25 C 77/2025 - 44

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr. Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce [Jméno žalobce A]., IČO [Anonymizováno], se sídlem [Adresa žalobce A], zastoupeného [Jméno žalobce B], advokátkou se sídlem [Anonymizováno] [Jméno advokátky] proti žalovanému [Anonymizováno]), [Anonymizováno], r. č. [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno], státnímu příslušníkovi Ukrajiny, se sídlem [Anonymizováno], trvalým pobytem [Anonymizováno], o zaplacení 82.287,71 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce, kterou se domáhá na žalovaném zaplacení částky 83.487,71 Kč spolu se 14,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 82.287,71 Kč od 20.4.2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne 22.4.2024 domáhá na žalovaném zaplacení částky 83.487,71 Kč spolu se 14,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 82.287,71 Kč od 20.4.2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč.

2. V návrhu uvádí, že mezi žalobcem jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem v pozici podnikatele byla uzavřena smlouva o zápůjčce č. [hodnota]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 30.4.2019. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta na účet uvedený ve smlouvě dne 30.4.2019 zápůjčka ve výši 30.000,- Kč. Žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutou zápůjčku, žalobce proto v souladu s bodem 6.3. smlouvy přistoupil k zesplatnění celé zápůjčky. Dle uvedeného smluvního ujednání platí, že pokud nebudou uhrazeny dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 60 dnů, dochází tímto dnem k automatickému zesplatnění celé zápůjčky, čímž vznikla také nová jistina zápůjčky sestávající se z nesplacené jistiny zápůjčky a běžného úroku zápůjčky, tedy částka ve výši 54.876,- Kč. Žalobce oznámil zesplatnění zápůjčky žalovanému dopisem ze dne 25.7.2019. Žalovaný se v souladu s čl. 6.7. smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny zápůjčky uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny zápůjčky až do jejího zaplacení.

3. Žalobce uvedl, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobce neplnil, proto žalobce zahájil soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 3.12.2020 č.j. 22 C 25/2020-67, v němž soud mimo jiné potvrdil, že je žalovaný povinen uhradit žalobci částku představující smluvní pokutu dle bodu 6.7. smlouvy, tedy částku ve výši 10.207,68 Kč. Žalobci byla takto pravomocně přiznána pohledávka na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny zápůjčky dle bodu 6.4. smlouvy ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za dobu do 28.1.2020. Předmětným rozhodnutím bylo nároku žalobce mj. co do smluvní pokuty v plném rozsahu vyhověno.

4. Žalobce dále uvedl, že prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny zápůjčky trvalo i po datu 28.1.2020. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.7. smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný svůj dluh z titulu této smluvní pokuty zcela neuhradil, zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ze dne 3.4.2024, ve které vyzval žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 54.876,- Kč od 29.1.2020 do 27.12.2022, 0,1 % denně z částky 51.652,- Kč od 28.12.2022 do 5.2.2024, 0,1 % denně z částky 51.329,- Kč od 6.2.2024 do 3.4.2024, čehož se domáhá i nyní podanou žalobou. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil ani přes tuto upomínku. Žalobce kromě shora uvedeného požaduje také uhradit částku ve výši 1.200,- Kč jakožto minimální výši nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky ve vztahu mezi podnikateli (podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), neboť žalobce je přesvědčen, že se jedná o novou pohledávku vůči žalovanému.

5. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 30.9.2024 č.j. EPR [č. účtu]-6 zdejší soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Usnesením ze dne 5.2.2025 č.j. EPR [č. účtu]-8 soud elektronický platební rozkaz zrušil, neboť se ho nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou.

6. Jelikož je žalovaný státním příslušníkem Ukrajiny, soud se v prvé řadě zabýval otázkou své pravomoci. Z lustrace v informačním systému základních registrů soud zjistil, že žalovaný je od 12.5.2022 hlášen na adrese [adresa]. V podané žalobě je uvedena adresa žalovaného [adresa], což je adresa místa podnikání (sídla).

