25 Co 123/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Jiřího Pacovského v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [právnická osoba] zahraniční osoba registrovaná pod [číslo] sídlem [adresa], [příjmení] republika Německo zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] 2. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa] o zaplacení částky 710 400 Kč s příslušenstvím a částky 1 518 835 200 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 2. 2023, č. j. 13 C 100/2021-994, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 3. 2023, č. j. 13 C 100/2021-1005 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně se v napadeném výroku III. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 3 761 939 Kč, a v napadeném výroku IV. se mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 716 019 Kč; jinak se v těchto výrocích a dále v napadeném výroku II. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 41 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce 1. žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 41 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce 2. žalované. IV. 1. žalované se vrací přeplatek soudního poplatku za odvolání proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 3. 2019, č. j. 25 C 191/2017-197, ve výši 1 345 112 Kč, který jí bude vrácen prostřednictvím soudu prvního stupně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 13 C 100/2021-994, rozhodl Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že řízení se co do částky 2 565 600 Kč s příslušenstvím a co do částky 74 400 Kč s příslušenstvím zastavuje. Výrokem II. byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby 1. žalovaná a 2. žalovaná společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni částku 44 044 800 Kč s příslušenstvím a částku 1 518 835 200 Kč s příslušenstvím, zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 347 971 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 1. žalované (výrok III.) a že žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů řízení částku 795 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 2. žalované (výrok IV.). Konečně bylo rozhodnuto, že žalobkyni se po právní moci tohoto rozsudku ve lhůtě 30 dnů vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 58 808 Kč (výrok V.). Usnesením ze dne 16. 3. 2023, č. j. 13 C 100/2021-1005, soud prvního stupně zrušil citovaný rozsudek ve výroku II. v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do nároku na zaplacení částky 43 334 400 Kč s příslušenstvím a řízení co do částky 43 334 400 Kč s příslušenstvím zastavil. Takto rozhodl z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní za souhlasu žalovaných, a to ve smyslu ust. § 96 odst. 1,2 o. s. ř. Předmětem řízení (v době rozhodování soudu prvního stupně o věci samé, tj. napadeným rozsudkem) byl nárok žalobkyně na náhradu částky 44 044 800 Kč (6 200 Kč x 7 104 zákazníků) s příslušenstvím, představující náhradu škody, a částky 1 518 835 200 Kč (213 800 Kč x 7 104 zákazníků) s příslušenstvím, představující náhradu nemajetkové újmy. Žalobkyně se těchto nároků domáhala jako nepřímý zástupce osob, jež zakoupily vozidla dotčená tzv. emisní kauzou„ [anonymizováno]“ (dále také jen„ kauza [anonymizováno]“). Žalobu odůvodnila tím, že je právnickou osobou založenou s cílem chránit zájmy a prosazovat oprávněné nároky spotřebitelů a dalších majitelů vozidel dotčených kauzou [anonymizováno], kdy v tomto řízení zastupuje celkem 7 104 zákazníků, s nimiž má uzavřené komisionářské smlouvy. Tito zákazníci jsou majiteli vozidel, které obsahují motory s ilegálním softwarem (dále jen„ SW“). 1. žalovaná je právnickou osobou a vrcholnou společností koncernu [anonymizováno], který zahrnuje i značku vozidel [anonymizováno] žalovaná je právnickou osobou patřící do koncernu [anonymizováno], dceřinou společností 1. žalované, vyrábějící vozidla značky [anonymizováno] žalovaná vyráběla v letech 2009 -2015 dieselové motory (typ [anonymizováno] o [anonymizováno 9 slov]), jež obsahovaly SW sloužící k podvodné manipulaci testů emisních limitů, a tyto dodávala 2. žalované a ostatním členům koncernu, aby je mohli montovat do svých vozidel ([anonymizována dvě slova], [právnická osoba]). SW automaticky přepnul motor do testovacího režimu, který snížil vypouštěné emise oxidu dusíku (NOx), takže dané vozidlo podvodným způsobem splnilo emisní limity Euro 5 a Euro 6. V běžném provozu však vozidlo tyto limity několikanásobně překračovalo. Žalované svým jednáním jednaly úmyslně v rozporu s dobrými mravy a úmyslně s využitím lsti zasáhly do práv zákazníků v zájmu dosahování vyšších zisků, ačkoli se prezentovaly svou šetrností k ochraně životního prostředí; ve skutečnosti však podváděly své zákazníky a regulatorní orgány. Porušení předpisů ze strany žalovaných bylo předmětem rozsáhlého dokazování provedeného v USA, Spolkové republice Německo a dalších zemích. Rovněž i žalované se k porušení těchto předpisů a k instalaci uvedeného SW do vozidel veřejně přiznaly. Žalované tak podle žalobkyně tímto úmyslně jednaly proti dobrým mravům, neboť takto došlo skrytě ke změně vlastností motoru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není nositelem hmotných subjektivních práv, jichž se v tomto řízení domáhá, a nesvědčí jí tak aktivní věcná legitimace ve věci. Proto žalobu v plném rozsahu zamítl. Věc právně kvalifikoval dle ust. § 2455, § 2456, § 545 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), a dále dle § 18 a násl. a § 159a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (dále jen„ NS“), a to rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3464/2008 a sp. zn. 26 Cdo 3590/2016.

2. Po právní moci shora citovaného usnesení ze dne 16. 3. 2023, č. j. 13 C 100/2021-1005, zůstala předmětem odvolacího řízení částka 710 400 Kč (majetková újma - 100 Kč x 7 104 osob) a částka 1 518 835 200 Kč (nemajetková újma - 213 800 Kč x 7 104 osob).

