25 Co 104/2025 - 71

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 527 560 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2024, č.j. 37 C 140/2024-53, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) mění tak, že soud nekonstatuje, že v řízeních vedených u žalované pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II) potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 700 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval, že v řízeních vedených u žalované pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 527 560 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 129 489 Kč od 1. 8. 2023 do zaplacení, z částky 156 477 Kč od 20. 4. 2024 do zaplacení, z částky 114 472 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a z částky 127 122 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9 200 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o 4 žalobách spojených do jednoho řízení, kterými se žalobce domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení výše uvedených řízení, neboť již poskytnout finanční satisfakci považuje za nedostatečnou.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Argumentovala, že žalobce je osobou, která podává desítky žádostí ročně, neosvědčil svůj zájem v žádostech o informace, význam shora uvedených řízení byl pro něj marginální. Žalovaná přistoupila k odškodnění žalobce finanční formou již před zahájením řízení, žalobce na základě 25 podaných žádostí obdržel od žalované celkem 151 780,58 Kč.

4. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobce uplatnil nároky řešené v tomto řízení u žalované. Žalovaná 5. 6. 2024 přiznala žalobci za řízení sp. zn. [spisová značka] odškodnění ve výši 6 589 Kč, za řízení sp. zn. [spisová značka] odškodnění 6 230,51 Kč, za řízení sp. zn. [spisová značka] odškodnění 7 878,13 Kč a za řízení sp. zn. [spisová značka] odškodnění 6 962,22 Kč, a přičemž stanoviskem ze dne 5. 6. 2024 rozhodla i o dalších 21 žádostech o odškodnění žalobce.

5. Zjištění o průběhu odškodňovaných řízení jsou podrobně rozepsána v bodech 10–13 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Lze shrnout, že ve všech případech se jednalo o řízení zahájená žádostmi žalobce o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., v níž žalobce žádal a) o poskytnutí kasační stížnosti a b) rozhodnutí. Správní orgán částečně vyhověl (co do rozhodnutí) a částečně odmítl (poskytnutí kasační stížnosti), odmítavá rozhodnutí byla k rozkladu žalobce zrušena a následně bylo žalobci plně vyhověno.

6. Po právní stránce obvodní soud věc posoudil dle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), § 13 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)/dále jen „OdpŠk“/, odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011.

7. Uzavřel, že délka posuzovaných řízení se počítá od okamžiku podání žádostí do okamžiku jejich úplného poskytnutí, tj. u řízení sp. zn. [spisová značka] činí 2 roky a 6 měsíců, sp. zn. [spisová značka] 2 roky a 1 měsíc, sp. zn. [spisová značka] 1 rok a 11 měsíců a sp. zn. [spisová značka] 1 rok a 10 měsíců.

8. Řízení nebyla skutkově ani procesně složité, odehrávala se u dvou stupňů orgánů veřejné moci. Všechna posuzovaná řízení byla vedena ohledně obdobného předmětu – žádost o informace spočívající v poskytnutí dvou dokumentů. Žalobce délku řízení nikterak nezavinil. Postup orgánů veřejné moci byl průtažný. Poukazu žalobce na obstrukční jednání žalované obvodní soud nepřisvědčil, neboť žalovaná svůj závěr o částečném odmítnutí poskytnutí informace podrobně odůvodnila s poukazy na judikaturu; navíc soud zjistil, že v jednom případě účastní řízení s poskytnutím informací žalobci nesouhlasil.

9. Ke kritériu významu posuzovaných řízení pro poškozeného obvodní soud uvedl, že význam předmětu se odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně zcela nepatrný.

10. V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce zjevně požadovanou informaci k realizaci nějakého svého konkrétního práva nepotřeboval. Informace se ve všech případech (posuzovaných řízeních) týkala třetí osoby a z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce informaci nepotřeboval za účelem naléhavé a efektivní realizaci svých konkrétních práv. Žalobce jen obecně poukazuje na skutečnost, že žalovaná má povinnost vyřizovat případy v zákonné lhůtě. K tomu soud zdůrazňuje, že žalobce netvrdí, že je novinářem, či jinou osobou, u níž by bylo možné dospět k závěru o veřejném zájmu spočívajícím v kontrole povinného subjektu (tzv. institut hlídacího psa).

11. Podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o poskytnutí informace. Aplikovat paušálně závěry stanoviska Cpjn. 206/2010 o normativu dvou let pro každé řízení by tak bylo zjevnou mechanickou aplikací práva nadto v situaci, kdy stanovisko bylo vydáno ještě před tím, než byly učiněny zásadní závěry z hlediska možnosti požadovat odškodnění za řízení vedené pouze před správními orgány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20). Řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, délku takového řízení v trvání v rozmezí od 1 roku 10 měsíců do 2 let a 6 měsíců nelze považovat za přiměřenou.

12. Řízení jako celek tak neodpovídala dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Újma vzniklá žalobci nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace byla zanedbatelná a odškodnění v penězích nepřichází v úvahu (srov. rovněž závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či z recentní judikatury ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022–389, případně též Městského soudu v [adresa] v rozsudku ze dne 4. 10. 2023 č. j. 55 Co 271/2023–151).

13. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud však shledal, že není na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování je v tomto případě plně dostačující formou zadostiučinění.

14. Obvodní soud proto poskytl žalobci satisfakci ve formě konstatování porušení práva (výrok I) a požadavek žalobce na relutární satisfakci zamítl (výrok II). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř. (výrok III).

15. Proti tomuto rozsudku (a to výroku I a II) podal žalobce včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, nebo jej zrušil. Namítá, že žalovaná neprokázala snížený nebo dokonce nepatrný význam (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) a soud aktivně nesmí snižovat zadostiučinění dle vlastního posouzení bez dostatečných důkazů. Soud nedosáhl dostatečných skutkových zjištění ohledně složitosti řízení, nedostál nárokům judikatury na podrobné odůvodnění jednotlivých aspektů, zejména dopadů na žalobce, vliv postupu orgánu veřejné moci byl podceněn zejména v kontextu práva na informace, soud neaplikoval test proporcionality. Žalobce považuje chování správního orgánu za obstrukční, protože žalobce musel zdolat překážky, které mu povinný subjekt stavěl do cesty, potřebnost informací nehrála v řízeních žádnou roli. O důležitosti informace pro žalobce svědčí to, že podal opravné prostředky. Žalovaná měla vyvrátit domněnku vzniku újmy u žalobce (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23, sp. zn. I. ÚS 1536/11), nevýznamnost informace nebyla dle žalobce prokázána. Soud se nevypořádal s tím, že když se sofistikovaného odmítnutí poskytnutí informace dopustí profesionál, jde o úmyslné obstrukční jednání, na rozdíl od prosté nečinnosti. Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 760/2002 a sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 považuje za nepřiléhavé. Soud nesprávně posoudil množství času a úsilí. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20 a zdůraznil, že odmítnutí poskytnutí informací nebylo po právu. Potíže se získáním informací naznačují, že povinný subjekt nemá zájem na jejich poskytnutí veřejnosti, čímž brání veřejné diskusi. Nutnost posouzení věci více instancemi zavinil povinný subjekt, od nějž se očekává naprostá odbornost, žalobce podával opravné prostředky oprávněně, proto je jeho újma nezanedbatelná. Soud nevzal v potaz aspekt legitimního očekávání, pouhé konstatování porušení práva neumožní společenskou nápravu, konkrétní osoby utvrzuje v nepostižitelnosti, nadto jde o konstatování neupřímné a nezmírní újmu žalobce. Povinný subjekt není oprávněn zkoumat důvod žádostí o poskytnutí informace. Rozhodnutí soudu nezohledňuje, že žalobce nemohl vědět, že požadované informace obdrží později a s vyššími náklady. Již poskytnuté finanční vyrovnání není součástí soudního procesu, a proto nemůže ovlivnit nároky žalobce v soudním řízení. Ohledně formy satisfakce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 763/2009. V doplnění svého odvolání pak žalobce požadoval zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Zopakoval dosavadní argumentaci, odkázal na judikaturu týkající se kritéria významu řízení pro poškozeného. Nepotřebnost žádaných informací musí být prokázána, nepostačuje, že důvody žádostí žalobce nespecifikoval. Úkolem soudu není pátrat po významu vyžádaných informací pro žalobce, nepřísluší to ani povinnému subjektu, proto je nutno považovat význam řízení za průměrný. Žalovaná neunesla důkazní břemeno, že žalobce informace nepotřeboval, soud vystupoval aktivisticky ve prospěch žalované. Soud nesprávně nezohlednil zjištěné průtahy ani podávání opravných prostředků žalobcem jako důvod pro navýšení odškodnění.

16. Žalovaná navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Spor byl pouze o formu zadostiučinění a soud rozhodoval s vědomím, že žalovaná poskytla relutární zadostiučinění již před zahájením řízení. Je seznatelné, jak soud prvního stupně postupoval a proč s odkazem na přiléhavou judikaturu usoudil na nepatrný význam řízení, žalovaná byla vedena snahou ochránit informace o sociálních poměrech třetí osoby. Poukázala rovněž na to, že obraty používané žalobce v odvolání jsou pouze prázdnými floskulemi.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.

18. Odvolací soud připomíná, že dle ustálené judikatury způsob vypořádání poměrů mezi účastníky o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá z právního předpisu, proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti. Odvolací soud tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015 a na něj navazující rozhodnutí, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023 a další; z odborné literatury viz např. Ištvánek, F. a kol. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, s. 268; nebo BIČÁK, Vít. § 31a [Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s.

355. Napadený rozsudek tak ani jen v části nenabyl právní moci a odvolání žalobce do vyhovujícího výroku není subjektivně nepřípustné.

19. Soud prvního stupně správně zjistil rozhodné skutečnosti v dostatečném rozsahu. Není-li dále uvedeno jinak, tak se v podrobnostech na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v bodech 5 až 13. písemného vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, když pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opisovat a účastníci je ani nečiní sporný. Nad rámec zjištění soudu prvního stupně lze akcentovat, že správní řízení, z nichž se žalobce domáhal poskytnutí informací, se týkala rozhodování o návrhu na změnu výše příspěvku na péči, o doplatku na bydlení, o jednorázové dávce mimořádné okamžité pomoci, o neprominutí splnění podmínek výše součtu nedoplatků pro účel poskytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce.

20. Obvodní soud nepochybil ani v právním posouzení věci podle § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk a aplikací přiléhavé judikatury (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 30 Cdo 760/2002).

21. Obvodní soud také zcela správně vymezil otázku počátku i konce všech odškodňovaných řízení, která trvala vždy od podání žádosti až do poskytnutí veškerých požadovaných informací [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk].

22. Odvolací soud přisvědčil i závěru obvodního soudu, že řízení nebyla skutkově, právně ani procesně složitá. Ohledně instanční složitosti obvodní soud správně zjistil, že všechna posuzovaná řízení byla vedena vždy před 2 orgány. Hledisko počtu instancí přitom vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska]. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, tedy ve spojení s tím, jak se na délce řízení projevil postup orgánů veřejné moci, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, protože okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Protože [funkce] ve všech případech zrušil prvostupňová rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, uzavřel odvolací soud, že ani víceinstančnost řízení nelze zohledňovat jako důvod ospravedlňující delší dobu řízení.

23. Žalobce se na délce řízení nepodílel [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], toto kritérium žádný vliv na délku řízení nemělo. Pokud se žalobce domáhá zohlednění toho, že podával důvodné opravné prostředky, tak odvolací soud dodává, že v rámci tohoto aspektu se zkoumá přítomnost jednání, kterým poškozený přispěl k průtahům v řízení, či naopak, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Z obsahu odškodňovaného spisu je evidentní, že chování žalobce žádný vliv na délku řízení nemělo; nepřispěl k průtahům, ani nečinil žádné úkony směřující k odstranění průtahů. Podávání opravných prostředků nelze považovat za jednání, které by mělo odstranit průtahy; opodstatněnost podávání opravných prostředků pak byla zohledněna tím, že soud nezohledňuje vyšší instančnost.

24. V řízení se postupem orgánů veřejné moci vyskytly průtahy [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Výtky odvolatele, že soud nezohlednil existenci průtahů pomíjí, že to, že právě pro tyto průtahy soudy shledaly řízení nepřiměřeně dlouhá, tj. projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017). Pro účely formy satisfakce však byly vytěsněny kritériem vyššího významu. Ani odvolací soud neshledal v postupu povinného subjektu znaky obstrukčního jednání; opožděné poskytnutí informací bylo důsledkem odlišného právního názoru, který v přezkumném řízení neobstál. Sám žalobce považuje za obstrukci pouhou nesprávnost rozhodnutí. Pomíjí tak, že obstrukcí je úmyslné a plánované jednání, které má za úkol narušit nebo znemožnit nějaký administrativní proces. Odvolací soud se pak ztotožňuje s tím, že žalobce žádné konkrétní projevy obstrukce neuvedl a ani z obsahu spisu nevyplývají.

25. Správně soud prvního stupně přiléhavě uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočívá v nepřiměřené délce uvedených řízení. Současně odvolací soud zdůrazňuje, že délka žádného z odškodňovaných řízení nebyla extrémní (nejdelší trvalo 2,5 roku).

26. Výtka, že soud neprovedl test proporcionality není opodstatněná. Obvodní posoudil vliv jednotlivých skutečností na celkovou délku zajištění a jeho závěry se následně odrazily v úvaze o nepřiměřené délce řízení a formě satisfakce. Odvolací soud se pak zcela ztotožnil se závěrem o nepatrném významu řízení pro žalobce.

27. Ve vztahu k posouzení tohoto hlediska dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1313/2010) k závěru, že toto kritérium představuje posouzení toho, co je pro poškozeného v sázce, a je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy odškodnění, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Obecně platí východisko, že zvýšený či snížený význam (subjektivní hledisko) tvrdí ta ze stran, jíž je toto kritérium ku prospěchu. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je dán zvýšený význam řízení typu – opatrovnických sporů, pracovně právních sporů, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života (objektivní hledisko). Pro posouzení významu předmětu řízení o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím se judikatura Nejvyššího soudu ustálila v závěru, že je rozhodné, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí, popř. v průběhu řízení o její poskytnutí s tím, že o standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu takového řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze uvažovat pouze v případě, že žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv s tím, že není vyloučeno, že se význam předmětu posuzovaného řízení může v čase měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 760/2022, sp. zn. 30Cdo 2110/2023 – bod 9).

28. Žalobce namítá, že nebylo přihlédnuto k jeho časovému vytížení spojenému s podáváním opravných prostředků, která však souvisí s enormním vytěžováním povinných subjektů žádostmi o poskytování informací. Pokud tedy jde o časové vytížení žalobce, tak nelze pominout, že žalobce žádal o poskytnutí informace spočívající v zaslání jiných rozhodnutí či podání (toliko) žalovanou ve 25 případech (viz stanoviska žalované) a odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce neúspěšně vede velké množství sporů s obdobným předmětem řízení jako v tomto případě (viz např. řízení vedená u odvolacího soudu pod sp. zn.: 55 Co 208/2024, 12 Co 87/2025, 11 Co 13/2025, 11 Co 25/2025, 17 Co 502/2024, 18 Co 513/2024, 18 Co 59/2024, 69 Co 505/2024, 13 Co 2/2025, 13 Co 26/2025, 72 Co 116/202511 Co 68/2025, 36 Co 165/2025 aj.). Jen v roce 2024 žalobce podal jen u Obvodního soudu pro [adresa] celkem 21 žalob na odškodnění nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informací (další pak ve stejném roce podal u Obvodního soudu pro [adresa] a pro [adresa]), v řádném z řízeních nebyl meritorně úspěšný. Lze tak sice připustit určitou frustraci žalobce, která však neměla bezprostřední dopad do jeho zvýšeně chráněných osobnostních sfér. Žalobce je totiž ve vztahu k prožívání újmy ve zcela jiné pozici než osoba, která se účastnila jednoho či několika málo řízení, kdy se nadto dožadovala poskytnutí informací bezprostředně související s její zájmovou sférou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, nebo sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017 a mnoho dalších). Takto Nejvyšším soudem setrvale formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti České republice č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09. Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích odsoudil jednání některých účastníků, které lze charakterizovat jako litigiózní (sudičské), jehož známky vykazuje i zdejší žalobce (srov rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3711/2018 či sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). Z takového jednání vyplývá i nižší intenzita prožívání újmy spojené s nesprávným úředním postupem na straně státu.

29. Obvodní soud se nepřípustného aktivismu nedopustil, neboť marginálního významu řízení pro žalobce se dovolala sama žalovaná (a to dokonce již ve stanovisku před zahájením řízení) a obvodní soud se tak od ustálené judikatury neodchýlil (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

30. K námitce, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně nepatrného významu odškodňovaných řízení pro žalobce, odvolací soud opakuje, že žalobce podává mnoho žalob s obdobným předmětem řízení, je opakovaně upozorňován na důležitost významu poskytovaných informací na rozhodnutí o formě satisfakce, přesto nikdy žádnou informaci o tom, proč vyžadované informace pro něj byly podstatné a jak ho zasáhlo jejich pozdní dodání, neuvedl. Žalobce ani v řízeních o poskytnutí informací ani v kompenzačních řízeních neuvedl žádný hmatatelný dopad požadovaných informací (či jejich opožděných dodání) do jeho sféry, ani k čemu požadované informace potřeboval. Jen v odvolacím řízení uvedl zcela obecnou informaci o potřebě široké veřejné diskuse, aniž však současně tvrdil, že nějakou veřejnou debatu na podkladě vyžadovaných informací, kdy rozpoutal. Takové bezobsažné sdělení nemůže mít na rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv. Na odvolací jednání soudu se nedostavil a dobrovolně se tak vzdal možnosti poučení dle § 118a o. s. ř., která soud poskytuje výlučně účastníkům přítomným na jednání. Soud tak nemohl žalobce poučit ani o informačním deficitu žalované (stran jejího důkazního břemene k tvrzení o mizivém významu odškodňovaných řízení) a jeho procesních důsledcích (tj. hodnocení důkazů ohledně skutečností, jichž se informační deficit týká, v neprospěch strany, která nesplnila vysvětlovací povinnost).

31. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že význam všech odškodňovaných řízení pro žalobce byl zanedbatelný.

32. Rozhodnutí Ústavního soudu přijatá ve věci sp. zn. [spisová značka] se týká úhrady za mimořádné rozsáhlé vyhledávání informací, přičemž žalobci žádná výzva k úhradě předepsána ani nebyla; V řízeních vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] bylo předmětem sporu odškodnění nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení, ve věci sp. zn. [spisová značka] pak satisfakce za nepřiměřeně dlouhé přestupkového řízení, ve věci sp. zn. [spisová značka] odškodnění za újmu vzniklou nepřiměřenou délkou civilního řízení o neúčinnosti právních úkonů. Uvedenou judikaturu tak nelze pro skutkovou odlišnost na souzenou věc aplikovat. Důvodné nejsou ani odkazy na judikaturu, podle které se vznik újmy v důsledku nesprávného úředního postupu presumuje, neboť jednak žalovaná v tomto řízení vznik presumované újmy vyvrátila a jednak žalobcova újma již byla včas odškodněna peněžní formou.

33. Požadavek žalobce, aby soud v toto řízen nezohledňoval žalovanou dobrovolně poskytnuté plnění na základně výzvy žalobce, nemá oporu v platném právu. Apelu, aby žalovanou poskytnuté plnění bylo vykládáno jako uzavření dohody účastníků, nelze vyhovět již jen proto, že samotné podání žalob vyvrací spekulace žalobce o uzavření dohod účastníků. Podle ustálené judikatury naopak platí, že dojde-li soud k závěru o vzniku nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk, musí v prvé řadě posoudit, zda zadostiučinění, kterého se žalobci (dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku, je možno považovat za přiměřené. Pouze dojde-li k závěru, že nikoliv, může se zabývat úvahou, jaké zadostiučinění je třeba žalobci poskytnout, aby požadavek přiměřenosti byl naplněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úspěšný u soudu tak může být poškozený pouze v případě, že jeho důvodný nárok nebyl již v rámci předběžného projednání uspokojen.

34. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že pro posouzení kritéria významu dle § 31 odst. 3 písm. e) OdpŠk měly požadované informace význam zanedbatelný, intenzita zásahu do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce byla nepatrná, proto i význam odškodňovaných řízení byl žalobci nenáleží žalobci odškodnění ve formě peněžité satisfakce, přestože došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované.

35. Zcela bezpředmětná je žalobcova argumentace, že konstatování porušení jeho práva je neupřímné a nezpůsobilé odstranit nedostatky v činnosti povinného subjektu a jeho zaměstnanců, neboť sám žalobce již v žalobě uvedl, že mu byla poskytnuta finanční satisfakce (tj. vyšší forma satisfakce než konstatování porušení práva).

36. K otázce vzájemného vztahu jednotlivých forem zadostiučinění, je možno konstatování porušení práva poškozeného považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy i pro závěr, že poškozenému vznikla v důsledku porušení jeho práva nemajetková újma a že je tuto namístě nahradit poskytnutím konkrétního zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Konstatování porušení práva poškozeného je zpravidla obsaženo i v dalších formách zadostiučinění. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Přesně k této situaci došlo, neboť žalovaná již před podáním žaloby žalobci poskytla finanční částku za každé z odškodňovaných řízení, proto nelze v tomto řízení konstatovat porušení práva; tato forma satisfakce je konzumována a žaloba tak měla být jen zamítnuta.

37. Z uvedených důvodů odvolací soud vyhovující výrok I změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se porušení práva nekonstatuje, a zamítavý výrok II jako věcně zcela správný potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř.

38. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. V tomto případě žaloba nebyla podána důvodně, proto zcela úspěšné žalované odvolací soud přiznal náhradu řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 paušálních náhrad dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., jíž se stanoví výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 9 úkonů dle § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ cit. vyhlášky (4 x vyjádření ve věci samé ke každé samostatně podané žalobě, 2 x příprava účasti na jednání a 2 účast u jednáních soudů, vyjádření k odvolání ve věci samé) po 300 Kč (§ 2 odst. 3 shora uvedené vyhlášky). Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení