25 Co 198/2024 - 67

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], [bytem] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [právnická osoba]., identifikační číslo [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro 617 EUR, 180 GBP, 3 801 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. června 2024, č. j. 9 C 1/2024-38 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním dotčených výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal přiznání částky 3 801 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 8. 9. 2023 do zaplacení (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 617 EUR s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 29. 1. 2024 do zaplacení a částku 180 GBP s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 29. 1. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod II.); zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal přiznání úroků z prodlení z částek 617 EUR a 180 GBP za dobu od 8. 9. 2023 do 28. 1. 2024 (bod III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod IV.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud reprodukoval obsah žaloby, stanoviska žalovaného a dalších procesních vyjádření účastníků. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby ve vztahu k nedoplatku mzdy ve výši 3 801 Kč s příslušenstvím postupem dle ust. § 96 odst. 1 až 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“) řízení v rozsahu odpovídajícím částečnému zpětvzetí zastavil (výrok I.). Dále okresní soud podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich čerpaných. Citoval znění ust. § 170 odst. 1, § 179 odst. 1, § 183 odst. 1, 3 a 5 a § 184 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „ZP“). Vyšel z toho, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného vykonal v srpnu a září r. 2021 zahraniční pracovní cesty a že mu v souvislosti s tím vznikl nárok na zahraniční stravné. Žalovaný nesporoval ani výši stravného a měny, v nichž bylo účtováno. Nebylo sporné ani to, že žalobce za trvání pracovního poměru ani po jeho skončení nepředložil žalovanému vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty za měsíce srpen a září r. 2021, protože vycházel z toho, že to není žalovaným jako zaměstnavatelem požadováno. Žalovaný měl informace o tom, kdy a kde byly žalobcem zahraniční pracovní cesty vykonány. Sporné však bylo, zda žalobce jako zaměstnanec byl povinen doložit skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad. Uvedená povinnost je povinností vyplývající ze zákona, konkrétně z ust. § 183 ve spojení s ust. § 184 ZP. Tato povinnost vyplývala i z pracovního řádu, se kterým byl žalobce seznámen, což stvrdil podpisem pracovní smlouvy. V neposlední řadě byl žalobce k vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty žalovaným vyzván, což vyplývá ze žalobcem předloženého dopisu ze dne 22. 10. 2021. Žalobce netvrdil, že skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad žalovanému za trvání pracovního poměru či bezprostředně po skončení pracovního poměru doložil. Dovolával se toho, že skutečnosti potřebné pro vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty žalovanému sdělil v rámci předžalobní výzvy k plnění, která byla žalovanému doručena dne 31. 8. 2023. Tento žalobcův argument však podle okresního soudu nemůže obstát. Předžalobní výzva neobsahovala údaje o tom, kdy byly zahraniční cesty vykonány a jak byla v souvislosti s těmito konkrétními cestami vypočítána výše zahraniční cestovní náhrady. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že v předžalobní výzvě byly požadovány jiné částky představující zahraniční stravné, než které jsou požadovány v tomto řízení. Podle okresního soudu neobstojí argument, že nominální výše nároku uplatněná v předžalobní výzvě je totožná s výší nároku uplatněného v tomto řízení. V rámci předžalobní výzvy žalobce po žalovaném požadoval částky 662 EUR a 135 GBP, v tomto řízení je ale požadováno 617 EUR a 180 GBP. V soudním řízení je tedy nárokováno v porovnání s předžalobní výzvou o 45 EUR méně a o 45 GBP více. Je přitom podle prvostupňového soudu třeba přisvědčit argumentu žalovaného, že směnný kurz obou měn nebyl shodný (kurz ke dni sepsání předžalobní výzvy, tj. k 31. 8. 2023, činil 28,083 Kč/GBP a 24,075 Kč/EUR). Dle okresního soudu tak nelze než dovodit, že v předžalobní výzvě ze dne 31. 8. 2023 žalobce skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad nedoložil. Uvedené skutečnosti však nepochybně byly doloženy v souvislosti s podáním žaloby v této věci, jejíž přílohou byly listiny, obsahující údaje o termínu a době zahraničních pracovních cest vykonaných žalobcem, a samotné vyúčtování cestovních náhrad. Žaloba byla žalovanému doručena dne 18. 1. 2024; nejpozději v okamžiku doručení žaloby žalobce žalovanému sdělil skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad a žalovaný nadále neměl relevantní důvod k tomu, aby vyúčtované částky žalobci nezaplatil. Žalovaný mohl a měl žalobci vyúčtované částky zaplatit nejpozději dne 28. 1. 2024 (v zákonné lhůtě 10 dnů). Protože k zaplacení částek do doby vydání rozhodnutí nedošlo, je žalovaný od 29. 1. 2024 v prodlení. Okresní soud proto žalobci přiznal rovněž úrok z prodlení z přisouzených částek ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II.). Lhůtu k plnění stanovil podle ust. § 160 odst. 1 OSŘ. Pokud žalobce požadoval přiznání úroků z prodlení za delší dobu, byla žaloba zamítnuta (výrok III.). Výrok o nákladech řízení opřel prvostupňový soud o ust. § 142 odst. 2 a § 150 OSŘ. Žalobce byl v podstatné části předmětu sporu úspěšný, jeho neúspěch v řízení se částečně týkal příslušenství pohledávky. Z tohoto hlediska by tedy žalobce měl mít právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud však zohlednil okolnosti projednávané věci. Skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad žalobce řádně sdělil až v okamžiku podání žaloby v této věci. Z tohoto hlediska byla žaloba podána předčasně. Na straně druhé byly všechny údaje potřebné k určení výše cestovních náhrad sděleny v okamžiku podání žaloby v této věci. Žalovaný poté neměl žádný relevantní důvod k tomu, aby žalobci částku, představující zahraniční cestovní náhrady, nezaplatil. Vzhledem k uvedeným okolnostem okresní soud považoval za spravedlivé rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

3. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně proti jeho výrokům označeným body III. a IV. se odvolal žalobce. Vytýkal mu nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k výroku III. žalobce citoval ust. § 183 odst. 3 a 5 ZP. Namítal, že nebyl seznámen s obsahem listin, na které je v pracovní smlouvě odkazováno, když tyto listiny na rozdíl od pracovní smlouvy neobsahují jeho podpis. Je zřejmé, že za měsíc červenec r. 2021 bylo žalobci zahraniční stravné zaplaceno bez předložení jakýchkoliv dokladů z jeho strany. Žalobce tedy zcela odůvodněně předpokládal, že toto je u žalovaného jako zaměstnavatele běžná praxe a že žalovaný vyplácí náhrady za zahraniční stravné automaticky. Uvedené ustanovení ZP zmiňuje, že pokud se zaměstnavatel nedohodne se zaměstnancem jinak, je zaměstnanec povinen přeložit doklady do 10 dnů od dokončení zahraniční pracovní cesty. Žalobce je přesvědčen, že se s žalovaným nedohodl na předkládání dokladů v pracovní smlouvě a ani v jiných listinách. Co se týče odlišného vyčíslení zahraničního stravného v předžalobní výzvě (662 EUR a 135 GBP) a v žalobě (617 EUR a 180 GBP), žalobce souhlasí s názorem soudu I. stupně a s názorem žalovaného, že nominální výše není stejná. Žalobce v této souvislosti uvedl, že částka v EUR byla o 45 EUR ponížena a částka v GBP naopak o 45 GBP povýšena, a to z důvodu přepočtu jedné vykonané zahraniční cesty. Jelikož GBP má vyšší hodnotu než EUR, byl žalovaný fakticky vyzván k úhradě nižší částky než v žalobě. Okresní soud tak věc nesprávně právně posoudil, když žalobci měl být přiznán úrok z prodlení z částek představující zahraniční stravné ve výši 617 EUR a 180 GBP od 8. 9. 2024 (pozn. odvolacího soudu: odvolatel jistě správně mínil datum 8. 9. 2023) do zaplacení, a to na základě marného uplynutí lhůty obsažené v předžalobní výzvě ze dne 29. 8. 2023. Ve vztahu k nákladovému výroku žalobce namítal, že zde nebyl žádný relevantní důvod, aby žalovaný žalobci částku představující cestovní náhrady nezaplatil i bez předložení dokladů a bez zaslání předžalobní výzvy a žaloby. O to více žalobce neshledává žádný relevantní důvod pro to, aby žalovaný cestovní náhrady nezaplatil na základě předžalobní výzvy, když měl přehled o tom, jaké zahraniční cesty žalobce vykonal a v minulosti zaplatil cestovní náhrady bez dalšího. Jelikož zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ve smyslu ust. § 142a OSŘ, měl by mít s ohledem na ust. § 142 odst. 3 OSŘ nárok na náhradu nákladů v plné výši, neboť nebyl úspěšný pouze v nepatrné výši, a to částečně v úroku z prodlení. Absence předložení dokladů, prokazujících cestovní náhrady, a jiná vyčíslená výše těchto nákladů v předžalobní výzvě nemůže jít žalobci k tíži ve vztahu k náhradě nákladů řízení také z důvodů, které jsou ustálenou soudní judikaturou podloženy. Žalobce je přesvědčen, že i za předpokladu, že by žádnou předžalobní výzvu nezaslal, měla by mu být přiznána náhrada nákladů řízení na základě ust. § 142 odst. 3 OSŘ. Odvolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015, z jehož odůvodnění připojil citaci. Žalobce uvedl, že postupoval s dobrým úmyslem se mimosoudně dohodnout, když zaslal žalovanému předžalobní výzvu, ačkoliv nedokonalou. Kdyby žalovaný nezůstal pasivní, žalobce by bez sebemenšího problému doklady prokazující cestovní náhrady předložil. Žalobce ze všech těchto důvodů navrhl rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčených výrocích změnit ve smyslu jím uplatněných odvolacích námitek.

4. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jej potvrdit. Argumentaci žalobce měl za nesprávnou. Spornou otázkou v daném případě podle žalovaného bylo, v jakém okamžiku žalobce předložil žalovanému písemné podklady pro vyúčtování pracovních cest za měsíc srpen r. 2021, resp. kdy měl povinnost tak učinit. Je nepochybné, že ve smyslu ust. § 183 odst. 3 ZP je zaměstnanec, pokud nedojde k jiné dohodě, povinen předložit písemné podklady pro vyúčtování pracovních cest ve lhůtě do 10 pracovních dnů po skončení pracovní cesty. Pokud zaměstnanec písemné podklady řádně nepředloží, není zaměstnavatel (zde žalovaný) v prodlení s úhradou cestovních náhrad. Zákonná povinnost k předložení podkladů pro vyúčtování pracovních cest je stanovena jednoznačně. Soud prvního stupně zároveň zcela správně dospěl k závěru, že žalobce předložil žalovanému vyúčtování pracovních cest až s podáním žaloby, která byla žalovanému doručena dne 18. 1. 2024, když argumentoval tím, že termín pro předložení podkladů pro vyúčtování pracovních cest vyplývá jednak ze zákona, ale zároveň i z listin, na něž je odkazováno v pracovní smlouvě. Žalovaný argumentaci žalobce považuje za zcela mylnou. Tvrzení, že s listinami, na něž je odkazováno v pracovní smlouvě, nebyl seznámen, je nepochopitelné, neboť zde zcela postačí odkázat na článek III. 3.2. pracovní smlouvy, dle nějž žalobce stvrdil, že byl mj. seznámen s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž má práci konat. Žalovaný předpokládá, že žalobce je svéprávný a má minimálně rozum průměrného člověka (§ 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění /dále jen „o. z.“/), a tedy, že se skutečně seznámil s pracovními a mzdovými podmínkami. Pokud by uvedené ustanovení nebylo pravdivé, není zřejmé, proč by žalobce pracovní smlouvu v takovém znění podepisoval. Nynější námitka, že nebyl s pracovními a mzdovými podmínkami (které se mj. nacházejí v předmětných listinách) seznámen, se tak jeví jako absurdní a účelová. Ostatně není zřejmé, proč takto žalobce neargumentoval již v řízení před soudem prvního stupně. I další námitka, že snad existovala mezi žalobcem a žalovaným dohoda, což v případě měsíce červenec r. 2021 žalovaný nerozporoval, je nedůvodná. Žalobce si mylně vykládá postup žalovaného. Při jednání před soudem prvního stupně zde ze strany žalovaného nedošlo k „nerozporování“ údajné dohody, ale žalovaný se k měsíci červenec r. 2021 nevyjadřoval; nebyl k tomu důvod, neboť tento měsíc nebyl předmětem řízení. Žalobce se tak snaží soud přesvědčit, že „mlčení (žalovaného) je souhlas“; taková argumentace je však chybná. Pro vyloučení jakýchkoliv pochybností však žalovaný uvádí, že žádná dohoda tvrzená žalobcem mezi žalobcem a žalovaným neexistovala. I pokud by snad žalobce nebyl seznámen s listinami dle pracovní smlouvy (jak tvrdí), tak měl povinnost předložit podklady pro vyúčtování pracovních cest dle ust. § 183 odst. 3 ZP. Ostatně, pokud by mezi stranami existovala žalobcem tvrzená dohoda, pak je nelogické, aby žalovaný žalobce k předložení podkladů vyzýval, mj. přípisem ze dne 22. 10. 2021, což bylo v řízení prokázáno. Za předložení vyúčtování pracovních cest nelze považovat ani výzvu doručenou dne 31. 8. 2024 (pozn. odvolacího soudu: žalovaný měl jistě správně na mysli datum 31. 8. 2023). Žalovaný citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ČR pod č. j. 21 Cdo 3227/2018-240 ze dne 10. 1. 2019, ze kterého podle něj vyplývá, že zaměstnanec musí především doložit, kdy začala jeho pracovní cesta, kdy skončila jeho pracovní cesta a případně jakou dobu se v jakém státě nacházel (pro různé státy i v Evropě právní předpisy přiznávají různou výši cestovních náhrad, např. Itálie x Německo). Žalobce tak měl minimálně předložit žalovanému soupis toho, kdy započala jeho pracovní cesta, kdy skončila jeho pracovní cesta a kdy překračoval hranice jednotlivých států. Uvedené předmětný přípis neobsahoval, nadto, jak správně uvádí soud prvního stupně, částky v předžalobní výzvě byly odlišné od částek uplatněných žalobou. Předžalobní výzva tak předložením podkladů pro vyúčtování pracovních cest skutečně není. Odvolací námitka žalobce tudíž není důvodná. Pro nákladové rozhodnutí je pak stěžejní to, že žaloba byla podána předčasně a postup žalobce byl v rozporu s dobrými mravy. Zcela jistě nelze dospět k tomu, že žalobce „měl snahu se dohodnout“. Pokud by žalobce měl skutečně snahu se dohodnout, pak by reagoval na výzvy žalovaného již v r. 2021 a předložil podklady pro vyúčtování pracovních cest.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná, včas a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal v odvoláním dotčených výrocích rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

6. Na tomto místě se sluší uvést, že podaným odvoláním nebyly napadeny výroky pod body I. a II. rozsudku okresního soudu, které tak samostatně nabyly právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z účastníků uplynula lhůta pro podání odvolání (§ 159, § 206 odst. 2 a § 212 OSŘ).

7. Po provedeném odvolacím přezkumu rozsudku okresního soudu a řízení jeho vydání předcházejícího, vztahujících se k odvoláním žalobce dotčené části prvostupňového rozhodnutí, odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Okresní soud podle ust. §§ 6, 120 a 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalobce zaujímá následující stanovisko.

8. Dle ust. § 170 odst. 1 ZP zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.

9. Dle ust. § 179 odst. 1 ZP při poskytování zahraničního stravného se ust. § 170 odst. 2 věty první a odstavce 5 nepoužije. Zaměstnanci přísluší za každý kalendářní den zahraniční pracovní cesty zahraniční stravné ve výši základní sazby zahraničního stravného stanoveného prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.

10. Dle ust. § 183 odst. 1, 3 a 5 ZP zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci zúčtovatelnou zálohu až do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se se zaměstnancem nedohodne, že záloha nebude poskytnuta. Jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu. Částka, kterou má zaměstnanec zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. Nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době, je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit jeho práva. Částka, kterou má zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.

11. Dle § 184 ZP při poskytování cestovních náhrad, na které nebyla poskytnuta záloha, se přiměřeně použije § 183 s tím, že pro přepočet měn se použijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou a platné v den nástupu zahraniční pracovní cesty.

12. Vznikem povinnosti zaměstnance vyúčtovat cestovní náhrady se dovolací soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy - ročník 2019, číslo 5, s. 160), přičemž uzavřel, že nepředloží-li zaměstnanec ve lhůtě 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti, zakládající právo na cestovní náhradu, zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, jeho povinnost tak učinit ani jeho právo na cestovní náhrady nezaniká. Dokud však zaměstnanec tuto svou povinnost nesplní, není (nemůže být) zaměstnavatel v prodlení s plněním své povinnosti vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak). Ke stejným závěrům pak Nejvyšší soud ČR dospěl i v usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1783/2021, a důvod odchýlit se od nich neshledává odvolací soud ani v nyní posuzované věci. Právní úpravou nejsou stanoveny formální požadavky na předložení písemných dokladů, prokazujících oprávněnost požadovaných náhrad. I podle komentářové literatury (srov. kupř. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 883 – 886) jako součást vyúčtování musí zaměstnanec uvést také dobu trvání pracovní cesty a vyznačit v návaznosti na stanovené podmínky pracovní cesty, kdy pracovní cesta začala a kdy skončila. U zahraniční pracovní cesty je pro vyúčtování také důležitý údaj o okamžiku překročení státní hranice, který musí zaměstnanec uvést. Z hlediska skutkových závěrů okresního soudu tak zcela obstojí i jeho závěry právní. K řádnému vyúčtování zahraničních cest došlo ze strany žalobce až v podané žalobě a před jejím doručením žalovanému nemohlo nastat jeho prodlení a vzniknout nárok na úroky z prodlení. Přesvědčení žalobce o dřívějším vzniku prodlení žalovaného neodpovídá provedenému dokazování.

13. Podle § 150 OSŘ jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

14. Při rozhodování o nákladech řízení se obecně uplatňuje zásada úspěchu ve věci samé (§ 142 odst. 1 OSŘ). Je-li řízení zastaveno, uplatní se podle § 146 odst. 2 OSŘ pravidlo procesního zavinění toho, kdo způsobil, že řízení nedospělo do stádia meritorního rozhodování a tedy zavinil, že řízení bylo zastaveno (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008). Smyslem využití zásady procesního zavinění na zastavení řízení je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil (srov. např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004). Zavinění na zastavení řízení je nutné posuzovat výlučně z procesního hlediska (srov. např. jeho nález pod sp. zn. I. ÚS 3778/18 ze dne 8. 10. 2019 nebo nález pod sp. zn. III. ÚS 3447/15 ze dne [datum]). Z ryze procesního hlediska byl žalobce z převážné části úspěšný. Jeho neúspěch se týkal zastavené části řízení o zaplacení 3 801 Kč, neboť z procesního hlediska částečné zastavení řízení zavinil zpětvzetím žaloby (ust. § 146 odst. 2 věta první OSŘ). Dále byl žalobce neúspěšný s požadavkem na zaplacení části úroku z prodlení. Ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ tak žalobci vzniklo právo na náhradu poměrné části jím vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud však sdílí závěry, pro které prvostupňový soud aplikací ust. § 150 OSŘ náhradové právo žalobci nepřiznal.

15. Podle ustálené judikatury při úvaze o splnění podmínek pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení podle ust. § 150 OSŘ přihlíží soud k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, ale rovněž k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně a k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení předpokládá existenci okolností, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 16843). Žalobce až teprve v žalobě předložil řádné vyúčtování zahraničních cest jako podklad pro jejich vyúčtování a pro vznik povinnosti žalovaného mu tyto náhrady zaplatit (srov. závěry shora uvedené). Tato skutečnost představuje důvod zvláštního zřetele hodný, pro který nelze žalobci přiznat náhradu nákladů prvostupňového řízení.

16. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčených výrocích III. a IV. podle § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil (viz výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 OSŘ. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný, kterému tak vzniklo právo na náhradu nákladů účelně v něm vynaložených. S ohledem na důvody moderace žalobcova náhradového práva v prvostupňovém řízení nepovažoval odvolací soud za morálně i právně spravedlivé, aby byl nyní žalobce zatížen povinností nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Proto podle ust. § 150 OSŘ nepřiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení