25 Co 146/2024 - 286

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zástupce zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [jméno zainteresované společnosti], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátkou [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o 380 618,88 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. ledna 2024, č. j. 24 C 44/2019-233, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 380 618,88 Kč s příslušenstvím (I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 8 700 Kč (II) a rovněž žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 3 781 Kč (III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou žalobce po žalované požadoval žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, z jehož iniciativy došlo bez souhlasu žalobce jako vlastníka pozemku k rozdělení pozemku parc. č. [hodnota] z něhož byl oddělen pozemek parc. č. [hodnota] a změněn druh tohoto pozemku na způsob jeho využití z kultury ovocný sad na ostatní plochu, ostatní komunikaci. Na oddělený pozemek žalovaný umístil část komunikace, užívanou za jediným účelem jako přístup k vodojemu ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný pozemek užívá mnoho let, aniž by žalobci cokoliv hradil, čímž na jeho straně dochází k bezdůvodnému obohacení ve výši odpovídající maximální hodnotě regulovaného nájemného podle obecných cenových výměrů ministerstva financí. Žalobce proto požaduje bezdůvodné obohacení za období od 19. 12. 2015 do 18. 12. 2018 při částce 120 Kč za 1 metr čtvereční za rok a DPH.

3. Žalovaný navrhl žalobu v celém rozsahu zamítnout. Uvedl, že žalobci bylo nabídnuto odkoupení pozemku za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Změna druhu pozemku pak proběhla vydáním závazného stanoviska bez nutnosti vyžádání souhlasu vlastníka s dělením předmětného pozemku. Vznesl rovněž námitku nedostatku své věcné pasivní legitimace. Uvedená komunikace [hodnota] totiž leží na předmětném pozemku, není zařazena do místních komunikací a žalovaná není jejím vlastníkem. Žalobce proto nemůže požadovat vydání bezdůvodného obohacení, neboť předmětná účelová komunikace je součástí pozemku v jeho vlastnictví a jejím vlastníkem je žalobce sám a nikoliv žalovaný. Není ani pravdou, že by předmětná komunikace vedla výlučně k nemovitostem žalovaného. Předmětná komunikace slouží celé řadě předem neurčených osob, především pak vlastníkům rodinných domů, které komunikaci lemují a bezprostředně s ní sousedí. Nadto účelovou komunikaci nelze považovat za stavbu v právním slova smyslu a nelze na ni pohlížet jako na samostatnou věc. Zcela neoprávněně pak žalobce požaduje bezdůvodné obohacení, včetně daně z přidané hodnoty.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování vzal po skutkové stránce za prokázané, že žalobce je (a byl po celé předmětné období) vlastníkem parcely parc. č. [hodnota], ostatní komunikace, na níž se nachází převážně, nikoliv však zcela, zpevněná plocha komunikace [hodnota], kterou nabyl kupní smlouvou s právními účinky vkladu práva ke dni 14. 5. 2010. Tato nemovitost je od roku 1995 zatížena věcným břemenem (právo zřízení a provozování kabelu pod povrchem parcely) pro oprávněnou [právnická osoba] Předmětná komunikace není zařazena do kategorie místních komunikací, uvedená komunikace je účelová a vede k vodojemu, v blízkosti komunikace jsou pak stavby řadových rodinných domů. Ke dni nabytí vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku na něm byla zpevněná plocha komunikace, což sám žalobce připustil.

5. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na § 2, § 3, § 6, § 7 a § 40 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jakož i na § 4, § 31 a § 81 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, i vyhlášku č. 55/2000 Sb., kterou vydává Statut hlavního města Prahy.

6. Následně se soud prvního stupně zabýval předně námitkou žalovaného ohledně nedostatku své věcné pasivní legitimace ve sporu. Vyšel z toho, že bylo prokázáno, že předmětná komunikace [hodnota] je komunikací účelovou, neboť do sítě místních komunikací není zařazena. Zkonstatoval, že toto zjištění je plně dostačující k tomu, aby bylo lze učinit závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného a v důsledku toho i o nedůvodnosti žaloby. Poukázal dále na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 30 C 35/2022-50 (správně ze dne 2. 2. 2023, č. j. 53 Co 415/2022-97, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 14. 3. 2023, č. j. 53 Co 415/2022-102 - poznámka odvolacího soudu), který se zabýval totožnými nárokem žalobce, avšak pouze za jiné období. V rámci tohoto rozhodnutí totiž soudy dovodily, že účelová komunikace tvoří nejnižší kategorii pozemních komunikací, a to dopravní cesty sloužící k uvedenému účelu, především ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními komunikacemi. Předmětná komunikace pak tyto znaky zcela splňuje, neboť zajišťuje přístup k vodojemu i napojení tohoto přístupu na ostatní pozemní komunikace. Poukázal dále na to, že účelová komunikace je součástí pozemku, a to dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 766/2011, přičemž účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Právo obecného užívání účelové komunikace je totiž vázáno na uspokojování nutné komunikační potřeby. Jakmile tato potřeba pomine, uvedené právo zaniká, stejně tak jako omezení vlastníka pozemku (jedná se o tzv. elasticitu vlastnictví). Při těchto závěrech proto nelze uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku, na kterém se nachází, rozdílné. Není proto ani možné, aby například někdo vlastnictví k takové komunikaci vydržel, aniž by současně vydržel vlastnictví k pozemku, na němž se komunikace nachází. Následně soud prvního stupně uzavřel, že předmětná komunikace [hodnota] je součástí pozemku ve vlastnictví žalobce přenechanou jeho právními předchůdci veřejné komunikační potřebě, neboť žalobce pozemek nabyl kupní smlouvu až v roce 2010 a z tohoto důvodu jeho požadavku na peněžité plnění vůči žalované jako tvrzenému vlastníkovi této komunikace, která má jeho pozemek zatěžovat, nemůže být vyhověno, neboť žalovaný není z uvedených důvodů ve sporu věcně pasivně legitimován. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že i kdyby bylo zjištěno, že předmětná komunikace má charakter veřejného prostranství, žalovaný by věcně pasivně legitimován nebyl, neboť nárok žalobce by byl založen, popřípadě proti příslušné městské části, těmito otázkami se však blíže nezabýval, neboť žalovaný ve sporu není věcně pasivně legitimován. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

7. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž zkonstatoval, že žalovaný měl v řízení plný úspěch. Následně aplikoval rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09 a dovodil, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. V dané věci proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní zastoupení žalovaného, jakožto statutárního města, není důvodné, a proto přiznal žalovanému pouze náhradu účelně vynaložených nákladů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. po 300 Kč za každý z 29 úkonů, tj. celkem náklady řízení ve výši 8 700 Kč.

8. O nákladech řízení státu pak soud prvního stupně rozhodl dle § 148 o. s. ř. a povinnost k náhradě těchto nákladů uložil neúspěšnému žalobci.

9. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadl žalobce, přičemž je odůvodnil § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Soudu prvního stupně předně vytkl, že vzal za prokázané, že předmětná komunikace [hodnota] je komunikací účelovou. Zásadně chybně ji zhodnotil tak, že tato komunikace není stavbou a současně dovodil její veřejný charakter (veřejnou přístupnost). Žalobce však vychází z toho, že předmětná komunikace je stavbou a není veřejně přístupná, tedy není veřejným prostranstvím. Žalobce totiž má v dané věci za prokázanou skutečnost, že komunikace označená jako [hodnota] je kolaudovanou stavbou na pozemku parc. č. [hodnota] Původní komunikace na pozemku [hodnota] nevznikla pouhým užíváním, ale byla naplánována, naprojektována, povolena a zkolaudována výlučně pro účely zajištění přístupu k vodojemu. Tato stavba byla po kolaudaci neoprávněně bez stavebního povolení, tj. v rozporu se zákonem, stavebním povolením a bez souhlasu vlastníka, rozšířena o zhruba 3 m na pozemek žalobce. Ze skutečnosti, že komunikace na pozemku parc. č. [hodnota] je stavbou zbudovanou na základě řádného stavebního povolení, a to za jediným účelem, totiž obsluhou stavby vodojemu ve vlastnictví žalovaného zbudované na pozemcích parc. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota], lze jednoznačně dovodit, že i rozšíření této stavby na pozemek žalobce je nepochybně také stavbou stejné kvality. To vše tím spíš, že slouží stejnému režimu – výlučnému užívání žalovaného za výlučným účelem – přístupem ke stavbě žalovaného (vodojem). Podle rozhodovací praxe vyšších soudů totiž povahu a charakter místní komunikace nelze hodnotit formálně dle její klasifikace v rámci systému pozemních komunikací, ale individuálně dle jejího stavebnětechnického provedení a dalších souvisejících okolností. Žalobce dále poukázal na to, že to, že účelová pozemní komunikace může být samostatnou nemovitou věcí, která netvoří součást pozemku, na kterém je vybudována, Nejvyšší správní soud dovodil v rozsudku ze dne 11. 9. 2009, č. j. 5 As 62/2008-59. Pro posouzení otázky, zda je účelová komunikace stavbou spojenou se zemí pevným základem, tedy samostatnou nemovitou věcí, nebo zda je součástí pozemku, na kterém se nachází, jsou proto rozhodná stejná hlediska jako v případě jiných pozemních komunikací. Pro případ, že účelová komunikace je dostatečně zřetelně oddělena od pozemku (podkladní vrstvy, zpevněný živičný povrch), byl na ni vyhotoven projekt, povolení i kolaudace jako v daném případě na stavbu na pozemku parc. č. [hodnota]) jde podle judikatury Nejvyššího správního soudu o samostatnou nemovitou věc. Žalobce má v dané věci za prokázané, že komunikace se skládá z několika podkladových vrstev zpevňujících podlaží, podkladů z betonových panelů a svrchní betonovo živičné vrstvy. Závěr soudu prvního stupně o tom, že pouhá skutečnost, že komunikace není zařazena do sítě pozemních, respektive místních komunikací, postačuje k závěru o nedostatku věcné pasivní legitimace, proto neobstojí. Nadto z vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000, kterou vydává Statut hlavního města Prahy neplyne, že by přenesená působnost v oblasti silničního správního úřadu byla přenesena na jakoukoliv městskou část, konkrétně na městskou část Prahy. Žalobce dále zpochybnil závěr soudu prvního stupně, že komunikace je veřejně přístupná, tj. že je veřejným prostranstvím. Poukázal na to, že v minulosti na pozemku žalovaného parc. č. [hodnota] na začátku této komunikace byla závora a značka zákaz vjezdu. Komunikace proto nesloužila veřejnému účelu. Na sousedním pozemku žalobce je viditelné rozšíření komunikace, ale účelová komunikace [hodnota] na pozemku žalobce vyznačena není. Soud prvního stupně se tedy měl podrobně zabývat tím, zda skutečně existuje nezbytná potřeba existence veřejného prostranství, představovaného právě komunikací a měl posoudit k naplňování jakého veřejného účelu je komunikace ve smyslu veřejného prostranství v daném místě z hlediska potřeb celého sídla nezbytná, a z jakého důvodu, jak širokému okruhu obyvatel slouží, jaké úlohy v daném místě plní, nakolik jej mohou v případě nouze suplovat jiná veřejná prostranství, zda se v okolí vůbec nacházejí podobně využitelná veřejná prostranství a v jaké vzdálenosti, jakož i další okolnosti. Ničím takovým se však soud prvního stupně nezabýval. Rovněž nerespektoval závěry místního šetření, neboť, kdyby tak učinil, musel by dojít k tomu, že o veřejné prostranství nelze v souvislosti s předmětnou komunikací vůbec uvažovat. Žalobce dále poukázal na to, že pozemek byl původnímu majiteli vydán v restituce. V rámci této pak nebylo lze vydat pozemky, u kterých nemůže být umožněna plná realizace vlastnického práva. Přestože soud v dané věci učinil místní šetření a protokol o tomto místním šetření, jeho závěry do svého rozhodnutí vůbec nepromítl a pominul je. Skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že z komunikace je přístup do rodinných domů je proto v příkrém rozporu s provedenými důkazy, zejména místním šetřením. Nadto též soud prvního stupně zcela opomněl vzít v úvahu, že pozemek žalobce parc. č. [hodnota] vznikl z vlastní iniciativy žalovaného, a to oddělením z pozemku parc. č. [hodnota] dle geometrického plánu pro rozdělení pozemků bez souhlasu žalobce a bez tohoto souhlasu byl také pouze na jednostranný návrh žalovaného zapsán do katastru nemovitostí. Žalovaný rovněž tak změnil druh tohoto pozemku z kultury ovocný sad na ostatní plochu, ostatní komunikace. K rozdělení pozemků, ke změně jeho druhu a způsobu využití tedy došlo bez souhlasu vlastníka pozemku. V řízení nebyl předložen jediný důkaz o tom, že by snad předchozí vlastník pozemku parc. č. [hodnota] byl srozuměn s tím, či vyslovil souhlas se stavbou komunikace na jeho pozemku, nebo že by byl předchozí vlastník ochoten pozemek věnovat k veřejnému využití. Nadto po mnoho let byl přístup na komunikaci na pozemku žalovaného uzavřen závorou a nikdo jiný, než žalovaný komunikaci nemohl užívat. Lze proto učinit jednoznačný závěr o nemožnosti doložit veřejnou přístupnost komunikace, a tedy také nesprávnost závěru soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného. Zcela totiž chybí doložení veřejného zájmu na užívání této komunikace, neboť žádný jiný vlastník kromě žalovaného jí k přístupu nepotřebuje a ani nikdy nepotřeboval. Žalovaný jako vlastník vodojemu má přístup zajištěn po vlastním pozemku parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota]. Případné rozšíření komunikace na parc. č. [hodnota] nebylo odůvodněno nezbytností širší cesty k vodojemu pro jeho užívání. Žalobce v okamžiku, kdy uzavíral předmětnou kupní smlouvu, na jejímž základě nabyl do vlastnictví pozemek parc. č. [hodnota] v katastrální území [adresa] nevěděl, že část komunikace je na jeho pozemku, proto také nelze jeho nečinnost považovat za případné strpění jejího užívání. Poukázal dále na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se obohacení, kdy k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Skutečnost, že komunikace podléhá bezplatnému obecnému užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace. Nejvyšší soud se již opakovaně vyjádřil tak, že na závěru o vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka místní komunikace nacházející se na cizím pozemku, nemůže sama o sobě nic změnit skutečnost, že se komunikace na pozemku nacházela ještě před tím, než vlastník k pozemku nabyl vlastnické právo. Jakákoliv jiná argumentace a jiné závěry by nutně vedly k tomu, že za zbudování přístupové cesty/stavby na pozemku žalobce a za její výlučné využívání žalovaným by nebyl žalovaný odpovědný a nemusel by ničeho žalobci hradit. Jednalo by se tak fakticky o vyvlastnění bez náhrady, k takovému závěru však za současné platné právní úpravy dojít nelze. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaný rovněž rozsudek, a to pouze výrok o nákladech řízení napadl včas podaným a přípustným odvoláním. S výší náhrady nákladů řízení tak, jak mu byla přiznána nesouhlasí, neboť vychází z toho, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, a to v souladu s principem plného úspěchu ve věci za situace, kdy je účastník řízení zastoupen advokátem. Náhradu nákladů řízení tak bylo třeba vyčíslit dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, advokátního tarifu, což za řízení před soudem prvního stupně představuje částku ve výši 183 520,70 Kč, včetně 21% daně z přidané hodnoty za 29 úkonů právní služby advokáta. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom existence judikatury ohledně účelnosti vynaložených nákladů pro případ statutárních měst, avšak ani tato judikatura nevylučuje zastoupení advokátem kategoricky bez dalšího. Soud prvního stupně se totiž s údajnou neúčelnosti nákladů dostatečně argumentačně nevypořádal. Své závěry o neúčelnosti učinil, aniž by tyto závěry blíže odůvodnil. Žalovaný v tomto smyslu proto poukázal na Listinu základních práv a svobod, která v hlavě V. zaručuje každému právo na spravedlivý proces. I Ústavní soud konstatoval, že z čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod plyne právo každého, tj. státu i osoby s právním vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Právní zastoupení je tak ponecháno zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho jinak byl schopen sám. Podle žalovaného není v souladu se zásadou práva na spravedlivý proces myslitelné, aby se jeden subjekt mohl nechat právně zastoupit bez ohledu na to, zda toho je schopen sám a jiný subjekt (žalovaný) se nemohl nechat zastoupit ani v případě, kdy z objektivních důvodů zastoupení sám schopen není. I Ústavní soud konstatoval, že z principu rovnosti účastníků v občanském soudním řízení vyplývá, že se každý z nich, tedy i veřejnoprávní korporace disponující právníky v zaměstnaneckém či služebním poměru, může nechat zastoupit advokátem. Nelze proto bez dalšího dovozovat, že v takovém případě nemá nárok na náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že by se jednalo o neúčelně vynaložené náklady (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 692/10). Žalovaný zásadně nesouhlasí s tím, že náklady jím vynaložené na zastupování advokátem nebyly náklady účelně vynaložené. Hlavní město Praha jako veřejnoprávní korporaci nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána náhrada nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohlo bránit samo a že výdaje v souvislosti s poskytnutou právní službou nejsou účelně vynaloženými náklady. Neúčelnost nákladů totiž musí být dána takovým odchýlením od obecné procesní zásady, aby bylo lze učinit závěr o značné míře intenzity důvodů, které vedly obecný soud k výjimečnému rozhodnutí, majetkově zasahujícímu nejen úspěšného účastníka řízení, ale podle okolností případu i jeho zástupce. Žalovaný poukázal dále na to, že jeho odbor hospodaření s majetkem, pod který spadá celá majetková oblast, disponuje pouze pěti právníky, jež mají jinou náplň práce, jedná se především o interní záležitosti, přípravu dokumentů pro projednání v orgánech hlavního města Prahy, přípravu smluvních dokumentů atp. Nelze opomenout ani mimosoudní řešení sporných majetkových otázek, které tvoří významnou část jejich pracovní náplně. Prostor pro zastupování v soudních sporech pak logicky nezbývá. Pokud pak jde o složitost daného případu, nutno podotknout, že se nejedná o zcela snadný či snad formulářový spor, týkající se běžné agendy města, jak avizuje napadený rozsudek, související nárok vyplývající z vlastnického práva k nemovité věci. Spor trvá přes čtyři roky, teprve poté se dostává k odvolacímu soudu, není tedy zjevné, že by se jednalo o lehký soudní spor, neboť pokud by tomu tak bylo, nepochybně by netrval tak dlouho. Odvolací soud, tj. Městský soud v Praze pak již opakovaně uvedl, že zastoupení advokátem ve věcech obdobného charakteru je třeba považovat za účelné už jen z toho důvodu, že hlavní město Praha musí jednat s péčí řádného hospodáře, a proto musí zajistit řádné zastoupení advokátem, který se na vedení obdobných sporů specializuje. Přiznání náhrady nákladů řízení statutárním městům zastoupeným advokáty proto není věcí neobvyklou. V nedávné době náklady řízení žalovanému představující právní zastoupení přiznal i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 1. 2024, č. j. 28 Cdo 3655/2023-644. Náklady řízení pak co do nákladů na právní zastoupení přiznávají i soudy obvodní, jakož i již zmíněný Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací. Rozhodnutí o odepření náhrady nákladů na právní pomoc veřejnoprávní korporaci z hlediska její ne/účelnosti tak musí reflektovat povahu a okolnosti sporu, neboť činnost zaměstnanců žalované s právnickým vzděláním je zaměřena především na oblast jejího působení ve veřejnoprávní sféře v rámci její přenesené (správní) působnosti, případně na běžnou agendu její samostatné působnosti. Žalovaný dále poukázal na to, že v nedávné době mu Městským soudem v Praze byly náklady řízení, představující náklady právního zastoupení přiznány v řadě rozhodnutí (sp. zn. 68 Co 110/2021-138, sp. zn. 16 Co 342/2019, sp. zn. 68 Co 38/2021 či sp. zn. 72 Co 311/2023). Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v celkové výši 183 520,70 Kč a byla mu též přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

11. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že s tímto nesouhlasí. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2396/09 a dále uvedl, že pokud žalovaná disponuje pěti právníky, tito jsou nepochybně kvalifikováni též v agendě, která je předmětem sporu, a proto jistě jeden z nich mohl žalovaného reprezentovat u soudního jednání. Lze proto uzavřít, že právníci žalovaného jsou dostatečně připraveni hájit jeho zájmy v řízení před soudem, aniž by museli nutně strávit značné množství času nejen studiem současných právních předpisů, komentářové literatury či aktuální soudní praxe. Sám žalovaný potvrzuje, že náplň práce jeho právníků je rozmanitá, nepochybně tedy jsou schopni reprezentovat žalovaného u soudního jednání, přičemž pokud tak tomu není, tato skutečnost nemůže být přičítána k tíži žalobce. Pokud pak žalovaná tvrdí, že soudní spor trvá přes čtyři roky, žalobce má za to, že to není tím, že by se jednalo o složitou agendu, ale délka soudního sporu je dána především dlouhými intervaly mezi jednáními a změnou obsazení soudce. Všechna rozhodnutí, na která žalovaný ve svém odvolání poukazuje, totiž byla vydána ve sporech vyznačující se zvýšenou složitostí skutkovou či právní. V daném případě však nelze uzavřít, že by projednávaná věc vykazovala značnou míru složitosti a nejde ani o případ, který by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaného. Žalobce proto nepovažuje v projednávané věci náklady na zastoupení advokátem žalovaného za účelně vynaložené.

12. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně totiž postupoval zcela totožně jako již v jiné pravomocně skončené věci, která se týkala zcela shodné věci, pouze za jiné následující časové období, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2022, č. j. 30 C 35/2022-50, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 53 Co 415/2022-97, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 2023, č. j. 53 Co 415/2022-102, jimiž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Z uvedených důvodů se soud prvního stupně neodchýlil od rozhodovací praxe a rozhodl v obdobné věci totožně, tedy zcela se držel zásady právní jistoty a legitimního očekávání zakotvené v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobce ve svém odvolání předně rozporuje, jednak posouzení soudu prvního stupně, že předmětná komunikace [hodnota] je komunikací účelovou a není samostatnou stavbou a rovněž, že je dán její veřejný charakter. Z provedeného dokazování v průběhu řízení však jednoznačně vyplynulo, že komunikace, která se nachází na pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] je bezejmennou komunikací [hodnota], která není zařazena do kategorie místních komunikací, a proto je tzv. ostatní komunikací. Protože tedy tato komunikace není zařazena do kategorie místních komunikací, jedná se o komunikaci účelovou podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že účelová komunikace netvoří součást pozemku. Žalovaný však má za to, že tato judikatura je již dávno překonána, o čemž svědčí rozsudky, které žalovaný v předmětném sporu již dokládal. Jedná se o rozhodnutí Městského soudu v Praze (sp. zn. 72 Co 294/2022 či sp. zn. 53 Co 415/2022), v nichž bylo konstatováno, že veřejně přístupná účelová komunikace není samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž je součástí pozemku, a tedy vlastníku pozemku za tuto veřejně přístupnou účelovou komunikaci nenáleží vydání bezdůvodného obohacení. Účelová komunikace proto není samostatnou věcí v právním smyslu, ale naopak je součástí pozemku a z povahy věci proto v úvahu vydání bezdůvodného obohacení nepřichází. Účelové komunikace jsou tedy druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Námitky žalobce o tom, že předmětná komunikace je samostatnou stavbou, jsou proto zcela liché. Nadto žalovaný od počátku řízení tvrdí, že k vydání bezdůvodného obohacení není věcně pasivně legitimovaný. Poukázal tak na závěry přijaté již v obdobných rozhodnutích, přičemž pro případ pozemků veřejného prostranství judikatura v poměrech hlavního města Prahy přiznala věcnou pasivní legitimaci městské části, nikoliv hlavnímu městu Praha. Žalovaný, proto s ohledem na již pravomocná rozhodnutí v obdobných věcech, navrhl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit a žalovanému přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanými osobami přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce, ani žalovaného nelze považovat za opodstatněná.

14. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování procesně korektně, a postupem podle § 120 o.s.ř. byl spolehlivě objasnil skutkový stav věci, který rovněž správně posoudil po stránce právní. Byť se nadbytečně zabýval charakterem komunikace jako veřejného prostranství, když v řízení bylo prokázáno, že předmětná komunikace je komunikací účelovou, neboť do sítě místních komunikací zařazena nebyla, již jen tento závěr zcela postačuje k tomu, aby žalobě nebylo vyhověno, a to pro absenci věcné pasivní legitimace žalované ve sporu.

15. V průběhu řízení žalovaný důvodně odkazoval na řízení vedená před soudem prvního stupně, jednak ve věci sp. zn. 30 C 35/2022, jakož i ve věci 24 C 208/2019. V rámci těchto řízení a posléze rozhodnutí, se jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací, zabýval otázkami podstatnými pro posouzení důvodnosti i dané žaloby. Soudy tak setrvaly na tom, že účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Právo obecného užívání účelové komunikace je vázáno na uspokojování nutné komunikační potřeby. Jakmile tato potřeba pomine, uvedené právo zaniká, stejně jako omezení vlastníka pozemku, což představuje tzv. elasticitu vlastnictví. Při těchto závěrech pak nelze uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku, na kterém se nachází, rozdílné. Není proto možné, aby například někdo vlastnictví k takové komunikaci vydržel, aniž by současně vydržel vlastnictví k pozemku, na kterém se komunikace nachází. Nelze rovněž uvažovat ani o projednání věci podle ustanovení o neoprávněné stavbě ve smyslu § 135c občanského zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 261/2007). Po zániku práva obecného užívání účelové komunikace se lze podle okolností věci domáhat jejího odstranění, ale jen po tom, kdo ji zřídil. Soudy v dané věci vysvětlily, že právo obecného užívání účelové komunikace je vázáno na uspokojování nutné komunikační potřeby. Jakmile však tato potřeba pomine, uvedené právo zaniká, stejně jako omezení vlastníka pozemku. Tento přístup, který je i v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod vyplývá z nutnosti minimalizovat omezení vlastníka pozemku. Uvedené, tradičně respektované pravidlo by pozbylo smysl, pokud by pominula uvedená potřeba v případě, že by účelová komunikace tvořila samostatnou věc ve vlastnictví někoho jiného než vlastníka pozemku. Pak by právo obecného užívání nezatěžovalo pozemek, ale komunikaci jako stavbu; omezení vlastníka pozemku by tak nebylo závislé na trvání nutné komunikační potřeby, a koneckonců ani na existenci práva obecného užívání účelové komunikace. V takovém případě by bylo nutné rozlišovat právo mít na cizím pozemku stavbu komunikace, dále právo užívat tuto komunikaci z titulu obecného užívání a též také právo užívat komunikaci z titulu vlastnického práva k ní. Právní situace vzniklá v důsledku existence účelové komunikace by se uvedeným však velmi zkomplikovala. Názor, vztahující právo obecného užívání účelové komunikace na tuto komunikaci jako na samostatnou nemovitou stavbu a tudíž nutně, nikoliv na pozemek, na kterém se nachází, by proto nebyl v souladu s tradičním nazíráním na účelové komunikace. Odvolací soud v dané věci tedy nemá žádného důvodu, aby se od uvedených závěrů, přijatých v rámci jiných řízení v obdobné věci, zejména ve věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 53 Co 415/2022, jakož i ve věci sp. zn. 72 Co 294/2022, jež po právní stránce otázku vlastnictví účelové komunikace hodnotily shodně, odchyloval.