7. Vzhledem k cizí státní příslušnosti žalovaného na věc dopadá úprava obsažená v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění, a to s odkazem na ustanovení § 1 tohoto zákona, který se dle ustanovení jeho § 2 použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Ve vztahu k Ukrajině je Česká republika vázána Smlouvou mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech vyhlášenou ministrem zahraničních věcí pod č. 123/2002 Sb.m.s. Podle článku 48 odst. 1 této smlouvy se smluvní závazkové vztahy řídí právním řádem, na němž se účastníci shodli. Podle odst. 2 jestliže se účastníci na volbě práva neshodli, řídí se tyto vztahy právním řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu, s výjimkou případů uvedených v odstavci 3 tohoto článku. Podle odst. 3 pro řízení o sporu ohledně nemovitého majetku, který vznikne ze smluvních vztahů, o nichž pojednává odstavec 2 tohoto článku, justiční orgán použije právní řád té smluvní strany, na jejímž území se tento majetek nalézá. Podle odst. 4 forma smlouvy se řídí právním řádem smluvní strany, kterým se řídí samotný smluvní závazek. Podle odst. 5 pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. Podle článku 49 odst. 1 odpovědnost za náhradu škody kromě odpovědnosti, která vyplývá ze smluvních závazků, se řídí právním řádem té smluvní strany, na jejímž území došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, jež se stala předpokladem pro uplatňování nároku na náhradu škody. Přitom, pokud ten, kdo škodu způsobil, nebo ten, komu byla škoda způsobena, jsou občany a bydlí anebo mají své sídlo a jsou registrováni na území druhé smluvní strany, mohou se použít rovněž právní předpisy této druhé smluvní strany. Podle odst. 2 pravomoc k řízení o sporech týkajících se závazků z odpovědnosti za škodu mají justiční orgány smluvní strany, jejíž právní předpisy se použijí v souladu s odstavcem 1 tohoto článku. Podle § 85 odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů. Podle § 85 odst. 2 o.s.ř. obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z podnikatelské činnosti okresní soud, v jehož obvodu má sídlo; nemá-li sídlo, určuje se její obecný soud podle odstavce 1. Žalovaný se zdržuje na území ČR, má sídlo v obvodu zdejšího soudu a je tak dána pravomoc českých soudů k projednání sporu dle ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. Podle § 85 odst. 1 o.s.ř. je dána pravomoc i příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8 (srov. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním).

8. Soud nařídil ve věci ústní jednání. K ústnímu jednání nařízenému na 26.5.2025 se žalovaný nedostavil, ani se řádně neomluvil, a proto soud jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti. Žalobce, který se dostavil, uvedl, že po podání žaloby nedošlo k žádné změně, žalovaný na dlužnou částku nezaplatil ničeho a žalobce proto navrhl, aby soud žalobě vyhověl vydáním rozsudku pro zmeškání.

9. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud tyto důkazy: smlouva o podnikatelské zápůjčce č. [hodnota] z 30.4.2019, poštovní podací arch z 3.4.2024, rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] z 3.12.2020 č.j. 22 C 25/2020–67, předžalobní upomínka z 3.4.2024, oznámení žalobci žalovanému z 25.7.2019, kopie poštou vrácené obálky, potvrzení o provedené lustraci v ISZR ohledně žalovaného, sdělení [právnická osoba] z 27.5.2025, sdělení Pražské správy sociálního zabezpečení z 29.5.2025 ohledně žalovaného a spis zdejšího soudu sp. zn. 22 C 25/2020.

10. Podle § 132 o.s.ř. soud zhodnotil provedené důkazy a dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce č. [hodnota] ze dne 30.4.2019 soud zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli uvedeného dne smlouvu nazvanou jako smlouva o podnikatelské zápůjčce, na jejímž základě se žalobce zavázal žalovanému poskytnout částku 30.000,- Kč s tím, že výše sjednaného úroku za poskytnutí zápůjčky činí 24.876,- Kč, takže žalovaný se zavázal vrátit žalobci celkem částku 54.876,- Kč ve 12 měsíčních splátkách po 4.573,- Kč splatných vždy nejpozději 25. den kalendářního měsíce. Dle smlouvy byl podnikatelský účel zápůjčky investiční zápůjčka. V čl. 6.1. smlouvy bylo ujednáno, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než: (a) patnáct dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výší 8 % z výše dlužné splátky, a dále (b) třicet dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost žalovaného zaplatit žalobci nad rámec smluvní pokuty uvedené v předchozím bodě smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky. V čl. 6.3. smlouvy bylo ujednáno, že pokud nebudou uhrazeny dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než šedesát dnů: (a) je žalobce oprávněn odepřít plnění veškerých svých závazků (povinností) ze smlouvy, (b) automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky (stávají se okamžitě splatnými veškeré splátky zápůjčky až do konce sjednaného splátkového kalendáře zápůjčky, tedy jak jistina zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky zahrnutý do těchto splátek). V čl. 6.4. smlouvy bylo ujednáno, pokud dojde k zesplatnění zápůjčky, tak se veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře zahrnující jak jistinu zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky stávají součástí nové jistiny zápůjčky. Tuto novou jistinu zápůjčky je žalovaný povinen zaplatit žalobci nejpozději v den následujícím po dni, kdy k tomuto zesplatnění zápůjčky došlo. Žalobce je oprávněn požadovat, aby žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny zápůjčky platil zákonem stanovenou sazbu úroku z prodleni z celé této nově vzniklé zvýšené jistiny (tedy z celé nové jistiny zápůjčky). V čl. 6.5. smlouvy bylo ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění zápůjčky došlo, vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobci nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 6.1. smlouvy smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky ke dni vzniku povinnosti žalovaného zaplatit tuto smluvní pokutu. V čl. 6.7. smlouvy bylo ujednáno, že pokud nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následujícím po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení, a to i v případě, že žalobci vznikne právo na pokutu dle čl. 6.5. smlouvy.

11. Z oznámení žalobce žalovanému ze dne 25.7.2019 soud zjistil, že žalovaný byl žalobcem vyzván v důsledku okamžitého zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy č. [hodnota] k okamžité úhradě dosud nesplacené části zápůjčky, běžných úroků a smluvních pokut v celkové výši 56.201,- Kč.

12. Z předžalobní upomínky ze dne 3.4.2024 včetně poštovního podacího archu a kopie poštou vrácené obálky soud zjistil, že žalobce zaslal žalovanému před podáním žaloby výzvu k zaplacení dlužné částky ve výši 83.487,71 Kč.

13. Ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 22 C 25/2020 soud zjistil, že se žalobce žalobou podanou dne 29.1.2020 domáhal na žalovaném zaplacení částky 80.127,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 30.4.2019 uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalovanému částku 30.000,- Kč a žalovaný sjednaná měsíční splátky ve výši 4.573,- Kč nesplácel řádně a včas. Dlužná částka sestávala z nové jistiny zápůjčky ve výši 54.876,- Kč a součtu smluvních pokut ve výši 25.251,68 Kč. Žalobce se dále domáhal zaplacení paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč (žaloba na č.l. 2-3). Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, kterým soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 81.327,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 69.920,- Kč od 28.1.2020 do zaplacení (rozsudek pro zmeškání ze dne 3.12.2020 č.j. 22 C 25/2020-67)

14. Na tato zjištění pak ostatní provedené důkazy neměly vliv.

15. Vztah účastníků se řídí zákonem č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie (§ 2 cit. zákona). Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech vyhlášenou ministrem zahraničních věcí pod č. 123/2002 Sb.m.s. rozhodné právo v této věci neupravuje. Podle § 87 odst. 1 zákona č.91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Podle odst. 2 pokud právní poměr založený spotřebitelskou smlouvou úzce souvisí s územím některého členského státu Evropské unie, nemůže být spotřebitel zbaven ochrany příslušející mu podle českého práva, jestliže řízení probíhá v České republice, i když pro smlouvu bylo zvoleno nebo i jinak se má použít právo jiného než členského státu Evropské unie.

16. Smlouva v čl. 13.2 výslovně uvádí, že se řídí českým právem, navíc byla uzavřena v českém jazyce a v České republice, platby byly sjednány v české měně. S ohledem na shora uvedená ustanovení se tedy smluvní vztahy účastníků řídí právním řádem České republiky. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2391 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa plnění. Podle § 2392 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Podle § 2393 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů. Podle odst. 2 nejsou-li ujednány úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit i bez výpovědi. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst. 2 úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle § 2991 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám Podle § 1958 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1796 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobě žalobce není na místě vyhovět.

18. Soud předesílá, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní, k žalobě se nevyjádřil, neuvedl, k čemu poskytnuté finanční prostředky použil a ani nijak nerozporoval, že by předmětná smlouva nebyla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (ač je v textu smlouvy uvedeno, že účel zápůjčky je „investiční zápůjčka“). Soud proto při rozhodování vycházel z toho, že se jednalo o smluvní vztah mezi dvěma podnikateli.

19. Soud I.stupně si je vědom, že ochrana stran ve vztazích podnikatelů je významně slabší než v případě vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, neboť vychází z toho, že se jedná o vztah dvou profesionálů. Přesto však i v těchto případech nelze přiznat práva z právních úkonů, které jsou rozporné s dobrými mravy. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2020 sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 či ze dne 16.3.2021 sp. zn. 23 ICdo 56/2019, které výslovně řeší otázku zkoumání souladu s dobrými mravy. I po 1.1.2014 tedy platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní úkony obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Právní úkony, které se příčí dobrým mravům, je tak třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku). V daném případě tedy není rozhodující, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako podnikatel, i tak je třeba posoudit soulad uzavřené smlouvy s dobrými mravy.

