25 Co 182/2024 - 291

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Petry Turnovské a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 17 042 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 4. 2024, č. j. 21 C 91/2024-107, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 1 573 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 21 C 91/2024-107, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 120,90 Kč, a to do osmi měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 042 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 042 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 16,83 Kč, zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 3 661,07 Kč, a to do osmi měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), jako úvěr. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětné smlouvy o úvěru jako na absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední ZoSÚ, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Žalovaný celkem čerpal dle smlouvy 15 000 Kč a žalobkyni ničeho neuhradil. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu částky 15 000 Kč i s požadovaným zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu zamítl. Výrok III. o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí.

3. Proti výrokům I. a III. rozsudku podal žalovaný odvolání. Rozsudek soudu prvního stupně napadl proto, že se soud prvního stupně odchýlil od ustálené judikatury a přiznal žalobkyni úrok z prodlení z částky 15 000 Kč od 9. 2. 2024 a kapitalizovaný zákonný úrok 120,90 Kč. Takový postup je nesprávný, když zde byl o hmotněprávní dobu plnění spor. Z ustanovení § 87 odst. 2, 3 ZoSÚ vyplývá, že teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje. Dále uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje v rozporu se zákonem, když soud stanovil datum, kdy má žalovaný dluh uhradit. Určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku ukládá povinnost podle žaloby na plnění, je nesprávné. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak stanoví § 160 o. s. ř. Další námitka směřovala do výroku III. Žalovaný zdůraznil, že žalovaná částka byla neoprávněná, žalobkyně požadovala zejména úrok z prodlení, na který neměla nárok, a to mělo významný dopad na celkový výsledek sporu. Žalovaný byl nucen vstoupit do sporu, protože žalobkyně požadovala další platby, na které neměla nárok. Není tedy možné vyjít jen z matematického výpočtu úspěšnosti (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), neboť žalovaný by mohl být demotivován domáhat se spravedlnosti, protože by pro něj nedávalo ekonomický smysl vstoupit do sporu, pokud by věděl, že mu bude přiznána jen částečná náhrada nákladů a bude povinen hradit náklady žalobkyně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 15 000 Kč v době přiměřené jeho možnostem a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že i přes částečné zamítnutí žalobního návrhu s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasí, a to včetně lhůty k zaplacení do osmi měsíců, jelikož se žalovaný, jak uvádí, nachází v těžké životní situaci. Navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a z jednání odvolacího soudu se omluvila s tím, aby nedošlo k navyšování nákladů řízení za právní zastoupení.

5. Ve výroku II., kterým soud prvního stupně žalobu částečně zamítl, nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání žalovaného opodstatněným.

7. Z hlediska skutkových zjištění odkazuje odvolací soud na odstavec 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně nejprve řešil zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O skutkových zjištěních učiněných z provedených důkazů ostatně není, s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody, sporu, stejně jako o tom, kolik žalobkyně žalovanému poskytla, tedy kolik měl žalovaný na jistině vrátit. Jednotlivá zjištění ohledně okolností uzavření smlouvy není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi zcela ztotožňuje.

8. S ohledem na odvolací důvody uvedené žalovaným a vzhledem k možnému odlišnému právnímu posouzení doby splatnosti měl odvolací soud v úmyslu poučit žalovaného podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jaké byly konkrétně jeho poměry v lednu 2024, a to pro posouzení přiměřené doby pro možnost žalovaného vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč (§ 87 odst. 1 ZoSÚ) a označení důkazů k prokázání takto doplněných tvrzení. S respektem k hospodárnosti řízení o svém záměru odvolací soud informoval žalovaného předem, usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 25 Co 182/2024-255, a připojil vysvětlení, že poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud realizuje zásadně při jednání vůči přítomnému účastníku.

