25 Co 208/2024 - 81

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [datum] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [právnická osoba], identifikační číslo [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul]. [jméno a příjmení] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. května 2024, č. j. 7 C 66/2024-52, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 7 491 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 14. 12. 2023 učiněné žalovanou vůči žalobkyni je neplatné (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13 200 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud reprodukoval obsah žaloby a vyjádření žalované, podal přehled ve věci provedených důkazů a vysvětlil neprovedení dalších navrhovaných důkazů tím, že již z provedeného dokazování bylo možné učinit následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně byla zaměstnána u žalované od 19. 9. 2023 jako vedoucí prodejny [adresa], místo výkonu práce bylo v [název], [adresa]. Pracovní poměr byl stanoven na dobu určitou, zkušební doba nebyla sjednána. Žalobkyně obdržela okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 14. 12. 2023, a to z důvodů přesně vypsaných tak, jak je specifikováno shora. Žalobkyně s okamžitým zrušením pracovního poměru vyjádřila nesouhlas dopisem ze dne 2. 1. 2024, ke kterému se následně vyjádřila žalovaná dne 8. 1. 2024 tak, že setrvala na svých důvodech pro okamžité zrušení pracovního poměru. Okresní soud dále citoval ustanovení § 38 odst. 1 písm. a/, b/, § 55, § 60, § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „ZP“). Žalobkyni bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno do vlastních rukou v písemné podobě dne 18. 12. 2023, pracovní poměr by tak byl ukončen téhož dne. Žaloba byla u soudu podána dne 7. 2. 2024, tedy včasně v souladu s § 72 ZP. V okamžitém zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen jednoznačně skutkově identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinností, vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci – tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné (okresní soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014). Tedy – zjednodušeně řečeno – zaměstnavatel musí konkrétně takové chování zaměstnance, pro které s ním okamžitě ruší pracovní poměr, v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru popsat. Okamžité zrušení pracovního poměru je podle okresního soudu zcela výjimečným opatřením, dané opatření tak lze využít pouze za situace, kdy po zaměstnavateli již nelze požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával právě až do uplynutí výpovědní doby. Co se týká konkrétní skutečnosti, že zaměstnanci nebyli při nástupu proškoleni o bezpečnosti práce, k tomu okresní soud uvedl, že daný důvod není řádně vymezen, není specifikováno, kdy neměli být zaměstnanci řádně proškoleni, a především dále, zda nebyli proškoleni všichni zaměstnanci pobočky, popř. pouze někteří z nich. Co se týká docházky žalobkyně do zaměstnání, daný důvod je ve své podstatě na první pohled matoucí, když z daného důvodu není patrno, zda žalovaná namítala, že žalobkyně nebyla vůbec přítomna na pracovišti, popř., zda se pouze nezapisovala do docházkové knihy. Rovněž i tento důvod tedy okresní soud považoval za nedostatečně skutkově vymezený, když nelze dovodit jeho přesný význam. Sama žalovaná sdělila, že žalobkyně do zaměstnání chodila, mzda jí byla vyplácena, avšak problémem byla skutečnost, že si žalobkyně docházku nezapisovala, přičemž tato skutečnost mohla zapříčinit to, že by žalovaná nemusela dále fungovat jako zaměstnavatel na chráněném trhu práce, neboť žalovaná musí zasílat úřadu práce přehled docházky zaměstnanců. K tomu prvostupňový soud dodal, že k takové argumentaci nemohl přihlédnout, neboť samotný důvod nezapsání se do docházky by nepředstavoval sám o sobě zvlášť závažné porušení povinnosti a v případě, že by to žalovaná takto mínila, bylo třeba odkázat na příslušnou vnitřní směrnici ve spojení s dohodou uzavřenou mezi žalovanou a úřadem práce tak, aby bylo jasné, že žalobkyně o takové povinnosti věděla. Žalovaná však k danému důvodu v okamžitém zrušení pracovního poměru – tedy v listině, která je pro soud stěžejní, ničeho bližšího neuvedla.

3. Okresní soud dodal, že dané skutky bylo třeba podrobit přesnému popisu, neboť jak i zdůraznil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2023 pod sp. zn. 21 Cdo 180/2022 u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP je třeba vytýkaný skutek přesně popsat, aby byla možná jeho přesná individualizace – tedy je třeba uvést přesné údaje, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost tak měla být porušena, aby poté žalobkyně mohla na jednotlivé výtky přiléhavě reagovat. K dále uplatněnému důvodu, a to nevhodnému vedení podřízených zaměstnanců, kdy jednání žalobkyně mělo být opakovaně hrubé, nevhodné, ponižující, zadávané pracovní úkoly měly být v rozporu se zdravotním stavem zaměstnanců, její jednání mělo být úsečné, hraničící s šikanou, okresní soud uvedl, že ani tento důvod není dostatečně popsaný tak, aby mohly být naplněny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Bylo by totiž třeba dané jednání popsat s časovým a osobním vymezením, tedy, kdy se žalobkyně chovala hrubě, konkrétně jak a vůči komu. Dle názoru okresního soudu se tak nejednalo o dostatečné skutkové vymezení důvodu, který by zcela jistě zakládal předpoklad pro okamžité zrušení pracovního poměru. Daný důvod byl vymezen v obecné rovině a žalovanou uvedené nevhodné chování žalobkyně nebylo popsáno zcela konkrétně tak, aby mohla být posouzena jeho závažnost, resp. míra intenzity ve smyslu, zda se jedná o porušení povinností zvlášť hrubým způsobem či nikoliv. Rovněž i skutečnost, že pracovní asistentka ohodnotila jednání žalobkyně vůči osobám se zdravotním postižením jako nevhodné a ponižující, nesplňuje předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru, když ani tento důvod nebyl vymezen skutkově tak, aby byl odlišitelný od jiných jednání, neboť absentovalo jeho vymezení osobní i časové, přičemž popisované chování žalobkyně je vymezeno pouze v obecné rovině. Tento závěr je dle prvostupňového soudu i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který ve svém usnesení ze dne 18. 1. 2023 pod sp. zn. 21 Cdo 2618/2022 konstatoval, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v šikanózním jednání je třeba dostatečně skutkově vymezit, aby bylo zřejmé, vůči jakým osobám a jakým způsobem se měl zaměstnanec šikanózního jednání dopouštět a jaké konkrétní porušení pracovních povinností mu je kladeno za vinu.

4. Okresní soud tedy uzavřel, že důvody tak, jak byly popsány v okamžitém zrušení pracovního poměru, nenaplňují předpoklady pro využití § 55 odst. 1 písm. b/ ZP, a to ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu. Přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně byla zaměstnankyní – tedy slabší stranou, přihlédl i k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru je fakticky až tou nejzazší možností, jak ukončit pracovní poměr, proto je třeba mít na takovouto formu ukončení pracovního poměru vyšší nároky co do přesnosti důvodů v takové listině uvedených. V ZP sice není pojem „zvlášť hrubým způsobem“ jasně vymezen, žalovaná však řádně nespecifikovala důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, tudíž v daném případě není možno určit, zda žalobkyně mohla své povinnosti porušit zvlášť hrubým způsobem či nikoliv. S ohledem na nedostatečnou specifikaci důvodů okresní soud ani nemohl posoudit intenzitu případného porušení povinností žalobkyně, když dané skutky nebyly vymezeny časově, věcně a místně tak, aby byly zcela jednoznačné a nezaměnitelné. Z uvedených důvodů bylo žalobě vyhověno. Náhradový výrok opřel okresní soud o procesní úspěch žalobkyně ve sporu ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“), k čemuž připojil výpočet výše náhrady a vysvětlil nepřiznání části žalobkyní požadované náhrady.

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalovaná. Uplatnila odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. d/ OSŘ, neboť okresní soud neprovedl jí navrhované důkazy a nedostatečně tak zjistil skutkový stav. Konkrétně odvolatelka namítala, že měly být provedeny jí navrhované důkazy, např. svědeckými výpověďmi osob, které mohly potvrdit hrubé a ponižující jednání žalobkyně, e-mailovou komunikací apod. Okresní soud podle žalované nepostupoval objektivně a nezávisle, neboť předjímal výsledek řízení ve prospěch žalobkyně. Pochybnostem o nestrannosti nasvědčuje i odmítnutí provedení žalovanou navrhovaných důkazů. Žalovaná je přesvědčena, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru se žalobkyní dány byly. Prvostupňovým soudem použitá judikatura se vztahuje na jiné případy (požití nadměrného množství alkoholu zaměstnancem na pracovišti), kdy je zapotřebí konkrétní vymezení jednání. V posuzované věci však šlo o opakované a dlouhodobé porušování pracovních povinností žalobkyní, které ve svém souhrnu dosáhlo zvlášť závažné intenzity. Žalovaná jako zaměstnavatel na chráněném trhu práce již nemohla tolerovat hrubé, nevhodné a ponižující jednání žalobkyně vůči podřízeným – osobám se zdravotním postižením. Žalovaná byla povinna tyto osoby chránit a na základě jejich stížností nemohla jednání žalobkyně nečinně přihlížet. Ostatně činnost žalované podléhala v tomto směru pravidelným kontrolám ze strany příslušného inspektorátu práce. Specifické postavení žalované jako zaměstnavatele na trhu práce okresní soud nijak nezohledňoval a vůbec nepřihlédl k důvodům, pro které žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Žalovaná z podrobně rozvedených důvodů, na něž odkázala i při ústním projednání věci v odvolacím řízení, navrhla rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta.

6. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jej potvrdit. Znovu uvedla, že jí žalovaná nevytkla za celou dobu jejího pracovního působení u žalované ničeho, a to ani ústní formou, ani formou písemnou. Žalobkyně při výkonu práce dělala vždy vše dle pokynů žalované a žalovaná neměla nikdy s žádným jednáním žalobkyně problém. Žalobkyně dále citovala § 55 odst. 1 ZP a výňatky z judikatury, přičemž zdůraznila, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být ve smyslu § 60 ZP řádně odůvodněno, a to s odkazy na příslušné paragrafy, a důvody okamžitého zrušení nemohou být dodatečně měněny. Žalobkyně se nikdy při výkonu práce nechovala nezodpovědně a nezanedbala své pracovní povinnosti. Důvody, na kterých žalovaná okamžité zrušení pracovního poměru postavila, se ani zdaleka nepodobají typům jednání, které lze za zvlášť hrubé porušení povinnosti objektivně považovat. Ke stejnému závěru ohledně nenaplnění zvlášť hrubého porušení povinností žalobkyně pak pochopitelně došel i prvostupňový soud. Odvolatelka pak v podstatě přiznává, že jí vymezené důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru jsou zcela neurčité, když v textu odvolání sama uvádí, že „důvody zrušení pracovního poměru byly dány zhruba následovně ….“. Za nedůvodné měla žalobkyně rovněž odvolací námitky procesního charakteru. Vyslovení předběžného právního názoru soudem není v rozporu s procesním předpisem a v neprovedení navrhovaných nadbytečných důkazů nelze spatřovat založení nerovnosti mezi účastníky.

7. Po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

8. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na věcně správné a přiléhavé odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud plně odkazuje a k odvolacím námitkám žalované zaujímá následující stanovisko.

9. Podle ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

10. Podle ust. § 60 ZP v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

11. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkami žalované procesního charakteru – tedy, že prvostupňový soud porušil zásadu nestrannosti sdělením předběžného právního náhledu na věc a neprovedením žalovanou navrhovaných důkazů. Těmto námitkám odvolatelky však nepřisvědčuje. Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se podle ustálené judikatury neprosazuje toliko v těch procesních situacích, na něž pamatuje ust. § 118a OSŘ. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a jeho usnesení ze dne 29. 3. 2011 pod sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Zákon stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Zákon jasně sděluje, že účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Sleduje se tak důsledně zásada, že právní kvalifikace skutkových okolností, tvrzených účastníky před soudem prvního stupně, je věcí soudu. Nelze připustit, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v právní kvalifikaci svých vztahů (srov. Bureš, J., Drápal, L.: Občanský soudní řád I, II, Komentář, C. H. Beck 1. vydání, 2009, s. 825 - 836). Sdělil-li tedy prvostupňový soud účastníkům svůj právní náhled na posuzovanou věc, pak se z jeho strany o žádné porušení předpisů nejednalo.