3. Proti výrokům II., III. a IV. citovaného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm shrnula skutkové okolnosti kauzy [anonymizováno] a poukázala na to, že poškození zákazníci koncernu [anonymizováno] byli v USA odškodněni, a to každý z nich v rozmezí od 5 100 do 10 000 USD. V Evropě pak zvolil koncern [anonymizováno] zcela odlišný postup patrně s vědomím toho, že v kontinentálním právu je hromadný postup jeho zákazníků zpravidla velmi komplikovaný. V České republice nebyl zákon o hromadných řízeních parlamentem přijat a jedinou možností uplatnění práv českých zákazníků bylo využít pomoci nabízené žalobkyní, která coby subjekt chránící práva spotřebitelů v emisní kauze sdružila a uplatnila nároky 7 104 zákazníků jako nepřímý zástupce na základě individuálně uzavřených smluv. Připuštění nepřímého zastoupení (které zákon navíc nezakazuje) je tak jedinou možností tisíců českých zákazníků, jak hájit svá práva, a to za situace, kdy jsou jejich nároky nepochybně oprávněné. Smlouvou, která je svou povahou nejblíže komisionářské smlouvě dle § 2455 o. z., případně nepojmenovaným smluvním typem ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., každý zákazník pověřil žalobkyni, aby za něj vymáhala nároky vyplývající z emisní kauzy jako nepřímý zástupce, a to i v soudním řízení. Soud prvního stupně žalobu nesprávně zamítl na základě údajného nedostatku aktivní legitimace. Zákon (o. z. ani o. s. ř.) v žádném svém ustanovení smluvní nepřímé zastoupení ani vymáhání nároků vlastním jménem na účet jiného nezakazuje. NS již za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 jasně připustil, že předmětem smlouvy o obstarání věci dle § 733 obč. zák. může být ujednání o vymáhání pohledávky formou nepřímého zastoupení (rozsudky sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008). Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na komisionářskou smlouvu dle o. z., která svým pojetím na smlouvu o obstarání věci navazuje. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 2455 o. z., kdy vedle faktických jednání může komise zahrnovat i procesní úkony (o. z. to nezakazuje). V kontextu ústavního principu a stěžejní zásady civilního práva„ každý může činit, co není zákonem zakázáno“ musí být postup žalobkyně a poškozených zákazníků přípustný. I případy nepřímého zastoupení výslovně vymezené § 2466 a § 1886 o. z. ukazují, že je nesprávná úvaha soudu prvního stupně, že„ účastník civilního řízení musí být nositelem hmotného subjektivního práva, aby o tomto právu mohl soud rozhodnout“. Žalobkyně odkázala rovněž na zásadu legální licence stanovenou § 1 odst. 2 o. z., dle kterého si osoby mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, pokud to zákon nezakazuje. Takovému ujednání by dle uvedeného ustanovení mohla bránit pouze skutečnost, že by bylo v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Nesprávný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že nepřímé zastoupení nepřipouští procesní předpisy. Soud prvního stupně podrobně neuvádí, jaká konkrétní ustanovení o. s. ř. nepřímé zastoupení zakazují, pouze svou úvahu podporuje odkazem na ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. K tomu je nutné zdůraznit, že pokud by toto ustanovení mělo být překážkou nepřímého zastoupení, pak by nebylo možné připustit ani vymáhání nároku na základě nepřímého zastoupení v případech uvedených v § 2466 a § 1886 o. z. Nepřímému zastoupení v řízení před soudem se věnoval i Ústavní soud (dále jen„ ÚS“), konkrétně pokud jde o procesní nástupnictví dle § 107a o. s. ř., a zdůraznil, že pokud hmotněprávní úprava nepřímé zastoupení umožňuje, musí ji soud reflektovat i v procesní rovině, a procesní předpisy vykládat způsobem, který je v souladu se smyslem a účelem hmotněprávní úpravy (bod 26. nálezu ÚS ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17). Rovněž NS v minulosti potvrdil, že smluvní ujednání nepřímého zastoupení při vymáhání pohledávky je v občanském právu přípustné. Žalobkyně v tomto směru odkázala na rozsudek ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 (nepřímé zastoupení věřitele části pohledávky věřitele druhé části pohledávky) a rozsudek ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3198/2008 (vymáhání pojistného plnění leasingovým nájemcem, který není stranou pojistné smlouvy). Oběma uvedenými rozhodnutími NS potvrdil, že již před účinností o. z. bylo možné smlouvou obstarání věci založit aktivní legitimaci k vymáhání nároku nepřímým zástupcem na účet zastoupeného. Tyto závěry NS jsou bezesporu nadále plně aplikovatelné i v režimu o. z. Žalobkyně dále poukázala na to, že závěry soudu prvního stupně v odstavcích 27. a 28. napadeného rozsudku jsou vnitřně rozporné. Soud prvního stupně totiž na jednu stranu obecně konstatuje, že i s ohledem na procesní úpravu v o. s. ř. musí být účastník civilního řízení nositelem hmotného subjektivního práva, tedy, že nepřímé zastoupení není možné vůbec, když na druhou stranu vzápětí připouští, že v některých případech existují podmínky pro to, aby bylo tzv. nepřímé zastoupení žalobců„ uznáno“ (tedy nad rámec výjimek stanovených zákonem a bez zákonného zmocnění). Závěr soudu prvního stupně o tom, že NS připustil tzv. nepřímé zastoupení z důvodu specifických podmínek, je navíc v přímém rozporu s obsahem shora citovaných rozhodnutí NS, neboť tento své závěry o žádné specifické podmínky na straně žalobců neopírá. Svá rozhodnutí učinil pouze na základě smluvního zmocnění k nepřímému zastoupení hmotněprávního věřitele. Nesprávné je dále zdůvodnění soudu prvního stupně, že v obou těchto sporech byli žalobci před zahájením řízení či v rámci probíhajícího řízení nositeli (a to alespoň zčásti) hmotného subjektivního práva, jež bylo předmětem civilního řízení. Pokud jde o věc sp. zn. 25 Cdo 3198/2008, v této žalobce nebyl vůči žalované nositelem žádného hmotněprávního nároku ani jeho části a výklad a odůvodněnísoudu prvního stupně je v tomto rozsahu v rozporu s obsahem citovaného rozhodnutí. Dle názoru žalobkyně soudem prvního stupně uvedená judikatura, a to rozsudky NS sp. zn. 26 Cdo 3590/2016 a sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, nejsou na posuzovaný případ aplikovatelné. V prvém případě NS zdůraznil, že mezi mandátní a komisionářskou smlouvou je zásadní rozdíl a na obě smlouvy musí být nahlíženo z hlediska aktivní legitimace pro uplatnění nároku odlišně. Druhé citované rozhodnutí je pro posuzovanou otázku nepoužitelné, neboť NS v něm posuzoval specificky výklad pojmu„ obchodní záležitost“ jako předmětu komisionářské smlouvy dle § 577 obchodního zákoníku. Dle o. z. však lze komisionářskou