25 Co 135/2022-165

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 60 C 212/2020-81, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (výrok I) co do částky [částka] s příslušenstvím z částky [částka] potvrzuje, co do částky [částka] se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] (výrok II).

2. Požadovaného plnění se žalobce na žalovaném domáhal na základě tvrzení, že žalovanému poskytl zápůjčku ve výši [částka] za účelem nákupu zařízení a vybavení pro budoucí společnou kavárnu a budoucího rozdělení vlastnictví kavárny a výnosů z jejího provozu. Převzetí a účel zápůjčky si strany potvrdily podpisem dokumentu nazvaného„ Smlouva mezi dvěma fyzickými osobami“ ze dne [datum]. Žalobce tvrdil, že k použití zapůjčené částky v souladu s dohodnutým účelem však nakonec nedošlo a záměr společné kavárny nebyl zrealizován. Žalovaný doposud zaplatil žalobci pouze částku [částka], přičemž zbývajících [částka] se dne [datum] zavázal splatit v měsíčních splátkách po [částka]. Svůj závazek ale nesplnil, a to ani na základě předžalobní výzvy.

3. K obraně žalovaného použité v jeho procesním stanovisku žalobce doplnil, že vznesený nárok nemůže být promlčen, neboť žalobce dluh písemně uznal, a to jak v dopisu ze dne [datum], tak ve svém vyjádření ze dne [datum]. Odkázal také na § 650 občanského zákoníku, dle něhož promlčecí doba neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit, což platí i v případě, v němž byl věřitel lstivě uveden v omyl. K tomu v daném případě došlo, když žalovaný opakovaně ujišťoval žalobce, že peníze vrátí, a kromě toho žalobce ani nevěděl, kde se žalovaný nachází. Námitka promlčení by byla také v rozporu s dobrými mravy. Jde-li o právní kvalifikaci smluvního vztahu účastníků, žalobce uvedl, že z okolností případu muselo být žalovanému bezpochyby zřejmé, že se jednalo o zápůjčku, když výslovným uvedením použití peněžních prostředků byl pouze vyjádřen účel zápůjčky. Jak žalovaný nakonec finanční prostředky použil, považuje za irelevantní. Důležité je, že sám uznal, že vrátil pouze částku [částka].

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a předně namítl promlčení žalovaného nároku. Dále uvedl, že částku [částka] mu žalobce předal dne [datum] a pověřil ho, aby za tyto prostředky vybavil budoucí kavárnu s barem, aniž by bylo ve smlouvě uvedeno, že se jedná o zápůjčku/půjčku atp. Následně byla z těchto prostředků hrazena záloha na nájem nebytového prostoru kavárny ve výši [částka] a také více než [částka] za stavební úpravy, z čehož [částka] hradil žalovaný ze svých vlastních prostředků. Zbývající částka [částka] byla uhrazena panu [příjmení], který za ni měl obstarat nábytek do kavárny, což ovšem neučinil, a proto žalovaný uznal svou vinu a slíbil žalobci, že mu tuto částku uhradí. Následně mu zaplatil [částka] na základě ústní dohody o tom, že bude částku splácet. Ve svém vyjádření žalovaný vyjádřil ochotu uhradit žalobci zbývajících [částka]. Zdůraznil také, že nebytové prostory kavárny, v nichž zůstaly všechny provedené stavební práce a barový pult, tedy věci hrazené z poskytnutých [částka], získal žalobce.

5. V průběhu řízení žalovaný pozměnil své původní stanovisko ohledně částky ve výši [částka], když uvedl, že nárok žalobce neuznává ani zčásti, a ani jej nikdy neuznal (v dopise z [datum] dokonce výslovně uvedl, že dluh neuznává). Zdůraznil, že byl od počátku pouze platebním místem, jelikož finance mu byly předány za účelem provedení platby třetím osobám. O zápůjčku se jednat nemohlo také proto, že ve smlouvě absentuje závazek přenechat dočasně věc a poté ji vrátit. Navíc je zde uveden účel předání peněz, zatímco zápůjčka je ze zákona poskytována k užití dle libosti. To, že byl v minulosti ochoten dobrovolně částečně plnit z důvodu zachování dobrých vztahů, neznamená, že dluh uznal.