9. Podáním ze 4. 11. 2024 doplnil žalovaný svá tvrzení tak, že k 4. 1. 2024 neměl žádné příjmy kromě invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně ve výši 8 318 Kč a měl dvě vyživovací povinnosti. Není si vědom přesné částky, ale chování žalobkyně a dalších podobných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů způsobilo, že jeho závazky mnohonásobně překračovaly jeho příjmy. Žalobkyně si navíc byla velmi dobře situace žalovaného vědoma, když její sesterská společnost [jméno FO] [jméno FO] a.s. již v předmětné době žalovaného zažalovala o zaplacení 42 815,95 Kč s příslušenstvím. V dané době rovněž čelil žalovaný dalším vymáháním poskytovatelů krátkodobých spotřebitelských úvěrů, které byly řešeny platebními rozkazy. Ke svým tvrzením připojil listinné důkazy, a to návrh na vydání EPR od žalobkyně, 5 elektronických platebních rozkazů, výzvy k úhradě a příkaz ČNB ze dne 14. 2. 2024. K jednání odvolacího soudu se žalovaný s omluvou nedostavil a souhlasil, aby soud věc projednal v jeho nepřítomnosti.

10. Odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování uvedenými listinami a dále i listinami, které žalovaný ke svým poměrům předložil soudu prvního stupně spolu se žádostí o osvobození od soudních poplatků, a to výpisy z bankovních účtů na jméno žalovaného u [právnická osoba]. a u [jméno FO] [jméno FO] a.s.

11. Z provedených listinných důkazů bylo zjištěno, že dne 22. 9. 2024 odeslal věřitel [právnická osoba] žalovanému výzvu k úhradě 61 745,25 Kč; dne 21. 10. 2024 odeslal žalovanému výzvu k úhradě 35 946 Kč věřitel [právnická osoba].; ke dni 30. 10. 2024 dlužil žalovaný věřiteli [právnická osoba] 58 251,37 Kč; dne 3. 4. 2024 rozhodla ČSSZ o tom, že od června 2024 se žalovanému zvyšuje invalidní důchod na 8 318 Kč; dne 25. 3. 2024 vydal Okresní soud Praha-východ elektronický platební rozkaz č. j. EPR 63702/2024-5, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 86 600 Kč s příslušenstvím; dne 11. 1. 2024 vydal Okresní soud Praha-východ elektronický platební rozkaz č. j. EPR 32/2024-6, kterým uložil žalovanému zaplatit [jméno FO] [jméno FO] a.s. 42 815,95 Kč s příslušenstvím; dne 5. 6. 2024 vydal Okresní soud Praha-východ elektronický platební rozkaz č. j. EPR 138701/2024-5, kterým uložil žalovanému zaplatit [právnická osoba]. částku 45 726,78 Kč s příslušenstvím; dne 24. 10. 2024 vydal Okresní soud Praha-východ elektronický platební rozkaz č. j. EPR 233398/2024-5, kterým uložil žalovanému zaplatit [právnická osoba] částku 24 135 Kč s příslušenstvím; dne 27. 9. 2024 vydal Okresní soud Praha-východ elektronický platební rozkaz č. j. EPR 222690/2024-8, kterým uložil žalovanému zaplatit [právnická osoba] částku 18 061 Kč s příslušenstvím; dne 22. 6. 2024 vydal Okresní soud Praha-východ elektronický platební rozkaz č. j. EPR 144208/2024-5, kterým uložil žalovanému zaplatit [právnická osoba]. částku 80 030,71 Kč s příslušenstvím. Z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 10. 2023, č. j. 26 Nc 2631/2023-37, odvolací soud zjistil, že se žalovaný jako otec nezletilé [jméno FO], narozené 24. 4. 2016, a nezletilé [jméno FO], narozené 12. 1. 2018, zavázal přispívat počínaje 1. 11. 2023 na výživu [jméno FO] 5 500 Kč měsíčně a na výživu [jméno FO] 5 000 Kč měsíčně, a to pro obě i pro dobu po rozvodu manželství. V srpnu 2023 žalovaný čistě ze svého rozhodnutí skončil v zaměstnání, kde měl příjem cca 27 000 Kč měsíčně, včetně invalidního důchodu činil jeho příjem 35 000 Kč měsíčně; požívá alkohol, má vážně [podezřelý výraz] [Anonymizováno], je sledován v [Anonymizováno], ale nechodí tam; má psychické problémy, měl by brát léky, ale nebere je. Z výpisů z běžného účtu č. [č. účtu] na jméno žalovaného u [jméno FO] [jméno FO] a.s. za období od 1. 1. do 10. 6. 2024 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek byl 046 Kč, na účet bylo připsáno v daném období 311 653,64 Kč, odepsáno bylo 311 598,45 Kč a konečný zůstatek byl 55,65 Kč, tj. průměrný měsíční příjem na tomto účtu byl 56 000 Kč. Invalidní důchod byl připisován ve výši 8 572 Kč a opakovaně, i v průběhu jednoho dne, byly na účet připisovány platby od společnosti [Anonymizováno] (např. 22. 1. 2024 to bylo 3 000 Kč, 1 000 Kč, 5 000 Kč, 5 000 Kč, 5 000 Kč, 3 000 Kč a 3 000 Kč a dne 30. 1. až 1. 2. 2024 to bylo 2 500 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč, 2 500 Kč, 4 000 Kč, 3 000 Kč a 4 000 Kč); žalovaný měl na své jméno účet [Anonymizováno] pro platby v cizí měně; opakovaně platil kartou společnostem [Anonymizováno]; odesílal platby internetovým sázkovým společnostem a casinům ([Anonymizováno]). Z výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] na jméno žalovaného u [Anonymizováno]. za leden 2024 (výpis má 45 stran) bylo zjištěno, že v lednu 2024 na tento účet přišlo 135 668 Kč, počáteční zůstatek byl 2 712,16 Kč a konečný 13 754,68 Kč; žalovaný odesílal platby v řádech nižších stokorun na účet herna.gapagrou, sazka.cz, [Anonymizováno]; opakovaně platil společnosti [Anonymizováno]; na účet přicházely platby z účtu na jméno žalovaného č. [č. účtu] a dále z účtu č. [č. účtu] [Anonymizováno]. Výpisy z účtu žalovaného u [právnická osoba]. za únor až květen 2024 měly obdobnou skladbu příchozích i odchozích plateb s tím, že v únoru 2024 na účet přišlo 96 271 Kč a odešlo 102 895,30 Kč; v březnu 2024 přišlo 178 650,96 Kč a odešlo 185 381,33 Kč (výpis má 47 stran); v dubnu 2024 přišlo 109 753,05 Kč a odešlo 108 302,79 Kč a v květnu 2024 přišlo 59 952 Kč a odešlo 59 496,92 Kč.

12. Z uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že žalovaný v lednu 2024 měl nejméně tři bankovní účty vedené na své jméno, z nichž soudu předložil dva (účet u [jméno FO] [jméno FO] a u [právnická osoba].), na které přišlo cca 191 000 Kč (135 668 Kč + 56 000 Kč); bez uvedení vážného důvodu nepracoval, ačkoli má dvě vyživovací povinnosti; neřešil své psychické problémy a nebral léky; neléčil se dle doporučení v [Anonymizováno] [Anonymizováno]; platil jízdy taxíkem; platil krátkodobé ubytování; hrál hazardní hry a sázel; pobíral invalidní důchod 8 572 Kč měsíčně a byl proti němu, jako žalovanému, vydán dne 11. 1. 2024 Okresním soudem Praha-východ elektronický platební rozkaz č. j. EPR 32/2024-6, který mu uložil zaplatit [jméno FO] [jméno FO] a.s. částku 42 815,95 Kč s příslušenstvím.

13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

20. Soud prvního stupně věc po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy, posoudil dle o. z. a dle ZoSÚ. Odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy i povinnosti vrátit jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru zcela ztotožňuje. Žalovaný ostatně takový postup v odvolání nezpochybňuje, vyvozuje ovšem z citovaných ustanovení jiné závěry na projednávanou věc, pokud jde o otázku „přiměřenosti doby plnění“ a splatnost jistiny.

21. V odvolacím řízení se tedy soud zabýval spornou otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. I v tomto směru odvolací soud sdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se prodlení dlužníka.

22. Ke skutkovým zjištěním je třeba uvést, že podle § 570 odst. 1 o. z. působí právní jednání (i) vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (výzva) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání.

23. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy.

24. Určovací žaloba představuje jiný typ žaloby, než žalobkyně v tomto řízení podala. Žaloba musí být vymezena na počátku řízení nebo změnou žaloby v jeho průběhu (§ 79, § 95, § 153 odst. 2 a § 161 o. s. ř.). Žaloba byla v daném případě od počátku založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní (o zaplacení již existujícího dluhu).

25. Stejně tak nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 ZoSÚ) a pariční lhůtu (§ 160 o. s. ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Stanovením pariční lhůty v rozsudku proto nemůže být dlužníku „umožněno zbytek jistiny vrátit dle jeho možností“ ve smyslu § 87 ZoSÚ, jak navrhuje ve svém odvolání žalovaný („žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 15 000 Kč v době přiměřené jeho možnostem“) neboť takové rozhodnutí soudu, takto formulovaný výrok by nebyl vykonatelný. Vykonatelnost rozhodnutí (§ 161 o. s. ř.) je přitom jedním ze základních účelů soudního řízení a podmínkou reálného prosazení rozhodnutí soudu. Výklad jakéhokoli zákona nemůže jít proti smyslu a cílům soudního řízení. V tomto směru pak nelze vyjít ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Pokud by byl uvedený postup správný, nebylo by ostatně možné žalobkyni přiznat ani nezaplacenou jistinu úvěru, neboť ani ta by ještě nebyla splatná. Pro účely běhu úroku z prodlení nelze vyjít ani z pariční lhůty.

26. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 ZoSÚ – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor“. Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, nejen co do případného úroku z prodlení, ale i co do jistiny, a také se promlčuje.

27. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 ZoSÚ rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

28. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby soud určoval lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 ZoSÚ jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (§ 159, § 159a o. s. ř.) a musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (§ 153, § 154 o. s. ř.). Pak ho lze také případně změnit, změní-li se poměry (§ 87 odst. 2 a 3 ZoSÚ a § 163 o. s. ř.). To u předběžných otázek není možné.

29. Nesprávné se odvolacímu soudu jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (§ 160 o. s. ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (§ 154 o. s. ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů.

30. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

31. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 ZoSÚ rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (§ 1960 o. z.), ani věřitelem (§ 1958 odst. 2 o. z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, když neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V řešené věci tak nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale právě až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

32. Pojem „spor“, jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor“. Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023). A totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka.

33. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 ZoSÚ) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit a spor vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

34. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor“. Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí nastává prodlení. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) nesouhlasí, nezbývá mu, než podat žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 ZoSÚ. Pokud však dlužník žádnou obranu bez zbytečného odkladu neuplatnil, a současně nová doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně.

35. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor“ a dlužníku nezbývá, než podat žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 ZoSÚ. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

36. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 ZoSÚ, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 ZoSÚ (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů.

37. V tomto smyslu vyložil odvolací soud ustanovení § 87 ZoSÚ již v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 27 Co 20/2024, rozsudek ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 27 Co 119/2024, nebo rozsudek ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 25 Co 235/2024) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (§ 13 o. z.). Jednotný výklad soudní praxe stále hledá, ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 ZoSÚ neposkytl.

38. Již soud prvního stupně citoval usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06): „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci, současně však soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality.“ 39. Odvolací soud zdůrazňuje, že ustanovení § 87 ZoSÚ je třeba vykládat ve smyslu ochrany spotřebitele, ovšem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu a ve vazbě na obecná ustanovení o. z., např. § 8 o. z.

40. V řešené věci žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu předžalobní výzvou ze dne 5. 1. 2024, kterou dle podacího archu odeslala na adresu žalovaného uvedenou v občanském průkazu, jehož kopii žalobkyni před podpisem úvěrové smlouvy sám poskytl, tj. [adresa]. Nejpozději třetí pracovní den po odeslání se výzva dostala do sféry dispozice žalovaného (viz § 573 o. z.), přičemž (celá nesplacená) jistina úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měla být zaplacena „nejpozději do 14 dnů od odeslání výzvy“. Dne 20. 1. 2024 se tak žalovaný dostal do prodlení. Žalovaný současně v žádném ze svých podání netvrdil, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolal „spor“ platí tedy závěr, že šlo o dobu „nesporně přiměřenou“ tehdejším možnostem žalovaného (spotřebitele) podle § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ. Nebyl tedy žádný důvod k předchozímu podání žaloby o určení splatnosti úvěru. Dluh se stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat vedle jistiny úvěru též zákonný úrok z prodlení z částky 15 000 Kč, za období od 20. 1. 2024 do dne podání žaloby/návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu kapitalizovaný a od 9. 2. 2024 dále, do zaplacení, běžící.

41. Žalovaný nepřiměřenost uvedené doby namítal až později, v průběhu tohoto řízení (nikoli v rámci řízení o určení jím nově (jinak) vymezené splatnosti podle § 87 odst. 2, resp. 3 ZoSÚ).

42. V tomto směru tedy odvolací soud, nad rámec uvedeného, k odvolání žalovaného přezkoumal jeho poměry v době výzvy žalobkyně, tj. v lednu 2024 ve smyslu § 87 odst. 2 ZoSÚ. Po doplnění dokazování listinami předloženými žalovaným (byť vzhledem k nepřítomnosti při jednání nebylo možné žalovaného poučit dle § 118a o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nejen, že neuvedl objektivně své majetkové poměry (např. zcela pomlčel o svém dalším bankovním účtu č. [č. účtu]), ale zejména měl v období, kdy jej žalobkyně vyzvala k zaplacení poskytnuté částky (včetně neplatně sjednaného příslušenství) dostatek prostředků k jejich vrácení (příjem na dvou žalovaným uvedených účtech byl okolo 190 000 Kč měsíčně). Způsob, jakým žalovaný se svým příjmem nakládal (sázení, hraní hazardních her, jízdy taxíkem, platba krátkodobých pronájmů apod.), a který vedl k tomu, že se jeho příjmy téměř rovnaly jeho výdajům, zcela jistě nemá podléhat ochraně. Přestože odvolací soud nemá v úmyslu jakkoli zlehčovat situaci (zdravotní, finanční, rodinou) žalovaného, nemá za to, že by zjištěný skutkový stav odůvodňoval v lednu či únoru 2024 jinou (hmotněprávní) lhůtu k plnění.

43. Pro správný závěr soudu prvního stupně o splatnosti jistiny 15 000 Kč k 20. 1. 2024 zvážil odvolací soud dokazováním zjištěné skutečnosti i pro účely pariční lhůty, tj. ke splnění již splatné a soudem uložené povinnosti k plnění. Ani zde však, s ohledem na právě uvedené, nedospěl odvolací soud k jinému názoru než soud prvního stupně. Obecně platí, že soudem uložená povinnost má být splněna ve lhůtě tří dnů (§ 160 o. s. ř.). Jak soud prvního stupně uvedl v odstavci 17. odůvodnění svého rozsudku, při určení lhůty „přihlédl k tvrzením žalovaného o tom, že je ve špatné finanční situaci“ a obecnou lhůtu „prodloužil“ na osm měsíců od právní moci svého rozsudku. Ani zde tak odvolací soud nevidí žádný prostor či důvod pro změnu takto stanovené lhůty. Soud prvního stupně podrobně vyložil důvody svého rozhodnutí, žalobkyně s takto určenou lhůtou vyslovila souhlas.

44. Odvolací soud tedy odvoláním napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako správný, včetně delší lhůty k plnění, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

45. Soud prvního stupně postupoval při určení náhrady nákladů řízení mezi účastníky správně podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Správně určil i poměr úspěchu žalobkyně, když vyšel ze správné výše tarifní hodnoty dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „a. t.“). Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do přiznaného zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč nezměnil, nebyl tu žádný důvod ani pro změnu nákladového výroku. Proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil i výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

46. K odvolacím argumentům žalovaného ohledně postupu soudu prvního stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud uvádí, že není pravdou, že „žalovaná částka byla neoprávněná“ a „žalovaný byl nucen vstoupit do sporu, protože žalobkyně požadovala další platby, na které neměla nárok“. Citované ustanovení vyjadřuje postup soudu dle zásady úspěchu ve věci. Žalovaný svým pasivním postojem k výzvám žalobkyně k úhradě dluhu, včetně té předžalobní, „donutil“ žalobkyni k podání návrhu k soudu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu závisí posouzení úspěšnosti účastníka v řízení na tom, v jaké části předmětu odvolacího, či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20). Pro postup dle § 150 o. s. ř. neshledal ani odvolací soud žádný důvod.

47. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení již byla žalobkyně zcela úspěšná a náleží jí proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšnému žalovanému (§ 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení žalobkyně spočívají v odměně za jeden úkon právní služby po 1 000 Kč dle § 7 bod 4 a. t. z tarifní hodnoty 1 600,27 Kč (úrok 14,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 20. 1. 2024 do 9. 10. 2024 = 1 600,27 Kč), náhradě hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (vyjádření k odvolání žalovaného) a DPH 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny a hotových výdajů ve výši 273 Kč. Celkové náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení činí 1 573 Kč a tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v delší, třicetidenní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).