25 Co 189/2021-237

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: [osobní údaje vedlejšího účastníka na straně žalovaného] o zaplacení 2.186.000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2021, č. j. 15 C 231/2017-146 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 36.804,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.186.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.186.000 Kč za období od 16. 9. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu) a dále žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 182.084 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (bod II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud předně předestřel procesní stanoviska účastníků řízení. Žalobce se svou žalobou podanou dne 21. 12. 2017 po žalovaném domáhal zaplacení částky 2.186.000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaný coby dražebník prováděl dne 21. 10. 2011 dražbu nemovitosti, a to přesně uvedené bytové jednotky. Žalobce se do dražby přihlásil a uvedenou bytovou jednotku vydražil. Původní vlastník podal žalobu, jíž se domáhal vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby; řízení o žalobě bylo vedeno u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 16 C 147/2011 Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem ze dne 3. 9. 2015 rozhodl tak, že nedobrovolná dražba prováděná žalovaným je neplatná. Toto rozhodnutí potvrdil i Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 20 Co 640/2016. Oba označené soudy dospěly k závěru, že nedobrovolná dražba nemohla proběhnout a měla být odvolána. Žalobce jako dražitel nemohl posoudit platnost nebo neplatnost dražby a samozřejmě byl přesvědčen, že dražba byla v pořádku a on se tak stal oprávněným vlastníkem vydražené bytové jednotky. Po rozhodnutí soudů o žalobě o neplatnost dražby však přišel jak o bytovou jednotku, tak o částku 2.150.000 Kč, kterou za ni zaplatil. Dále žalobce v souvislosti se spory o vyklizení předmětné bytové jednotky a o placení nájemného v tomto bytě, vedenými jím u Obvodního soudu pro Prahu 10, zaplatil na soudních poplatcích celkem částku 7.320 Kč (kdy jde o nevrácenou část zaplaceného soudního poplatku v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 7/2012 ve výši 1.000 Kč, o nevrácenou část zaplaceného soudního poplatku v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 749/2013 ve výši 1.320 Kč a o zaplacený soudní poplatek za odvolání v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – západ ve výši 5.000 Kč) a na nákladech řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ částku 28.716 Kč, přičemž z posledně uvedené částky v tomto řízení uplatňuje pouze 28.680 Kč. Soudy v řízení o žalobě o neplatnost dražby dovodily, že žalovaný nemohl a neměl bytovou jednotku dražit a dražbu měl odvolat. Žalovaný přesto nedobrovolnou dražbu provedl, ačkoliv jako subjekt odborně zdatný měl vědět, že bytovou jednotku nemůže dražit. Tím porušil svou povinnost a v důsledku tohoto porušení vznikla žalobci škoda ve výši 2.186.000 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě uvedené částky, avšak ten úhradu odmítl. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně se žalobou nesouhlasili. Uvedli, že žalovaný předně není pasivně legitimovaný, neboť jednak předmětné finanční prostředky, které žalobce uhradil jako kupní cenu, již nemá, a jednak při provádění veřejné nedobrovolné dražby žalovaný nepochybil. Vznesli dále námitku promlčení. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce zaplatil na nákladech řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 16 C 147/2011 částku 28.716 Kč. Dále bylo mezi nimi nesporné, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je [jméno] [příjmení] a že náklady dražby činily 348.000 Kč – tyto si žalovaný ponechal a částku 1.802.000 Kč vyplatil navrhovateli dražby – [právnická osoba], identifikační [číslo] sídlem [adresa] Okresní soud dále podal rozsáhlý přehled ve věci provedených důkazů a nadbytečností vysvětlil neprovedení důkazů dalších. Citoval ustanovení § 63 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 181/2005 Sb., č. 377/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 110/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb. a č. 223/2009 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen„ ZVD“). Předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu shledal za splněné. Žalobce zaplatil cenu dosaženou vydražením, zaplatil soudní poplatky v řízeních o vyklizení bytu, o zaplacení bezdůvodného obohacení (náhradou za nájem) a za odvolání proti rozsudku o určení neplatnosti dražby; zaplatil také náklady řízení uložené mu k zaplacení v řízení o určení neplatnosti předmětné dražby. O tyto částky se majetek žalobce prokazatelně snížil. Skutečnost, že je žalobce stále evidován jako vlastník předmětné bytové jednotky v katastru nemovitostí, je podle okresního soudu ve vztahu ke vzniku škody bez významu. V důsledku prohlášení předmětné dražby za neplatnou byl totiž nastolen právní stav, podle kterého žalobce vlastnictví k předmětné bytové jednotce nikdy nenabyl a stav katastrální se tedy rozchází se stavem právním – skutečným. Porušení příslušných ustanovení ZVD žalovaným coby dražebníkem bylo konstatováno v rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 3. 9. 2015, č. j. 16 C 147/2011-322, a v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 20 Co 640/2016-416. V posléze jmenovaném rozsudku dospěl soud k závěru, že samotné nařízení předmětné dražby dražebníkem bylo rozporné s § 46 odst. 1 písm. g) ZVD. V době konání dražby trvaly účinky exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitosti – předmětné bytové jednotky, neboť usnesení tento příkaz rušící nebylo doručeno povinnému [jméno] [příjmení]. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud. Neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení, než v řízení podle ustanovení § 48 odst. 3 nebo 4 ZVD, a to ani jako otázku předběžnou (okresní soud v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012). Prvostupňový soud uvedl, že je zjištěními soudů v řízení o určení neplatnosti předmětné veřejné nedobrovolné dražby vázán v tom rozsahu, že závěry, zda předmětná dražba byla platná či nikoliv a pokud ano, z jakých důvodů, nemůže ani přezkoumávat, ani je nahrazovat závěry vlastními. Pokud tedy soudy v řízení o určení neplatnosti dražby dospěly k závěru, že předmětná dražba je neplatná, protože předmětný exekuční příkaz nebyl v době konání dražby odklizen, a proto měl dražebník podle § 46 odst. 1 písm. g) ZVD od provádění dražby upustit, a že i samotné nařízení dražby dražebníkem je rozporné s ustanovením § 46 odst. 1 písm. g) ZVD, musí tyto závěry soud převzít za vlastní. A to přesto, že vlastním dokazováním zjistil, že usnesení soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 18. 10. 2011, č. j. [číslo jednací], povinnému [jméno] [příjmení] ve skutečnosti doručeno bylo, právní moci dne 19. 10. 2011 nabylo a účinky exekučního příkazu soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 7. 6. 2011, č. j. [číslo jednací], před zahájením dražby pominuly. Tyto skutečnosti se v důsledku pravomocného rozhodnutí v řízení o určení neplatnosti dražby a v něm přijatých závěrů již nemohou prosadit. Okresní soud vyšel z toho, že žalovaný coby dražebník měl ze shora uvedených důvodů od provádění dražby upustit; protože tak neučinil, porušil ustanovení § 46 odst. 1 písm. g) ZVD a odpovídá za škodu v důsledku toho vzniklou. Prvostupňový soud podotknul, že kdyby shora uvedené vázanosti nebylo, shledal by i tak na straně žalovaného dražebníka porušení ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) a písm. g) ZVD, a to již nařízením předmětné nedobrovolné dražby v době, kdy od ní mělo být podle tohoto ustanovení upuštěno. Dražebník měl v době uzavření smlouvy o provedení dražby nedobrovolné dne 3. 8. 2011 k dispozici smlouvu o půjčce i exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti; do očí bijící rozpor mezi částkou zapůjčenou [jméno] [příjmení] ve výši 417.404 Kč a celkovou dlužnou částkou ve výši 2.322.000 Kč s příslušenstvím ho spolu se splátkovým režimem, v němž se celý dluh měl stát splatným najednou při nesplacení byť jediné splátky řádně a včas, mohl a měl vést k závěru o absolutní neplatnosti uvedeného ujednání a v návaznosti na to k závěru, že dražbu nelze podle podmínek sjednaných ve smlouvě o provedení dražby provést. Sám povinný [jméno] [příjmení] přitom žalovaného na nemožnost dražbu provést upozorňoval. Okresní soud podotkl i to, že žalovaný byl účastníkem řízení o určení neplatnosti předmětné dražby a měl v něm možnost soud přesvědčit, že žádnou ze svých povinností stanovených zákonem o dražbách neporušil. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného coby dražebníka a vznikem škody je dána; ke všem dílčím úbytkům majetku, jejichž nahrazení se žalobce v tomto řízení domáhá, došlo v důsledku porušení povinnosti žalovaného upustit od provádění dražby, kvůli níž byla dražba prohlášena za neplatnou. Existenci liberačního důvodu uvedeného v § 63 odst. 4 ZVD okresní soud v řízení nezjistil. K upuštění od provádění dražby (tím, že buďto dražební vyhlášku nevydá, nebo ji zruší) mohl žalovaný přistoupit při vynaložení úsilí, které po něm spravedlivě lze požadovat.

3. Okresní soud dodal, že i kdyby nárok na náhradu zaplacené ceny dosažené vydražením ve výši 2.150.000 Kč nebylo možno posoudit jako nárok na náhradu škody, bylo by na místě tento nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

4. Námitku promlčení vznesenou žalovaným a vedlejším účastníkem na straně žalovaného neshledal prvostupňový soud za důvodnou. Uvedl, že promlčení se v tomto případě řídí ustanovením § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a to s ohledem na ustanovení § 3079 odst. 1 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Dražebník porušil svou povinnost před 31. 12. 2013, proto se nárok na náhradu škody v důsledku toho vzniklé posoudí podle dříve platných předpisů, přestože ke vzniku škody došlo až po 1. 1. 2014, a stejně tak se podle dříve platných předpisů posoudí běh lhůt k uplatnění takového nároku. Ke vzniku škody, spočívající v zaplacené ceně dosažené vydražením, došlo dne 30. 1. 2017, kdy nabyly právní moci rozsudky vydané v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 16 C 147/2011 a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 640/2016. Žaloba v projednávané věci byla podána dne 21. 12. 2017; z toho plyne, že ani tříletá objektivní promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák., plynoucí od vzniku škody, ani dvouletá subjektivní promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., plynoucí od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o škodě a o tom, že za ni odpovídá žalovaný, v době zahájení řízení u žádného z dílčích nároků na náhradu škody neuplynuly. Připojeny byly dále úvahy okresního soudu o nedůvodnosti námitky promlčení i pro případ posouzení nároku podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Okresní soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, o němž rozhodl podle ust. § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok o náhradě nákladů řízení pak opřel o ustanovení § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ OSŘ“).

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně.

6. Vedlejší účastník vzal své odvolání podáním ze dne 8. 7. 2021 zpět; okresní soud pak usnesením ze dne 22. 7. 2021, č. j. 15 C 231/2017-203, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2021, odvolací řízení ohledně odvolání vedlejšího účastníka zastavil, a to pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání.

7. Žalovaný ve svém odvolání namítal, že okresním soudem zjištěný skutkový stav neobstojí vzhledem k tomu, jak byl zjištěn v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 20/2019; poukázal přitom na rozsudek v dané věci vydaný Městským soudem v Praze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 348/2020-144. Žalovaný navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, eventuálně jej navrhl zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení. V doplnění odvolání žalovaný uplatnil odvolací důvody v podobě nesprávného zjištění skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci. Znovu poukázal na již zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze vydaný v řízení vedeném mezi žalobcem a státem o náhradu škody. V něm byl přijat skutkový závěr, že usnesení soudního exekutora ze dne 18. 10. 2011, jímž byl zrušen exekuční příkaz prodejem bytu povinného, bylo povinnému doručeno 19. 10. 2011 k rukám jeho zmocněnce; zároveň odvolací soud učinil závěr o platnosti smlouvy o provedení dražby. Naproti tomu v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 16 C 147/2011, o neplatnost dražby, v němž byl následně vydán rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 20 Co 640/2016-416, byl závěr o neplatnosti dražby opřen právě o neprokázání doručení usnesení soudního exekutora ze dne 18. 10. 2011 povinnému. V daném řízení tak byl skutkový stav zjištěn nesprávně. Bylo pak na žalobci (v daném řízení v postavení 2. žalovaného), aby podal žalobu na obnovu řízení podle § 228 OSŘ. V nyní projednávané věci okresní soud podle žalovaného hodnotil citovaná rozhodnutí nedůsledně, ve prospěch žalobce. O tom svědčí i ta skutečnost, že v rozsudku Krajského soudu v Praze není obsažen závěr o rozporu exekutorského zápisu s dobrými mravy. Žalovaný v odvolání obšírně citoval z odůvodnění shora zmíněných rozsudků a z nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Z těchto citací dovodil, že okresní soud nepřihlédl k doručení usnesení soudního exekutora ze dne 18. 10. 2011 povinnému. Žalobce pak podle žalovaného nepostupoval při ochraně svých práv obezřetně. Neobstojí ani„ dodatečný“ argument okresního soudu, spočívající na úvaze, že žalovaný si měl před zahájením dražby udělat obrázek o exekučním titulu. V této souvislosti žalovaný upozornil, že notářský zápis je veřejnou listinou ve smyslu § 134 OSŘ. Žalovaný uzavřel, že rozsudek okresního soudu je vůči němu nespravedlivý a je nadměrně formalistický. V doplnění svého odvolání i při veřejném odvolacím jednání zopakoval odvolací návrh, prezentovaný již v původním odvolání.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání považoval odvolání žalovaného za nedůvodné. Rozsudek okresního soudu je podle něj správný a jako takový jej navrhl potvrdit. Uvedl, že neplatnost dražby nelze posuzovat v jiném řízení, než v řízení podle ustanovení § 48 odst. 3 a 4 ZVD, a to ani jako předběžnou otázku. Soud je rozhodnutím vydaným v řízení o neplatnost nedobrovolné dražby vázán, nemůže jej přezkoumávat. Za nepřípadný žalobce považuje argument žalovaného, že právě žalobce měl podat žalobu na obnovu řízení. Takovou žalobu podle žalobce mohl podat i žalovaný, který však odmítl vedlejší účastenství ve sporu o náhradu škody. Podle žalobce se v této věci jedná o právní posouzení. Žalobce upozornil, že nastala situace, kdy 10 let nemá ani byt, ani peníze, za které jej vydražil. Není podle něj možné, aby za neplatnost dražby nebyl nikdo odpovědný. Vedlejší účastník na straně žalované navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta. V podrobnostech se ztotožnil se stanoviskem odvolatele; současně argumentačně odkázal na své podání ze dne 24. 5. 2021 (tj. na odvolání, jež následně vzal vedlejší účastník na straně žalovaného zpět).

9. Po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

10. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na výstižné a věcně správné odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalovaného zaujímá následující stanovisko.

11. Podle § 63 odst. 4 ZVD dražebník odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením ustanovení tohoto zákona; neodpovídá však za škodu, která vznikla v důsledku nesprávnosti či neúplnosti údajů o předmětu dražby uvedených v dražební vyhlášce na základě podkladů poskytnutých navrhovatelem, případně třetí osobou. Své odpovědnosti se dražebník zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm spravedlivě požadovat. Dražebník odpovídá i za škodu způsobenou třetím osobám postupem licitátora; této odpovědnosti se nelze zprostit.

12. Podle § 46 odst. 1 písm. g) ZVD dražebník upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení, byl-li nařízen výkon rozhodnutí soudem nebo orgánem veřejné správy prodejem předmětu dražby nebo jeho části nebo vydán soudním exekutorem exekuční příkaz prodejem předmětu dražby nebo jeho části; to neplatí v případech, kdy byl podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí vykonatelný notářský zápis nebo vykonatelný exekutorský zápis, který byl sepsán v posledních 3 měsících před konáním dražby.

13. Žalobce ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu brojí proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládá jej za nesprávné a předkládá hodnocení vlastní. Podle ustanovení § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

14. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce – soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 OSŘ.

15. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své skutkové závěry založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ustanovením § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Výhrada žalovaného obsahově nesměřuje proti skutkovým závěrům okresního soudu, ale proti jeho závěrům právním. Zjevně nepřiléhavá je námitka žalovaného, že prvostupňový soud nepřihlédl k doručení exekutorova usnesení ze dne 18. 10. 2011, č. j. [číslo jednací], povinnému. O opaku svědčí úvahy okresního soudu obsažené v bodu 103. odůvodnění jeho rozsudku (bez významu je nepřesné označení exekutorova rozhodnutí /ze strany okresního soudu se zde zjevně jedná o pouhou chybu v psaní/). Co do skutkových okolností jsou tak závěry okresního soudu s tvrzeními žalovaného ve shodě. Jinak je tomu však u závěrů právních.

16. Právní hodnocení věci okresním soudem se pak odvíjí od jeho správných skutkových závěrů. Podstatné je, že z hlediska výše citovaného ust. § 63 odst. 4 ZVD jsou naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci. Co do vzniku škody a její výše lze zcela odkázat na přezkoumávaný rozsudek, když v tomto ohledu nejsou závěry okresního soudu odvolatelem zpochybňovány. Porušení povinnosti žalovaným pak prvostupňový soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle které veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení, než v řízení podle ustanovení § 48 odst. 3 nebo 4 ZVD, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 48 odst. 3 a 4 ZVD, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (aktivně věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána v prekluzívních lhůtách uvedených v ustanovení § 48 ZVD (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 569/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 54/2006, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 21Cdo 1163/2018). Od této rozhodovací praxe nemá odvolací soud při posuzování této věci důvod se jakkoliv odchylovat. Nelze-li pak neplatnost dražby posuzovat v jiném řízení než podle ZVD, a to ani jako předběžnou otázku, znamená to, že v jiném řízení nelze řešit ani to, zda jsou či nejsou dány důvody pro obnovu řízení o neplatnost dražby, natož se pak zabývat otázkou, jak by obnovené řízení mohlo dopadnout. Jinak řečeno – odlišné posouzení dílčí skutkové otázky v jiném řízení samo o sobě nezpochybňuje pravomocné rozhodnutí o neplatnosti dražby. Úvaha odvolatele o žalobcově možnosti podat žalobu na obnovu řízení tak správnost nyní přezkoumávaného rozsudku nijak nezpochybňuje.

17. Z důvodu nadbytečnosti odvolací soud neřešil okresním soudem uváděný podpůrný důvod, pro který měl žalovaný jako dražebník upustit od provádění dražby. Úvaha okresního soudu o možném posouzení žalobou uplatněného nároku podle ustanovení o bezdůvodném obohacení podle odvolacího soudu správná není, což však nemá význam pro závěr odvolacího soudu o věcné správnosti rozsudku okresního soudu v jeho nosných důvodech. Bezdůvodné obohacení je totiž pojímáno jako subsidiární právní institut, jehož aplikace je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován zvláštními právními normami (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013). V posuzované věci žalobní tvrzení podléhají právní úpravě o náhradě škody, jak žalobou uplatněný nárok ostatně prvostupňový soud primárně a správně posoudil. V odvolání žalovaný nijak nebrojí proti závěrům prvostupňového soudu, týkajícím se posouzení námitky promlčení. V tomto ohledu tak zcela postačuje odkaz na podrobné a věcně správné odůvodnění rozsudku okresního soudu tuto námitku řešící.

18. Okresní soud pak nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Co do základu vycházel z ust. § 142 odst. 1 OSŘ a náhradové právo přiznal ve sporu úspěšnému žalobci, který se svojí žalobou uspěl. Správně pak stanovil výši konkrétní náhrady nákladů tohoto řízení (na tomto místě odvolací soud pro stručnost odkazuje na bod 114. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku prvostupňového soudu).

19. Odvolací soud proto z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalobce, který se ubránil odvolání žalovaného a kterému tak přísluší plná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Náklady žalobce jsou v odvolacím řízení dány odměnou jeho advokáta za zastupování žalobce v soudním řízení ve výši 34.120 Kč – za 2 úkony právní služby (1x sepis vyjádření, 1x účast na jednání soudu dne 13. 1. 2022) dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, dále náhradou hotových výdajů advokáta 600 Kč – za 2 úkony právní služby shora uvedené po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradou promeškaného času podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu v souvislosti s cestou k odvolacímu jednání u Krajského soudu v Hradci Králové a zpět ve výši 400 Kč (4 půlhodiny po 100 Kč) a náhradou cestovného ze sídla advokáta žalobce ([obec]) k odvolacímu soudu ([obec]) a zpět osobním vozidlem k jednání soudu dne 13. 1. 2022 ve výši 1.684,50 Kč dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, účinné od 1. 1. 2022 (její ustanovení § 1 písm. b/ a § 4 písm. a/). Při stanovení místa a lhůty plnění se odvolací soud přidržel ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Poučení