25 C 77/2022

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Moravcem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 500 000 Kč od 23. 12. 2021 do 1. 6. 2022 kapitalizovaný částkou 18 746,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 500 000 Kč od 9. 4. 2020 do 1. 6. 2022 se ve zbytku zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 22 068,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Liberci soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 9. 4. 2020 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná, jakožto matka žalobkyně, si v době její [anonymizováno] zřídila bez vědomí a souhlasu žalobkyně dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu žalobkyně, ze kterého ve [anonymizováno] tranších po [částka] týdně (v období od [datum] do [datum]) převedla celkem částku 500 000 Kč na svůj bankovní účet. Bankovní účet na jméno žalobkyně byl u [právnická osoba] založen jejím otcem, který na něj převedl dne [datum] částku [částka] s tím, že se s žalobkyní dohodl, že částku [částka] si žalobkyně ponechá pro potřeby hrazení nákladů spojených s jejím studiem, přičemž zbývající prostředky budou čerpány jak v jeho, tak v její prospěch. Žalobkyni dne [datum] došla SMS zpráva od banky o tom, že platba [částka] ve prospěch účtu žalované č. [bankovní účet] nemohla být provedena pro nedostatek prostředků, což žalobkyni překvapilo, přičemž její otec se následně v bance dozvěděl, že trvalý příkaz k převádění prostředků ve výši [částka] týdně zadala žalovaná. Žalobkyně se domnívá, že žalovaná neměla jakékoliv právo s těmito prostředky na účtu žalobkyně nakládat, neboť se jednalo o peníze obdržené od jejího otce, které nepatřily do společného jmění manželů s ohledem na zúžení jeho rozsahu. Přípisem ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k vrácení částky 500 000 Kč, to ovšem do zahájení řízení neučinila. Žalobkyně mimo zmiňovaných 500 000 Kč požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně, a to pro zjednodušení ode dne 9. 4. 2020, tj. od doby převedení poslední částky [částka] na účet žalované.

2. Žalovaná v odporu k platebnímu rozkazu uvedla, že žalobu považuje za účelově podanou pod vlivem otce žalobkyně, nikoliv ve skutečném zájmu žalobkyně. Žalovaná uvedla, že se s otcem žalobkyně rozvedla pro jeho nevhodné chování, přičemž v době rozvodového řízení po poradě s právní zástupkyni převedla prostředky z účtu žalobkyně na účet svůj, aby zabránila tomu, že otec použije prostředky pro své osobní potřeby, nikoliv potřeby žalobkyně. Žalovaná očekávala, že prostředky vrátí žalobkyni, jakmile se„ žalobkyně začne chovat způsobem odpovídajícím jejímu věku“. Finanční prostředky byly složeny na účet žalobkyně jejím otcem, jak bylo uvedeno v žalobě, ale ve skutečnosti se jednalo o finanční prostředky žalované, které její bývalý manžel převedl bez jejího vědomí z účtu žalované na účet svůj a následně pak na účet společné dcery, tj. žalobkyně. V žádném případě se nejedná o prostředky naspořené otcem žalobkyně, neboť tento byl v předmětném období zcela bez příjmů. Otec žalobkyně tedy bez právního titulu převedl z účtu žalované finanční prostředky ve výši [částka] na svůj účet, a toto jeho jednání je v současné době předmětem [anonymizováno] řízení. Prostředky ve výši 500 000 Kč tedy naspořila žalovaná, která je převedla z účtu žalobkyně v obavě před jednáním otce žalobkyně, který jí je původně odcizil a užíval pro svou potřebu. Žalovaná se rozhodla prostředky dceři převést zpět na její účet v dobré víře, že s nimi řádně naloží. Žalobu tedy označila za podanou nedůvodně, neboť k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo, jednalo se pouze o ochranu práv žalobkyně, pročež by měla být žaloba zamítnuta, pakliže by nedošlo k jejímu úplnému zpětvzetí.

3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně v době podání žaloby ještě neukončila školní docházku (byť již dosáhla zletilosti), ji soud k její žádosti přiznal plné osvobození od soudních poplatků (viz usnesení č.l. 25). Podáním ze dne [datum] (č.l. 34) vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 500 000 Kč, neboť žalovaná tuto částku složila dne [datum] do úschovy jejího právního zástupce. V rozsahu zpětvzetí soud řízení částečně zastavil usnesením na [číslo listu], které nabylo právní moci dne 23. 7. 2022, přičemž předmětem řízení tak zůstal nadále pouze nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 500 000 Kč od 9. 4. 2020 do 1. 6. 2022 (tj. do dne předcházejícího složení částky 500 000 Kč do advokátní úschovy), tj. úrok z prodlení ve výši 107 397,26 Kč, který byl předmětem jednání.

4. U prvního jednání zástupce žalované nad rámec žalobních tvrzení uvedl, že předmětné finanční prostředky ve výši 500 000 Kč nebyly ve prospěch žalobkyně naspořeny jejím otcem, ale jedná se o prostředky, které otec odcizil žalované a následně převedl na účet dcery. Pokud tedy žalovaná částku 500 000 Kč zaslala žalobkyni, nešlo o vrácení prostředků žalobkyně náležejících, ale vlastně o výpomoc dceři. Žalovaná proto nemohla být v prodlení s vrácením těchto prostředků. K dotazu soudu pak zástupce žalované uvedl, že žalovaná nepřevedla částku 500 000 Kč na svůj účet na základě dohody či souhlasu žalobkyně, nebo jiného právního jednání. Tyto prostředky po převedení uchovala a následně je vrátila dceři až po zahájení řízení. Co se týče motivace tohoto jednání, žalovaná tak činila ve snaze zabránit promrhání prostředků otcem žalobkyně, neboť tento bez jejího souhlasu prostředky zcizil a vložil na účet žalobkyně a zároveň je používal pro svou potřebu. Žalovaná tedy nesouhlasí s tím, že by otec žalobkyně prostředky naspořil ve prospěch žalobkyně, neboť se jednalo o její peníze, a žalovaná tedy nemůže být v prodlení s jejich vrácením. Otec žalobkyně se vůči ní dopustil nemravného jednání, na základě kterého jí peníze odcizil, pročež by měla být žaloba zamítnuta.

5. Mezi účastníky bylo ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) nesporné, že žalovaná vrátila žalobkyni částku 500 000 Kč dne [datum], přičemž rodičovská odpovědnost žalované k žalobkyni nebyla nijak omezena, neboť v jiné opatrovnické věci, než té týkající se poměrů nezl. žalobkyně v době před i po rozvodu, nebylo soudně rozhodováno. Tyto skutečnosti vzal tedy soud za svá zjištění bez potřeby dalšího dokazování.

6. Z notářského zápisu ze dne [datum] má soud za zjištěné, že žalovaná a její (dnes už bývalý) manžel [jméno] [příjmení], tedy otec žalobkyně, uzavřeli smlouvu o změně rozsahu společného jmění manželů, na základě které zúžili zákonem stanovený rozsah SJM, a to pouze na obvyklé vybavení společné domácnosti. Z výpisu živnostenského rejstříku se podává, že [jméno] [příjmení] měl živnostenské oprávnění od roku [rok] až do [datum], kdy přerušil provozování živnosti.

7. Z dohody o zániku závazku ze dne [datum] se podává, že žalobkyně zastoupena svým otcem jakožto zákonným zástupcem se dohodla se společností [právnická osoba] na ukončení smlouvy, na jejímž základě banka pro žalobkyni vedla účet č. [bankovní účet], přičemž ještě téhož dne [jméno] [příjmení] uzavřel v zastoupení žalobkyně s totožnou bankou smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě které byl žalobkyni zřízen nový bankovní účet č. [bankovní účet]. Jak vyplývá z předmětné smlouvy ze dne [datum], majitelkou účtu byla žalobkyně, přičemž jejímu otci svědčilo dispoziční oprávnění k tomuto účtu, jehož mohl využívat prostřednictvím přímého internetového bankovnictví. K danému účtu byla žalobkyni rovněž vystavena debetní karta se souhrnným týdenním limitem [částka].

8. Z potvrzení ze dne [datum] na [číslo listu] vyplývá, že [jméno] [příjmení] převedl na výše zmiňovaný účet žalobkyně dne [datum] částku [částka]. Z historie pohybů na tomto účtu na [číslo listu] pak plyne, že počínaje dnem [datum] bylo na základě trvalého příkazu provedeno [anonymizováno] převodů částky [částka] s týdenním intervalem na účet žalované č. [bankovní účet], přičemž poslední převod byl realizován dne [datum] Celkem tedy bylo ve výše uvedeném období na účet žalované převedeno ve [anonymizováno] tranších 500 000 Kč.

9. Z výzvy na čl. 14 se podává, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k vrácení částky 500 000 Kč, přičemž tato výzva byla žalované doručena 25. 1. 2022, jak vyplývá z přiloženého podacího lístku a výtisku sledování zásilek online.

10. Z potvrzení o studiu na [číslo listu] se podává, že žalobkyně byla ke dni [datum] studentkou Střední [anonymizována tři slova] v [obec].

11. Z obžaloby ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], se podává, že [jméno] [příjmení] je trestně stíhán pro podezření ze spáchání [anonymizována dvě slova] podle [ustanovení pr. předpisu] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] podle [ustanovení pr. předpisu], kterých se měl dopustit tím, že (zjednodušeně řečeno – v podrobnostech soud odkazuje na příslušnou obžalobu) bez vědomí [celé jméno žalované] (žalované) převedl z jejího účtu finanční prostředky ve výši [částka] na účet svůj a dále za užití jejího mobilního telefonu uzavřel při zneužití její totožnosti tři smlouvy o půjčce přes internet. Jak vyplývá z trestního spisu, který si soud zapůjčil k 1. jednání, dané [anonymizováno] řízení není dosud pravomocně skončeno (ve věci proběhlo první hlavní líčení), a tedy soud musí důsledně dodržovat zásadu presumpce neviny. V této souvislosti zástupce žalované navrhoval rovněž provedení důkazu protokolem o hlavním líčení, který ovšem nebyl v době rozhodování soudu přepsán, přičemž soud nepovažoval tento důkaz za podstatný (k otázce důležitosti zdroje prostředků na bankovním účtu viz níže), pročež jej zamítl.

12. Podle § 120 odst. 2 o.s.ř. soud provedl rovněž jiné, než účastníky navržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, které vyplývaly z obsahu spisu, a to konkrétně zprávu [právnická osoba] na [číslo listu] – [anonymizováno] a rozsudky [název soudu] na [číslo listu] a [anonymizováno]. Ze zprávy [anonymizováno] má soud za prokázané, že dispoziční oprávnění k účtu žalobkyně bylo žalované zřízeno na základě dokumentu nazvaného jako„ Protokol o nastavení přístupových práv“, bez součinnosti žalobkyně, neboť zákonný zástupce nezletilého může získat dispoziční oprávnění k účtu nezletilého po předložení svého dokladu totožnosti a rodného listu nezletilého. Zákonný zástupce tak může přijít na pobočku banky sám a prakticky na počkání je mu dispoziční oprávnění uděleno, aniž by bylo potřeba souhlasu majitele účtu (nezletilého) či někoho jiného. Ze zmiňovaného protokolu se podává, že dispoziční oprávnění žalované bylo limitováno na platební transakce do částky [částka] týdně, přičemž žalovaná měla přístup ke službám přímého bankovnictví (po internetu).

13. Z rozsudku [název soudu] č.j. [číslo jednací] se podává, že manželství žalované a [jméno] [příjmení] bylo rozvedeno dne [datum], přičemž z rozsudku daného soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], se podává, že soud schválil dohodu rodičů o úpravě poměrů v té době nezletilé žalobkyně, na základě které byla žalobkyně svěřena do péče otce a žalovaná se zavázala platit výživné k rukám otce ve výši [částka] měsíčně. Tento rozsudek tedy upravil péči a vyživovací povinnost k tehdy nezletilé žalobkyni, nijak se ovšem nedotkl jiných práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti.

14. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a s přihlédnutím ke všemu, co uvedli účastníci a toho, co učinili nesporným, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyni založil její otec, jakožto zákonný zástupce, bankovní účet č. [bankovní účet], na který dne [datum] vložil částku [částka], přičemž k tomuto účtu měl dispoziční oprávnění. Žalovaná, jakožto matka a zákonná zástupkyně žalobkyně, si sama bez souhlasu a vědomí žalobkyně zřídila k tomuto účtu dispoziční oprávnění, na základě kterého z tohoto účtu převedla v období od [datum] do [datum] na účet svůj částku 500 000 Kč ve [anonymizováno] pravidelných týdenních tranších po [částka] Částku 500 000 Kč vrátila žalovaná žalobkyni po zahájení předmětného řízení, a to dne [datum] složením do úschovy zástupce žalobkyně. Žalobkyně dosáhla zletilosti dne [datum].

15. Shora uvedený skutkový stav soud po právní stránce zhodnotil zejména na základě níže uvedených zákonných ustanovení.

16. Podle § 2991 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 cit. ust. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 896 odst. 1 o.z. rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je jako řádní hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisících s majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat. Podle § 902 odst. 1 o.z. jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě na ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě nežádá.

18. V daném případě nebylo sporu o tom, že žalovaná převedla finanční částku 500 000 Kč z bankovního účtu, jehož majitelkou byla žalobkyně, na účet svůj, a to na základě dispozičního oprávnění, které si žalovaná jakožto zákonná zástupkyně žalobkyně zřídila sama bez jejího vědomí a souhlasu. Mezi účastnicemi nebylo uzavřeno žádné právní jednání, ať už dvoustranné či jednostranné, na základě kterého by žalované vzniklo právo na plnění v rozsahu výše uvedené částky. Jak žalovaná opakovaně uváděla, tuto částku převedla na svůj účet, aby zabránila svému bývalému manželovi (otci žalobkyně) v použití peněz ve svůj prospěch, neboť žalovaná jej viní z odcizení částky cca [anonymizováno] milionů Kč z jejího účtu, přičemž tento skutek je v současné době předmětem (dosud pravomocně neskončeného) trestního řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná tak dle svého přesvědčení vlastně převedla na svůj účet prostředky, které ji po právu patřily, a nemohla se tedy dopustit bezdůvodného obohacení, natož jakéhokoliv prodlení s jeho vrácením. V tomto právním hodnocení se ovšem soud s žalovanou neshoduje.

19. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, že peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu (osoby, pro niž byl podle smlouvy ve smyslu § 2662 a násl. o.z. účet zřízen), ani jiné osoby, která prostředky na účet vložila, nýbrž jsou majetkem peněžního ústavu vedoucího daný účet. Majiteli účtu svědčí pouze obligační právo (nikoliv právo vlastnické, tedy právo věcné), aby mu byly na základě jeho příkazu peníze z účtu vyplaceny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Obecně pak platí, že s prostředky na účtu mohou nakládat a dávat v tomto směru pokyny bance též osoby nadané tzv. dispozičním oprávněním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014). Existence dispozičního oprávnění má pak zásadní význam ve vztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem pak samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot. Aby mohl být potvrzen nebo vyloučen vznik majetkového prospěchu žalované, bylo tedy třeba zkoumat právní vztahy mezi dotčenými účastníky a zabývat se tím, zda se prokázaný přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě právního jednání či jiného titulu, v souladu s nímž by žalovaná mohla s finanční prostředky nakládat (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014 (srov. rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, ze dne 22. 9. 2020).

20. Jak sama žalovaná uvedla, peníze převedla na svůj účet bez vědomí a souhlasu žalované, tedy bez uzavření jakéhokoliv právního jednání, přičemž k tomu převodu se uchýlila, aby zabránila otci žalobkyně s prostředky nakládat. Žalovaná se nadto domnívala, že prostředky patří jí, neboť otec žalobkyně jí je měl odcizit. Tato domněnka ovšem nemůže v souladu s výše citovanými judikaturními závěry obstát, neboť peněžní prostředky uložené na účtu vedeném bankou na základě smlouvy o účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy či poukázány na účet (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, ze dne 31. 8. 2010), z čehož soud dovozuje, že otázka zdroje či původu těchto peněžních prostředků je v dané věci nepodstatná. Peněžní prostředky na bankovním účtu jsou vždy ve vlastnictví banky, přičemž majiteli účtu a osobám nadaným dispozičním oprávněním k účtu svědčí pouze obligační právo na jejich vyplacení. Předmětné finanční prostředky tak nemohly nikdy být vlastnictvím žalované, i kdyby se v probíhajícím [anonymizováno] řízení prokázalo, že její bývalý manželi jí odcizil částku cca [anonymizována dvě slova] korun a následně část těchto prostředků převedl na účet společné dcery. Žalovaná upínala svou žalobní obranu k tomu, aby se soud zabýval faktickým zdrojem daných finančních prostředků, tedy tím zda skutečně otec žalobkyně finanční prostředky vložené na její účet původně odcizil žalované. Tento postup by však vedl k tomu, že by nadepsaný soud musel řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí ve výše uvedené trestní věci, neboť otázku trestní odpovědnosti není oprávněn posoudit si sám jako otázku předběžnou, čímž by se dané civilní řízení neúměrně a nehospodárně protáhlo, neboť otázka zdroje finančních prostředků na bankovním účtu je pro dané civilní řízení otázkou podružnou. Skutečnost, že zdroj finančních prostředků není pro dané civilní řízení směrodatný, pak vychází právě z výše citované judikatury, ze které plyne, že finanční prostředky na účtu jsou vlastnictvím banky, pročež nemá smysl v rámci civilního řízení o vydání bezdůvodného obohacení zaobírat se tím, zda byly prostředky převedeny z účtu žalované v důsledku [anonymizováno] činu či nikoliv. Žalované z principu nemůže svědčit věcné právo na vydání prostředků, jako by tomu bylo v případě při odcizení hmotné movité věci – argument, že žalovaná se vlastně jen ujala„ držby“ svých vlastních finančních prostředků je tedy nesprávný. Zástupce žalované dokonce při jednání argumentoval, že tím vlastně jen zajistila svou vlastní pohledávku na vrácení peněz od jejího bývalého manžela. Ani tomuto argumentu nelze přisvědčit, neboť by se jednalo o analogicky totožnou situaci, jakoby se věřitel zmocnil hotovosti svého dlužníka (například volně položené v jeho domě), protože mu dlužník (dle jeho přesvědčení nezpochybnitelně) danou částku dluží. Takové jednání by samozřejmě bylo třeba považovat obecně za protiprávní. Na závěr, že původ či zdroj prostředků na bankovním účtu je v kontextu civilního řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepodstatný, soud usuzuje rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2793/2006, ze dne 8. 1. 2008, který se sice zabýval otázkou společného jmění, ale jehož dále citované závěry lze vztáhnout mutatis mutandis i na danou věc:„ Peněžními prostředky na účtu u peněžního ústavu mohou nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance; jiné osoby tak mohou činit pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Pouhá skutečnost, že na účtu u peněžního ústavu jsou uloženy i prostředky ve společném jmění manželů, neopravňuje manžela majitele účtu k nakládání s prostředky na tomto účtu.“ Právo nakládat s peněžními prostředky na účtu tak nemůže vyplývat z pouhého vztahu k majiteli účtu ani z původu peněžních prostředků uložených na účtu (viz komentář Beck k § 2664 o.z.).

21. Z pohledu žalované by se mohly výše uvedené závěry jevit jako nespravedlivé, protože žalovaná je přesvědčena o vině svého bývalého manžela a chce se domoci svých odcizených peněz – v tomto kontextu je však třeba žalovanou odkázat na trestní řízení, v jehož rámci může být uplatněn její případný nárok na náhradu škody způsobené [anonymizováno] činem a mohou zde být uplatňovány rovněž instituty na zajištění odcizených peněžních prostředků, případně jiného majetku pachatele trestného činu, pro potřeby úhrady adhezního nároku na náhradu škody způsobené [anonymizováno] činem. V občanskoprávních vztazích je ovšem obecně postup spočívající ve výběru prostředků z bankovního účtu jiné osoby, byť v domnění že tyto byly odcizeny, označit za neoprávněný, pakliže se nejedná o splnění dluhu na základě platného titulu (tedy případ, kdy je dispoziční oprávnění k účtu jiné osoby využito v souladu s platným právním titulem).

22. V dané věci však do popředí vystupuje kromě roviny bezdůvodného obohacení rovněž specifikum spočívající v rodinněprávních vztazích, kterými jsou všechny zúčastněné strany provázány (žalobkyně je dcerou žalované a jejího bývalého manžela, který prostředky na účet žalobkyně převedl). Podle § 896 odst. 1 o. z. rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je jako řádní hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisících s majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat. Péče o jmění dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která dle zjištění soudu nebyla žalované nijak omezena, byť žalobkyně byla shora citovaným opatrovnickým rozsudkem svěřena do péče svého otce i na dobu po rozvodu manželství. Soud má tedy za to, že žalovaná měla právo a zároveň povinnost pečovat o jmění žalobkyně, a to do doby, než tato dne [datum] dosáhla zletilosti a nabyla plné svéprávnosti (viz § 856 o.z.). Za uplatnění těchto rodičovských práv a povinností, jakož i za faktickou péči o jmění žalobkyně pak je dle přesvědčení soudu třeba považovat rovněž převedení částky 500 000 Kč v období od [datum] do [datum] z účtu žalobkyně na účet žalované. Žalovaná tak dle svého prohlášení činila v obavě o majetkové zájmy dcery a soud nemá žádný důvod tomuto tvrzení nevěřit, neboť otec žalobkyně je trestně stíhán pro podezření z odcizení těchto prostředků žalované (i při respektu presumpce neviny to činí jednání žalované lidsky pochopitelným). Žalovaná ostatně vzápětí po doručení žaloby peněžní prostředky žalobkyni vrátila, soud proto nemá důvod pochybovat o její dobré víře. Po dobu, než žalobkyně dosáhla plné svéprávnosti, tedy do [datum] nelze uchovávání předmětných prostředků na účtu žalované označit za bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného bez spravedlivého důvodu, neboť žalovaná tak činila v souladu se svým právem a povinností pečovat o jmění nezletilé žalobkyně. K tomuto naložení se jměním žalobkyně navíc nebylo potřeba ani přivolení opatrovnického soudu ve smyslu § 461 a 898 o.z., neboť výběr či převod peněz z bankovního účtu není obecně vzato právním jednáním, jehož platnost by bylo možno napadat. V souladu s ustálenou soudní prací totiž výběry či převody peněz z účtu bez dalšího za právní jednání považovat nelze, pokud jimi nedochází ke splnění dluhu. V rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2014 (dále též jen Rozsudek) s právní větou, podle níž mimo jiné projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek), takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh (peněžitý závazek) dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka ve smyslu § 332 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud vycházel ze situace, v níž soudy nižších stupňů rozhodovaly o žalobě, jíž insolvenční správce odporoval převodu finanční částky z účtu dlužníka na účet třetích osob. K této otázce tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že splněním dluhu (závazku) a tedy projevem vůle směřující k zániku dluhu (závazku) (právním úkonem) není každý bankovní převod peněžních prostředků ani každý výběr peněžních prostředků v hotovosti nebo každý výběr peněžních prostředků z pokladny podnikatele. Nejvyšší soud zároveň podotkl, že nemá rovněž žádných pochyb o tom, že podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen právním úkonům dlužníka (včetně opomenutí).

