25 Co 181/2022-170

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění bývalých manželů k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. června 2022, č. j. 15 C 332/2021-129 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem -) ze společného jmění účastníků přikázal: do výlučného vlastnictví žalobkyně (viz výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu): a/ jednotku [číslo] (způsob využití: byt), vymezená podle občanského zákoníku v budově [adresa], která je součástí pozemku p.č. [anonymizováno] vč. ideálního podílu ve výši [číslo] na společných částech pozemku p. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je budova s [adresa] (bytový dům), v k. ú. a obci [obec], zapsáno na listu vlastnictví [číslo] Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, [stát. instituce]; b/ dále přesně vyjmenované movité věci; c/ osobní automobil značky Opel Crossland [příjmení] [příjmení] 1,2 [příjmení] 81kW [registrační značka]; d/ zůstatek ze zrušeného běžného účtu č. [bankovní účet] a finančního produktu Conseq ve výši 123 529 Kč; e/ zůstatek ze zrušeného spořicího účtu č. [bankovní účet] ve výši 350 000 Kč; f/ smlouvu [číslo] uzavřenou se spol. [název] [název] [název] (cenné papíry) a g/ zůstatky na finančních produktech, které byly ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství vedeny na jméno žalobkyně; do výlučného vlastnictví žalovaného (viz výrok pod bodem II.): a/ přesně uvedené movité věci a b/ zůstatky na finančních produktech, které byly ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství vedeny na jméno žalovaného); -dále žalobkyni uložil povinnost uhradit žalovanému vypořádací podíl ve výši 984 564 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (bod III.); -žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod IV.); -žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice náhradu státem zálohovaných nákladů řízení 3 094 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod V.) a stejnou povinnost, avšak ve výši 5 094 Kč uložil rovněž žalovanému (bod VI.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud shrnul, že žalobkyně se žalobou ze dne 29. 11. 2021 domáhala vypořádání společného jmění bývalých manželů s odůvodněním, že toto zaniklo právní mocí rozsudku tamního soudu pod č. j. [číslo jednací] dnem 21. 4. 2021 a nebylo doposud vypořádáno. K vypořádání navrhla položky uvedené ve výroku rozhodnutí. Žalovaný s navrhovaným vypořádáním souhlasil s tím, že však uplatnil dvě zásadní výhrady, a sice bytovou jednotku požadoval přikázat do svého výlučného vlastnictví a dále namítal, že tvrzené vnosy žalobkyně v částce 260 000 Kč nebyly použity na koupi bytové jednotky, ale byly použity na zařízení dočasného bydlení u rodičů žalovaného [jméno] a [jméno] [příjmení] ve [obec], v domě s [adresa] - konkrétně k nákupu tohoto zařízení: televize, DVD přehrávač, 3 šatních skříní, manželská postel, kuchyňská linka, kamna, osobní automobil trabant Limuzína a osobní automobil Opel Astra.

3. Okresní soud citoval ust. § 708 odst. 1, § 709 odst. 1, § 740 a § 742 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Za nesporný měl rozsah společného jmění manželů (aktiv tvořených bytem, movitými věcmi a pohledávkami), přičemž pasiva (dluhy) nebyly účastníky tvrzeny a tudíž ani prokazovány. Podal přehled souboru těch věcí přikazovaných každému z účastníků, které mají shodnou hodnotu; uvedl dále, že se účastníci shodli na tom, že movité věci, nacházející se ve společné bytové jednotce, budou přikázány tomu z účastníků, komu bude přikázán byt, a že hodnota těchto věcí je 60 000 Kč (tyto věci výslovně vyjmenoval). Proto okresní soud neprováděl dokazování stran ceny movitých věcí.

