25 Co 130/2020-948

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] Advokátní kancelář [příjmení] & [právnická osoba], identifikační [číslo] sídlem [adresa] o určení existence vlastnického práva a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva k odvolání žalobce a 1/ žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. ledna 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. února 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 22. července 2020, č. j. 11 C 7/2015-695 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. až VI. a VIII. až X., ve výrocích II. a III. doplňujícího rozsudku a ve výrocích II. a III. doplňujícího usnesení potvrzuje s tím upřesněním výroku I. rozsudku, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních parcel [číslo] pozemkových parcel [číslo] že žalobce je vlastníkem 1/2 pozemkových parcel [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek], a s tím upřesněním výroku IV. rozsudku, že se zamítá žaloba, kterou se prvá žalovaná domáhá určení, že je vlastnicí 1/4 stavebních parcel [číslo] pozemkových parcel [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek].

II. Ve výroku VII. se rozsudek okresního soudu zrušuje.

III. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.461 Kč a separovanou náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem určil, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních parcel [číslo] pozemků p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek] (výrok pod bodem I. výroku rozsudku okresního soudu); určil, že 1/ žalovaná je vlastníkem 1/4 pozemků p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek] (bod II.); zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že kromě vlastnictví 1/2 pozemků p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek], o němž bylo rozhodnuto ve výroku I. rozsudku, je vlastníkem další 1/2 pozemků p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek] (bod III.); zamítl žalobu, kterou se 1/ žalovaná domáhala určení, že je vlastníkem 1/4 stavebních parcel [číslo] pozemků p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek] (bod IV.); uložil 1/ žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 61.095,34 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (bod V.); dále rozhodl, že žalobce a 2/ žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod VI.); rozhodl, že 1/ žalovaná a 2/ žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod VII.); žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 79 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod VIII.); uložil 1/žalované povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 948 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod IX.) a 2/ žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 948 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod X.). V doplňujícím rozsudku ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, okresní soud doplnil výrok I. rozsudku (viz shora) tak, že zní: Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních parcel [číslo] pozemků p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek], a že žalobce je vlastníkem 1/2 pozemků p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek]. Ve svém doplňujícím usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695, ve výroku I. doplnil doplňující rozsudek ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, o výroky II. a III. v tom smyslu, že žádný z účastníků, ani stát nemají právo na náhradu nákladů řízení spojených s vyhlášením doplňujícího rozsudku, a ve výrocích II. a III. tohoto doplňujícího usnesení současně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení spojených s jeho vydáním žádnému z účastníků, ani státu.

2. Okresní soud v zevrubném odůvodnění rozsudku uvedl, že 1/ a 2/ žalované jsou sestry, žalobce je synem 2/ žalované. Rodiči žalovaných byli [jméno] [příjmení], zemřelá [datum], a [jméno] [příjmení], zemřelý [datum]. Druhá žalovaná nabyla v dědickém řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení, spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny. Pozůstalost po zemřelé [jméno] [příjmení], zahrnující i druhou ideální polovinu sporných pozemků, byla projednávána v řízení vedeném u [anonymizována tři slova] [obec], později bylo dědické řízení vedeno u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 23 D 934/98 (1/ žalovaná v dědickém řízení předložila závěť, která však, jak se zjistilo, nebyla psaná zůstavitelkou [jméno] [příjmení]). Dědické řízení bylo rozhodnutím [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, vypořádáno tak, že 2/ žalovaná nabyla po zůstavitelce mj. spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení a jejichž druhou polovinu již zdědila po otci; v té době byly v užívání [anonymizována dvě slova] – [anonymizována tři slova] ([anonymizována dvě slova]„ [anonymizováno]“) a [anonymizována tři slova]. Na tomto rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] byla vyznačena právní moc ke dni 12. 10. 1982. Prvá žalovaná až dne 11. 9. 1995 podala odvolání proti uvedenému rozhodnutí [anonymizována dvě slova] v [obec] a tvrdila vadné doručení; také začala aktivně vystupovat v rámci tohoto dědického řízení. Po opětovném rozhodování a zrušení rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. D 934/98-454, bylo dědictví po [jméno] [příjmení] vypořádáno tak, že 1/ a 2/ žalované se mj. staly vlastnicí každá ideální 1/4 sporných (i dalších) nemovitostí; zbývající ideální polovina patřila 2/ žalované již na základě dědění po otci. Druhá žalovaná však v dědickém řízení tvrdila, že spornou ideální část nemovitostí nabyla již vydržením, neboť byla od r. 1982 jejich oprávněnou držitelkou. V roce 1995 2/ žalovaná převedla i tento svůj spoluvlastnický podíl na žalobce. Ohledně části nemovitostí z pozůstalosti, které nebyly v užívání socialistických organizací, vedli účastníci spor o určení vlastnictví u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006; soud určil, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí, které nabyl od své matky, jež sporný spoluvlastnický podíl vydržela s tím, že její oprávněná držba se opírala o rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen„ Nejvyšší soud“ nebo„ dovolací soud“) ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky (dále jen„ Ústavní soud“) ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3567/16.

3. V nyní projednávané věci šlo o spor o určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly v r. 1982 a i později v užívání [anonymizována dvě slova]; k části pozemků svědčilo právo družstevního užívání sdružených pozemků [anonymizováno], lesní pozemky užívala státní [anonymizována dvě slova] na základě užívacího práva. Okresní soud se zabýval otázkou, zda se 2/ žalovaná, od které žalobce své právo odvozuje, chopila držby sporných pozemků a vydržela vlastnické právo k nim. Okresní soud citoval ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992; podmínky vydržení tedy posuzoval dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., protože k vydržení došlo po 1. 1. 1992 (vycházel přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. Cdo 1134, ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98, a ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98). Uzavřel, že v dané věci je u pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, u jejich části zapsáno duplicitní vlastnictví. Jako vlastník jejich 1/2 je zapsán žalobce. Oproti tomu jsou zapsány ohledně stejné 1/2 nemovitostí jako vlastnice obě žalované s tím, že každé náleží 1/4 celku. Žalobce je zapsán jako výlučný vlastník na základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1995, kterou uzavřel s 2/ žalovanou jakožto vlastnicí tzv. celých nemovitostí. Spoluvlastnické právo obou žalovaných je zapsáno na základě usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2013, č. j. D 934/98-454, vydaného v dědickém řízení týkajícím se pozůstalosti po [jméno] [příjmení]. Soud v tomto řízení musel vyřešit otázku konkurence těchto dvou nabývacích titulů. V tomto kontextu shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Držbu neměl za prokázanou jen v případě lesních pozemků, užívaných státní socialistickou organizací, proto žalobu ohledně nich zamítl a zčásti vyhověl vzájemnému návrhu 1/ žalované a určil její spoluvlastnictví; ohledně zemědělských pozemků v užívání zemědělského družstva vyhověl žalobě a zamítl vzájemný návrh 1/ žalované.

4. Okresní soud řešil otázku, zda na straně 2/ žalované došlo v době po 30. 8. 1982 do roku 1995 k vydržení vlastnického práva k podílu na předmětných nemovitostech, které původně patřily [jméno] [příjmení]. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu (bez uvedení data jeho vydání) pod č. j. 22 Cdo 181/2016-794, podle kterého vydržení i ve vztahu mezi dědici v průběhu dědického řízení je možné. Z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že může nastat situace, jako je v tomto případě, kdy si konkurují dva právní tituly, z nichž účastníci dovozují své vlastnické právo k daným nemovitostem (zde jednak darovací smlouva ve prospěch žalobce a předchozí vydržení vlastnického práva vs. oproti tomu později vydané rozhodnutí v dědickém řízení po [jméno] [příjmení]). Samotné rozhodnutí vydané v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] ještě neznamená, že by v průběhu tohoto dědického řízení nemohlo dojít jedním z dědiců k vydržení vlastnického práva k věci původně patřící do projednávaného dědictví. Přitom vypořádání v dědickém řízení se provádí podle stavu majetku ke dni úmrtí zůstavitele. Okresní soud dále odkázal na to, co uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653. Shrnul, že 2/ žalovaná byla na základě rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, které jí bylo doručeno a následně na něm byla vyznačena právní moc s datem 12. 10. 1982, oprávněna se domnívat (byla v dobré víře), že jí svědčí právní titul, na základě kterého je vlastnicí daných pozemků (části daných pozemků) a oprávněnou držitelkou těchto pozemků (podílu na pozemcích). Tato dobrá víra trvala minimálně až do konce srpna roku 1995, to jest do doby, kdy se 2/ žalovaná mohla dozvědět o tom, že 1/ žalovaná podala odvolání v rámci dědického řízení, týkajícího se pozůstalosti po [jméno] [příjmení], a že 1/ žalovaná (v uvedeném řízení v procesním postavení žalobkyně) podala proti své sestře – zde proti 2/ žalované (v procesním postavení žalované) žalobu u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 145/95 ve věci určení neexistence vlastnického práva žalované [jméno] [příjmení] k přesně označeným nemovitostem. Ohledně lesních pozemků p. p. [číslo] nebylo podle soudu prvního stupně doloženo, jak se 2/ žalovaná k těmto pozemkům do roku 1991 chovala. Druhá žalovaná do roku 1995, ani do doby, kdy uzavřela se žalobcem darovací smlouvu, nevydržela vlastnické právo k 1/2 p. p. [číslo] v k. ú. [část obce] a oprávněné držby se ujala nejdříve v roce 1991. Od této doby neuplynula do roku 1995, kdy 2/ žalovaná darovala i tento podíl žalobci, potřebná vydržecí doba 10 let. Jelikož 2/ žalovaná nebyla v době darování vlastnicí tohoto podílu, nemohla jeho vlastnictví ani platně převést na žalobce.

5. Okresní soud dále zmínil, že 1/ žalovaná dne 31. 8. 1995 podala žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Toto řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 145/95. Dne 1. 9. 1995 podala 1/ žalovaná u příslušného katastrálního úřadu návrh na provedení poznámky v katastru nemovitostí o tomto soudním řízení. Dne 11. 9. 1995 bylo doručeno Okresnímu soudu v Jičíně odvolání 1/ žalované proti rozhodnutí [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne 30. 8. 1982. Dne 13. 11. 1995 uzavřela 2/ žalovaná se žalobcem darovací smlouvu, kterou na něj převedla předmětné nemovitosti. Dne 8. 2. 1996 byla v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o řízení sp. zn. 5 C 145/95. Dne 19. 2. 1996 byl [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] doručen návrh na vklad vlastnického práva žalobce dle této darovací smlouvy. Podle okresního soudu v daném případě nelze říci, že by žalobce ke dni nabytí vlastnického práva byl v dobré víře o správnosti zápisu v katastru nemovitostí a o vlastnickém právu 2/ žalované, která na něj vlastnické právo převáděla. Ještě před tím, než byl podán návrh na vklad vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí, byl ke katastrálnímu úřadu podán návrh na zapsání poznámky o vedeném vlastnickém sporu k těmto nemovitostem. Tato poznámka byla zapsaná rovněž před tím, než byl podán návrh na vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí, a rovněž i v průběhu vkladového řízení bylo zřejmé, že 1/ žalovaná sporuje vlastnické právo k daným nemovitostem. Za této situace nelze podle okresního soudu souhlasit s tím, že by žalobce ve smyslu jím uváděných rozhodnutí Ústavního soudu v době, kdy měl nabývat vlastnické právo k předmětným podílům pozemků p. p. [číslo] jež 2/ žalovaná ve skutečnosti nevlastnila, byl v takové dobré víře, která by odůvodňovala závěr, že s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí mohl nabýt tyto části nemovitostí od 2/ žalované i v případě, že nebyla vlastníkem těchto nemovitostí.

6. Okresní soud současně poukázal na to, že ohledně duplicity vlastnictví k budově [adresa] v k. ú. [část obce] bylo mezi stejnými účastníky řízení vedeno u Okresního soudu v Jičíně řízení pod sp. zn. 11 C 123/2006. V rámci tohoto řízení rozhodoval odvolací soud, dovolací soud i Ústavní soud. I zde se řešila duplicita vlastnictví, která vznikla na základě stejných okolností jako nyní řešená duplicita. I zde řešily soudy konkurenci stejných nabývacích titulů, a to rozhodnutí o vypořádání dědictví oproti vydržení vlastnického práva 2/ žalovanou a darování žalobci. Podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), musely být otázky, které již byly řešeny v rámci řízení pod sp. zn. 11 C 123/2006 (například otázka, zdali lze vydržet mezi dědici), posouzeny stejně.

7. Protože žalobce byl v řízení téměř zcela úspěšný, byla mu podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), vůči 1/ žalované přiznána náhrada 1/2 nákladů spojených s tímto řízením. Nárok na náhradu nákladů vůči 1/ žalované byl přiznán ve výši 1/2, jelikož druhou polovinu by měla hradit žalobci 2/ žalovaná, proti které žalobce také podal žalobu. Vůči 2/ žalované se však žalobce náhradového práva vzdal, proto ve vztahu mezi žalobcem a 2/ žalovanou nebylo náhradové právo přiznáno žádnému z účastníků. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a dle úspěchu v řízení uložil okresní soud každému z účastníků povinnost nahradit státu na nákladech řízení jednu poměrnou část jím nesených nákladů.

8. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním žalobce a 1/ žalovaná.

9. Odvolání žalobce směřovalo proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu. Žalobce měl za to, že vedle jedné poloviny pozemků p. p. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek] (dále jen„ lesní pozemky“), je vlastníkem i další 1/2 těchto lesních pozemků, tedy v souhrnu – že je jejich vlastníkem výlučným. Pro tento závěr dle žalobce svědčí hned dva samostatné důvody, z nichž každý by mohl obstát sám o sobě. Oprávněným držitelem lesních pozemků byla po celou rozhodnou dobu žalobcova matka – 2/ žalovaná, byť tyto pozemky byly v užívání [anonymizována dvě slova] podle zákona č. 61/1977 Sb. (což bylo uvedeno i v dědickém rozhodnutí z r. 1982). Druhá žalovaná lesní pozemky darovala žalobci dne 13. 11. 1995, když podle stavu v katastru nemovitostí byla jejich výlučnou vlastnicí a když již uplynula vydržecí doba 10 let trvání oprávněné držby. Držitelem pozemků byla přitom právě 2/ žalovaná, která byla [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] považována za výlučného vlastníka a takto s ní bylo i nakládáno. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 2676/2008. Není tak správný názor okresního soudu, že ohledně lesních pozemků nebylo prokázáno, že by se 2/ žalovaná ujala jejich držby před r. 1991. Ohledně uchopení se držby pozemků, které byly v rozhodné době v užívání [anonymizována dvě slova], odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, z jehož odůvodnění připojil rozsáhlou citaci s důrazem na názor, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Žalobce dále uvedl, že 2/ žalovaná v souladu s dědickým rozhodnutím vydaným v pozůstalostním řízení po [jméno] [příjmení] zaslala 1/ žalované částku, odpovídající jejímu dědickému podílu; v důsledku nepřebírání částky 1/ žalovanou tak 2/ žalovaná činila opakovaně. V každém případě 2/ žalovaná dědictví přijala včetně lesních pozemků, 1/ žalovaná o vydání rozhodnutí v dědickém řízení věděla. Tímto symbolickým aktem došlo podle žalobce k uchopení držby ze strany 2/ žalované, která tak byla od 12. 10. 1982 v dobré víře, že je výlučným vlastníkem lesních pozemků. Jednalo se o pozemky v užívání [anonymizována dvě slova]; k uchopení držby tak docházelo zmíněným symbolickým aktem, jak je uvedeno v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobce dále zevrubně zopakoval argumentaci předestřenou již v prvostupňovém řízení. Vyjádřil přesvědčení, že v době, kdy byla uzavřena darovací smlouva mezi ním a 2/ žalovanou a byl podáván návrh na její vklad do katastru nemovitostí, nebyl důvod ověřovat stav v katastru nemovitostí, žalobce byl v dobré víře. Žalobce nebyl účastníkem předmětného dědického řízení ani řízení dovolacího, které v něm proběhlo. Odvolatel se dovolával ustanovení § 243d o. s. ř. s tím, že rozhodnutím vydaným v dědickém řízení po rozhodnutí dovolacího soudu nemohou být dotčeny jeho právní vztahy, tedy ani jeho vlastnické právo k lesním pozemkům. Výlučným vlastníkem lesních pozemků se tak stal i v teoretickém případě, kdy by 2/ žalovaná předmětné pozemky dříve nevydržela. Žalobce navrhl rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. změnit tak, že bude určeno jeho výlučné vlastnictví lesních pozemků.

10. Odvolání 1/ žalované proti rozhodnutí soudu první instance je zachyceno postupně ve více podáních, a sice: a/ v prvním podání ze dne 9. 3. 2020 založeném na č. l. 665 spisu, obsahujícím vymezení rozsahu odvolání (odvolání 1/ žalované směřovalo proti výrokům pod body označenými ad I. a ad IV., jakož i proti všem s nimi spojeným výrokům) a odvolacích důvodů; b/ v doplnění odvolání ze dne 10. 4. 2020 založeném na č. l. 675 spisu, v němž je rozsudku okresního soudu vytýkána nepřezkoumatelnost rozhodnutí, vadné hodnocení důkazů, nesprávnost skutkových závěrů, nesprávnost právního posouzení, chyba, že pozemek [parcelní číslo] je lesní. Z přesně uvedených osmi důkazů má podle 1/ žalované vyplývat, že držbu vykonávala ona sama a nemohla ji tudíž vykonávat 2/ žalovaná. Citována jsou různá rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, týkající se vydržení, 1/ žalovanou je zopakována argumentace, že usnesení o vypořádání dědictví je závazné a nelze jej v tomto řízení tedy přezkoumávat. Opakován je též argument, že usnesení státního notářství nepostačuje pro závěr ohledně uchopení držby. Prvá žalovaná uvedla, že ze šesti přímých důkazů vyplývá, že již od 22. 8. 1974 jednala s pracovníky [anonymizována dvě slova], jedná se o: -) protokol sepsaný [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum] ve věci projednání dědictví po [anonymizováno]. [příjmení] (č. l. 526 spisu), neboli soupis aktiv a pasiv zůstavitelky; -) dopis 1/ žalované adresovaný [anonymizováno 6 slov] [obec] (pozn. odvolacího soudu: okresní soud chybně uvedl„ [anonymizováno] [obec]“, viz č. l. 285 spisu); -) odpověď [anonymizována tři slova] v [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 31. 10. 1974 (č. l. 285 spisu); -) dopis 1/ žalované adresovaný [anonymizována dvě slova] ze dne 25. 3. 1975 (pozn. odvolacího soudu: okresní soud nesprávně uvedl„ 29. 3. 1975“, včetně podacího lístku ze dne 6. 4. 1975, viz č. l. 286 spisu); -) dopis 1/ žalované ze dne 25. 3. 1975 adresovaný [anonymizována dvě slova], odeslaný na vědomí [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] ke sp. zn. D 982/74 spolu s podacím lístkem (datum podání k poštovní přepravě 6. 4. 1975); -) dopis 1/ žalované [příjmení] [jméno] z 12. 1. 1977 (pozn. odvolacího soudu: správně má být„ 1978“) včetně doručenky (č. l. 287 spisu). Okresní soud k těmto důkazům pouze konstatoval, že je zahrnul mezi důkazy, blíže je nehodnotil. Dále 1/ žalovaná poukázala na: -) přípis [příjmení] [příjmení] [jméno] spolu s obálkou, odeslanou na začátku dubna r. 1990 na adresu trvalého bydliště 1/ žalované a -) doklad o zaplacení domovní daně na r. 1990. K těmto důkazům okresní soud v bodě [číslo] odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že 1/ žalovaná zaplatila domovní daň za dům [adresa], neuvedl však, k jakému skutkovému zjištění na základě těchto provedených důkazů dospěl. c/ třetím podáním učiněným 1/ žalovanou v odvolacím řízení je další doplnění odvolání ze dne 2. 10. 2020 (č. l. 705 spisu), které obsahuje výtku procesní povahy, týkající se formulace výroku přezkoumávaného rozhodnutí spolu s návrhem na vydání dalšího doplňujícího rozsudku; d/ čtvrtým podáním v odvolacím řízení, které 1/ žalovaná učinila dne 6. 9. 2020 (č. l. 710 -716 spisu), je další doplnění odvolání, ve kterém 1/ žalovaná znovu zdůrazňuje závaznost rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, opakuje argumentaci a námitky uvedené v prvním doplnění jejího odvolání, ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] namítá vadné hodnocení důkazů, když ani ohledně tohoto pozemku nebylo prokázáno, že se 2/ žalovaná chopila jeho držby. Vytýká dále vadné hodnocení přesně uvedených důkazů, a sice: -) svědeckých výpovědí [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], které byly označeny jako svědecké, ačkoliv v tomto řízení nebyly uvedené osoby jako svědci slyšeny, -) písemného potvrzení vydaného [stát. instituce], z něhož okresní soud vypustil část, podle které 1/ žalovaná pečuje o dům [adresa] a i přilehlé pozemky na [anonymizováno], a to od smrti své matky, péče ostatních sourozenců nebyla potvrzena, -) listiny označené jako„ prohlášení“, zmiňované v bodu 43. odůvodnění rozsudku okresního soudu, když toto prohlášení nemá podle 1/ žalované žádnou vypovídací hodnotu k období r. 1982 - 1992, obsah je nevěrohodný a je v rozporu s jinými provedenými důkazy, když toto prohlášení bylo sepsáno na základě informací a dokladů organizací, které vznikly až po 1. 1. 1992 a k předchozímu období tak nejsou způsobilé se věrohodně vyjadřovat, když se nejedná o právní nástupce žádného subjektu, když nebyl předložen originál listiny a když listina byla do spisu jičínského okresního soudu pod sp. zn. 11 C 123/2016 založena 15. 2. 2007 a přitom je opatřena datem 11. 2. 2008, -) dopisu [právnická osoba] [právnická osoba] ze dne 12. 1. 2000, který nebyl nikým navržen, -) výpovědi [jméno] [příjmení] – bratra žalovaných, ohledně jehož sdělení byla vynechána část, -) ústřižků složenek (č. l. 539 spisu), když není správný závěr okresního soudu, že není zřejmý účel plateb [jméno] [příjmení] v r. 1994 (370 Kč) a v r. 1995 (629 Kč) Finančnímu úřadu v [obec]. Prvá žalovaná připojila zevrubné vysvětlení k oběma platbám se závěrem, že zaplatila finančním úřadem vypočtenou daň z nemovitostí za léta 1994 a 1995. Znovu je zde odvolatelkou zdůrazňováno, že držby nemovitostí se fakticky ujala jen 1/ žalovaná, znovu byla zpochybněna existence dohody uzavřené po r. 1982 mezi 1/ a 2/ žalovanými, zpochybněny byly závěry učiněné v řízení pod sp. zn. 11 C 123/2006. Prvá žalovaná se současně vyjádřila k části odvolání podaného žalobcem, když uvedla, že žalobce se nemůže úspěšně dovolávat ochrany podle ust. § 243d, resp. § 243g o. s. ř., neboť podle ní účinky absolutní neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalobcem a 2/ žalovanou (ve vztahu k 1/2 nemovitostí) nastaly již před 24. 10. 1997, konkrétně dne 19. 2. 1997. Dovolací řízení nemělo žádný vliv na žalobcem tvrzený vztah ke spornému spoluvlastnickému podílu; e/ v pátém podání učiněném v odvolacím řízení 1/ žalovanou dne 9. 10. 2020 (č. l. 721 spisu) 1/ žalovaná výslovně shrnula odvolací námitky s tím, že okresnímu soudu je vytýkána nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, vadné hodnocení důkazů, opomenutí závaznosti rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, přehlédnutí absence uchopovacího aktu 2/ žalované jakožto předpokladu držby a vydržení a vadné hodnocení důkazů z důvodu porušení zásady přímosti – tedy použití svědeckých výpovědí z jiných řízení; f/ v šestém podání učiněném v následném (v pořadí druhém) odvolacím řízení 1/ žalovanou dne 15. 3. 2022 (č. l. 879 - 887 spisu) doplnila 1/ žalovaná stávající argumentaci, citovala z rozhodnutí dovolacího soudu, zopakovala a rozvedla argumentaci ohledně její držby sporných pozemků v rozhodné době, připojila judikaturu ohledně předpokladů vydržení s akcentem na potřebu uchopení držby. Reagovala dále na závěry Nejvyššího soudu ohledně obvyklého běhu věcí při posuzování skutečností s uplynutím dlouhého časového odstupu. Podrobně se věnovala hodnocení listiny odeslané [anonymizováno] [příjmení] a v té souvislosti i znaleckým posudkem, kterým navrhovala v prvostupňovém řízení provést důkaz. Stručně dále uvedla i to, co blíže rozvedla v následujícím podání (srov. níže); g/ v sedmém podání učiněném v odvolacím řízení 1/ žalovanou opět dne 15. 3. 2022 (č. l. 888 - 891 spisu) se 1/ žalovaná vyjádřila k žalobcovu doplnění odvolání, učiněném jím po vydání rozhodnutí dovolacího soudu. Výroky rozsudku okresního soudu označené body II. a III. měla za správné, když žalobce ohledně lesních pozemků neunesl důkazní břemeno, přes poučení ze strany okresního soudu svá tvrzení neprokázal. Podle 1/ žalované na žalobce nedopadá ochrana vyplývající z § 243d o. s. ř. a nelze na něj ani nahlížet jako na dobrověrného nabyvatele; h/ v osmém podání učiněném v odvolacím řízení 1/ žalovanou dne 16. 3. 2022 (č. l. 916 - 918 spisu) 1/ žalovaná navrhla připuštění změny žaloby v důsledku revize katastru nemovitostí, když došlo ke sloučení některých pozemků a změně jejich označení. Uvedla dále, že v důsledku reakce katastrálního úřadu na rozsudek okresního soudu ve spojení s předchozím rozsudkem odvolacího soudu je v současné době v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník pozemků evidován žalobce, přestože byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V té souvislosti 1/ žalovaná uvedla, že v důsledku rozporu stavu evidovaného v katastru nemovitostí se skutečným stavem právním má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zatímco žalobce naléhavý právní zájem nemá.

11. Žalobce se k odvolání 1/ žalované vyjádřil v podáních ze dne 27. 4. 2020 (č. l. 682), ze dne 13. 10. 2020 (č. l. 729) a po rozhodnutí vydaném Nejvyšším soudem v podání ze dne 20. 12. 2021 (č. l. 846). V těchto podáních žalobce uvedl, že ohledně zemědělských pozemků považuje rozhodnutí okresního soudu za správné. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání 1/ žalované uvedl, že s jejím odvoláním nesouhlasí. Navrhl, aby výroky rozsudku okresního soudu napadené odvoláním 1/ žalované byly potvrzeny; v tomto rozsahu se tedy s rozsudkem okresního soudu ztotožnil. Uvedl, že 1/ žalovaná přednáší stejnou argumentaci jako v řízení vedeném u jičínského okresního soudu pod sp. zn. 11 C 123/2006, když v daném řízení argumentaci 1/ žalované neuznaly soudy všech stupňů soudní soustavy České republiky a neuznal ji ani Ústavní soud. Žalobce připojil rozsáhlou citaci z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. j. 22 Cdo 181/2016-794, vydaného v této věci. Není tak správný paušální závěr 1/ žalované, že v průběhu dědického řízení není vydržení pojmově možné. Právní předchůdkyně žalobce – 2/ žalovaná disponovala domnělým právním titulem (dědickým rozhodnutím z r. 1982), na základě kterého k vydržení dojít mohlo a také došlo. Žalobce odkázal i na přesně uvedenou komentářovou literaturu s tím, že pokud určitá osoba patří do okruhu dědiců, pak to neznamená, že by v době do rozhodnutí o vypořádání dědictví byla oprávněným držitelem aktiv dědictví. V tomto, jakož i v předchozím – dříve zmíněném – řízení bylo prokázáno, že 1/ žalovaná některé z předmětných nemovitostí užívala po předchozí dohodě s 2/ žalovanou k dočasným rekreačním účelům. Nejednalo se o oprávněnou držbu, nýbrž o pouhé užívání. To vyplynulo i z výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Prvá žalovaná měla vždy prokazatelně k dispozici dostatek informací, které její dobrou víru nepřipouští. Není pravdou, že by soud prvního stupně založil počátek vydržecí doby extrémně nesprávně a v rozporu s judikaturou. Prvostupňový soud neuvedl ve svém rozhodnutí, že by rozhodnutí státního notářství bylo samo o sobě způsobem uchopení držby. Žalobce odcitoval body 64. a 65. odůvodnění rozsudku okresního soudu. Dodal, že 1/ žalovanou uváděná judikatura není ve vztahu k pozemkům užívaným v rozhodné době ze strany [anonymizována dvě slova] relevantní. Žalobce odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, a sice na jeho rozhodnutí ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2567/2019, z jehož odůvodnění připojil rozsáhlou citaci, stejně jako z rozhodnutí téhož soudu pod sp. zn. 22 Cdo 5107/2014 a sp. zn. 22 Cdo 1824/2004. Ohledně platby vypořádacího podílu podle dědického rozhodnutí z r. 1982 žalobce přednesl dříve již uplatněná tvrzení – tedy, že 2/ žalovaná se chovala v souladu s dědickým rozhodnutím, avšak 1/ žalovaná záměrně nepřebírala poštu. Stran pozemku [parcelní číslo] v [anonymizováno] [část obce] žalobce uvedl, že žalobě má být vyhověno dle jeho přesvědčení ohledně všech lesních pozemků. Daný pozemek byl dříve součástí pozemku p. [číslo] který byl celý evidován jako orná půda a byl i předmětem nájemní smlouvy uzavřené mezi 2/ žalovanou a zemědělským družstvem. Nejednalo se o pozemek vydávaný 2/ žalované [příjmení] [anonymizována dvě slova]. K rozdělení pozemku [parcelní číslo] došlo až poté, co celý tento pozemek nabyl žalobce na základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1995 a rozdělení původního pozemku proto nemá pro tento spor žádný význam.

12. V podání, učiněném po vydání rozsudku Nejvyššího soudu, z tohoto rozsudku, resp. z jeho odůvodnění žalobce rozsáhle citoval, zdůraznil určité pasáže a rekapituloval jeho závěry. Upozornil, že podle rozsudku Nejvyššího soudu není úvaha okresního soudu o tom, že držitelkou pozemků v užívání [anonymizováno] byla 2/ žalovaná, zjevně nepřiměřená. Zdůraznil dále, že o spoluvlastnickou držbu ze strany 1/ žalované mohlo jít pouze do doby vydání rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví r. 1982. Žalobce zopakoval svůj skutkový přednes a právní argumentaci, a to i ve vztahu k vědomosti 1/ žalované o průběhu dědického řízení po [jméno] [příjmení], nemožnosti dobré víry na straně 1/ žalované po vydání dědického rozhodnutí z r. 1982. Žalobce se současně vyjádřil k některým provedeným důkazům, a to k : -) pozvánce na schůzi vlastníků pozemků, konané dne 27. 9. 1991 [anonymizována dvě slova], a související obálce, když upozornil, že tato pozvánka nebyla zcela jistě určena 1/ žalované, které nebyla adresována; ve skutečnosti byla určena 2/ žalované, která byla na obálce označena svým dívčím jménem. Takovému jednání 1/ žalované by podle žalobce neměla být poskytována právní ochrana, -) dopisu 1/ žalované ze dne 20. 9. 1991, kdy žalobce znovu uvedl, že sporuje jeho pravost, 1/ žalovaná vůbec neprokazuje jeho doručení adresátovi, -) dopisu ze dne 13. 9. 1990, který měla 1/ žalovaná zaslat 2/ žalované (zde žalobce připojil stejnou námitku; tento dopis navíc 1/ žalovaná nepředložila v předchozím řízení, vedeném pod sp. zn. 11 C 123/2006; podle žalobce se jedná o důkazy bez důkazní hodnoty), -) výslechu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (žalobce poznamenal, že se jedná o syna 1/ žalované a bratra její právní zástupkyně [anonymizováno] [příjmení], a již proto je důkazní význam jeho výpovědi velmi omezený). Žalobce dále upozornil, že 1/ žalovaná v průběhu řízení založila do spisu i údajnou závěť, kterou měl sepsat otec 1/ a 2/ žalovaných [jméno] [příjmení]. Již v minulosti přitom 1/ žalovaná předkládala závěť, která se ukázala jako zfalšovaná; i v případě nyní předkládané závěti, doložené cca 50 let po úmrtí [jméno] [příjmení], se podle žalobce jedná o zjevný padělek. Ve vztahu k hodnocení důkazů žalobce uvedl, že by mělo být přihlédnuto k dlouholeté nečinnosti 1/ žalované, která by s ohledem na okolnosti případu měla být tím, kdo prokazuje, že se věci nestaly obvyklým způsobem – tedy, že se 2/ žalovaná po potvrzení nabytí dědictví v r. 1982 neujala držby pozůstalosti (jež je věcí hromadnou). Žádný důkaz, který by tento obvyklý chod věcí přesvědčivě vyvrátil, proveden nebyl. Žalobce dále vymezil předmět řízení do tří kategorií pozemků. V prvé řadě zmínil zahradu u domu [adresa] v obci [část obce], tedy pozemek [parcelní číslo], který nebyl v užívání [anonymizováno] ani [anonymizována dvě slova]. Jednalo se o zahradu užívanou spolu s domem [adresa]. Ohledně tohoto pozemku se podle žalobce uplatní ust. § 13 o. z. a režim tohoto pozemku by tak měl sdílet režim samotného domu, jak o něm bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006. Danou zahradu sice 1/ žalovaná občas užívala k rekreačním účelům, dělo se tak ale po dohodě uzavřené mezi žalovanými. Takto byla věc doposud soudy posuzována, přičemž existence dohody byla mj. potvrzována výpovědí bratra žalovaných [jméno] [příjmení]. To, že 1/ žalovaná považovala 2/ žalovanou a následně žalobce za výlučné vlastníky nemovitostí, je prokazováno i tím, že jim po určitou dobu za užívání předmětných nemovitostí hradila nájem 1.000 Kč měsíčně. Do druhé kategorie patří pozemky v užívání družstva. Ve vztahu k těmto pozemkům byla po celou rozhodnou dobu 2/ žalovaná jejich oprávněným držitelem, pozemky byly v užívání [anonymizována dvě slova], se sídlem ve [obec], které se následně transformovalo, a v r. 1993 vzniklo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [část obce]. Následně byla založena společnost [právnická osoba], která předmětné nemovitosti užívá v současné době. I ohledně těchto nemovitostí se v určitém rozsahu podle žalobce jedná z hlediska skutkového i právního o velmi podobné řízení, jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006. Ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] žalobce uvedl, že i tento pozemek, evidovaný sice v užívání družstva, souvisel bezprostředně s nemovitostí [adresa] v obci [část obce] a tedy i ve vztahu k tomuto pozemku se uplatní závěry zmíněné dříve ve vztahu k pozemku [parcelní číslo]. K námitkám 1/ žalované ohledně počátku běhu vydržecí doby žalobce zdůraznil, že okresní soud neuvedl, že by rozhodnutí státního notářství bylo samo o sobě způsobem uchopení držby. Poukázal přitom na body 63. a 65. odůvodnění prvostupňového rozsudku, které citoval, a odkázal i na část odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Prvou žalovanou uváděná judikatura není podle žalobce v této věci relevantní, sám žalobce pak citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2567/2019, a z dalších přesně označených rozhodnutí. Ve vztahu k tzv. lesním pozemkům – tedy k poslední kategorii žalobce uvedl, že tyto pozemky byly předmětem dědického řízení po [jméno] [příjmení], 2/ žalovaná o nich věděla, celé dědictví přijala, přičemž tyto pozemky byly výslovně uvedeny v rozhodnutí státního notářství ze dne 30. 8. 1982, sp. zn. D 982/74, na kterém bylo vyznačeno datum nabytí právní moci dnem 12. 10. 1982. Od tohoto data byla 2/ žalovaná v dobré víře o tom, že je výlučným vlastníkem těchto pozemků, a to ve spojení s rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] ze dne 21. 11. 1966, sp. zn. D 1223/65, kterým zdědila již dříve ideální 1/2 těchto nemovitostí po otci. Druhá žalovaná se následně chovala v souladu s rozhodnutím státního notářství a zaslala 1/ žalované částku odpovídající jejímu dědickému podílu, snažila se o to opakovaně. Podle přesně uvedené judikatury se dotčená osoba držby pozemků užívaných [anonymizováno] chopila symbolickým aktem – registrací smlouvy státním notářstvím; v případě, kdy nabývacím titulem nebyla smlouva, pak se této držby dotčená osoba podle žalobce chopila rozhodnutím státního notářství o vypořádání dědictví. Symbolickou povahu uchopení držby nabyvatelem ostatně zmiňuje i dovolací soud, který připomíná i komplikovanost věci v důsledku dlouhé doby, která uplynula od potvrzení nabytí dědictví 2/ žalované. Žalobce dále znovu uvedl, že v době, kdy uzavíral darovací smlouvu s 2/ žalovanou – tedy 13. 11. 1995, byla jako výlučný vlastník všech předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí evidována 2/ žalovaná, v katastru nebyla zapsána ani žádná poznámka o soudním řízení. Stejné skutečnosti pak vyplývaly z podkladů opatřených znalcem. Až následně v průběhu vkladového řízení o této darovací smlouvě bylo účastníkům vkladového řízení oznámeno, že 1/ žalovaná zpochybňuje vlastnické právo 2/ žalované. To však nemění nic na tom, že žalobce a 2/ žalovaná jednali při uzavírání darovací smlouvy v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra by měla být chráněna. Žalobce pak znovu poukázal na ust. § 243d o. s. ř. ve znění platném v době, kdy probíhalo předmětné dovolací řízení (tedy pravidlo uvedené v současném znění v § 243g odst. 2 o. s. ř.). Žalobce nebyl účastníkem předmětného dědického řízení ani účastníkem řízení dovolacího a jeho právní vztahy tak nemohou být dotčeny rozhodnutím dovolacího soudu vydaného v dědickém řízení. Žalobce nesouhlasil s názorem prvostupňového soudu, podle kterého bylo posledně zmíněné procesní ustanovení respektováno tím, že žalobce byl nadále zapsán jako výlučný vlastník pozemků v katastru a že byl proveden tzv. duplicitní zápis vlastnického práva. Žalobce se dále vyjádřil k některým námitkám uváděným 1/ žalovanou. Ve shodě s okresním soudem přitom měl pro toto řízení za nepodstatné listiny, vztahující se k období před r. 1982. Uvedl, že 1/ žalovaná uvádí řadu nepravdivých tvrzení. To se týká kupř. platby dědického podílu a data uzavření darovací smlouvy. Žalobce dodal, že znalecký posudek založený do spisu 1/ žalovanou se týká pozvánky na schůzi vlastníků, konanou dne 27. 9. 1991, a související obálky. Zopakoval dříve již uvedené výhrady proti tomuto důkazu a uvedl, že důkaz znaleckým posudkem by byl zcela nadbytečný, neboť prokazování stáří této pozvánky nemělo pro řízení žádný význam a mezi účastníky nebylo sporné. Okresní soud svůj postup v tomto ohledu vysvětlil v bodech 55. a 63. odůvodnění rozsudku, o opomenutý důkaz se tedy nejedná. Prvou žalovanou zmiňovaní svědci byli slyšeni v předchozím řízení vedeném mezi stejnými účastníky. V nynějším řízení účastníci souhlasili k dotazu soudu se čtením těchto výpovědí, nikdo z účastníků nenavrhoval opakovaný výslech svědků. Nyní vznášené námitky 1/ žalované tak žalobce považuje za účelové. K prohlášení [právnická osoba] [právnická osoba], ze dne 11. 2. 2008 žalobce uvedl, že od počátku běhu vydržecí doby byly pozemky v užívání [anonymizována dvě slova]. Po společenských změnách v r. 1989 došlo k transformaci a v r. 1993 vzniklo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [část obce]. Následně pak byla založena posledně uvedená akciová společnost, která nemovitosti užívá v současné době. Druhá žalovaná je členkou [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [část obce] a zároveň akcionářkou [právnická osoba] Všechny uvedené subjekty byly úzce majetkově i personálně propojeny, postupně hospodařily na předmětných pozemcích a působily v totožných prostorách. Společnost [právnická osoba], proto disponuje informacemi a doklady i z doby před vlastním vznikem. Zmíněné prohlášení z r. 2008 je zcela v souladu s dopisem téže společnosti ze dne 12. 1. 2000, který následoval žádosti notáře projednávajícího dědictví. O jeho objektivitě tak nemůže být pochybnost. Obě prohlášení jsou v souladu i s obvyklým během událostí, které popisuje dovolací soud. Dopis ze dne 12. 1. 2000 je součástí dědického spisu po [jméno] [příjmení], kterým okresní soud prováděl důkaz. K námitce 1/ žalované žalobce doplnil, že soud může provádět i jiné než účastníky navržené důkazy. K námitce 1/ žalované ve vztahu k lesním pozemkům, opírající se o ust. § 3 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění platném ke dni 12. 10. 1982, žalobce uvedl, že povinnost v daném ustanovení zakotvenou měl pouze uživatel lesních pozemků, nikoliv jejich vlastník. Předmětné lesní pozemky byly v dané době v užívání [anonymizována dvě slova] a na 2/ žalovanou proto toto ustanovení nedopadalo. Na podporu tohoto svého výkladu žalobce citoval ust. § 4 odst. 1, § 8 písm. a/ a § 10 odst. 6 posledně zmíněného zákona.

13. V dalším podání učiněném v odvolacím řízení dne 30. 3. 2022 (č. l. 932 - 940 spisu) žalobce reagoval na doplňující podání 1/ žalované, označené shora pod písmeny f/, g/ a h/. V podstatě zopakoval dříve uvedenou argumentaci, rozvedl ji ve vztahu k tvrzení 1/ žalované, že 2/ žalovaná nevyplatila vypořádací podíl dle dědického rozhodnutí z r. 1982, že mezi žalovanými nebyla uzavřena dohoda opravňující 1/ žalovanou užívat nemovitost se zahradou; žalobce dále vysvětloval, proč 2/ žalovaná nehradila domovní daň a proč nedošlo po vydání rozhodnutí v r. 1982 k zapsání do evidence nemovitostí. Ve zbytku žalobce zopakoval, z převážné části doslova, dříve již přednesená tvrzení a argumenty.

14. Druhá žalovaná se připojila ke stanovisku žalobce.

15. Na tomto místě se sluší uvést, že o odvoláních žalobce a 1/ žalované rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735, kterým potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a IV., změnil jej ve výrocích II. a III. tak, že zamítl žalobu, jíž se 1/ žalovaná domáhala určení, že je vlastnicí 1/4 pozemkových parcel [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], a současně určil, že žalobce je kromě 1/2 zmíněných parcel vlastníkem také jejich další jedné poloviny, rozhodl dále o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu. Za nedůvodnou měl námitku 1/ žalované v podobě nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu. Ve vztahu k namítanému nesprávnému hodnocení důkazů uvedl, že okresním soudem provedené hodnocení důkazů odpovídá ust. § 132 o. s. ř. a není důvod skutkové závěry okresního soudu revidovat. Zmínil dále ust. § 13 o. z. s tím, že argumentace 1/ žalované je shodná s argumentací, kterou uplatnila již v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006, a neshledal důvod odchylovat se od závěrů přijatých v daném řízení soudy všech stupňů a soudu Ústavního, a tedy revidovat závěr týkající se možnosti vydržení v průběhu dědického řízení. Výrokovou část přezkoumávaného rozhodnutí měl krajský soud za úplnou. Ohledně tzv. lesních pozemků pak vyšel z toho, že 2/ žalovaná již vlastnila 1/2 těchto pozemků, kterou zdědila po svém otci. Z tohoto hlediska neshledal správnými úvahy okresního soudu, že se nechopila držby (míněno zřejmě další 1/2 podílu) daných pozemků. Neshledal dále rozumný důvod pro odlišný přístup při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu ve vztahu k pozemkům tzv. polním a tzv. lesním. Neshledal ani důvod nevztáhnout judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se vydržení pozemků, na kterých hospodařilo zemědělské družstvo, i na pozemky, které užívaly [anonymizována dvě slova].

16. Rozsudek odvolacího soudu byl v rámci následného dovolacího řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zůstavitelka zemřela v r. 1974, 2/ žalované bylo nabytí dědictví potvrzeno v r. 1982 a v r. 2003 soud definitivně konstatoval, že právními nástupkyněmi zůstavitelky jsou obě žalované. Protože však podle dosavadních skutkových zjištění (k jejich zpochybnění dovolací soud přihlédnout nemohl) 1/ žalovaná až do r. 1995 výlučné vlastnické právo 2/ žalované nijak navenek nepopírala, není zjevně nepřiměřený závěr, že 1/ žalovaná nevykonávala vlastnickou držbu, a to přinejmenším proto, že chyběl navenek projevený držební úmysl. Jde však o to, zda držitelkou byla 2/ žalovaná. Ve vztahu k ust. § 13 o. z. dovolací soud uvedl, že v nyní projednávané věci jde o spor mezi stejnými účastníky jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006, žalobce a 2/ žalovaná opírají oprávněnou držbu 2/ žalované o stejný titul – rozhodnutí o vypořádání dědictví po předchůdkyni žalovaných. Je tu však zásadní rozdíl v právním režimu pozemků, které měly být předmětem držby a vydržení, neboť v nyní projednávané věci se jedná o pozemky sdružené do [anonymizováno] a užívané státní socialistickou organizací, zatímco v předchozím řízení šlo o nemovitosti užívacími právy [anonymizována dvě slova] nezatížené. Společný závěr pro tyto různé druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře 2/ žalované, že je nabyla děděním, nikoliv však již při posouzení otázky, zda a od kdy byla tato žalovaná držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací. Dovolací soud odvolacímu soudu vytknul, že se nezabýval námitkami 1/ žalované k závěrům o držbě a vydržení pozemků v užívání [anonymizováno], a neposuzoval ani držbu pozemků v užívání státní [anonymizována dvě slova]. Skutkové námitky, resp. námitky k hodnocení důkazů, pak přešel obecným konstatováním, patrně proto, že z hlediska jeho právního názoru nebyly významné. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu znovu je zvážit v dalším řízení. Nejvyšší soud v další části odůvodnění svého kasačního rozhodnutí zaujal stanovisko k držbě spoluvlastnického podílu ve vztahu k držbě celé věci se závěrem, že pokud je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě to neznamená, že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp. že se této držby nemůže chopit někdo jiný. Ve vztahu k rozdílu držby pozemku, ke kterému měla tzv. [anonymizována dvě slova] právo užívání, resp. ke kterému svědčilo jednotnému zemědělskému družstvu právo užívání sdružených pozemků, dovolací soud nepřisvědčil odvolacímu soudu v jeho závěru o totožnosti právního režimu držby. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud nedocenil, že předmětem řízení bylo určení vlastnického práva ke dvěma druhům pozemků s různým právním režimem. Šlo jednak o pozemky zemědělské, sdružené do užívání v [anonymizováno], jednak o pozemky lesní, které byly v užívání státní [anonymizována dvě slova]. Tyto pozemky byly předmětem držby vlastnického práva, která mohla od 1. 1. 1992 vyústit v nabytí vlastnického práva. Otázku držby pozemků, ke kterým svědčilo tzv. [anonymizována dvě slova] právo užívání podle předpisů přijatých před 1. 1. 1990, dovolací soud dosud neřešil. Práva vlastníků pozemků v užívání tzv. [anonymizována dvě slova] byla v době před r. 1990 velmi omezená, vlastníci měli v mnoha případech jen tzv. holé vlastnictví. Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby pozemků nabyvatelem mohlo být i symbolické. Tato držba mohla spočívat v tom, že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i přes užívání organizací zůstávala (záleží na konkrétním právním předpisu, o který se užívání opírá); přitom bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci. Dovolací soud zopakoval skutkový závěr prvostupňového soudu ve vztahu k chopení se držby 2/ žalovanou k pozemkům v užívání [anonymizováno], přičemž uzavřel, že úvaha okresního soudu, že držitelkou těchto pozemků byla 2/ žalovaná, není z hlediska uvedených skutkových zjištění zjevně nepřiměřená; upozornil současně, že 1/ žalovaná tato skutková zjištění v odvolání zpochybnila a odvolací soud její námitky nevypořádal. Držbou lesních pozemků se pak odvolací soud nezabýval vůbec. K ostatním dovolacím námitkám Nejvyšší soud uvedl, že to, že věc byla projednána v dědickém řízení, nemůže mít vliv na právo žalobce, který ji nabyl až po smrti zůstavitelky. I zde je jádro řešení otázky, zda 2/ žalovaná mohla věc vydržet; pokud ji vydržela, pak na její právo již nemohlo mít vliv pozdější rozhodnutí o vypořádání dědictví. Nejvyšší soud v této souvislosti 1/ žalované připomněl zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým). Jestliže zůstavitelka zemřela v r. 1974, v r. 1982 bylo vydáno dědické rozhodnutí a dovolatelka se začala zajímat o stav řízení až v r. 1995, pak i v případě, že by bylo možno přijmout její verzi, že o vydání rozhodnutí nevěděla, to byla její nečinnost, která umožnila oprávněnou držbu, opřenou o dědické rozhodnutí. V tomto směru tedy dovolací soud vycházel ze svého usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016. Dovolací soud dále uvedl, že podle jeho judikatury rozhodnutí o dědictví může být titulem, o nějž lze opírat oprávněnou držbu, což však pro vznik samotné držby, jakož i pro započetí běhu vydržecí doby nepostačuje, neboť vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se držitel ujme oprávněné držby, tedy začne v dobré víře s věcí nakládat jako s věcí vlastní. K posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle judikatury nutné vždy zjistit, zda a kdy se držitel ujal držby. Jde-li o držbu nemovitostí v užívání tzv. [anonymizována dvě slova], pak je třeba přihlédnout ke zvláštnostem vyvolaným povahou tohoto užívání. V tomto případě je věc komplikována dlouhou dobou, která uplynula od potvrzení nabytí dědictví 2/ žalované, a tím, že 1/ žalovaná začala dědické právo 2/ žalované zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky (matky žalovaných) a 13 let od rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka). Tím 1/ žalovaná ztížila dokazování o nabytí držby, přičemž tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby 2/ žalované. I když tedy obecně platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že se věci neudály obvyklým způsobem, aby to prokázal. Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné. Dobrá víra 2/ žalované, že je vlastnicí sporných pozemků, se opírá o rozhodnutí příslušného státního notářství ze dne 30. 8. 1982, sp. zn. D 982/74, s vyznačenou doložkou právní moci; soudy neučinily skutkové zjištění, že by do r. 1992, kdy uplynula vydržecí doba, byla se skutečným stavem seznámena. Prvá žalovaná sice tvrdí, že byla prokázána její spoluvlastnická držba. Avšak po dobu, po kterou běžela vydržecí doba, soudy takové zjištění neučinily. Užívání věci pak není bez dalšího její držbou, zejména chybí-li zjevná a navenek projevená držební vůle. O spoluvlastnickou držbu mohlo jít jen do doby vydání rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví v r. 1982. Ve vztahu k námitkám procesní povahy Nejvyšší soud znovu uvedl, že skutkové námitky 1/ žalované bude odvolací soud zvažovat v dalším řízení a podle okolností se jimi bude zabývat. K neprovedení důkazu posudkem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] Nejvyšší soud uvedl, že okresní soud neprovedení tohoto důkazu odůvodnil v bodu 55. odůvodnění svého rozsudku a že odvolací soud neměl důvodu se neprovedením tohoto důkazu zabývat pro absenci takové odvolací námitky. Konečně k formulaci výroku rozsudku dovolací soud uvedl, že okresní soud nejen, že doplnil rozsudek o chybějící část předmětu řízení, ale současně uvedl jeho správné znění.

17. Poté se odvolací soud znovu nejprve ujistil, že odvolání byla podána oprávněnými osobami, včas a že jsou přípustná (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), následně přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) – za omluvené nepřítomnosti účastníků řízení a též zástupce 2/ žalované (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce a 1/ žalované nejsou opodstatněná.

18. Odvolací soud na tomto místě předně připomíná, že je podle § 226 odst. 1 o. s. ř. (použitého podle § 243g odst. 1 o. s. ř.) vázán právním názorem dovolacího soudu.

19. Odvolací soud souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podrobně vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 o. s. ř.), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím závěrům právním. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

20. Podle § 3028 odst. 2 o. z. je nutno v této věci spornou otázku vydržení řešit podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními občanského zákoníku ve znění novely č. 509/ 1991 Sb. zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák., obdobně viz § 132a odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/ 1991 Sb.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

21. V prvostupňovém řízení bylo předmětem řízení určení vlastnického práva ve vztahu k pozemkům označeným jako stavební parcely [číslo] dále pozemkům p. p. [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek]. V průběhu (v pořadí druhého) odvolacího řízení došlo při revizi katastru v daném katastrálním území ke zjištění nesouladu údajů katastru se skutečným stavem, v důsledku kterých nastaly následující změny: - pozemkové parcely [číslo] [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo]; - pozemkové parcely [číslo] byly sloučeny do pozemkové parcely [číslo] Tyto skutečnosti odvolací soud zjistil ze změn údajů katastru nemovitostí, sdělených mu k jeho žádosti [stát. instituce], [stát. instituce], zprávami ze dne 21. 6. 2021 (č. l. 831 - 842 spisu) a dále z výpisu z katastru nemovitostí, list vlastnictví [číslo] pro [anonymizováno] [část obce], vyhotoveného [stát. instituce], [stát. instituce], dne 29. 3. 2022 (č. l. 941 - 943 spisu). Odvolací soud rekapituluje, že předmětem řízení bylo původně 49 samostatně označených pozemků, z toho změnami v katastru nedotčených zůstalo 21 pozemků, 17 pozemků zaniklo sloučením, a to do zbývajících 11 pozemků. Žalobce na tyto skutečnosti reagoval tak, že odvolací soud má pozemky označit podle aktuálního stavu v katastru nemovitostí; 1/ žalovaná navrhovala připuštění změny žaloby (nepřesně, když část změn pominula a část naopak opakovala). Jelikož se v daném případě nejedná o jiný předmět řízení, ale pouze o nové označení některých pozemků, nepostupoval odvolací soud podle ust. § 95 o. s. ř. (použitého podle § 211 o. s. ř.). Předmět řízení totiž zůstal totožný, pouze u části pozemků došlo ke sloučení a k novému označení jednou pozemkovou parcelou. Současně došlo ke zvětšení výměry části označených pozemků (zmíněných 11 pozemků) a k zániku označení pozemků slučovaných (v počtu 17). Při porovnání předmětu řízení podle dřívějšího označení pozemků a podle jejich označení současného je zřejmé, že nedošlo k žádné změně. Výměra pozemků se nezměnila.

22. Prvá žalovaná ve svém odvolání opakovaně namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů. Podle ustálené soudní praxe měřítkem toho, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud by rozhodnutí soudu prvního stupně zcela nevyhovovalo všem požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., pak by jej nebylo možno považovat za nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vytvářelo více než dostatečnou oporu k tomu, aby 1/ žalovaná mohla v odvolání proti němu uplatnit odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 o. s. ř., a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud dodává, že odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí v této věci zcela odpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve věci samé ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Nebyly tak shledány důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a pro vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Ostatně k opačnému závěru nedospěl ani Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu.

23. K odůvodnění přezkoumávaného rozsudku odvolací soud připomíná, že z procesního předpisu nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/ 2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 68, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016). Podstatné je, že okresní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a přiměřeně se vypořádal s argumentací účastníků řízení. Rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání námitek účastníků, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných. Rozhodně není možné se každým rozsáhlým podáním zabývat tak, že by soud reagoval na vše, co je v něm uvedeno (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 18314).

24. K procesní výhradě 1/ žalované ohledně neúplnosti výroku rozsudku okresního soudu odkazuje odvolací soud na stranu 10 rozsudku dovolacího soudu. Je pravdou, že prvostupňový rozsudek ve znění dvou doplňujících rozhodnutí stanoví, že vlastníkem lesních pozemků je žalobce co do 1/2 a 1/ žalovaná co do 1/4. Není ale pravdou, že by okresní soud nevyčerpal celý předmět řízení. Žalobu vyčerpal jistě zcela, protože žalobce chtěl určit své výlučné vlastnictví k těmto pozemkům a okresní soud určil, že žalobce má podíl 1/2 a v podílu 1/2 jeho žalobu zamítl. Prvá žalovaná se domáhala určení, že vlastní podíl 1/4 těchto pozemků a tomu bylo vyhověno. Vyčerpáno tudíž bylo vše a není důvod pro postup podle § 222 o. s. ř. a § 166 o. s. ř. odvolatelkou požadovaný. Nejedná se pak o případ, kdy by vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývalo ze zákona (§ 212 o. s. ř.) Odvolací soud proto neshledal důvodnou 1/ žalovanou vytýkanou procesní vadu.

25. Naléhavým právním zájmem žalobce a žalované 1/ na jimi požadovaném určení práva se okresní soud zabýval v bodu 71. odůvodnění rozsudku za situace, kdy ohledně sporných podílů panoval v katastru nemovitostí stav duplicity zápisu. V současné době je stav v katastru jiný – žalobce je v něm zapsán jako výlučný vlastník všech pozemků, a to na základě přezkoumávaného rozsudku okresního soudu ve spojení s předchozím rozsudkem odvolacího soudu. Ten byl však v dovolacím řízení zrušen (srov. shora). Odvolací soud se tak – i s ohledem na výslovnou námitku žalované 1/ – zabýval existencí naléhavého právního zájmu znovu.

26. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

27. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu je jednotně přijímán závěr, že určovací žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má jednak tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, oba uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019 /tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

28. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští, aby se určení svého vlastnického práva podle § 80 o. s. ř. za určitých podmínek domáhala i osoba, která je v katastru nemovitostí již zapsána jako vlastník nemovitosti, je-li její nabyté právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 816/2013, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 13585, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 22Cdo 4768/2017, publikovaný tamtéž pod C 17125).

29. Podle § 980 odst. 2 věty první o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.

30. Úprava obsažená v o. z. je založena na vyvratitelné domněnce správnosti práva zapsaného v katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019). Tudíž i v tomto případě platí, že stav v katastru nemovitostí nemusí být v souladu se stavem skutečným a samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku. Proto i osoba, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitosti, má naléhavý právní zájem na určení existence tohoto práva proti žalovanému, který její právo popírá a tvrdí, že vlastníkem je on (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 816/2013, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012, či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 690/2017). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva mají jak žalobce (přestože je jako výlučný vlastník evidován v katastru), tak 1/ žalovaná, která tvrdí nesoulad stavu v katastru nemovitostí se stavem skutečným.

31. Převážná část odvolacích námitek 1/ žalované pak směřuje proti hodnocení důkazů provedených okresním soudem obecně, zvláště pak vytýká pochybení ke konkrétně uvedeným důkazům. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti, eventuálně věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli, a získané zprávě o skutečnostech přisuzuje hodnotu věrohodnosti. Všem těmto kritériím hodnocení důkazů provedené okresním soudem odpovídá a netrpí ani vnitřním logickým rozporem. Okresní soud v odůvodnění rozsudku jasně vysvětlil, z jakých důkazů svá skutková zjištění čerpal a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Současně vysvětlil, proč některé jím provedené důkazy nehodnotil (v této části odvolací soud odkazuje na bod 54. odůvodnění rozsudku okresního soudu) a proč některé důkazy vůbec neprovedl (viz bod 55. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud nemá důvod jakkoli revidovat prvostupňovým soudem provedené hodnocení důkazů a jeho závěry o skutkovém stavu.

32. Ke konkrétním výhradám 1/ žalované odvolací soud uvádí, že oněch šest 1/ žalovanou označených důkazů v jejím podání výše označeném ad písm.„ b/“ má vypovídat o tom, že 1/ žalovaná se měla chopit držby pozemků a tuto vykonávat výlučně ona sama. Dané důkazy se vztahují k období let 1974 - 1978 a mohou tak podávat informace týkající se skutečností spadajících mimo období rozhodné pro posouzení vydržení pozemků 2/ žalovanou. Pro posouzení sporné otázky jsou tak tyto důkazy neupotřebitelné. Výtka 1/ žalované, že prvostupňový soud tyto důkazy nehodnotil, je tak nedůvodná.

33. K výtce vadného hodnocení důkazů: - svědeckých výpovědí [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (které byly označeny jako svědecké, ačkoliv tyto osoby v řízení nebyly jako svědci slyšeny) odvolací soud poznamenává, že dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.), navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladmý výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.). Důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být – podle okolností projednávané věci – též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném řízení. Jestliže však účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Z obsahu spisu vyplývá, že okresní soud provedl v souladu s § 129 odst. 1 o. s. ř. důkaz čtením výpovědí shora uvedených osob u jednání dne 15. 2. 2018 (srov. protokol o jednání na č. l. 332), tento důkaz hodnotil v bodech 37 a 38 odůvodnění rozsudku. Návrh na výslech těchto osob je obsažen v žalobcově podání ze dne 26. 8. 2015 (č. l. 74 - 77), u prvního jednání (srov. protokol o jednání ze dne 6. 4. 2017) se okresní soud účastníků dotázal, zda se stran výpovědi daných osob spokojí se čtením protokolu, zachycujícím jejich svědeckou výpověď v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 123/2006. Žalobce s tímto postupem souhlasil výslovně (srov. jeho podání ze dne 5. 5. 2017 na č. l. 205), 1/ žalovaná proti danému postupu nic nenamítala a v podáních ze dnů 5. 5. 2017 a 9. 5. 2017 (č. l. 241 a 256) se výpovědí těchto svědků v řízení sp. zn. 11 C 123/2006 sama dovolávala. Z hlediska hodnocení důkazů považuje odvolací soud za podstatné, že okresní soud své skutkové závěry nepostavil pouze na tomto listinném důkazu a že sama 1/ žalovaná nevytýká konkrétní pochybení při hodnocení daného důkazu – protokolů o jednání ve věci sp. zn. 11 C 123/2006; - písemného potvrzení vydaného [stát. instituce], - cit.:„ …z něhož okresní soud vypustil část, podle které 1/ žalovaná pečuje o dům [adresa] a i přilehlé pozemky na [anonymizováno], a to od smrti své matky, péče ostatních sourozenců nebyla potvrzena“, odkazuje odvolací soud na body 37. a 38. odůvodnění rozsudku okresního soudu. Jedná se o důkaz vypovídající o užívání domu a k němu přiléhajících pozemků. Tento důkaz navrhla 1/ žalovaná v podání ze dne 5. 5. 2017 (č. l. 241 - 254), předložila jej ve fotokopii s podáním ze dne 19. 7. 2019 (č. l. 524 - 525), ve spisu se tento důkaz nachází na č. l. 528 (kopie zprávy [stát. instituce] ze dne 10. 9. 1999) a na č. l. 528 p. v. (kopie zprávy téhož úřadu ze dne 27. 5. 2002). Okresní soud provedl důkaz přečtením těchto listin u jednání dne 25. 7. 2019 v souladu s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. Z hlediska shora zmíněných kritérií hodnocení důkazů nelze okresnímu soudu nic vytknout; okresní soud své úvahy týkající se hodnocení těchto důkazů jasně vysvětlil, rovněž při hodnocení těchto důkazů přihlížel k důkazům ostatním a k tomu, co vyšlo za řízení najevo. Skutkové závěry okresního soudu nejsou s těmito důkazy v rozporu, pokud je ve zprávě uvedeno, že péče sourozenců 1/ žalované o dům a přilehlé pozemky„ nebyla potvrzena“, pak z toho nelze dovodit 1/ žalovanou dovozovaný„ extrémní rozpor“ obsahu listin se skutkovými závěry prvostupňového soudu. Důkaz nelze hodnotit izolovaně či hodnotit pouze jeho část – a ničeho takového se okresní soud nedopustil. Obstojí jeho závěr, že se v daném případě jednalo o zprávu na základě informací získaných z doslechu, nikoliv tedy získaných přímo, a že tudíž tento důkaz nevylučuje naplnění předpokladů vydržení na straně 2/ žalované; - listina označená jako„ prohlášení“ je okresním soudem hodnocena v bodu 43. odůvodnění jeho rozsudku. Námitky 1/ žalované směřují primárně proti listině označené jako„ čestné prohlášení [jméno] [příjmení]“ (založené ve spisu na č. l. 212), nikoliv proti„ Prohlášení“ [jméno] [příjmení] ze spisu sp. zn. 11 C 123/2006, které je v bodu 43. odůvodnění prvostupňového rozsudku rovněž hodnoceno. Okresní soud provedl důkaz prohlášením [jméno] [příjmení] při jednání dne 15. 2. 2018, ihned po provedení tohoto důkazu u jednání se k němu 1/ žalovaná podle obsahu protokolu vyjádřila a okresní soud jí vznesené námitky při hodnocení tohoto důkazu zvažoval, vyslyšel je. V odůvodnění rozsudku označil okresní soud tento důkaz za nedostatečný. S postojem 1/ žalované je tak v tomto směru ve shodě, neboť o daný důkaz své skutkové závěry neopřel; - dopis [právnická osoba] [právnická osoba] ze dne 12. 1. 2000,„ který nebyl nikým navržen“, je prvostupňovým soudem hodnocen rovněž v bodu 43. Důkaz touto listinou byl proveden u jednání dne 15. 2. 2018, důkaz je založen ve spisu sp. zn. D 934/98 (na č. l. 362), který navrhl žalobce provést v podání ze dne 26. 8. 2015 (č. l. 74 - 77) a znovu v podání ze dne 5. 5. 2017 (č. l. 205 - 210). Neobstojí tak námitka 1/ žalované, že se jedná o důkaz nenavržený účastníky. K další části odvolací argumentace 1/ žalované vztahující se k tomuto důkazu uvádí odvolací soud, že z něj (ani v souvislosti s jinými důkazy) nelze v žádném případě dovozovat„ absolutní pasivitu“ 2/ žalované ve vztahu k předmětným nemovitostem; - výpověď [jméno] [příjmení] – bratra žalovaných,„ ohledně jehož sdělení byla vynechána část“, zmiňované v bodu 53. odůvodnění rozsudku okresního soudu. Sdělení bratra žalovaných [jméno] [příjmení] jsou vesměs zachycena ve spisech jičínského okresního soudu pod sp. zn. D 934/98 a sp. zn. 11 C 123/2006; okresní soud četl jeho vyjádření a protokoly o jeho výpovědi při jednáních dne 15. 2. 2018 a 25. 7. 2019. Bratr žalovaných [jméno] [příjmení] zemřel dne 26. 1. 2005, v nyní projednávané věci tak nemohl být vyslechnut. K důkazům provedeným a hodnoceným okresním soudem a zachycujícím sdělení bratra žalovaných odvolací soud pouze upřesňuje, že protokol sepsaný Okresním soudem v Českém Krumlově dne 10. 11. 1999 se nachází na č. l. 354 - 360 spisu vedeného pod sp. zn. 23 D 934/98, II. svazek. Sdělení bratra žalovaných k rozhodným skutečnostem byla jasná, hodnocení tohoto důkazu okresním soudem se shoduje s hodnocením tohoto důkazu v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006, proto ani ve vztahu k těmto důkazům neshledal odvolací soud žádné pochybení; - ústřižky složenek a v souvislosti s tím přípis [anonymizována tři slova] [příjmení] [jméno] spolu s obálkou, odeslanou na začátku dubna r. 1990 na adresu trvalého bydliště 1/ žalované, a doklad o zaplacení domovní daně na r. 1990 jsou okresním soudem zmiňovány v bodech 39. a 63. odůvodnění. Podle ustálené judikatury (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod C 12253) je placení daní významnou, nikoliv však jedinou skutečností pro posouzení dobré víry držitele. Doklady o platbách daně prováděných 1/ žalovanou tak samy o sobě ve vztahu k polním pozemkům (podílu na nich) nevyvrací existenci předpokladů pro jejich nabytí 2/ žalovanou vydržením ve shora zmíněném období; -„ listina“ odeslaná [anonymizováno] [příjmení] byla okresním soudem označovaná jako dopis s datem 12. 9. 1991. Tento důkaz hodnotil okresní soud v bodech 49. a 63. odůvodnění rozsudku, přičemž ozřejmil, proč nepřijal verzi 1/ žalované, nyní opakovanou v odvolacím řízení. Stejně tak prvostupňový soud vysvětlil, proč neprováděl dokazování ke zjištění stáří této listiny (srov. níže); - výtka neprovedení důkazu znaleckým posudkem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], uváděné 1/ žalovanou v dovolání, zmiňováné v rozhodnutí dovolacího soudu, který na straně 10 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že 1/ žalovaná s odůvodněním rozsudku okresního soudu v bodu 55. nepolemizovala a odvolací soud tak neměl důvod se touto výtkou zabývat. Prvá žalovaná námitku zopakovala ve svém podání ze dne 15. 3. 2022 Krajský soud k tomu nyní dodává, že existenci daného důkazního návrhu zmínil okresní soud v bodu 49., v bodě 55. pak nadbytečností vysvětlil neprovedení daného důkazu. Nejedná se o odůvodnění nedostatečné. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněném pod R 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. K tomuto se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu, obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, dále vyslovil závěr, že soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Prokazování stáří pozvánky na schůzi vlastníků, k němuž měl znalecký posudek sloužit, by pro skutkové závěry okresního soudu nemělo žádný význam. V tomto směru lze odkázat na bod 63. odůvodnění prvostupňového rozsudku, v němž okresní soud podrobně a srozumitelně vysvětlil úvahy při hodnocení důkazu – listiny z 12. 9. 1991 a irelevanci zjišťování jejího stáří.

34. Odvolací soud dodává, že samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené okresním soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22Cdo 1703/2001). Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že okresní soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul. Je třeba zdůraznit, že četná judikatura ohledně posuzované otázky řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o odklonu od dosavadní judikatury. Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností, které mohou vést k odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák. / srov. kupř. shora již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod C 12253). Na specifické okolnosti posuzované věci, mající nakonec vliv na hodnocení důkazů, poukázal i dovolací soud v úvahách o dopadu mnohaletého časového odstupu od skutkového děje a míře důkazu rozhodné k prokázání skutkových tvrzení účastníků.

35. K části odvolací argumentace odvolací soud podotýká, že ne každou námitku, vznesenou až v odvolacím řízení, lze považovat za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s. ř.; při posuzování její důvodnosti však nelze přihlédnout k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, jsou-li s ní spojeny. K námitce vznesené až v průběhu odvolacího řízení, podléhajícího režimu neúplné apelace, lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou„ nové“, je rozhodné, zda byly účastníkem řízení uvedeny nebo v průběhu řízení před soudem prvního stupně jinak vyšly najevo. Tzv.„ dolíčení“ skutkových okolností v řízení odvolacím, které vyšly najevo již v řízení před soudem prvního stupně, nepředstavuje nepřípustné uplatnění skutkových novot. Oba odvolatelé v odvolacím řízení rozvíjeli dříve uplatněná tvrzení, podle přesvědčení odvolacího soudu se nejednalo o tvrzení nová.

36. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

37. Argumentace 1/ žalované je zčásti shodná s argumentací, kterou uplatnila v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006. Skutkový základ, nastolené právní otázky a argumentace účastníků ve sporu, vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006, ve fázi odvolacího řízení pak vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 Co 91/2015, jsou zčásti shodné. Je tu však zásadní rozdíl v právním režimu pozemků, které měly být předmětem držby a vydržení, neboť v nyní projednávané věci se jedná o pozemky sdružené do [anonymizováno] a užívané [anonymizována tři slova], zatímco v předchozím řízení šlo o nemovitosti užívacími právy [anonymizována dvě slova] nezatížené. Společný závěr pro tyto různé druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře 2/ žalované, že je nabyla děděním, nikoliv však již při posouzení otázky, zda a od kdy byla tato žalovaná držitelkou pozemků v užívání [anonymizována dvě slova]. I ve světle rozhodnutí dovolacího soudu tak není důvod se odchylovat od závěrů, přijatých v daném řízení soudy všech stupňů a soudu Ústavního, a tedy revidovat právní závěry, týkající se možnosti vydržení v průběhu dědického řízení. Platí tedy, že v poměrech obč. zák. bylo možno věc držet a vydržet vlastnické právo i ve vztahu mezi dědici (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod C 15917).

38. Odvolací soud pro úplnost připomíná, že [anonymizováno] bylo zástupcem držitele sdružených pozemků, který nabyl vlastnictví k nim v době, kdy byly do družstva sdruženy; nabyvatel sdružených pozemků se chopil jejich držby symbolickým aktem – registrací smlouvy státním notářstvím (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8, roč. 2005 na str. 294). V posuzované věci se pak 2/ žalovaná držby polních pozemků chopila nikoliv registrací smlouvy, ale právní mocí rozhodnutí vydaného v dědickém řízení. Při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě, respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, publikovaný v Právních rozhledech č. 23, roč. 2009, str. 857).

39. Lze uzavřít, že okresní soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, tvrzení žalobce byla prokázána, a ten tedy unesl důkazní břemeno, byť vzhledem k časovému odstupu díky redukované míře důkazu. Jinak je tomu ale ohledně lesních pozemků, kdy se podstatné okolnosti v řízení žalobci vůbec nepodařilo prokázat.

40. Ohledně tzv. lesních pozemků (tedy pozemků p. p. [číslo] včetně pozemku původně označeného [číslo] – vše v [katastrální uzemí], [územní celek]) odvolací soud uvádí, že ve světle rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí závěr, že 2/ žalovaná byla vlastnicí 1/2 podílu již na základě výsledku dědického řízení, týkajícího se pozůstalosti po jejím otci a že tudíž úvahy okresního soudu o tom, že se 2/ žalovaná nechopila držby (míněno zřejmě další 1/2 podílu daných pozemků), jsou tak již ze své podstaty chybné. Neobstojí ani (předchozí) názor odvolacího soudu o neopodstatněnosti odlišného přístupu při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu ve vztahu k pozemkům tzv. polním a tzv. lesním. Dovolací soud uvedl, že pokud je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě to neznamená, že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp. že se této držby nemůže chopit někdo jiný. Ve vztahu k rozdílu držby pozemku, ke kterému měla tzv. [anonymizována dvě slova] právo užívání, resp. ke kterému svědčilo jednotnému zemědělskému družstvu právo užívání sdružených pozemků, dovolací soud nepřisvědčil odvolacímu soudu v jeho závěru o totožnosti právního režimu držby s tím, že předmětem řízení je určení vlastnického práva ke dvěma druhům pozemků s různým právním režimem.

41. Navíc podle § 3 odst. 1 zák. č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění účinném do 23. 6. 1991 (dále jen„ zákon“), správce, vlastník nebo uživatel lesních pozemků (dále jen„ uživatel lesních pozemků“) je povinen oznámit každou změnu ve správě (vlastnictví, užívání) lesních pozemků orgánu státní správy lesního hospodářství, a jde-li o lesní pozemky v odborné správě, též organizaci vykonávající odbornou správu lesů. Nelze přisvědčit výkladu žalobce, že dané ustanovení se vztahovalo jen na uživatele lesních pozemků, nikoliv na jejich vlastníky. Jazykové znění daného ustanovení je jasné – oznamovací povinnost měl mj. vlastník lesních pozemků a této povinnosti nebyl zbaven jen proto, že pozemky byly v užívání [anonymizována dvě slova] na základě práva užívání lesních pozemků dle § 12 daného zákona, když dané právo užívání nebylo podle jeho § 16 odst. 1 věta druhá změnou vlastnictví dotčeno.

42. K argumentaci žalobce o nabytí vlastnictví v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí odkazuje odvolací soud na bod 70. odůvodnění prvostupňového rozsudku. Závěry okresního soudu jsou založeny na myšlence, že dobrá víra žalobce by musela být dána v okamžiku nabytí vlastnického práva, tedy vkladu darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1995 do katastru nemovitostí ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák. Shora je vysvětleno, že 2/ žalovaná vlastnické právo k lesním pozemkům (míněno spornému podílu) nevydržela. Vklad předmětné darovací smlouvy byl proveden dne 1. 4. 1997, ještě před podáním návrhu na jeho provedení však byl podán návrh na zapsání poznámky o vlastnickém sporu k předmětným nemovitostem (srov. nezpochybněné skutkové závěry okresního soudu v bodu 32. odůvodnění rozsudku). Žalobcovo výlučné vlastnické právo ve vztahu k lesním pozemkům tak nelze dovodit ani z jím tvrzené dobré víry při uzavření darovací smlouvy. Existenci dobré víry je totiž sice nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 69/2020). Odvolací soud dodává, že obč. zák. účinný v době uzavření darovací smlouvy a v době jejího vkladu do katastru nemovitostí nabytí vlastnictví jen na základě dobré víry výslovně neupravoval; pozdější judikatura, vycházející z právního názoru Ústavního soudu, však dovodila, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí; to se však týkalo jen úplatných převodů (srov. rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a další judikaturu tam citovanou, srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Žalobce odkazuje na judikaturu týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí; v ní uvedené právní názory však nejde na projednávanou věc vztáhnout. Jednalo se totiž jak o odlišné právní otázky, tak o jiný skutkový stav. V zásadě platí, že předpokladem dobrověrného nabytí vlastnického práva je, že šlo o nabytí úplatné; ten, kdo nabyl nemovitost od nevlastníka bezúplatně, neutrpí poskytnutím ochrany skutečnému (naturálnímu) vlastníkovi újmu (viz nyní § 984 odst. 1 o. z. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2014, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod C 15728).

43. Podle § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013 /v nyní účinném znění o. s. ř. se jedná o § 243g odst. 2/) právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Prvostupňový soud v bodu 72. odůvodnění rozsudku vysvětlil, že rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. 23 D 934/98-454, vydané v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, neznamenalo, že by žalobce přišel o vlastnické právo ke spornému spoluvlastnickému podílu na lesních pozemcích. Odvolací soud dodává, že nemožnost dotčení právních vztahů třetích osob novým rozhodnutím znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jen proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Pozbytí nabytých práv žalobce ve vztahu ke sporným podílům na lesních pozemcích však v úvahu nepřichází – shora již bylo vysvětleno, že žalobce vlastnické právo k předmětným podílům lesních pozemků smluvně nenabyl (2/ žalovaná je nevlastnila a žalobce je nenabyl ani na základě dobré víry při uzavírání smlouvy). Rozsudek okresního soudu tak není v rozporu s posledně citovaným ustanovením procesního předpisu.

44. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu ve výrocích I. – VI. a VIII. – X. a ve výrocích II. a III. doplňujícího rozsudku a výrocích II. a III. doplňujícího usnesení jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) ve výroku I., ve znění odpovídajícím současnému označení pozemků v katastru nemovitostí.

45. Ve výroku VII. byl rozsudek okresního soudu (bez dalšího) zrušen, neboť ve sporném řízení je pojmově vyloučeno rozhodování o náhradě nákladů řízení navzájem mezi účastnicemi (účastníky) stojícími na jedné procesní straně.

46. V odvolacím řízení bylo o náhradě nákladů rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 3 a § 243g odst. 1 o. s. ř. Rovněž v odvolacím řízení obstojí úvaha, z níž při nákladovém rozhodnutí vycházel okresní soud, a sice že žalobcův procesní neúspěch lze považovat za nepatrný. Spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky by však jistě neodpovídalo, pokud by žalobci byla strana žalovaná povinna hradit i ty náklady odvolacího řízení, které vynaložil výlučně s jeho nakonec neúspěšným odvoláním proti zamítnutí jeho žaloby, týkající se určení vlastnictví k části spoluvlastnického podílu na lesních pozemcích, tedy jím zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 5.000 Kč a úkon právní služby jeho advokáta za sepis odvolání. V odvolacím řízení pak náklady žalobce sestávají z nákladů za právní zastoupení žalobce jeho advokátem v odvolacím řízení, spočívajícím v : a/ jeho odměně za 6 úkonů právní služby po 3.100 Kč - stanoveno dle § 7, § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“) za úkony: a1) vyjádření k odvolání 1/ žalované (§ 11 odst. 1 písm. k/ AT); a2) účast u odvolacího jednání konaného dne 8. 10. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT); a3) vyjádření k dovolání 1/ žalované (§ 11 odst. 1 písm. k/ AT); a4) podání ve věci samé po rozhodnutí dovolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT); a5) podání ve věci samé ze dne 30. 3. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT); a6) účast u odvolacího jednání konaného dne 14. 4. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT); b/dále jeho odměně za 1 úkon právní služby ve výši 1.550 Kč za účast zástupce žalobce při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí – dne 15. 10. 2020 (§ 11 odst. 2 písm. f/ AT); c/ v 7 paušálních náhradách hotových výdajů ke každému z provedených úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT) a d/ 21% daně z přidané hodnoty vypočtené ze součtu položek ad a/ - c/, jíž je zástupce žalobce plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 14a AT, § 33 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění); tedy celkem 26.922,50 Kč. Z této částky pak na 1/ žalovanou k náhradě žalobci připadá jedna polovina, tedy po zaokrouhlení 13.461 Kč Odvolací soud nepovažoval za účelný náklad, spočívající v sepisu podání datovaného dnem 13. 10. 2020 (srov. č. l. 729 a násl. spisu), označeného jako Vyjádření žalobce k doplnění odvolání 1/ žalované. Toto podání žalobcův zástupce odvolacímu soudu předložil po konání odvolacího jednání dne 8. 10. 2020, které bylo odročeno (pouze a jen) za účelem vyhlášení rozhodnutí; dané podání odvolací soud (ve shodě se svým předchozím rozsudkem) nepovažuje za náklad účelně vynaložený. Lhůta k plnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a při stanovení místa plnění náhradové povinnosti 1/ žalované vůči žalobci vycházel odvolací soud z § 149 odst. 1 o. s. ř.

47. Podle § 147 odst. 1 o. s. ř. (použitého podle § 211 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud o separaci nákladů řízení spojených s odvolacím jednáním konaným u Krajského soudu v Hradci Králové dne 17. 3. 2022. K tomuto jednání byli všichni účastníci i jejich zástupci řádně předvoláni. Omluvila se z něj 2/ žalovaná a její zástupce. K jednání se dostavil žalobcův zástupce a zástupkyně 1/ žalované, která předložila tři podání čítající mnoho stran textu; jedno z podání bylo nazvané„ Návrh na připuštění změny“, sama zástupkyně tato podání označila za významná. Pokud za této situace zástupce žalované požádal o odročení jednání, aby se s těmito podáními mohl seznámit, pak mu odvolací soud musel vyhovět. Prvé žalované přitom nebránilo nic v tom, aby tato podání učinila dříve a ostatní strany se tak s nimi mohly seznámit a na jednání se připravit. Prvá žalovaná tak zavinila odročení odvolacího jednání a krajský soud jí proto uložil povinnost nahradit žalobci náklady s tímto jednáním vynaložené, o jejichž náhradu žalobcův zástupce výslovně žádal. Tyto náklady spočívají v odměně zástupce žalobce ve výši 3.100 Kč a v jedné paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč, to vše zvýšeno daň z přidané hodnoty; celkem tedy 4.114 Kč Odvolací soud odkazuje stran výše na předchozí odstavec, v němž je vysvětlena i lhůta a místo plnění.

48. Prvá žalovaná požádala o uplatnění zmírňovacího práva podle § 150 o. s. ř., anebo alespoň o možnost hradit náklady řízení ve splátkách v případě jejího procesního neúspěchu ve věci s tím, že je osobou pokročilého věku a nemá úspory. K aplikaci posledně zmíněného ustanovení je nutno přistupovat s vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné, a mohou je ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomněl závěr, vyslovený v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N196/43 SbNU 207), podle něhož„ okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému“. Citovaný závěr plně koresponduje i s dříve vysloveným stanoviskem k aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož jeho použití neodůvodňuje kupř. jen fakt, že výdělečná a majetková situace je u zvítězivšího účastníka o něco lepší než u odpůrce (Říha, J. in Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Orbis Praha, 1970, s. 547). Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3665/2015). Skutečnosti, na základě kterých se 1/ žalovaná ucházela o odepření náhradového práva žalobci, tak samy o sobě nemohou být důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. či pro rozhodnutí o delší lhůtě k plnění, nebo pro povolení splátek dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

49. Ve vztahu žalobce a 2/ žalované ani ve fázi odvolacího řízení nebylo žádnému z těchto účastníků řízení přiznáno právo na jejich náhradu, neboť i zde žalobce toto své právo neuplatňoval (viz výrok IV. rozsudku krajského soudu).

Poučení