25 C 270/2023 - 175

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Miloslava Sládka a přísedících Jany Lorenzové a Jaroslavy Mühlmannové v právní věci žalobkyně [Anonymizováno], narozené [Datum narození žalobkyně]), fakticky [Anonymizováno] zastoupené obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce], nar.[Anonymizováno], [Anonymizováno] proti žalovanému [Jméno žalovaného A], IČO [Anonymizováno], se sídlem [Adresa žalovaného A], zastoupenému [Jméno žalovaného B], advokátem se sídlem [Jméno advokáta] [Anonymizováno] o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobkyně, kterou se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru daného žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 7.6.2023, se zamítá.

II. Žaloba žalobkyně, kterou se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru daného žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 8.6.2023, se zamítá.

III. Žaloba žalobkyně, kterou se domáhá uložení povinnosti žalovanému přidělovat žalobkyni práci, se zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20.207,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného [Jméno žalovaného B], advokáta se sídlem [Jméno advokáta] [adresa] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 30.10.2023 došlou soudu téhož dne ve znění pozdějších změn a doplnění, zejména podáními ze dne 29.11.2023 došlými soudu dne 30.11.2023 (č.l. 19 a 25) a ze dne 12.11.2024 došlými soudu dne 13.11.2024 (č.l. 117 a 119), domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru daného žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 7.6.2023 a ze dne 8.6.2023, jakož i uložení povinnosti žalovanému přidělovat žalobkyni práci.

2. V žalobě uvádí, že byla zaměstnána u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 25.2.2019 se dnem nástupu do práce 25.2.2019 na druh práce „zdravotní sestra“. Jmenováním ze dne 1.9.2019 byla žalobkyně od 1.9.2019 jmenována do funkce vedoucí [Anonymizováno] a dále dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1.9.2019 došlo ke změně sjednaného druhu práce a žalobkyně od 1.9.2019 vykonávala jako druh práce vedoucí sestru. Počínaje dnem 1.9.2019 vykonávala žalobkyně dva druhy práce v souběhu. Na základě odvolání z funkce ze dne 30.4.2021 byla žalobkyně odvolána z funkce vedoucí [Anonymizováno] - [Anonymizováno] ke dni 7.5.2021. Písemností ze dne 12.5.2021 č. j. 155/2021/ZW žalovaný zrušil se žalobkyní pracovní poměr okamžitě podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Pod sp. zn. 16 C 174/2021 je u zdejšího soudu vedeno řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Dopisem ze dne 7.6.2023 žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru založeného jmenováním pro fikci nadbytečnosti spočívající na výpovědním důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) ve spojením s § 73a odst. 2 zákoníku práce. Písemné vyhotovení výpovědi z pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dne 7.7.2023. Dopisem ze dne 8.6.2023 žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou pro nadbytečnost spočívající na výpovědním důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Písemné vyhotovení výpovědi z pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dne 7.7.2023. Dopisem ze dne 25.9.2023 žalobkyně oznámila žalovanému, že výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání. Dopis podaný jako sledovaná listovní zásilka [Anonymizováno] se dostal do dispozice žalované dne 27.9.2023. Dne 2.10.2023 se žalobkyně e-mailem obrátila na žalovaného se žádostí o nahlédnutí do osobního spisu na základě § 312 odst. 3 zákoníku práce v době 4. - 6.10.2023. Na žádost reagoval žalovaný sdělením, že pracovní poměr žalobkyně byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ke dni 13.5.2021 a počínaje tímto dnem již není žalobkyně zaměstnancem [jméno FO] 8 a právo podle § 312 odst. 3 zákoníku práce jí nenáleží. I přes toto tvrzení žalovaného v e-mailu ze dne 4.10.2023 žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 8.6.2023 (po uplynutí dvou let) výpověď z pracovního poměru. Žalovaný v první řadě ukončil se žalobkyní pracovní poměr okamžitě, teprve tehdy, kdyby okamžité zrušení bylo neplatné, dal po dvou letech, od skončení pracovního poměru, žalobkyni výpověď. Vzhledem k tomu zůstává nejisté, zda na základě takové výpovědi vůbec skončí pracovní poměr, i když výpověď již byla doručena, od čehož se jinak odvíjí lhůta k uplatnění neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 72 zákoníku práce. Protože od uvedených ustanovení kogentní povahy se nelze odchýlit (§ 363 zákoníku práce), z uvedeného vyplývá, že výpověď z pracovního poměru, která je závislá na nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale o níž není známo, zda vůbec nastane, je neplatným právním jednáním. Žalobkyně považuje výpovědi z pracovního poměru žalovaného ze dne 7.6.2023 a ze dne 8.6.2023 i za zdánlivé.

3. Žalobkyně původně ještě navrhovala „pro případ, že by se jednalo o zdánlivá právní jednání, in eventum, aby žalovanému byla uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci“.

