25 C 64/2020 - 103

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Laurou Penn ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] za níž jedná [anonymizováno] sídlem [adresa] pro žaloba podle částí páté o. s. ř. proti rozhodnutí Ministerstva [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne 3. ledna 2020 takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby soud vydal výměr o náhradě za pozemek p.č. [hodnota], o výměře 565 m2, zastavěná plocha a nádvoří, součástí pozemku je stavba č.p. [Anonymizováno] (k.ú. [adresa], účel: bydlení), pozemek p.č. [hodnota], o výměře 3.583 m2, zahrada, vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem [jméno FO], Katastrální pracoviště [adresa] a veškeré příslušenství a zařízení předmětných nemovitostí dle § 5 zákona č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké vlastnického práva k některým nemovitostem a movitostem, v platném znění, a to ve výši určené znaleckým posudkem a splatným ze strany žalované ve prospěch žalobce do 60 dnů po vydání výměru o náhradě, se z a m í t á .

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části páté o.s.ř. ,podanou zdejšímu soudu dne 13. 4. 2020, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud nahradil rozhodnutí žalované č. j. [číslo jednací] ze dne 10. 4. 2019 , kterým žalovaná zamítla žádost žalobce o vydání výměru o náhradě podle zákona č. 127/1948 Sb. ve spojení s rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu č. j. [Anonymizováno] ze dne 3. 1. 2020 byl rozklad žalobce zamítnut a rozhodnutí žalované č. j. [číslo jednací] se potvrzuje, tak, že by vydal výměr o povinnosti žalované nahradit žalobci nemovitosti včetně příslušenství a zařízení, které československý stát nabyl pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké, které vlastnil právní předchůdce žalobce, a to ve výši dle znaleckého posudku do 60 dnů po vydání výměru o náhradě. Konkrétně ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalobce se ve správním řízení vedeným žalovanou domáhal vydání výměru, na základě kterého by mu byla vyplacena náhrada za majetek, který byl právním předchůdcům žalobce odňat. Právními předchůdci žalobce jsou praotec žalobce p. [tituly před jménem] [jméno FO], narozen [rodné přijmení] 3. 2. 1888, a matka žalobce pí [jméno FO], nar. dne 26. 4. 1920. Tito předchůdci byli spoluvlastníky nemovitostí zapsaných ve vložce [Anonymizováno] pozemkové knihy katastrálního území [adresa], jmenovitě pozemku p. č. [hodnota] o výměře 565 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] a dále pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 3 583 m2, zahrada, vše vedené v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [jméno FO], Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „Nemovitosti“). Nemovitosti byly po 29. září 1938 zkonfiskovány Německou říší. V rámci dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. byla vyslovena neplatnost převodů na Německou říši. Následně však tyto Nemovitosti nabyla včetně příslušenství Československá republika zákonem č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké vlastnická práva k některým nemovitostem a movitostem. Zákon č. 127/1948 Sb. však zároveň předpokládal, že za tento majetek, pokud nešlo o majetek konfiskovaný, poskytne československý stát náhradu ve výši obecné ceny dle výměru, který vydá ministerstvo techniky po slyšení nejvyššího úřadu cenového. Náhrada dle tohoto výměru je pak splatná do 60 dnů po vydání výměru o náhradě. Žalobce proto u žalované zahájil správní řízení dne 29. 6. 2017, ve kterém požadoval, aby žalovaná vydala výše popsaný výměr. Žalovaná tento návrh zamítla rozhodnutím č. j. [číslo jednací] ze dne 10. 4. 2019. Rozklad žalobce byl zamítnut ministrem průmyslu a obchodu č. j. [Anonymizováno] ze dne 3. 1. 2020. Žalobce nesouhlasí s rozhodnutím žalované, neboť žalovaná ve správním řízení aplikovala nesprávné zákonné ustanovení (§ 9 zákona č. 128/1946 Sb., namísto § 10 zákona č. 128/1946 Sb.), dekret prezidenta republiky č. 5/1945 uvádí, že neplatnost převodů nastává bez dalšího a vlastnické právo právních předchůdců žalobce tak zůstalo zachováno (právní předchůdci žalobce nikdy nepřestali býti vlastníky), byť se právní předchůdce žalobce p. [jméno FO] hlásil k německé národnosti, nebylo vydáno individuální rozhodnutí o konfiskaci a p. [jméno FO] byl státním občanem ČSR, který se za svůj život zasloužil o ekonomický rozvoj této země a byl nucen opustit vlast v důsledku bezprostředního ohrožení života. Dle potvrzení vojenského velitelství [adresa] z 9. 2. 1939 byl účasten mobilizace na podzim roku 1938 s úmyslem bránit území ČSR a dle potvrzení Velvyslanectví ČSR v [Jméno žalobce B] byl p. [jméno FO] po celou dobu války veden jako československý státní příslušník a vždy se hlásil k české národnosti. Žalobce dále nesouhlasí se žalovanou ohledně aplikace předpisu č. 87/1991 Sb., neboť žalobce nevyvozuje svůj nárok z „křivdy“, ale z povinnosti žalované vydat výměr dle zákona č. 127/1948 Sb. Restituční předpisy nemohou zrušil nárok osoby z jiného právního titulu (předpisu). Na závěr žalobce uvádí, že nárok není promlčen, neboť žádost na vydání výměru se nepromlčuje a doba od účinnosti zákona č. 127/1948 Sb. je tak nerozhodná.

2. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby. K podání žádosti o zahájení řízení ve smyslu § 5 zákona č. 127/1948 Sb. je oprávněn pouze subjekt, do jehož práv bylo citovaným zákonem zasaženo (vlastník), bez ohledu na další osud po jeho přechodu na stát).

3. Žalobce neprokázal, že by mu ke dni účinnosti zákona č. 127/1948 Sb. svědčilo vlastnické právo. Jako poslední vlastník Nemovitostí byla v knihovní vložce č. [hodnota] uvedena Deutsche Reich – Polizeiverwltungtgeinverleibt. Následně byly Nemovitosti výměrem [jméno FO] ze dne 6. 2. 1948 zapsány pod národní správu. Zápis o vrácení majetku, resp. obnovení vlastnického práva původním vlastníkům tak v pozemkových knihách není evidován. Z opisu dopisu Osidlovacího řádu a Fondu národního obnovy v [jméno FO] č. j. [jméno FO] se podává citace Výměru okresního národního výboru v [adresa] č. j. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], ze kterých je patrný záměr konfiskovat Nemovitosti (byť k tomu nedošlo). Dále z nich vyplývá, že byla dne 11. 10. 1948 podána žádost o jejich restituci, tedy po dni vydání zákona č. 127/1948 Sb., což znamená, že v době jeho vydání právní předchůdci nebyli vlastníky Nemovitostí. Žalovaná tvrdí, že účinností dekretu č. 128/1945 Sb. došlo pouze k zániku vlastnického práva Německé říše, ale nedošlo k obnovení vlastnického práva původních vlastníků. Těm vzniklo pouze právo na uplatnění obnovy svého vlastnického práva, příp. právo na jejich vydání. Byť právní předchůdci žalobce zahájili řízení o vrácení Nemovitostí, žalobce neprokázal, že by o žalobě bylo kdy rozhodnuto. Ve shodném období podala Národní správa majetkových podstat žádost Ministerstvu financí o posouzení (rozhodnutí), zda-li jsou dány podmínky k restituci vzhledem k tomu, že bývalí spoluvlastníci Nemovitostí mají ve sčítacím archu z roku 1930 zapsánu národnost německou. Žalobce tedy neprokázal, že by jeho vlastnického právo bylo konstituováno soudním rozhodnutím, a není tedy naplněna podmínka aktivní legitimace k podání žádosti o vydání rozhodnutí o náhradovém výměru. I kdyby však vlastníkem byl (resp. jeho právní předchůdci), pak se žalobce musel domáhat náhrady dle restitučních předpisů, které mají odčinit křivdy z období 1948 do 1989. Žalobce tyto předpisy obchází běžnou žalobou. Žalobce dále neosvědčuje, že je právním nástupcem (spolu)vlastníků Nemovitostí. Na závěr žalovaná vznesla námitku promlčení, neboť zákon č. 127/1948 Sb. nabyl účinnosti dne 4. 6. 1948 a lhůta k vyplacení náhrady počala plynout dnem následujícím po dni, kdy zákon vstoupil v účinnost.

4. Rozsudkem zdejšího [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 6. září 2023, č. j. [spisová značka],soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky celkem 150 000 000 Kč jakožto náhradu za pozemek p. č. [hodnota], o výměře 565 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], dále za pozemek p. č. [hodnota], o výměře 3.583 m2, zahrada, vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsáno na LV č. [hodnota] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem [jméno FO] Katastrální pracoviště [adresa], a rovněž za veškeré příslušenství a zařízení předmětných nemovitostí. Takto soud rozhodl o žalobě podané dne 13. 4. 2020 v návaznosti na rozhodnutí Ministerstva [Anonymizováno] ze dne 3. 1. 2020, č. j. [Anonymizováno] (dále jen „rozhodnutí o rozkladu“), jímž ministr [Anonymizováno] zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva [Anonymizováno] ze dne 10. 4. 2019, č. j. [anonymizováno] (dále jen „rozhodnutí MPO“), a to poté, co byl žalobce k podání žaloby podle páté části o. s. ř. odkázán usnesením Městského soudu v [jméno FO] ze dne 13. 3. 2020, č. j. [spisová značka]. Předmětem řízení pak byl žalobcův nárok na vydání náhradového výměru podle ustanovení § 5 zákona č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké vlastnická práva k některým nemovitostem a movitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 127/1948 Sb.“).Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť žalobce podle ní v první řadě neprokázal, že by mu ke dni účinnosti zákona č. 127/1948 Sb. svědčilo k nemovitostem vlastnické právo, když jako poslední vlastník nemovitostí byla v knihovní vložce č. [hodnota] uvedena Německá říše; výměrem Magistrátu [jméno FO] ze dne 6. 2. 1948 pak byly nemovitosti zapsány pod národní správu a měly být znárodněny. Účinností dekretu č. 128/1945 Sb. pak došlo pouze k zániku vlastnického práva Německé říše, k obnovení vlastnického práva původních vlastníků ale ex lege nedošlo. Byť právní předchůdci žalobce zahájili řízení o vrácení nemovitostí, žalobce neprokázal, že by o žalobě bylo rozhodnuto. I kdyby navíc žalobce (resp. jeho právní předchůdci) vlastníkem byl, musel by se domáhat náhrady výlučně dle restitučních předpisů, které mají odčinit křivdy z období let 1948 až 1989. Na závěr žalovaná vznesla námitku promlčení, neboť zákon č. 127/1948 Sb. nabyl účinnosti dne 4. 6. 1948 a lhůta k vyplacení náhrady počala plynout dnem následujícím po dni, kdy zákon vstoupil v účinnost.

