25 Co 178/2025 - 315

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1/ [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [jméno advokátky] sídlem [adresa advokátky] 2/ [jméno žalovaného], narozený [datum narození žalovaného] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [jméno advokátky] sídlem [adresa advokátky] o zřízení služebnosti nezbytné cesty k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. března 2025, č. j. 13 C 172/2022-281, takto:

Výrok

I. Odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III. až V. potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 1/ žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit 2/ žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zřídil služebnost stezky ve prospěch každého vlastníka pozemku st. parc. č. [číslo] o výměře 40 m - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. ev. [číslo] - rodinná rekreace, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec] a pozemku parc. č. [číslo] o výměře 161 m - ostatní plocha, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec], jímž je v současné době žalobkyně, přes služebný pozemek parc. č. [číslo] o výměře 554 m - trvalý travní porost, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec], a pozemek parc. č. [číslo] o výměře 16 452 m - trvalý travní porost, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec], a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem [jméno FO] [adresa] (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); žalobkyni uložil povinnost za zřízení služebnosti stezky zaplatit 1/ žalované částku [částka] a 2/ žalovanému částku [právnická osoba] Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.); zamítl žalobu v rozsahu zřízení služebnosti stezky ve prospěch každého vlastníka pozemku st. parc. č. [číslo] o výměře 40 m - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. ev. [číslo] - rodinná rekreace, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec] a pozemku parc. č. [číslo] o výměře 161 m - ostatní plocha, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec], jímž je v současné době žalobkyně, přes služebný pozemek parc. č. [číslo] o výměře 1 356 m - lesní pozemek, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec], a pozemek parc. č. [číslo] o výměře 25 583 m - lesní pozemek, zapsaný na LV číslo [číslo] pro obec [obec] a katastrální území [obec] a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem [jméno FO] [adresa] (bod III.); žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení 1/ žalované částku [částka] a 2/ žalovanému částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupkyň (bod IV.); výrokem pod bodem V. žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice, Okresnímu soudu v [adresa], na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud reprodukoval procesní podání účastníků, podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich čerpaných. Po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně je vlastníkem pozemku st. parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba chaty č. ev. [číslo], a pozemku parc. č. [číslo]/2. První žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] - trvalý travní porost, pozemku parc. č. [číslo] – lesní pozemek, a pozemku parc. č. [číslo] - lesní pozemek. Druhý žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] - trvalý travní porost, to vše v katastrálním území [obec]. Pozemky parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo] jsou propachtovány společnosti [právnická osoba], která na ně čerpá dotace. Žalobkyně a její příbuzní užívají chatu v posledních letech sporadicky, a to pouze na krátkodobé návštěvy. Mezi účastníky je nesporné, že pozemky žalobkyně nejsou spojeny s veřejnou cestou. To vyplývá i ze závěrů znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Nezbytný rozsah služebnosti byl stanoven geometrickým plánem [jméno FO]. Žalovaní žalobkyni navrhli jednorázovou úplatu za zřízení služebnosti ve výši [částka] pro 1/ žalovanou a [částka] Kč pro 2/ žalovaného. Prvostupňový soud dále citoval znění rozhodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Uvedl, že rozhodoval o návrhu žalobkyně na povolení nezbytné cesty formou služebnosti stezky přes pozemky žalovaných v souladu se zněním změny žaloby ze dne [datum]. Nezabýval se proto blíže tím, zda není na místě povolit nezbytnou cestu ve formě služebnosti cesty, neboť pro řádné užívání pozemků žalobkyní je s ohledem na její žalobní návrh zjevně postačující, aby měla právo (toliko) průchodu. Okresní soud dodal, že zřízení služebnosti cesty by nadto bylo v rozporu s principem minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku (ust. § 1029 odst. 2 o. z.). Žalobkyně potřebuje přístup ke svým pozemkům a zejména k chatě. Ta je však využívána zcela sporadicky za účelem krátkodobé rekreace. Bylo by proto nepřiměřené zřídit služebnost cesty přes pozemky žalovaných, které jsou propachtovány a na které jsou čerpány dotace, jestliže chata a pozemky žalobkyně nejsou intenzivně užívány a jestliže právo průchodu přes služebné pozemky ve vymezeném rozsahu je pro jejich řádné užívání zcela dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4015/2016).

3. Okresní soud dále uvedl, že sporný je mezi účastníky rozsah služebnosti stezky. Žalovaní totiž namítají, že není třeba zřizovat služebnost stezky přes pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], neboť jde o lesní pozemky. Právo průchodu přes tyto pozemky žalobkyni zajišťuje obecné užívání lesa podle ust. § 19 odst. 1 věta první zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), v platném znění (dále jen „lesní zákon“). Protože má žalobkyně možnost průchodu přes tyto pozemky z jiného právního důvodu, není na místě je zatěžovat služebností stezky (okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006). Proto byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Pro zajištění přístupu na pozemky žalobkyně postačí zřízení služebnosti stezky na pozemcích parc. č. [číslo] a [číslo] (přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1321/2009). Z ničeho zároveň nevyplývá, že by si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně, neboť chatu a pozemek zdědila. Prvostupňový soud proto rozhodl tak, že služebnost stezky na pozemcích parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] prospěch pozemků žalobkyně zřídil, a to v rozsahu, který byl stanoven geometrickým plánem [jméno FO] [adresa] (výrok I). Tím je zajištěno dostatečné spojení pozemků žalobkyně s veřejnou cestou. Současně žalovaní budou služebností stezky co nejméně obtěžováni a jejich pozemky tím budou co nejméně zasaženy. Se zřízením služebnosti stezky v uvedeném rozsahu nadto všichni účastníci souhlasili.

4. Co se týče stanovení úplaty a odčinění újmy za zřízení nezbytné cesty (ust. § 1030 odst. 1 o. z.), okresní soud vyšel z částky uvedené v žalobním návrhu žalobkyně. Ta odpovídá částce, kterou sami žalovaní navrhli při mimosoudním řešení sporu. Soud tedy stanovil žalobkyni povinnost zaplatit 1/ žalované částku [částka] a 2/ žalovanému částku [částka] Kč (výrok II).

