25 Co 2/2022- 100

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 C 68/2021-74, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé (výrok II) mění jen tak, že žalovaná je dále povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), co do požadavku žalobce na zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, která mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu nadřízeného služebního funkcionáře Policie ČR spočívajícího v nepřiměřeně dlouho trvajícím řízení o posouzení jím nahlášeném služebního úrazu, které (včetně soudních řízení ve správním soudnictví, která v rámci předmětného správního řízení byla vedena) trvalo celkem 6 let a 9 měsíců.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobce jako policista služebně zařazený na Obvodním oddělení policie [obec] dne [datum] oznámil Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje, že dne [datum] v průběhu služby špatně došlápl, v důsledku čehož mu„ něco přeskočilo“ v bederní oblasti zad a následně to vyústilo v tupou bolest zad, která se stupňovala a zapříčinila jeho pracovní neschopnost ode dne [datum]. Na podkladě uvedeného oznámení bylo v souladu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zahájeno svou povahou správní řízení o odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu způsobenou jeho příslušníkovi v důsledku úrazu, který si měl přivodit v přímé souvislosti s výkonem služby. V rámci uvedeného řízení mělo být rozhodnuto o tom, zda žalobcem označený úraz lze považovat za úraz služební a zda v důsledku toho mu náleží některý ze zákonem předvídaných nároků na náhradu škody. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 6 let a 9 měsíců, neboť bylo skončeno až rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jež nabylo právní moci dne [datum]. Dále zjistil, že rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo rozhodnuto, že Česká republika - Policie České republiky neodpovídá za škodu (na zdraví), kterou žalobce utrpěl, a že mu v souvislosti s tím žádná náhrada škody nebude poskytnuta. Na podkladě žalobcem včas podaného odvolání byla věc postoupena k rozhodnutí řediteli Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, který svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], žalobcovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí žalobce dne [datum] napadl správní žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě, kterou se domáhal zrušení předmětných rozhodnutí nadřízených služebních funkcionářů. Krajský soud v Ostravě poté, co mu dne [datum] bylo zasláno vyjádření ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje k podané žalobě spolu s požadovaným správním spisem, svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne [datum] zrušil s odůvodněním, že v řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a že dosud shromážděné podklady a ani na nich vystavěná argumentace neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že žalobce neutrpěl služební úraz a že mu bezpečnostní sbor neodpovídá za škodu. Proti uvedenému rozsudku podal ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jako nedůvodná zamítnuta s poukazem na Krajským soudem v Ostravě po právu učiněný závěr o nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, neboť mechanismus, v jehož důsledku se u žalobce projevila akutní bolest zad, by mohlo osvětlit jen odborné vyjádření, případně znalecký posudek, který doposud v předmětné věci vypracován nebyl. Ačkoliv Nejvyšší správní soud v závěru písemného odůvodnění svého zamítavého rozsudku výslovně uvedl, že pro služebního funkcionáře je v dalším řízení závazný právní názor vyslovený soudy ve správním soudnictví, ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], toliko s poukazem na doporučení své poradní komise odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne [datum] opětovně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalobce dne [datum] opětovně podal správní žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který poté co dne [datum] obdržel vyjádření ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje k podané žalobě spolu s požadovaným správním spisem, svým rozsudkem ze dne [datum] rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne [datum] znovu zrušil s poukazem na nedostatečně zjištěný skutkový stav a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje následně svým rozhodnutím ze dne [datum] zrušil rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne [datum] a věc mu vrátil k novému projednání s doporučením nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Usnesením ze dne [datum] náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ustanovil pro dané správní řízení znalcem [příjmení] postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, kterému uložil vypracovat znalecký posudek stran posouzení žalobcem dne [datum] utrpěného úrazu a s ním spojených následků. Požadovaný znalecký posudek byl vypracován dne [datum] se závěrem, že předpokládanou subluxaci sakroiliakálního skloubení vlevo lze považovat za důsledek úrazového mechanismu působícího při špatném došlápnutí při chůzi na chodníku dne [datum], ale že následné potíže žalobce byly důsledkem již u něj přítomného chronického degenerativního onemocnění páteře, tedy onemocnění obecného, a nikoliv způsobeného úrazovým mechanismem při výkonu služby. [příjmení] ředitele Krajského ředitelství police Moravskoslezského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru proto již výše zmíněným rozhodnutím ze dne [datum] s konečnou platností rozhodl, že zranění, které žalobce utrpěl dne [datum], je úrazem služebním a že následkem toho má žalobce nárok (pouze) na náhradu za ztrátu na služebním příjmu za dobu služební neschopnosti od [datum] do [datum] ve výši [částka]. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl uplatněn u Ministerstva financí dne [datum]. Protože Ministerstvo financí dospělo k závěru, že není příslušné pro vyřízení předmětného nároku, postoupilo uvedenou žádost jednak Ministerstvu vnitra, pro část nároku týkající se vlastního správního řízení, a Ministerstvu spravedlnosti, pro část nároku týkající se řízení před správními soudy, a o této skutečnosti žalobce vyrozumělo přípisem ze dne [datum]. Reakce se žalobci dostalo pouze ze strany Ministerstva vnitra, které se svým dopisem ze dne [datum] žalobci omluvilo za nedodržení zákonných lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí v § 175 odst. 5 a v § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a dále mu sdělilo, že s ohledem na způsob odškodňování, kdy řízení před správními orgány i soudy má být dle závěrů ustálené judikatury posuzováno a odškodňováno jako jeden celek, nemůže být ze strany Ministerstva vnitra posouzena a že příslušným k tomu je pouze Ministerstvo financí jako ústřední orgán státní správy.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po právní stránce posoudil zejména podle § 13, § 31a, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“), a s ohledem na soukromoprávní povahu nároku, který byl předmětem posuzovaného řízení, na než tak rovněž dopadá čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod [číslo] Sb. (dále jen„ Úmluva“), který v poměrech České republiky dále rozvádí § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, shledal celkovou délku posuzovaného řízení nepřiměřenou a uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou. Zdůraznil přitom, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících postupně před správními orgány a soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, tedy do celkové délky posuzovaného správního řízení započítat i délku řízení ve správním soudnictví. Protože soud prvního stupně žalovanou vznesenou námitku promlčení neshledal důvodnou a v rámci úvah o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění uzavřel, že v posuzované věci pouhé konstatování porušení práva nelze považovat za dostačující formu zadostiučinění za žalobci přivozenou nemajetkovou újmu, zabýval se dále právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění, které by bylo možné shledat způsobilým kompenzovat nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. V této souvislosti kromě délky trvání předmětného řízení považoval za nutné zvlášť přihlédnout ke specifické povaze řízení, které je sice ve smyslu ustálené judikatury třeba považovat za jeden celek, fakticky však sestává z vlastního správního řízení a dvou samostatně vedených soudních řízení před správním soudem, dále pak ke skutkové a právní složitosti posuzovaného řízení, jež je vlastní všem řízením, jejichž předmětem je posuzování pracovních (služebních) úrazů, tedy okolnostem shodně redukujícím míru utrpěné nemajetkové újmy, a dále k zjevně zvýšenému významu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť dle ustálené judikatury je mimo jiné u svou povahou pracovněprávních řízení předpokládán zvýšený význam řízení pro poškozeného, tedy okolnosti, která naopak míru nemajetkové újmy zvyšuje. Protože je možné za každý rok trvání řízení uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídající částce [částka], a to s výjimkou prvých dvou let řízení, za které lze přiznat částku pouze v poloviční výši, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obecná základní výše peněžité náhrady nemajetkové újmy, která slouží jako výchozí hodnota pro následnou individualizaci uvedené náhrady pomocí kritérií předvídaných v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, v daném případě činí [částka]. Tuto částku následně snížil z důvodu popsané specifičnosti posuzovaného řízení o 20 % a z důvodu jeho složitosti o dalších 25 % a naopak s odkazem na zvýšený význam řízení pro žalobce navýšil o 10 %. Takto soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma odškodnitelná přiznáním finanční náhrady ve výši [částka]. Kromě toho soud prvního stupně zavázal žalovanou, aby žalobci zaplatila též jím požadovaný zákonný úrok z prodlení, jenž rovněž shledal nárokem důvodným, a to s implicitním odkazem na ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., § 14 OdpŠk a judikaturními závěry Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že poškozený má právo, aby mu žalovaná spolu s částkou odpovídající oprávněné výši náhrady za utrpěnou nemajetkovou újmu zaplatila též zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po marném uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty určené k mimosoudnímu projednání uplatněného nároku až do okamžiku zaplacení oprávněně nárokované částky. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který podle jeho názoru byl v řízení zcela procesně úspěšný, přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