6. Soud prvního stupně při jednání konaném dne [datum] postupem podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.“), seznámil žalobce s tím, že nemá za prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce, z níž by žalovanému vyplynul závazek k vrácení poskytnutých finančních prostředků, ani uznání dluhu žalovaným co do důvodu a výše, přičemž žalobci také poskytl poučení stran doplnění tvrzení a důkazů. Žalobce po výzvě soudu doplnil svá tvrzení a uvedl, že je mezi účastníky nesporné, že peníze žalovanému byly dne [datum] předány s uvedením účelu, přičemž poskytnutí zápůjčky za určitým účelem zákon nezakazuje. Splatnost zápůjčky sjednána nebyla, což ale není v rozporu se zákonem. Jde-li o uznání dluhu, opětovně odkázal na dopis ze dne [datum] a u jednání pak doplnil, že byla uzavřena ústní dohoda o úhradě částky [částka], na základě které žalovaný částečně plnil, čímž uznal zbytek svého závazku.

7. Soud prvního stupně ve věci provedl mimo jiné důkaz výslechem žalovaného, při němž žalovaný vypověděl, že se s žalobcem ústně domluvili na vrácení [částka] po částkách, na jejichž výši se nedohodli. Částku [částka] neměl nikdy vracet, bylo by nelogické, aby vracel finanční prostředky investované do kavárny či baru žalobce. Po provedeném dokazování vyšel prvostupňový soud ze zjištění, že dne [datum] uzavřeli žalobce a žalovaný„ Smlouvu mezi dvěma fyzickými osobami“, v níž žalovaný potvrdil, že od žalobce převzal [částka], které měly být použity na nákup zařízení a vybavení budoucí společné kavárny. V dopisu ze dne [datum] pak žalovaný adresoval vyjádření společnosti [právnická osoba], v níž uvádí, že žalobci uhradil [částka], přičemž nebude-li brát ohled na investice, zbývá doplatit [částka]. Tuto částku se zavázal zaplatit v měsíčních splátkách po [částka], zároveň však uvedl, že se k tomuto kroku rozhodl nikoli proto, že dluh uznává, nýbrž proto, že je přístupem žalobce překvapen a znechucen, a věcí se tak dále nechce zabývat. Ze zpráv v aplikaci viber pak učinil zjištění, že dne [datum] byla poskytnuta částka [částka] se zprávou pro příjemce„ [částka] [částka] z [částka] [anonymizováno]“, dne [datum] částka [částka] se zprávou pro příjemce„ [částka] [anonymizováno] z [částka] [anonymizováno]“ a dne [datum] částka [částka]. Dle přehledu hrazení potvrzeného bankou byla dne [datum] poukázána částka [částka], dne [datum] - [částka], [datum] - [částka], dne [datum] - [částka], tj. celkem [částka].

8. Soud prvního stupně odkázal na § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), který upravuje smlouvu o zápůjčce, a konstatoval, že se jedná o reálnou smlouvu, jež vzniká odevzdáním předmětu zápůjčky dlužníkovi. Předeslal, že soud je vymezením žalobou uplatněného nároku co do jeho skutkového základu vázán a nemůže se zabývat něčím jiným, než žalobce požaduje (odkaz na § 153 odst. 2 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2002/2002). Žalobce tvrdil, že nárok na zaplacení žalované částky představuje dlužnou jistinu zápůjčky, kterou žalovanému poskytl na základě„ Smlouvy mezi dvěma fyzickými osobami“ ze dne [datum], která je tak potvrzením o poskytnutí těchto finančních prostředků. Takto vylíčenému skutkovému základu žalobou uplatněného nároku odpovídá právní posouzení podle § 2390 o. z. upravující práva a povinnosti věřitele a dlužníka ze smlouvy o zápůjčce.

9. K břemenu tvrzení a důkaznímu břemenu ve sporu o vrácení zápůjčky připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je na věřiteli, aby prokázal, že došlo k uzavření smlouvy, tj. že byla uzavřena dohoda o přenechání finančních prostředků se závazkem je po uplynutí sjednané doby vrátit, a také, že byl předmět zápůjčky dlužníkovi odevzdán. Bylo tak na žalobci, aby prokázal svá tvrzení, že žalovanému částku [částka] poskytl a že právním důvodem jejího poskytnutí dne [datum] byla právě smlouva o zápůjčce. Převzetí částky [částka] žalovaný nepopíral, avšak uvedl, že finanční prostředky mu byly poskytnuty za účelem nákupu zařízení a vybavení kavárny, a tento účel byl vyjádřen i v textu smlouvy ze dne [datum]. Svou povinnost důkazní ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce pak žalobce nesplnil ani na základě poučení soudu, a proto soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce s povinností žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Povinnost vrátit finanční prostředky nevyplývá ani z textu smlouvy, ani z logiky věci, kdy k jejich poskytnutí došlo za účelem nákupu zařízení a vybavení kavárny, a není tak rozumného důvodu, proč by je měl žalovaný vracet. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl své důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce. Dopis žalovaného ze dne [datum] soud prvního stupně nehodnotil jako uznání dluhu dle § 2053 o. z., neboť je zde výslovně uvedeno, že se k úhradě částky [částka] žalovaný rozhodl nikoliv proto, že takový dluh uznává. Jde-li pak o vyjádření žalovaného ze dne [datum], i zde soud prvního stupně shledal, že žalovaný poskytnutí zápůjčky výslovně popřel, a proto se nejedná o uznání dluhu ze smlouvy o zápůjčce tvrzené v žalobě. Tvrdil-li žalovaný, že„ uznal svou vinu“ za jednání řemeslníka, jenž nesplnil svůj závazek dodat nábytek za [částka], které mu z částky [částka] žalovaný poskytl, pročež žalovaný slíbil žalobci úhradu částky [částka], nemohlo se dle soudu prvního stupně jednat o závazek ze smlouvy o zápůjčce. Pojmové znaky smlouvy o zápůjčce totiž nebyly naplněny (předání zastupitelné věci se závazkem jejího vrácení), a jednalo se tak o závazek nepojmenovaný, který byl co do částky [částka] splněn. Dle soudu prvního stupně však byla ohledně zbývající částky [částka] důvodně vznesena námitka promlčení, neboť závazek vznikl v roce 2016, a ke dni podání žaloby ([datum]) tak byl již s ohledem na § 629 a § 619 odst. 1 o. z. promlčen. K uznání dluhu přitom dle soudu prvního stupně nedošlo, a nebyly prokázány ani takové okolnosti, jež by měly za následek stavení promlčecí doby. Skutečnost, že se žalovaný po určitou dobu nenacházel v České republice, takovou okolností není, a nebyly shledány ani skutečnosti svědčící o tom, že věřitel právo neuplatnil z důvodu, že byl žalovaným lstivě uveden v omyl. Konečně soud prvního stupně neshledal ani okolnosti svědčící o vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že s ohledem na shora uvedené není žaloba opodstatněna, když v řízení nebylo prokázáno uzavření v žalobě tvrzené smlouvy o zápůjčce, na základě níž by žalovanému vznikl závazek vyplývající z dohody o úhradě částky [částka], resp. po částečném plnění částky [částka] je promlčen. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Rozsudek v celém jeho rozsahu napadl žalobce včas podaným odvoláním, které založil na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci. K uplatněnému odvolacímu důvodu tvrdil, že obvodní soud selhal zejména v tom, že žalobce zatížil břemenem právního hodnocení, které je ale úkolem soudu, nikoli žalobce. Žalobce navíc bezvýhradně netrval na posouzení smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, avšak obvodní soud se k výkladu právního jednání ze dne [datum] jako nepojmenované smlouvy vůbec nevyjádřil, a nesplnil tak povinnost řádného odůvodnění rozsudku. Sám pak na právní hodnocení předmětného právního jednání zcela rezignoval. Dále soudu vytkl, že písemnosti žalovaného ze dne [datum] a [datum] (míněno pravděpodobně [datum], pozn. odvolacího soudu) nepovažoval za uznání dluhu, jelikož neobsahují výslovný odkaz na smlouvu o zápůjčce. Zde odkázal na odbornou literaturu, dle které důvod vzniku uznávaného dluhu nemusí být výslovně specifikován, postačí odkaz na právní jednání či písemnost, z nichž bude důvod dluhu jasný. Žalovaný v obou písemnostech přitom odkázal na smlouvu z [datum], uvedl zde výši dluhu a také příslib dluh zaplatit, ve vyjádření z [datum] (míněno pravděpodobně [datum], pozn. odvolacího soudu) je dokonce uveden i odkaz na dohodu účastníků o splacení dluhu. To, že chtěl žalovaný uhradit dluh formou splátek, je lhostejné, jelikož dle judikatury Nejvyššího soudu z úmyslu dlužníka uhradit dluh formou splátek vyplývá, že tuto částku uznává, neboť chce dosáhnout uhrazení celé částky (sp. zn. 32 Odo 929/2005). Nepovažoval-li soud ani jednu z listin za uznání dluhu, měl se nadále zaobírat možností výkladu těchto dokumentů jako určení závazku žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, případně závazku z právního jednání jedné osoby dle § 2884 o. z. Obvodní soud pak dle něj pochybil také v tom, že částečné plnění žalovaného v roce 2016 (co do částky [částka]) nehodnotil jako uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. Ohledně slibu žalovaného k úhradě částky [částka] navíc obvodní soud dospěl k závěru, že se jedná o nepojmenovaný závazek, avšak ohledně smlouvy z [datum] takovou změnu právní kvalifikace nepřipustil, a jeho rozsudek je tak vnitřně nelogický a rozporný. Namítl, že částečného plnění si obvodní soud musel být vědom, neboť nikde neuvádí, že by se snad mělo jednat o dohodu o splátkách, když sám žalovaný vypověděl, že dohoda zněla na celý dluh. Nakonec vyjádřil nespokojenost s tím, že se obvodní soud nevypořádal s jeho námitkou, že promlčecí doba nemohla běžet z důvodu dle § 650 o. z., případně že je v rozporu s dobrými mravy, a to pro nepřítomnost žalovaného v České republice a nepravdivé ujišťování žalovaného, že dluhy zaplatí. Navrhl proto, aby byl rozsudek zrušen pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaný navrhl zamítnutí odvolání žalobce, po obsahové stránce tedy potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Argumentoval tím, že dokument ze dne [datum] postrádá jeho závazek vrátit po čase finanční prostředky, a navíc zákon nezná účelovou zápůjčku. Zopakoval také, že dopis ze dne [datum] nebyl uznáním dluhu a že z žádného důkazu nevyplývá, že by žalobce lstivě uvedl v omyl ohledně svého plnění. Ve svém vyjádření ze dne [datum] dokonce výslovně popřel uplatněný nárok, vznesl námitku promlčení a konstatoval, že platby žalobci hradil, neboť byl podveden dělníkem. [příjmení] [částka], kterou měl v úmyslu žalobci hradit, byla (pokud něčím) pak originárním závazkem vzniklým z jeho vůle, kdy cítil svůj morální závazek, nikoli tedy uznáním dluhu z titulu jiného závazku. Pokud bral žalobce tento jeho příslib jako závazný, nic mu nebránilo jej soudně vymáhat. Částečné plnění však nebylo plněním dluhu ve výši [částka], ani uznáním dluhu ve výši [částka], neboť z komunikace viber je zřejmé, že částka měla být postupně hrazena po [částka] týdně. Jednalo se tedy o dílčí plnění, v jehož důsledku nemůže dojít k uznání dluhu. Jde-li o námitku promlčení, trval na své původní argumentaci, že žalobce neuvedl v omyl a k promlčení došlo laxním přístupem samotného žalobce.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné.

13. Dle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Dle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Podle § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

15. Soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s § 120 o. s. ř., provedené důkazy hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů a své skutkové závěry vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud proto ve věci neprováděl dokazování a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

16. Odvolací soud především nesouhlasí v poměrech souzené věci s provedenou interpretací odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Co 2002/2002, neboť soud prvního stupně důsledně nerozlišil skutkovou a právní rovinu sporu.

17. Žalobce, jak obvodní soud sám uvádí, tvrdil, že žalovanému poskytl částku [částka] za účelem nákupu zařízení a vybavení pro budoucí společnou kavárnu a budoucí rozdělení kavárny a výnosu z jejího provozu. Žalovaný výše uvedenou částku nepoužil v souladu s dohodnutým účelem a záměr budoucí společné kavárny nevyšel.

18. Žalovaný takto vylíčený skutkový základ žaloby nesporoval, když shodně se žalobcem tvrdil, že mu žalobce částku [částka] dne [datum] předal jako svému obchodnímu partnerovi a pověřil ho, aby za tyto prostředky vybavil společné nebytové prostory k podnikání - budoucí kavárna s barem. Nesporoval rovněž tvrzení žalobce, že tento podnikatelský záměr účastníků nevyšel.

19. Znamená to, že skutková verze žalobce o výši žalobcem předané a žalovaným převzaté částky, o času a účelu jejího předání/převzetí nebyla mezi účastníky řízení sporná. Skutečnost, že takto vymezený skutek žalobce považoval za smlouvu o zápůjčce, je již právní kvalifikací popsaného skutku, která není náležitostí žaloby, a kterou především soud není vázán. Je to soud, kdo s ohledem na zásadu iura novit curia provádí právní hodnocení skutkového stavu a tuto svou povinnost nemůže přenášet na účastníky řízení.

20. Ve sporu o vrácení peněžních prostředků však soud prvního stupně postupoval správně, vyhodnotil-li, že žalobce tíží břemeno tvrzení a důkazní ke skutečnostem, že žalovanému vznikla ze závazkového vztahu povinnost vrátit žalobci finanční prostředky, které od žalobce převzal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 ICdo 112/2019). K těmto povinnostem pak soud prvního stupně žalobci poskytl i náležitá poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., této své povinnosti však žalobce nedostál, neboť kromě„ Smlouvy mezi dvěma fyzickými osobami“ ze dne [datum] netvrdil (a to ani k výzvě odvolacího soudu) žádné další skutečnosti podporující důvodnost jeho požadavku na vrácení žalované částky ve výši [částka]. Z textu smlouvy i logiky věci naopak vyplývá, že finanční prostředky měl žalovaný použít na nákup zařízení budoucí společné kavárny účastníků, tudíž je měl primárně investovat do společného projektu, nikoli je vracet.

21. Jiná je však situace, jde-li o část poskytnutých finančních prostředků ve výši [částka], respektive (po částečném plnění) ve výši [částka], ohledně níž soud prvního stupně rovněž uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení této finanční částky je promlčen. Žalobce proti tomuto závěru brojil ve svém odvolání argumentací, že žalovaný svůj dluh uznal, a to jak dopisem ze dne [datum], tak svým vyjádřením ze dne [datum]. Jde-li o dopis žalovaného ze dne [datum], kterým měl žalovaný dle tvrzení žalobce uznat svůj dluh co do výše [částka], odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem prvostupňového soudu, že se v daném případě o uznání dluhu nejednalo. Žalovaný v tomto dopisu totiž výslovně uvedl, že zaplatit žalobci požadovanou částku se rozhodl nikoli proto, že takový dluh uznává, ale proto, že je přístupem žalobce překvapen a znechucen, a věcí se tak dál již nechce zabývat. Takto formulované prohlášení tak nepochybně nelze vykládat jako uznávací prohlášení ve smyslu § 2053 o. z., neboť z něj nevyplývá vůle žalovaného uznat svůj dluh co do důvodu a výše.

22. Jde-li o posouzení uznávacího prohlášení ve vyjádření žalovaného ze dne [datum] (č.l. 14-15), odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že tímto jednáním žalovaný svůj dluh taktéž neuznal, nesouhlasí. Žalovaný v tomto vyjádření uvedl, že mu žalobce dne [datum] poskytl finanční prostředky ve výši [částka], za které měl vybavit nebytové prostory určené ke společnému podnikání. Za tyto prostředky pak hradil mj. stavební úpravy, přičemž [částka] zaplatil panu [příjmení] za účelem obstarání nábytku do kavárny, avšak dodavatel svůj závazek nesplnil a zaplacený nábytek nikdy nedodal. V tomto směru žalovaný„ uznal svou vinu“ a slíbil žalobci, že částku uhradí. Měl ji splácet ve splátkách, o čemž se měli účastníci ústně dohodnout. Doposud z dlužné částky zaplatil [částka]. Ve své, procesním stanovisku (čl. 14 spisu) tak shrnul, že žalobci zbývá doplatit částka [částka], kterou byl ochoten uhradit a je ji ochoten uhradit i nyní. Žalovaný tak uznal část dluhu co do důvodu a výše ([částka], a rovněž zde vyjádřil, že počítá s úhradou tohoto dluhu. Odvolací soud na tomto místě připomíná, že jedním ze základních výkladových pravidel právního jednání je povinnost posuzovat jej primárně podle obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.) Nejvyšší soud k tomu dále uvádí, že z jednání dlužníka, jež má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je vědom existence dluhu a že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z horizontu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda by osoba v postavení věřitele za daných okolností chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění (viz rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 3752/2019). V souzené věci žalovaný dle odvolacího soudu jasně vyjádřil, že si je existence dluhu co do částky [částka] vědom a že je připraven z uvedeného důvodu v této výši žalobci plnit. Na základě uvedeného prohlášení se tak věřitel mohl oprávněně domnívat, že mu dluh v této výši bude zaplacen, neboť žalovaný jeho existenci potvrdil a vzbudil ve věřiteli důvodné očekávání, že dluh bude splněn. Odvolací soud tudíž přitakává žalobci, že dluh byl žalovaným co do částky [částka] uznán dle § 2053 o. z., tudíž ke dni jeho uznání počala běžet dle § 639 o. z. desetiletá promlčecí lhůta, a ke dni soudního rozhodnutí tak nárok v této části nemohl být promlčen. Otázka, zda byl v době uznání dluh již promlčen, pak není významná, jelikož písemně je možné uznat také promlčený dluh (shodně např. [příjmení] [jméno] a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ [číslo]). Wolters Kluwer, 2014 (komentář k § 2053)). Na závěru o částečném uznání dluhu nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce posléze (ve vyjádření ze dne [datum]) uvedl, že dluh ani zčásti neuznává. Uznání dluhu je totiž hmotněprávním jednáním, které nelze vzít jednostranně zpět, bylo-li již věřiteli doručeno, k čemuž došlo v souzené věci dne [datum].

23. Skutečnost, že žalovaný uznal svůj dluh co do částky [částka], s sebou nese kromě nového běhu promlčecí lhůty také účinky stanovené v § 2053 o. z., a to existenci vyvratitelné právní domněnky, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Věřitel tudíž není povinen prokazovat vznik dluhu, a důkazní břemeno se tak přesouvá na dlužníka, který musí (chce-li být ve sporu úspěšný) prokázat, že dluh nevznikl, případně že již zanikl. Dle judikatury pak ani závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není ani předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010). V souzené věci žalovaný zákonnou domněnku o existenci dluhu nevyvrátil, naopak v rámci svého výslechu u jednání potvrdil, že se s žalobcem domluvil, že mu vrátí část poskytnutých finančních prostředků ve výši [částka]. Mezi účastníky pak nebylo sporu o tom, že částku [částka] žalovaný žalobci již uhradil.

24. K námitce žalovaného, že považoval-li žalobce jeho příslib k úhradě částky [částka] za závazný, mohl jej soudně vymáhat, odvolací soud podotýká, že žalobce tak učinil prostřednictvím nyní posuzované žaloby. Částku [částka], respektive [částka] ([částka] žalovaný již uhradil), žalobce nepožadoval nad rámec žalované částky, nýbrž jako část peněžních prostředků, jež byly žalovanému dne [datum] poskytnuty ve výši [částka]. Sám žalovaný v uznání dluhu ze dne [datum] odkázal na smlouvu ze dne [datum], na základě níž mu byla poskytnuta částka [částka], přičemž uvedl, že jej z této částky tíží povinnost vrátit žalobci předmětných [částka]. K vázanosti soudu podanou žalobou odvolací soud připomíná, že uplatněný nárok je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2002/2002). Žalobce vymezil svůj nárok tak, že žalovanému zapůjčil [částka] za účelem vybavení společné budoucí kavárny, avšak žalovaný zapůjčené prostředky nepoužil v souladu s dohodnutým účelem, podnikatelský záměr účastníků nevyšel, a proto po žalovaném požadoval zaplacení nevrácené částky ve výši [částka]. Část nároku žalovaný v řízení uznal, když uvedl, že mu z popsaného smluvního vztahu zbývá žalobci doplatit [částka], neboť jeden z dodavatelů, kterého žalovaný vybral a z prostředků žalobce zaplatil, nedodal smluvené zboží. Ačkoli tak v průběhu řízení došlo k doplnění skutkového stavu vymezeného žalobou, skutkový základ vymezený v žalobě zůstal zachován.

25. S uvedenými důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky [částka] s příslušenstvím podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, ohledně částky [částka] jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

26. V souvislosti s částečnou změnou rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.. Žalobce měl ve věci úspěch co do částky [částka], neúspěch pak ohledně svého nároku ve výši [částka]. Úspěch žalobce tak představuje 30,23 %, úspěch žalovaného 69,77 %. Porovnáním úspěchu a neúspěchu účastníků řízení je zjevné, že žalovaný má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 39,5 % Náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně činily dle napadaného rozsudku celkem [částka]. Z takto stanovené výše nákladů odvolací soud vycházel, neboť žádný z účastníků proti jejich výši nebrojil a odvolací soud v jejich určení žádné pochybení neshledal. Z celkových nákladů vynaložených v řízení před soudem prvního stupně má tak žalovaný právo na náhradu [částka] (tj. 39,5% z [částka]). Náklady odvolacího řízení, jsou tvořeny náklady právního zastoupení, sestávající ze dvou úkonů právní služby advokáta po [částka] (§ 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen„ advokátní tarif“), z náhrady hotových výdajů po [částka] za každý ze dvou úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za celkem 6 půlhodin strávených cestou na jednání a zpět (sídlo advokáta v [obec]), tj. celkem [částka], a dále z cestovného dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za cestu na jednání dne [datum] a zpět ve výši [částka] (2 x 107 km při průměrné spotřebě vozidla 6,8 l benzinu na 100 km, prokázané ceně benzinu v den jednání v částce [částka] a sazbě náhrady za 1 km jízdy ve výši [částka]). Náklady odvolacího řízení tak činí [částka], z čehož má žalovaný právo na náhradu v rozsahu 39,5 %, tj. [částka]. Celková výše náhrady nákladů řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému za řízení před soudy obou stupňů, tak činí [částka].

Poučení