smlouvu již uzavřít ohledně jakékoliv záležitosti, nejen obchodní. Komisionářská smlouva dle § 2455 o. z. vychází z předchozí občanskoprávní úpravy smlouvy o obstarání věci dle § 733 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Civilní rekodifikací o. z. došlo navíc oproti úpravě obchodního zákoníku k zásadní koncepční změně spočívající v důrazu na smluvní volnost a autonomii vůle tam, kde to zákon výslovně nevylučuje. Soud prvního stupně zatížil rozsudek i dalšími vadami. Zamítl mnoho navržených důkazů bez adekvátního vysvětlení nebo se těmito důkazy vůbec nezabýval. Pokud návrh důkazu zamítl pro údajnou absenci vypovídací potence, toto své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Zcela opomenuté důkazy zakládají nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ale i jeho protiústavnost v důsledku porušení práva na spravedlivý proces garantovaného žalobci Listinou základních práv a svobod. Konečně pak soud prvního stupně nesprávně stanovil i výši náhrady nákladů řízení přiznané žalovaným ve výrocích III. a IV. napadeného rozsudku. Nesprávně určil tarifní hodnotu dle § 8 odst. 1 AT, když opomenul, že ke změně předmětu řízení, a tedy i výše tarifní hodnoty za 1 úkon dochází až na základě rozhodnutí soudu, nikoliv k okamžiku učinění návrhu na změnu žaloby. Uvedeným postupem tak přiznal žalovaným vyšší náhradu nákladů řízení, než jim podle o. s. ř. a AT náleží. Rovněž přiznal žalovaným odměnu rovněž za úkony, které byly žalovaným přiznány v rámci náhrady nákladů řízení před vyloučením nároku [právnická osoba] s.r.o. do samostatného řízení, vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 62/2022. Takový postup vede k tomu, že žalovaný obdrží náhradu nákladů za stejné úkony (převzetí věci, úvodní analýzu a podobně) 2x, což je v rozporu se smyslem náhrady účelně vynaložených nákladů dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně dále přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení ve vztahu k úkonům (podáním) se stále se opakujícím identickým obsahem textu (například vyjádření druhého žalovaného ze dne 9. 10. 2018 a vyjádření ze dne 18. 3. 2022), které nelze považovat za úkony ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) AT. Nejedná se o podání, z nichž vyplývají pro věc nové argumenty. Některé úkony žalovaných, uvedené v napadeném rozsudku (vyjádření ze dne 17. 6. 2021 a 10. 8. 2021, respektive 9. 8. 2021) nejsou vůbec písemným podáním nebo návrhem ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) AT, ale jedná se zjevně o vyjádření k procesním otázkám, za které nepřísluší mimosmluvní odměna. Soud prvního stupně rovněž nesprávně přisoudil náhradu nákladů spočívajících v uhrazeném soudním poplatku 1. žalovaným ve výši 4 100 000 Kč. Tento soudní poplatek hradil 1. žalovaný pouze z důvodu, že Obvodní soud pro Prahu 8 vydal nezákonný rozsudek pro uznání, později zrušený Městským soudem v Praze, což byl postup soudu, který žalobkyně nenavrhovala a nemohla ho jakkoliv ovlivnit. Takový náklad tedy nemohla ani předvídat a není za něj procesně odpovědná. Není proto spravedlivé, aby náklady související výlučně s nesprávným postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 nesla žalobkyně. Konečně měl soud prvního stupně rovněž postupovat podle § 12 odst. 4 AT, když zástupci obou žalovaných jsou advokáti stejné advokátní kanceláře, kteří podávali obsahově totožná podání. Náhrada nákladů těchto společných úkonů by tak měla být snížena o 20 % každému z advokátů. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Také 1. žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně včasné odvolání, avšak pouze proti jeho nákladovému výroku III. Namítala, že soud prvního stupně postupoval chybně, když tarifní hodnotu ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění v penězích stanovil podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tj. ve výši 50 000 Kč. Správně by měla být tarifní hodnota stanovena ve výši odpovídající částce požadované žalobcem ke dni uskutečnění jednotlivých úkonů právní služby. Odkázala v tomto směru na nález ÚS ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10, s tím, že jde o věc penězi ocenitelnou, a to konkrétně na částku 220 000 Kč vynásobenou počtem dotčených vozidel zákazníků zastoupených žalobkyní. I u nároku na náhradu nemajetkové újmy je rozhodující žalobkyní vyčíslená částka. Tarifní hodnota měla být tedy určena podle § 8 odst. 1 AT. Soud prvního stupně měl dále postupovat podle § 12 odst. 3 AT a tarifní hodnotu stanovit jako součet částek uplatněných v rámci nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, tedy částkou 220 000 Kč vynásobenou počtem vozidel, která byla předmětem žaloby v době jednotlivých úkonů právní služby. 1. žalovaný si je vědom judikatury NS, konkrétně jeho usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020-133, a usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Tato judikatura se však vztahuje pouze na otázky posouzení peněžité náhrady za zásah do práva a soukromí a rodinného života, způsobeného ublížením na zdraví, případně usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké. V daném případě se nicméně žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy z důvodu zásahu do vážnosti a důstojnosti zákazníků zastoupených žalobkyní. Citovaná judikatura NS tak není přiléhavá a nelze ji v dané věci aplikovat. I pokud by odvolací soud vycházel ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy z tarifní hodnoty 50 000 Kč, je potřeba tuto částku vynásobit počtem vozidel, kterých se žaloba týkala v době jednotlivých úkonů, tj. až částky 355 800 000 Kč, odpovídající nárokům ohledně celkem 7 116 vozidel zákazníků. Ve svém odvolání 1. žalovaná následně rekapitulovala, jakým způsobem byla žaloba žalobkyní opakovaně rozšiřována a jaké úkony právní služby právní zástupce 1. žalované v řízení vykonal s tím, že šlo o celkem 17 úkonů právní služby, kterým v odvolání přiřazuje jednotlivé tarifní hodnoty dle předmětu řízení. Kromě toho požaduje příslušný počet režijních paušálů a dále cestovné a náhradu za promeškaný čas. 1. žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 10 717 578 Kč s tím, že 1. žalované bude přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Kromě částky 10 717 578 Kč, kterou 1. žalovaná požaduje na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, požaduje po žalobkyni rovněž zaplacení částky 4 100 000 Kč, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku za odvolání, která již byla soudem prvního stupně 1. žalované přiznána. Celkem tedy na nákladech řízení požaduje částku 14 815 711,60 Kč.

5. Rovněž 2. žalovaná se proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolala, a to proti jeho nákladovému výroku IV. Argumentovala obdobně jako 1. žalovaná a zrekapitulovala, že její právní zástupce v řízení vykonal celkem 11 úkonů právní služby, za což mu náleží odměna stanovená vždy dle tarifní hodnoty (předmětu řízení) v tom kterém stadiu řízení, dále příslušný počet režijních paušálů, cestovné a náhrada za promeškaný čas. 2. žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 6 671 813,32 Kč a dále náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalované k odvolání žalobkyně uvedly, že argumentaci žalobkyně zcela jednoznačně vyvrací rozsudek NS ze dne 21. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 953/2022-390, vydaný v řízení o prakticky totožné žalobě podané žalobkyní proti žalovaným v nepřímém zastoupení společnosti Česká pošta s. p., která byla pravomocně zamítnuta rovněž z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Existenci tohoto rozsudku žalobkyně ve svém odvolání zcela opomíjí, navzdory tomu, že závěry tohoto rozhodnutí jsou v plném rozsahu aplikovatelné i v projednávané věci. Žalované odkázaly na závěry tohoto rozhodnutí, kde se například uvádí, že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řádu nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem, tj. nelze jej sjednat smluvně. Jednou z výjimek je právě ustanovení § 2466 o. z. (o které se však v projednávané věci nejedná) a dále například vymáhání postoupené pohledávky postupitelem. NS se vypořádává i s argumentací žalobkyně, pokud jde o odkaz na rozsudky NS sp. zn. 21 Cdo/5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008 s tím, že tato rozhodnutí nelze na projednávanou věc aplikovat. V obou souzených případech totiž existoval mezi účastníky, respektive mezi žalobcem a osobou, která jej pověřila k vymáhání nároku, speciální a na hmotném právu založený vztah, který odůvodňoval, aby konkrétní nároky žalobce vymáhal vlastním jménem na základě nepřímého zastoupení (pohledávka vzniklá za trvání manželství a patřící do zaniklého bezpodílového vlastnictví, škoda vzniklá leasingovému nájemci). Situace v projednávané věci je však důrazně odlišná, neboť žalobkyně žádný vztah k žalovanému nároku neměla a nemá. Vztah mezi ní a [anonymizováno] vznikl až poté, kdy měla tvrzená újma [obec] [anonymizováno] vzniknout. Nelze přehlédnout, že Česká pošta jako nositel práva není v situaci, kdyby - nebýt smlouvy se žalobkyní - neměla jinou možnost, jak svůj nárok vymáhat. Žalovaní dále odkázali na usnesení ÚS ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 2344/22, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost společnosti [právnická osoba], uplatňující údajné nároky cca 2 000 zákazníků stejným způsobem jako žalobkyně v nyní projednávané věci. V tomto rozhodnutí ÚS uzavřel, že byť současná právní úprava neobsahuje institut kolektivní soudní ochrany, mají dotčené subjekty i nadále otevřenu cestu k podání individuální žaloby, byť to může být pro některé z nich obtížnější. Rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 953/2022 rovněž uvádí, že výklad procesního jednání v mezích komisionářské smlouvy má oporu v judikatuře NS, konkrétně v jeho rozsudku ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, v němž bylo dovozeno, že podání žaloby není„ obchodní záležitostí“ ve smyslu § 577 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen„ obchodní zákoník“). Tento závěr podporuje i komentářová literatura, která mimo jiné uvádí, že„ komisní vztah sám o sobě není dostatečným právním důvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem na komisionáře. Nadále tedy platí, že jediným zákonem předpokládaným případem pro založení aktivní věcné legitimace komisionáře k vymáhání nároku komitenta v civilním řízení je vymáhání splnění povinnosti od třetí osoby, se kterou komisionář (na základě smlouvy) uzavřel smlouvu“. Tvrzení žalobkyně v tom smyslu, že uvedené rozhodnutí nelze aplikovat s ohledem na specifikum„ obchodní záležitost“, které bylo z právní úpravy o. z. vypuštěno, je s ohledem na výše uvedené zcela bez významu. Závěry citovaného rozsudku NS byly rovněž přiléhavě glosovány předními představiteli odborné veřejnosti v nedávném vydání Bulletinu advokacie číslo 4/2023 strana 55 (P. Tégl, F. Melzer: K rozhodnutí NS ohledně přípustnosti ujednání procesní legitimace). Žalované dále poukázaly na to, že postup žalobkyně podáním žaloby předmětným způsobem při absenci komplexní úpravy hromadného řízení (obsahující příslušné záruky proti zneužití tohoto institutu) je flagrantním pokusem o obcházení zákona. Jedinou osobou mimo spotřebitele, soutěžitele a zákazníka, která se může domáhat ochrany proti nekalé soutěži je dle § 2989 odst. 1 o. z., je právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků. Zcela zásadní je v této souvislosti omezení druhů nároků z tvrzené nekalé soutěže, kterých se dle uvedeného ustanovení může vůči rušiteli oprávněná právnická osoba domáhat, tj. jedině žaloba zdržovací nebo odstraňovací, nikoliv nárok na peněžité plnění v podobě náhrady škody nebo přiměřeného zadostiučinění. Pokud tedy uvedené ustanovení výslovně umožňuje, aby omezený okruh osob (spotřebitelských organizací) v zastoupení většího počtu zákazníků vymáhal omezený druh nároků, nepřichází v úvahu, aby žalobkyně, nespadající do vymezeného okruhu osob, vymáhala v zastoupení 7000 zákazníků nároky rovněž nespadající do vymezeného okruhu. Žalované se pak ve svém podání vyjádřily rovněž k směrnici (EU) číslo 2020 /1828 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů, jejíž implementace má v ČR v dohledné době proběhnout. V souvislosti s pokusem žalobkyně obejít zákon pak poukázala rovněž na judikaturu NS, dle které mají soudy prostřednictvím § 2 o. s. ř. zabraňovat pokusům žalobců o„ zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou“. Uvedená judikatura se sice vztahuje k ustanovení § 107a o. s. ř., ale analogická aplikace přichází v úvahu i v projednávané věci. Nemůže obstát ani argumentace žalobkyně s odkazem na nález ÚS ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17. V této věci se ÚS zabýval situací, kdy žalobce jako právní nástupce postupitele vymáhal v soudním řízení pohledávku postupníka jako jeho nepřímý zástupce na základě § 530 obč. zák., který výslovně takový postup vymáhání pohledávky postupitelem umožňoval. Jestliže pak soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy žalobkyně pro absenci vypovídací hodnoty, jednalo se o postup správný z hlediska procesní ekonomie, a rovněž náležitě odůvodněný. Pokud soud prvního stupně skutečně opomenul některé z žalobkyní navrhovaných důkazů, lze poukázat na skutečnost, že ani jeden z nich nemohl mít žádný vliv na správnost závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, když žalobkyně ani netvrdí opak. V případě náhradových výroků odkázali žalovaní na svá odvolání, kdy ještě vzhledem k odvolání žalobkyně doplnili, že pro účely náhrady nákladů řízení je rozhodující otázka, kdy žalobce předmět řízení rozšíří. Aktuální výši nároku, který je v řízení uplatňován, znali žalovaní ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně o připuštění jednotlivých rozšíření, přičemž zde zjevně nebyl důvod, aby soud změnu nepřipouštěl. Žalované se tak ve svých vyjádřeních bránily žalobě v tehdy aktuální výši s vědomím, že daná výše představuje předmět řízení. Nejpozdější okamžik, od kterého lze pro účely náhrady nákladů řízení počítat předmět řízení z částky odpovídající žalobkyní rozšířenému žalobnímu návrhu, je tak okamžik, kdy soud žalované o každém dílčím rozšíření vyrozuměl a umožnil jim, aby se k takto rozšířenému návrhu vyjádřili. Tvrzení žalobkyně o dvojím přiznání náhrady nákladů řízení je zcela liché, neboť bez ohledu na to, zda je o nárocích obou žalobkyň rozhodováno v jednom řízení nebo ve dvou, náleží každé ze žalovaných v případě úspěchu ve věci náhrada nákladů od každé z žalobkyň zvlášť za všechny úkony, které se jich týkaly, pouze s rozdílem různých tarifních hodnot. Bez významu je i požadavek žalobkyně na poměrné snížení odměny advokáta podle § 12 odst. 4 AT s ohledem na to, že obě žalované jsou zastoupeni jednou advokátní kanceláří. Uvedené ustanovení míří na situaci, kdy je vícero účastníků zastupováno jedním advokátem, nikoliv vícero advokáty vykonávající činnost v rámci jedné kanceláře. Předmětná věc vyžadovala s ohledem na její povahu a zahraniční přesah práci celého týmu advokátů, respektive na zastupování obou žalovaných aktivně pracovali a pracují více než 2 advokáti. V daném případě se navíc jednalo o složitou věc v cizím prvkem, kdy by právní zástupci žalovaných mohli uplatňovat také navýšení odměny dle § 12 odst. 1 AT 1. žalovaná ještě doplnila, že pokud jde o argumentaci žalobkyně, že by neměla odpovídat za soudní poplatek ve výši 4,1 milionů Kč, který byla 1. žalovaná nucena uhradit za odvolání proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 8, poukazuje 1. žalovaná na zásadu úspěchu ve věci, respektive na skutečnost, že pokud se žalobkyně rozhodla uplatnit vůči 1. žalované nárok v žalované výši a následně byla ve věci samé neúspěšná, musí nést všechny náklady, které 1. žalované vznikly v souvislosti s potřebou bránit u soudu svá práva. Žalobkyní navrhované snížení náhrady nákladů řízení neplyne ani z § 142 o. s. ř. ani z žádného jiného ustanovení. Má-li žalobkyně za to, že povinnost k náhradě soudního poplatku jí byla uložena v důsledku pochybení soudu, nechť se domáhá náhrady vůči státu. Žalobkyně ostatně bez úspěchu využila všech dostupných prostředků (včetně dovolání) k tomu, aby byl shora uvedený rozsudek pro uznání potvrzen. Žalované navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil a v nákladových výrocích III. a IV. změnil ve smyslu jimi podaných odvolání, a přiznal žalovaným vůči žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Žalobkyně k odvolání žalovaných proti nákladovým výrokům III. a IV. napadeného rozsudku uvedla, že jejich argumentace je vnitřně nekonzistentní. Žalované například uvádějí, že se nejedná o nárok žalobkyně jako jediného poškozeného, nýbrž o nárok zákazníků s celkem 6751 dotčenými vozidly, a je proto třeba reflektovat jednotlivé nároky všech zákazníků. Svým výkladem tak sami připouštějí, že žalobkyně zákazníky zastupovala, přičemž opomíjí, že takový výklad vylučují předchozí závěry napadeného rozsudku o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání nároků zákazníků. Z úpravy AT jasně vyplývá, že jeho ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) (tarifní hodnota ve výši 50 000 Kč) je speciálním k ustanovením § 8 i § 9 odst. 1 AT, a použije se na všechny případy, kdy je předmětem řízení návrh na náhradu nemajetkové újmy, tedy i v případech nároku na odčinění újmy na přirozeném právu podle § 2956 o. z., kterého se za zákazníky domáhá žalobkyně. I dle NS je § 9 odst. 4 AT nutno aplikovat na případy kompenzace za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu. Posouzení a přiznání případné náhrady nemajetkové újmy závisí v konečném důsledku na úvaze soudu. Nepravdivé je tvrzení v odvolání žalovaných, že judikatura NS (25 Cdo 2060/2020) se na projednávanou věc neuplatní, neboť v daném případě se žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy z důvodu zásahu do vážnosti a podnikatelské image žalobkyně jakožto zákazníka v hospodářské soutěži. Žalobkyně se žádné takové náhrady újmy nedomáhá. Vymáhá pouze přiměřené zadostiučinění za zákazníky, a to za zásah do jejich přirozených práv podvodným jednáním žalovaných. Závěry citovaného rozhodnutí NS platí i v projednávaném případě.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání žalobkyně ani žalovaných není důvodné.

9. Výroky I. a V. rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadeny a nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Nebyly tedy ani předmětem přezkumu odvolacího soudu.

10. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně byla založena ke dni 18. 12. 2015 za účelem zprostředkování poradenství v souvislosti s uplatňováním nároků subjektů postižených činností jiných subjektů působících v automobilovém průmyslu. 1. žalovaná je mateřskou společností 2. žalované. 2. žalovaná vyrábí silniční vozidla značky [anonymizováno]. Žalobkyně jakožto komisionář uzavřela v letech 2017 -2021 komisionářské smlouvy s celkem 7 104 osobami jakožto komitenty (právnickými, fyzickými a fyzickými osobami - podnikateli) za účelem vymáhání jejich údajných nároků spojených s emisní kauzou [anonymizováno]. Za obstarání uvedené záležitosti měla žalobkyně obdržet odměnu od každého zákazníka, s nímž uzavřela komisionářskou smlouvou, ve výši 25 % z jistiny přiznané zákazníkovi, a dále náhradu nákladů v paušální výši 25 000 Kč.

11. S takto zjištěným skutkovými skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na vylíčení skutkového stavu učiněné soudem prvního stupně plně odkazuje.

12. Podle § 2455 o. z. komisionářskou smlouvou se komisionář zavazuje obstarat pro komitenta na jeho účet vlastním jménem určitou záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu odměnu.

13. Podle § 2456 o. z. z právního jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému.

14. Podle § 2466 o. z. neplní-li třetí osoba povinnost ze smlouvy, kterou s ní komisionář uzavřel, vymůže komisionář na účet komitenta splnění této povinnosti. Právo, které tomu odpovídá, může komisionář komitentovi postoupit, pokud s tím komitent souhlasí.

15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 545 o. z. právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

17. Účastníci soudního civilního řízení a jejich zástupci jsou upraveni v § 18 a násl. o. s. ř. Zástupci účastníků jsou v procesním předpisu, o. s. ř., specifikováni v § 22 a násl. Jedná se o zastoupení na základě zákona (§ 22 - § 23), na základě plné moci (§ 24 - 28a) a na základě rozhodnutí (§ 29 - 31).

18. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

19. Podle rozsudku NS sp. zn. 32 Cdo 3464/2008 vymožení práva v soudním řízení není„ obchodní záležitostí“ ve smyslu § 577 tehdy platného a účinného obchodního zákoníku.

20. Podle rozsudku NS sp. zn. 26 Cdo 3590/2016 mandatář nemůže vymáhat určité plnění ve prospěch mandanta vlastním jménem, protože mandátní smlouva nemůže založit jeho věcnou aktivní legitimaci ve sporu, k jehož předmětu se mandátní smlouva vztahuje.

21. Odvolací soud předně konstatuje, že otázka věcné (a potažmo i místní) příslušnosti okresních soudů v prvním stupni byla v projednávané věci vyřešena, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2021, č. j. Ncp 572/2021-646, které nabylo právní moci dne 5. 12. 2021. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

22. Soud prvního stupně se nejprve správně zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky, vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. věc s cizím prvkem, neboť v případě 1. žalované jde o právnickou osobu, obchodní korporaci se sídlem ve Spolkové republice Německo. V tomto směru odkazuje odvolací soud na správné závěry soudu prvního stupně, uvedené v odstavci 7. odůvodněnínapadeného rozsudku s tím, že mezinárodní pravomoc (příslušnost) soudů ČR (v daném případě Okresního soudu v Mladé Boleslavi) je dána.

23. Správné jsou rovněž závěry soudu prvního stupně, pokud jde o rozhodné právo, uvedené v odstavci 8. odůvodněníjeho rozsudku, na které odvolací soud rovněž pro stručnost odůvodněnítohoto rozsudku odkazuje. Souhlasí pak se soudem prvního stupně, že na projednávanou věc je zapotřebí použít režimu českého práva.

24. Ohledně zjištěného skutkovém stavu věci, potřebného (dle soudu prvního stupně i soudu odvolacího) pro právní posouzení předmětu řízení, nebylo ve své podstatě mezi účastníky sporu. Také odvolací soud se skutkovým stavem, zjištěným soudem prvního stupně plně shoduje (odst. 10. až 14. a odst. 18. odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně), tak jak již konstatoval shora. Rozsah provedeného dokazování považuje odvolací soud za dostatečný pro to, aby mohla být věc právně posouzena (kvalifikována) a ve věci mohlo být rozhodnuto.

25. Také odvolací soud pak dospěl k závěru, že žaloba není po právu a nelze jí vyhovět. V tomto směru odkazuje na přiléhavé závěry soudu prvního stupně, obsažené v odstavcích 27. a 28. odůvodněnínapadeného rozsudku.

26. Podstatnou a spornou otázkou byla právě právní kvalifikace věci, a to zejména ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně v tomto řízení.

27. Odvolací soud rekapituluje, že žalobkyně uplatnila vůči žalovaným žalobou nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy na základě skutečnosti, že jako kominisonář uzavřela postupně v letech 2017 -2021 s celkem 7 104 osobami jako komitenty komisionářskou smlouvu dle § 2455 a násl. o. z., a to za účelem vymáhání jejich tvrzených nároků spojených s emisní kauzou [anonymizováno]. Za obstarání uvedené záležitosti měla od každého komitenta, s nímž uzavřela komisionářskou smlouvou, obdržet odměnu ve výši 25 % z jistiny přiznané zákazníkovi, a dále náhradu nákladů v paušální výši 25 000 Kč.

28. S odkazem na ust. § 13 o. z. odvolací soud konstatuje, že obdobnou situaci již judikatorně řešil jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud NS rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 953/2022, tj. ve věci, v níž žalobkyně uplatnila vůči žalovaným obdobný nárok na základě smlouvy o obstarání záležitosti (fakticky komisionářské smlouvy dle § 2455 a násl. o. z.), kterou uzavřela dne 22. 12. 2017 s Českou poštou, s. p., vyslovil, že„ nepřímé zastoupení je obecně v o. s. ř. nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem, tj. nelze je sjednat smluvně. Jednou z výjimek je např. ust. § 2466 o. z. (o kterou se v dané věci nejedná), a dále např. vymáhání postoupené pohledávky postupitelem (pohledávky jednotlivých zákazníků nebyly v daném případě na žalobkyni postoupeny). Není-li však na situaci, v níž subjekt vlastním jménem vymáhá cizí pohledávku, aplikovatelná žádná norma zakládající oprávnění k takovému uplatňování práva jiné osoby, musí být pohledávka na osobu, která ji má uplatnit jako nepřímý zástupce (vlastním jménem), postoupena, jinak bude na její straně dán nedostatek aktivní legitimace. Nelze se spokojit s tím, že nepřímo zastoupený věřitel pohledávky či komitent uzavřel s nepřímým zástupcem smlouvu o obstarání věci či komisionářskou smlouvu, neboť ta sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektům nelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku“.

29. Dovolací soud se přitom ve svém shora citovaném rozhodnutí vyhranil i vůči dosavadní judikatuře, na kterou poukazovala žalobkyně, konkrétně rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a sp. zn. 25 Cdo 3198/2008. Uvedl, že v těchto věcech se dle jeho názoru„ jednalo o zcela specifické situace, kdy existoval mezi účastníky (resp. žalobcem a osobou, která jej pověřila k vymáhání nároku) speciální a na hmotném právu založený vztah, který odůvodňoval, aby konkrétní nároky vymáhali žalobci vlastním jménem na základě nepřímého zastoupení. V prvním případě šlo o situaci, kdy bývalý manžel zmocnil žalobkyni (bývalou manželku), aby od dlužníka vymáhala celou pohledávku, jejímiž věřiteli byli z 50 % žalobkyně a z 50 % její bývalý manžel a která vznikla půjčkou žalovanému ze strany obou bývalých manželů za trvání manželství. Šlo tedy o pohledávku vzniklou za trvání manželství a patřící do zaniklého bezpodílového vlastnictví. V druhém případě se žalobce po pojišťovně domáhal pojistného plnění ze smlouvy o havarijním pojištění návěsu, jehož byl leasingovým nájemcem, přičemž pojistný vztah byl uzavřen mezi žalovanou pojišťovnou a leasingovou společností (vlastníkem návěsu), která účastníkem řízení nebyla, ani být nechtěla, neboť jí žádná škoda nevznikla (opravu hradil žalobce). V tomto případě neměl žalobce jak přimět leasingového pronajímatele k vymáhání pojistného plnění, ačkoli uhradil opravu a platil pojistné v rámci leasingových splátek, tj. škoda vznikla jemu. Situace v projednávané věci je však diametrálně odlišná, neboť žalobkyně žádný vztah k žalovanému nároku neměla a nemá, a vztah mezi ní a komitenty vznikl až poté, kdy tvrzená újma měla komitentům vzniknout. Uvedení komitenti pak nejsou jako nositelé tvrzeného práva v situaci, kdy by (nebýt smlouvy se žalobkyní) neměli jinou možnost, jak svůj nárok vymáhat“.

30. Shora citované rozhodnutí NS bylo rovněž předmětem přezkumu ÚS, který rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1365/23, tak, že ústavní stížnost žalobkyně odmítl. V posuzované věci neshledal pochybení obecných soudů, jejich právní závěry v napadených rozhodnutích shledal ústavně přijatelnými a dostatečně odůvodněnými s tím, že je nelze označit za neústavní (excesivní). Nadto konstatoval, že se obecné soudy výhradami stěžovatelky zabývaly opakovaně a řádně své závěry odůvodnily. Dále uvedl, že„ ÚS nepřisvědčil ani námitce poukazující na nedostatečné vypořádání se s prejudikaturou NS (srov. výše rozsudky 21 Cdo 5138/2007 a 25 Cdo 3198/2008). Odůvodněnístěžovaných rozhodnutí mohlo být v tomto ohledu pečlivější, neboť přehlíží, že v uvedených rozhodnutích dovolací soud připustil, aby "věřitel zmocnil třetí osobu k vymáhání své pohledávky vlastním jménem, tedy formou tzv. nepřímého zastoupení", což tedy znamená, že v těchto předchozích případech Nejvyšší soud neargumentoval pouze tím, že mezi účastníky (resp. mezi žalobcem a osobou, která jej pověřila k vymáhání nároku) existoval speciální a na hmotném právu založený vztah, který odůvodňoval, aby konkrétní nároky žalobci vymáhali vlastním jménem na základě nepřímého zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, str. 4), ale akceptoval též obecnou možnost nepřímého zastoupení v občanském soudním řízení, nicméně toto pochybení dle názoru zdejšího soudu nedosahuje ústavní intenzity. Pro Ústavní soud je totiž podstatné, že uvedené případy byly řešeny v odlišném kontextu, tj. v kontextu již zrušené právní úpravy (zejména občanského zákoníku z roku 1964; Ústavní soud zde zohledňuje, že obecné soudy - byť poněkud nepřesně - spojují řešené otázky s věcnou legitimací, a tedy s oblastí hmotného práva). Z hlediska právní jistoty a řešení eventuálních budoucích případů je ovšem určující shora reprodukovaný závěr, že smluvně ujednaná procesní legitimace je nepřípustná, resp. že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řízení nepřípustné, přičemž výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem, tj. nelze je sjednat smluvně“. Konečně ÚS uzavřel, že„ namítá-li stěžovatelka zásah do ústavně zaručeného principu autonomie vůle, přehlíží, že předmět nyní posuzovaného případu, související s otázkou procesní legitimity, spadá do oblasti veřejnoprávní regulace, v níž se autonomie vůle, jakožto stěžejní zásada soukromého práva, uplatní toliko omezeně“.

31. Odvolací soud konstatuje, že nemá důvodů se od uvedených závěrů NS a ÚS odchylovat a ve svém rozhodnutí se o ně opírá s tím, že v rozporu s nimi není zásadně ani odborná literatura (srovnej např. Doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., Doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., Glosa: K rozhodnutí NS ohledně přípustnosti ujednání procesní legitimace, Zdroj: Bulletin advokacie č. 4/2023, rubrika Z judikatury, str. 51 - 55). Autoři článku se v něm vyjadřují k citovanému rozsudku NS ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 953/2022, který podrobují kritickému zhodnocení. Uzavírají, že„ Byť je argumentace NS v glosovaném rozhodnutí velmi kusá a sama o sobě není přesvědčivá, ve výsledku lze souhlasit s názorem, že procesní legitimaci české procesní právo připouští jen v případech zvláště upravených zákonem. Zdá se též, že by ujednání procesní legitimace mohlo být přípustné i v případech, kdy kromě souhlasu hmotněprávně oprávněného k vedení procesu má žalobce vlastní právní zájem na vedení řízení. Bez takové zákonné úpravy, resp. bez takového vlastního právního zájmu, tedy ujednání stran procesní legitimaci nemůže založit.“ 32. K hlavní odvolací námitce žalobkyně, podrobně žalobkyní rozebírané i při jednání odvolacího soudu dne 19. 7. 2023, odvolací soud uzavírá, že smluvní volnost účastníků občanskoprávních (soukromoprávních) vztahů je omezena (limitována) instituty veřejného práva v mezích stanovených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 23/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v daném případě prostřednictvím o. s. ř., ale ostatně i o. z. Ten ve svém ust. § 2455 a násl. limituje uvedenou smluvní autonomii tím, že za„ obstarání záležitosti“ nelze považovat podání žaloby přímo komisionářem jako žalobcem. Zásadně platí, že i hmotná práva lze uplatňovat (u soudu) jen způsoby, které veřejnoprávní předpisy umožňují.

33. V situaci, kdy se nejedná o výjimku stanovenou zákonem (§ 2466 o. z. či postoupení pohledávky dle § 1879 a násl. o. z.) a výjimečnost situace není dána ani tím, že by komitenti byli se svými tvrzenými nároky na náhradu újmy vůči žalovaným zásadně vyloučeni z možnosti podat žalobu, tedy že by jim hrozilo odepření spravedlnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že na straně žalobkyně není dána aktivní věcná (v daném případě tedy ani procesní) legitimace k podání uvedené žaloby, neboť komisionářská smlouva (smlouva o obstarání věci) sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektům nelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku, nadto soudní žalobou.

34. Ze všech uvedených důvodů tak žaloba není důvodná, a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud ji v plném rozsahu zamítl, aniž by se zabýval výší nároku žalobkyně.

35. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil (viz výrok I. tohoto rozsudku).

36. Pokud jde o nákladové výroky III. a IV. napadeného rozsudku, soud prvního stupně správně dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá (částečné zpětvzetí žaloby) o. s. ř. rozhodl, že je to žalobkyně, která je povinna zaplatit náklady řízení žalovaným, a správně rovněž stanovil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Nesprávně však stanovil výši těchto nákladů.

37. Tarifní hodnotou pro určení odměny advokáta je v daném případě jednak částka odpovídající majetkové újmě (dle předmětu řízení po jednotlivých změnách žaloby) dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“), a dále částka 50 000 Kč (nemajetková újma) dle § 9 odst. 4 písm. a) AT. V druhém případě odkazuje odvolací soud na usnesení NS ze dne 29. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 2060/2020-133, či usnesení NS ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Dle § 12 odst. 3 AT je tak celkovou tarifní hodnotou součet částky 50 000 Kč a částky majetkové újmy. Odměna za úkon právní služby je pak stanovena dle § 7 (v daném případě bod 6. nebo 7.) AT. Pro úplnost pak odvolací soud konstatuje, že nepovažuje za správný názor žalovaných, dle kterého by se částka 50 000 Kč měla násobit počtem osob, se kterými žalobkyně uzavřela komisionářskou smlouvu. Žalobkyně uplatňuje žalobní nárok jako jeden nárok na nemajetkovou újmu, a navíc svým jménem. Pro uvedený postup není tedy dán žádný důvod. Pokud pak jde o určení předmětu řízení, resp. tarifní hodnoty pro výpočet odměny za úkon právní služby (v daném případě z nároku na náhradu majetkové újmy), vycházel odvolací soud vždy z předmětu řízení, tak jak jej žalobkyně vymezila v rámci změny (rozšíření) žaloby, případně po částečném zpětvzetí žaloby, a tak jak byly s tímto rozšířeným (zúženým) předmětem řízení seznámeny obě žalované. Ty již totiž činily (resp. jejich právní zástupci) ten který úkon právní služby ve vztahu k tomuto rozšířenému či zúženému předmětu řízení. Dle odvolacího soudu je i spravedlivé, aby bylo vycházeno z této konkrétní výše předmětu řízení, když ani v jednom případě nedošlo v řízení k tomu, že by změna žaloby nebyla připuštěna, případně že by řízení nebylo částečně zastaveno.

38. Náklady řízení před soudem prvního stupně 1. žalované pak tvoří odměna za celkem 14 úkonů právní služby, a to za: -) převzetí a příprava zastoupení ze dne 9. 4. 2019 (č. l. 178) - odměna 52 580 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 20 584 000 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření ze dne 30. 4. 2019 (č. l. 185) - odměna 52 580 Kč (tarifní hodnota dtto) -) odvolání proti rozsudku pro uznání ze dne 3. 7. 2019 v doplnění podání ze dne 2. 8. 2019 a 30. 8. 2019 (č. l. 236) - odměna 54 260 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 24 769 000 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) replika ze dne 23. 9. 2019 (č. l. 329; k podání na č. l. 262) - odměna 58 940 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 36 530 400 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) účast při jednání Městského soudu v Praze dne 3. 10. 2019 (č. l. 377) - odměna 58 940 Kč (tarifní hodnota: dtto) -) vyjádření ze dne 18. 11. 2019 (č. l. 400; k podání na č. l. 359) - odměna 58 940 Kč (tarifní hodnota: dtto) -) vyjádření k dovolání žalobkyně ze dne 16. 3. 2020 v doplnění podání ze dne 6. 4. 2020 (č. l. 447) - odměna 60 140 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 39 469 200 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření k otázce místní příslušnosti soudu ze dne 17. 6. 2021 (č. l. 625) - odměna 61 100 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 41 856 200 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření k otázce věcné příslušnosti soudu ze dne 10. 8. 2021 (č. l. 633) - odměna 61 100 Kč (tarifní hodnota: dtto) -) vyjádření ke změně (rozšíření) žaloby ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 708) - odměna 61 980 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 44 119 200 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření, námitka podjatosti a odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2022 (č. l. 764) - odměna 61 980 Kč (tarifní hodnota: dtto) -) účast při jednání soudu prvního stupně dne 8. 2. 2023 - celkem 3 úkony právní služby - odměna 61 940 Kč x 3, tj. 185 820 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 44 044 800 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč); tj. celkem odměna ve výši 828 800 Kč Dále tyto náklady tvoří 14 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 4 200 Kč, cestovné za cestu na trase [obec] - [obec] k jednání soudu prvního stupně dne 8. 2. 2023 (celkem 128 km) ve výši 1067 Kč, náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 AT, tj. 800 Kč, 21 % DPH z částky 834 867 Kč ve výši 175 322,07 Kč, a zaplacený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ve výši 2 751 750 Kč (nesprávně vybrána částka 4 100 000 Kč; viz níže - odůvodněnívýroku IV. tohoto rozsudku), celkem tedy 3 761 939 Kč po zaokrouhlení.

39. Náklady řízení před soudem prvního stupně 2. žalované tvoří odměna za celkem 10 úkonů právní služby, a to za: -) převzetí a příprava zastoupení ze dne 14. 9. 2018 (č. l. 132) - odměna 50 340 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 15 035 000 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření ze dne 9. 10. 2018 (č. l. 136) - odměna 52 580 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 20 584 000 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření ze dne 31. 7. 2019 (č. l. 248; k výzvě Obvodního soudu pro Prahu 8) - odměna 54 260 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 24 769 000 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) účast při jednání Městského soudu v Praze dne 3. 10. 2019 (č. l. 377) - odměna 58 940 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 36 530 400 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření k otázce věcné příslušnosti soudu ze dne 9. 8. 2021 (č. l. 631) - odměna 61 100 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 41 856 200 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření ke změně (rozšíření) žaloby ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 657) - odměna 61 980 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 44 119 200 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč) -) vyjádření ze dne 18. 3. 2022 (č. l. 776) - odměna 61 980 Kč (tarifní hodnota: dtto) -) účast při jednání soudu prvního stupně dne 8. 2. 2023 - celkem 3 úkony právní služby - odměna 61 940 Kč x 3, tj. 185 820 Kč (tarifní hodnota: majetková újma - 44 044 800 Kč + nemajetková újma - 50 000 Kč); tj. celkem odměna ve výši 587 000 Kč Dále tyto náklady tvoří 10 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 3 000 Kč, cestovné za cestu na trase [obec] - [obec] k jednání soudu prvního stupně dne 8. 2. 2023 (celkem 128 km) ve výši 951 Kč, náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 AT, tj. 800 Kč, a 21 % DPH z částky 591 751 Kč ve výši 124 267,71 Kč, celkem tedy 716 019 Kč po zaokrouhlení.

40. Při určení výše cestovného vycházel odvolací soud z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu použitého vozidla, jakož i z vyhlášky č. 467/2022 Sb., v platném znění.

41. Odvolací soud ještě konstatuje, že neshledal důvodů pro krácení odměny právních zástupců žalovaných, tak jak bylo ze strany žalobkyně navrhováno. Ta poukazovala na skutečnost, že oba právní zástupci jsou ze stejné advokátní kanceláře a že některá jejich podání byla obsahově shodná, resp. podobná. Odvolací soud však zdůrazňuje, že každá ze žalovaných má právo na své právní zastoupení. Ust. § 12 odst. 4 AT, na které žalobkyně poukazovala, na daný případ nelze aplikovat, neboť řeší odlišnou situaci (zastupování vícero účastníků jedním advokátem). I pokud by pak některá písemná podání žalovaných byla podobná či shodná, je třeba zohlednit vnos toho kterého právního zástupce do sepisu tohoto podání s tím, že za tento úkon mu pak obecně náleží právo na odměnu dle AT, byť na něm mohlo být ze strany právních zástupců žalovaných spolupracováno. V daném případě se navíc jednalo o složitou věc s cizím prvkem, kdy by právní zástupce zejména 1. žalované mohl uplatňovat navýšení odměny dle § 12 odst. 1 AT, což však neučinil. Konečně pak odvolací soud konstatuje, že pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. neshledal žádných důvodů, a to ani v poměrech žalobkyně, ani v okolnostech případu. Pokud se žalobkyně rozhodla podat danou žalobu, musela tak činit s vědomím rizika neúspěchu ve věci (a to i z hlediska nedostatku aktivní věcné legitimace), tedy rizika, že ponese nejen své náklady řízení, ale že bude hradit i náklady řízení protistrany.

42. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn v napadeném výroku III. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 3 761 939 Kč, a v napadeném výroku IV. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 716 019 Kč; jinak byl v těchto výrocích dle § 219 o. s. ř. potvrzen (viz výrok I. tohoto rozsudku).

43. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byly opět plně úspěšné obě žalované (resp. žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení zpětvzetím žaloby - viz např. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně či usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2023, č. j. 13 C 100/2021-1005), a náleží jim proto právo na náhradu těchto nákladů vůči žalobkyni (§ 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Tarifní hodnotou pro určení odměny právních zástupců žalovaných v rámci odvolacího řízení byl součet částky 710 400 Kč (majetková újma) a částky 50 000 Kč (nemajetková újma), dle kritérií pro výpočet (včetně právní kvalifikace) jako shora, tedy částka 760 400 Kč. Odměna za úkon právní služby činí tak dle § 7 bod 6. AT částku 11 380 Kč.

44. Náklady každé ze žalovaných tvoří odměna jejího právního zástupce za 2 úkony právní služby po 11 380 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 19. 7. 2023) a odměna za 2 úkony právní služby ve výši ˝ (podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně do výroků ohledně náhrady nákladů řízení, účast při vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu dne 26. 7. 2023) po 5 690 Kč, tj. celkem odměna 34 140 Kč, 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 200 Kč, a 21 % DPH z částky 35 340 Kč ve výši 7 421,40 Kč, celkem tedy 41 761 Kč po zaokrouhlení.

45. Lhůtu k plnění této náhrady nákladů stanovil odvolací soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny a místo plnění k rukám právních zástupců žalovaných, kteří jsou advokáty, podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (viz výrok II. a III. tohoto rozsudku).

46. Konečně pak odvolací soud rozhodl výrokem IV. o vrácení části soudního poplatku, zaplaceného 1. žalovanou za odvolání proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 3. 2019, č. j. 25 C 191/2017-197, ve výši 1 345 112 Kč. Rozhodoval přitom dle ust. § 10 odst. 2 a § 10 odst. 10 a contrario zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen„ zákon o soudních poplatcích“). Jmenovaný soud vyzval 1. žalovanou k zaplacení poplatku ve výši 4 100 000 Kč za uvedené odvolání výzvou ze dne 16. 7. 2019 a 1. žalovaná poplatek v uvedené výši zaplatila dne 30. 7. 2019. Předmět řízení v době výzvy k zaplacení poplatku (ve vztahu k nároku přiznanému žalobkyni v této věci) činil a) 15 035 000 Kč (majetková újma) a b) 518 465 000 Kč (nemajetková újma). V případě nároku ad a) měl být tedy vyměřen poplatek dle položky 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu o soudních poplatcích) ve výši 5 %, tj. v částce 751 750 Kč. V případě nároku ad b) pak soudní poplatek činil dle položky 22 odst. 2 ve spojení s položkou 3 písm. b) Sazebníku soudních poplatků 1 %, při omezení dle § 6a odst. 7 zákona o soudních poplatcích však pouze částku 2 000 000 Kč Celkem měl být tedy vyměřen poplatek ve výši 2 751 750 Kč. V této výši jej také odvolací soud započítal do náhrady nákladů řízení, vzniklých 1. žalované před soudem prvního stupně. Ve vztahu k nároku další původní žalobkyně [právnická osoba] měl pak být vyměřen soudní poplatek ve výši 3 138 Kč (1 % z částky - nemajetkové újmy 213 800 Kč, tj. 2 138 Kč, a částka 1 000 Kč z majetkové újmy 6 200 Kč). Přeplatek soudního poplatku, vzniklý na základě nesprávného rozhodnutí soudu, ve výši 1 345 112 Kč (4 100 000 po odečtení částek 2 751 750 a 3 138), bude vrácen 1. žalované prostřednictvím soudu prvního stupně. Odvolací soud v tomto směru odkazuje rovněž na usnesení NS ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 870/2019, dle kterého„ o vrácení soudního poplatku zaplaceného na základě nesprávné výzvy soudu vydané podle § 9 odst. 1 nebo 2 zákona o soudních poplatcích rozhodne soud i bez návrhu; o zrušení takové výzvy nerozhoduje“.