5. Proti zamítavému výroku (výrok II) a akcesorickému nákladovému výroku (výrok III) rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, neboť i nadále trvá na přisouzení požadované náhrady nemajetkové újmy v celé jím uplatněné výši. Domnívá se, že soud prvního stupně vlivem nesprávného právního posouzení chybně stanovil obecnou základní výši nemajetkové újmy a tuto následně chybně redukoval s poukazem na kritéria, která podle jeho názoru nebylo možné na daný případ aplikovat. Pokud soud prvního stupně shledal, že v jeho případě lze význam posuzovaného řízení považovat za zvýšený, měl při stanovení obecné základní výše nemajetkové újmy bez dalšího vycházet z částky [částka] za každý rok trvání řízení, s výjimkou prvých dvou let, za které je standardně přiznávána náhrada jen v poloviční výši. Ostatně tímto způsobem žalobce kvantifikoval svůj žalobní požadavek již v žalobě. To, zda jím oznámený úraz bude shledán úrazem služebním, totiž považoval za podstatné nejen pro posouzení s tím související náhrady za ztrátu na služebním příjmu po dobu pracovní neschopnosti, ale hlavně proto, že v souvislosti s nepříznivými zdravotními následky, které byly vyvolány předmětným úrazem, byl rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne [datum rozhodnutí], č. j. R [číslo], propuštěn ze služebního poměru pro pozbytí potřebné zdravotní způsobilosti. Výsledek posuzovaného řízení byl tedy klíčový pro zhodnocení eventuálně v úvahu přicházejících dalších nároků na náhradu škody, které podle § 101 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů náleží tomu, kdo utrpěl služební úraz. Připomněl, že obecně u všech pracovněprávních sporů, které se sporům ze služebního poměru v řadě ohledů podobají, je judikaturou přiznáván vyšší význam pro poškozeného. Je-li tomu tak, pak podle názoru žalobce uvedená skutečnost nutně musí být zohledněna již při stanovení obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy, a to právě tím, že za základ pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění bude vzat horní limit Nejvyšším soudem dovozeného intervalu částek, z nichž by se při určování výše přiměřeného zadostiučinění mělo v poměrech České republiky vycházet. Žalobce má za to, že takto stanovená obecná výše nemajetkové újmy by dále neměla být jakkoli snižována, zcela jistě nikoli z důvodů, které soud prvního stupně akcentoval v napadeném rozhodnutí. Posuzované řízení totiž nebylo nijak výjimečně skutkově či právně složité. Jednalo se o běžný případ služebního úrazu. Žalobce nemíní složitost předmětného řízení jakkoliv bagatelizovat, jistě se nejednalo o triviální záležitost, avšak má za to, že svou povahou nikterak nepřekročilo hranice běžného standartu. Za takové situace nebylo třeba kritérium složitosti řízení na daný případ aplikovat, neboť standardní složitost posuzovaného řízení se ve výsledku do hodnocení obecné základní výše nemajetkové újmy žádným způsobem neprojeví, z tohoto důvodu nedochází ani ke zvýšení, ani ke snížení zmíněné částky. Žalobce se dále domnívá, že v daném případě nebylo na místě ani snížení obecné základní výše nemajetkové újmy s poukazem na soudem prvního stupně zmíněnou specifičnost posuzovaného řízení, jež by měla plynout z toho, že věc byla opakovaně projednávána před správními soudy. K tomu by nedošlo, pokud by napadená rozhodnutí nadřízených služebních funkcionářů nebyla opakovaně shledána nepřezkoumatelnými. Nelze přitom pominout, že za situace, kdy by se služební funkcionář řídil závazným právním názorem vysloveným správními soudy v pořadí prvém řízení, které bylo v posuzované věci vedeno, pak v pořadí k druhému takovému řízení by již dojít nemuselo. Žalobce se tedy domnívá, že ani z tohoto důvodu nebylo na místě obecnou základní výši nemajetkové újmy jakkoli snižovat. S odkazem na shora uvedené proto žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že i ve zbylém rozsahu bude žalobě vyhověno a žalobci bude přiznána plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů, jež bude zahrnovat též náhradu příslušné výše DPH, jejímž je právní zástupce žalobce registrovaným plátcem.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný, jímž žalobci byla přiznána adekvátní výše finanční náhrady za jím utrpěnou nemajetkovou újmu. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal oba napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté shledal odvolání žalobce zčásti důvodným.

8. Soud prvního stupně žalobcem zpochybňované právní posouzení věci zcela správně založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení a správně uzavřel, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (shodně s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) garantuje mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny základních práv a svobod bez zbytečných průtahů) a že garance tohoto práva se vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, která splňují kritéria stanovená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) - 1. jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2. toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu, 3. právo nebo závazek, o který se v daném případě jedná, je civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Na podkladě hodnocení zmíněných kritérií konstruovaných judikaturou ESLP jakožto podmínky možné aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze mít přitom o soukromoprávní povaze posuzovaného správního řízení jakékoliv pochybnosti. Posuzované řízeni, jak v napadeném rozhodnutí přiléhavě zmínil soud prvního stupně, mělo ve své podstatě charakter řízení pracovněprávního, jež bylo projednáváno ve správním řízení jen s ohledem na specifičnost služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pro kterou právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, byly upraveny speciální hmotněprávní úpravou zakotvenou v již zmíněném zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na právní posouzení žalobcem v tomto řízení uplatněného nároku bylo možné aplikovat závěry plynoucí ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), a při existenci nepřiměřené délky posuzovaného řízení žalobci přiznat odškodnění za jím tímto přivozenou nemajetkovou újmu, která se v takových případech presumuje na základě judikaturou ESLP dovozené vyvratitelné domněnky vzniku morální újmy, kterou není třeba dále prokazovat (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odstavec [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, s. 12 a násl.).

9. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom bezpochyby vyplývá, že v posuzovaném řízení došlo k neodůvodněným průtahům, a tedy i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, a že se v dané věci nejedná o případ, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat toliko některou z forem morální satisfakce. Nutno připomenout, že ani žalovaná tyto závěry nečiní spornými. Ostatně za nedodržení zákonných lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení se žalobci výslovně omluvila v souvislosti s mimosoudním projednáním v této věci projednávaného nároku a proti vyhovujícímu výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kterým žalobci byla přiznána náhrada nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, odvolání nepodala.

10. Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že při stanovení přiměřené výše finančního zadostiučinění je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení a že pro poměry České republiky považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, činí alespoň [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení této částky za prvé dva roky řízení na polovinu. Zmíněná částka je totiž považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). O jejím navýšení by přitom mělo být v zásadě uvažováno až tehdy, lze-li délku posuzovaného řízení hodnotit zcela zjevně nepřiměřenou (extrémní), popř. je-li již i sama délka vlastního kompenzačního řízení nepřiměřeně dlouhá (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1448/2009). Uvedené se však posuzovaného řízení netýká. Při délce trvání nejistoty žalobce ohledně výsledku posuzovaného řízení proto soud prvního stupně správně dovodil, že za situace, kdy při hodnocení nepřiměřenosti délky konkrétního řízení je třeba zásadně vycházet z celkové doby trvání řízení a v případech, kdy na posuzované správní řízení navazuje soudní řízení (ve správním soudnictví), obě řízení posuzovat jako jeden celek (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3246/2017 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4487/2017), základní obecná výše odškodnění - při respektování shora uvedených pravidel – odpovídá částce [částka].

11. Odvolací soud se však již neztotožňuje s postupem soudu prvního stupně při individualizaci žalobci způsobené nemajetkové újmy v závislosti na zjištěných okolnostech případu, tedy za použití kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Soudem prvního stupně zvolené kritérium specifičnosti posuzovaného řízení, pro které soud prvního stupně snížil zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy o 20%, totiž nenachází oporu v závěrech ustálené judikatury. Naopak, jak již bylo zmíněno výše, na posuzované řízení, byť zčásti probíhalo před správními soudy, je třeba pohlížet jako na řízení jediné a takto s ním také bez výhrad nakládat v souvislosti s případným odškodňováním újmy zapříčiněné nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce takového řízení. Taktéž nelze přisvědčit soudem prvního stupně učiněnému závěru o složitosti projednávané věci, jíž shora popsaný průběh posuzovaného řízení nenasvědčuje. Žalobce ve svém odvolání po právu namítá, že v posuzovaném řízení byl řešen svou povahou běžný případ služebního úrazu a že jeho složitost je proto třeba hodnotit jako standardní, nikterak nezvyšující, ale ani nesnižující předmětnou obecnou výši náhrady nemajetkové újmy. Nicméně podle názoru odvolacího soudu není namístě přehlížet existenci soudem prvního stupně pominutého, avšak judikaturou standardně aplikovaného kritéria, které bere v potaz to, na kolika instancích byla věc projednávána. Tímto kritériem je zohledňována skutečnost, že délka řízení je prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumné instanci. Byla-li věc projednávána ve třech a více stupních, je s tím ustálenou judikaturou spojováno snižování obecné základní výše nemajetkové újmy (k tomu srovnej např. bod IV. písm. a) Stanoviska), minimálně v odvolacím soudem aplikovaném rozsahu 20%. Zohlednění množství instancí, před nimiž bylo posuzované řízení vedeno, však nutně musí být doprovázeno úvahou, z jakého důvodu byla věc projednávána na více stupních, zda z důvodu složitosti řízení anebo z důvodu procesních pochybení věc projednávajících nižších instancí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011), tedy jinak řečeno úvahou, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení taktéž zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2951/2021). Jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení se zásadním způsobem negativně podíleli věc vyřizující nadřízení funkcionáři Policie ČR, jejichž rozhodnutí byla správními soudy opakovaně rušena pro nepřezkoumatelnost, podruhé dokonce i pro zjevné nerespektování závazného právního názoru, odvolací soud považoval za potřebné tuto skutečnost v rámci předmětného hodnocení zohlednit naopak navýšením zmíněné obecné výše nemajetkové újmy o 10%. Konečně v dané věci zcela jistě nebylo možné vynechat kritérium zohledňující význam řízení pro poškozeného. V tomto směru se již odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně o vhodnosti užití uvedeného kritéria na modifikaci předmětné obecné základní výše nemajetkové újmy vycházející ze skutečnosti, že ustálená judikatura přiznává (mimo jiné) řízením v pracovněprávních věcech typově zvýšený význam pro poškozeného. Jelikož žalobce srozumitelně a pro odvolací soud pochopitelně vyložil a zdůvodnil, že v jeho případě byl předmětný význam řízení subjektivně umocněn tím, že v posuzovaného řízení byla řešena otázka mající klíčový význam pro eventuální širší uplatnění nároků plynoucích z poškození zdraví při výkonu služby, považoval odvolací soud za přiměřené zhodnotit uvedené kritérium navýšením obecné základní výše nemajetkové újmy nikoli o soudem prvního stupně aplikované zvýšení obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy o 10 %, nýbrž o 20 % Odvolací soud proto dovodil, že okolnostem případu přiměřenou lze shledat finanční náhradu újmy v částce [částka]. Protože z tohoto titulu se již na podkladě pravomocného vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně žalobci dostalo peněžitého plnění v částce [částka], odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky [částka].

12. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též žalobcem požadovaný úrok z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, přiznal žalobci jím požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení právě od uvedeného data. Výše přisouzeného úroku přitom odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Ze všech shora uvedených důvodů tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený zamítavý výrok o věci samé změnil tak, že žalovanou zavázal, aby žalobci zaplatila ještě částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, tento výrok jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

14. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i když žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobci náleží právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

15. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši [částka], odměny právního zástupce žalobce za celkem 4,5 úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – žaloba, replika k vyjádření žalované ze dne [datum], písm. g) - účast na jednání konaném před soudem prvního stupně dne [datum], odst. 2 písm. c) – odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti ze dne [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ AT“), pěti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem [částka].

16. Náhrada nákladů odvolacího řízení sestává z odměny právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) – odvolání, písm. g) – účast na jednání odvolacího soudu, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT), dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka], tj. celkem [částka].

17. Žalobci byla proto z titulu náhrady nákladů řízení přiznána v souhrnu částka [částka].