25 Co 198/2021-84

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2021, č. j. 47 C 77/2020-54, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II) ohledně částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení potvrzuje, ohledně částky [částka] s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatiti žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do 15dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (I), žalobu o zaplacení [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení zamítl (II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (III).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka], způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 100/2010, když dosavadní doba trvání tohoto řízení v délce bezmála devíti let a sedmi měsíců je zjevně nepřiměřená. Uvedla, že v rámci tohoto posuzovaného řízení o náhradu škody vystupuje jako žalovaná, řízení není složité, k průtahům v řízení žalobkyně nijak nepřispěla a s ohledem na množství již vydaných rozhodnutí ve věci vyvozuje nesprávný postup soudu. Délku namítaného řízení proto nelze považovat za přiměřenou. Žádá náhradu v penězích, a to za jeden rok řízení ve výši [částka], vzhledem k okolnostem případu navýšenou o 20 %, celkem ve výši [částka].

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska potvrdila, že žalobkyně u ní uplatnila dne [datum] svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Újma žalobkyni měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 65 C 100/2010. Uvedla, že detailní průběh namítaného řízení jí není znám, ke dni podání žaloby toto řízení trvalo devět let a sedm měsíců. Probíhalo na třech stupních soudní soustavy, když soud prvního stupně rozhodl třikrát, odvolací soud také třikrát a soud dovolací prozatím jednou. Vychází z toho, že všechny úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, přičemž vzhledem k nutnosti zpracování znaleckého posudku a jeho doplňku toto řízení lze označit za složitější. Neshledala tak žádné okolnosti pro zvýšení základní částky zadostiučinění a navrhla žalobu zamítnout.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování, a to spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 65 C 100/2010 zjistil detailní průběh daného řízení s tím, že ke dni jeho rozhodování řízení trvá ve vztahu k žalobkyni od [datum], kdy jí byl doručen platební rozkaz, přičemž doposud není skončeno, trvá tedy deset let a sedm měsíců. Konstatoval dále, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Byť toto vykazuje určitý stupeň právní a skutkové složitosti, žalobkyně se na délce řízení zásadně nepodílela, postup orgánů státní moci však lze hodnotit do určité míry jako nekoncentrovaný, přičemž soud prvního stupně v daném řízení shledal průtahy, a to v době od [datum] do [datum], v době od [datum] do [datum] a v době od [datum] do [datum]. Konstatoval dále, že pokud jde o řízení, toto má pro žalobkyni běžný význam. S ohledem na dobu, po kterou posuzované řízení trvá, však není možné toto považovat za přiměřeně dlouhé, byť se jedná o řízení složitější. Dospěl následně k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni, celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyni, proto se uplatní domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což však v daném případě naplněno není.

5. Následně soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“, a to konkrétně § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst.

1. Konstatoval dále, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 zákona o odpovědnosti státu za škodu, proto věc může být projednána před soudem. Vyšel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dál jen„ ESLP“) a Stanoviska nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010 a konstatoval, že zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Uvedl dále, že přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů, rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodnění poškozeného za jednotlivý průtah v řízení, přičemž pak jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách, vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Konstatoval dále, že v každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Následně se soud prvního stupně zabýval kritérii vymezenými v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, a uvedl, že zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními. Vyšel dále z toho, že dle konstantní judikatury ESLP a Nejvyššího soudu ČR plyne, že v soudních řízeních lze přiznat účastníku základní částku v rozmezí mezi [částka] až [částka] za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Ohledně žalobkyně dospěl k závěru, že částka [částka] ročně s ohledem na celkovou délkou namítaného řízení, která ještě není extrémně dlouhá, je odpovídající, přičemž není namístě požadavek žalobkyně ve výši [částka] za jeden rok řízení dále navýšit o 20 % [ulice] rozmezí částky ve výši [částka] za jeden rok řízení totiž zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení v trvání dvacet jedna let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo namítané řízení, ve kterém docházelo k průtahům, stále skončeno. Základní částku ve výši [částka] pak považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím déle než patnáct let. S ohledem na to tak za posuzované soudní řízení v délce trvání deset let a sedm měsíců přiznal žalobkyni základní částku ve výši [částka], když vycházel z částky [částka] za první dva roky, z částky [částka] za každý další rok řízení a částky [částka] za 1 měsíc řízení. Následně soud prvního stupně konstatoval, že s ohledem na předmět předmětného řízení lze uzavřít, že toto bylo skutkově i právně složité, když se jedná o spor o náhradu škody, v němž žalobkyně vystupuje v pozici žalované. V řízení vyvstala potřeba zpracování znaleckého posudku a jeho doplňků. O skutkové složitosti svědčí již samo vyjádření znalce, že skutečnou škodu určit jednoznačně nelze. Zohlednil též, že byly prováděny listinné důkazy, výslechy znalce, výslechy svědků, soud žádal též o součinnost Policii České republiky. Nadto v posuzovaném řízení bylo třeba i po osmi letech sporu vyzývat žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení. Dospěl proto k závěru, že je namístě snížit základní částku o 25 %. Dále zohlednil, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu řízení, je proto ospravedlnitelná. Konstatoval, že soud prvního stupně a odvolací soud rozhodovaly třikrát, Nejvyšší soud bude rozhodovat podruhé. S ohledem na četnost vydaných rozhodnutí proto snížil základní částku zadostiučinění o dalších 25 %. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílela. Jde-li o postup orgánů veřejné moci, zohlednil, že byly shledány průtahy v řízení v období od [datum], kdy došlo soudu podání žalobkyně, do [datum], kdy se konalo ústní jednání, dále v době od [datum], kdy došla žádost o odročení jednání, do [datum], kdy došlo k dalšímu jednání a též v době od [datum] do [datum], kdy byl spis předložen dovolacímu soudu do vydání rozhodnutí tohoto soudu. Konstatoval dále, že na celkovou délku řízení měla vliv především složitost řízení, citovaná období nečinnosti a do určité míry i nekoncentrovaný postup obvodního soudu, který účastníky opakovaně vyzýval k doplnění skutkových tvrzení, a to i po osmi letech sporu, což nelze označit za hospodárné, proto promítl do zvýšení základní částky zadostiučinění zvýšení o 10 %. Ohledně hlediska významu řízení pro žalobkyni konstatoval, že tento je standardní. Nejedná se o řízení opatrovnické, pracovněprávní spor, věc osobního stavu, věc sociálního zabezpečení, trestní věc či věc, týkající se zdraví nebo života. Tyto druhy řízení totiž více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná. Posuzované řízení je však spor o zaplacení peněžité částky (náhrada škody ve výši [částka]), které souvisí s podnikatelskou činností žalobkyně. Kritérium významu řízení pro žalobkyni se tak do základní částky zadostiučinění nijak nepromítlo.

6. Následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě základní zadostiučinění ve výši [částka], tak jak k němu dospěl, snížit o 40 %, žalobě proto vyhověl ohledně částky [částka], ve zbytku požadovaného nároku žalobu zamítl.

7. Úrok z prodlení soud prvního stupně žalobkyni přiznal ode dne [datum] do zaplacení ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve spojení s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu.

8. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, žalobkyni proto přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

9. Rozsudek, a to výrok II a III včas podaným a přípustným odvoláním napadla žalobkyně. Rozsudek považuje za nesprávný, neboť má za to, že za nemajetkovou újmu, způsobenou jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení jí bylo nespravedlivě přiznáno příliš nízké zadostiučinění. Nesouhlasí s tím, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že namítané řízení bylo skutkově i právně složité, a proto od základní částky přiměřeného zadostiučinění odečetl 25 %. Vychází z toho, že totiž provádění listinných důkazů a výslechů svědků patří mezi běžnou praxi všech soudů. Složitost věci nelze vyvodit ani z faktu, že dle znalce nebylo lze škodu jednoznačně určit. Uvedené konstatování je totiž vůči žalobkyni, která v posuzovaném řízení byla v postavení žalované, zcela nespravedlivé. Pokud pak soud prvního stupně snížil základní částku zadostiučinění o dalších 25 % s ohledem na to, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, ani s tímto žalobkyně nesouhlasí. Soud prvního stupně se totiž vůbec nezabýval otázkou oprávněnosti a odůvodněnosti podaných opravných prostředků. Byť tedy zhodnotil postup soudu v posuzovaném řízení jako nekoncentrovaný a shledal zde konkrétní průtahy, posléze dospěl k závěru, že tato pochybení představují navýšení základní částky zadostiučinění o pouhých 10 %. Žalobkyně má za to, že moderace, kterou soud prvního stupně použil, především u kritéria postupu orgánů veřejné moci, způsobuje podstatné zúžení odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem státní moci. Nadto odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečné. Soud prvního stupně totiž poskytl pouze obecný vhled do judikatury Evropského soudu pro lidská práva a do způsobu posuzování náhrady nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení, avšak ke konkrétnímu posouzení přistoupil pouze na posledních stranách. Nepostačuje proto pouze numericky vyjádřit délku řízení a zabývat se jen vybranými okolnostmi případu, soud prvního stupně byl povinen přihlédnout k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení, avšak nikoliv taxativně, neboť měl přihlédnout případně i k dalším okolnostem. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení a též náklady řízení, popřípadě, aby rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a vrátil k dalšímu projednání.

10. Žalovaná se k odvolání žalobkyně stručně vyjádřila tak, že odvolání nepovažuje za důvodné, navrhuje rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdit.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (srovnej sp. zn. 30 Cdo 3850/2014), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

12. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně postupem dle § 120 o. s. ř. opatřil relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu a správnost skutkových zjištění nikdo z účastníků nenapadá. V podrobnostech se proto tímto na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opakovat.

13. S ohledem na to, že v mezidobí došlo k tomu, že namítané řízení bylo pravomocně ukončeno, odvolací soud doplnil dokazování soudním spisem o odškodňovaném řízení. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 65 C 100/2010 tak zjistil, že o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 338/2019-573, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Cdo 2103/2020-620, rozhodnuto tak, že dovolání se odmítá (I) a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši [částka] (II). Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Následně Nejvyšší soud rozhodoval ještě opravným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Cdo 2103/2020-660, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

14. Jedná-li se o právní hodnocení věci, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění a odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení.

15. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) k významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Odvolací soud konstatuje, že § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Nemajetková újma sama je subjektivní kategorií, obtížně definovatelná, objektivně komplikovaně vyjádřitelná, a o to složitěji prokazatelná. Právo na přiměřenou náhradu/zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemá exaktní podstatu a nemůže být nikdy dokonale beze zbytku ve smyslu úplné restituce naplněno. Spravedlivé a rozumné vypořádání záleží na individuálním zhodnocení toho, v čem poškozeným tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá, jaké zadostiučinění ve smyslu reparační jí odpovídá; nemajetková újma obvykle spočívá v navození psychicky negativních vztahů, v dopadech do společenské pověsti a cti poškozeného. ESLP opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (srovnej rozsudek ESLP ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti České republice, [číslo], § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci [příjmení] proti Francii (velký senát), [číslo], § 43, ESLP 2000 – VII) a jen po zohlednění těchto kritérií, která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu za škodu pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srovnej rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 27). Judikatura se ustálila v tom, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu postačujícím zadostiučiněním za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či, pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (viz stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod Rc 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 158/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Peněžité zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže mít toliko symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3369/17, bod 19).

17. Pokud jde tedy o počítanou délku řízení, tato trvala v posuzovaném řízení od [datum] (den doručení ve věci vydaného platebního rozkazu žalobkyni) do [datum] (právní moc rozhodnutí Nejvyššího soudu), pro účely tohoto řízení tak délka odškodňovaného řízení trvala jedenáct let a jeden měsíc.

18. Prvním ze zákonných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je složitost řízení. Složitost řízení je dána jednak počtem instancí, které jsou do řízení zapojeny a jednak ve složitosti řízení jako takové, tj. procesní nebo hmotněprávní (srovnej, např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 37 Cdo 3379/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a další). Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednání věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

19. V dané věci se jednalo o řízení, jehož předmětem byla náhrada škody. Je zjevné, že řízení si vyžádalo vypracování znaleckého posudku a dalších dodatků, výslech znalce, a to opakovaný, výslech svědků, provedení dokazování listinami. Po hmotněprávní stránce se tedy jednalo o spor spíše složitý, byť jednodušší po procesní stránce, avšak složitější v hmotněprávní složitosti, toto kritérium však dle odvolacího soudu mělo jen malý vliv na délku řízení.

20. Hledisko počtu soudních instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu řízení, je tedy ospravedlnitelná, zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). V posuzované věci je zjevné, že třikrát rozhodoval soud prvního stupně, třikrát soud odvolací a dvakrát Nejvyšší soud České republiky. Z hlediska počtu instancí je tak na posuzované řízení nutno pohlížet jako na složité, neboť účastníci řízení využili v úvahu připadající stupně a lze spravedlivě očekávat, že více instancí řízení bude trvat delší dobu, proto i odškodnění v daném případě je nutno považovat za nižší. Nutno též zohlednit, že první rozhodnutí ve věci samé soudu prvního stupně bylo k odvolání žalobkyně v posuzovaném řízení zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Rovněž tak posléze ve věci vydaný druhý rozsudek soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího byl posléze na podkladě podaného dovolání zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Odvolací soud tak konstatuje, že zvýšený počet soudních instancí se nepatrně projevil v prodloužení celého řízení.

21. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Z obsahu odškodňovacího spisu je evidentní, že žalobkyně svým jednáním nijak negativně k délce řízení nepřispěla, na druhou stranu nikdy však nepodala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ani stížnost na průtahy u vedení soudu, což však nelze žalobkyni klást k tíži, neboť vlivem jednání poškozeného není výše odškodnění měněna (srovnej stanovisko, Cpjn 206/2010). Skutečnost, že účastník se na nepřiměřené délce řízení zásadním způsobem nepodílí, se pak projevuje právě tím, že toto kritérium základní částku nesnižuje, ale ani nezvyšuje v situaci, kdy využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). [jméno] skutečnost, že podával případně neúspěšné opravné prostředky, pak rovněž nemá v tomto případě žádný vliv na rozhodování soudu o existenci nepřiměřené délky řízení, případně formy zadostiučinění.

22. Třetím z uvedených kritérií dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti státu za škodu je postup orgánů veřejné moci během řízení, který by měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci v souladu s čl. 38 bod 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud má za to tak, jak již konstatoval soud prvního stupně, že řízení v rámci odškodňovacího řízení bylo z hlediska postupu orgánu veřejné moci do určité míry nekoncentrovaný, přičemž vykazovalo období nečinnosti, a to zejména v období od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Celková délka řízení byla zcela nepochybně tímto nekoncentrovaným postupem, zejména soudu prvního stupně, ale i soudu dovolacího, co do období nečinnosti, poznamenána a řízení proto, co do jeho délky - jedenáct let a jeden měsíc, nelze považovat za přiměřeně dlouhé. Lze pak souhlasit se závěry soudu prvního stupně v tom, že pokud žalobkyně požadovala odškodnění ve výši [částka] za jeden rok řízení, navýšené o 20 %, že tento požadavek není důvodný. [ulice] rozmezí částky ve výši [částka] za jeden rok řízení totiž zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení extrémně dlouhé (řízení trvající déle jak 21 let), základní částku ve výši [částka] pak považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím déle jak 14 let, nebo v řízení trvajícím déle než 15 let. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že je zcela přiměřené vycházet ze základní částky [částka] za jeden rok řízení, odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

23. Čtvrtým z uvedených kritérií dle § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu za škodu je význam předmětu řízení pro poškozeného. Ten je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, věci opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, věcí sociálního zabezpečení a věci, týkající se zdraví nebo života. Žalobkyně zvýšený význam odškodňovaného řízení netvrdila, ani neprokazovala, odvolací soud proto souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že dané řízení nemělo pro žalobkyni zvýšený význam. Nutno poukázat na to, že dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného je obecně třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení, ani k potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 765/2010 Nejvyšší soud uvedl, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu nad rámec tvrzení účastníků je totiž porušením práva na rovnost stran jako součást práva na spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.).

24. Z uvedeného je zřejmé, že na celkové délce posuzovaného soudního řízení se negativně podílela jednak dílem hmotněprávní složitost a procesní složitost v podobě rozhodování tří instancí a jednak nečinnost soudu prvního stupně. S ohledem na zjištěnou nečinnost proto odvolací soud, jak již výše uvedl, v souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení v délce celkem jedenáct let a jeden měsíc bylo nepřiměřeně dlouhé.

25. Odvolací soud rovněž konstatuje, že kritérium významu řízení pro poškozeného je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, které se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, jež je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srovnej, například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Standardní význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2518/2017). Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu za škodu ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

26. Odvolací soud též připomíná, že z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci [příjmení] proti Itálii lze vysledovat, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Ze stanoviska Cpjn 206/2010 pak vyplývá, že základní částka [částka] až [částka] za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP. K možnosti překonání závěrů učiněných ve stanovisku s ohledem na ekonomický růst je pak nutno poznamenat, že tímto se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3371/2018 a konstatoval, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani případné znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Obdobně se vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srovnej, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). Nadto je evidentní, že rok 2020 a 2021 s ohledem na obecně známé skutečnosti spojené se světovou pandemií Covid -19 nelze považovat za etapu vzrůstu životní úrovně obyvatel České republiky, natož, aby došlo ke zvýšení bohatství společnosti.

27. Pokud tak jde o konkrétní výpočet výše finančního zadostiučinění žalované s ohledem na nepřiměřenou délku odškodňovaného řízení, považuje odvolací soud za odpovídající základní částku [částka] za rok a pro první dva roky ve výši 50 % této základní částky. Výpočet částky přiměřeného odškodnění podle názoru odvolacího soudu vypadá proto následovně. Při relevantní odškodňované délce řízení jedenáct let a jeden měsíc částkou [částka] za rok řízení a pro první dva roky v její padesátiprocentní výši (tj. 2× [částka] + 9 × [částka] +1× [částka]) představuje základní náhradu částku [částka]. Pro použití vyšší základní částky pak odvolací soud neshledal důvody, když odškodňované řízení nebylo dlouhé extrémně a ani ostatní shora popsaná relevantní kritéria nevedla k úsudku o nutnosti použít vyšší sazbu. Uvedenou částku v důsledku působení jednotlivých kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, je třeba ponížit, a to s ohledem na to, že je tu dána hmotněprávní složitost a víceinstančnost posuzovaného řízení (- 5 % + - 5 % = 10 %) a posléze navýšit pro nečinnost soudu a nepřiměřenou délku z toho vyplývající (+ 15 %), když kritéria, spočívající v hodnocení standardního významu řízení a jednání žalobce v odškodňovacím řízení nijak k délce řízení nepřispěla a na výpočet konečné částky proto nemají žádný vliv. [ulice] částka je tak vypočtená ponížením základní částky nejprve o 10 % a posléze navýšením o 15 %, tj. celkově představuje částku [částka].

28. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění náležící žalobkyni představuje částku [částka]. Protože žalobkyni bylo doposud přiznáno odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka], je zjevné, že této náleží ještě odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka]. Podle ustálené judikatury pak poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem dle § 14 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná se ocitla v prodlení [datum], dnem následujícím tak žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení.

29. Protože odvolací soud shledal odvolání žalobkyně částečně důvodné, výrok I a výrok II ohledně částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, ohledně částky [částka] s příslušenstvím výrok II dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že v této části žalobě vyhověl.

30. Protože došlo ke změně napadeného rozsudku, odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5210/2009) poškozený má – posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti ve věci v zásadě plný úspěch, byť by mu bylo zadostiučinění přiznáno jen zčásti, pokud lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi imateriální újmou, jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, neboli podařilo se mu prokázat základ nároku. Žalobkyně proto má právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Tyto jsou u ní představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši [částka] a náklady právního zastoupení, sestávající ze tří úkonů právní služby advokáta po [částka] (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé, účast na jednání) dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), ze tří režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně ve výši [částka]. V odvolacím řízení náklady žalobkyně představují 2 úkony právní služby advokáta (odvolání ve věci samé, účast na jednání odvolacího soudu), takže odměna zástupce žalobkyně je tvořena ze dvou úkonů právní služby advokáta po [částka] (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu), ze dvou režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem náklady odvolacího řízení ve výši [částka], celkové náklady řízení žalobkyně ve výši [částka].

Poučení