20. Soud I.stupně uvádí, že ohledně formulářových smluv žalobce (bohužel převážně v oblasti spotřebitelských smluv) existuje obsáhlá judikatura Městského soudu v Praze, která dovodila absolutní neplatnost těchto smluv. V případě smluvních ujednání lze v tomto smyslu odkázat např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.4.2021 č.j. 58 Co 100/2021-126, podle něhož ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv) – viz např. závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2019 č. j. 22 Co 197/2019-99. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Žalobce jako poskytovatel úvěrů uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci, jejichž výši obhajuje právě tím, že je nebankovním subjektem a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. Odvolací soud již v rozsudku sp. zn. 22 Co 197/2019 (na který navázala další rozhodnutí např. sp. zn. 18 Co 48/2021, sp. zn. 70 Co 89/2020) vyslovil přesvědčení, že „žalobce jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobce by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytoval.“ Za této situace nemohl soud učinit jiný závěr, než že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku jako celek. K neplatnosti podle § 588 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalovaného. V takovém případě však není možno přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Soudy závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy učinily i s vědomím zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 z.č.89/2012 Sb. obřanského zákoníku). V daném případě však nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru shledaly natolik závažným a očividným, že shledaly nezbytným korigovat princip autonomie vůle smluvních stran zásadou ochrany dobrých mravů. Závěr o neplatnosti smlouvy se nezakládá na § 1813 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, neboť toto ustanovení nelze (na rozdíl od ust. § 580 a § 588 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku) aplikovat na ujednání o ceně. Ustanovení § 1793 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku se v případě absolutně neplatné smlouvy neuplatní. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak nevzniká žalobci právo na zaplacení úroku z úvěru ani smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši poskytnutého úvěru (po odečtení dosavadních plateb žalovaných), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení - vrácení plnění z neplatné smlouvy dle § 2991 a 2993 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku, jehož výše vyplývá z rozdílu mezi částkou poskytnutou žalovanému a částkou, kterou žalovaný žalobci již zaplatil.

21. Soud I.stupně proto zkoumal soulad smlouvy o podnikatelské zápůjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným s dobrými mravy.

22. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96 uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96 uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

23. Již v rozsudku ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002 (a následně v mnoha dalších rozhodnutích) Nejvyšší soud ve vztahu k výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) uvedl, že toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rozsudku ze dne 27.11.2003 sp. zn. 32 Odo 468/2003 pak Nejvyšší soud doplnil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák. (podle nějž je neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům), je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

24. Otázka, za jakých podmínek lze považovat ujednání o úroku (v tomto případě z prodlení) za rozporné s dobrými mravy, pak byla v návaznosti na tyto závěry v judikatuře Nejvyššího soudu (při výkladu právní úpravy účinné do 31.12.2013) posuzována výlučně ve vztazích podléhajících zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. umožňovalo smluvit sazbu úroků z prodlení. Oproti tomu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. podle závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu vylučovalo, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanovil právní předpis, který toto ustanovení prováděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2005 sp. zn. 33 Odo 1117/2003). V poměrech právní úpravy účinné do 31.12.2013 Nejvyšší soud dovodil, že nelze při posouzení, zda se sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003 sp. zn. 32 Odo 468/2003, ze dne 15.11.2005 sp. zn. 32 Odo 1022/2004, či R 104/2012), a dále že soulad výše úroků z prodlení s dobrými mravy není možno posuzovat jen s ohledem na konkrétní výši úroků z prodlení, ale je třeba přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž k jejímu sjednání došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2010 sp. zn. 23 Cdo 4059/2009). V R 104/2012 Nejvyšší soud dále uzavřel, že dispozitivní úprava úroku z prodlení v obchodním zákoníku připouštějící, aby si strany výši úroku z prodlení dohodly, umožňuje přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně případné hrozící škody, neboť úroky z prodlení plní i funkci reparační (kompenzační), tj. započítávají se na náhradu škody způsobenou prodlením se splněním peněžitého závazku podle § 369 odst. 2 obch. zák. Zdůraznil též, že okolnostmi právně významnými pro posouzení, zda se ujednání o výši úroku z prodlení nepříčí dobrým mravům a není tedy neplatné podle § 39 obč. zák., mohou být z povahy věci jen ty okolnosti, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (v době uzavření smlouvy). Skutečnosti nastalé později mohou mít význam toliko pro posouzení, zda vůbec a kdy se dlužník dostal do prodlení s plněním závazku, či pro posouzení, zda uplatnění nároku na zaplacení smluveného úroku z prodlení není výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nepožívajícího podle § 265 obch. zák. ochrany. Platnost ujednání o úrocích z prodlení nemohou tyto později nastalé skutečnosti ovlivnit. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku též připomněl (s odkazem na své předchozí rozsudky ze dne 25.6.2008 sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 a ze dne 11.8.2005 sp. zn. 33 Odo 875/2005), že postupem podle § 301 obch. zák. lze moderovat pouze nárok na zaplacení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, nikoliv úroků z prodlení, a že ujednání o smluvním úroku z prodlení lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatnými jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Pokud je přijat závěr o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení, je třeba se zabývat nárokem na zákonný úrok z prodlení.