4. Žalovaný se vyjádřil tak, že navrhuje zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že podání žalobkyně představují několik žalob proti různým právním úkonům. Jedna žaloba směřuje proti výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.6.2023 spočívající v nadbytečnosti podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce („Výpověď 1“) a druhá žaloba byla podána proti výpovědi z pracovního poměru ze dne 7.6.2023 spočívající ve fikci nadbytečnosti podle ust. § 52 písm. c) ve spojení s ust. § 73a odst. 2 zákoníku práce („Výpověď 2“). Obě tyto výpovědi byly žalobkyni doručeny prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 7.7.2023. Žalovaný již od svého vzniku v roce 2001 poskytuje sociální služby ve čtyřech základních oblastech: a) pečovatelské služby (domácí ošetřovatelská péče – terénní práce primárně v domácnostech), b) odlehčovací služby (přechodné pobytové služby v tzv. Domě sociálních služeb na adrese [adresa] - „DSS“), c) denní stacionář (ambulantní služby) a d) sociální poradenství (poskytování odborného poradenství). Žalobkyně započala pracovní poměr u žalovaného dne 25.2.2019 na pozici „zdravotní sestry“, kterou vykonávala v úseku DSS. Dne 1.9.2019 byl dohodou změněn sjednaný druh práce na pozici „vedoucí sestry“, z čehož byla patrná zvýšená odpovědnost žalobkyně při organizaci práce na úseku odborné zdravotní péče o klienty v DSS. Ještě téhož dne 1.9.2019 se žalovaný rozhodl tuto organizační odpovědnost žalobkyně rozšířit na celé oddělení DSS, tzn. nejen vůči jiným zdravotním sestrám jako u pozice vedoucí sestry, ale rovněž na všechny pracovníky zařazené do DSS, a jmenoval žalobkyni s jejím souhlasem do funkce „vedoucí Domu sociálních služeb – odlehčovací služby“ („vedoucí DSS“). Počínaje dnem 1.9.2019 byl tak žalobkyni v souladu s § 33 odst. 3 ve spojení s § 40 odst. 1 zákoníku práce změněn druh vykonávané práce na vedoucí DSS (resp. byl žalobkyni založen pracovní poměr na pozici vedoucí DSS). Z žádných dokumentů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci není možné dovodit, že by žalobkyně vykonávala souběžně práci na pozici vedoucí sestry i vedoucí DSS (jak žalobkyně tvrdí). Aby byl zřejmý rozsah práce žalobkyně ve funkci vedoucí DSS, byl žalobkyní převzat popis pracovní činnosti, podle kterého výkon pracovní činnosti žalobkyně spočíval v „organizování a odborném zabezpečování provozu v DSS“, tj. v zajištění řádného chodu DSS (zejména z pohledu vedení a kontroly běžné provozní činnosti), včetně zabezpečení odborné zdravotní a sociální péče o klienty DSS. Za výkon funkce vedoucí DSS byl žalobkyni poskytován dle žalobkyní převzatého platebního výměru pravidelně kromě platového tarifu také příplatek za vedení ve smyslu § 124 zákoníku práce.

5. Dne 30.4.2021 převzala žalobkyně od žalovaného odvolání z funkce vedoucí DSS s účinností od 7.5.2021, kde bylo žalobkyni ze strany žalovaného nabídnuto v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce zařazení na jinou pracovní pozici (všeobecná zdravotní sestra v rámci úseku domácí ošetřovatelské péče). Ještě stejného dne žalobkyně zřejmě v reakci na toto odvolání vyvolala v DSS mimořádnou událost, na základě které musel žalovaný především pro ochranu svých klientů s žalobkyní okamžitě zrušit pracovní poměr. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12.5.2021 si žalobkyně převzala osobně dne 13.5.2021 a následně podala dne 12.7.2021 žalobu na neplatnost tohoto okamžitého zrušení, která je pod sp. zn. 16 C 174/2021. Dne 27.6.2023 byl vydán dosud nepravomocný rozsudek č.j. 16 C 174/2021-418, kterým soud žalobu žalobkyně zamítl.

6. Následující pracovní den po mimořádné události, která vedla k okamžitému zrušení pracovního poměru, tj. dne 3.5.2021, zahájila žalobkyně dočasnou pracovní neschopnost, která dle informací od [právnická osoba] trvala až do dne 2.5.2023 (tj. celkem dva roky). Teprve po tomto datu, tj. od dne 3.5.2023, mohl žalovaný z důvodu zákonného zákazu výpovědi ze strany zaměstnavatele v době trvání DPN ve smyslu ust. § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce platně ukončit pracovní poměr žalobkyně na základě výpovědního důvodu podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce. Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru již dne 13.5.2021. Pokud by však soud dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, pracovní poměr žalobkyně u žalovaného by neskončil a nadále by trvala povinnost žalovaného přidělovat žalobkyni práci ve smyslu § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Pro takovou situaci však platí, že žalobkyně je pro žalovaného nadále nadbytečná ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce (jak bylo uplatněno ve výpovědích).

7. Okamžikem jmenování žalobkyně do funkce vedoucí DSS dne 1.9.2019 došlo k založení pracovního poměru na pozici vedoucí DSS, resp. došlo ke změně pracovní smlouvy ze dne 25.2.2019 ve znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.9.2019 v části sjednaného druhu práce v souladu s § 33 odst. 3 ve spojení s § 40 odst. 1 zákoníku práce („v případě jmenování na vedoucí pracovní místo v podstatě dochází ke změně pracovního poměru jednostranným právním jednáním zaměstnavatele, a to pokud jde o druh vykonávané práce. Jedná se tedy o specifickou jednostrannou změnu pracovního poměru týkající se druhu práce, která není výslovně stanovena v § 41, i když dochází ke změně druhu práce jmenovaného zaměstnance.“ - viz komentář k § 40 zákoníku práce v Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2023). Následným odvoláním žalobkyně z funkce vedoucí DSS ze dne 30.4.2021 skončil ke dni 7.5.2021 výkon práce na tomto vedoucím pracovním místě. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1659/2014 ze dne 23.4.2015 či sp. zn. 21 Cdo 581/2003 ze dne 14.11.2003), byl-li z funkce, která se obsazuje jmenováním, odvolán zaměstnanec, který již u stejného zaměstnavatele byl v pracovním poměru před jmenováním do funkce, původní pracovní poměr se neobnovuje. Pro vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem platí, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť na dosud zastávaném místě již není oprávněn (povinen) práci vykonávat, a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. Zaměstnavateli se proto dle § 73a odst. 2 zákoníku práce ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. V případě, že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalobkyni bylo v rámci odvolání ze strany žalovaného nabídnuto v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce zařazení na pracovní pozici „všeobecná sestra v úseku DOP (domácí ošetřovatelské péče) [jméno FO] 8“. Z odborné literatury se podává, že „zaměstnanec má možnost uvážit, zda nabízené nové pracovní zařazení přijme nebo odmítne. Zaměstnanec odmítne nabídku jiné práce nejen tehdy, nepřijme-li zaměstnavatelovu ofertu výslovně, ale i v případě, že návrh zanikl uplynutím lhůty, která byla zaměstnanci určena pro jeho přijetí, nebo z jiných důvodů.“ Pokud lhůta není určena vůbec, pak lze dovodit, že „je zaměstnanec povinen přijmout návrh ihned, a probíhá-li komunikace mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem na dálku, například korespondenčně, pak bez zbytečného odkladu po doručení návrhu“. Žalobkyně měla v rámci lhůty stanovené v odvolání vyjádřit svou vůli, zda nabízenou pozici přijímá či nikoliv, do 7.5.2021. Výpověď 2 z důvodu fikce nadbytečnosti byla žalobkyni zaslána dne 7.6.2023. Ochranná lhůta pro zákaz výpovědi z důvodu nadbytečnosti trvala u žalobkyně do 2.5.2023. Žalobkyně měla tedy dostatek času (i po ukončení DPN) tuto nabízenou pracovní pozici přijmout (více než 30 dnů po ukončení DPN), což se nestalo. Žalovaný proto dal žalobkyni po ukončení DPN Výpověď 2 dne 7.6.2023. Pokud bude soudem určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, resp. že pracovní poměr žalobkyně nebyl ukončen již ke dni 13.5.2021, byl pracovní poměr žalobkyně dle názoru žalovaného ukončen nejpozději na základě Výpovědi 2, která byla doručena žalobkyni prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 7.7.2023.

