25 CO 167/2022 - 70

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa], [příjmení] [jméno], Izrael b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa], [příjmení] [jméno], Izrael oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 33 C 124/2021-39, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení potvrzuje, ohledně úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 9 % ročně za dobu od [datum] do [datum] se mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (II) ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení potvrzuje, ohledně úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 9 % ročně za dobu od [datum] do [datum] se mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) částku [částka] s 9 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci b) částku [částka] s 9 % úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (II) a rovněž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (III).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobci domáhali kompenzace dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne [datum], kterým se stanoví pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen„ Nařízení č. 261/2004“) za více než 3 hodiny trvající zpoždění letu QS [číslo] z Tel Avivu do [obec], jímž cestovali dne [datum].

3. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobci svůj nárok neuplatnili včas, když výzvu ke kompenzaci uplatnila [právnická osoba], přičemž však na tuto společnost nebyly nároky žalobců postoupeny platně. Dále uvedla, že let byl zpožděn o 3 hodiny 40 minut, avšak 1 hodina 15 minut z celkového zpoždění letu byla z důvodu zpoždění předchozího rotačního letu a zpoždění 2 hodiny 35 minut tak bylo způsobeno přidělením slotu řízením letového provozu.

4. Soud prvního stupně provedeným řízením a dokazováním zjistil, že žalobci cestovali dne [datum] letem číslo QS [číslo] z Tel Avivu do [obec], provozovaným žalovanou a do cílové destinace letadlo přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním. Žalobci žalovanou vyzvali k úhradě žalované částky dne [datum]. Takto zjištěný skutkový stav věci posléze soud prvního stupně posoudil dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 a dle § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jakož i § 2578 tohoto zákona. S ohledem na to, že žalovaná má sídlo v obvodu soudu prvního stupně, dovodil, že je dána pravomoc českých soudů ve smyslu čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Poté uzavřel, že příčinou zpoždění předmětného letu bylo zpoždění obrátkového letu letadla let obsluhující. Pokud tak v důsledku tohoto primárního zpoždění bylo nutno čekat na přidělení odletového slotu řízením letového provozu, nejde o mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení č. 261/2004, neboť nutnost přidělení pozdějšího odletového slotu byla zaviněna žalovanou, jejíž letadlo bylo včas k původnímu odletovému slotu v důsledku zpoždění obrátkového letu připraveno. Poté se soud prvního stupně zabýval hodnocením toho, zda náhradu dle Nařízení č. 261/2004 je nutno uplatnit ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. Zabýval se tak posouzením otázky, zda je možno předmětné nařízení chápat jako přepravní řád ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. Zkonstatoval, že přepravní řády jsou podzákonnými právními předpisy vydávanými formou rezortních vyhlášek, jež jsou přijaté na základě zmocnění speciálních zákonů, týkajících se jednotlivých druhů dopravy, přičemž v současné době je jediným platným přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. vyhláška č. 175/2000 Sb. pro oblast drážní a silniční dopravy. Pro oblast letecké dopravy však v současnosti žádný přepravní řád v platnosti není. Není proto pro oblast letecké přepravy ani žádných nároků, jež by bylo nutno uplatnit ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 o. z. Přepravním řádem totiž nemůže být přímo závazný právní předpis Evropské unie, kterým dané Nařízení č. 261/2004 je. Opačný výklad by dle soudu prvního stupně znamenal omezení doby pro úspěšné uplatnění nároků cestujících oproti, například Montrealské úmluvě ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. m. s., jež stanoví v čl. 35 promlčecí lhůtu k uplatnění práv cestujících na dva roky. Připuštěním výkladu o Nařízení č. 261/2004, jakožto přepravním řádu dle § 2553 odst. 1 a 2 o. z., by tak došlo k situaci, kdy nároky dle Montrealské úmluvy by bylo možno uplatnit ve stanovené dvouleté lhůtě, avšak nároky dle uvedeného Nařízení pouze po předchozím uplatnění ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 o. z. V tomto smyslu soud prvního stupně podotkl, že nároky na náhradu dle čl. 7 Nařízení č. 261/2004 jsou paušalizovanou náhradou nemajetkové újmy cestujících a nikterak se nedotýkají nároků z Montrealské úmluvy, jak vyplývá z čl. 12 odst. 1 předmětného Nařízení. Montrealská úmluva upravuje speciální délku promlčecí doby pro uplatnění nároku z ní a rovněž není přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. Soud prvního stupně dále konstatoval, že vzhledem ke své právní síle by Nařízení č. 261/2004 mohlo upravovat speciální reklamační, popřípadě i promlčecí dobu pro uplatnění právních nároků z něho, přičemž naproti tomu přepravní řády dle § 2553 odst. 1 a 2 o. z. jsou pouze podzákonnými právními předpisy a tudíž by modifikovat zákonnou úpravu promlčecí doby stanovenou v § 2553 odst. 3 o. z. nemohly. Dospěl proto k závěru, že předně Nařízení č. 261/2004 přepravním řádem dle § 2553 o. z. není a § 2578 o. z. není nutným předpokladem pro úspěšného uplatnění nároku. K zamezení promlčení nároku na odškodnění postačí jeho uplatnění v obecné promlčecí lhůtě dle § 629 o. z., neboť Nařízení č. 261/2004 nestanoví jinak. Za této situace se pak soud prvního stupně nezabýval platností případného postoupení nároku žalobců na [právnická osoba] Limited, neboť uvedené považoval za nadbytečné. Protože let žalované byl delší než [číslo] km a kratší než [číslo] km, žalobci byli jeho účastníky a tento let byl oproti plánovanému příletu opožděn o více než 3 hodiny, uzavřel, že žalobcům náleží náhrada dle čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004, tj. každému ve výši [částka]. Žalobě proto jako důvodné, včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení ve výši dle § 1802 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. vyhověl.

5. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. dle úspěchu ve věci.

6. Proti rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání s poukazem na § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Zejména nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že § 2553 odst. 3 o. z. nelze aplikovat na danou věc a právo na náhradu dle Nařízení č. 261/2004 není nutné u dopravce uplatnit nejpozději do šesti měsíců od data provedení přepravy. V tomto smyslu odkázala na judikaturu Obvodního soudu pro Prahu 6 ve spojení s judikaturou Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Poukázala i na to, že v rámci této rozhodovací praxe se v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 265/2019 výslovně uvádí, že pojem přepravní řád, uvedený v § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl dle § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí, mimo jiné, i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu čl. 7 Nařízení č. 261/2004. Poukázala dále i na to, že ke stejnému závěru dospěl Městský soud i v rámci řízení pod sp. zn. 58 Co 176/2021 či pod sp. zn. 36 Co 243/2021. Soudu prvního stupně dále vytkla, že tuto ustálenou judikaturu Městského soudu v Praze zcela ignoroval a nezkoumal, zda žalobci doručili žalované písemnost, v níž by uplatnili svůj nárok ve lhůtě šesti měsíců od data provedení letu. Připomněla dále, že Městský soud v Praze ve své judikatuře opakovaně vyšel z toho, že smlouva o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] Limited a cestujícími, v daném případě žalobci, je neplatná. Jednání činěné na základě neplatné postupní smlouvy musí být rovněž považováno za neplatné. Soud prvního stupně však ani nezkoumal, zda se [právnická osoba] Limited na žalovanou obrátila a zda jí výzvu k úhradě kompenzace doručila.

7. Žalobci se k odvolání žalované vyjádřili tak, že s ním nesouhlasí. Předně uvedli, že nemají za to, že by napadený rozsudek ignoroval žalovanou tvrzenou judikaturu Městského soudu v Praze. Soud prvního stupně totiž v rámci odůvodnění jednoznačně uvedl, že Nařízení č. 261/2004 je přímo použitelné ve vnitrostátních právních řádech, konstatoval, že § 2553 odst. 1 a 2 o. z. se aplikuje toliko pro přepravní řád, dále dovodil, že přepravním řádem je třeba chápat podzákonné právní předpisy vydávané formou rezortních vyhlášek, za přepravní řád však nelze považovat přímo použitelné Nařízení EU, které má vyšší právní sílu než vyhláška, zvláště za situace, kdy by opačný výklad de facto znamenal omezení doby pro úspěšné uplatnění nároků cestujících, například oproti Montrealské úmluvě ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. m. s., neboť připuštěním výkladu o Nařízení, jakožto přepravním řádu ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. by tak došlo k situaci, kdy nároky dle Montrealské úmluvy by bylo možno uplatnit ve stanovené dvouleté lhůtě, avšak nároky dle Nařízení č. 261/2004 pouze po předchozím uplatnění v reklamační lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. Dovodil též, že k zamezení promlčení nároku na odškodnění dle uvedeného Nařízení postačí jeho uplatnění v obecné promlčecí lhůtě dle § 629 o. z., protože předmětné Nařízení nestanoví jinak, a s ohledem na uvedené se proto z důvodu nadbytečnosti nezabýval postoupením a platností postupních smluv. Žalobci vychází z toho, že těmto vytčeným právním názorům soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout. Zdůraznili, že důvodem pro přijetí předmětného Nařízení, jak uvádí jeho bod 1, je zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících, kromě toho by měl být obecně brát zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele. Jakýkoliv výklad v neprospěch cestujících proto de facto porušuje základní zásady, na nichž předmětné Nařízení stojí. Jakákoliv další případná argumentace žalované, vztahující se k neplatnosti postupní smlouvy, promlčení a podobně, je proto zcela irelevantní, neboť konstantní judikatura Městského soudu v Praze (například rozsudek sp. zn. 17 Co 212/2021) vyznívá naopak v neprospěch žalované. Námitka promlčení je totiž v rozporu s dobrými mravy a tvrzená neplatnost smlouvy o postoupení byla žalobci dostatečně zhojena jejich dalším postupem, kdy jakmile začali české soudy rozhodovat o neplatnosti postoupení, přistoupil každý z poškozených cestujících (žalobců) k provedení zpětného postoupení svého nároku ze [právnická osoba] na svou osobu a zaslání nové předžalobní výzvy žalované, z níž vyplývá, že předchozí jednání [právnická osoba] berou za své, odkazují na něj a souhlasí s ním, tedy žalované nároky byly uplatněny řádně a včas, avšak žalovaná nesplnila svou povinnost a žalobcům žalované plnění doposud neuhradila. Závěrem žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), částečně zopakoval dokazování (§ 213a odst. 1 o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné jen v zanedbatelné části.

9. V posuzované věci jde o věc s mezinárodním prvkem, představovaným bydlištěm žalobců v Izraeli, soud prvního stupně proto správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí sporu.

10. Správně pak soud prvního stupně věc posuzoval dle Nařízení č. 261/2004, neboť jde o uplatnění práv cestujících za zpoždění či zrušení letu (čl. 1 odst. 1 písm. b), c) Nařízení č. 261/2004), kdy místem odletu zpožděného letu žalobců bylo letiště v Tel Avivu (Izrael) a cílovou destinací bylo letiště [obec] (Česká republika), tzn. umístěné na území členského státu EU (čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004). Aplikace unijního práva má přitom přednost před ustanoveními vnitrostátního práva (srovnej § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém).

11. Rozhodným právem pro posouzení uplatněného nároku je nad rámec hmotněprávní úpravy obsažené přímo v Nařízení č. 261/2004 dle čl. 12 písm. d) ve spojení s čl. 5 odst. 2 věta druhá Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české. Proto otázky neřešené přímo uvedeným Nařízením (například i otázka promlčení) soud prvního stupně posoudil dle občanského zákoníku, když sídlem žalované dle čl. 19 odst. 1 Řím I je Česká republika a Nařízení č. 261/2004 otázku promlčení neupravuje.

12. Podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení č. 261/2004 mají při zrušení letu dotčení cestující v souladu s čl. 7 právo na náhradu škody od provozujícího leteckého dopravce, jestliže: 1) nejsou o zrušení informováni alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu, nebo 2) nejsou o zrušení informování ve lhůtě od dvou týdnů do sedmi dnů před plánovaným časem odletu a není jim nabídnuto přesměrování, které by jim umožnilo odletět nejpozději 2 hodiny před plánovaným časem odletu a dosáhnout jejich cílového místa určení nejpozději 4 hodiny po plánovaném čase příletu, nebo 3) nejsou informováni o zrušení ve lhůtě kratší sedmi dnů před plánovaným časem odletu a není jim nabídnuto přesměrování jejich letu, které by jim umožnilo odletět nejpozději jednu hodinu před plánovaným časem odletu a dosáhnout cílového místa určení nejpozději dvě hodiny po plánovaném času příletu. Podle čl. 5 odst. 3 Nařízení č. 261/2004 není provozující letecký dopravce povinen platit náhradu v souladu s čl. 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijatá.

13. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši [částka] u všech letů ve společenství delších než [číslo] km a u všech ostatních letů o délce od [číslo] km do [číslo] km. Při určování vzdálenosti se vychází z posledního místa určení, kam cestující v důsledku odepření nástupu na palubu nebo zpoždění přiletí později než v plánovaném čase.

14. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“), zejména rozsudku ze dne [datum], [jméno] [příjmení] a další (ve věci C [číslo] a C [číslo]), musí být články 5, 6 a 7 Nařízení vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze na cestující zpožděných letů nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle čl. 7 nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu času tří nebo více hodin, tedy, jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem.

15. V daném případě, kdy se jednalo o let z Izraele do České republiky, s ortodromickou vzdáleností letu přes [číslo] km a kratší než [číslo] km, a zpoždění letu v cílovém místě určení činilo více než tři hodiny oproti plánovanému času příletu, náleží cestujícímu náhrady škody dle čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, tzn. ve výši [částka].

16. Žalovaná se dovolávala mimořádné okolnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, v jehož důsledku není povinna náhradu dle čl. 7 nařízení platit. Soud prvního stupně se tak správně zabýval tím, zda tu mimořádné okolnosti byly či nebyly dány.

17. Dle bodu 14 a 15 preambule Nařízení č. 261/2004 by měly být povinnosti provozujících leteckých dopravců omezeny nebo vyloučeny v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření. Tyto mimořádné okolnosti se mohou vyskytnout zejména v případech politické nestability, povětrnostních podmínek neslučitelných s uskutečněním dotčeného letu, bezpečnostních rizik, neočekávaných nedostatků letové bezpečnosti a stávek, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce. Za vznik mimořádných okolností by se měl považovat případ, kdy dopad rozhodnutí řízení letového provozu, které se vztahuje k jednotlivému letadlu v určitý den, vyvolá velké zpoždění, zpoždění do dalšího dne nebo zrušení jednoho nebo více letů uvedeného letadla, i když byla dotčeným leteckým dopravcem přijata všechna přiměřená opatření, aby zabránil zpoždění nebo zrušení.

18. Podle konstantní judikatury SDEU je třeba tato ustanovení vykládat tak, že letecký dopravce je zproštěn povinnosti poskytnout náhradu cestujícím na základě čl. 7 nařízení, jestliže může prokázat, že je zrušení letu způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření v případě, že takováto okolnost nastala, že přijal opatření přiměřená situaci za použití veškerých personálních nebo hmotných zdrojů a finančních prostředků, kterými disponuje, s cílem zabránit zrušení nebo významnému zpoždění dotyčného letu, avšak nebylo možné od něj požadovat, aby podstoupil neúnosné oběti s ohledem na kapacity svého podniku v rozhodné době (rozsudek ze dne [datum], Germanwings, C [číslo]).

19. Podle rozsudku SDEU ze dne [datum], LE proti [právnická osoba] (C [číslo]) není právo provozujících leteckých dopravců dovolávat se„ mimořádné okolnosti“ omezeno pouze na situaci, kdy byl touto okolností dotčen zpožděný nebo zrušený let, s vyloučením situace, kdy byl uvedenou okolností dotčen předchozí let uskutečněný stejným letadlem. Provozující letecký dopravce musí mít možnost se za účelem zproštění povinnosti poskytnout cestujícím náhradu v případě významného zpoždění nebo zrušení letu dovolávat„ mimořádné okolnosti“, kterou byl dotčen předchozí let, který tento dopravce uskutečnil stejným letadlem, tato možnost však předpokládá, že existuje přímá příčinná souvislost mezi vznikem této okolnosti, kterou byl dotčen předchozí let a zpožděním nebo zrušením následujícího letu. V rozsudku ze dne [datum] ve věci WZ proti Austrian Airlines AG (C [číslo]) SDEU připustil i to, aby se provozující letecký dopravce zprostil povinnosti poskytnout cestujícím náhradu v případě významného zpoždění letu na příletu, může se dovolávat mimořádné okolnosti, kterou nebyl dotčen uvedený zpožděný let, ale předchozí let, který tento dopravce uskutečnil stejným letadlem v rámci třetí rotace tohoto letadla předcházející předmětnému odletu.

20. Dle rozsudku SDEU ze dne [datum], [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] (C [číslo]), jelikož je letecký dopravce povinen přijmout všechna přiměřená opatření, aby čelil mimořádným okolnostem, musí ve fázi plánování letu přiměřeným způsobem přihlédnout k riziku zpoždění spojenému s případným výskytem takových okolností. V důsledku toho musí počítat s určitou časovou rezervou, která mu dle možností dovolí uskutečnit celý let, jakmile mimořádné okolnosti pominou. Naproti tomu nelze uvedené ustanovení vykládat tak, že v rámci přiměřených opatření ukládá povinnost obecného a nediferencovaného plánování minimální časové rezervy použitelné bez rozdílu na všechny letecké dopravce ve všech situacích, kdy nastanou mimořádné okolnosti. Při posuzování schopnosti leteckého dopravce zajistit uskutečnění celého letu v nových podmínkách, vyplývajících z výskytu těchto okolností, je třeba dbát na to, aby rozsah požadované rezervy nevedl k tomu, že by letecký dopravce byl nucen přistoupit k neúnosným obětem s ohledem na kapacity svého podniku v rozhodné době.

21. Ze shora uvedené judikatury plyne, že pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že zpoždění předmětného letu v důsledku zpoždění obrátkového letu letadla let obsluhující, nepředstavuje mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, odvolací soud s tímto závěrem zcela souhlasí, neboť ani žalovanou tvrzený rozsudek SDEU C [číslo] na danou situaci nedopadá.

22. Žalovaná dále napadala naplnění podmínek Nařízení pro vznik nároku na odškodnění, neboť vychází z toho, že žalobci jí řádně nedoručili včas písemnost ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., v níž by uplatnili svůj nárok ve lhůtě šesti měsíců od data provedení letu. De facto tak vznesla námitku promlčení žalobci uplatněného nároku.

23. Odvolací soud konstatuje, že pokud jde o otázku promlčení nároku, tato není Nařízením [číslo] upravena. Dle rozhodnutí SDEU ve věci C [číslo] lhůta, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 Nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že při neexistenci unijní právní úpravy přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu upravit procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, pokud tyto podmínky dodrží zásady rovnocennosti a efektivity.

24. Soud prvního stupně se však dostatečně nezabýval otázkou, jaké byly účinky výzvy ze dne [datum] k úhradě kompenzace za předmětný let za žalobce, a to prostřednictvím [právnická osoba]. Tuto listinu sice soud prvního stupně provedl k důkazu, avšak neučinil z ní žádných skutkových zjištění. Odvolací soud proto dokazování uvedenou listinou zopakoval a z této zjistil, že byla učiněna dne [datum], učinila ji [právnická osoba], a to jménem obou žalobců jako svých klientů, (respektive za své klienty) za zpoždění letu, přičemž v dané výzvě jsou, mimo jiné, uvedena jména žalobců, číslo rezervace, datum a číslo letu, letiště odletu i příletu, délka letu [číslo] km, požadovaná částka celkem [částka] a žalované byla poskytnuta lhůta k zaplacení 14 dnů. Žalovaná výslovně v průběhu řízení písemně potvrdila, že uvedená výzva jí byla doručena. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] pak odvolací soud zjistil, že se v ní žalobci odvolávají na svoji výzvu ze dne [datum], učiněnou prostřednictvím [právnická osoba], přičemž z dokladu o doručení právní zástupkyně žalobců je zjevné, že tato výzva byla žalované doručena do datové schránky dne [datum].

