25 C 65/2020-104

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Chowaniece a přísedících Hildegardy Růžové a Soni Virguľové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované, svědka a svědkyně] zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa]; o zaplacení částky 689 213 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 41 364 Kč s : 9,00% úrokem z prodlení z částky 6 894 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 6 894 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 6 894 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 6 894 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 6 894 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 6 894 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve věci, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 9,00% úrok z prodlení z částky 6 894 Kč od 1. 7. 2018 do 3. 3. 2020 9,00% úrok z prodlení z částky 6 894 Kč od 1. 8. 2018 do 3. 3. 2020 9,00% úrok z prodlení z částky 6 894 Kč od 1. 9. 2018 do 3. 3. 2020 9,00% úrok z prodlení z částky 6 894 Kč od 1. 10. 2018 do 3. 3. 2020 9,00% úrok z prodlení z částky 6 894 Kč od 1. 11. 2018 do 3. 3. 2020 9,00% úrok z prodlení z částky 6 894 Kč od 1. 12. 2018 do 3. 3. 2020 se žaloba zamítá.

III. Ve věci, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 3 636 Kč s : 9,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení 9,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 636 134 Kč s : 9,75% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 50 794 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 26 606 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení do tří dnů do právní moci rozsudku.

V. Ve věci, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 9,75% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 1. 2019 do 3. 3. 2020 9,75% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 2. 2019 do 3. 3. 2020 9,75% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 3. 2019 do 3. 3. 2020 9,75% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 4. 2019 do 3. 3. 2020 9,75% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 5. 2019 do 3. 3. 2020 9,75% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 6. 2019 do 3. 3. 2020 10,00% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 7. 2019 do 3. 3. 2020 10,00% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 8. 2019 do 3. 3. 2020 10,00% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 9. 2019 do 3. 3. 2020 10,00% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 10. 2019 do 3. 3. 2020 10,00% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 11. 2019 do 3. 3. 2020 10,00% úrok z prodlení z částky 50 794 Kč od 1. 12. 2019 do 3. 3. 2020 10,00% úrok z prodlení z částky 26 606 Kč od 1. 1. 2020 do 3. 3. 2020 se žaloba zamítá.

VI. Ve věci, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 8 079 Kč s : 9,75% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení 9,75% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 606 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení 10,00% úrokem z prodlení z částky 807 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 195 301 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou došlou soudu dne 7. 4. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 689 213 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodňovala tím, že u žalovaného pracovala jako vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce], žalovaný jí dle § 102 odst. 2 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb., odvolal z funkce vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce]. Odvolání bylo provedeno v souladu s § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., z důvodu, že závažným způsobem porušila zákonem stanovenou povinnost. Následně žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že po odmítnutí nabízeného pracovního místa žalovaný neměl možnost žalobkyni zaměstnávat. Přípisem ze dne 14. 2. 2018 žalobkyně žalovanému sdělila, že k jejímu odvolání nebyly dány zákonné důvody a odvolání i výpověď z pracovního poměru jsou neplatné a proto v souladu s § 69 zákoníku práce trvá na tom, aby jí žalovaný nadále zaměstnával dle jmenování do funkce ze dne 2. 4. 2013. Určení neplatnosti odvolání z funkce a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 73 a § 72 písm. c) zákoníku práce se žalobkyně domáhala žalobou u zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2018 a rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. [číslo jednací] určil, že výpověď z pracovního poměru dána žalobkyni ze dne 8. 2. 2018 je neplatná. Rozsudek nabyl právní moci dnem 16. 11. 2019. Žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu dle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyně se domáhala za období prvních šest měsíců od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 doplacení částky 45 000 Kč, když žalovaný jí zaplatil částku 263 400 Kč, to je 43 900 Kč měsíčně. Toto neodpovídá skutečné výši pravděpodobného výdělku za rozhodné období 1. čtvrtletí roku 2018, do kterého je nutno rovněž zahrnout poměrnou část odměn, které bych v tomto období pravděpodobně obdržela, dle žalobkyně 22 500 Kč měsíčně. Správná výše pravděpodobného výdělku tak činí 51 400 Kč měsíčně a žalovaný by měl doplatit částku 7 500 Kč měsíčně. Dále se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení náhrady platu za dobu od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019 ve výši 644 213 Kč s příslušenstvím, z čehož by mělo být vycházeno z pravděpodobného výdělku ve výši 51 400 Kč měsíčně.

2. Dne 21. 5. 2020 soud ve věci vydal platební rozkaz pod č. j. 25 C 65/2020-10, proti kterému v zákonné lhůtě podal žalovaný odpor, čímž došlo k zrušení výše uvedeného platebního rozkazu.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Žalovaný za období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018, tedy za období prvních šest měsíců od neplatného rozvázání pracovního poměru, vyplatil částku 263 400 Kč. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že jí za toto období měla však být vyplacena částka 308 400 Kč. Toto své tvrzení však žalobkyně neprokazuje žádným důkazem, když pouze uvádí, že k vyplacené částce je nutno připočítat, či do ní zahrnout poměrnou část odměn, které by údajně obdržela v rozhodném období 1. čtvrtletí roku 2018. Žalobkyně opět bez jakéhokoliv důkazu pouze tvrdí, že by se mělo jednat o částku 7 500 Kč měsíčně, což by pak mělo představovat doplatek za období prvních 6 měsíců ve výši 45 000 Kč. Žalobkyně byla v období od 22. 12. 2017 do 7. 2. 2018 v dočasné pracovní neschopnosti. Přiznání odměn zaměstnancům jako nenárokové složky mzdy se u žalovaného odvíjí vždy od hodnocení pracovních výsledků zaměstnanců za předcházející čtvrtletí. Žalovaný uvedl, že žalobkyni ani jinému z jeho zaměstnanců, pokud nepracují a jsou v hodnoceném čtvrtletí v dočasné pracovní neschopnosti, nejsou udělovány odměny jako nenároková složka mzdy. Žalovaný má za to, že v předchozím období o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vedené pod spisovou značkou [spisová značka] bylo prokázáno, že práce žalobkyně vykazovala neuspokojivé výsledky a byť byla v tomto řízení žalobkyně úspěšná, bylo to pouze z toho důvodu, že žalovaný tyto nedostatky nevytkl formálně včas. Žalovaný má za to, že se však nelze domnívat, že by žalobkyni jako zaměstnanci, s jehož prací nebyl spokojen, a to z důvodu jejího odvolání z funkce vedoucího úředníka, by snad byl ochoten přiznat odměny jako nenárokovou složku mzdy. Žalovaný má tedy za to, že rozhodný výdělek žalobkyně byl určen správně a následně byla žalobkyni také správně vyplacena náhrada platu za období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018, tedy za období prvních 6 měsíců od neplatného rozvázání pracovního poměru. Co se týká období od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019, které již přesahuje 6 měsíců, kdy žalobkyni náleží náhrada platu z neplatného rozvázání pracovního poměru, žádal žalovaný soud ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, aby za toto období povinnost žalovaného a tím právo žalobkyně na náhradu platu nepřiznal, či jej přiměřeně snížil. Žalovaný se dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 4124/2014 nebo 21 Cdo 1161/2015 a dalších. Žalobkyně byla zaměstnána u [stát. instituce] jako vedoucí oddělení účetnictví, tedy žalobkyně byla po neplatném rozvázání pracovního poměru u žalovaného zaměstnána u jiného zaměstnavatele. Jednalo se o místo výkonu práce, které bylo v místě bydliště žalobkyně. Žalobkyně zastávala funkci vedoucí oddělení účetnictví a u žalovaného zastávala místo vedoucího odboru. Dle žalovaného ekonomické vzdělání žalobkyně bylo daleko více odpovídající sjednanému druhu práce u současného zaměstnavatele. Žalobkyně u současného zaměstnavatele v předchozích 10 letech, před vznikem pracovního poměru u žalovaného, vykonávala práci, tedy konala práci ve známém pracovním prostředí. Žalovaný byl názoru, že plat, který žalobkyně obdržela za vykonanou práci u současného zaměstnavatele, může být srovnatelný s tím, kterého žalobkyně dosahovala u žalovaného. Soud by měl dále zohlednit také skutečnost, že žalobkyně sjednala u současného zaměstnavatele pracovní poměr na dobu neurčitou, byť si byla dobře vědoma toho, že v případě úspěchu ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru bude muset nastoupit zpět do zaměstnání k žalovanému, popřípadě s tímto rozvázat pracovní poměr výpovědí spojený s během výpovědní lhůty. Dle informací, které získal žalovaný, žalobkyně již v rámci výběrového řízení na nyní vykonávaný druh práce u současného zaměstnavatele uvedla, že ať už její spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dopadne jakkoliv, práci u žalovaného vykonávat nechce a nebude. Prohlášení žalobkyně o tom, že trvá na dalším zaměstnání, bylo pouze formální, účelové a nikoliv vážně míněné. Žalobkyně sama po právní moci rozsudku do práce nenastoupila a byla žalovaným dne 18. 11. 2019 písemně vyzvána k nástupu do práce. Žalobkyně dne 19. 11. 2019 nastoupila zpět do práce u žalovaného, kde jí byla v souladu s pracovní smlouvou a jmenováním do funkce přidělená práce vedoucího odboru školství a kultury. Na tuto skutečnost žalobkyně reagovala tak, že žalovanému ihned předložila předem připravené vzdání se z funkce vedoucího úředníka ze dne 19. 11. 2019. Následkem vzdání se funkce vedoucího úředníka bylo žalobkyni žalovaným ještě týž den nabídnuto jiné pracovní místo, které však žalobkyně odmítla. Žalovaný má pochybnosti, zda lze vůbec k jednostrannému právnímu jednání žalobkyně, kterým po formální stránce sice sdělila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce, přihlížet. Dle právní úpravy takzvaného zdánlivého právního jednání dle § 551 a následující zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen,,o. z.“), který představuje lex generalis v zákoníku práce konkrétně ustanovení § 552 o. z., nejde o právní jednání, nebyla-li jednajícím zjevně projednána vážná vůle. Důsledkem zdánlivého právního jednání pak je, že se k tomuto ve smyslu § 554 o. z., nepřihlíží. Žalobkyně měla jako zaměstnankyně u zaměstnavatele [územní celek] k dispozici benefit ve formě,,sickdays“ – flexi volno. Tento benefit měla sice žalobkyně k dispozici také u žalovaného, avšak s tím rozdílem, že u nového zaměstnavatele mohla čerpat 5 kalendářních dnů v roce, kdežto u žalovaného se jednalo pouze o dny 4. U [územní celek] byla za tyto dny vyplácena nebo poskytována náhrada platu ve výši průměrného výdělku, kdežto u žalovaného náležela náhrada platu pouze ve výši, která by zaměstnanci náležela po dobu pracovní neschopnosti. U nového zaměstnavatele jsou prováděny ze mzdy nižší srážky, které žalovaný připisuje vyššímu příspěvku nového zaměstnavatele na stravování.

4. Účastníci učinili nesporným, že žalobkyně byla dne 2. 4. 2013 jmenována do funkce vedoucího úředníka – vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce] na dobu neurčitou. Přímým nadřízeným žalobkyně byl tajemník [stát. instituce]. Rozhodnutí o odvolání z funkce žalobkyně převzala dne 21. 12. 2017. Od 22. 12. 2017 do 7. 2. 2018 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dne 8. 2. 2018. Výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 2. 2018 žalobkyně převzala dne 12. 2. 2018. Řídila dvě oddělení – oddělení školství a oddělení dotací a volnočasových aktivit a měla u žalovaného 13 podřízených. Dne 14. 3. 2018 žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti odvolání a výpovědi z pracovního poměru, věc byla vedena u Okresního soudu v Karviné pod spisovou značkou [spisová značka]. Věc byla ukončena rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne 9. 10. 2019. Soud určil, že výpověď z pracovního poměru dána žalobkyni dne 8. 2. 2018 je neplatná, rozsudek v této části nabyl právní moci dnem 16. 1. 2019. Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného na základě výpovědi ze dne 8. 2. 2018 měl skončit k 30. 4. 2018. Žalovaný vyzval žalobkyni k nástupu do zaměstnání po právní moci rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně nastoupila k výkonu práce k žalovanému, a to po výzvě ze dne 18. 11. 2019. Přípisem ze dne 19. 11. 2019 doručeného žalovanému dne 19. 11. 2019 se žalobkyně vzdala funkce vedoucí odboru školství a kultury ke dni 19. 11. 2019. Přípisem ze dne 19. 11. 2019 žalovaný nabídl žalobkyni pracovní místo s druhem práce zajišťování agendy registru vozidel včetně posuzování technické způsobilosti vozidel, nabídku převzala žalobkyně dne 19. 11. 2019. Přípisem ze dne 19. 11. 2019, který byl doručen žalovanému dne 19. 11. 2019, žalobkyně odmítla nabízené pracovní místo. Žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 11. 2019 podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď převzala osobně žalobkyně dne 25. 11. 2019. Od 25. 11. 2019 do 31. 1. 2020 vznikla překážka na straně žalovaného a žalobkyni příslušela náhrada platu ve výši průměrného výdělku. Pracovní poměr na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 11. 2019 skončil 31. 1. 2020. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 24. 2. 2020. Cesta žalobkyně z bydliště do [obec] [anonymizována dvě slova] trvá osobním vozidlem 11 minut, počet kilometrů 7 v jednu stranu. Cesta žalobkyně z bydliště do [obec] [anonymizována dvě slova] trvá osobním vozidlem 20 minut, počet kilometrů 16 v jednu stranu. Pravděpodobný výdělek za první čtvrtletí roku 2018 činí v hrubé mzdě 43 900 Kč, je vycházeno ze základního platu 29 800 Kč, osobního příplatku 8 300 Kč a příplatku za vedení 5 800 Kč. V tomto pravděpodobném výdělku nejsou zahrnuty odměny.

5. Soud učinil důkaz platovým výměrem ze dne 31. 10. 2014, platovým výměrem ze dne 1. 7. 2015, platovým výměrem ze dne 31. 3. 2017, platovým výměrem ze dne 30. 6. 2017, platovým výměrem žalobkyně ze dne 1. 11. 2017, výplatním lístkem za 11/2016, 3/ 2017, 6/ 2017 a 9/ 2017, jmenovacím dekretem ze dne 30. 4. 2018, dodatkem č. 2 ke kolektivní smlouvě žalované ze dne 11. 1. 2018, mzdovým listem za 1/ 2018, mzdovým listem za 2/ 2018, mzdovým listem za 3/ 2018, mzdovým listem žalobkyně za rok 2017, oznámením o trvání na dalším zaměstnávání ze dne 14. 2. 2018, interním sdělením žalovaného ze dne 7. 3. 2018, pozvánkou na [anonymizována tři slova] [územní celek] ze dne 19. 11. 2019, pořadem [anonymizována tři slova] [územní celek], usnesením z ustavujícího zasedání [anonymizováno] [územní celek] ze dne 5. 11. 2018, kolektivní smlouvou [územní celek] na období od 1. 1. 2018 nejdéle do 31. 3. 2019 (bod IV.9 a bod VI), kolektivní smlouvou [územní celek] na období od 1. 1. 2019 nejdéle do 31. 3. 2020 (bod IV.9 a bod VI), oznámením o vyhlášení výběrového řízení [číslo] ze dne 11. 11. 2020, opisy výplatních sáčků za 12/2014, opisy výplatních sáčků za 12/2015, opisy výplatních sáčků za 12/2016, opisy výplatních sáčků za 12/ 2017, 74. bodem uplatnění nároku platu ze zápisu jednání [anonymizováno] [územní celek] ze dne 13. 1. 2020, výpisem usnesení [anonymizována tři slova] Rady [územní celek], sdělením [stát. instituce] ze dne 15. 12. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 24. 2. 2020 včetně dodejky, interním sdělením žalovaného ze dne 3. 4. 2018, jmenovacím dekretem ze dne 17. 5. 2018, platovým výměrem žalobkyně ze dne 17. 5. 2018, platovým výměrem žalobkyně ze dne 16. 8. 2018, platovým výměrem žalobkyně ze dne 7. 12. 2018, mzdovým listem žalobkyně za rok 2018 ([osobní údaje žalovaného]), mzdovým listem žalobkyně za rok 2018 ([územní celek]), mzdovým listem za leden 2018, mzdovým listem žalobkyně za únor 2018, mzdovým listem žalobkyně za březen 2018, mzdovým listem žalobkyně za rok 2019, oznámením o vyhlášení výběrového řízení na funkci vedoucího odboru školství a kultury [stát. instituce], výpovědí svědkyně [celé jméno svědkyně], právníka [územní celek], přípisem žalovaného nadepsaného náhrada platu ze dne 22. 1. 2020 určeného zástupci žalobkyně, výpovědí tajemníka [územní celek] [celé jméno svědka] jako účastníka řízení, výpisem ze spisové služby žalovaného.

6. Soud nepřipustil návrh žalovaného na provedení výslechu [anonymizováno] [územní celek]. [jméno] [příjmení], [příjmení] a [anonymizována dvě slova] Ing. [jméno] [příjmení], a to s ohledem na to, že žalovaný navrhl k důkazu výpověď [anonymizováno] [územní celek]. [jméno] [celé jméno svědka], a to jednak ke skutečnostem, které měla žalobkyně uvádět u výběrového řízení u [územní celek] a prokázání vážnosti její projevené vůle, že chce vykonávat práci u žalovaného. Ke stejným skutečnostem se měl vyjádřit [anonymizováno] města Ing. [jméno] [příjmení], [příjmení] a [anonymizována dvě slova] Ing. [jméno] [příjmení]. Soud má za to, že výpovědi [anonymizováno] jako účastníka řízení a [anonymizována dvě slova] Ing. [jméno] [příjmení] jako svědka jsou nadbytečné, když k těmto okolnostem se mohl vyjádřit [anonymizováno] [územní celek]. [celé jméno svědka].

7. Po provedeném dokazování z hlediska skutkového stavu bylo soudu prokázáno, že žalobkyně byla dne 2. 4. 2013 jmenována do funkce vedoucího úředníka – vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce] [územní celek] na dobu neurčitou. Přímým nadřízeným žalobkyně byl tajemník. Rozhodnutí o odvolání z funkce žalobkyně převzala dne 21. 12. 2017. Od 22. 12. 2017 do 7. 2. 2018 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dne 8. 2. 2018. Výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 2. 2018 žalobkyně osobně převzala dne 12. 2. 2018. Žalobkyně řídila u žalovaného dvě oddělení – oddělení školství a oddělení dotací a volnočasových aktivit a měla u žalovaného 13 podřízených. Žalobkyně u žalovaného byla zařazena ve 12. platové třídě v 9. platovém stupni, byl jí přiznán základní plat 29 800 Kč měsíčně, příplatek za vedení 5 800 Kč měsíčně a osobní příplatek 8 300 Kč měsíčně, celkem 43 900 Kč s účinností od 1. 11. 2017. Žalobkyně na základě oznámení o trvání na dalším zaměstnávání ze dne 14. 2. 2018 trvala na tom, aby jí žalovaný dále zaměstnával dle jmenování do funkce ze dne 2. 4. 2013. V souvislosti s ukončením pracovního poměru s účinností od 1. 6. 2018 byla žalobkyně u [územní celek] jmenována do funkce vedoucí oddělení účetnictví. Žalobkyně u [územní celek] byla zařazena do 11. platové třídy a 10. platového stupně, byl jí přiznán platový tarif 28 540 Kč měsíčně, příplatek za vedení 2 200 Kč měsíčně, celkem 30 740 Kč s účinností od 1. 6. 2018. S účinností od 1. 9. 2018 žalobkyně u [územní celek] byla zařazena do 11. platové třídy a 10. platového stupně, byl jí přiznaný platový tarif 28 540 Kč měsíčně, příplatek za vedení 2 200 Kč měsíčně a osobní příplatek 5 000 Kč, celkem 35 740 Kč. S účinností od 1. 1. 2019 byla žalobkyně u [územní celek] zařazena do 11. platové třídy 10. platového stupně, byl jí přiznán platový tarif 29 970 Kč měsíčně, příplatek za vedení 2 200 Kč a osobní příplatek 5 000 Kč měsíčně, celkem 37 170 Kč. Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného na základě výpovědi ze dne 8. 2. 2018 měl skončit k 30. 4. 2018. Dne 14. 3. 2018 žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti odvolání a výpovědi z pracovního poměru, věc byla vedena pod spisovou značkou [spisová značka], věc byla ukončena rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne 9. 10. 2019. Soud určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dne 8. 2. 2018 je neplatná. Rozsudek v této části nabyl právní moci dne 16. 11. 2019. V souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobkyně u žalované z důvodu nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce žalovaný zaplatil dle článku VI. odst. 1 na statutu sociálního fondu a článku IV. odst. 1 a 2 zásad pro používání prostředků sociálního fondu 10 000 Kč. Žalobkyni byla vyplacena náhrada za nemoc od 5. 1. 2018 do 31. 1. 2018 3 884 Kč. V době od 1. 2. 2018 do 2. 2. 2018 byla žalobkyně práce neschopná, od 5. 2. 2018 do 19. 2. 2018 žalobkyně čerpala dovolenou, od 20. 2. 2018 do 28. 2. 2018 překážky na straně zaměstnavatele (249,61 Kč x 8 hodin x 7 = 13 978 Kč). V době od 1. 3. 2018 do 31. 3. 2018 měla žalobkyně překážku na straně zaměstnavatele 22 dnů (249,61 Kč x 8 hodin x 22 = 43 931 Kč). Ode dne 1. 5. 2018 tajemník [stát. instituce] jmenoval do funkce vedoucího úředníka – vedoucího odboru školství a kultury [stát. instituce] [jméno] [jméno], a to na dobu neurčitou. Při výběrovém řízení na místo vedoucího odboru školství a kultury [stát. instituce] bylo stanoveno výhodou vzdělávání ekonomického zaměření, které žalobkyně splňuje. Žalovaný vyzval žalobkyni k nástupu do zaměstnání po právní moci rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. [číslo jednací], aby žalobkyně nastoupila k výkonu práce k žalovanému, a to výzvou ze dne 18. 11. 2019. Žalobkyně dne 19. 11. 2019 skutečně do práce nastoupila k žalovanému. Přípisem ze dne 19. 11. 2019 doručeného žalovanému dne 19. 11. 2019 se žalobkyně vzdala funkce vedoucí odboru školství a kultury ke dni 19. 11. 2019. Přípisem ze dne 19. 11. 2019 žalovaný nabídl žalobkyni pracovní místo s druhem práce zajišťování agendy registru vozidel včetně posuzování technické způsobilosti vozidel, nabídku převzala žalobkyně dne 19. 11. 2019. Přípisem ze dne 19. 11. 2019, který byl doručen žalovanému dne 19. 11. 2019, žalobkyně odmítla nabízené pracovní místo. Žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 11. 2019 podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď žalobkyně převzala osobně dne 25. 11. 2019. Od 25. 11. 2019 do 31. 1. 2020 vznikla překážka na straně žalovaného a žalobkyni příslušela náhrada platu ve výši průměrného výdělku. Pracovní poměr na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 11. 2019 skončil 31. 1. 2020. Z pozvánky na [anonymizována tři slova] [územní celek] ze dne 19. 11. 2019 bylo zjištěno, že byla svolána mimořádná [jméno] města na [datum]. Na [anonymizována tři slova] [územní celek] konané dne [datum] tajemník [celé jméno svědka] předložil rezignaci žalobkyně na funkci. Dne 13. 1. 2020 [jméno] [územní celek] schválila zaplacení náhrady platu žalobkyni dle § 69 odst. 1 a 2 zákoníku práce za dobu 6 měsíců, to je od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 ve výši 263 400 Kč, současně bylo rozhodnuto, že žalobkyně bude vyzvána k vyčíslení požadované náhrady platu za období od 1. 11. 2018 do 18. 11. 2019 se sdělením, že maximální výše náhrady platu jí bude vyplácena ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem vypočteného odborem organizačním a skutečným výdělkem, kterého dosahovala za dobu od 1. 1. 2018 do 18. 11. 2019 u současného zaměstnavatele [územní celek]. Žalobkyně dne 19. 11. 2019 u zaměstnavatele [územní celek] čerpala řádnou dovolenou v délce 1 dne. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 2. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného dne 25. 2. 2020 k zaplacení žalované částky do 7 dnů od doručení tohoto přípisu, to je do 3. 3. 2020.

8. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně], právníka [územní celek], bylo zjištěno, že u žalovaného je zaměstnána jako právník od roku 2013. Svědkyně byla u jednání, kdy žalobkyně nastoupila do zaměstnání v úterý 19. 11. 2019. Poté, co rozsudek ohledně neplatnosti rozvázání pracovního poměru nabyl právní moci, byla žalobkyně vyzvána písemně, aby nastoupila zpět do zaměstnání k žalovanému. V úterý ráno 19. 11. 2019 kolem 8 hodin svědkyni zavolal tajemník, zda se může k němu dostavit do kanceláře. Když přišla do kanceláře, seděla tam žalobkyně s tím, že nastupuje do práce. Tajemník řekl, že musíme zajistit školení BOZP pro žalobkyni. Telefonicky zajišťoval svědkyni školení prostřednictvím paní [příjmení], která má na starosti toto školení u žalovaného, hovořila se žalobkyní o tom, že zpět nastoupila do práce, že svědkyně jí ráda vidí a že v úterý je krátký den. Na to ona odpověděla, že bude pracovat do 16 hodiny odpolední a že má svačinu na celý den. Tajemník pak volal paní [příjmení] a pak žalobkyně odešla na toto školení do kanceláře v 1. patře k paní [příjmení]. Svědkyně odešla do své kanceláře a tajemník odešel za [anonymizováno], že potřebuje tuto záležitost projednat s radou. Měla se svolat mimořádná rada, aby se vyřešily organizační záležitosti, protože v té době byl vedoucím odboru školství jmenován PhDr. [jméno] [jméno]. Celá věc musela jít do orgánu města k projednání. Doklady k tomu předložil tajemník, který měl návrh, jak bude situaci řešit. Předběžně navrhl, že by odbor školství a kultury byl rozdělen, žalobkyně měla setrvat ve funkci odboru školství. Pak tajemník volal svědkyni, že má vše vyřešeno, že žalobkyně podala rezignaci a že nic dalšího připravovat nebudou. U toho, jak žalobkyně podala rezignaci, svědkyně osobně nebyla. Dle svědkyně přišla žalobkyně do zaměstnání v 8 hodin a chtěla ukončit v práci v 16 hodin, přičemž mohla odejít ve 13 hodin. Ale ona si chtěla zachovat odpracovaný fond pracovní doby 8 hodin denně. Zástupce žalobkyně posílal výzvy k zaplacení náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Rada je vzala na vědomí. Bylo řečeno, že prvních šest měsíců se zaplatí v souladu se zákoníkem práce. O druhé části byly pochybnosti, zda má žalobkyně nárok na celou požadovanou částku, když byla zaměstnána u zaměstnavatele [územní celek]. Rada magistrátu rozhodla, že požadovanou částku žalobkyni nevyplatí a rovněž rada byla srozuměna s tím, že tuto částku může žalobkyně uplatnit soudní cestou. Rada byla toho názoru, že žalobkyni nevznikl nárok na vyplacení náhrady platu za další období. V radě nepadla žádná konkrétní částka, kterou by měl žalovaný žalobkyni uhradit za další období. Ke sdělení žalovaného ze dne 21. 1. 2020 svědkyně uvedla, že z tohoto přípisu nevyplývá, že by rada žalobkyni musela něco vyplatit, respektive žalovaný byl měl něco doplatit. Žalobkyně na to vůbec nereagovala, nesdělila žalovanému výši svého platu u dalšího zaměstnavatele a ani rozdíl nevyčíslila. Svědkyně nepovažovala přípis žalovaného ze dne 21. 1. 2020 za příslib. Svědkyně si nevzpomínala na to, že by tajemník vtipkoval, že žalobkyně bude sedět kolegovi na klíně.

9. Z výpovědi tajemníka [stát. instituce], jako účastníka řízení, [celé jméno svědka] bylo zjištěno, že funkci tajemníka vykonává od roku 1995 doposud. Tajemníkovi bylo známo, že po ukončení pracovního poměru u [územní celek] získala žalobkyně pozici vedoucího úředníka u [územní celek], v podstatě se jednalo o místo vedoucího úředníka a pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Při jedné z pracovních návštěv [územní celek] tajemník spolu s [anonymizováno] a jeho [anonymizováno] [příjmení] byl informován, že žalobkyně měla prohlásit, že do [obec] se vrátit nechce. Po ukončení soudního sporu, který nabyl právní moci v sobotu, asi 16. 11. 2019, v pondělí kontaktoval právního zástupce s informací, že žalobkyně do pracovního poměru nenastoupila. Právní zástupce doporučil vyzvat žalobkyni do práce, což téhož dne učinili a výzvu jí doručili. V úterý ráno 19. 11. 2019 přišel za tajemníkem vedoucí odboru školství a kultury Ph.Dr. [jméno] [jméno] s dotazem, co má dělat, když mu po odboru chodí žalobkyně. Tajemník s ním na odbor zašel, vzal žalobkyni k sobě do kanceláře, aby postupovali v obnovení pracovního poměru standardními postupy. Jedním z prvních je školení BOZP. Tajemník oslovil techničku BOZP, a ta proškolení neprodleně provedla. To vše se odehrálo mezi osmou a devátou hodinou. Následně kolem 10 hodiny přinesla žalobkyně rezignaci na funkci vedoucí odboru, kterou vytáhla z kabelky. Poté jí tajemník nabídl pracovní místo, které ona následně odmítla. Po projednání s odborovou organizací byla dána žalobkyni výpověď z pracovního poměru s ohledem na dikci zákona č. 312/2002 Sb., tak vznikly překážky na straně zaměstnavatele a do konce výpovědní lhůty byla žalobkyni vyplácena náhrada platu bez výkonu práce zhruba kolem 112 000 Kč. Pro tajemníka byl nástup žalobkyně neočekávaný, a proto požádal [anonymizováno], aby v co nejkratší době svolal zasedání Rady [územní celek], která rozhoduje o organizační struktuře magistrátu, jakož i o počtech zaměstnanců. Zasedání města bylo sjednáno na čtvrtek téhož týdne. Když Rada [územní celek] byla na čtvrtek svolána, tak jako bod programu byla zařazena informace o tom, že žalobkyně se vzdala funkce vedoucí odboru školství a kultury. Před rezignací žalobkyně Rada [územní celek] měla rozhodnout o tom, jaká bude organizační struktura [anonymizováno] a počet zaměstnanců. Zpracování tohoto materiálu bylo tajemníkovi znemožněno podanou rezignací. Existovaly dvě varianty, a to sdílené místo vedoucího odboru kultury a školství a jako druhá varianta vyčlenění oblastí sportu z odboru školství a kultury a vznik nového odboru pro sport. Tyto varianty, zejména ta druhá, vychází z toho, že od voleb v roce 2018 byla nově vytvořena funkce uvolněného člena rady pro sport, který dnes realizuje svou funkci prostřednictvím odboru školství a kultury, taktéž jako náměstkyně pro školství a kulturu. O těchto záměrech žalobkyně dle tajemníka nebyla informována. Vedoucí odboru školství a kultury pan [jméno] po provedeném výběrovém řízení byl jmenován do funkce vedoucího odboru školství a kultury, a to na dobu neurčitou, když toto vyplývá ze zákona o úřednících. O organizačních změnách mohla rada města rozhodnout ve čtvrtek 21. 11. 2019. Při jednání se žalobkyní byla přítomná [celé jméno svědkyně], a to předtím, než žalobkyně odešla za účelem vstupního školení. Tajemník si doslovně nepamatoval průběh toho, na co se žalobkyně ptala, ale jí sdělil, že vše vyřeší. Tajemník si nebyl vědom toho, že se zmínil například před žalobkyní o tom, že by mohlo fungovat sdílené pracovní místo a druhá varianta v řízení odboru pro sport. Tajemník připustil, že ze všeho byl zaskočen, když nepředpokládal, že se žalobkyně do práce vrátí. Tajemník sdělil, že si nedovede představit, že by v takto vypjaté situaci sdělil žalobkyni, že bude sedět kolegovi na klíně.

10. Vzhledem k tomu, že se jedná o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 1. 11. 2018 do 30. 10. 2019 a od 1. 11. 2019 do 16. 11. 2019 na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 8. 2. 2018 nutno posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce v platném znění (dále jen,,zákoník práce“).

11. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zákoníku práce).

12. Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další období přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§ 69 odst. 2 zákoníku práce).

13. Rozvázal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí, jejíž platnost druhá ze stran pracovního poměru neuznává, kterou některá ze stran pokládá za neplatnou, vzniká mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o tom, že jejich pracovní poměr na základě učiněného pracovněprávního úkonu skutečně skončil nebo zda jejich pracovní poměr bude nadále pokračovat. V období, které začíná dnem následujícím po dni, v němž pracovní poměr měl podle výpovědi skončit a které končí dnem, jímž jsou pravomocné rozhodné ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru, se právní vztahy mezi stranami pracovního poměru nemohou s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení řídit pracovní smlouvou a dalšími pracovněprávními předpisy. Pracovní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se proto v uvedeném období řídí zvláštní právní úpravou obsaženou v § 69 až § 72 zákoníku práce. Byla-li určena neplatnost rozvázání pracovního poměru a trvá-li pracovní poměr stran i nadále, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem odstraněn a jejich vztahy se nadále řídí stejnými smlouvami a předpisy, jako kdyby k rozvázání pracovního poměru vůbec nedošlo. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědi (srovnej rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 700/2001 SJ67/2002). Náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru náleží zaměstnanci v případě určení neplatného rozvázání pracovního poměru ode dne právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi. V případě, že zaměstnavatel nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, a kdy se tedy právní vztahy účastníků opět řídí jen pracovní smlouvou a pracovněprávními předpisy, jde o překážku v práci i na straně zaměstnavatele (§ 208 zákoníku práce). Náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru lze snížit v případě, že by celková doba, za kterou by zaměstnanci měla náležet náhrada mzdy, přesahovala šest měsíců. Po uplynutí šesti měsíců nelze zaměstnanci náhradu mzdy vůbec přiznat, když na žádost zaměstnavatele může soud, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy šest měsíců, povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit. K tomuto snížení může dojít jen na návrh zaměstnavatele. V návrhu může zaměstnavatel uvést, v jakém rozsahu požaduje snížení náhrady mzdy uplatněným rozsahem snížení náhrady je soud vázán a nemůže ji snížit více, než jak zaměstnavatel požadoval. Při rozhodování o tom, zda přiměřeně sníží náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců, soud přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku tam dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Významné přitom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, kde lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místo sjednanému pro výkon práce nebo v místě, které lze považovat pro zaměstnance za výhodnější, než místo sjednané pro výkon práce, anebo v místě, které lze považovat pro zaměstnance za výhodnější, než místo sjednané pro výkon práce. Zde se jedná o práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl obdržet. K přiměřenému snížení může soud přistoupit, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele, za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl pro výkon práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu práci.

14. Žalobkyně požaduje náhradu za ztrátu na výdělku z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 8. 2. 2018 za období od 1. 5. 2018 do 16. 8. 2019, a to za období prvních šesti měsíců od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 zaplacení částky 45 000 Kč, když žalovaný jí zaplatil částku 263 400 Kč, to je 43 900 Kč měsíčně. Tato částka odpovídá skutečné výši pravděpodobného výdělku za rozhodné období 1. čtvrtletí roku 2018, do kterého je nutno rovněž zahrnout poměrnou část odměn, které by v tomto období pravděpodobně obdržela, dle žalobkyně 22 500 Kč měsíčně. Dále se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení náhrady platu za dobu od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019 dle § 69 odst. 2 zákoníku práce ve výši 644 213 Kč. Zde by mělo být vycházeno z pravděpodobného výdělku ve výši 51 400 Kč měsíčně. Za období, které přesahuje 6 měsíců, žádal žalovaný soud ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, aby za toto období povinnost žalovaného a tím právo žalobkyně na náhradu platu nepřiznal, či jej přiměřeně snížil. Poukazoval zejména na to, že žalobkyně byla zaměstnána od 1. 6. 2018 u [stát. instituce] jako vedoucí oddělení účetnictví.

15. Žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 2. 2018, která byla doručena žalobkyni dne 12. 2. 2018. Za prvních šest měsíců přísluší žalobkyni náhrada platu z neplatného rozvázání pracovního poměru bez možnosti krácení, a to od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018. Za toto období žalovaný zaplatil žalobkyni náhradu platu ve výši 263 400 Kč, to je 43 900 Kč měsíčně z pravděpodobného výdělku za rozhodné období 1. čtvrtletí roku 2018, do kterého nebyla zahrnuta poměrná část odměn, které by v tomto období pravděpodobně žalobkyně obdržela. Dále se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení náhrady platu za dobu od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019. Žalovaný navrhoval, aby došlo k nepřiznání náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru za toto období, popřípadě, aby bylo sníženo, když žalobkyně byla zaměstnána od 1. 6. 2018 u [stát. instituce] jako vedoucí oddělení účetnictví.

16. V daném případě žalovaný dal žalobkyni neplatnou výpověď z pracovního poměru a žalobkyně oznámila přípisem ze dne 14. 2. 2018, že trvá na dalším zaměstnávání dle pracovní smlouvy. Žalovaný tvrdil, že prohlášení žalobkyně o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, bylo pouze formální, účelové a nikoli vážně míněné. Žalobkyně byla zaměstnána u [stát. instituce] jako vedoucí oddělení účetnictví, měla uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou a v rámci výběrového řízení na tuto funkci žalobkyně uvedla, že ať spor ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dopadne jakkoliv, práci u žalovaného vykonávat nechce a nebude. Žalobkyně sama po právní moci rozsudku do práce nenastoupila a byla žalovaným dne 18. 11. 2019 písemně vyzvána k nástupu do práce, a když dne 19. 11. 2019 nastoupila zpět do práce u žalovaného, tak jí byla nabídnuta v souladu s pracovní smlouvou a jmenování práce vedoucího odboru školství a kultury. Na tuto skutečnost žalobkyně reagovala tak, že žalovanému ihned předložila předem připravené vzdání se funkce vedoucího úředníka ze dne 19. 11. 2019. Následkem vzdání se funkce vedoucího úředníka bylo žalobkyni žalovaným ještě týž den nabídnuto jiné pracovní místo, které však žalobkyně odmítla. Žalovaný měl pochybnosti, zda lze vůbec k jednostrannému právnímu jednání žalobkyně, kterým po formální stránce sice sdělila žalovanému, že tvá na dalším zaměstnávání ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce, přihlížet. Dle právní úpravy takzvaného zdánlivého právního jednání dle § 551 a následujících zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen,,o. z.“), který představuje lex generalis k zákoníku práce, konkrétně ustanovení § 552 o. z., nejde o právní jednání, nebyla-li jednajícím zjevně projednána vážná vůle. Důsledkem zdánlivého právního jednání pak je, že se k tomuto ve smyslu § 554 o. z., nepřihlíží. V této souvislosti bylo soudu prokázáno, že žalovaný dne 1. 5. 2018 jmenoval do funkce vedoucího odboru školství a kultury [stát. instituce] [jméno] [jméno], který byl jmenován do této funkce na dobu neurčitou v souladu se zákonem č. 312/2002 Sb. Toto jmenování bylo provedeno přesto, že žalovaný byl ve sporu se žalobkyní ohledně neplatnosti odvolání a výpovědi z pracovního poměru. Žalobkyně od 1. 6. 2018 nastoupila do zaměstnání u [územní celek] jako vedoucí oddělení účetnictví, kde rovněž byla jmenována na dobu neurčitou v souladu se zákonem č. 312/2002 Sb. Po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti odvolání a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalovaný vyzval žalobkyni k nástupu do zaměstnání přípisem ze dne 18. 11. 2019. Žalobkyně nastoupila dne 19. 11. 2019 do práce k žalovanému, na tento den si u nového zaměstnavatele [územní celek] vzala dovolenou. Žalobkyně absolvovala školení BOZP, následně žalobkyně se vzdala funkce vedoucího odboru školství a kultury, a to dne 19. 11. 2019. Žalobkyni bylo nabídnuto jiné pracovní místo ode dne 20. 11. 2019 při zajišťování agendy registrace vozidel včetně posuzování technické způsobilosti. Žalobkyně toto nabízené místo odmítla a žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne 25. 11. 2019, která jí byla doručena dne 25. 11. 2019. Od 25. 11. 2019 do 31. 1. 2020 byla překážka na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce. Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil 31. 1. 2020. Žalobkyni byla vyplácena náhrada mzdy za dobu, kdy u ní byla překážka na straně zaměstnavatele. Jak vyplynulo z výpovědi [celé jméno svědka] – tajemníka [stát. instituce], tak dne 19. 11. 2019 existovaly dvě varianty zařazení žalobkyně, a to sdílené místo vedoucího školství a kultury a jako druhá varianta vyčlenění oblasti sportu z odboru školství a kultury a jako druhá varianta vyčlenění oblasti sportu z odboru školství a kultury a potažmo vznik nového odboru pro sport. Bylo vycházeno z toho, že v roce 2018 byla nově vytvořena funkce uvolněného člena Rady pro sport, který realizuje svou funkci prostřednictvím odboru školství a kultury a taktéž náměstkyně pro školství a kulturu. O těchto záměrech žalobkyně nebyla informována. Dne 13. 1. 2020 Rada [územní celek] schválila zaplacení náhrady platu žalobkyně za prvních šest měsíců od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 ve výši 263 400 Kč, současně bylo rozhodnuto, že žalobkyně bude vyzvána k vyčíslení požadované náhrady platu za období od 1. 11. 2018 do 18. 11. 2019 se sdělením, že maximální výše náhrady platu jí bude vyplácena ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem vypočteného odborem organizačním a skutečným výdělkem, kterého dosahovala za dobu od 1. 11. 2018 do 18. 11. 2019 u současného zaměstnavatele [územní celek].

17. Oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, je jednostranným právním úkonem adresovaným zaměstnavateli, pro něž se požaduje, aby bylo učiněno písemně. Nebylo-li oznámení učiněno písemně, je absolutně neplatné. Přičemž tuto vadu nelze dodatečně odstranit. Žalobkyně oznámení ze dne 14. 2. 2018 o trvání na dalším zaměstnávání podala písemně, bylo adresováno žalovanému a bylo mu doručeno. Bylo učiněno bez zbytečného odkladu. Soud zde nemá pochybnosti o tom, že toto oznámení bylo provedeno z vůle žalobkyně a soud nemá pochybnosti také o tom, že žalobkyně zjevně projevila vážnou vůli. Soud má za to, že se nejedná o zdánlivé právní jednání dle § 551 o. z., že se nejedná o právní jednání, kde zjevně nebyla projevena vážná vůle žalobkyně, nejedná se o zdánlivé právní jednání, které by mělo za následek, že se k tomuto jednání nepřihlíží. Oznámení žalobkyně ze dne 14. 2. 2018 o trvání na dalším zaměstnávání dle pracovní smlouvy bylo řádně uplatněno u žalovaného se všemi důsledky z toho plynoucími. Zaměstnanec může své stanovisko o trvání na dalším zaměstnávání do právní moci rozhodnutí o neplatnosti výpovědi měnit, ovšem rovněž zase v písemné formě s tím, že je adresováno zaměstnavateli, až do doby platného skončení pracovního poměru, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno, a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. K tomu v daném případě nedošlo. Pokud žalovaný tvrdil, že žalobkyně v době výběrového řízení na vedoucí oddělení účetnictví u [územní celek] měla prohlásit, že netrvá na dalším zaměstnávání u žalovaného, tak v daném případě se nejedná o právní úkon žalobkyně adresovaný žalovanému, který byl proveden v písemné formě. Že nedošlo k žádné změně oznámení o trvání dalšího zaměstnávání, vyplývá i z jednání samotného žalovaného, kdy 13. 1. 2020 Rada [územní celek] schválila zaplacení náhrady platu žalobkyně dle § 69 odst. 1 a 2 zákoníku práce za dobu šesti měsíců, to je od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 s tím, že žalobkyně bude vyzvána k vyčíslení požadované náhrady platu za další období. Kdyby došlo ke změně stanoviska žalobkyně, že netrvá na dalším zaměstnávání, pak nabytím právní moci soudního rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi nastává fikce skončení pracovního poměru dohodou a zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy, k čemuž v daném případě nedošlo. Pokud žalovaný odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1567/2008, tak toto rozhodnutí nedopadá na danou věc.

18. V daném případě žalovaný dal žalobkyni neplatnou výpověď z pracovního poměru a žalobkyně oznámila přípisem ze dne 14. 2. 2018, že trvá na tom, aby byla dále zaměstnána před uplynutím výpovědní doby. Pak má žalobkyně nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce až do dne následujícího po uplynutí výpovědní doby, to je v daném případě od 1. 5. 2018 (srovnej rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 7/2001). Průměrný výdělek se při určení výše náhrady mzdy poskytované zaměstnanci podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek (srovnej stanovisko NS sp. zn. CPJN 4/2014 R85/2004). Pro výpočet náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru je rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy bez zřetele k tomu, za které následující období zaměstnanec nárok na náhradu mzdy uplatnil (srov. NS sp. zn. 21 Cdo 991/2001). Náhrada mzdy náleží zaměstnanci ve výši průměrného hrubého výdělku nebo platu, který se zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, a to dle § 352 a § 356 odst. 1 zákoníku práce. Průměrný výdělek se zjišťuje z rozhodného období, kterým je zpravidla kalendářní čtvrtletí předcházející dni, v němž zaměstnanci vzniklo právo na náhradu mzdy a zjištěný průměrný výdělek se zásadně použije po celou dobu, na níž zaměstnanci náleží náhrada mzdy nebo platu (§ 354 zákoníku práce). V této věci je rozhodným obdobím 1. čtvrtletí roku 2018. Žalobkyně v 1. čtvrtletí roku 2018, to je v rozhodném období, neodpracovala alespoň 21 dnů, tak se použije pravděpodobný výdělek dle § 355 zákoníku práce. Žalobkyně v lednu 2018 byla práce neschopná, v únoru byla práce neschopná od 1. 2. 2018 do 2. 2. 2018, od 5. 2. 2018 do 19. 2. 2018 čerpala dovolenou, od 20. 2. 2018 do 28. 2. 2018 byly překážky na straně zaměstnavatele a od 1. 3. 2018 do 31. 3. 2018 byly rovněž překážky na straně zaměstnavatele. Při zkoumání pravděpodobného výdělku se přihlédne k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance a jakým způsobem by byla žalobkyně odměňována. Při zjišťování pravděpodobného výdělku se nepřihlíží k tomu, zda žalobkyně byla v pracovní neschopnosti či měla jinou nepřítomnost v práci. Bylo vycházeno ze základního platu žalobkyně 29 800 Kč, osobního příplatku 8 300 Kč a příplatku za vedení 5 800 Kč Celkem tak byl pravděpodobný výdělek stanoven ve výši 43 900 Kč. Pro výpočet náhrady platu se vychází z výpočtu průměrného hodinového hrubého výdělku. Žalobkyně byla odměňována měsíční mzdou a průměrná hrubá měsíční mzda žalobkyně činila bez přiznaných odměn 43 900 Kč. Za dobu prvních šesti měsíců od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 podle § 69 odst. 1 zákoníku práce žalovaný žalobkyni dobrovolně vyplatil částku 263 400 Kč v hrubé mzdě (6 x 43 900 Kč). Žalobkyně s takovou náhradou platu nesouhlasila, když měla za to, že do pravděpodobného výdělku měla být započtena odměna ve výši 7 500 Kč měsíčně, tak že pak pravděpodobný výdělek by činil 51 400 Kč měsíčně v hrubé mzdě. Žalovaný měl za to, že žalobkyni by nepříslušela odměna za první čtvrtletí 2018, když přiznání odměn zaměstnancům jako nenárokové složky mzdy se u žalovaného odvíjí vždy od hodnocení pracovních výsledků zaměstnanců za předcházející čtvrtletí. Žalobkyni ani žádnému jinému z jeho zaměstnanců, pokud nepracují a jsou v hodnoceném čtvrtletí v dočasné pracovní neschopnosti, nejsou udělovány odměny jako nenároková složka mzdy. Žalovaný měl za to, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vedeném pod spisovou značkou 25 C 80/2018 bylo prokázáno, že práce žalobkyně vykazovala neuspokojivé výsledky a byť byla v tomto řízení úspěšná, bylo to pouze z toho důvodu, že žalovaný tyto nedostatky nevytkl formálně včas. Žalovaný měl za to, že žalobkyni jako zaměstnanci, s jehož prací nebyl spokojen a z toho důvodu jej odvolal z funkce vedoucího úředníka, by snad byl ochoten přiznat odměnu jako nenárokovou složku mzdy. Soud s tímto tvrzením žalovaného nesouhlasí, když se jedná o výpočet pravděpodobného rozhodného výdělku, kde je vycházeno z odměn, které byly vyplaceny v 1. čtvrtletí roku 2018 vedoucím odborů žalovaného. Soud zde vycházel z interního sdělení žalovaného ze dne 3. 4. 2018, kdy soud nepřihlédl k odměně vedoucího odboru ve výši 40 000 Kč, když tato odměna byla mimořádně zvýšena zaměstnanci, který odcházel do důchodu. Tyto odměny činily 21 500 Kč, 21 500 Kč, 17 500 Kč, 24 000 Kč, 23 000 Kč, 22 000 Kč, 19 500 Kč, 20 000 Kč, 19 000 Kč a 18 000 Kč, průměrná odměna byla ve výši 20 682 Kč v hrubé mzdě či platu na zaměstnance, průměrná odměna na jednoho zaměstnance za měsíc činila 6 894 Kč v hrubé mzdě. Pak pravděpodobný plat žalobkyně za 1. čtvrtletí roku 2018 celkem činí 50 794 Kč. Žalobkyně požadovala zaplacení za prvních šest měsíců od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 částku 45 000 Kč, to je 7 500 Kč měsíčně. Žalovaný je povinen žalobkyni doplatit částku 41 364 Kč, to je ve výši 6 894 Kč měsíčně. Pokud se týká úroku z prodlení, tak žalobkyně požadovala úrok z prodlení jako mzdy či platu, a to dle § 141 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyně má nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně uplatnila nárok u žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 24. 2. 2020, která byla zaslána do datové schránky žalovaného dne 25. 2. 2020 s tím, že žalovaný byl vyzván, aby náhradu platu zaplatil do 7 dnů od doručení této výzvy, to je do 3. 3. 2020. Od 4. 3. 2020 je žalovaný v prodlení se zaplacením žalované částky. Z toho pak vyplývá, že úrok z prodlení byl přiznán od 4. 4. 2020 a za dobu požadovanou do 3. 3. 2020 z částky 6 894 Kč byl zamítnut. Rovněž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 3 636 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení (45 500 Kč – 41 384 Kč = 3 636 Kč), byla tedy zamítnuta částka 6 006 Kč x šest měsíců včetně úroku z prodlení.

19. Na návrh žalovaného se soud dále zabýval návrhem žalovaného na nepřiznání náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru či přiměřené snížení náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019 dle § 69 odst. 2 zákoníku práce, v období, kdy celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu přesahuje šest měsíců, když žalobkyni vznikl nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 bez krácení. Žalobkyně byla od 1. 6. 2018 zaměstnána u [územní celek] jako vedoucí oddělení účetnictví na dobu neurčitou.

20. Základním hlediskem při rozhodnutí o snížení náhrady mzdy nebo platu z neplatného rozvázání pracovního poměru je skutečnost, zda se pracovník nebo zaměstnanec po neplatném skončení pracovního poměru do práce zapojil, popřípadě zda tak neučinil z vážných důvodů. Podstatné přitom je, zda se pracovník zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon pracovní činnosti nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon pracovní činnosti nebo posléze v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro pracovníka za výhodnější, než místo sjednané pro výkon práce. Ke snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen na základě po zhodnocení všech okolností případu, kdy lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce, které lze z hlediska daného účelu považovat pro pracovníka za výhodnější, než místo sjednané pro výkon práce. Ke snížení náhrady mzdy nebo platu podle § 69 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen na základě po zhodnocení všech okolností případu, kdy lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci (srovnej RC 51/1975 a RC 85/2004/). V daném případě je možno ze strany zaměstnavatele uplatnit návrh na snížení náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019, do 31. 10. 2018 je nutno přiznat náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru v plné výši. Od 1. 6. 2018 byla žalobkyně zaměstnána u [územní celek] jako vedoucí oddělení účetnictví a to na dobu neurčitou.

21. K porovnání zařazení žalobkyně u žalovaného jako vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce] a zařazení žalobkyně u [územní celek] jako vedoucí oddělení účetnictví: Vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce] od 1. 11. 2017 žalobkyně měla stanovený základní plat ve výši 29 800 Kč, osobní příplatek 8 300 Kč a příplatek za vedení ve výši 5 800 Kč Celkem měla stanoven plat ve výši 43 900 Kč měsíčně, a to ve 12. platové třídě v platovém stupni 9. Žalobkyně byla zařazena jako vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce]. Vedoucí odboru školství a kultury řídí oddělení dotací a volnočasových aktivit a odbor školství. Celkem vedoucí odboru řídí 15 zaměstnanců. [územní celek] je [anonymizována dvě slova] s počtem obyvatel k [datum] - [anonymizována dvě slova] obyvatel. Vedoucí odboru školství a kultury je podřízen [anonymizována dvě slova] pro školství a kulturu a současně tajemníkovi [anonymizována dvě slova]. Žalobkyně k žalovanému dojížděla do zaměstnání z adresy [adresa žalobkyně], a to autem. Jednalo se o vzdálenost 16 km, jízda v osobním vozidle 20 minut v jednu stranu. Žalovaný jako zaměstnavatel poskytoval indispoziční volno v rozsahu dvou pracovních dnů za kalendářní pololetí, po dobu čerpání tohoto indispozičního volna náleží zaměstnanci náhrada platu ve výši, která by náležela zaměstnanci za dobu pracovní neschopnosti, kterou poskytuje zaměstnavatel. Pro výběrové řízení na obsazení pracovního místa vedoucího odboru školství a kultury [stát. instituce] je požadavek vzdělání ekonomického zaměření – výhoda. Od 1. 9. 2019 vedoucí odboru školství a kultury by byl zařazen ve 12. třídě v 9. stupni, kde by základní plat činil 31 290 Kč, osobní příspěvek 8 300 Kč a příspěvek za vedení 5 800 Kč Celkem by plat činil 45 390 Kč a od 1. 7. 2019 by základní plat ve 12. třídě v 10. stupni činil 32 480 Kč, osobní příplatek 8 300 Kč, příspěvek za vedení 5 800 Kč, celkem 46 580 Kč. Vedoucí oddělení účetnictví [územní celek] od 1. 6. 2018 byla žalobkyně zařazena v 11. platové třídě a 10. platovém stupni, byl jí přiznán platový tarif 28 540 Kč měsíčně, příplatek za vedení 2 220 Kč měsíčně, celkem 30 740 Kč. S účinností od 1. 9. 2018 byla žalobkyně jako vedoucí oddělení účetnictví zařazena do 1. platové třídy a 10. platového stupně a byl jí přiznán platový tarif 28 540 Kč měsíčně, příplatek za vedení 2 200 Kč a osobní příplatek 5 000 Kč, celkem 35 740 Kč měsíčně v hrubé mzdě. Od 1. 1. 2019 žalobkyně byla zařazena jako vedoucí oddělení účetnictví do 11. platové třídy 10. platového stupně, byl jí přiznán platový tarif 29 970 Kč měsíčně, příplatek za vedení 2 200 Kč měsíčně a osobní příplatek 5 000 Kč, celkem 37 170 Kč měsíčně. Vedoucí oddělení účetnictví je podřízen vedoucímu finančního odboru. Vedoucí oddělení účetnictví řídí 6 zaměstnanců. [územní celek] [anonymizována tři slova], má [anonymizována dvě slova] občanů. Žalobkyně dojíždí do zaměstnání z místa bydliště [obec], [část obce], ulice [ulice], osobním vozidlem, počet km 7 v jednu stranu, cesta trvá asi 11 minut. Zaměstnavatel [územní celek] poskytuje zaměstnancům v pracovním poměru na jejich písemnou žádost pracovní volno s náhradou platu ve výši průměrného výdělku pro jiné důležité osobní překážky v práci týkající se jeho osoby k vyřízení důležitých osobních záležitostí, které nelze vyřídit mimo pracovní dobu, a to ve výši rozsahu tří dnů v kalendářním roce a přispívá zaměstnanci částkou 300 Kč měsíčně k uzavřené smlouvě na penzijní pojištění se státním příspěvkem nebo doplňkové penzijní spoření, a to bez ohledu na výši vkladu zaměstnance. Od 1. 1. 2019 pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku se poskytuje v rozsahu pěti dnů a příspěvek na penzijní pojištění od 1. 1. 2019 činí 400 Kč.

22. Žalobkyně se zapojila do práce při výkonu činnosti, kterou nelze považovat za rovnocennou místu sjednanému pro výkon pracovní činnosti u žalovaného. Žalobkyně u žalovaného byla zařazena jako vedoucí odboru, řídila vedoucí oddělení, celkem řídila 15 zaměstnanců, byla podřízena tajemníkovi [stát. instituce]. U [územní celek] vykonávala funkci vedoucí oddělení účetnictví, byla podřízena vedoucímu odboru a řídila pouze 6 zaměstnanců. U žalovaného se jedná o [anonymizována dvě slova], které svým významem převyšuje [územní celek]. Z platového zařazení vyplývá, že žalobkyně u žalovaného by dosahovala vyšších výdělků, než u [územní celek], což vyplývá i ze zařazení do platové třídy, která je u žalovaného o jeden stupeň vyšší. Vedoucí odboru má vyšší příplatky a rovněž má vyšší odměny než vedoucí oddělení. Tyto skutečnosti nelze snížit dalšími benefity, jako je kratší cesta do práce či benefity ohledně indispozičního volna či příspěvku na penzijní pojištění u [územní celek]. Toto nevyváží finanční hlediska výhodnějšího zařazení žalobkyně u žalovaného. Nelze hovořit ani o výhodnějších podmínkách, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat jí sjednanou práci. Po zhodnocení všech okolností případu soud dospěl k závěru, že nepřistoupil ke snížení náhrady platu dle § 69 odst. 2 zákoníku práce. Dle názoru soudu náhradu mzdy nebo platu z neplatného rozvázání pracovního poměru nelze krátit zcela, ale pouze přiměřeně jenom snížit.

23. Žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru za období nad šest měsíců od 1. 11. 2018 do 30. 10. 2019 za dvanáct měsíců po 50 794 Kč ve výši 609 528 Kč a od 1. 11. 2019 do 16. 11. 2019 ve výši 26 600 Kč (50 794 Kč: 21 plánovaných pracovních dnů x 11 dnů = 26 606 Kč). Celkem za období od 1. 11. 2018 do 16. 11. 2019 636 134 Kč, a to s příslušenstvím tak, jak bylo odůvodněno výše od 4. 3. 2020 do zaplacení. Pokud se týká požadovaného úroku do 3. 3. 2020, tak žaloba v této části byla zamítnuta. Rovněž byla zamítnuta žaloba v částce 8 079 Kč, to je měsíčně 606 Kč s výjimkou měsíce listopadu 2019, kde je zamítnuta částka ve výši 807 Kč od požadovaného úroku z prodlení do zaplacení. Žalobkyně požadovala zaplacení částky za toto období 644 213 Kč a byla jí přiznána částka 636 134 Kč Celkem žalobkyně požadovala zaplacení částky 689 213 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v částce celkem 677 498 Kč, což představuje 98,3 % úspěch a žalovaný měl úspěch ve výši 11 715 Kč (3 636 Kč a 8 079 Kč), což představuje 1,7 %.

24. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Celkem žalobkyně požadovala zaplacení částky 689 213 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v částce 677 498 Kč, což představuje 98,3 % úspěch a žalovaný měl úspěch ve výši 11 715 Kč (3 636 Kč a 8 079 Kč), což představuje 1,7 %. Žalobkyni vznikly náklady řízení za právní zastoupení, a to za 12 úkonů právní služby (příprava a převzetí, sepis předžalobní upomínky dne 24. 2. 2020, sepis žaloby dne 6. 4. 2020, sepis vyjádření ze dne 6. 10. 2020 ve věci samé, účast u jednání dne 21. 10. 2020 od 12.30 hod. do 14.30 hod., spis vyjádření ve věci samé ze dne 26. 10. 2020, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 1. 12. 2020, zastupování u jednání dne 6. 12. 2020 od 8.00 hod. do 11.15 hod. – 2 úkony, za sepis vyjádření ve věci samé ze dne 4. 1. 2021 a zastupování u jednání dne 21. 1. 2021 od 8.00 hod. do 11.15 hod. – 2 úkony, odměna za 1 úkon právní služby dle § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3a a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif) činí 11 060 Kč, paušální náhrada výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleží 12 x 300 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu v souvislosti s jednání soudu dne 21. 10. 2020, 9. 12. 2020 a 21. 1. 2021 činí 4 x 100 Kč x 3, cestovné zástupkyně žalobkyně k jednání 21. 10. 2020 a 9. 12. 2020 z [obec] do [obec] a zpět osobním vozidlem o průměrné spotřebě 4,6 l nafty /100 km při ujetí 64 km tam a zpět představuje částku 538 Kč za náhradu za použití vozidla při sazbě 4,20 Kč za 1 km a náhrada za pohonné hmoty činí 187 Kč při ceně nafty dle vyhlášky 31,80 Kč/litr, cestovné zástupkyně žalobkyně k jednání 21. 1. 2021 stejným vozidlem při ujetí z [obec] do [obec] a zpět 64 km představuje náhradu za použití vozidla 282 Kč při sazbě 4,40 Kč za 1 km a náhrada za pohonné hmoty činí 80 Kč při ceně nafty dle vyhlášky 27,20 Kč/litr Celkem odměna advokáta představuje částku 138 607 Kč. Advokátka JUDr. [jméno] [příjmení] je plátcem daně z přidané hodnoty, která představuje 21 % a činí 29 107 Kč. Pak odměna advokáta včetně daně z přidané hodnoty celkem představuje částku 167 714 Kč. Žalobkyni dále vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek 34 461 Kč Celkem v souvislosti s tímto sporem žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 202 175 Kč. Žalobkyně má právo na poměrnou část nákladů, které vynaložila při účelném uplatňování nebo bránění práva, když je třeba od úspěchu žalobkyně odečíst její neúspěch, to je úspěch druhé strany. Žalobkyně tak má nárok na 96,6 % nákladů řízení, které jí v této věci vznikly (98,3 – 1,7 % = 96,6 %). Žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 202 175 Kč a 96,6 % představuje částku 195 301 Kč.

Poučení