8. Výpověď 1 pak byla žalovaným využita pouze z důvodu právní jistoty, pokud by soud z nějakého důvodu uznal za správné tvrzení žalobkyně, že počínaje dnem 1.9.2019 vykonávala žalobkyně dva druhy práce v souběhu. Pak by musel žalovaný řešit nejen ukončení pracovního poměru v souvislosti s odvoláním z funkce vedoucí DSS, ale také ukončení pracovního poměru na pozici „vedoucí sestry“. Takové posouzení (že by žalobkyně vykonávala u žalovaného dva druhy práce v souběhu) však považuje žalovaný za nesmyslné. V průběhu trvání DPN žalobkyně došlo v rámci DSS k organizačním změnám, díky nimž v rámci DSS nepůsobí zdravotní sestra. Žalobkyní tvrzená pozice „vedoucí sestra“ by již nebyla pro žalovanou nadále potřebná a žalobkyně se proto stala pro žalovaného nadbytečnou. Právě tato organizační změna byla jako výpovědní důvod zohledněna ve Výpovědi 1. Výpověď 1 se uplatní však pouze v případě, že by působení žalobkyně u žalovaného bylo posouzeno jako dva samostatné a souběžné výkony práce. Žalovaný dále podotkl, že další zaměstnávání žalobkyně je s ohledem na mimořádnou událost, kterou žalobkyně v DSS způsobila dne 30.4.2021, zcela nepřípustné jak pro ochranu dobré pověsti, tak i samotného zdraví a života klientů žalovaného.

9. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že výpovědi jsou neplatné z toho důvodu, že jsou závislé na nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale o níž není známo, zda vůbec nastane, na zde posuzovanou situaci konkurence výpovědí a okamžitého zrušení pracovního poměru se neuplatní. Žalobkyně bez jakékoliv hlubší analýzy pouze přebírá text rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1161/2013 ze dne 2.2.2015 a rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3541/2019 ze dne 12.11.2019, které vychází ze zcela odlišného skutkového základu, neboť se Nejvyšší soud ČR zabýval situací, v níž pro totožné porušení pracovní povinnosti zaměstnancem učinil zaměstnavatel na jedné listině s okamžitým zrušením pracovního poměru též výpověď, která byla podmíněna teprve pro případ, že okamžité zrušení pracovního poměru bude neplatné. Tyto závěry se uplatní i tehdy, byly-li okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru vyplývající ze stejného skutku zachyceny na dvou samostatných listinách, pokud skutečná vůle zaměstnavatele byla v obou případech totožná (tj. ukončit se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě, a teprve tehdy, kdyby okamžité zrušení bylo neplatné, dát zaměstnanci výpověď). V případě tohoto sporu je však situace jiná v tom, že výpovědi byly dány samostatně a z jiného důvodu v době, kdy bylo zpochybněno skončení pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru. Výpovědi nejsou tedy podmíněny žádnou nejistou skutečností, nýbrž byly učiněny pro případ, že pracovní poměr dosud trvá. Počátek běhu výpovědní doby, její konec i právní důsledky jsou tak zřejmé a nijak nepodmíněné. V případě platnosti předchozího okamžitého zrušení pracovního poměru se výpovědi stanou jednoduše bezpředmětnými. Nejde tedy o případ nepřípustné podmíněnosti výpovědí, nýbrž o rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony učiněnými postupně, které se posuzují samostatně a samostatně nastávají jejich právní účinky, jak připouští judikatura (např. rozsudek sp. zn. 2 Cdon 195/97 ze dne 11.9.1997 či rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1144/2021 ze dne 25.5.2022).

10. Žalobkyně v další žalobě tvrdí, že není schopna se obeznámit s obsahem písemnosti, která jí byla ze strany žalované doručována dne 19.6.2023 na adrese [adresa]. Není chybou žalovaného, že žalobkyně neposkytuje dostatečnou součinnost nezbytnou k doručení zásilek, pravidelně si nepřebírá doručovanou poštu či její převzetí odmítá. Žalovaný řádně doručil do sféry dispozice žalobkyně na její poslední známou adresu pro doručování [adresa] dne 19.6.2023 písemnost a umožnila tak žalobkyni se s písemností seznámit. Adresu sdělila žalobkyně žalovanému jako svému zaměstnavateli několikrát již v rámci svých písemných podání v průběhu roku 2021 (např. podání žalobkyně ze dne 25.10.2021 doručené žalovanému dne 1.11.2021) a rovněž soudu v řízení vedeném pod. sp. zn. 16 C 174/2021. Žalovaný proto žalobkyni doručuje písemnosti vždy jak na adresu jejího trvalého bydliště [adresa], tak na předmětnou doručovací adresu. Žalobkyně zásilku dne 19.6.2023 nepřevzala, když neposkytla doručovateli (společnosti [právnická osoba].) potřebnou součinnost pro její doručení. Žalovaný proto prostřednictvím doručovatele poučil žalobkyni o následcích neposkytnutí součinnost při doručení. Žalobkyně se dne 5.8.2023 obrátila na žalovaného prostřednictvím žádosti o poskytnutí informace ve smyslu § 106 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, aby žalovaný poskytl žalobkyni mimo jiné kopii doručované výpovědi, kterou doručovala nějaká fyzická osoba dne 19.6.2023 na adrese [adresa] pro žalobkyni. Žalovaný tuto žádost odmítl v rámci svého rozhodnutí č.j. 345/2023/JZ ze dne 21.8.2023 s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. g) zák. č. 106/1999 Sb. (situace, kdy poskytnutí informace může ohrozit rovnost účastníků sporného řízení). Při následném přezkumu tohoto rozhodnutí ze strany [právnická osoba] rozhodnutím č.j. UOOU-03561/23-8 ze dne 20.10.2023 bylo rozhodnutí v této části zrušeno z důvodu nedostatečného zohlednění principu proporcionality v rámci odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace a vráceno zpět žalovanému k novému projednání. V rámci nového projednání žalovaný opětovně věc vyřídil a zaslal nové rozhodnutí na doručovací adresu žalobkyně dne 15.11.2023. Žalobkyně si nicméně ani v této věci písemnost zasílanou ze strany žalované jako zásilku pod č. [Anonymizováno] nepřevzala. [právnická osoba] v této věci vydal následně rozhodnutí č.j. UOOU-03561/23-20 ze dne 20.2.2024, v němž mimo jiné uvedl, že přihlédl rovněž k tomu, že žadatelka neposkytla k úspěšnému doručení zásilky patřičnou součinnost. Hlavním účelem doručování je poskytnutí možnosti adresátu seznámit se s doručovanou písemností a uplatnit svá práva a oprávněné zájmy při zachování efektivního fungování veřejné správy. Žadatelka si uloženou písemnost ani na jedné z poboček [právnická osoba] v průběhu úložní doby nevyzvedla, ačkoliv z jejího jednání vůči [právnická osoba] bylo zřejmé, že o uložené a nevyzvednuté zásilce věděla. Ve své stížnosti ani v jiném podání Úřadu či povinnému subjektu přitom neuvedla žádné objektivní důvody, které by jí ve vyzvednutí zásilky bránily. Tyto skutečnosti příliš nenasvědčují vůli žadatelky seznámit se s obsahem doručované zásilky. Výše uvedené tak vypovídá o přístupu žalobkyně k žalovanému a její snaze se prostřednictvím různorodých obstrukcí vyhnout spravedlivému vypořádání práv a povinností. To je patrné i v rámci řízení pod sp. zn. 16 C 174/2021, u nějž dosud nemohlo dojít ani k předložení spisu odvolacímu soudu, a to zejména z důvodů na straně žalobkyně (nepřebírání pošty, šikanózní návrhy s cílem prodlužovat trvání sporu – např. na podjatost předsedy senátu aj.). Žalobkyně již vůči žalovanému podala u zdejšího soudu nespočet žalob, kdy některé jsou projednávány v rámci samostatných řízení (např. řízení pod sp. zn. 16 C 1/2023, 16 C 2/2023, 16 [právnická osoba]/2023, 16 C 4/2023, 16 [právnická osoba]/2023, 10 C 258/2023) a některé, jako v případě tohoto řízení sp. zn. 25 C 270/2023, jsou projednávány společně.

11. Podáním ze dne 12.11.2024 (č.l. 117) žalobkyně navrhla rozšíření žaloby o určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni písemností žalovaného ze dne 7.6.2023 a výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni písemností žalovaného ze dne 8.6.2023, které byly doručovány zasílatelem [právnická osoba]. v rámci zasílatelské služby v režimu „[Anonymizováno]" dne 19.6.2023 na adrese [adresa], nebyly doručeny. V podání uvádí, že v odpovědi na podnět Českého telekomunikačního úřadu ze dne 12.8.2024 č.j. [Anonymizováno] je mj. uvedeno, že přepravu předmětné zásilky objednal její odesílatel, tedy Sociální a ošetřovatelské služby [adresa]. Přeprava byla objednána a proběhla v režimu přepravy „[Anonymizováno]" (přímá cesta kurýra se zásilkou), který je považován za zasílatelskou službu, nikoliv poštovní službu. Jako adresu doručení této zásilky objednavatel uvedl [adresa], kontaktní osoba paní [jméno FO], telefonní kontakt neuveden. Při vyzvednutí předmětné zásilky dne 19.6.2023 na adrese objednavatele byly kurýrce předány dvě obálky včetně již předvyplněné doručenky. Na doručenku bylo za přítomnosti kurýrky doplněno pouze její jméno, datum a podpis, adresát byl již vyplněn ze strany objednavatele služby. Při příjezdu kurýrky dne 19.6.2023 v cca 19.30 hod. na objednanou adresu doručení uvedenou výše nebyl na tomto místě nikdo zastižen. Pro tento případ byla kurýrka objednavatelem služby instruována k vhození uvedené doručenky do poštovní schrány a následnému vrácení obou převážených obálek na adresu objednavatele služby. Z odpovědi na podnět Českého telekomunikačního úřadu ze dne 12.8.2024 č. j. ČTÚ-30 980/2024-638/III lze tak dovodit (s odkazem na vyjádření žalovaného k žalobám ze dne 28.5.2024, kde žalovaný uvádí, že vždy doručuje žalobkyní zásilky jak na adresu [adresa], tak na adresu [adresa]), že výpověď žalovaného ze dne 7.6.2023 a výpověď žalovaného ze dne 8.6.2024 nebyly dne 19.6.2023 doručovány prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, ale prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. prostřednictvím zasílatelské služby v režimu přepravy „[Anonymizováno]'. Dále z uvedeného vyplývá, že existovala pouze jedna předvyplněná doručenka pro vhození do domovní schránky, a to s údaji pro jinou adresu ([adresa]), než na kterou bylo skutečně dne 19.6.2023 doručováno a na které byla skutečně zanechána v domovní schránce ([adresa]). Ustanovení § 334 odst. 2 zákoníku práce stanovuje, jakými způsoby lze doručovat písemnost týkající se skončení pracovního poměru. Způsob prostřednictvím zasílatele mezi nimi uveden není. V rámci doručování výpovědí ze dne 7.6.2023 a ze dne 8.6.2023, dne 19.6.2023 na adrese [adresa] nebylo postupováno podle §§ 334 - 336 zákoníku práce. Kromě toho dne 19.6.2023 žalobkyně, [jméno FO], [jméno FO] a [právnická osoba] pobývali v [adresa]. Jednostranné písemné právní jednání musí být rovněž řádně doručeno jeho adresátu. Bez doručení adresátu není jednostranné písemné právní jednání úplné a nevyvolává žádné právní účinky. Výpověď z pracovního poměru, kterou zaměstnavatel zaměstnanci nedoručí, nevede k rozvázání pracovního poměru výpovědí a výpovědní doba nezačne vůbec běžet.

