25 Co 170/2025 - 99

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o 100 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. března 2025, č. j. 26 C 101/2024-85, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II.) ohledně částky 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 8. 2024 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení (III.), potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 8. 2024 do zaplacení (I.), žalobu ohledně částky 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 2. 2024 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení z částky 25 000 Kč od 16. 2. 2024 do 15. 8. 2024 zamítl (II.) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III.).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, které skončilo zastavením. V rámci tohoto byl původně vzat do vazby, posléze však z důvodu přijatého slibu byl na svobodě s dohledem probačního úředníka. Jako cizinci, který bydlí na území cizího státu, prožíval celé trestní stíhání velmi úkorně, a to jak [orgán] zákrok, při němž byl zadržen, čehož se účastnila i jeho rodina, tak i zabrání věcí, kdy ztratil možnost zkontaktovat se se svým otcem na [stát] a jako student se nemohl dále připravovat na studium, neboť mu byly zabrány učební pomůcky, zejména počítač a telefon. Z tohoto titulu proto žádal po žalované částku 50 000 Kč. Současně požadoval i nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu, a to nepřiměřeně dlouho trvajícího trestního řízení rovněž ve výši 50 000 Kč, neboť má za to, že byť trestní řízení trvalo 11 měsíců, bylo poznamenáno vědomou nečinností orgánů činných v trestním řízení, neboť tyto učinily pouze dva procesní úkony, a to výslech svědka a vypracování znaleckého posudku. Současně obhájci žalobce nebylo umožněno nahlédnout do spisu, a to přes jeho žádost po dobu téměř šesti měsíců. Žalobce nadto vychází z toho, že v rámci trestního řízení byla provedena nezákonně domovní prohlídka, v rámci spisu absentoval seznam věcí, které mu byly odebrány. Z domovní prohlídky pak neexistuje kamerový záznam, ačkoliv se standardně provádí za účelem kontroly postupu [orgán] orgánu. Žalobce v rámci trestního řízení musel orgány urgovat, přičemž ve spise se nenachází ani zdrojové listiny, ani záznamy o dozoru státního zástupce. Ačkoliv žalobce v rámci předběžného projednání nároku žalovanou vyzval k zaplacení nemajetkové újmy, tato se žalobci omluvila pouze za trestní stíhání, avšak délku řízení nepovažuje za nepřiměřeně dlouhou.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska zkonstatovala, že, jedná-li se o trestní stíhání žalobce, toto skončilo jeho zastavením. V rámci mimosoudního projednání požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy proto shledala, že tento je co do nezákonného trestního stíhání částečně důvodný a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a ve formě omluvy. Jedná-li se však o požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, tento neshledala důvodným, a to ani částečně. Délka posuzovaného řízení totiž činila 11 měsíců, během této [orgán] orgán zajistil znalecké zkoumání zajištěné elektroniky, včetně mobilního přístroje a dále rozhodoval o námitkách žalobce a druhého obviněného, přičemž tyto námitky se týkaly postupu [orgán] orgánu a byly přezkoumány i Okresním státním zastupitelstvím [adresa], tak i Krajským státním zastupitelstvím v [adresa]. V řízení nedocházelo k žádným neodůvodněným průtahům. Stejně tak žalovaná nemá za to, že by byly důvodné námitky žalobce ohledně nezákonnosti provedené domovní prohlídky, nepovažuje za důvodné ani námitky stran nepředložení spisu k nahlédnutí obhájci žalobce v postavení obviněného. Závěrem žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování vyšel z toho, že předmětné trestní stíhání žalobce trvalo v době od 9. 12. 2022 do 2. 11. 2023, tj. 11 měsíců. Žalobce byl obviněn pro trestný čin pozměňování platebních prostředků (§ 234 odst. 1 a 3 trestního zákona) a pro trestný čin podvodu (§ 209 odst. 1 a 3 trestního zákona). Hrozil mu trest odnětí svobody 3 léta až 8 let v nejvyšší sazbě. Trestní stíhání bylo ukončeno usnesením Okresního státního zastupitelství [adresa] východ ze dne 2. 11. 2023, kdy bylo zastaveno, a to dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce a další obviněný, přestože bylo konstatováno, že trestní stíhání bylo zahájeno důvodně. Uzavřel, že v dané věci došlo k nezákonnému rozhodnutí a žalobci proto náleží nemajetková újma. Přihlédl k tomu, že žalobce jako poškozený je cizinec, [stát], který v České republice pobýval z důvodu studia na Vysoké škole [název], přičemž v danou dobu před zahájením trestního stíhání měl zkouškové období a jeho povinností bylo připravovat se na studia – zkoušky. Namísto toho však čelil trestnímu obvinění, přičemž se nemohl naplno věnovat studiu, nadto mu v rámci domovní prohlídky byly zabaveny i učební pomůcky (počítač, mobilní telefon). Současně tím byl odpojen od komunikace, jak s rodinou, která pobývala v ČR, tak zejména se svým otcem, který zůstal na [stát], a to v době [Událost]. Žalobce si musel shánět nové kontakty a zajišťovat prostředky pro komunikaci, přičemž se v České republice jako v cizí zemi necítil dobře. Soud prvního stupně též zohlednil, že v rámci trestního řízení proběhla domovní prohlídka v rámci, níž byl žalobce spoután a odveden [orgán] před ostatními členy rodiny, což nejen pro žalobce, ale i jeho matku a sestru, znamenalo traumatický zážitek, žalobce vše prožíval velmi úkorně.

5. Následně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., a poté dospěl k závěru, že je namístě přihlédnout ke srovnatelným případům ohledně nezákonného trestního stíhání a vyšel například z věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]. Zkonstatoval, že v těchto případech bylo poškozeným přiznáno 25 000 Kč, respektive 34 000 Kč, přičemž se jednalo o trestné činy se stejnou trestní sazbou jako u žalobce, uvedení poškození utrpěli stejnou či obdobnou újmu jako žalobce a hrozil jim obdobný trest odnětí svobody, přičemž trestní stíhání trvalo přibližně obdobnou dobu. Uzavřel proto, že právě částka 25 000 Kč, je částkou odpovídající, jež jako nemajetková újma náleží žalobci. Ke srovnávacímu případu uvedenému žalobcem ve věci vedené Obvodním soudem pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] uvedl, že v této věci se nejedná o obdobný případ jako ve věci žalobce. Poškozený zde žádal o nemajetkovou újmu pro trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno pro spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Délka trestního řízení zde byla několikanásobně delší než u žalobce, a to 7 let a 2 měsíce. Nadto poškozený se měl trestných činů dopustit jako osoba ve veřejně funkci vykonávané v [adresa], věc byla medializována, neboť poškozený byl veřejně činný. Trestní stíhání zasáhlo i do jeho profesní kariéry, což u žalobce nebylo dáno. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že tento případ není s případem žalobce shodný, a to v žádném znaku co do poškození a zásahu do osobnostní sféry, a proto z tohoto případu nevycházel. Rovněž přihlédl k tomu, že v rámci trestního stíhání tohoto poškozeného byly shledány excesy v postupu orgánů činných v trestním řízení, ve věci žalobce však nikoli. Požadavek žalobce z důvodu nezákonného trestního stíhání proto shledal důvodný ohledně částky 25 000 kč, jinak jej jako nedůvodný zamítl.

6. Ohledně tvrzení žalobce v tom smyslu, že předmětné trestní řízení bylo nepřiměřené dlouhé, soud prvního stupně uzavřel, že řízení bylo naopak dlouhé přiměřeně. Trvalo 11 měsíců a nebyly v něm zjištěny žádné průtahy, byli vyslechnuti obvinění, svědek, bylo provedeno znalecké zkoumání, další listinné důkazy, nebylo zjištěno žádné období nečinnosti. Nesprávný úřední postup v podobě délky řízení proto neshledal a uvedený nárok žalobce považoval za nedůvodný, v tomto rozsahu proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Současně soud prvního stupně žalobci přiznal úrok z prodlení, a to dle § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. když za den prodlení považoval 16. 8. 2024, tj. po uplynutí šestiměsíční lhůty k mimosoudnímu projednání žádosti žalobce u žalované. Ve zbytku pak požadavek žalobce na úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl.

8. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) přičemž shledal, že poměr úspěchu a neúspěchu byl v řízení u obou účastníků stejný.

9. Žalobce rozsudek, a to zamítavý výrok o věci samé ohledně částky 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 8. 2024 do zaplacení a akcesorického výroku o nákladech řízení napadl včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně vytkl, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ohledně jeho nároku na přiznání nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání zkonstatoval, že byl vyzván k doplnění svých tvrzení a důkazů ohledně obdobných věcí, v nichž byla přiznána poškozeným náhrada nemajetkové újmy. Ačkoliv žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2241/24, sp. zn. II. ÚS 417/21) a soud prvního stupně na uvedené v rámci odůvodnění napadeného rozsudku poukazuje, nakonec z tohoto srovnávacího případu nevycházel. Nezabýval se pak zákonností trestního stíhání z hlediska zachování procesních pravidel a též tím, zda trestní řízení žalobce nebylo zatíženo excesy orgánů činných v trestním řízení. Neučinil tak, ačkoliv žalobce tvrdil, že o vazebním zasedání nebyl jeho obhájce řádně vyrozuměn, údaje o telekomunikačním provozu nebyly vydány na základě příkazu soudu, jak vydány být měly, domovní prohlídka proběhla nedůvodně agresivně, ačkoliv nebyly k dispozici údaje o tom, že by se v bytě nacházely nebezpečné ozbrojené osoby. [orgán] orgán tak mohl a měl volit jinou taktiku provedení domovní prohlídky. Pokud pak se jedná o požadavek žalobce na přiznání nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem, a to průtahy v daném trestním řízení, žalobce nesouhlasí s tím, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Zopakoval, že v rámci tohoto řízení, které trvalo 11 měsíců, [orgán] orgán učinil pouze dva procesní vyšetřovací úkony, a to výslech svědka a vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, přičemž znalecký posudek nebyl podán ve stanoveném termínu. Současně přes žádost obhájce žalobce tomuto nebylo umožněno nahlédnout do spisu, k tomuto došlo až téměř po šesti měsících od zahájení trestního stíhání. V dané věci je tak zřejmá nečinnost [orgán] orgánu. Ve smyslu trestního řádu pak platí, že vyšetřování by mělo být skončeno do tří měsíců od zahájení trestního stíhání. Pokud trvá déle, [orgán] orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč v dané lhůtě vyšetřování skončeno být nemohlo a jaké další úkony je třeba provést a po jakou dobu bude vyšetřování dále pokračovat. V rámci trestního spisu se však přehled nezbytných úkonů stanovených státním zástupcem [orgán] orgánu nenachází, neboť státní zástupce ve věci svůj dozor řádně nevykonával. Nadto [orgán] orgán nedodržoval lhůty stanovené trestním řádem. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

10. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to v mezích podaného odvolání, a poté uzavřel, že odvolání žalobce není opodstatněné.

12. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně provedeným dokazováním správně zjistil skutkový stav věci a posléze věc správně posoudil i po stránce právní. Obecně tak lze konstatovat, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“, je nutné, aby byly současně naplněny následující podmínky: za 1) existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, za 2) vznik škody a za 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vzniklou škodou; je pak procesní povinností žalobce prokázat kumulativní naplnění všech uvedených podmínek. Újma na straně poškozeného se nepresumuje, ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srovnej, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011).

13. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím se poskytuje podle § 31 a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Platí též, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti, a podobně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Princip proporcionality je potřeba použít tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v níž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve sbírce rozhodnutí pod publikačním č. 67/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 6/2022). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tedy její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Též zde bylo konstatováno, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná pouze tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. K upřesnění výše uvedených závěrů došlo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jímž bylo doplněno, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně zdůvodněna. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje jak zhodnocení počínání samotného poškozeného, tak i případné další skutečnosti, které mohly nezávisle na zásahu samotném jeho účinek zvýšit či snížit (například medializace případu). Poškozený je povinen tvrdit a prokazovat vznik nemajetkové újmy, respektive uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy (srovnej, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 2555/2010 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012).

14. V dané věci zcela správně soud prvního stupně předně vyšel z toho, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo 11 měsíců, tj. v době od 9. 12. 2022 do 2. 11. 2023. Žalobci pak hrozila trestní[Anonymizováno]sazba v rozmezí 3 léta až 8 let, reálně však peněžitý trest, nikoliv tedy trest odnětí svobody, a to nepodmíněný. Správně soud prvního stupně uzavřel, že během trestního stíhání byl žalobce studentem Vysoké školy [název], přičemž bylo jeho povinností věnovat se studiu, v době zahájení trestního stíhání se nacházel ve zkouškovém období. Přihlédl rovněž k tomu, že v rámci domovní prohlídky byly žalobci zabaveny některé movité věci, a to počítač a mobilní telefon, což pro žalobce znamenalo, zejména ve zkouškovém období, že mu byly dílem zabaveny učební pomůcky a současně, že žalobce byl odpojen od komunikace s rodinou, zejména pak svým otcem, který zůstal v době tamního [Událost] na [stát]. Současně zcela správně soud prvního stupně akcentoval, že žalobce je státní příslušník [stát], který v České republice studuje, částečně zde z důvodu [Událost] pobývá i jeho rodina (matka, sestra), otec však na [stát] zůstal. Žalobce se tak jako cizinec pohybuje v cizím prostředí, v cizím státě, je nucen používat cizí jazyk. Dílem též správně soud prvního stupně akcentoval, že pokud jde o domovní prohlídku, tato byla u žalobce v jeho bydlišti provedená v brzkých ranních hodinách za asistence většího množství [orgán], přičemž této byli přítomni i členové rodiny žalobce, žalobce byl spoután a odveden, což nejen pro žalobce, ale i jeho rodinu (matku a sestru) znamenalo traumatický zážitek. Nevyplynulo však ničeho o nezákonnosti provedené domovní prohlídky. Je též zjevné, že žalobce v danou dobu nebyl v pracovní pozici, nebylo proto nijak zasaženo do jeho pracovní sféry. V rámci rodiny žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by došlo k nějakému jeho odsudku či ztrátě rodinných vazeb v souvislosti se zahájením a vedením daného trestního stíhání. Ani v místě bydliště žalobce nebyl poškozen, nevyplynulo, že by zde došlo k nějaké jeho případné dehonestaci či ztrátě důvěry ze strany jeho okolí. Věc žalobce pak nebyla nijak medializována. Nepochybně však po celou dobu probíhajícího přípravného řízení i posléze trestního stíhání byl žalobce ve stresu, trpěl zhoršenou náladou či jejími změnami, byl v nejistotě, jak jeho trestní stíhání dopadne. Současně však žalobce netvrdil, natož aby prokazoval, že by trpěl nějakými psychosomatickými projevy a že by z tohoto důvodu byl nucen navštívit lékaře či brát medikaci. Dospěl-li tak na podkladě uvedeného soud prvního stupně k závěru, že je tu dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného trestního stíhání, v jehož důsledku vznikla žalobci nemajetková újma, a že je na místě tuto újmu odčinit v peněžní formě, odvolací soud s tímto závěrem plně souhlasí.

15. Jde-li pak o srovnávané případy, provedené před soudem prvního stupně, ve shodě s tímto odvolací soud vychází z toho, že žalobcem zmiňovaný srovnávací případ není přiléhavý, neboť předně zcela odlišná zde byla délka trestního řízení, a to 7 let a 2 měsíce. Jednalo se o stíhání pro jiný trestný čin (zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže a porušení povinnosti při správě cizího majetku), a to evidentně s větším společenským odsudkem, tamní poškozené hrozila trestní sazba v jiné výši oproti žalobci, jemuž předně hrozil trest peněžitý. Nadto v dané věci této poškozené se jednalo o známou političku veřejně činnou a trestní řízení bylo medializováno. Nadto bylo prokázáno, že v průběhu trestního stíhání skutečně došlo k excesům ze strany orgánů činných v trestním řízení. Správně proto soud prvního stupně zvolil jiné odpovídající srovnávací případy, a to předně věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]. Tyto srovnávací případy totiž spojuje se žalobcem jako poškozeným to, že poškození byli stíháni pro trestný čin se stejnou trestní sazbou, respektive hrozbou peněžitého trestu, utrpěli stejnou či obdobnou újmu jako žalobce, tj. byly u nich rovněž prokázány zásahy do osobnostní sféry, avšak nebyli omezeni v oblasti pracovní, rodinné, poškozeni na cti a dobrém jménu, ani se u nich nevyskytly žádné zdravotní potíže. Tito poškození pak byli odškodněni částkami 25 000 Kč, respektive 34 000 Kč, přičemž ohledně této vyšší částky se však jednalo o podstatně delší dobou trestního stíhání.

16. Závěrem proto odvolací soud uzavřel, že žalobce netvrdil žádné jiné, ani intenzivnější zásahy do své osobnostní sféry než ty, které se obecně pojí s tímto typem nezákonného rozhodnutí a než ty, které byly odškodňovány v jiných srovnávacích případech (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2865/2018). Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě přiznat žalobci za jemu utrpěnou nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného trestního stíhání částku ve výši 25 000 Kč, neboť, byť žalobce v oblasti svého dobrého jména, osobní cti, psychického stavu, profesního a osobního a rodinného života neutrpěl žádnou specifickou újmu, a to jinou, než by pociťoval na jeho místě každý, přesto je evidentní, že tato újma představující zahájení trestního stíhání zcela negativně ovlivnila osobní život žalobce jako stíhaného, což dvojnásob platí právě u těch poškozených, v jejichž případě trestní stíhání skončilo způsobem, který potvrdil jejich nevinu. Protože tedy i Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemajetkové újmy především tím, že jedná-li se o obvinění liché, což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, popřípadě jej obžalovaný nespáchal, anebo skutek nebyl trestným činem, je zjevné, že žalobci náleží odškodnění v penězích, přičemž samotná formální omluva poskytnutá již žalovanou se jeví nutně jako nedostatečná.

17. Pokud pak se jedná o nárok žalobce z titulu nesprávného úředního postupu, neboť žalobce současně má za to, že trestní stíhání proti němu vedené, bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, odvolací soud konstatuje, že i ohledně tohoto nároku vychází z toho, že soud prvního stupně provedeným dokazováním správně zjistil skutkový stav věci a tento nárok též správně posoudil i po stránce právní.

18. Předmětné řízení, jak již shora konstatováno, trvalo 11 měsíců, a to v době od 9. 12. 2022 do 2. 11. 2023. Odvolací soud tak předně připomíná, že v pravomoci soudu v občanském soudním řízení zásadně není přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004 a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005). Soudům v rámci tohoto odškodňovacího řízení tak nepřísluší přezkoumávat, zda byl či nebyl obhájce žalobce v trestním řízení řádně vyrozuměn o vazebním zasedání, stejně tak jako nemůže posuzovat skutečnosti stran toho, zda údaje o telekomunikačním provozu byly či nebyly vydány na základě příkazu soudu a zda tyto byly či nebyly v dané době součástí spisu. Pokud pak žalobce namítá, že domovní prohlídka proběhla v daném trestním řízení nedůvodně agresivně za pomocí vyražení vstupních dveří, [orgán] v kuklách se samopaly, použití oslepujících granátů, a to, ačkoliv nebyly k dispozici jakékoliv údaje o tom, že v předmětném bytě se nachází nebezpečné, ozbrojené osoby, [orgán] orgán proto měl a mohl jednoznačně volit jinou taktiku provedení domovní prohlídky, k tomuto odvolací soud uvádí následující. Domovní prohlídka je jeden z procesních nástrojů k získávání důkazů v trestním řízení a lze ji ve smyslu § 82 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád soudní ve znění pozdějších předpisů vykonat, pokud existuje důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. V rámci provedeného dokazování soudem prvního stupně z předmětného trestního spisu pak neplyne, že by domovní prohlídka byla provedena nezákonně, dle protokolu pořízeného v průběhu tohoto úkonu naopak vyplynulo, že byla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu a byly zde výslovně označeny v rámci domovní prohlídky i zajištěné věci. Při výkonu domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemku, pro jejichž nařízení byly splněny zákonné podmínky lze totiž zajistit i věci důležité pro trestní řízení, tedy např. jako v dané věci i výpočetní techniku či mobilní telefon. Existuje totiž možnost, že zajištěné věci obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení a informace o skutečnostech, které se netýkají probíhajícího trestního řízení a ke kterým se váže státem uložená či uznaná povinnost mlčenlivosti. V dané věci pak k námitce žalobce nevyplynulo ani to, že by bylo, popřípadě porušeno jeho právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v rámci předmětného trestního řízení. Žalobce měl svého obhájce, a pokud pak tvrdí, že v rámci předmětného trestního řízení docházelo k nečinnosti, respektive významným průtahům, neboť ačkoliv obhájce žalobce požádal o nahlédnutí do trestního spisu, toto mu bylo umožněno téměř až po šesti měsících, nutno poznamenat, že z obsahu předmětného spisu vyplynulo, že [orgán] orgán zajistil znalecké zkoumání zajištěné elektroniky, včetně mobilního přístroje a v průběhu tohoto řízení bylo opakovaně rozhodováno o námitkách žalobce, jakož i druhého obviněného, kdy tyto námitky se týkaly právě přezkumu postupu [orgán] orgánu. O těchto námitkách rozhodovalo jednak Okresní státní zastupitelství [adresa] tak i Krajské státní zastupitelství v [adresa]. Protože tedy [orgán] orgán neměl trestní spis fakticky k dispozici z důvodu jeho nutného předložení státnímu zastupitelství, je zjevné, že nahlédnutí do spisu obhájci žalobce bylo znemožněno, a to právě pro vyřizování námitek žalobce či druhého obviněného, kdy spis byl předkládán Okresnímu státnímu zastupitelství či Krajskému státnímu zastupitelství. Z obsahu spisu pak nelze dovodit žádné průtahy, a pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a stát proto není odpovědný za tvrzenou nemajetkovou újmu, odvolací soud s tímto jeho závěrem zcela souhlasí. Ani opakované námitky žalobce v rámci podaného odvolání, jež uplatňoval již před soudem prvního stupně, nebyly schopny zvrátit správný závěr soudu prvního stupně v tomto smyslu, že předmětné trestní stíhání nebylo nepřiměřeně dlouhým. Odvolací soud proto uzavřel, že v dané věci žalobce nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a nebyla splněna již prvá zákonná podmínka pro vznik objektivní odpovědnosti žalované.

19. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 8. 2024 do zaplacení, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v rámci odvolacího řízení zcela úspěšná, vzniklo jí proto právo proti žalobci na náhradu nákladů této fáze řízení. Náklady žalované sestávají ze dvou paušálních náhrad po 300 Kč ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., tj. celkem ve výši 600 Kč.

21. Protože vyhovující výrok o věci samé (I.) a zamítavý výrok o věci samé ohledně úroků z prodlení z částky 75 000 Kč od 16. 2. 2024 do 17. 8. 2024 a ohledně úroku z prodlení z částky 25 000 Kč od 16. 2. 2024 do 15. 8. 2024 zůstal odvoláním účastníků nedotčen, nabyl samostatně právní moci a zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu.

Poučení