23. Žalované ovšem lze dle přesvědčení soudu vytknout porušení zákonné povinnosti dle ust. § 902 o.z., podle kterého jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě na ně převedou jejich správu. Žalovaná tedy měla částku 500 000 Kč odevzdat žalobkyni v den, kdy tato dosáhla zletilosti a nabyla plné svéprávnosti, aby s ní jakožto plně svéprávná dospělá osoba naložila dle svého uvážení. Pakliže žalovaná tuto částku žalobkyni vrátila až [datum], je třeba konstatovat, že se splněním své zákonné povinnosti byla v prodlení, a to od [datum] (den následující po dosažení zletilosti žalobkyní) do [datum]. Soud má tedy za to, že s ohledem na výše uvedené je žalobkyni třeba přiznat nárok na zaplacení úroku z prodlení v souladu s § 1970 o. z. (a s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. stanovícím výši úroku z prodlení) z částky 500 000 Kč ve výši 8,5 % ročně od 23. 12. 2021 do 1. 6. 2022, tedy v částce 18 746,58 Kč (viz výrok I.). Ve zbytku pak soud žalobu na přiznání úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 500 000 Kč od 9. 4. 2020 do 1. 6. 2022 soud zamítl (viz výrok II.), neboť v tomto rozsahu není žaloba důvodná, když žalovaná se do prodlení dostala až [datum].

24. Na závěr je třeba ještě zmínit, že žalobkyně rovněž argumentovala porušením dobrých mravů ze strany otce žalobkyně ve smyslu § 6 o.z., pročež rovněž požadovala zamítnutí žaloby (nepřiznání úroků z prodlení). Případné následky nemravného (či protiprávního) jednání, kterého se mohl otec žalobkyně dopustit vůči žalované, nelze ovšem přičítat žalované samotné. Žalobkyně netvrdila před nalézacím soudem (byť byla poučena o koncentraci řízení a o neúplné apelaci) nic, co by naznačovalo, že by se právně významného nemravného jednání vůči ní dopustila rovněž žalobkyně, což by mohlo být obecně vzato důvodem pro zamítnutí žaloby a nepřiznání úroku z prodlení. Soud se tedy z výše naznačených důvodů nemravným jednáním otce žalobkyně blíže nezabýval, neboť na výsledek předmětného civilního sportu by to nemělo vliv, a toto jednání bude dále předmětem probíhajícího trestního řízení.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 068,36 Kč (viz výrok III.), přičemž tato částka představuje 70,8 % z jejich celkové výše. Žalobkyně byla totiž procesně úspěšná co do částky 500 000 Kč, kterou jí žalovaná zaplatila po podání žaloby, a co do částky úroku z prodlení ve výši 18 746,58 Kč, zatímco neúspěšná byla ve zbývající výši úroku z prodlení ve výši 88 650,68 Kč (žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby požadovala zaplatit úrok z prodlení 10 % ročně z částky 500 000 Kč od 9. 4. 2020 do 1. 6. 2022, který je možné kapitalizovat částkou 107 397,26 Kč). Rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 85,4 % a úspěchu žalované v rozsahu 14,6 % činí tedy 70,8 % Náklady řízení pak sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 500 000 Kč (žalovaná částka bez příslušenství ve smyslu § 8 odst. 1 a.t.) sestávající z částky 10 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 10 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 5 150 Kč za částečné zpětvzetí žaloby dle § 11 odst. 2 písm. h), odst. 3 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 107 397,26 Kč (tj. zbývající předmět řízení po částečném zpětvzetí představující kapitalizovaný úrok z prodlení ve smyslu § 8 odst. 1 a.t.) sestávající z částky 5 420 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t.

26. Žalobkyně byla v plné výši osvobozena od placení soudních poplatků, pročež soud postupoval podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a přenesl poplatkovou povinnost počítanou dle citovaného ustanovení pouze z výsledku řízení (18 746,58 Kč) na žalovanou (viz výrok IV.), a to v souladu s položkou 1, bod 1., písm. a) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích.

Poučení