5. Usnesením odvolacího [Anonymizováno] soudu ze dne 24.4.2024, č.j. [spisová značka] byl výše citovaný rozsudek zdejšího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle odůvodnění usnesení řízení bylo zahájeno zcela zřetelně žalobou podle páté části o. s. ř. směřující k nahrazení napadeného rozhodnutí o rozkladu (ve spojení s předchozím rozhodnutím MPO). Na tom ničeho nemění skutečnost, že žalobce v pozdějším průběhu řízení k výzvě soudu prvního stupně specifikoval v podání ze dne 4. 2. 2021 konkrétní požadovanou částku, neboť na povaze daného řízení se tato konkretizace sama o sobě bez dalšího neprojeví. Stále se totiž žalobce domáhá téhož, tj. náhrady za výše uvedené nemovité věci a jejich příslušenství a zařízení, o níž mělo být rozhodnuto výměrem ministerstva, resp. o níž bylo ministerstvem (zamítavě) rozhodnuto. Jedná se o věc, o níž dříve rozhodl jiný (příslušný) orgán, což mimo jiné znamená ve své podstatě překážku vedení samostatného řízení (podle třetí části o. s. ř.) mimo rámec zvláštního řízení podle páté části o. s. ř., v němž výlučně může být o tomtéž nároku (znovu) rozhodnuto v plné jurisdikci soudem (§ 7 odst. 2 o. s. ř.).

6. Jinými slovy, žalobcův nárok, uplatněný původně správně v řízení podle páté části o. s. ř. (v návaznosti na předchozí správní rozhodnutí), nemohl být za okolností daných v této věci „přesunut“ do běžného sporného řízení podle třetí části o. s. ř., a to již jen proto, že takové řízení by muselo být pro nedostatek pravomoci zastaveno (§ 7 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb.). Nelze také přehlédnout tu skutečnost, že ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. v průběhu soudního řízení podle páté části o. s. ř. brání změně návrhu, o němž předtím rozhodl správní orgán.

7. Před samotným věcným projednáním podané žaloby podle části páté občanského soudního řádu soud zkoumá, zda žaloba byla podána včas.

8. Rozhodnutí správního orgánu se účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením (§ 72 správního řádu). Ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. určuje lhůtu pro podání žaloby jen v návaznosti na doručení rozhodnutí správního orgánu.

9. Nejednotný náhled soudní judikatury na povahu lhůty k podání žaloby dle části páté občanského soudního řádu vyřešilo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (R 2/12). Lhůta k podání žaloby uvedená v § 247 odst. 1 je podle něj lhůtou procesněprávní. Tato lhůta je tedy zachována, byla-li žaloba alespoň posledního dne lhůty podána u příslušného soudu nebo odevzdána orgánu, který má povinnost mu ji doručit. Samotné řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, je zahájeno dnem, v němž žaloba byla doručena příslušnému soudu (§ 82 odst. 1).

10. Žalobce byl v řízení zahájeném u správního soudu žalobou podanou dne 6. 3. 2020 usnesením [Anonymizováno] soudu v [jméno FO] ze dne 13. 3. 2020, č. j. [spisová značka], se svým nárokem odkázán k věcně příslušnému okresnímu soudu ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. Citovaným usnesením správní soud žalobu odmítl a poučil žalobce o možnosti podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí žalobu k Obvodnímu soudu pro [adresa]. Napadané rozhodnutí Ministerstva [Anonymizováno] ze dne 3. 1. 2020, č. j. [Anonymizováno], bylo žalobci doručeno dne 6. 1. 2020 a dne 13. 4. 2020 podal žalobce (občanskoprávní) žalobu v této nyní řešené věci.Vzhledem k tomu, že již sám soud prvého stupně poukázal na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. [Anonymizováno], odvolací soud ve shodě se žalobcem toliko dále odkazuje na bod II. tohoto stanoviska, stejně jako na výslovné znění ustanovení § 82 odst. 3 o. s. ř., podle nichž odmítl-li žalobu soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení žaloba v této věci, pak platí, že řízení o ní je u (občanskoprávního) soudu zahájeno (již) dnem, kdy (správnímu) soudu došla odmítnutá žaloba. Protože je dále zjištěno, že správní žaloba byla žalobcem podána včas (tj. ve dvouměsíční lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s.), a citované usnesení správního soudu nemohlo být žalobci doručeno dříve než 13. 3. 2020, kdy bylo rovněž vydáno, je zřejmé, že žalobce při podání předmětné žaloby bez jakýchkoli pochybností zachoval jednoměsíční lhůtu vymezenou mu tímto rozhodnutím. Na jeho „novou“ žalobu podanou k věcně příslušnému Obvodnímu soudu pro [adresa] rozhodujícímu v občanskoprávním řízení je proto nutné hledět jako na podanou téhož dne, kdy byla podána původní správní žaloba, tj. 6. 3. 2020. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. proto byla zachována a žalobu nelze považovat za opožděnou.

11. Podle § 246 odst. 1 o.s.ř. k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou.

12. Podle odst. 2 cit. ustanovení žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4) obsahovat označení účastníků řízení, sporu nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl, a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta.

13. Soud na základě předloženého správního spisu , z listin, které správní orgány provedly k důkazy dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu:

14. Z rozhodnutí žalované č. j. [anonymizováno] ze dne 10. 4. 2019 soud zjistil, že žalovaná zamítla žádost žalobce o vydání výměru o náhradě podle zákona č. 127/1948 Sb.

15. Z rozhodnutí ministra [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne 3. 1. 2020 soud zjistil, že rozklad žalobce se zamítá a rozhodnutí žalované č. j. [anonymizováno] se potvrzuje.

16. Z osvědčení o státním občanství republiky československé Zemského úřadu v [jméno FO] ze dne 9. 11. 1937 soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl státním občanem ČSR.

17. Z osvědčení o československém státním občanství Magistrátu [jméno FO] ze dne 23. 10. 1946 soud zjistil, že pí [jméno FO] byla československým státním občanem.

18. Z propouštěcího listu č. j. [Anonymizováno] ze dne 9. 2. 1939 soud zjistil, že dne 31. 12. 1938 [jméno FO] vyhověl branné povinnosti a propouští se proto z branné moci.

19. Z potvrzení Velvyslanectví republiky Československé v [Anonymizováno] ze dne 2. 10. 1946 soud zjistil, že Velvyslanectví potvrdilo, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl veden v evidenci příslušníků ČSR a během války se vždy hlásil k české národnosti.

20. Z knihovní vložky č. [hodnota] katastrální obce [adresa], týkající se katastrálního čísla [hodnota] a [Anonymizováno], soud zjistil jednotlivé majetkové převody evidované u katastrálního úřadu, konkrétně podáním ze dne 15. 7. 1936 se vložilo vlastnické právo [jméno FO] (1/2) a [jméno FO] (1/2); podáním ze dne 3. 7. 1937 se vložilo vlastnické právo [jméno FO] (2/16), [jméno FO] (3/16) a [jméno FO] (3/16); podáním ze dne 25. 5. 1939 se poznamenal zákaz zcizení a zatížení bez svolení Geheime Staatspolizei Einsatzkommando; podáním ze dne 19. 12. 1939 se poznamenalo zabavení 5/8 [jméno FO] s platností od 16. 3. 1939 k účelu převzetí Německou Říší prostřednictvím státní policie; podáním ze dne 9. 4. 1941 a 21. 12. 1944 se zaneslo vlastnické právo Deutsche Reich; podáním ze dne 27. 2. 1948 se poznamenala národní správa; podáním ze dne 21. 6. 1948 se vkládá vlastnické právo pro Svaz sovětských socialistických republik.

21. Z dopisu Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v [jméno FO] č. j. [jméno FO]. ze dne 2. 9. 1948 určeného Ministerstvu techniky soud zjistil, že Osidlovací úřad informoval Ministerstvo techniky o tom, majitelem nemovitostí ve vložce č. [hodnota] byla v roce 1945 německá říše, v roce 1938 [jméno FO] s podílem 10/16, [jméno FO] s podílem 3/16 a nezl. [jméno FO] s podílem 3/16. Národní správa zavedena mag. hl. m. [jméno FO] č. j. [adresa] ze dne 6. 2. 1948. Žádost o restituci podána dne 11. 10. 1946. Konfiskační řízení mělo být zahájeno na příkaz min. vnitra, odd. XIV (Dr. Šebek).

22. Z ověřených kopií listin ze spisu Okresního soudu civilního pro [jméno FO] sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] požádal Okresní soud civilní pro [jméno FO] dne 20. 12. 1946 o vrácení domu čp. [Anonymizováno] v [jméno FO], zapsaného ve vložce č. [hodnota], k. ú. [adresa]. Tato žádost byla soudu doručena 3. 1. 1947. Soud navrhovatele následně vyzval k doložení výměru o zrušení nebo změně zabavení majetku ve prospěch Německé říše, a to do 3 měsíců. Navrhovatel opakovaně žádal o prodloužení lhůty, neboť ministerstvo financí jeho žádost o doložení nezbytných podkladů doposud nevyřídilo. Řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 25. 2. 1950, neboť „navrhovatel nepojmenoval ani svého odpůrce ani nepředložil řádné doklady a byv soudem vyzván od 3. 1. 1947 ustavičně žádal toliko o prodloužení lhůty, vyzval jej soud konečně usnesením z 25. 7. 1949 pod sankcí § 26 k předložení dokladů s tím, že nebude-li výzvě soudu vyhověno do 14 dnů, má se za to, že navrhovatel souhlasí se zastavením řízení. Výzva byla zástupci navrhovatele dne 15. 11. 1949 řádně doručena. Lhůta prošla marně. Proto soud zastavil řízení se souhlasem navrhující strany podle § 26 zák. č. 100/31 Sb.“ 23. Z interní komunikace mezi ministerstvem financí, ministerstvem sociální péče, Obvodním národním výborem v [jméno FO] a Národní správou majetkových podstat z let 1947–1949 soud zjistil, že příslušné orgány měly pochyby o splnění podmínek k restituci Nemovitostí, neboť bývalí spoluvlastníci se v roce 1930 hlásili k národnosti německé.

24. Z informací z katastru nemovitostí o pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] soud zjistil, že na pozemku parc. č. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří, stojí budova č. p. [Anonymizováno] a jako vlastník je evidována [Anonymizováno]

25. Z informací z katastru nemovitostí o pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] soud zjistil, že vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], zahrada, je [Anonymizováno]

26. Z rodného listu žalobce soud zjistil, že otcem žalobce je [jméno FO], nar. 21. 2. 1920, a matkou [jméno FO], roz. [jméno FO], nar. 26. 4. 1920.

27. Z potvrzení č. [Anonymizováno] z rejstříku nemovitostí [Anonymizováno] soud zjistil, že dědičkami po [jméno FO] byly jeho dcery [jméno FO] a [jméno FO], a to po jedné polovině.

28. Z potvrzení č. [hodnota] soud zjistil, že dědicem po [jméno FO] byl žalobce.

29. Z rozhodnutí žalované č. j. [anonymizováno] ze dne 10. 4. 2019 soud zjistil, že žalovaná zamítla žádost žalobce o vydání výměru o náhradě podle zákona č. 127/1948 Sb.

30. Z rozhodnutí ministra [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne 3. 1. 2020 soud zjistil, že rozklad žalobce se zamítá a rozhodnutí žalované č. j. [anonymizováno] se potvrzuje.

31. Mezi stranami byly nesporné následující skutečnosti: [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] byli v roce 1939 spoluvlastníky Nemovitostí. Nemovitosti však byly v letech 1939–1941 zabaveny Německou říší. Po skončení války byla na Nemovitosti prohlášena národní správa. Po nabytí účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. podal [tituly před jménem] [jméno FO] návrh k Okresnímu soudu [adresa], kde se domáhal vydání Nemovitostí zpět. Toto řízení bylo zastaveno v roce 1950 pro nesoučinnost žadatele. Nemovitosti byly zákonem č. 127/1948 Sb. nabyty pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké jako válečná kořist. Nemovitosti nebyly oficiálně konfiskovány. Žalobce ani [tituly před jménem] [jméno FO] nebyli do dnešního dne odškodněni.

32. Mezi stranami bylo sporné to, zda je žalobce aktivně legitimován k podání žaloby, když původní řízení o vydání nemovitosti bylo zastaveno. Dále se účastníci řízení neshodli na tom, zda je možné nárok žalobce uspokojit v rámci § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., či zda je nutné postupovat dle restitučních zákonů (zejména zákona č. 87/191 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Na závěr i to, zda je nárok žalobce promlčen, či nikoli.

33. Na sporné skutečnosti soud aplikoval následující zákonná ustanovení.

34. Dle § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.

35. Dle § 2 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.

36. Dle § 4 písm. a) a § 6 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. z. osoby státně nespolehlivé jest považovat osoby národnosti německé nebo maďarské. Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásili k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti 37. Dle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.

38. Dle § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. nárok přísluší tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věci (práva) nebo kdo jiným neplatným majetkově-právním jednáním byl poškozen, anebo jejich právním nástupcům; nárok nemůže býti uplatněn jménem toho, jehož pobyt není znám, jménem pozůstalosti pak jenom tehdy, je-li znám pobyt aspoň jednoho dědice. Byla-li by však oprávněna osoba státně nespolehlivá, přísluší nárok státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Pokud nárok uplatňuje národní správa zavedená do podniků (závodů) a jiných majetkových podstat podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, na Slovensku podle nařízení Slovenské národní rady ze dne 5. června 1945, č. 50 Sb. n. SNR, o národní správě, hledí se na ni jako na osobu státně spolehlivou.

39. Dle § 5 odst. 1 č. 2, odst. 3 zákona č. 128/1946 Sb. osobami státně nespolehlivými se v tomto zákoně rozumějí osoby fysické národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem; O tom, spadá-li fysická nebo právnická osoba pod ustanovení předchozích odstavců, rozhoduje v pochybnostech orgán příslušný podle § 1, odst. 4 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.

40. Dle § 1 odst. 1 písmena B, č. 1., odst. 2 zákona č. 127/1948 Sb. československý stát nabývá, pokud se tak již nestalo, vlastnictví k nemovitostem zapsaným ve vložkách č . [Anonymizováno] pozemkové knihy katastrálního území [adresa]. Spolu s nemovitostmi uvedenými v odstavci 1 nabývá československý stát, pokud se tak již nestalo, i příslušenství a zařízení těchto nemovitostí a podniků v nich provozovaných, jakož i věcí, které tam byly vneseny, ačli nenáležejí uživatelům těchto nemovitostí a podniků.

41. Dle § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. za majetek uvedený v § 1, odst. 1 a 2, pokud nejde o majetek konfiskovaný, poskytne československý stát náhradu ve výši obecné ceny. Výměr o náhradě vydá ministerstvo techniky po slyšení nejvyššího úřadu cenového. Náhrada je splatná do 60 dnů po vydání výměru o náhradě.

42. Dle § 1 odst. 3 věty první dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor.

43. Soud tak na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu:

44. Žalobce je právním nástupcem původních spoluvlastníků. Těm byly mezi lety 1939 a 1941 zabaveny Nemovitosti Německou říší. 45. [tituly před jménem] [jméno FO] po skončení války podal, i za ostatní spoluvlastníky, dne 20.12.1946 , žádost příslušnému soudu o vydání Nemovitostí, a to v návaznosti na zákon č. 128/1946 Sb., konkrétně jeho § 6 odst. 1 a § 10. Žádost byla podána v zákonné lhůtě (§ 8).

46. Zde soud pro úplnost uvádí, že poválečné předpisy pouze konstatovaly neplatnost majetkových převodů bez dalšího, neobnovovaly však automaticky vlastnické právo. K tomu sloužily právě návrhy k příslušenému soudu na vydání deklaratorního rozhodnutí a následné zapsání do pozemkových knih, pakliže soud deklaroval skutečnosti předvídané zákonem. K takovému rozhodnutí však do účinnosti (4.6.1948) zákona č. 127/1948 Sb., nedošlo.

47. V konkrétně výše jmenovaném řízení před Okresním soudem civilním pro [anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] došlo k situaci, kdy soudem vyžadované listiny nebyly navrhovatelem doloženy. Ten argumentoval tím, že čeká na jejich dodání ministerstvem financí, nezbylo mu proto než žádat o prodloužení lhůty. Soud řízení nakonec v roce 1950 zastavil, a to za využití institutu fikce souhlasu. Soud ani po provedeném dokazování nemá postaveno najisto, z jakého důvodu nebyly listiny doloženy, a pokud z důvodu na straně ministerstva, proč je ministerstvo v přiměřené lhůtě nevydalo. Na jedné straně byly soudu doloženy listiny, ze kterých vyplývá, že panovaly pochyby o spolehlivosti [jméno FO], neb se ve sčítání obyvatel v roce 1930 přihlásil k národnosti německé. To zřejmě způsobilo i původní prodlení ministerstva financí s dodáním listin, neboť bylo Národní správou majetkových podstat na tuto skutečnost upozorněno a bylo požádáno o vyjádření (souhlas), zda mají být nemovitosti konfiskovány, či zda má být schválena žádost o restituci. V neprospěch [jméno FO] hovoří i důvodová zpráva k zákonu č. 127/1948 Sb., na základě kterého československý stát následně nabyl Nemovitosti, kde je uvedeno, že „z valné části jde tu o majetek konfiskovaný podle dekretu presidenta republiky č. 12 Sb., nebo podle dekretu presidenta republiky č. 108 Sb.“ Na druhou stranu k žádné oficiální (úřední) konfiskaci nedošlo. Žalobce k této věci doložil propouštěcí list č. j. [Anonymizováno] ze dne 9. 2. 1939, který potvrzuje, že dne 31. 12. 1938 [tituly před jménem] [jméno FO] vyhověl branné povinnosti a tedy, že se nijak neprovinil proti národu českému (slovenskému). Soud se přes určité pochyby přiklonil na stranu žalobce, a to zejména z důvodu, že řízení bylo zastaveno po únoru roku 1948, kdy došlo ke změně politického režimu a je možno oprávněně pochybovat o nezávislosti a spravedlnosti vydaných soudních rozhodnutí. I řízení, která před tímto datem nebyla skončena, byla přerušována a k rozhodnutí nedošlo.

48. Důležitá pro toto řízení je však primárně vůle právního předchůdce žalobce o navrácení Nemovitostí, kterou vyjádřil formou podaného návrhu příslušnému soudu. O bezvýznamnosti zastavení řízení hovoří i vydání zákona č. 127/1948 Sb., účinného dne 4. 6. 1948, který Nemovitosti přiznal československému státu pro jejich následný převod SSSR.

49. Z výše uvedeného vyplývá především to, že k majetkové křivdě došlo v roce 1948 (znárodněním Nemovitostí), dále v roce 1950, kdy bylo zastaveno řízení o jejich vydání.

50. Zde je nutné upřesnit, že odčinitelná křivda (a tedy restituční titul) nepředstavuje samotné znárodnění, resp. jeho protiprávnost, ale až následné neposkytnutí náhrady (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96).

51. Právě pro případy těchto křivd (způsobené v období let 1948 až 1990) však zákonodárce přijal zvláštní restituční zákony. Těmito zákony (mezi které patří především již zmíněný zákon o mimosoudních rehabilitacích, dále zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd) chtěl zákonodárce zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. V restitučních věcech je sice v důsledku toho nezbytné postupovat citlivě, nicméně uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, ale pouze v takto stanovené omezené míře (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 10/2000 ze dne 13. 5. 2003).

52. To však zároveň znamená, že pro vztahy osobně a věcně vymezené zákonem č. 87/1991 Sb. platí jeho zvláštní režim, a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení z jiných či dalších nároků než z těch, které tento speciální zákon upravuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1994/2004). Ani skutečnost, že k odnětí věci došlo zvláštním předpisem, samo o sobě nebrání tomu, aby došlo k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodující při posuzování takového nároku je splnění podmínek k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (Nejvyšší soud, sp. zn. 3 Cdon 1404/96).

53. Tím, že však žalobce tyto předpisy de facto obchází podáním žaloby na základě § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., vytváří samostatné restituční řízení bez řádného právního rámce. Odškodňovací mechanismus obsažený v zákoně č. 127/1948 Sb. navíc nebyl nikdy řádně prováděn (o čemž svědčí i jeho novela zákonem č. 282/1949 Sb., který změnil lhůtu k výplatě náhrady z fixního data 31. prosince 1949 na neurčité „do 60 dnů po vydání výměru o náhradě“). V neposlední řadě nelze přehlížet, že zákon nehovoří o tom, kdo je oprávněn požadovat vydání výměru, resp. samotnou náhradu. Jediná v úvahu připadající osoba, o které zákon hovoří, je „vlastník nemovitosti“. Ostatně i sám žalobce v průběhu řízení změnil na výzvu soudu k upřesnění petitu, znějícího původně na povinnost vydat výměr (část pátá o. s. ř.), na petit obsahující povinnost žalované vydat náhradu – peněžité plnění – ve výši dle znaleckého posudku (část třetí o. s. ř.).

54. Ke konfliktu zákona č. 127/1948 Sb a zákona č. 87/1991 Sb. se již částečně vyjádřil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III.ÚS 1385/13, a to za situace, kdy stěžovatelka byla shledána osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a byla jí vyplacena příslušná finanční náhrada podle pravidel zakotvených v jeho ustanovení § 13 proto, že jejím právním předchůdcům byla způsobena majetková křivda odnětím nemovitostí, které mělo být kompenzováno náhradou předvídanou ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., k jejímuž vyplacení však nedošlo. Úsudek odvolacího a dovolacího soudu, že tím došlo k majetkové křivdě, k odčinění které byly přijaty restituční předpisy, jmenovitě zákon č. 87/1991 Sb., sám o sobě porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod založit nemohl. Dále v tomto usnesení Ústavní soud uvedl, že měla-li pak stěžovatelka za to, že poskytnutá náhrada podle zákona č. 87/1991 Sb. nebyla dostatečná, nic jí nebránilo se odpovídajícího nároku domáhat žalobou ve smyslu § 79 a násl. o. s. ř. u obecného soudu žalované, a to v promlčecí době, jejíž běh započal doručením rozhodnutí žalované o přiznání náhrady ve výši, s níž nyní nesouhlasí.

55. Žádnému českému soudu vč. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší měnit nebo rušit rozhodnutí správních orgánů z doby 1945 až 1948. V daném případě se mohl zabývat toliko otázkou dodržení ústavních pravidel při rozhodování o uplatněných nárocích podle restitučních zákonů .

56. Československý stát při nápravě válečných poměrů vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Restituce tedy byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi.

57. Z tohoto důvodu rovněž ustanovení § 1 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, předpokládalo výmaz zápisu přechodu práva u blíže specifikovaných subjektů knihovním soudem a obnovení zápisu pro osobu předtím oprávněnou, nicméně toto ustanovení se nevztahovalo na bývalý majetek osob soukromého práva, pokud nebyly splněny další požadavky podle § 2 téhož dekretu a pokud nebylo předloženo osvědčení o státní spolehlivosti. Z předloženého spisového materiálu se přitom Ústavnímu soudu nepodařilo zjistit, zda se otec stěžovatelky pokusil postupovat touto cestou.

58. Podle dobové judikatury však jediná cesta k vrácení majetku byla prostřednictvím zákona č. 128/1946 Sb. a nikoliv formou pouhé žádosti o obnovení knihovního stavu. To znamená, že osoby soukromého práva nenabyly svého vlastnictví automaticky (ex lege), nýbrž až příslušným rozhodnutím soudu. K obnově vlastnických práv osob soukromého práva platila zvláštní právní úprava, provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Národní správa sice neznamenala odnětí vlastnického práva, nicméně pro daný případ stále platilo, že z hlediska restituce se jednalo o knihovní majetek Německé říše a nikoliv o knihovní majetek otce stěžovatelky, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Tento majetek byl konfiskován na základě konfiskačního výměru okupantů, který byl však vydán podle neplatného právního předpisu (srov. seznam těchto předpisů, obsažený ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 19/1947 Ú.l.I., kterou se uveřejňuje seznam některých neplatných právních předpisů, jež provedly anebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci).

59. Předpokladem pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. totiž bylo, že navrhovatel je osoba státně spolehlivá a v případě pochybností měl rozhodnout příslušný okresní národní výbor. Pr. předchůdci žalobce se v roce 1930 v rámci sčítání obyvatel hlásili k německé národnosti . Soudům bylo tedy odňato rozhodování o tom, zda někdo je či není státně spolehlivý, a jejich posouzení bylo vyhrazeno jen to, zda v konkrétním případě jsou pochybnosti o státní spolehlivosti. Bez posouzení této otázky příslušným správním orgánem však nebyla naděje na kladné vyřízení věci a soud byl takovým správním rozhodnutím vázán.

60. V daném případě [tituly před jménem] [jméno FO] uplatnil nárok podle § 1 zák. č. 12/45 Sb., jak je výslovně uvedeno v žalobě ze dne 10.12.1946, tedy žádal o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb., jenž pro něj byl zřejmě jedinou "schůdnou cestou" ve srovnání s postupem podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. a § 2 dekretu č. 124/1945 Sb. Zda k tvrzení o spolehlivosti předložil důkaz (rozhodnutí ONV) nelze ze žaloby [jméno FO] seznat.

61. Podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3.4.2024 sp. zn./č.j. [Anonymizováno] „Ke konfiskacím podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege nabytím účinnosti dekretu (dnem 23. 6. 1945). Tyto konfiskace přitom nelze posuzovat z hlediska současných právních standardů. Mimo rámec restitučních předpisů soudům nepřísluší přezkoumávat konfiskační výměry vydané k provedení dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Musejí z nich vycházet a otázky jimi řešené si nemohou posoudit jinak.“ 62. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., vlastnictví nabyté čsl. státem k nemovitostem uvedeným v § 1 odst. 1 B zákona přechází na SSSR (tj. i pokud jde o nemovitosti ve vl. č. [hodnota] pozemkové knihy k.ú. [adresa].

63. Za tento majetek, pokud nejde o majetek konfiskovaný poskytne čsl. stát náhradu ve výši obecné ceny , náhrada je splatná do 60 dnů od vydání o náhradě Ministestvem techniky (§ 5 zákona č. 127/1948 Sb. ).Žalobce (ani jeho právní předchůdce neprokázali (ne) důvodnost konfiskace majetku knihovně zapsanému pro Německou říši a z tohoto důvodu stát pr. předchůdcům žalobce náhradu za tento majetek neposkytl.

64. K tomu soud ještě dodává, že jeho nárok je již prekludován dle § 8 zákona č. 128/1946 Sb. ke dni 17.6.1949.

65. Soud má za to, že na projednávanou právní věc je třeba aplikovat ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) a stanovení § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb.

66. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů, vyjádřené Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práva a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zákon též upravuje podmínky uplatnění nároku vyplývajících ze zrušených výroků o trestech propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady o rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

67. V § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb. je stanoveno, že za majetek uvedený v § 1 odst. 1 tohoto zákona, pokud nejde o majetek konfiskovaný, poskytne čs. stát náhradu ve výši obecné ceny.

68. V rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Cdon 1404/96 dospěl dovolací soud k evidovanému právnímu závěru, že došlo-li k odnětí věci podle zvláštního předpisu, pak to samo o sobě nebrání tomu, aby došlo k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích); rozhodující při posuzování takového nároku je splnění podmínek k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.

69. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, I. ÚS 397/98 (uveřejněném pod č. 80 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k použití zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zaujaty tyto právní závěry: Jestliže v restitučním případě byla nemovitost v době nacistické okupace zabrána ve prospěch tehdejší Německé říše jako tzv. židovský majetek a po válce obnoven zápis v pozemkové knize v původním znění, pak poté vydaný výměr o konfiskaci tohoto majetku, jímž byl postiženým osobám konfiskován majetek, ačkoliv šlo o majetek osob, které trpěly pod nacistickým terorem, nelze než podkládat za paakt.

70. K rozhodnutí takového restitučního případu mělo být použito zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), ve znění pozdějších předpisů.

71. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že moderní právní stát není založen na principu " fiat iustitia, pereat mundus " a proto ani smyslem rehabilitací nemohlo být odstranění, nýbrž toliko zmírnění křivd, k nimž v minulosti došlo. V daném případě zřejmě ke křivdě v podobě politické persekuce skutečně dojít mohlo, nicméně jednalo by se o křivdu, kterou podle platného právního stavu nebylo možno v řízení o nárocích stěžovatelky podle zákona o půdě zmírnit. Základním předpokladem postupu podle zákona o půdě je totiž skutečnost, že příslušný majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Podle názoru orgánů veřejné moci však v daném případě k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo ještě před tímto rozhodným obdobím a Ústavní soud neshledal - z ústavně právního hlediska - důvod, aby tento právní názor zpochybňoval.

72. Ze všech výše uvedených důvodů soud shledal, že Ministerstvo [Anonymizováno] rozhodlo o návrhu žalobce věcně správně .

73. Podle § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.

74. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

75. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 245 o. s. ř., ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 700 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Žalovaná ve věci učinila 9 úkonů (vyjádření ze dne 17. 6. 2020, vyjádření ze dne 20. 5. 2021, příprava k jednání a účast na jednání dne 10. 5. 2023, vyjádření ze dne 16. 5. 2023, příprava k jednání a účast na jednání dne 31. 5. 2023, odvolání k usnesení o zastavení řízení a účast na jednání dne 5.11.2024 ).

Poučení