12. Dalším podáním ze dne 12.11.2024 (č.l. 119) pak žalobkyně tvrdila, že dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 1.9.2019 byla žalobkyní podepsána až 26.9.2019, tj. v době, co 26 dní vykonávala pracovní činnost vedoucí Domu sociálních služeb. Uvedené jmenování tak nezaložilo pracovní poměr, a proto z tohoto nezaloženého pracovního poměru nelze dát výpověď. Podle § 40 odst. 1 zákoníku práce se za změnu pracovního poměru považuje jmenování, ke kterému dojde až po vzniku pracovního poměru. Je tak rovněž pochybné, zda na odvolání žalobkyně z funkce vedoucí Domu sociálních služeb ze dne 30.4.2021 vznikl důvod výpovědi z pracovního poměru.

13. Při přípravě jednání dne 13.11.2024 žalobkyně vysvětlila, že stěžejním řízením je řízení vedené pod sp. zn. značkou 16 C 174/2021, v němž se žalobkyně domáhá neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovaným dopisem z 12.5.2021. Dále je vedeno řízení pod sp. zn. 16 C 5/2023, v němž se žalobkyně domáhá opět neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, tentokrát dopisem žalovaného z 6.5.2021. V řízení 16 C 174/2021 je okamžité zrušení pracovního poměru obsahově totožné, pouze je datováno 12.5.2021 a žalobkyni bylo předáno osobně dne 13.5.2021, zatímco v řízení 16 C 5/2023 se jedná o obsahově totožné okamžité zrušení pracovního poměru, pouze s jiným datem 6.5.2021 a jiným č. j., které bylo žalobkyni doručováno prostřednictvím pošty. Dále probíhá ještě řízení pod sp. zn. 16 C 1/2023, v němž se žalobkyně domáhá neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou obdržela pro stejné jednání. Po obsahové stránce je listina prakticky totožná s okamžitým zrušením, pouze je právní úkon kvalifikovaný jako výpověď a nikoliv jako okamžité zrušení. Řízení o této výpovědi tedy probíhá pod sp. zn. 16 C 1/2023. Pokud jde o řízení pod sp. zn. 16 C 2/2023, zde se žalobkyně domáhá neplatnosti výpovědi či okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaný zaslal žalobkyni poštovní obálkou, která byla žalovanému vrácena zpět z důvodu nevyzvednutí žalobkyně v úložní lhůtě. Žalobkyni není znám obsah této obálky, proto z opatrnosti podala žalobu, přičemž řízení o této žalobě ve věci 16 C 2/2023 bylo přerušeno usnesením zdejšího soudu. S touto věcí souvisí řízení podpisovou značkou 10 C 258/2023, v němž se žalobkyně domáhá na žalovaném vydání listin, a to právě písemností, které byly žalovaným žalobkyni doručovány touto obálkou. V řízeních pod sp. zn. 16 [právnická osoba]/2023 a 16 C 4/2023 o neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla žaloba žalobkyně odmítnuta, proti čemuž žalobkyně nepodala odvolání, odvolání podala pouze do výroku o nákladech řízení, které byly žalovanému v řízení přiznány.

14. Žalovaný na doplněná tvrzení žalobkyně reagoval tak, že v mezidobí bylo již pravomocně rozhodnuto o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni dáno platně, když rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27.6.2023 č.j. 16 C 174/2021-418 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30.10.2023 č.j. 16 C 174/2021-470 a opravným usnesením ze dne 26.4.2024 č.j. 16 C 174/2021-488 byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.11.2024 č.j. 62 Co 309, 314/2024-516. V takové situaci platí, že se již nelze zabývat platností výpovědi, podle níž by pracovní poměr měl zaniknout až později, na základě určovací žaloby podle § 72 zákoníku práce, nýbrž jen tehdy, kdyby žalobce měl na takovém určení naléhavý oprávní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.7.2010 sp.zn. 21 Cdo 1951/2009), který ovšem nemá a ani mít nemůže, protože ani případné určení neplatnosti výpovědi by na jeho právním postavení nic nezměnilo. Absence naléhavého právního zájmu je vždy důvodem pro zamítnutí určovací žaloby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.7.2014 sp.zn. 29 Cdo 917/2014).

15. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud tyto důkazy: [právnická osoba].

16. Podle § 132 o.s.ř. soud zhodnotil provedené důkazy a dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně pracovala pro žalovaného od 25.2.2019 na pozici zdravotní sestry (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 25.2.2019), kdy s účinností od 1.9.2019 byla žalobkyně jmenována do funkce vedoucí [Anonymizováno] (jmenování ze dne 1.9.2019) a téhož dne došlo ke změně pracovní smlouvy ve sjednaném druhu práce na vedoucí sestru (dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 1.9.2019). V popisu pracovní činnosti žalobkyně je seznámení se se základními organizačními dokumenty, směrnicemi, nařízení a předpisy (popis pracovní činnosti). Dne 30.4.2021 žalobkyně převzala odvolání z funkce, kterým žalovaný odvolal žalobkyni z funkce vedoucí [Anonymizováno] ke dni 7.5.2021 a nabízí žalobkyni zařazení na pracovní místo všeobecné sestry v úseku domácí ošetřovatelské péče (odvolání z funkce vedoucí ze dne 30.4.2021). Dne 13.5.2021 si žalobkyně převzala okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12.5.2021, kterým žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobkyní dle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Okamžité zrušení žalovaný odůvodnil chováním žalobkyně dne 30.4.2021. Žalobkyně v tento den měla přítomným pracovnicím noční směny Domu sociálních služeb („DSS“) znemožnit přístup k lékům klientů tím, že uzamkla skříňku, ve které jsou léky skladovány, rovněž tak znemožnila podání léků klientům dle rozpisu. Přítomným pracovnicím žalobkyně odmítla poskytnout informaci o tom, kdo léky klientům podá. Některým klientům včetně klientů s kognitivní poruchou či klientům s anamnesticky doloženým předávkováním léků, byly rozdány jejich veškeré dostupné léky k nekontrolovanému užití. Žalobkyně rovněž poskytla informace, že v DSS není odborný personál, čímž rozrušila klienty a jednala tak v rozporu se základním posláním DSS uvedeným ve standardu č. [hodnota] o podpoře, pomoci a péči klientům. Uvedeným jednáním významně narušila běžný režim důležitý pro pohodu a dobrý zdravotní stav klientů. Uvedeným jednáním tak měla žalobkyně porušit zvlášť hrubým způsobem ustanovení zákoníku práce, zákona o sociálních službách, vnitřní předpisy žalovaného (Etický kodex pracovníka DSS, Etický kodex zdravotní sestry a standardy č. [hodnota] a č. [hodnota]), jakož i své povinnosti. Žalobkyně jakožto zdravotnice nerespektovala zdravotní indikaci a nařízenou medikací klientů, nezajistila pravidelné a správné dávkování léků a dopustila riziko jejich nesprávného užití ze strany klientů. Žalobkyni tak bylo vytknuto porušení základních principů sociální služby, jakož i porušení základních lidských práv klientů DSS ohrožením jejich života a zdraví. V neposlední řadě bylo žalobkyni vytknuto, že postupovala v rozporu se svými povinnostmi vedoucího zaměstnance, když přítomným pracovníkům znemožnila plnit jejich pracovní povinnosti. Kontrolou dodržování bezpečnosti práce na pracovišti byla dne 5.5.2021 provedena kontrola všech prostor DSS, kdy v kanceláři žalobkyně bylo nalezeno velké množství alkoholu, volně ležících léků, lékařské zprávy a dokumentace klientů včetně osobních údajů, čímž žalobkyně porušila své povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové a nemajetkové újmě a stran nakládání s osobními údaji (okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12.5.2021). Žalobkyně informovala žalovaného o tom, že trvá na tom, aby její pracovní poměr nadále pokračoval dopisem ze dne 13.5.2021 (dopis spolu s informací o zásilce [právnická osoba]).

17. Z oznámení o vzniku dočasné pracovní neschopnosti České správy sociálního zabezpečení soud zjistilo, že žalobkyně byla od 3.5.2021 v pracovní neschopnosti.

18. Dopisem ze dne 8.června 2023 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce z důvodu, že s účinností ke dni 1.7.2021 přijal žalovaný jako zaměstnavatel v rámci zájmu zvýšení efektivity práce rozhodnutí o organizační změně u zaměstnavatele, kterým dochází mimo jiné ke zrušení žalobkyní zastávané pracovní pozice vedoucí sestry, takže v důsledku této organizační změny se žalobkyně stala pro žalovaného nadbytečnou. Pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 25.2.2019 skončí uplynutím výpovědní doby, která činí dva měsíce a počíná běžet prvním dnem následující kalendářní měsíce po doručení této výpovědi. V souladu s § 67 odst. 1 zákoníku práce přísluší žalobkyni při skončení pracovního poměru odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. Toto odstupné bude vyplaceno po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu zaměstnavatele. Zaměstnavatel tímto zároveň určuje a písemně oznamuje čerpání dovolené v rozsahu celé žalobkyní dosud nevyčerpané dovolené, a to na dobu pěti týdnů bezprostředně předcházejících konci výpovědní doby dle této výpovědi. (výpověď žalovaného ze dne 8.6.2023)

19. Dopisem ze 7.6.2023 pak žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru z výpovědního důvodu dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, když žalobkyně byla dne 1.9.2019 jmenována do funkce vedoucí Domu sociálních služeb - odlehčovací služby, čímž byl založen její současný pracovní poměr u žalovaného jako zaměstnavatele. Z této funkce byla odvolána dne 30.4.2021 a současně jí byla v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce navržena změna dalšího pracovního zařazení na pozici všeobecné sestry v úseku domácí ošetřovatelské péče [jméno FO]

8. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě žalobkyně nepřijala výše uvedenou nabízenou pracovní pozici, je dán výpovědní důvod dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, tedy pro fikci nadbytečnosti založenou těmito zákonnými ustanoveními. Pracovní poměr u společnosti skončí uplynutím dvouměsíční výpovědní doby, která počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení této výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. (výpověď žalovaného ze dne 7.6.2023) Z potvrzení o doručení zásilky od [právnická osoba]. soud zjistilo, že 19.6.2023 byly do schránky žalobkyně na adrese [adresa] vhozeny dvě zásilky.

