dne 7.4.2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09, podle něhož nelze zúžit žalobu pouze na její petit, nýbrž je třeba chápat žalobu jako celek, přičemž soud (správní orgán) není otrocky, tj. do nejmenšího detailu vázán žalobou, respektive petitem. Ani v tomto směru tedy soud I. stupně neshledává nejmenší pochybení v postupu Finančního arbitra. Pro úplnost soud I.stupně poznamenává, že řízení podle části páté o.s.ř. není řízením ve věci správního soudnictví, které má přezkumný charakter. Správní soud v případě zjištění pochybení správního orgánu (ať už při správním řízení samotném či při právním posouzení věci) napadené rozhodnutí správního orgánu zruší a věc se tak vrací zpátky do správního řízení. Řízení podle části páté o.s.ř. je však novým řízením o věci samé. Námitky žalobce ohledně vad řízení před správním orgánem (zde Finančním arbitrem) či formální nedostatky rozhodnutí správního orgánu jsou bezpředmětné, neboť jediné, co soud zkoumá, je věcná správnost rozhodnutí (srov. § 250i o.s.ř. a § 250j o.s.ř.). Jedině v případě, že o právní věci má být rozhodnuto jinak, rozhodne soud ve věci samé, čímž nahradí správní rozhodnutí, jinak vždy žalobu zamítne. Námitky žalobce ohledně řízení před Finančním arbitrem či nedostatků odůvodnění rozhodnutí Finančního arbitra jsou tak úplně bezpředmětné a nemohou mít vůbec žádný dopad na výsledek řízení podle části páté o.s.ř.; soud zkoumá jedině správnost rozhodnutí po věcné stránce. Taktéž posouzení aktivní legitimace žalované jako navrhovatelky v řízení před Finančním arbitrem bylo Finančním arbitrem posouzeno správně. V souladu s ustálenou soudní praxí je totiž třeba odlišovat situaci manželů od situace v podílovém spoluvlastnictví, neboť v případě společného jmění manželů (dříve nazývaného jako bezpodílové spoluvlastnictví) je dovozováno, že každý z manželů je vlastníkem celé věci a může tedy s věcí disponovat zcela samostatně (maximálně pouze s rizikem případné relativní neplatnosti, kterou však musí druhý manžel namítnout). V tomto směru lze zcela odkázat na rozhodnutí uváděná Finančním arbitrem, tedy například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.2002 sp. zn. 28 Cdo 555/2002, ze dne 27.4.2011 sp. zn. 33 Cdo 1129/2009, ze dne 21.12.2009 sp. zn. 30 Cdo 3745/2009 nebo z 31.3.2009 sp. zn. 22 Cdo 2243/2006. Ohledně relativní neplatnosti pak lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2013 sp. zn. 22 Cdo 2293/2011. Žalovaná tedy byla aktivně legitimována k podání návrhu u Finančního arbitra. Zcela a bezvýhradně se soud I. stupně ztotožňuje s právním posouzením Finančního arbitra ohledně neplatnosti ujednání článku V. bodu 5.4 smlouvy o úvěru. Toto ustanovení je absolutně neplatné podle § 1815 občanského zákoníku. Soud se tak ztotožňuje i se závěrem Finančního arbitra, že to, co žalovaná zaplatila žalobci nad rámec toho, co byla povinna, je bezdůvodným obohacením žalobce, které je povinen žalované vydat. Při výpočtu nároku žalobce Finanční arbitr vycházel z konvence úročení 30E/360, soud I. stupně je však přesvědčen, že u spotřebitelských smluv je třeba vycházet z toho, že rok má nikoliv 360 dnů, nýbrž 365 dnů, a pokud je sjednáno úročení úrokovou sazbou 18 % per annum, jedná se o úročení sazbou 18 % za 365 dnů a nikoliv za 360 dnů. Vychází-li zpětným přepočtem při jiných konvencích úročení skutečná úroková sazba nikoliv jako 18 % p.a., ale více (typicky při konvencích počítajících s rokem o 360 dnech; např. 18,2 % p.a., apod.), má soud I.stupně za to, že nelze takovou konvenci úročení použít (jedná se o skryté zvyšování sjednané úrokové sazby). Soudu při přepočtu na úročení 18% za 365 dnů vychází fragment úroku z vyčerpané jistiny ve výši 448.641 Kč za období ode dne následujícího po dni splatnosti první pravidelní splátky, tj. ode dne 24.10.2015 do dne předčasného splacení, tj. 30.11.2015, na částku 7.964,91 Kč (úrok = 448.6641 Kč x 0,18 x 36/365), tedy na částku menší, než vypočetl Finanční arbitr, který tedy rozhodl z pohledu soudu ve prospěch žalobce. Pouze na okraj pak soud poukazuje na řadu dalších problematických ustanovení smlouvy o úvěru, ať už jde o ustanovení o povinnosti úvěrovaných vystavit ve prospěch úvěrujícího vlastní blankosměnku, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % za každý den prodlení, tedy 73 % za rok (článek VII. bod 7.6 smlouvy), prodloužení promlčecí lhůty v článku X. smlouvy na 10 let, či samotný způsob čerpání úvěru sjednaný v článku III. smlouvy, který měl být čerpán pro úhradu dluhu žalované a jejího manžela, nicméně minimálně u částky 40.000 Kč, jež sloužila patrně jako provize zprostředkovateli úvěru, lze mít pochybnosti, zda bylo skutečně hrazeno na dluh úvěrovaných. Podle dřívější právní úpravy totiž úroky příslušely věřiteli pouze z částky, která byla dlužníkovi skutečně poskytnuta. Úročené tak nemohly být například různé poplatky spojené s uzavřením úvěrové smlouvy, což by v daném případě byl například poplatek za sjednání úvěru ve výši 7.000 Kč dle článku V. bodu 5.13 smlouvy. Pochybnosti pak vzbuzuje i skutečnost, že v den uzavření smlouvy o úvěru byl sepsán i notářský zápis obsahující uznání dluhu ve výši 972.999,60 Kč úvěrovanými, ačkoliv podle § 2399 odst. 2 občanského zákoníku úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o správnosti nálezu Finančního arbitra, žalobu žalobce podle § 250i o.s.ř. zamítl jako nedůvodnou. Pro úplnost soud poznamenává, že soud v řízení podle části páté o.s.ř. rozhoduje (v případě, kdy dospěje k závěru, že je žaloba důvodná) o věci tak, že rozhodně věcně s dovětkem, že se vydaným rozsudkem nahrazuje rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k tomu, že se jedná o nové řízení (o věci samé), nemůže soud svým rozsudkem zamítnout (původní) návrh projednávaný v řízení před správním orgánem. Soud I.stupně se proto přiklání k závěru, že žalobě vyhovující rozhodnutí soudu (v tomto případě) by mělo znít nikoli na„ zamítnutí návrhu žalované uplatněného u finančního arbitra“, nýbrž na rozhodnutí, že„ žalobce není povinen zaplatit žalované částku“ přiznanou rozhodnutím Finančního arbitra. Ve smyslu § 250f o.s.ř. soud není podaným návrhem (petitem) vázán, takže nesprávná formulace petitu nemá na věcné posouzení důvodnosti žaloby žádný dopad. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, a proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení. Podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1.7.2015 účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Žalované tak náleží čtyři paušální náhrady po 300 Kč (za sepis vyjádření k žalobě, účast u jednání odvolacího soudu, vyjádření ze dne 26.3.2019 a vyjádření ze dne 8.1.2021) podle vyhl.č.254/2015 Sb., tedy celkem 1.200 Kč.

Poučení