5. K nákladovému rozhodnutí okresní soud uvedl, že řízení o povolení nezbytné cesty je řízením sporným. Jde-li proto o náhradu nákladů řízení, uplatňuje se v něm zásada úspěchu ve věci podle ust. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Současně je však třeba brát v úvahu určité zvláštnosti tohoto řízení. Soud totiž není návrhem žalobce vázán a může rozsah nezbytné cesty stanovit odlišně na základě své úvahy (ust. § 153 odst. 2 o. s. ř.). Procesní úspěch proto nelze hodnotit toliko mechanicky ve vztahu k samotné žalobě a k soudnímu rozhodnutí, nýbrž lze případně přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům. Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí (v této souvislosti okresní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2365/2017). Pro posouzení úspěchu ve věci považoval prvostupňový soud za stěžejní, že se žalobkyně žalobou domáhala zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti stezky a cesty přes pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] (po přistoupení 2/ žalovaného do řízení následně i přes pozemek parc. č. [číslo]) tak, aby ke svým pozemkům mohla dojet vozidlem. Ohledně existence cesty a jejího umístění bylo vedeno rozsáhlé dokazování, a to zejména místním ohledáním ze dne [datum], znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] a výslechem několika svědků. Žalovaní se zřízením služebnosti cesty nesouhlasili, avšak proti zřízení služebnosti stezky přes jejich pozemky nic nenamítali. Následně účastníci začali jednat o smírném vyřešení sporu. Byť nedošlo k uzavření smíru, žalobkyně změnila žalobu v samotném závěru řízení dne [datum] (tj. téměř po třech letech od podání žaloby) tak, že požaduje zřízení pouze služebnosti stezky, a to nově přes pozemky parc. č. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] v souladu s geometrickým plánem předloženým 2/ žalovaným. Žalobkyně proto v pro ni zásadní otázce, tj. zřízení služebnosti cesty za účelem zajištění přístupu na pozemky v jejím vlastnictví vozidlem v původně vymezeném rozsahu přes pozemky parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo], nebyla úspěšná. Naopak úspěšní byli v tomto ohledu oba žalovaní, neboť soud rozhodl o zřízení služebnosti stezky v jimi navrženém rozsahu. Prvostupňový soud dále vzal v potaz, že žalobkyně nebyla úspěšná v části žaloby, kterou se domáhala zřízení služebnosti stezky přes pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] ve vlastnictví 1/ žalované. Přestože stezka vymezená v geometrickém plánu přes tyto pozemky je rozsahem poměrově menší než přes pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], má 1/ žalovaná i v tomto ohledu částečný úspěch. Okresní soud tudíž dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro použití ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Povolení nezbytné cesty pak závisí na úvaze soudu. Žalobkyně zapříčinila oběma žalovaným vznik zbytečných nákladů řízení, které nemusely nastat, pokud by od počátku požadovala pouze zřízení služebnosti stezky (srov. přiměřeně bod 38. Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl ÚS-st. 59/23). Okresní soud nekladl žalobkyni k tíži, že nedošlo k uzavření smíru, zohlednil však, že délka a složitost věci byla do značné míry způsobena přehnaným požadavkem žalobkyně na zřízení služebnosti cesty, ze kterého však v závěru řízení po třech letech vedení sporu sama dobrovolně ustoupila. Je proto spravedlivé, aby žalovaní měli právo na plnou náhradu nákladů řízení, jestliže výsledek sporu zcela odpovídá jimi navrhovanému řešení spojení pozemků žalobkyně s veřejnou cestou. K tomu okresní soud připojil podrobný výpočet výše náhrady nákladů prvostupňového řízení. Okresní soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady České republice, vzniklé v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku ve výši [částka], a to podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně proti jeho výrokům označeným II., III., IV. A V. se odvolala žalobkyně. Uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. c/, d/, e/ a g/ o. s. ř. Rozhodnutí soudu prvního stupně považovala za překvapivé a nespravedlivé. Okresní soud zamítl část žaloby týkající se lesních pozemků, přičemž jeden z nich byl jako lesní označen až v průběhu řízení, aniž by na to žalobkyni upozornil. Dále jí bylo přičteno k tíži, že se domáhala přístupu ke svému pozemku, ačkoliv se snažila situaci řešit smírně. Přesto jí byly uloženy náklady řízení i náklady státu, ač měla ve věci značný úspěch. Okresní soud podle žalobkyně nesprávně zjistil skutkový stav a nevzal v potaz, že to byli žalovaní, kdo způsobili délku řízení. Žalobkyně se snažila o smírné řešení, přistoupila i na méně výhodnou variantu stezky, jak navrhl soud, a dokonce zajistila geodeta a geometrický plán. Když došlo k dohodě o kratší trase stezky, 2/ žalovaný na místě změnil názor a navrhl delší trasu, čímž zmařil práci geodeta. Okresní soud žalovaným uložil povinnost předložit návrh smlouvy o služebnosti včetně geometrického plánu, ale ten byl předložen až na posledním jednání. Žalobkyně tak neměla možnost se s ním seznámit. Přesto pokračovala v jednání a dohodla se na znění smlouvy, kromě otázky nákladů a odstranění keřů, které zasahují do stezky. Přes opakované urgence nebyly keře odstraněny tak, aby stezka měla šířku 1,5 metru, jak bylo dohodnuto. Okresní soud však tuto skutečnost přehlédl a trval na přijetí vadného návrhu. Geometrický plán byl založen do spisu opožděně, ačkoliv měl být předložen dříve. Okresní soud však pochybení žalovaných neřešil a vše kladl k tíži žalobkyně, která se snažila o konstruktivní řešení. Nakonec žalobkyně pod tlakem soudu souhlasila s návrhem žalovaných, i když nesplňoval dohodnuté parametry. Přesto je přesvědčena, že takový postup je nespravedlivý a zasahuje do jejího práva na přístup k vlastnímu majetku. Nejedná se o případ, kdy by škoda na cizím pozemku převyšovala výhodu nezbytné cesty, ani o situaci, kdy by cesta vedla přes chráněné území. Rozhodnutí o nákladech řízení je podle odvolatelky nespravedlivé, neboť se snažila o smírné řešení a žalovaní změnili postoj až na konci řízení. Náklady řízení proto požadovala rozdělit spravedlivě napůl. Po celou dobu se žalobkyně řídila znaleckým posudkem, který zadal soud, a žalovaní proti němu nevznesli námitky až do pozdní fáze řízení. Soud však tyto skutečnosti nevzal v potaz. Navíc žalobkyně namítala, že právní posouzení věci je nesprávné – soud se odvolal na právo vstupu do lesa, aniž by zohlednil, že zřízení služebnosti vyžaduje smlouvu nebo rozhodnutí veřejné moci – přitom odkázala na ust. § 1261 o. z. Žalobkyně měla za to, že její právo na přístup k nemovitosti převažuje nad právem 1/ žalované, zvláště když zásah do jejího pozemku je minimální. Soud rovněž neposoudil hodnotu dotčených pozemků – louky a zarostlého okraje lesa – oproti hodnotě pozemku žalobkyně s rekreační chatou. Frekvence užívání nemovitosti je podle ní irelevantní, důležité je, že má právo na přístup. Způsob, jakým se k ní žalovaní chovali, považuje za nespravedlivý a soudní rozhodnutí tento přístup bohužel potvrdilo. Žalobkyně proto navrhla, aby rozhodnutí okresního soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání, případně aby odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a rozhodl v její prospěch.

7. První žalovaná se ve vyjádření k odvolání s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jej potvrdit. K námitce žalobkyně, že změna charakteru pozemku na lesní byla překvapivá, uvedla, že šlo o přirozený důsledek faktického stavu pozemku, který byl dlouhodobě zarostlý stromy a keři. Tato skutečnost byla potvrzena jak místním šetřením, tak znaleckým posudkem, přičemž žalobkyně měla možnost se k věci vyjádřit. Změna charakteru pozemku tedy nebyla účelová, ale odpovídala skutečnosti. Dále 1/ žalovaná poukázala na to, že žalobkyně původně požadovala zřízení služebnosti v širokém rozsahu, včetně možnosti jezdit po pozemku všemi druhy dopravních prostředků, a požadovala, aby náklady na údržbu nesla výhradně 1/ žalovaná. Navrhovaná trasa vedla přes hustě zarostlý pozemek, který byl fyzicky neprůchozí. Navíc se ukázalo, že většina požadované cesty by vedla přes pozemek 2/ žalovaného, který musel být do řízení přibrán. Soud proto správně hledal jinou, kratší a méně invazivní trasu. K námitce žalobkyně, že jí nebyl předložen řádný návrh smlouvy kvůli chybějícímu geometrickému plánu, 1/ žalovaná uvedla, že plán byl předložen při jednání dne [datum], kterého se žalobkyně neúčastnila. Její právní zástupkyně v substituci neměla zmocnění k uzavření smíru. Jednání tak bylo neefektivní. Žalobkyně navíc opakovaně měnila své návrhy, což vedlo k navýšení nákladů řízení. První žalovaná dále upozornila, že žalobkyně má na jejím pozemku kolnu, jejíž odstranění bylo požadováno, avšak žalobkyně na výzvu nereagovala. Rozhodnutí o nákladech řízení 1/ žalovaná považuje za spravedlivé, neboť žalobkyně byla úspěšná pouze částečně – její návrh na širší služebnost byl zamítnut.

8. Rovněž 2/ žalovaný s rozhodnutím okresního soudu souhlasil. Soud podle něj správně posoudil, že zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti stezky odpovídá objektivním potřebám nemovitosti žalobkyně, a to s ohledem na charakter jejího užívání i výsledky provedeného dokazování, včetně výslechů svědků a místního šetření. Původní návrhy žalobkyně na vedení cesty přes pozemky parc. č. [číslo], [číslo] a středem parc. č. [číslo] byly podle 2/ žalovaného neproveditelné. Pozemky jsou propachtovány, využívány k zemědělským účelům a zařazeny do dotačního programu Ministerstva zemědělství ČR. Vedení stezky středem těchto pozemků by znamenalo riziko sankcí a náhrady škody vůči propachtovateli. Z těchto důvodů 2/ žalovaný navrhl vedení stezky podél hranice pozemku – mimo dotčené plochy a tento návrh podpořila i 1/ žalovaná. Druhý žalovaný je přesvědčen, že navržená trasa stezky je nejen ideální, ale i jediná možná, neboť minimalizuje zásah do práv vlastníků a zároveň zajišťuje dostatečný přístup k nemovitosti žalobkyně. Od počátku řízení se aktivně snažil o smírné řešení a spolu s 1/ žalovanou předložil žalobkyni návrh smlouvy o zřízení služebnosti dne [datum]. Tento návrh byl učiněn z vlastní iniciativy, nikoliv na základě soudního příkazu, jak tvrdí žalobkyně. Druhý žalovaný odmítl tvrzení, že porušil povinnost předložit návrh smlouvy s geometrickým plánem ve lhůtě 14 dnů. Soud pouze vyzval účastníky ke sdělení, zda byl návrh smlouvy předložen a zda byl akceptován. Geometrický plán nebylo možné v dané lhůtě technicky zajistit a jeho vyhotovení bylo zahájeno až po rámcovém souhlasu žalobkyně s trasou stezky. Podle 2/ žalovaného byla hlavní překážkou smírného řešení neochota žalobkyně uhradit náklady na vyhotovení geometrického plánu a správní poplatek za vklad. Ačkoliv žalobkyně souhlasila s podstatnými náležitostmi smlouvy, odmítla ji uzavřít právě kvůli těmto nákladům. Později pak vznesla námitku nesouladu šíře stezky v terénu s geometrickým plánem, kterou 2/ žalovaný považuje za účelovou. Žalobkyně se osobně zúčastnila zaměření stezky dne [datum] a byla seznámena se stavem porostu i s tím, že keře tvoří přirozenou hranici pozemků. Souhlasila se šíří stezky 1,5 m a požadovala pouze zkrácení keřů, které 2/ žalovaný následně zajistil. Přesto žalobkyně tuto skutečnost v řízení využila proti 2/ žalovanému, ačkoliv v závěrečném návrhu navrhla vedení stezky přesně dle geometrického plánu. Druhý žalovaný zdůraznil, že i v případě opětovného rozrůstání porostu je stezka nadále využitelná jako pěší. Soud prvního stupně podle něj správně zohlednil chování žalobkyně, která v průběhu řízení opakovaně měnila svá tvrzení a návrhy. Výrok o nákladech řízení 2/ žalovaný považuje za správný, neboť sám nezavdal příčinu sporu, jednal účelně a aktivně se podílel na mimosoudním řešení. Druhý žalovaný rovněž odmítl tvrzení žalobkyně, že jí brání v užívání nemovitosti. Přístup jí nikdy neznemožnil a je i nadále připraven jí umožnit vstup na svůj pozemek dle ust. § 1021 o. z. Jeho snaha o minimalizaci zásahu do vlastnického práva nemůže být považována za nespravedlivou. Druhý žalovaný tudíž navrhl rozsudek okresního soudu potvrdit.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu bylo podáno včas a že je obecně přípustné, se nejprve zaobíral tím, zda odvolání žalobkyně uplatněné jmenovitě i proti výroku II. je podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k odvolání žalobkyně směřovanému vůči výroku II. krajský soud seznal, že toto odvolání bylo podáno osobou, které k tomu nesvědčí subjektivní oprávnění, že bylo podáno někým, kdo není k jeho odvolání oprávněn (ust. § 218 písm. b/ o. s. ř.). Z rozsudku okresního soudu (z jeho výrokové části i z odůvodnění tohoto rozhodnutí) totiž zřetelně vyplývá, že výrok I. je pro žalobkyni rozhodnutím příznivým, vyhovujícím jejímu procesnímu stanovisku. Předmětný výrok pod bodem II. je pak výrokem, který je vůči výroku pod bodem I. Svou povahou výrokem souvisejícím, navázaným na pro žalobkyni prospěšný výrok I. Z těchto důvodů bylo její odvolání vůči výroku II. rozsudku prvostupňového soudu odmítnuto (viz výrok pod bodem I. rozsudku krajského soudu).

10. Ve zbývající části odvoláním žalobkyně napadeného rozsudku (tj. ohledně výroků pod body III. až V.) odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), bez nařízení jednání (ust. § 214 odst. 3 o. s. ř.), když všichni účastníci s tímto procesním postupem vyjádřili (ať už výslovně /oba žalovaní/ či v důsledku fikce souhlasu /žalobkyně/) souhlas a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně vůči výrokům III., IV. a V. není opodstatněné.

11. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku a vztahujícími se k odvoláním dotčené části. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 o. s. ř. úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil adekvátní závěry právní. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, které s ohledem na námitky žalobkyně pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

12. Podle ust. § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle ust. § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

13. Podle ust. § 1030 odst. 1 o. z. za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.

14. Podle ust. § 1261 věta první o. z. pozemek určený k plnění funkce lesa lze zatížit pozemkovou služebností, služebností pastvy nebo služebností braní lesních plodů jen smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci.

15. Podle ust. § 1274 odst. 1 o. z. služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali. Podle ust. § 1274 odst. 2 o. z. služebnost stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena.

16. Podle ust. § 19 odst. 1 lesního zákona každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.

17. Odvolací soud shrnuje, že žalobkyně ve svém odvolání prvostupňovému rozhodnutí vytýká překvapivost, nesprávnost právního posouzení co do důsledků obecného užívání lesních pozemků a dále frekvence užívání jejích nemovitostí, dále brojí proti nákladovému rozhodnutí, kdy měl být opomenut její procesní úspěch, její snaha o smírné vyřešení sporu, nekonstruktivní postoj obou žalovaných a její návrh, aby byly náklady rozděleny mezi strany.

18. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že prvostupňové rozhodnutí bylo pro ni překvapivé. Namítala tedy vadu řízení ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle judikatury dovolacího soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 13037) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. Z těchto hledisek jako nepředvídatelné rozhodnutí okresního soudu označit nelze. Důvody, o které prvostupňový soud své rozhodnutí opřel, vycházejí ze skutkového přednesu učiněného procesními stranami v průběhu řízení, z provedených důkazů a berou zřetel na argumentaci přednesenou účastníky. Postup okresního soudu nebyl nepředvídatelný a vydané rozhodnutí nevybočuje nijak mimo rámec toho, co bylo předmětem prvostupňového řízení.

19. S námitkou překvapivého – nepředvídatelného rozhodnutí souvisí otázka možného nesplnění poučovací povinnosti podle ust. § 118a o. s. ř. K tomu odvolací soud uvádí, že postup podle posledně zmíněného procesního ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ust. § 118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost, proti němu podaná, jíž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Nebylo-li tedy rozhodnutí založeno na tom, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro postup soudu podle ust. § 118a o. s. ř. důvodu není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3610/2018). Jinými slovy – ust. § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci (úplná skutková tvrzení), pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně (viz dovolatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2014/10). V posuzované věci účastnici vylíčili dostatečně skutková tvrzení a k jejich prokázání navrhli důkazy. Z jejich procesního postupu je zjevné, že si byli vědomi, co je pro jejich úspěch podstatné. Potřeba nějakého poučení podle ust. § 118a o. s. ř. proto nebyla zapotřebí. Nadto při zvažování, zda soud naplnil poučovací povinnost podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dostatečně konkrétním a srozumitelným způsobem, je třeba přihlédnout i k tomu, zda má účastník právnické vzdělání nebo zda je zastoupen advokátem (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 586–595). V posuzované věci jsou všichni účastníci zastoupeni advokáty a bylo tomu tak již v prvostupňovém řízení.

20. Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v ust. § 1029 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení limity omezení vlastníka služebného pozemku souvisí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v němž lze nezbytnou cestu povolit. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil – cit.: „… Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit…“. Obdobně dovolací soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že – cit: „‚… zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (ust. § 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat)“.

21. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka služebného pozemku se v judikatuře projevil i v možnosti povolit namísto požadované služebnosti nezbytné cesty „pouze“ služebnost stezky ve smyslu ust. § 1274 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4015/2016, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 16423). V posuzované věci se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně v závěru, že nejsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, ale pouze pro povolení služebnosti stezky. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Odvolací soud v projednávané věci neshledal, že by závěry okresního soudu o splnění podmínek pro povolení služebnosti stezky byly zjevně nepřiměřené.

22. K povaze řízení o zřízení nezbytné cesty Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006). Přímo v poměrech o. z. tento závěr formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017. Sluší se na tomto místě k rozsudku okresního soudu doplnit, že při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze podle Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023) vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná; je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva cesty svědčící žalobci – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se právo cesty zřizuje bez časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní věci ani jeho zřízení na určitou dobu). Stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní. Prvostupňový soud při stanovení náhrady v této věci z dovolacím soudem shora formulovaných kritérií nijak nevybočil, respektoval stanoviska účastníků (srov. kupř. návrh žalobkyně vtělený do jejího podání ze dne [datum], či do závěrečného návrhu předneseného při jednání okresního soudu dne [datum]; srov. dále závěrečné návrhy žalovaných přednesené u téhož jednání). Ostatně odvolatelka v tomto směru ani žádné konkrétní výhrady vůbec nezmiňovala, odvolací argumentaci k tomuto rozhodnutí prvostupňového soudu nepřednášela.

23. K další části odvolací argumentace odvolací soud uvádí, že z pohledu judikatury (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5917/2017, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 17353) nelze okresnímu soudu, který při svém rozhodování přihlédl rovněž k dalším okolnostem (účelu využití nemovitosti, zohlednění četnosti přístupu), z pohledu přiměřenosti jeho úvah nic vytknout. Postup soudu se v těchto případech pohybuje v rámci vymezeném danými kritérii s širokým prostorem pro úvahu, na základě které přisuzuje význam právě jednotlivým kritériím, přičemž je zřejmé, že účastník řízení na význam takových kritérií může nahlížet odlišně při hájení svých procesních zájmů. Těmto případům nelze čelit stanovením obecně platného postupu, ale pouze prostorem pro úvahy soudů, které zohlední všechny okolnosti individuálních případů, což okresní soud v dané věci učinil. Shora citované ust. § 19 lesního zákona v odstavci 1 vymezuje právo obecného užívání lesů jako právo každého vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí. Právo obecného užívání lesů má tak mimo pochybnost povahu nuceného omezení vlastnického práva a není spojeno s právem vlastníka lesa na náhradu. Právo obecného užívání lesů je bezplatné i z pohledu jeho nositele, tedy veřejnosti. Vlastník lesa není oprávněn požadovat za jeho výkon od návštěvníků lesa žádné plnění. Prvostupňový soud správně s přihlédnutím ke shora připomenutým okolnostem případu uzavřel, že pro užívání nemovitostí žalobkyní postačuje ve vztahu k lesním pozemkům právo obecného užívání lesa, že není zapotřebí tyto pozemky zatěžovat služebností. Žalobkyní zmiňované ust. § 1261 o. z. na této úvaze nic nemění. Existence tzv. lesní cesty jistě bez dalšího nebrání zřízení práva cesty soudem. Obecně vychází úprava lesního zákona z toho, že lesy jsou veřejně přístupné, ale v ust. § 20 odst. 1 písm. g/ omezuje tento veřejný zájem tak, že podmiňuje vjezd motorových vozidel souhlasem vlastníka. V zásadě to tedy není veřejný zájem, který brání užití lesní cesty motorovými vozidly, ale zájem vlastníka, který jinak souhlas může udělit. Jestliže o. z. umožňuje soudu omezit vlastnické právo vlastníka každého pozemku a zřídit právo stezky i cesty, v případě lesního pozemku právo pěšího vstupu (stezky) vyplývá přímo ze zákona (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 3045/23).

24. Nákladové rozhodnutí okresní soud zevrubně odůvodnil. Při svém rozhodování vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2365/2017, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 16636, podle kterého při úvaze o procesním úspěchu účastníka řízení o povolení nezbytné cesty nelze vycházet pouze z obsahu samotné žaloby a vydaného soudního rozhodnutí, ale je třeba přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům. Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Okresní soud o nákladech mezi účastníky rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Dovolací soud v posledně citovaném rozhodnutí uvedl, že v souvislosti s problematikou náhrady nákladů civilního sporného řízení se primárně uplatňuje zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje náklady řízení procesně úspěšné straně. Pravidlo procesního úspěchu se uplatňuje i ve sporech z věcných práv bez ohledu na to, že v některých řízeních není ve shodě s ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán návrhy účastníků, a tak může přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněné pod č. C 12 875 v Souboru, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, uveřejněné pod č. C 12 874 v Souboru, nález Ústavního soudu dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rovněž řízení o povolení nezbytné cesty je řízení sporným, u něhož ve shodě s ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, uveřejněný pod č. C 5 226 v Souboru, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014, uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru).

25. Procesní úspěch se sice zásadně poměřuje jen porovnáním žalobního návrhu s rozhodnutím ve věci samé, ale již ohledně náhrady nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví judikatura Nejvyššího soudu, vědoma si určitých zvláštních aspektů řízení podle ust. § 153 odst. 2 o. s. ř., dovodila, že procesní úspěch nelze hodnotit toliko mechanicky ve vztahu k samotné žalobě a k soudnímu rozhodnutí, nýbrž lze případně přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, uveřejněné pod č. C 14 239 v Souboru, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015, uveřejněné pod č. C 15 246 v Souboru). Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Posouzení této otázky může být na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, uveřejněné pod č. C 15 229 v Souboru, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2625/2016, dostupné na www.nsoud.cz).

26. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vznik nákladů byl do značné míry způsoben přehnaným požadavkem žalobkyně na zřízení služebnosti cesty, ze kterého však v závěru řízení po třech letech vedení sporu sama dobrovolně ustoupila. S ohledem na výše zdůrazněný charakter řízení prvostupňový soud poměřoval procesní postoje účastníků s výsledkem řízení. Výtky žalobkyně přednesené v odvolání do značné míry opomíjí nosné důvody nákladového rozhodnutí, jak je formuloval okresní soud. Při hodnocení úspěšnosti či neúspěšnosti stran ve sporu je nutno vzít v úvahu nejen skutečnost, že došlo ke zřízení služebnosti nezbytné cesty, ale rovněž okolnosti, za nichž se tak stalo. Žalovaní se v průběhu řízení po změně postoje žalobkyně s nutností zřídit služebnost nezbytné cesty ztotožnili. Žalobkyni nebylo v jejím původním požadavku vyhověno (a právě ten zapříčinil vznik převážné části nákladů). Krajský soud má za to, že požadavkům vyplývajícím z rozhodnutí dovolacího soudu posledně citovaného prvostupňové rozhodnutí o náhradě nákladů v dané věci odpovídá. Tato východiska se pak musela promítnout i do rozhodnutí okresního soudu o nákladech státu podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Odvolatelkou uváděné skutečnosti pak podle přesvědčení odvolacího soudu nemohou vést k odepření náhradového práva žalovaným. Podle ustálené judikatury při úvaze o splnění podmínek pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení podle ust. § 150 o. s. ř. přihlíží soud k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, ale rovněž k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně a k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení předpokládá existenci okolností, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 16843). Žalobkyní přednášené skutečnosti (motivace ke změně procesního postoje, úvahy o důvodnosti žaloby, přesvědčení o nekorektním postupu žalovaných) nepředstavují v tomto konkrétním případě důvod pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř.

27. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu ve výrocích III. až V. podle ust. § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil (viz výrok pod bodem II. rozsudku krajského soudu).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení nebyla žalobkyně s odvoláním úspěšná, žalovaným, kteří se ubránili odvolání protistrany, tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Tyto náklady sestávají u 1/ žalované z odměny za právní zastoupení její advokátkou za jeden úkon právní služby (tj. vyjádření k odvolání /srov. ust. § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, dále jen „AT“/) ve výši [částka] (viz ust. § 7 bod 6 a § 9 odst. 3 písm. c/ AT), k tomuto úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 AT); sluší se dodat, že advokátka 1/ žalované není plátkyní daně z přidané hodnoty. U 2/ žalovaného jsou náklady vynaložené v odvolacím řízení dány odměnou za právní zastoupení jeho advokátkou za jeden úkon právní služby (tj. vyjádření k odvolání /srov. § 11 odst. 1 písm. d/ AT/) ve výši [částka] (viz ust. § 7 bod 6 a § 9 odst. 3 písm. c/AT), k tomuto úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 AT). Ani advokátka 2/ žalovaného není plátkyní daně z přidané hodnoty. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] ve vztahu k 1/ žalované (viz výrok pod bodem III. rozsudku krajského soudu) a ve výši [částka] ve vztahu k 2/ žalovanému (viz výrok pod bodem IV. rozsudku krajského soudu) pak byla žalobkyni uložena s místem plnění k rukám zástupkyň žalovaných (viz ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů (lhůtě totožné, jak o ní rozhodl soud prvního stupně) od právní moci tohoto rozsudku (viz ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).

Poučení