25. Již v minulosti judikatura dovodila, že, činí-li zmocněnec právní úkony jménem osoby, ačkoliv neexistuje platná smlouva o zastoupení, jedná se o nezmocněné jednatelství a v takovém případě je zastoupený (zde žalobci) vázán právním jednáním zástupce, pokud toto jednání dodatečně schválí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 1087/2012). V tomto řízení žalobci výslovně potvrdili, že projevili vůli, aby za ně [právnická osoba] uplatnila u žalované nárok na odškodnění. V textu výzvy ze dne [datum] je rovněž sděleno, že je činěna za klienty. Žalobci tak nezpochybňují, že měli v úmyslu prostřednictvím [právnická osoba] domoci se na žalované náhrady za zpožděný let, ale zároveň ve svých dalších úkonech (předžalobní výzva, žaloba), učiněných poté, co byla v jiných soudních řízeních před českými soudy shledána neplatnost smluv o postoupení pohledávky mezi cestujícími a [právnická osoba], se nadále výzvy učiněné prostřednictvím AirHelp dovolávají. Byť tedy učinění výzvy [právnická osoba] za žalobce ze dne [datum] bylo jednáním osoby nezmocněné dle § 440 odst. 1 věta druhá o. z., žalobci později toto jednání svým konkludentním jednáním schválili (k závěru, že dodatečné schválení jednání může být učiněno i konkludentně dospěl Nejvyšší soud, například v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 27 Cdo 4593/2017), přičemž toto schválení bylo učiněno bez zbytečného odkladu poté, co české soudy začaly shledávat smlouvy o postoupení pohledávek cestujících na [právnická osoba] neplatnými. V důsledku tohoto dodatečného schválení (ratihabice) jsou žalobci učiněným jednáním [právnická osoba] (uplatněním nároku na náhradu škody u žalované) vázáni, a toto uplatnění nároku má i vůči žalované účinky ex tunc (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2886/2019 ze dne [datum rozhodnutí]).

26. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v daném řízení důvodně uplatnili nárok na náhradu škody za zpoždění (zrušení) letu dle čl. 5 a 7 Nařízení, neboť již dne [datum] splnili rovněž podmínku včasného uplatnění tohoto nároku u žalované. Z důvodu nadbytečnosti se proto odvolací soud nezabýval argumentací žalované, že smlouva o postoupení pohledávek v minulosti uzavřená mezi žalobci a [právnická osoba] je neplatná, neboť na výsledek řízení a úvahy o tom, zda výzva [právnická osoba] ze dne [datum] měla, či neměla účinky ve smyslu § 2553 o. z. tato argumentace nemá žádný vliv.

27. Soud prvního stupně se však zcela nedostatečně zabýval tím, kdy se žalovaná s plněním požadovaného nároku ze strany žalobců dostala do prodlení. Z výzvy učiněné žalobci nezmocněným zástupcem ze dne [datum] vyplývá, že žalobci žádali na žalované plnění do 14 dnů ode dne doručení. Výzva, jak žalovaná v rámci řízení potvrdila, byla žalované doručena dne [datum], nejpozději dne [datum] tak žalovaná měla žalobcům plnit. Protože takto neučinila, dnem následujícím, tj. dne [datum] se dostala do prodlení. Úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s vládním nařízením č. 351/2013 Sb. tedy žalobců náleží až počínaje dnem [datum].

28. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I, II) ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % ode dne [datum] do zaplacení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, ohledně úroku z prodlení ve výši 9 % z částky [částka] počínaje dnem [datum] do [datum] je dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. V důsledku zjevné chyby došlo při vyhlašování rozsudku k nesprávnému uvedení výše úroku z prodlení, data počátku prodlení a k nesprávnému uvedení právní zástupkyně žalobců. Písemné vyhotovení rozsudku je proto současně opravným usnesením dle § 164 o. s. ř.

29. S ohledem na částečnou změnu napadeného rozsudku odvolací soud znovu dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Žalobci byli v rámci řízení neúspěšní jen v nepatrné části ohledně požadavku na příslušenství, odvolací soud proto uzavřel, že jim náleží plná náhrada nákladů řízení. Náklady řízení žalobců sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z nákladů na právní zastoupení, představující 6 úkonů právní služby po [částka] (příprava a převzetí, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 2 úkony po [částka] z tarifní hodnoty [částka] (písemné vyjádření ze dne [datum]), přičemž dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu je odměna snížena o 20 %, dále 3 režijní paušály po [částka] dle § 14b odst. 2 advokátního tarifu, 1 režijní paušál po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši [částka], tedy celkem náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka]. V rámci odvolacího řízení jsou náklady žalobců tvořeny odměnou pro každého žalobce ve výši [částka], když tarifní hodnota sporu činí u každého ze žalobců [částka] (tj. cca [částka] dle kurzu CZK vůči EURO k okamžiku poskytnutí právních služeb, což však nemá vliv na sazbu [částka] za 1 úkon dle § 7 bod 5 advokátního tarifu ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu), dále sestávají z 1 režijního paušálu po [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), to vše zvýšené o 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ([částka]). Celkem tedy náklady řízení žalobců před soudy obou stupňů ve výši [částka].

Poučení