16. Ze zákonné definice účelové komunikace se současně podává, že tato komunikace slouží obecnému užívání. Dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, se pozemek v soukromém vlastnictví veřejně přístupnou účelovou komunikací stává věnováním obecnému užívání. Institut obecného užívání je nutno chápat jako omezení vlastnického práva v zájmu uspokojení komunikační potřeby veřejnosti, coby neomezeného okruhu osob, avšak omezení dobrovolného (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06). Současně Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka; souhlasu nového vlastníka není třeba, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013). V projednávané věci bylo prokázáno, a žalobce to ani nesporoval, že předmětný pozemek nabyl kupní smlouvou v roce 2010, a to za stavu, kdy na něm již byla sporná účelová komunikace zřízena a byla užívána, tudíž ani jeho případný nesouhlas nemůže užívání komunikace neomezeným okruhem osob ovlivnit.

17. V řízení bylo též jednoznačně prokázáno, že sporná komunikace je součástí pozemku ve vlastnictví žalobce přenechanou jeho právními předchůdci k veřejné komunikační potřebě a z tohoto důvodu jeho požadavku na peněžité plnění proti žalovanému jako tvrzenému vlastníku této komunikace, která má jeho pozemek zatěžovat, nemůže být vyhověno, neboť žalovaný ve sporu není věcně pasivně legitimován.

18. Veškeré opakující se odvolací námitky žalobce proto nejsou způsobilé uvedený závěr zvrátit, a otázka, zda předmětná komunikace má či nemá charakter veřejného prostranství, zakládající eventuální nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení proti příslušné městské části, není otázkou pro tento spor významnou.

19. Jedná-li se pak o odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, odvolací soud v dané věci vychází z toho, že soud prvního stupně nepochybil, pokud aplikoval judikaturu Nejvyššího, jakož i Ústavního soudu, stran účelnosti nákladů na právní zastoupení žalovaného, jakožto statutárního města. Nutno poukázat na to, že všechna rozhodnutí, na něž v rámci svého podaného odvolání žalovaný poukazuje, byla vydána ve sporech vyznačujících se zvýšenou složitostí skutkovou či právní, avšak v dané věci tomu tak není. Daný spor totiž nevykazuje značnou míru složitosti, ani nejde o případ, který by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaného. Uvedené pak potvrdil i dovolací soud v rámci svého rozhodnutí ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3645/2020, přičemž i tento spor se odvíjel od restitučních pozemkových nároků. Odvolací soud proto v dané věci ve shodě se soudem prvního stupně nepovažuje v projednávané věci náklady na zastoupení žalovaného advokátem za účelně vynaložené v kontextu rozhodnutí vyšších soudů (například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2310/13).

20. Z výše rozvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému co do nákladů řízení byla přiznána dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. náhrada za vyjádření k odvolání, přípravu k odvolacímu jednání a účast u tohoto jednání, tj. tři úkony po 300 Kč, celkem náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč.

Poučení