25 CO 143/2022-179

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobců: ; a/ [příjmení] [příjmení], [datum narození] ; b/ [jméno] [příjmení], [datum narození] oba bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [územní celek], [anonymizováno] [číslo] sídlem [stát. instituce] [anonymizováno], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. května 2022, č. j. 3 C 180/2020-159 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje s tím upřesněním, že předmětný geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení ve výši 82.232 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

III. Žalovaná je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 481 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení ve výši 11.120 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů část pozemku [číslo] v [katastrální uzemí], která je vymezena [číslo] v geometrickém plánu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [číslo] ze dne [datum], schváleném katastrálním úřadem pod [číslo jednací] (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu), a žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 93.043,98 Kč (body II. a III.).

2. Okresní soud v odůvodnění rozsudku zmínil procesní přednesy účastníků řízení. Uvedl, že žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky části pozemku výše označeného. Pozemek nechali zaměřit, přičemž v geometrickém plánu shora popsaném je označen prozatím pod pracovním [číslo]. Žalobci tvrdili, že dne 9. 1. 1995 koupili dům [adresa] na [anonymizováno] [parcelní číslo] a zahradu [anonymizováno] [číslo] v [katastrální uzemí] s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 8. 2. 1995. Na části přilehlého pozemku [anonymizováno] [číslo] před jejich domem je předzahrádka. Dům žalobci koupili v dobré víře, že předzahrádka je součástí koupeného pozemku, nepřetržitě ji drží a užívají, v držbě nebyli rušeni až do r. 2014. Proto se stali vlastníky pozemku na základě vydržení za období od 9. 1. 1995 do 9. 1. 2005. Žalovaná dobrou víru žalobců popírala. Sporná část pozemku je podle ní součástí veřejné cesty a jako taková nemůže být předmětem vydržení. O nedostatku dobré víry žalobců svědčí i jejich nabídka na odkoupení sporné části pozemku v dopise ze dne 17. 2. 2020. Pokud by byli žalobci přesvědčeni o tom, že jsou vlastníky, pak by jistě nežádali žalovanou o prodej této části pozemku. Za nesporné okresní soud považoval, že žalobci mají ve společném jmění manželů [anonymizováno] [parcelní číslo] včetně domu [adresa] a dále zahradu [anonymizováno] [číslo] v [katastrální uzemí] a že žalovaná je v katastru nemovitostí evidována jako vlastník [anonymizováno] [číslo] tamtéž. Tyto skutečnosti byly ověřeny i výpisem z katastru nemovitostí. Kupní smlouva ve formě notářského zápisu ze dne 9. 1. 1995 pak dokládá nabytí vlastnictví žalobců od předchozího majitele nemovitostí [jméno] [příjmení] [anonymizováno].

3. Vycházeje z ust. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“), aplikoval okresní soud úpravu vydržení, obsaženou v předchozím občanském zákoníku – v zákoně č. 40/1964 Sb., účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a sice jeho ust. § 130 a § 134. Okresní soud dále připojil citaci z judikatury dovolacího soudu – použil přitom doslovně část odůvodnění předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 25 Co 237/2021-118.

4. Okresní soud uzavřel, že žalobci užívají předzahrádku před domem [adresa] od koupě domu, při místním šetření soud ověřil, že tato předzahrádka vybočuje z rovné linie plotů sousedních domů. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] staršího pak zjistil, že tento svědek i jeho předkové užívali předzahrádku již od dob vybudování domu v r. 1930. Z výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jakož i z výpovědi obou žalobců pak vyplývá, že oplocená předzahrádka byla před domem vždy, její plot navazoval na plot před protějším domem, ulice byla přehrazena a nebyla v této části průchozí. Tomu odpovídají i fotografie předzahrádky z let 1962, 1999 a 2000 Okresní soud dále hodnotil výpověď svědka [jméno] [příjmení], kterému b/ žalobkyně v r. 2005 řekla, že ví, že předzahrádka je na obecním pozemku. Tuto svědeckou výpověď prvostupňový soud nepovažoval pro posouzení věci za významnou, neboť se netýkala rozhodného období pro otázku vydržení, za které okresní soud považoval období od 8. 2. 1995 do 8. 2. 2005. K výpovědi svědka [jméno] [příjmení] [anonymizováno] pak uvedl, že je nekonzistentní a nelze z ní dovodit existenci důvodů k pochybnostem o dobré víře žalobců. Taková pochybnost pak neplyne ani z dopisu žalobců ze dne 10. 9. 2013, z náčrtu plynofikace, z vyjádření [územní celek] ze dne 24. 6. 2019 a z fotografií z r. 2014. Opět se jedná o důkazy svědčící o skutečnostech nastalých až po rozhodném období. Za nepřiléhavý považoval okresní soud poukaz žalované na exkluzivní právní charakter pozemku jako veřejného statku. Daný právní institut byl do právního řádu zaveden až od 1. 1. 2014, tedy po období rozhodném pro tento spor. Nelze pak ani aplikovat právní argumentaci uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, neboť daný rozsudek se týká odlišného skutkového stavu. Rozsudek má sloužit pro zápis v katastru nemovitostí, žalobci tak splnili i předpoklad vyplývající z ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ OSŘ“) – tedy existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ, k čemuž připojil výpočet této náhrady. Vycházel přitom z procesního úspěchu žalobců ve sporu, přičemž neshledal předpoklady pro aplikaci ust. § 150 OSŘ Lhůtu k plnění pak odůvodnil ust. § 160 odst. 1 OSŘ.

5. Rozsudek okresního soudu napadla v celém jeho rozsahu odvoláním žalovaná. Uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c/, e/ a g/ OSŘ. Zdůraznila, že způsobem využití pozemku [anonymizováno] [číslo] je ostatní komunikace. Z uvedeného způsobu využití je zřejmé, že tento pozemek je veřejným statkem. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, veřejný statek neumožňuje vydržení; odvolatelka tak zopakovala svůj právní názor, že pozemek jakožto místní komunikace není způsobilý k vydržení. Podle žalované okresní soud nedostatečně posoudil okolnosti dobré víry žalobců. Z provedených důkazů lze podle žalované o dobré víře žalobců pochybovat. Poukázala na výpověď svědka [příjmení] [anonymizováno], který ve své výpovědi uvedl, že při uzavírání smluvního vztahu měli účastníci (syn svědka jako prodávající a žalobci jako kupující) k dispozici katastrální mapu. Toto tvrzení svědek nepopřel ani nevyvrátil při opakované svědecké výpovědi. Žalobci tedy měli možnost seznámit se s průběhem hranic pozemků. Pokud měli žalobci katastrální mapu k dispozici při podpisu kupní smlouvy, pak by museli rozpoznat, že tzv. předzahrádka se nachází na pozemku jiného vlastníka. Žalovaná nesouhlasila s tím, jak okresní soud posoudil výpověď svědka [příjmení]. Ve skutečnosti totiž je z výpovědi tohoto svědka patrno, že b/ žalobkyně měla vědomost o tom, že předzahrádka je na obecním pozemku, již před dubnem r. 2005. Stejně tak nesprávně hodnotil okresní soud skutečnosti, vyplývající z dopisu žalobců ze dne 10. 9. 2013, a odpovědi na tento dopis ze strany žalované ze dne 2. 10. 2013. Z těchto dopisů je podle odvolatelky zřejmé, že žalobci neužívali předmětný pozemek jako vlastní; jinak by neoslovili žalovanou, že si tento pozemek chtějí pronajmout. Žalovaná z těchto důvodů navrhla rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta.

6. Žalobci považovali rozsudek okresního soudu za správný a navrhli jej potvrdit. Nesouhlasili s argumentací žalované, že daný pozemek nelze vydržet. Způsobem jeho využití je„ ostatní komunikace“, což nelze ztotožňovat s pojmem„ místní komunikace“ podle zákona č. 13/1997 Sb. Způsob využití pozemku pak automaticky neznamená, že se na takovém pozemku musí komunikace ve skutečnosti nacházet, popř. že se musí nacházet na celé jeho rozloze. V této věci bylo prokázáno, že na pozemku [anonymizováno] [číslo] se cesta ani žádná jiná komunikace nikdy nenacházela; není proto použitelná judikatura, na kterou žalovaná odkazuje. K výpovědi svědka [příjmení] [anonymizováno] žalobci uvedli, že z ní nelze dovozovat, že měli katastrální mapu k dispozici. Tento svědek při své dodatečné výpovědi uvedl, že se žádných jednání ohledně prodeje nemovitostí neúčastnil, tudíž ani nemohl být svědkem toho, že žalobci byli při prodeji s katastrální mapou seznámeni. A pokud by se tak stalo, tak nebylo žádným způsobem prokázáno, co mělo být obsahem mapy. K výpovědi svědka [příjmení] žalobci poznamenali, že jím uváděné sdělení se netýkalo rozhodné doby; žalobci pak nadále popírají pravdivost výpovědi tohoto svědka. Žalobci v této souvislosti odkázali na výpověď b/ žalobkyně, že o problému s pozemkem se poprvé dozvěděla až při jednání na obecním úřadu. Žalobci dále poukázali na důvody zpochybňující věrohodnost výpovědi svědka [příjmení], uváděné v jejich dřívějším odvolání. Z dokazování, jakož i z podání účastníků totiž vyplynulo, že spor je veden zejména kvůli tomuto svědkovi, který se dlouhodobě domáhá odstranění předzahrádky žalobců, aby mohl sám tuto část pozemku užívat k vlastním účelům. Tento svědek má tudíž na výsledku sporu zájem, což může způsobovat zkreslení jeho výpovědi. Dopis žalobců ze dne 10. 9. 2013 se pak netýkal předmětného pozemku, nýbrž jiné části pozemku [anonymizováno] [číslo] kterou si žalobci chtěli pronajmout. To je patrno z toho, že žalobci žádali o pronájem neudržované části pozemku. Nemohlo se to týkat stavu pozemku [anonymizováno] [číslo] na kterém se vždy nacházela udržovaná předzahrádka, jak to vyplynulo i z provedeného dokazování.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, v zákonné lhůtě a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející, přihlížeje přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav, vycházel přitom z kasačního usnesení odvolacího soudu shora již zmíněného (§ 6, § 120, § 153 odst. 1, § 226 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 OSŘ a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím závěrům právním. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky žalovaných pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

9. K vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, splnění podmínek vydržení je tak nutno v souladu s ust. § 3028 o. z. posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen pod dříve zavedenou zkratkou„ obč. zák.“).

10. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

11. Odvolací soud předně odkazuje na odůvodnění svého předchozího (shora již zmíněného) usnesení a na judikaturu dovolacího soudu v něm (a následně znovu v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku) uvedenou. Bylo by nadbytečné tuto judikaturu opakovat, to tím spíše, že žádný z účastníků nevznesl výhrady o její nepřípadnosti při rozhodování této věci. Z hlediska podaného odvolání je zapotřebí se zabývat tím, zda hodnocení dokazování proběhlo ze strany okresního soudu řádně a zda vydržení nebránil charakter předmětné části pozemku.

12. Podle ustanovení § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

13. Jelikož je hodnocení důkazů vnitřní myšlenkovou činností soudce – soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

14. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud svou úvahu, že dobrá víra žalobců jako držitelů sporné části pozemku nebyla v rozhodném období nijak narušena, založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ustanovením § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na své předchozí usnesení, ve kterém se podrobně zabýval výpovědí svědka [příjmení] [anonymizováno] a zaujal stanovisko k některým dalším v řízení provedeným důkazům a jejich hodnocení ze strany okresního soudu. Výslovně odvolací soud uvedl – a od svého tehdejšího stanoviska nemá důvod se odchýlit, že výpověď svědka [příjmení] není pro rozhodnutí věci zásadně významná, neboť sdělení tohoto svědka o informaci, kterou od něj měla obdržet b/ žalobkyně a která měla její dobrou víru narušit, spadá do doby (až) po uplynutí doby vydržecí. Výpověď svědka [příjmení] [anonymizováno] podaná po rozhodnutí odvolacího soudu je pak pro její bezobsažnost nepoužitelná. Korespondence proběhnuvší mezi žalobci a žalovanou potom spadá rovněž do období následujícího období rozhodnému pro posouzení institutu vydržení. Z provedeného dokazování navíc nelze učinit jednoznačný závěr, že daná korespondence se týká právě oné sporné části pozemku.

15. Vydržení sporné části pozemku nebrání ani způsob evidence jeho využití v katastru nemovitostí. Kromě důvodů uvedených již okresním soudem poukazuje odvolací soud i na skutková zjištění, podle kterých sporná část pozemku není po dobu desítek let jako komunikace, ať již„ ostatní“ či„ místní“ používána. Z pouhé evidence způsobu využití pozemku v katastru nemovitostí nelze podle přesvědčení odvolacího soudu bez dalšího dovodit překážku zákonem aprobovaného způsobu nabytí vlastnického práva v podobě vydržení.

16. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 OSŘ potvrdil v jeho výroku I. Učinil tak s upřesněním, že geometrický plán [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [číslo] ze dne [datum], schválený katastrálním úřadem pod [číslo jednací], je nedílnou součástí (v meritu věci) potvrzujícího rozsudku krajského soudu. Provedené upřesnění je opřeno o ustálenou soudní praxi, reprezentovanou kupř. stanoviskem publikovaným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 65/1972 na str. 236; své nezbytné praktické opodstatnění pak má pochopitelně i z důvodu následného zápisu do veřejného seznamu.

17. Měnící verdikt byl odvolacím soudem naopak přijat v části označené body II. a III. rozsudku okresního soudu, tedy ve výroku nákladovém ve vztahu mezi účastníky řízení a na něm (netradičně – oproti obvyklé soudní praxi) doplňujícím, samostatném výroku (co do určení lhůty k plnění uložené nákladové povinnosti). Dlužno říci, že tomuto procesnímu postupu – přes odvolání podané žalovanou – nebrání zákaz reformace in peius, když nadřízený soud je povinen nákladové výroky přezkoumávat z úřední povinnosti (ex officio). Odvolací soud se ztotožňuje s okresním soudem v tom, že o nákladech řízení mezi účastníky je nutno rozhodnout podle § 142 odst. 1 OSŘ – tedy při respektování zásady procesního úspěchu žalobců ve sporu. Výpočet konkrétní náhrady nákladů řízení přiznané žalobcům, provedený prvostupňovým soudem (srov. bod 9. odůvodnění jeho rozsudku), však nebyl zčásti správný (viz níže); ohledně nezmiňovaných (ostatních) položek přiznané náhrady nákladů řízení odvolací soud souhlasí s výpočtem okresního soudu a v této části na odůvodnění rozsudku okresního soudu pro jeho správnost odkazuje. Okresní soud totiž jednak opomněl, že žalobcům náleží právo na celkem 24 paušálních náhrad hotových výdajů jejich zástupce po 300 Kč (nikoliv pouze 12 náhrad ke 12 úkonům právní služby po 300 Kč – viz třetí věta zmiňovaného odstavce odůvodnění), kdy paušální náhrady je nutno přiznat za každého zastupovaného účastníka zvlášť (§ 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif, v platném znění /dále jen„ AT“ /). Dále pak okresní soud naopak chybně zvýšil odměnu a náhrady podle zvláštních předpisů advokátu žalobců v prvostupňovém řízení o 21% daň z přidané hodnoty, byť advokát žalobců [titul] [jméno] [příjmení] není a v době rozhodování okresního soudu (v předchozím ani v nynějším prvostupňovém řízení) nebyl plátcem této daně. Ostatně tento požadavek advokát žalobců před okresním soudem (na rozdíl od zástupce žalované) neuplatnil ani nedoložil příslušným osvědčením o registraci plátce daně z přidané hodnoty (a contr. § 14a AT), což vyplývá z obsahu soudního spisu (srov. jeho č. l. 84, srov. dále č. l. 150 p. v. v návaznosti na podání advokáta žalobců označené jako Vyčíslení náhrady nákladů řízení ze dne 9. 5. 2022, založené na č. l. 156 spisu). Odvolací soud proto reformoval dle ust. § 220 OSŘ rozsudek okresního soudu v uvedené části tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně (z titulu jejich postavení coby manželů / § 1877 o. z.), náklady řízení ve výši 82.232 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců. Místo plnění má oporu v ust. § 149 odst. 1 OSŘ a lhůta k plnění uložené náhradové povinnosti v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ; tuto změnu pak učinil odvolací soud součástí jednoho výroku svého rozsudku, což koresponduje – jak již bylo shora zmíněno – ustálené soudní praxi, právní teorii a konečně i znění litery procesního předpisu.

18. Vycházeje ze shora připomenuté zásady rozhodování nákladů řízení z úřední povinnosti pak odvolací soud musel v rámci opravy chybného postupu okresního soudu nově rozhodnout o náhradě nákladů řízení nesených státem (viz výrok pod bodem III. rozsudku krajského soudu), jež má oporu v ust. § 148 odst. 1 OSŘ. K přijetí tohoto výroku rozsudku odvolací soud připomíná genezi případu, kdy nejprve usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 6. 2021, č. j. 3 C 180/2020-46, pravomocným dne 3. 6. 2021, byla žalované uložena povinnost složit zálohu ve výši 1.000 Kč na náklady dokazování výslechem svědka [jméno] [příjmení], což žalovaná splnila dle záznamu o složení dne 4. 6. 2021 (srov. č. l. 54 spisu), a kdy usnesením téhož soudu ze dne 3. 6. 2021, č. j. 3 C 180/2020-53, pravomocným dne 4. 6. 2021, byla žalobcům uložena povinnost složit zálohu ve výši 1.500 Kč na náklady dokazování výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno]„ [anonymizováno]“ (správně: [příjmení] /podle protokolace následně učiněné okresním soudem ztotožněním této svědkyně dle jí předloženého občanského průkazu/) a [jméno] [příjmení], což žalobci učinili dne 8. 6. 2021 (srov. záznam o složení z téhož dne, založený na č. l. 55 spisu). Tito všichni zmiňovaní svědci byli rychnovským okresním soudem vyslechnuti při jednání konaném dne 28. 6. 2021, přičemž pouze svědek [jméno] [příjmení] [anonymizováno] uplatnil nárok na svědečné, a to jen zčásti – v podobě náhrady cestovních nákladů (srov. č. l. 65 - 68 spisu). Usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 6. 2021, č. j. 3 C 180/2020-72, pravomocným dne 8. 7. 2021, byla tudíž svědku [jméno] [příjmení] [anonymizováno] přiznána náhrada cestovních výdajů ve výši 481,10 Kč, přičemž toto cestovné bylo uvedenému svědkovi v rámci výplaty svědečného poukázáno z rozpočtových prostředků státu ve zmiňované výši 481,10 Kč (srov. platební poukaz pro výplatu svědečného ze dne 15. 7. 2021, č. j. 3 C 180/2020-75). V pořadí prvně vydaným rozsudkem pak okresní soud žalobcům vrátil nespotřebovanou část zálohy (po zaokrouhlení na celé Kč) ve výši 1.019 Kč a žalované ve výši 1.000 Kč (srov. jeho výroky pod bodem III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 7. 2021, č. j. 3 C 180/2020-90); tento rozsudek však byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2021, č. j. 25 Co 237/2021-118, pravomocným dne 9. 12. 2021. Další náklady již stát v následném – dalším řízení nevynaložil (srov. č. l. 140 p. v. spisu). Po vyhlášení nyní přezkoumávaného rozsudku okresní soud (srov. znění jeho výrokové části) však svým posléze vydaným pokynem – rozhodnutím ze dne 9. 5. 2022 (srov. č l. 153 a 154 spisu) přikázal poukázat složené zálohy účastníkům, když žalované vrátil jakožto složitelce zálohu 1.000 Kč (tedy v plné výši – viz č. l. 154 spisu) a žalobcům, resp. a/ žalobci v částečné výši 1.019 Kč (z celkem složené zálohy 1.500 Kč), přičemž zbývající část této zálohy – i přes výsledek sporu, kdy žalobci plně procesně uspěli – bez dalšího převedl do státních prostředků. Podle výsledku řízení však měl stát uplatnit právo na náhradu nákladů řízení, které platil, vůči žalované a nikoliv vůči žalobcům. Z těchto důvodů bylo s poukazem na ust. § 151 odst. 1 OSŘ v konečném rozhodnutí soudu (byť odvolacího) rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku. Pochopitelně v rámci porozsudkové agendy pak bude na vlastním, následném rozhodnutí okresního soudu, aby částku 481 Kč – jež nebyla (dlužno říci chybně) žalobcům vrácena spolu s poukázanou částkou 1.019 Kč a byla nepřípadně převedena do státních prostředků – žalobcům dodatečně vrátil (k tomu je okresní soud odvolacím soudem současně instruován v rámci samostatného závazného pokynu).

19. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byli zcela úspěšní žalobci, kteří se ubránili odvolání žalované a kterým tak přísluší plná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Náklady žalobců jsou v odvolacím řízení dány odměnou jejich advokáta za dva úkony právní služby – v podobě sepisu vyjádření k odvolání a účasti advokáta žalobců při odvolacím jednání – pro dvě zastupované osoby, tj. 2x 4.960 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b/, § 7 bod 5., § 12 odst. 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k/, g/ AT) a za celkem čtyři paušální náhrady hotových výdajů (pro dvě zastupované osoby ke dvěma úkonům pro každou z nich) po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT); sluší se dodat, že i v odvolacím řízení zástupce žalobců nebyl plátcem daně z přidané hodnoty (srov. jeho vyjádření na č. l. 177 spisu). Žalované, jež v odvolacím řízení podlehla, byla uložena povinnost nahradit zvítězivším žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení v souhrnné výši 11.120 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ).

Poučení