4. K bytové jednotce okresní soud uvedl, že její hodnota byla zjištěna znaleckým posudkem [titul] [jméno] [příjmení] ve výši 2 090 000 Kč. Prováděl dokazování k tvrzení žalobkyně, že předmětná bytová jednotka byla pořízena z větší části z peněz, které jí byly darovány jejími rodinnými příslušníky (a to jednak prarodiči žalobkyně a jednak rodiči žalobkyně) – celkem jí bylo darováno 260 000 Kč, což s ohledem na kupní cenu bytové jednotky 534 000 Kč činilo 48,7% z ceny nemovitosti. Z tohoto důvodu žalobkyně požadovala, aby do vypořádání společného jmění bývalých manželů byl započten vnos v celkové výši 1 017 830 Kč (48,7 % z aktuální ceny bytu). Uzavřel, že jak rodiče žalobkyně, tak její prarodiče prokazatelně v souvislosti s koupí nového bytu darovali žalobkyni částku v celkové výši 260 000 Kč (100 000 Kč rodiče žalobkyně a 160 000 Kč prarodiče žalobkyně); je přitom vyloučeno, aby tyto prostředky byly využity v souvislosti s nákupem věcí uváděných žalovaným, když tyto byly se souhlasem žalobkyně vloženy dárci přímo na účet prodávajícího – [územní celek] Okresní soud dále souhlasil se žalobkyní v tom, že není důvodu tento vnos nevalorizovat, proto jej valorizoval v poměru 48,7 % k aktuální ceně (žalobkyně prokázala, že se jednalo o dar výlučně pro ni, který byl použit na úhradu podstatné části kupní ceny na byt, jehož hodnota od doby koupě čtyřnásobně vzrostla).

5. Uvedenou bytovou jednotku přikázal okresní soud žalobkyni, neboť dospěl k závěru, že to byla ona, kdo se převážně zasloužil o její nabytí, a to právě v návaznosti na dary od rodičů a prarodičů. Dalším důvodem, pro který byla bytová jednotka přikázána žalobkyni, byla pochybnost o vyplacení vypořádacího podílu žalovaným, který by v případě přikázání nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví měl vyplácet částku ve výši téměř 1,2 mil. Kč. Žalovaný soudu sice předložil nabídky na odkup jím vlastněné zemědělské půdy, nicméně tyto nejsou datované a nabízená cena je s poznámkou možné nepřesnosti. Okresní soud dále shrnul jednotlivé hodnoty přikazované účastníkům a navázal výpočtem vypořádacího podílu.

6. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ OSŘ“) s ohledem na srovnatelnost jejich procesního úspěchu. Rozhodnutí o nákladech státu odůvodnil ust. § 148 odst. 1 OSŘ.

7. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně proti výrokům I., II., III., se odvolal žalovaný. Namítal, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatel uvedl, že v řízení postupně mezi stranami došlo k dohodě o rozdělení movitých věcí a ostatních položek; sporné zůstaly jen otázky přikázání bytové jednotky a tvrzených vnosů na její pořízení. Žalovaný měl a nadále má zájem předmětnou jednotku nabýt do svého výlučného vlastnictví. Okresní soud ji však přikázal žalobkyni s ohledem na vnosy na pořízení jednotky ze strany žalobkyně a pochybnosti o možnosti žalovaného žalobkyni vyplatit. Pokud by měl žalovaný informaci, že soud v tomto směru o jeho možnostech pochybuje, pak by vyvinul snahu doložit toto důkazně více. Tento názor soudu mu však nebyl znám. V současné době jej oslovil další kupec na jeho pozemky; k tomu předložil důkaz. Na vyplacení žalobkyně má tak prostředky, nadto je třeba uvažovat s tím, že žalobkyně jej bude vyplácet z ostatních movitých věcí a finančních produktů. Nemá jinou možnost, jak uspokojit svou bytovou potřebu. Dále žalovaný předložil čestné prohlášení své matky, o kterou výlučně pečuje, která bydlí též v [obec]. Zajišťuje jí nákupy, odvoz k lékaři, apod. Z jiného bydliště by tyto činnosti obtížně zajistil. Byla to navíc žalobkyně, kdo jednotku opustil a nejevil o ní zájem. Sama má možnost bydlení v bytě patřícím její matce, který pronajímá. Od doby rozvodu navíc žalovaný do jednotky investoval, kdy nejzásadnější věcí bylo zakoupení nového kotle. O byt pravidelně pečoval i po dobu trvání společného soužití s žalobkyní. K otázce vnosů odvolatel uvedl, že nadále nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně v tomto směru. Darované peníze žalobkyni prarodiči ve výši 160 000 Kč nebyly použity na nákup bytové jednotky, ale na zařízení dočasného bydlení u rodičů žalovaného [jméno] a [jméno] [příjmení] ve [obec] v domě s [adresa] - konkrétně k nákupu přesně uvedeného zařízení, dále na pořízení osobního automobilu Trabant Limuz, televize, DVD přehrávače a část byla použita na pořízení osobního automobilu Opel Astra. K tomu odvolatel předkládal čestná prohlášení. Co se pak týče daru od rodičů žalobkyně ve výši 100 000 Kč, pak podle žalovaného není překvapením, že rodiče žalobkyně svědčí v dané věci ve prospěch žalobkyně. S podivem ovšem je ta skutečnost, že tvrzení, že se mělo jednat o tzv. dar pouze pro žalobkyni, se objevuje po cca 24 letech až v souvislosti s tímto řízením. Najednou si oba rodiče žalobkyně přesně vzpomínají, že se jednalo toliko o dar žalobkyni - nikoliv oběma, byť minimálně otec žalobkyně připouští, že dar dali, protože novomanželé neměli kde bydlet. Tvrzení matky žalobkyně, že se mělo jednat o byt výlučně žalobkyně, je pak ve světle stvrzenek zcela nelogické. Ostatně jedná se o poměrně častý jev, kdy je v rámci manželství darováno na společnou věc oběma manželům a následně je tvrzen opak s cílem zvrátit poměr vypořádání na jednu či druhou stranu. S podivem je pak i to, že pokud mělo jít o výlučný dar žalobkyni, pak si její rodiče nepočínali ani s minimální opatrností jako její prarodiče, kteří nechali darovací smlouvu vyhotovit formou notářského zápisu. Žalovaný se dále zabýval formální stránkou úkonu, když v r. 1998 účinný § 628 odst. 2 obč. zák. (rozuměj: zákon č. 40/1964 Sb.) stanovil, že darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Otec žalobkyně jednoznačně uvedl, že při úhradě na městském úřadě žalobkyně nebyla, peníze nikdy fyzicky neobdržela (při prvním jednání právní zástupkyně žalobkyně uvedla, že fyzicky neobdržela ani prvních 160 000 Kč). Zcela zjevně tak zde nebyla dodržena zákonem žádaná písemná forma. Ustanovení § 40 obč. zák. pak stanoví, že nedodržení zákonem stanovené formy má za následek absolutní neplatnost takového úkonu. Z pohledu tehdy platných právních předpisů tak jednoznačně nemůže jít o dar, a to pro důvody shora popsané. K tomuto tvrzení uvedenému již v řízení před soudem prvého stupně se soud prvého stupně v rozsudku nijak nevyjádřil a zcela bez povšimnutí jej přešel, což je dle žalovaného nepřípustný postup. Jistě by se dalo pochopit, pokud by soud prvého stupně měl jiný právní názor, avšak postup, kdy zcela pomine se tímto zabývat, není dle žalovaného správný. Dále k okolnostem skládání peněz na Městském úřadě v [obec] přiložil žalovaný prohlášení tehdejší starostky [jméno] [příjmení]. Tato zcela expresivně uvádí, že se z jejího pohledu nejednalo o vklady pro některého z manželů, ale pro manžele oba jako takové. Žalovaný navrhl, aby – cit.:„ Odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek prvého stupně zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že předmětnou jednotku přikáže žalovanému a v závislosti na tom mu pak uloží k úhradě příslušný vypořádací podíl“; obsahově tedy navrhoval změnu rozsudku okresního soudu.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že rozsudek okresního soudu byl vydán na základě správných skutkových zjištění, které vyplynuly z předložených důkazů, když okresní soud správně právně posoudil věc, a že řízení nebylo stiženo žádnou vadou. Je pravdou, že oba účastníci měli zájem na získání bytové jednotky do svého výlučného vlastnictví, nicméně prvoinstanční soud dal za pravdu žalobkyni v tom, že jednak to byla ona, kdo se větší měrou zasloužil o nabytí předmětné jednotky do společného jmění manželů, a dále je to žalobkyně, která je schopná v podstatě okamžitě žalovaného vyplatit. Žalovaný nyní nemůže dodatečně tvrdit, že – cit.:„ …kdyby byl býval věděl…“, předložil by více důkazů. Toto měl učinit ihned v rámci prvoinstančního řízení. Není pravdou, že by žalovaný neměl jak jinak uspokojit svou bytovou potřebu. Žalovaný jednak může bydlet u své přítelkyně, dále u své sestry paní [jméno] [příjmení], která bydlí ve [obec], přičemž paní [příjmení] bydlení žalovanému nabízela. Žalovaný také může bydlet přímo u své matky, o kterou by se tak mohl řádně starat. Žalobkyni je známo, že možnost pronájmu nabízí i synovec žalovaného. Mimo to, pokud žalovaný tvrdí, že má dostatek finančních prostředků, může si samozřejmě koupit jakýkoli jiný byt, případně si jej pronajmout. To, že žalobkyně opustila rodinnou domácnost, bylo pouze z důvodu fyzického a psychického napadání ze strany žalovaného, což bylo doloženo také zprávou z Policie ČR. Od počátku dávala žalobkyně najevo, že nemíní předmětnou jednotku opustit trvale, tj. že o ni má zájem. Žádnou velkou investici do předmětné jednotky žalovaný neučinil. Nový kotel nekoupil, pouze nechal opravit kotel starý. Žalobkyně mu na opravu chtěla přispět polovinou, což však žalovaný odmítl. Jakoukoli tvrzenou investici měl přitom žalovaný prokazovat v prvoinstančním řízení, což neudělal. Na druhou stranu investovala i žalobkyně mnoho finančních prostředků např. do osobního automobilu a také z těchto investic po žalovaném ničeho nechtěla. Žalobkyně se domnívá, že otázka vnosů byla vyřešena a nezůstala tak spornou. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že částka 160 000 Kč byla použita na nákup vybavení a nikoli na nákup bytové jednotky, jak tvrdí žalobkyně. Žalovaný však ani na základě poučení prvoinstančního soudu žádný důkaz nepředložil. Naopak žalobkyně předložila notářský zápis, potvrzení o platbách a její tvrzení prokázaly i svědecké výpovědi jejích rodičů. Není to vůbec tak, že by jejich tvrzení překvapivě vyšla najevo až po 24 letech. Do doby, než se začal vypořádávat společný majetek, totiž nebylo potřeba tuto otázku řešit. Není ani překvapivé, že si i po tak dlouhé době svědci pamatují, komu darovali peníze. Žalobkyně na rozdíl od žalovaného konstatuje, že je naprosto běžné, že rodiče darují peníze nebo přímo nemovitost jen svému dítěti a nikoli i jeho manželovi. Žalovaný se sice diví, že rodiče neuzavřeli se žalobkyní žádnou písemnou darovací smlouvu, ale na druhou stranu ani předložený notářský zápis nepovažuje za důkaz. Pokud by žalobkyně měla v úmyslu nyní nějak překrucovat to, co se stalo dřív, mohla si –cit.:„ …dovyrobit…“ písemnou darovací smlouvu dodatečně, což však neučinila, neboť z její strany nejde o žádnou lež. Žalobkyně zcela odmítá jakoukoli konstrukci o bezdůvodném obohacení. K předání peněz došlo, i když částečně ne do rukou žalobkyně, ale na místo, které k tomu žalobkyně určila, tj. přímo na úhradu zálohy za předmětnou jednotku. Prohlášení tehdejší starostky paní [příjmení] nebylo při řízení u prvoinstančního soudu předloženo, tj. žalobkyně jej považuje za bezpředmětné. Bez ohledu na to však konstatuje, že paní [příjmení] neměla jak vědět, kdo komu peníze daroval – ona pouze přijala finanční částku, která představovala zálohu na byt. Nikdo přitom nerozporuje, že byt byl nabýván do společného jmění manželů. Žalobkyně ze všech podrobně rozvedených důvodů navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit.

9. Sluší se na tomto místě uvést, že odvolací soud v rámci přípravy druhoinstančního řízení vyzval oba účastníky, aby ve lhůtě soudem stanovené předložili důkaz, prokazující jejich aktuální kredibilitu vyplatit protistraně finanční náhradu na vyrovnání vypořádání podílu v částce stanovené ve výroku III. rozsudku z rozvodem zaniklého společného jmění manželů – tj. 984 564 Kč. Následně v podání datovaném 3. 11. 2022 vzal žalovaný své odvolání proti rozsudku okresního soudu zpět co do výroku I. a II., nadále trval na odvolání do výroku III., kterým bylo rozhodnuto o výši vypořádacího podílu.

10. S ohledem na charakter sporu nemělo žalovaným učiněné částečné zpětvzetí odvolání žádné procesní důsledky, neboť se jedná o věc, v níž způsob vypořádání právního vztahu účastníků vyplývá ze zákona (§ 206 odst. 2, § 212 písm. c/ OSŘ). Daný procesní úkon odvolací soud reflektoval toliko jako změnu procesního postoje žalovaného učiněnou v průběhu druhoinstančního řízení s tím, že již nepožaduje přikázání bytové jednotky do jeho výlučného vlastnictví; došlo tím k zúžení skutečností mezi účastníky spornými, což mělo podle § 6 OSŘ za následek, že se odvolací soud nezabýval částí argumentace odvolatele, vztahující se právě k přikázání bytové jednotky žalobkyni.

11. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu (§ 212 OSŘ), přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející (§ 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

12. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 OSŘ a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím závěrům právním. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky žalovaného pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

13. Dle § 708 odst. 1 o. z. to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů. Dle § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.

14. Dle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

15. Dle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

16. Dle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

17. Odvolací soud se předně zabýval námitkou žalovaného, že okresní soud přešel bez povšimnutí část jím uplatněné argumentace. Žalovaný tedy uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. K tomu odvolací soud uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí; měřítkem je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít ve svém odvolání odvolací důvody. I pokud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje v úplnosti všem požadavkům kladeným procesním předpisem (§ 157 odst. 2 OSŘ) na jeho odůvodnění, není takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku okresního soudu vytvářelo více než dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný mohl v odvolání uplatnit odvolací důvody, vznést řadu odvolacích námitek a obsáhlou odvolací argumentaci, a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud proto neshledal důvod pro zrušení rozsudku okresního soudu podle § 219a odst. 1 písm. b/ OSŘ a pro vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a/ OSŘ.

18. Žalovaný ve svém odvolání dále brojil proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládal jej za nesprávné a předkládal hodnocení vlastní. Týká se to skutkového závěru o darování peněz prarodiči a rodiči žalobkyně a závěru o účelu požití těchto prostředků.

19. Podle ustanovení § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

20. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

21. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce - soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

22. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud svůj skutkový závěr o tom, že prarodiče a rodiče žalobkyně obdarovali uvedenými částkami pouze žalobkyni a skutkový závěr o použití těchto finančních prostředků na nákup bytové jednotky, založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nezahrnul do rámce svých úvah jen některé z provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy ostatními, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné. Odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu v tomto směru rovněž odpovídá ust. § 157 odst. 2 OSŘ Okresní soud v souladu s § 129 odst. 1 OSŘ provedl důkaz listinami, podle § 126 OSŘ vyslechl svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] při jednání dne 2. 6. 2022. Provedení důkazů odpovídalo zákonu a účastníkům podle obsahu protokolů o jednání nebylo upřeno jejich právo vyjádřit se k provedeným důkazům podle § 123 OSŘ. Skutkový závěr okresního soudu, že obdarována byla pouze žalobkyně a že za tyto prostředky byla zakoupena bytová jednotka má oporu v provedeném dokazování. Zpochybnění provedených důkazů žalovaným se zakládá na obecných úvahách, které samy o sobě správnost skutkových závěrů okresního soudu nijak nevyvrací.

23. K právním závěrům prvostupňového soudu vznesl žalovaný námitku, vztahující se rovněž k darování finančních prostředků žalobkyni. Odvolací soud nemá důvod odchýlit se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle níž má smlouva o půjčce reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona„ přenechání“) předmětu půjčky. Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, jeho usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2008, dále rozsudky dovolacího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/32007, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu ust. § 657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na dlužníkův účet, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). K přenechání půjčené peněžité částky ve smyslu § 657 obč. zák. dochází i tehdy, složí-li věřitel tuto částku na žádost dlužníka na jím označený účet třetí osoby (srov. shora zmiňovaný rozsudek ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, publikovaný pod C 9230). Reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem, tj. podle dohody o platebním místě peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit; uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi (srov. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2011). Z hlediska těchto judikatorních závěrů nelze závěrům okresního soudu ničeho vytknout. Úvahy o zachování reálné povahy kontraktu v případě plnění dárce na místo určené obdarovaným, jsou aplikovatelné i pro darování finančních prostředků.

24. Odvolací soud pak neshledal ani předpoklady pro doplnění dokazování v odvolacím řízení. Provedení navrhovaných důkazů by totiž nemohlo zpochybnit stávající skutkové závěry v takovém rozsahu, že by bylo namístě přijetí odlišných závěrů právních. Doplnění dokazování by tak bylo nadbytečné a též nehospodárné.

25. Z důvodů shora uvedených odvolací soud rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil, když doplňuje, že žalobkyně i v odvolacím řízení prokázala svoji připravenost a reálnou schopnost k vyplacení finanční náhrady protistraně (srov. výpis z jejího spořicího účtu založený na č. l. 157 spisu).

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, shodně jako v řízení před soudem prvního stupně, podle ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 OSŘ. K tomu odvolací soud dodává, že v tomto typu řízení nelze – v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kterou je krajský soud při svém rozhodování vázán – jednoznačně hovořit o úspěchu či neúspěchu té které strany sporu; jedná se kauzálně o věc, v níž způsob vypořádání právního vztahu účastníků vyplývá ze zákona.

Poučení