25 Co 18/2021- 91

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Michala Reitspiese ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení částky 39 244,80 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 19 C 142/2020-28, ze dne 21. 10. 2020 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 14 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 600 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení a co do částky 16 844,80 Kč (výrok II.), nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost k doplacení soudního poplatku ve výši 393 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě měsíčních splátek po 2 600 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů ve výši 14 600 Kč, sestávajících z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4 400 Kč, poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3 800 Kč. Podle žalobkyně žalovaný ničeho na úvěr neuhradil. Pohledávka postoupena žalobkyni. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně obsažené v doplnění žaloby, že žalovaný neuhradil žádné splátky, není pravdivé. Z dokazování je zřejmé, že žalovaný uhradil částku 12 200 Kč. Smlouvou se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč a náklady ve výši 14 600 Kč, tedy celkem 34 600 Kč. Sama žalobkyně přitom v žalobě tvrdila, že žalovaný dluh neplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení a je v prodlení s úhradou celkové částky 22 400 Kč, tedy rozdíl činí 12 200 Kč. Podle názoru soudu tato částka byla žalovaným skutečně uhrazena a žalobkyní započtena na jiná plnění než na jistinu, a to na celkové náklady spotřebitelského úvěru, kdy žalobkyně v podání ze dne 12. 10. 2020 nově oproti žalobě uvádí, že požaduje po žalovaném zaplacení poplatku za uzavření smlouvy a za správu úvěru pouze částkou 1 088 Kč, část poplatku za hotovostní výběr ve výši 936 Kč a neuhrazený úrok 376 Kč, kdy součet těchto nároků činí 2 400 Kč. Tato tvrzení však jsou v rozporu s dalšími předloženými důkazy, a to konkrétně přehledem postoupených pohledávek, kdy identifikace pohledávky za žalovaným je označena v tomto přehledu, který je nazván celkový aktuální dluh řádné pohledávky a u žalovaného uveden ve výši 22 400 Kč. Podle názvu je tento dluh představován nejen jistinou dluhu, ale jedná se o celkový aktuální dluh, tedy včetně poplatků, úroku a dalších dluhů vyplývajících z úvěrové smlouvy. Je zřejmé, že žalovaný musel částku 12 200 Kč uhradit, neboť jeho celkový dluh činil při uzavření smlouvy o úvěru 34 600 Kč. Odkazuje rovněž na předžalobní upomínku ze dne 27. 7. 2020, kde je vypočtena dlužná pohledávka po lhůtě splatnosti ve výši 26 040 Kč a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky a zvlášť smluvní pokuta. Zde uvedená dlužná částka po lhůtě splatnosti tak v žádném případě neodpovídá tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný na svůj původní dluh v celkové výši 34 600 Kč ničeho neuhradil. Soud dále odkázal na ust. § 2395, § 1813, § 1815, § 2 odst. 3 a § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru soud musel podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele, a to dle ust. § 1813 a násl. občanského zákoníku a rovněž i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud se neztotožňuje s argumentací žalobkyně, že je třeba aplikovat ust. § 4 občanského zákoníku, neboť k této otázce se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“. Odkazuje na nález II. ÚS 996/18, I. ÚS 1653/17, I. ÚS 167/04 a další. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany – viz nález Ústavního soudu III. ÚS 4084/12 a I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti smlouvy o úvěru. Akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně. Názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvou o úvěru a dospěl k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku, že celková splácená částka může být několikanásobně vyšší než částka poskytnutá. Smlouva je neplatná jako celek pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran. RPSN dle smlouvy má činit 189,38 %, celkové náklady činí 84 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucích ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným dle ust. § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 20 000 Kč zavázal vrátit 34 600 Kč zajištěné smluvní pokutou, jíž žalobkyně požaduje ve výši 16 844,80 Kč. Soud odmítá účelovou argumentaci žalobkyně o tom, že se má prosadit zásada autonomie vůle. Smlouva patří mezi tzv. smlouvy„ take it or leave“ a žalovaný na obsahu smlouvy nemohl ničeho změnit. Konkrétní výše jednotlivých poplatků je sice do smlouvy vepsána ručně, avšak nikoliv na základě výsledků jednání mezi sobě rovnými smluvními stranami, ale byla doplněna podle předem stanoveného scénáře. Ve smlouvě je předtištěna výše RPSN pro jednotlivé varianty. Soud dále přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18 týkající se posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Jedná se o zásadu soukromého práva a tímto způsobem je potřeba interpretovat ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Nejde o neplatnost relativní, ale naopak o neplatnost absolutní podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě žalobkyně měla k dispozici dokumenty, z nichž vyplývá, že žalovaný dosahuje příjmu 31 000 Kč měsíčně a výdaje činí 13 590 Kč, přičemž měsíční volné zdroje mají činit 16 410 Kč. Žalovaný má jedno nezaopatřené dítě do 6 let, v domácnosti žijí 2 výdělečné osoby. V žádosti je uvedeno, že domácnost má příjem 41 000 Kč, náklady na bydlení činí 8 400 Kč, energie 690 Kč, stravování a výživné 3 500 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč, tedy celkové výdaje 13 590 Kč. Povinností poskytovatele úvěru je při posuzování úvěruschopnosti žadatele postupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel musí mj. analyzovat spotřebitelův osobní rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. V posuzovaném případě si právní předchůdce žalobkyně tvrzení žalovaného o příjmech ověřil výplatnicemi, patrně pracovní smlouvou a dalšími dokumenty. V případě příjmů se spokojil pouze s prohlášením žalovaného o tom, že celá domácnost má příjem 41 000 Kč. Pro soud je zarážející, že právní předchůdce žalobkyně uvažoval o dalších výdajích jen ve výši 3 500 Kč (stravování, výživné) a ostatních výdajích ve výši 1 000 Kč měsíčně, tedy celkem 13 590 Kč, kdy tento údaj je uveden v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru a také i ve finanční analýze zpracované zástupkyní [jméno] [příjmení] (zprostředkovatel) s uvedením volných finančních zdrojů ve výši 16 410 Kč. Bez doložení doklady třetích stran domácnost by nemohla reálně mít potřebu půjčovat si částku ve výši 20 000 Kč, pokud má volné zdroje ve výši 16 410 Kč. Tedy právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění. Na ostatní plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil částku 12 200 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 20 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud tedy žalobě vyhověl v rozdílu poskytnutých plnění a dále i ohledně zákonného úroku z prodlení. Soud má za to, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy, která byla doručena třetí den po odeslání, tedy 30. 7. 2020 a ode dne následujícího mohl žalovaný plnit, tedy se dostal od 1. 8. 2020 do prodlení. Žalobkyně má tedy nárok na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 7 800 Kč a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítl. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaný byl z větší části úspěšný, ale žádné náklady mu nevznikly, tedy mu nebyly soudem přiznány. Vzhledem k tomu, že nebyl vydán navrhovaný elektronický platební rozkaz, soud doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 sazebníku soudních poplatků.

2. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovala proti výroku II. a III. V rozsudku uvádí, že úvěrová smlouva byla soudem věcně nesprávně posouzena jako neplatná z důvodu údajné nevyváženosti a nepřiměřené výše sjednaných úroků z úvěru. Nalézací soud v zájmu poskytnutí maximální ochrany žalovanému dlužníku před onou údajnou zjevnou nespravedlností zasáhl nespravedlivě do práv oprávněných zájmů a legitimního očekávání žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce. Je trestána nalézacím soudem za arbitrárně stanovené překročení tenké hranice spravedlnosti/mravnosti úvěrové smlouvy, resp. za nedodržení ideálu jakési imaginární smluvní rovnováhy. Napadený rozsudek představuje zásadní vychýlení z ideálu spravedlivé rovnováhy mezi legitimními zájmy věřitele na straně jedné a oprávněnými zájmy dlužníka na straně druhé. To konkrétně znamená, že poskytovatel úvěru by měl strpět stav, kdy by své finanční prostředky dlouhodobě poskytl žalovanému zcela bezúplatně a bez jakéhokoliv zajištění, což přitom zjevně neměl v úmyslu. Soud nesprávně a skutkově nepřiléhavě aplikoval nálezy Ústavního soudu, kdy v uvedených případech soud připustil možnost následného přezkumu exekučního titulu z hlediska existence jeho zásadních vad, k čemuž může dojít dle Ústavního soudu výjimečně až v rámci probíhajícího exekučního řízení, tedy zcela mimo rámec nalézacího řízení, v němž byl exekuční titul vydán. Ústavní soud ani náznakem nevyslovil, že by právní jednání mezi účastníky mohlo být z pohledu hmotného práva neplatné jako celek. V žádném z případů tedy nejen, že nebyla neplatnost z uzavřené úvěrové smlouvy jako celku konstatována, ale Ústavní soud se nijak nezabýval ani zásadní otázkou oddělitelnosti jednotlivých částí úvěrové smlouvy. Žalobkyně považuje za právní akceptovatelné i společensky žádoucí, aby se nalézací soud i v rámci tohoto řízení zabýval otázkou, zda je v předmětné úvěrové smlouvě sjednaná výše úroků, popř. dalších obdobných parametrů zjevně nepřiměřená a ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a pokud zjistí, že tomu tak je, pak nechť prohlásí takové dílčí ujednání smlouvy za neplatné. Žalobkyně se tedy domáhá toho, aby odvolací soud spravedlivě uvážil o celé věci, tzn. o uplatněných nárocích z úvěrové smlouvy právě ve světle judikatury Ústavního soudu tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Odkazuje na nález II. ÚS 3194/18. Pokud soud vyhodnotí výši úroku, popř. dalších parametrů jako zjevně nepřiměřenou, musí dle shora uvedených kritérií jasně stanovit, v jaké části tuto zjevnou nepřiměřenost shledal, a ve zbývající části, tedy v části z těchto hledisek přiměřené, musí nárok na jejich zaplacení věřiteli přiznat. Toto potvrzuje i ust. § 577 občanského zákoníku. Namítá dále, že smlouva o úvěru nemůže být sjednaná jako bezúročná, nicméně nedohodnou-li se věřitel a dlužník na výši úroku ve smlouvě, nezpůsobuje tato okolnost neplatnost úvěrové smlouvy. Sankce spočívající v absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku je přitom v takovýchto případech zcela vyloučena. Namítá dále, že se jednalo o tzv. rychlou půjčku peněz v hotovosti poskytnutou na žádost a na přání žalovaného. Jde o všeobecně velmi žádaný finanční produkt, který zpravidla poskytuje nebankovní subjekt na dobu 13 – 16 měsíců a který nelze ať již z hlediska výše úrokových sazeb, či jiných ekonomických parametrů srovnávat s bankovními úvěry. Kromě smluvní pokuty nebyl poskytnutý hotovostní úvěr ničím zajištěn. Žalovaného k uzavření úvěrové smlouvy nikdo nenutil, a pokud by chtěl, mohl úvěr získat jinde. Platné právní předpisy neregulují výši RPSN ani výši sazby úroků z úvěru, ani výši poplatků a nestanoví ani jejich maximální přípustnou hranici. Dohoda o těchto parametrech je tak zcela ponechána na svobodné vůli a konsensu smluvních stran. Výše úroku je uvedena přímo v úvěrové smlouvě, a to přímo na první straně této smlouvy, a nelze na ni nahlížet a posuzovat z hlediska jejích poměrů s obvyklými úrokovými sazbami na bankovním trhu. Ujednání těchto podmínek nelze považovat za právní jednání, které by jakkoliv znevýhodňovalo spotřebitele, resp. by bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem. Tyto úvěry jsou navíc pro jejich poskytovatele značně rizikové, neboť jsou poskytovány bez zajištění, a také vykazují v praxi relativně vysokou míru nesplácení. Soud prvního stupně zřejmě přehlédl, že žalobce uplatňuje příslušenství úvěru pouze v přiměřené výši, kdy úrok z úvěru společně se všemi poplatky činí dohromady toliko částku 2 400 Kč, což představuje pouze 12 % z poskytnuté jistiny úvěru. Požadovaná částka příslušenství je tedy velice skromná a pro žalovaného velmi příznivá. Smlouva byla soudem věcně nesprávně posouzena jako neplatná i z důvodu údajně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud žalobci vytýká, že si informace neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů. Žalobce zdůrazňuje, že jeho právní předchůdce vycházel z toho, že žalovaný jedná v právním styku poctivě v souladu s § 6 občanského zákoníku, a tedy předkládá pravé podklady a pravé a úplné informace o příjmech a výdajích, majetku a závazcích. Nebyl povinen ověřovat pravost žalovaným předložených podkladů. I odborná péče při posuzování úvěruschopnosti dlužníků musí mít přirozeně své rozumné a předvídatelné limity, a to tím spíše v situaci, kdy právní regulace této otázky je naprosto nedostatečná. Poskytovatel úvěru přistoupil k ověření úvěruschopnosti žalovaného velice odpovědně a tuto posuzoval s mnohem vyšší mírou pečlivosti, než která je obvyklá u ostatních nebankovních poskytovatelů mini- a mikroúvěrů. Na úvěrujícího nelze klást přehnané a v praxi nereálné požadavky, jelikož není v silách a možnostech možného poskytovatele provádět detailní hloubkový a všestranně náročný proces„ due diligence“ ve vztahu k osobě úvěrovaného. Soud se mýlí i ve svém skutkovém závěru o tom, že žalovaný uhradil celkem částku 12 200 Kč. Žalovaný totiž na svůj dluh ve skutečnosti neuhradil ničeho. Lze mít za to, že dokladem o zaplacení peněžité částky v hotovosti je potvrzení o přijetí peněz vystavené věřitelem. Důkazem o bezhotovostní platbě může být výpis z bankovního účtu. Žádné takové důkazy, z nichž by vyplývaly jakékoliv hotovostní úhrady či bezhotovostní platby uskutečněné žalovaným ve prospěch žalobce nebo jeho předchůdce, nejsou k dispozici. Příloha ke smlouvě o postoupení pohledávky, která tvoří seznam postoupených pohledávek, slouží k prokázání aktivní věcné legitimace žalobce jako postupníka. Neobsahuje žádné údaje týkající se úhrad ze strany dlužníků. Z této přílohy nevyplývá skutkový závěr o zaplacení jakékoliv částky žalovaným ve prospěch věřitele a úvaha soudu prvního stupně o úhradě částky 12 200 Kč tak zůstává zcela nepodložená a je v rovině ryzí spekulace. Soud nevzal v úvahu, že žalobce jako věřitel má nepochybně právo v soudním řízení uplatnit peněžitý nárok ve výši podle svého uvážení. Okolnost, že žalobce požadoval přiznat nižší finanční částku, než na jakou by měl podle úvěrové smlouvy nárok, svědčí o jeho uvážlivém a racionálním přístupu. Soud prvního stupně hrubě pochybil, když z obsahu úvěrové smlouvě vůbec nezjistil jeden z jejích klíčových parametrů, a to konkrétně sazbu úroku z úvěru, která byla dohodnuta a činila toliko 25,85 % p. a. Jde o výši, jež je v daném segmentu podnikání přiměřená a obvyklá, a na takto standardní a obvyklé výši úrokové sazby právní závěr absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy rozhodně vystavět nelze. Soud také nepřihlédl k tomu, že žalobce uplatnil vůči žalovanému dohodnutý úrok z úvěru a sjednané poplatky ve významně redukované a okleštěné výši. Soud prvního stupně projednávaný případ posuzoval ryze mechanicky a čistě formálně, nevzal v úvahu skutečná čísla uvedená žalobcem, která z materiálního hlediska mnohem lépe a přiléhavěji vypovídají o reálných poměrech a parametrech posuzovaného úvěrového případu. Žalobce žádá, aby odvolací soud přihlédl k tomu, že reálná výše RPSN je v posuzovaném případě ve skutečnosti mnohem nižší, než je uvedeno v úvěrové smlouvě. Úvěrový vztah je třeba posuzovat materiálně, tedy podle toho, jaké nároky byly vůči dlužníkovi u soudu skutečně vzneseny, nikoliv čistě formálně, jak to učinil soud prvního stupně. Lze mít za to, že zásada pacta sunt servanda zavazuje nejen úvěrujícího, ale i úvěrovaného. Pokud by zákonodárce chtěl stanovit výjimku z tohoto pravidla v tom smyslu, že úvěrovaný spotřebitel smlouvu o úvěru dodržovat a plnit nemusí, jistě by tak učinil v zájmu právní jistoty účastníků soukromoprávních vztahů výslovně, a tuto výjimku by vyjádřil přímo v zákonném textu. Navrhuje změnu napadeného výroku tak, že žalobě bude i v této části vyhověno, navrhuje, aby současně byl odpovídajícím způsobem změněn i závislý výrok č. III. o náhradě nákladů řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části dle ust. § 212 a 212 o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem soudu k jeho výzvě nevyjádřili svůj nesouhlas.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce ve věcech skutkově obdobných. K odlišnému posouzení věci ho vedou dále uvedené důvody.

5. Závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva účastníky uzavřená je smlouvou absolutně neplatnou jednak pro zjevný rozpor s dobrými mravy a rovněž pro nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru ověřit schopnost dlužníka řádně úvěr splácet, má odvolací soud za správný, s tímto závěrem se zcela ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje i na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně.

6. Správný je i závěr o tom, že je namístě vypořádání účastníků z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a následujících. Vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně posoudil jako povinnost zaplacení rozdílu částky, jež byla žalovanému poskytnuta, tedy částky ve výši 20 000 Kč a dosud uhrazené částky ze strany žalovaného ve výši 12 200 Kč. Soud prvního stupně tak žalovanému uložil povinnost k zaplacení částky 7 800 Kč.

7. K námitce žalobkyně v odvolání uvedené, že příslušenství není uplatněno v plné výši, odvolací soud uvádí, při posuzování obsahu smlouvy a jejího souladu s dobrými mravy je podstatný její obsah, nikoli tedy to, že nároky nejsou snad uplatňovány v plné výši. Odvolací soud má za nemravný postup žalobkyně, resp. její předchůdkyně spočívající v tom, že sice sjedná úroky ve výši, která není zcela nepřiměřená (ale ani nijak nízká), a fakticky svoji odměnu skryje do dalších poplatků, které by měly být v zásadě pouze marginální. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ust. § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí tři čtvrtiny poskytnuté částky (při sjednané době splácení 13 měsíců). Samotná úroková sazba je sjednána ve výši 25,85 % p. a., což není úrok nijak nízký a měl by představovat odměnu věřiteli za poskytnutí úvěru, přičemž v projednávané věci věřitel navíc smlouvou požaduje ještě další poplatky, v souhrnu ve výši 9 000 Kč, tj. celkem ve výši téměř poloviny zapůjčených finančních prostředků. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu.

8. Nadepsaný soud po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Jak již výše uvedeno, předchůdkyně žalobkyně by smlouvu bez ujednání o takto vysokých poplatcích stěží uzavřela, proto nelze ona ujednání od ostatního obsahu smlouvy považovat za oddělitelná. Za zcela zásadní odvolací soud považuje skutečnost, že v případě žalobkyně a její právní předchůdkyně jde zcela jednoznačně o obchod s chudobou. Obě instituce jsou institucemi nebankovními, soudu je z jiné jeho činnosti známo, že žalobkyně uplatňuje nároky z úvěrů, jež její předchůdkyně poskytovala v relativně v nízkých částkách, tedy je zřejmé, že žadatelé o úvěr jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Tato úvaha vyplývá z toho, že si v podstatě půjčují ne více než částku odpovídající průměrnému měsíčnímu platu, a to za zcela drastických podmínek. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

9. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality. Nikterak nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání předchůdkyně žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání obecně, a v případě projednávaného nároku z tvrzené smlouvy konkrétně, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Nadepsaný senát je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky. Nelze také přehlížet tu skutečnost, že zadlužení ve společnosti v současné době je vnímáno jako jeden z velkých problémů. Z toho také pramení přesvědčení o nutnosti použití obecných ustanovení občanského zákoníku před ustanoveními speciálními.

10. K výše uvedeném dále přistupuje skutečnost, že předchůdkyně žalobkyně zcela vědomě úvěr poskytla, aniž by s odbornou péčí, jak je jí zákonem uloženo, zkoumala schopnost dlužníka úvěr řádně splácet, kdy zejména nijak neověřila údaj dlužníkem uvedený, o tom, že výdaje tříčlenné rodiny by mohly měsíčně činit pouhopouhých 3 500 Kč na stravování a výživné a 1 000 Kč na ostatní výdaje. Jde totiž o údaj na první pohled neodpovídající běžné realitě, a naprosto neobstojí námitka žalobkyně, že vycházela z toho, že měl dlužník jednat poctivě. Ve vztahu účastníků je žalobkyně, resp. její předchůdkyně profesionálem a uváděný argument ji nezbavuje zákonné povinnosti údaje žadatelem o úvěr uvedené ověřovat, tím spíš, jeví-li se na první pohled jako nepravděpodobné. Smlouva, z níž žalobkyně odvozuje své nároky, tudíž nemůže být platnou smlouvou i z tohoto důvodu. K tomu odvolací soud odkazuje na rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, kdy toto rozhodnutí jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo i bez námitky dlužníka otázkou, zda poskytovatel posoudil náležitě úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, dovodit z tohoto porušení absolutní neplatnost smlouvy.

11. Odvolací soud tak nemá důvod ničeho měnit na závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku), tedy je žalovaný povinen plnit v rozsahu rozdílu toho, co mu bylo poskytnuto a co bylo z jeho strany zaplaceno. Vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně posoudil jako povinnost zaplacení rozdílu částky, jež byla žalovanému poskytnuta, tedy částky ve výši 20 000 Kč a dosud uhrazené částky ze strany žalovaného ve výši 12 200 Kč. Soud prvního stupně tak žalovanému uložil povinnost k zaplacení částky 7 800 Kč.

12. Žalobkyně v podaném odvolání také namítá, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný na dluh zaplatil částku 12 200 Kč, není správný a nemá oporu v provedeném dokazování. Nadepsaný soud konstatuje, že s námitkami žalobkyně uplatněnými v tomto smyslu v podaném odvolání se nemůže ztotožnit.

13. Přestože byl žalovaný v průběhu řízení pasivní a žalobkyně v doplnění žaloby uplatnila tvrzení o tom, že žalovaný nezaplatil žádnou splátku, je z obsahu spisu a provedeného dokazování jednoznačně patrné, že částku 12 200 Kč žalovaný na dluh uhradil.

14. Soud prvního stupně v řízení provedl listinné důkazy a tyto hodnotil dle zásad vyjádřených v ust. § 132 o. s. ř., tedy v jejich vzájemné souvislosti. Při posuzování výše dluhu vyšel nejen z tvrzení samotné žalobkyně v žalobě (není zde uvedeno výslovně, že by na dluh nebylo ničeho plněno), ale zejména z přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávky, z níž jednoznačně výše postupované pohledávky vyplývá.

15. Žalobkyně sice namítá v odvolání, že jde o důkaz na podporu tvrzení o aktivní legitimaci (jenom), ale tuto námitku nemůže mít soud za důvodnou. Soud nemůže k žádnému důkazu, a zejména k listinnému, přistoupit tak, že vezme při jeho hodnocení v úvahu jen jeho vymezenou část dle přání účastníka, jež důkaz předkládá. Navíc v uvedeném případě nutno zohlednit skutečnost, že jde o postoupení peněžitého dluhu a byla-li by postupována jen jeho část, což i ust. § 1879 o. z. umožňuje, muselo by to ze smlouvy jednoznačně vyplývat. Jinak řečeno, jestliže ze smlouvy o postoupení není zřejmé, že se postupuje jen část pohledávky (a jaká), jde o postoupení celého aktuálního dluhu. Byl-li v tomto případě tedy postoupen dluh ve výši 22 400 Kč z celkového dluhu dle smlouvy ve výši 34 600 Kč, je naprosto evidentní, že bylo dlužníkem plněno ve výši částky 12 200 Kč. Před touto zcela očividnou skutečností, z obsahu listinných důkazů vyplývající, soud, ani přes tvrzení žalobkyně a pasivitu dlužníka, zavřít oči nemůže. Žalobkyně sice poukazuje na absenci listin, dokladujících konkrétní úhrady, nicméně soud musí důkazy hodnotit ve vzájemné souvislosti. Žalobkyně v žalobě neuvádí výslovně, že by dlužník na dluh nic neuhradil, pouze obecně uvádí, že nebylo plněno řádně a včas a v kontextu toho, co výše uvedeno, je zřetelné, že její pozdější tvrzení o tom, že na dluh nebylo ničeho zaplaceno, je naprosto účelové. Byť se tedy dlužník, nijak nebrání, nemůže odvolací soud přehlédnout, že tvrzení žalobkyně později v řízení uplatněné, že nebylo na dluh ničeho plněno, je evidentně zneužívající. Argumentace o tom, že vlastně žalobou nepožadovala všechno, co by mohla, tak nemůže obstát.

16. Odvolací soud proto z důvodů výše uvedených dle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil.

17. Pokud pak jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, příslušela by dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěšnějšímu žalovanému, ovšem žalovanému v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Bylo tedy rozhodnuto, že žádnému z účastníků jejich náhrada nepřísluší.

Poučení