20. Dopisem z 25.září 2023 žalobkyně sdělila žalovanému, že dne 7.7.2023 obdržela prostřednictvím provozovatele poštovních služeb výpověď z pracovního poměru ze dne 7.června 2023 a ze dne 8.června 2023. Obě výpovědi považuje za neplatné a trvá na tom, aby její pracovní poměr dále pokračoval a aby byla nadále zaměstnávána. Dopis byl podán na poštu 26.9.2023 a dle sledování zásilek na PoštaOnline byl doručen 27.9.2023 žalovanému. (dopis žalobkyně žalovanému ze dne 25.9.2023 se sledováním zásilky na PoštaOnline)

21. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27.června 2023 č. j. 16 C 174/2021-418 soud I. stupně zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni písemností žalovaného ze dne 12.května 2021 č. j. 155/2021/ZW doručené dne 13.května 2021 je neplatné a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13.552,- Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 30.října 2023 č. j. 16 C 174/2021–470 pak zdejší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1.9.2023 č. j. 16 C 23/2019-242 doplnil o výrok III., že žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci, zamítá. Dále soud rozhodl, že žádných účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku. Usnesením ze dne 26.dubna 2024 č.j. 16 C 174/2021–488 pak zdejší soud vydal opravné usnesení k rozsudku ze 22.7.2023 č.j. 16 C 174/2021–418. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 20.listopadu 2024 č. j. 62 Co 309, 314/2024–516 rozsudek soudu I.stupně ze dne 27.6.2023 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30.října 2023, který ve výroku I. správně zní: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27.6.2023 č.j. 16 C 174/2021–418 se doplňuje o výrok III. žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci, zamítá, se potvrzuje. Dále rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že byly naplněny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru a že soud prvního stupně správně zamítl žalobu žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru i na uložení povinnosti žalovanému přidělovat žalobkyni práci, když žalobkyní byl platně ukončen pracovní poměr okamžitě a zároveň se nejednalo o zdánlivé právní jednání, jak správně odůvodnil soud prvního stupně. Rozsudek nabyl právní moci 20.prosince 2024. (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 27.6.2023 čj. 16 C 174/2021-418 s doložkou právní moci 20.12.2024, doplňující rozsudek z 30.10.2023 čj. 16 C 174/2021-470 s doložkou právní moci 20.12.2024 a rozsudek Městského soudu v Praze z 20.11.2024 čj. 62 Co 309, 314/2024-516 s doložkou právní moci 20.12.2024 a opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 26.4.2024 čj. 16 C 174/2021-488 s doložkou právní moci 16.5.2024)

22. Z rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně z 25.6.2021 soud zjistil, že [tituly před jménem][jméno FO] („[jméno FO]“) jako pověřená zástupkyně ředitelky [tituly před jménem] [Anonymizováno] dne 25.června 2021 rozhodla, že za účelem zvýšení efektivnosti práce a úspory finančních prostředků vynakládaných na platech zaměstnanců a zajištění činnosti nutných pro chod příspěvkové organizace dojde k organizační změně, neboť s ohledem na dlouhodobou nemožnost dostatečného personálního obsazení Domu sociálních služeb potřebným počtem všeobecných zdravotních sester a s tím související nemožnost poskytování sociálně zdravotních služeb v DSS, rozhodl zaměstnavatel o změně druhu poskytovaných služeb v DSS tak, že upustil od poskytování těch služeb, které vyžadují výkon práce zaměstnanci s kvalifikací všeobecné zdravotní sestry. Na základě tohoto rozhodnutí se s účinností ke dni 1.7.2021 ruší v DSS všechna pracovní místa se sjednaným druhem práce zdravotní sestra, a to včetně vedoucích zaměstnanců s tímto sjednaným druhem práce vedoucí sestra. V důsledku organizační změny zaměstnanci vykonávající druh práce, zdravotní sestra/vedoucí sestra, čárka, respektive zaměstnanci s náplní práce zahrnující výkon práce všeobecné zdravotní sestry ke dni účinnosti organizační změny staví nadbytečnými, a protože zaměstnavatel nemá jinou vhodnou a odpovídající pracovní pozici, bude zaměstnancům v souladu s § 52 písm. c) zákoníku práce dána výpověď z pracovního poměru. (rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně z 25.6.2021)

23. Na tato zjištění pak ostatní provedené důkazy neměly vliv. Podle § 2401 odst. 1 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru upravuje jiný zákon. Totéž platí v rozsahu stanoveném jiným zákonem o smlouvách o výkonu závislé práce zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek. Podle odst. 2 na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele se nepoužijí ustanovení tohoto zákona o ochraně spotřebitele. Podle § 4 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2023 novely provedené zákonem č.167/2023 Sb. (dále jen „zákoník práce“) pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Podle § 48 odst. 1 z.č.262/2006 Sb. zákoníku práce pracovní poměr může být rozvázán jen a) dohodou, b) výpovědí, c) okamžitým zrušením, d) zrušením ve zkušební době. Podle odst. 2 pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby. Podle § 50 odst. 1 z.č.262/2006 Sb. zákoníku práce výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Podle odst. 2 zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52. Podle odst. 4 dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn. Podle § 52 z.č.262/2006 Sb. zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, d) nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost, f) nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil, g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi, h) poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou v § 301a. Podle § 72 z.č.262/2006 Sb. zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

24. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná.

25. Pokud žalobkyně navrhovala rozšíření žaloby o určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 7.6.2023 a výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 8.6.2023, které byly doručovány zasílatelem [právnická osoba]. v rámci zasilatelské služby v režimu Direct dne 19.6.2023 žalobkyni na adresu [adresa] nebyly doručeny, soud vyzval žalobkyni k doplacení soudního poplatku, který žalobkyně nedoplatila, přičemž při jednání dne 19.3.2025 sdělila, že je srozuměna s tím, že soud rozšíření žaloby nepřipustí. Soud proto při jednání rozhodl tak, že se rozšíření žaloby požadované žalobkyní nepřipouští.

26. Předně soud I.stupně uvádí, že neshledal důvody pro přerušení řízení, když za takový důvod pro přerušení řízení nepovažuje dovolání podané žalobkyní v řízení 16 C 174/2021, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 174/2021 je tak pravomocně ukončeno se závěrem, že okamžité zrušení dané žalobkyni žalovaným dne 13.5.2021 je platné.

27. Pokud jde o právní posouzení, žalobkyně samozřejmě pro žalovaného vykonávala práci pouze v jednom hlavním pracovním poměru a i v případě, že by podepsala dohodu o změně pracovní smlouvy až dne 26.9.2019, tj. v době, co 26 dní vykonávala pracovní činnost vedoucí Domu sociálních služeb, jak uvádí, neměnilo by to nic na tom, že došlo ke změně obsahu pracovní smlouvy minimálně konkludentně k 1.9.2019. V rozsudku ze dne 16.prosince 2014 sp. zn. 21 Cdo 4113/2013 totiž Nejvyšší soud ČR výslovně uvádí, že oproti právní úpravě účinné do 31.12.2007, kdy umožňoval zákoník práce založit (změnit již vzniklý) pracovní poměr jmenováním jen u velmi omezeného okruhu zaměstnanců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2011 sp. zn. 21 Cdo 1590/2010), došlo od 1.1.2008 novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 362/2007 Sb. k výraznému rozšíření okruhu jmenovaných zaměstnanců u vymezených zaměstnavatelů. Uvedená novela nahradila pojem organizační jednotka pojmem organizační útvar. Pod pojem organizační útvar je možno zahrnout podstatně širší okruh případů; za organizační útvar je třeba považovat každý vnitřní útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem, např. organizačním řádem (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Jmenovaným zaměstnancem u zaměstnavatelů uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 písm. a) až g) zák. práce je tak každý vedoucí zaměstnanec na jakémkoli, tedy i na posledním, stupni řízení. S ohledem na to, že zákon č. 362/2007 Sb. neobsahuje, pokud jde o rozšíření okruhů jmenovaných zaměstnanců ke dni 1.1.2008, žádné přechodné ustanovení, nahlíží se (podle obecného přechodného ustanovení, že právní vztahy vzniklé před účinností novely se řídí novou právní úpravou) od 1.1.2008 na všechny vedoucí zaměstnance zaměstnavatelů uvedených v § 33 odst. 3 písm. a) až g) zák. práce jako na jmenované zaměstnance, a to i v těch případech, kdy jejich pracovní poměr vznikl před 1.1.2008 na základě pracovní smlouvy. Pro posouzení, v jakém právním stavu se zaměstnanec nachází, především z pohledu, zda je či není odvolatelným zaměstnancem podle ustanovení § 73 zák. práce, je zásadně rozhodující, jaké pracovní místo zastává v okamžiku odvolání z funkce. Pokud zastává pracovní místo vedoucího zaměstnance, je odvolatelným vedoucím zaměstnancem, i když původně byl pracovní poměr založen pracovní smlouvou a teprve později byl změněn druh práce jeho následným jmenováním na vedoucí pracovní místo. Pro posouzení věci není rozhodující, zda existuje (a je dohledatelný) dokument, jímž by žalovaný jednostranným úkonem jmenoval žalobkyni do funkce vedoucí oddělení. Jak bylo již výše uvedeno, rozhodující pro posouzení, zda došlo ke jmenování do funkce, jež je jmenováním obsazována, je, zda lze dovodit vůli zaměstnavatele jmenovat a souhlas zaměstnance se jmenováním. Žalovaný, jak vyplývá z toho, že žalobkyni z této funkce odvolal, listinou ze dne 1.9.2019 jmenoval žalobkyni do funkce vedoucí Domu sociálních služeb – odlehčovací služby, přičemž žalobkyni vyplácel příplatek za vedení (viz platový výměr z 1.9.2019), takže měl nepochybně vůli žalobkyni do takové funkce jmenovat. Žalobkyně souhlas se jmenováním dala najevo nejen tím, že funkci fakticky vykonávala, ale i tvrzením v žalobě. Protože za organizační útvar ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce je třeba považovat každý vnitřní útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem, a žalobkyně byla vedoucí Domu sociálních služeb – odlehčovací služby, je nepochybné, že byla vedoucím zaměstnancem na určitém stupni řízení (organizačního útvaru) žalovaného, tedy ve vedoucí funkci, u které nemůže pracovní poměr vzniknout jinak než jmenováním, a že k jejímu jmenování do této funkce shora popsaným způsobem také došlo (srov. obdobné závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1912/2001).

28. Jediný pracovní poměr žalobkyně u žalovaného pak skončil okamžitým zrušením ze dne 13.5.2021, jehož platnost byla pravomocně shledána v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 16 C 174/2021. Za této situace nezbývá než konstatovat, že zde není naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. na žalobkyní požadovaných určeních neplatnosti výpovědí daných žalobkyni dopisy žalovaného ze dne 7.6.2023 a 8.6.2023, když pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil k 13.5.2021 okamžitým zrušením pracovního poměru a ani případný vyhovující rozsudek v této věci by na této skutečnosti ničeho nezměnil.

29. Žalobkyně se pak opětovně jako v řízení 16 C 174/2021 domáhala uložení povinnosti žalovanému přidělovat žalobkyni práci. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil okamžitým zrušením ke dni 13.5.2021, je žaloba žalobkyně i v této části nedůvodná, neboť povinnost přidělovat práci zaměstnanci má totiž pouze zaměstnavatel v rámci platného pracovního poměru, což ke dni rozhodování soudu není případ žalovaného a žalobkyně, jejíž pracovní poměr u žalovaného již skončil.

30. Z těchto důvodů proto soud I. stupně žalobu žalobkyně zamítl jako nedůvodnou.

31. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když procesně úspěšnému žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému tak náleží plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení sestávající z odměny za právní zastoupení podle vyhlášky č.177/1996 Sb. advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 2.500,- Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024 za použití § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast u jiného soudního roku dne 13.11.2024) a tři režijní paušály po 300,- Kč, dva úkony právní služby po 3.700,- Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025 za použití § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (sepis dalšího vyjádření, účast u jednání dne 19.3.2025) a dva režijní paušály po 450,- Kč s navýšením o 21 % DPH částkou 3.507,-Kč, celkem tedy 20.207,-Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je soud povinen se zabývat účelností procesně úspěšným účastníkem vykazovaných jednotlivých nákladů řízení, nezbytností jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam s vyloučením případných duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z objektivního hlediska jsou via facti úkony a tedy i výdaji z pohledu uplatňování či bránění práva zbytnými (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2015 sp.zn. 30 Cdo 4084/2014). Za úkon právní služby, popř. účelný úkon tak nelze považovat podání žalovaného z 18.4.2024 a 31.12.2024, která neobsahovala nic přínosného pro samotné řízení, co by nemohlo být obsaženo v ostatních podáních žalovaného.