12. Odvolací soud nepřisvědčuje ani námitce odvolatelky, že provedené dokazování zůstalo neúplné v důsledku neprovedení jí navrhovaných důkazů. K tomu odvolací soud uvádí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 OSŘ). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze vysvětlit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, je neupotřebitelný. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). Neprovedení navrhovaných důkazů by měl soud vysvětlit podle ust. § 157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku. V posuzované věci okresní soud v souladu s ust. § 157 odst. 2 OSŘ odůvodnil neprovedení dalších navrhovaných důkazů nadbytečností a neupotřebitelností. Jedná se o odůvodnění stručné, podle přesvědčení odvolacího soudu však zcela dostatečné. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007) by však nedostatečné odůvodnění neprovedení důkazů mělo důsledky pouze tehdy, pokud by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – tedy, pokud by navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Ale o takový případ se v posuzované věci nejedná. Žalovanou navrhované důkazy by totiž nemohly přinést skutková zjištění, umožňující jiné právní posouzení věci. Odvolatelka ostatně ve svém odvolání neuvádí, které konkrétně jí navrhované důkazy by mohly vést k jiným skutkovým závěrům. Jedná se tak o důkazy pro rozhodnutí věci neupotřebitelné, nadbytečné. Právní posouzení věci – tedy nosný důvod vyhovění žalobě by totiž i v případě provedení žalovanou navrhovaných důkazů nadále obstál. Ze stejných důvodů pak neshledal za potřebné doplnit dokazování ani odvolací soud.

13. K porušení zásady rovnosti procesních stran tedy nedošlo a odvolací soud proto neměl za zjištěný a právně obhajitelný důvod pro zrušení přezkoumávaného rozsudku podle ust. § 219a odst. 1 písm. a/ OSŘ a pro vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a/ OSŘ.

14. Prvostupňový soud nepochybil ani při rozhodování o meritu věci. Aplikoval správně rozhodná zákonná ustanovení a vycházel z judikatury, kterou nelze považovat za nepřiléhavou. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 ZP byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován. Jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013). U důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace; je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).

15. K otázce stanovení pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích po 31. 12. 2013 pak judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění /dále jen „o. z.“/). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ust. § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ust. § 18 ZP vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije. Výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ust. § 18 ZP vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popř. jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 50/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 3/2019, z recenzní judikatury potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021). Vyhodnocení písemnosti – okamžitého zrušení pracovního poměru datované dnem 14. 12. 2023 pak shora uvedeným kritériím zcela vyhovuje; není zde jednoznačně vymezeno, jaké konkrétní jednání je žalobkyni vytčeno a které předpisy měla žalobkyně svým jednáním porušit, obsah okamžitého zrušení tak vzbuzuje pochybnosti v tom smyslu, že vytýkané jednání by mohlo být zaměněno za jiné, popř. nepřípustně dezinterpretováno.

16. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ v obou jeho rozsudečných výrocích jako věcně správný potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, která se ubránila odvolání žalované a které tak přísluší plná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Náklady žalobkyně spočívají v odměně její advokátky za dva úkony poskytnuté právní služby po 2 500 Kč, tj. 5 000 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění /dále jen „AT“/), a to za sepis vyjádření k odvolání a za účast advokátky žalobkyně u jednání odvolacího soudu, dále ve dvou náhradách hotových výdajů k realizovaným úkonům právní služby po 300 Kč, tj. 600 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT), v náhradě cestovních výdajů v celkové výši (po zaokrouhlení na celé Kč) 1 291 Kč při použití osobního motorového vozidla za dohromady ujetých 174 km při cestě ze sídla kanceláře advokátky v [adresa] ke Krajskému soudu v Hradci Králové a zpět, průměrné spotřebě jí užitého vozidla dle doloženého technického průkazu 4,7 l/km a ceně za 1 litr paliva (nafta) 38,70 Kč – tj. 316,49 Kč, a amortizační sazbě za 1 km 5,60 Kč – tj. při ujetých 174 km ve výši 974,40 Kč (§ 13 odst. 5 AT) a v šesti náhradách za promeškaný čas po 100 Kč, tj. 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, 3 AT); celkem tedy (opět po zaokrouhlení na celé Kč) 7 491 Kč. Při stanovení místa a lhůty plnění se odvolací soud přidržel ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Poučení