25. Pro oblast úroků coby ceny za poskytnuté finanční prostředky lze odkázat na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 27.2.2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, které zkoumají obvyklé úrokové sazby poskytovaných úvěrů při posouzení neplatnosti ujednání o úrocích z půjčky (nikoliv úroků z prodlení) dohodnutých podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. V rozhodnutí ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 přitom Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že dohodnuté úroky při poskytnutí peněžité půjčky, které představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, a je třeba je odlišovat od úroků z prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se splněním půjčky do prodlení, a které tedy představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a včas. V rozsudku ze dne 27.2.2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005 současně posuzoval otázku, zda je v rozporu s dobrými mravy též ujednání o smluvní pokutě sjednané ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, přičemž vyslovil závěr, že úroky při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, kdežto u smluvní pokuty jde o majetkovou sankci za porušení smluvní povinnosti, a proto se uplatní při zvažování souladu ujednání o úrocích a ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy zásadně jiná hlediska. Za nepřiměřenou a tudíž odporující dobrým mravům byla zpravidla považována taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004); za lichevní úrok je i podle jinak neustálené judikatury za mimo jakoukoli pochybnost považován již více než čtyřnásobek běžné úrokové míry.

26. Z předložené smlouvy vyplývá, že žalovaný se zavázal zaplatit žalobci za poskytnutí úvěru ve výši 30.000,- Kč na jeden rok celkovou částku 54.876,- Kč prostřednictvím splátek po 4.573,- Kč během 12 měsíců. Úrok byl tedy sjednán ve výši 24.876,- Kč na jeden rok, což přestavuje úrokovou sazbu 82,92 % p.a. Soud I. stupně má za to, že toto úročení, tato úroková sazba vysoko přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb, které lze považovat za běžné a tolerovatelné. Soud I. stupně proto již jenom z těchto skutečností považuje předloženou smlouvu o spotřebitelském úvěru za rozpornou s dobrými mravy, a tudíž i absolutně neplatnou podle § 588 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku. Soud I. stupně v této souvislosti poukazuje např.na databázi České národní banky ARAD (na www.cnb.cz, databáze časových řad ARAD, Statistická data, Měnová a finanční statistika, Hlavní ukazatele, Úrokové sazby MFI - nové obchody) z níž vyplývá, že v dubnu 2019 (kdy byla smlouva mezi žalobcem a žalovaným uzavřena) činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru domácnostem na spotřebu 4,42 %, u kreditních karet 18,51 %, u úvěrů podnikům pak 4,22 % p.a. Žalobcem požadovaná úroková sazba 82,92 % tak několikanásobně přesahuje výši obvyklé úrokové sazby i pro podnikatele. Nelze odhlédnout ani od toho, že žalovaná částka v tomto řízení představuje jenom smluvní pokutu.

27. Soud závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy učinil i s vědomím zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 z. č.89/2012 Sb. občanského zákoníku). V daném případě však nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru a nemravně vysokých smluvních pokut shledal natolik závažným a očividným, že shledal nezbytným korigovat princip autonomie vůle smluvních stran zásadou ochrany dobrých mravů. Ustanovení § 1793 z. č.89/2012 Sb. občanského zákoníku se v případě absolutně neplatné smlouvy neuplatní. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak žalobci nevzniká právo na zaplacení smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši jím poskytnutého úvěru (po odečtení dosavadních plateb žalovaného), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení – vrácení plnění z neplatné smlouvy dle § 2991 a 2993 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku. Soud je přesvědčen, že žalobci bylo již v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 25/2020 přiznáno více než na co měl s ohledem na shora uvedený závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy nárok. Nyní uplatněná pohledávka je dle názoru soudu nepřiměřená a nedůvodná, a proto soud podanou žalobu v celém rozsahu zamítnul.

28. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným pak soud rozhodl podle § 142 odst.1 o.s.ř., když procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení