25 CO 264/2022 - 107

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobců: a) [příjmení] [příjmení] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o [částka], k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 47 C 203/2021-89, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku [částka] (I) a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (II).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobci domáhali náhrady škody ve výši [částka] s tím, že je proti nim vedeno u Okresního soudu Praha – západ, sp. zn. [spisová značka] trestní stíhání, v rámci něhož jim bylo na podkladě usnesení Policie České republiky ze dne [datum] zajištěno osobní vozidlo v jejich vlastnictví, a to [příjmení] [jméno] [registrační značka] a bylo převezeno do skladovacích prostor Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vozidlo bylo žalobcům zajištěno po řadu let, ke zrušení zajištění došlo až usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], k faktickému předání vozidla žalobcům pak až dne [datum]. Žalobci mají za to, že zajištění předmětného vozidla bylo neúčelné, nadto došlo k překročení legitimní doby tohoto zajištění. Vozidlo neměli k dispozici více než osm let, nemohli jej používat, a za tuto dobu se snížila jeho hodnota o částku [částka]. Požadují proto škodu, představující objektivní snížení hodnoty vozu, přičemž k prokázání výše této škody předložili znalecký posudek.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila. Konstatovala, že, požadují-li uvedenou škodu žalobci z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. [spisová značka], že pokles časové ceny vozidla není z povahy věci škodou, neboť k poklesu ceny vozidla by došlo i při používání tohoto vozidla žalobci, a to ještě výrazněji. Žalovaná proto neshledává příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a titulem vzniku škody dle tvrzení žalobců, tj. nepřiměřené délky trestního řízení.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování vyšel z toho, že proti žalobcům je vedeno řízení u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. [spisová značka], v rámci něhož bylo žalobcům zajištěno jejich osobní vozidlo v jejich vlastnictví, a to dne [datum], přičemž ke zrušení tohoto zajištění došlo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], neboť zajištění trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, respektive zásah do práva žalobců na pokojné užívání majetku nesplňoval kritérium přiměřenosti. Vozidlo bylo žalobcům předáno dne [datum]. Vyšel též z toho, že předmětné zajištěné vozidlo ve vlastnictví žalobců bylo v době zajištění po celou dobu pravidelně každé tři měsíce servisováno. Znalec [jméno] [příjmení] ve svém posudku ze dne [datum] z oboru ekonomika, ceny a odhady motorových vozidel pak zkonstatoval, že pokles hodnoty vozidla za dobu od [datum] do [datum] představuje majetkovou újmu ve výši [částka].

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“), konkrétně § 1 odst. 1, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3 a § 15 odst.

2. Vyšel též s § 79g trestního řádu. Následně zkonstatoval, že zákon o odpovědnosti státu za škodu rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci, a to jednak nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup pak představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž se zpravidla jedná o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Zhodnotil dále, že v poměrech projednávané věci k zajištění předmětného vozidla žalobců jako náhradní hodnoty došlo dne [datum], a to v souladu s § 79g odst. 2 trestního řádu, posléze však zajištění vozidla bylo zrušeno pro neúčelnost s přihlédnutím k délce trvání trestního řízení, jež již nešlo shledat za dobou přiměřenou, tedy nikoliv pro nezákonnost rozhodnutí o zajištění vozidla. K závěru o nezákonnosti původního rozhodnutí o zajištění předmětného vozidla by totiž bylo možno dojít pouze tehdy, pokud by dané rozhodnutí bylo zrušeno či změněno pro nezákonnost příslušným orgánem, byť na základě řádného opravného prostředku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013). Soud prvního stupně tak uzavřel, že nelze učinit závěr, že by původní rozhodnutí o zajištění předmětného vozidla bylo rozhodnutím nezákonným, neboť z tohoto důvodu nebylo zrušeno ani změněno. Uzavřel dále, že v postupu policejního orgánu však neshledává ani nesprávný úřední postup, aniž by uvedené blíže odůvodnil a z tohoto důvodu tak není dána odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 věta první zákona o odpovědnosti státu za škodu. Pro naplnění objektivní odpovědnosti státu je totiž nutné, aby došlo k současnému splnění tří podmínek, a to existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi existencí nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu a vznikem škody. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že pro případ žalobců není splněn již prvý předpoklad pro naplnění odpovědnosti státu za škodu, a to odpovědnostní titul. Nadto soud též doplnil, že došlo-li poté, co bylo rozhodnuto dne [datum] o zajištění vozidla žalobců jako náhradní hodnoty k jeho znehodnocení, jedná se o časové znehodnocení, za něž žalovaná neodpovídá v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4973/2014. Nadto, jak bylo prokázáno, žalovaná si po celou dobu zajištění předmětného vozidla počínala s péčí řádného hospodáře a každé tři měsíce předmětné vozidlo pravidelně servisovala. Na podkladě shora uvedeného proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláškou č. 254/2015 Sb.

7. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadli žalobci. Připomněli, že jsou trestně stíháni a stát, jednající prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení jim v roce 2012 zajistil jejich majetek, mimo jiné, předmětný osobní automobil. Trestní řízení však v důsledku pochybení na straně státu nebylo doposud skončeno. Zajištění majetku, tedy i osobního vozidla bylo po osmi letech bez pravomocného rozhodnutí ve věci zrušeno a stát proto žalobcům osobní automobil vrátil. Zajištění majetku, ač na počátku proběhlo zákonným způsobem, se tedy později ukázalo být neúčelným a zbytečným, neboť stát nedokázal v rámci trestního řízení k ničemu zajištění využít a musel osobní automobil žalobcům vrátit. Důvodem uvedeného byla neschopnost orgánů činných v trestním řízení dodržet lhůty pro přiměřené trvání zajištění. Žalobci tak mají za to, že je zcela lhostejné, zda byla tato neúčelnost a zbytečnost vyvolána. Podstatné je, že je stát zbavil možnosti užívat majetek, zde osobní vozidlo, po dobu osmi let, aniž by toto zajištění stát k něčemu využil, naopak posléze musel žalobcům tento majetek vrátit. Neschopnost orgánů činných v trestním řízení postupovat zákonným způsobem je tak sama o sobě projevem nezákonnosti a projevem nesprávného úředního postupu. Během doby zbytečného zajištění výrazně poklesla hodnota zajištěného osobního automobilu. Žalobcům tedy byla vrácena nižší hodnota, než jakou stát zajistil. Je tak prokázán vznik škody i její výše, jakož i souvislost vzniku škody s nesprávným úředním postupem na straně státu. Sporné je pouze to, zda nese stát právní odpovědnost a je povinen uvedenou škodu nahradit. V tomto smyslu však soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Použil nesprávnou překonanou argumentaci a rozhodl v rozporu s již delší dobu ustálenou judikaturou. Formální zákonnost zásahu do práv k okamžiku vydání rozhodnutí nevylučuje povinnost státu k náhradě škody, pokud se později zjistilo, že zásah do práv nebyl účelný. Toto pozdější zjištění neúčelnosti zásahu, například formou pravomocného zproštění obžaloby, má účinky již od počátku zásahu bez ohledu na to, že tehdy byl dodržen formálně správný postup, nebo že se třeba důvodně zdál být takový postup věcně oprávněný. Odškodňovat se pak musejí následky již od počátku zásahu. V dané věci zajištění předmětného vozidla žalobců se stalo nezákonným tím, že nebylo k ničemu státem využito ani během dost dlouhé - osm let trvající doby a že trvání tohoto zajištění bez jakéhokoliv využití překročilo dobu, kterou bylo možno pokládat za legitimní. Proto také bylo soudem rozhodnuto o zrušení zajištění a vrácení předmětného automobilu žalobcům. Žalobci pak ani nesouhlasili s argumentací soudu prvního stupně rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4973/2014. Mají za to, že tento judikát na danou věc není případný. V rámci této věci totiž mohl vlastník s vozidlem nakládat a mohl se tak zcela vyhnout snížení jeho hodnoty. Žalobci ale se svým majetkem (vozidlem) nijak disponovat nemohli a neměli možnost jej prodat. Byl jim vrácen až po mnoha letech a znehodnocený. Jde proto o zcela odlišnou situaci. [příjmení] plynutím času bez zásahu státu, spočívajícím v nemožnosti s vozidlem nakládat, by totiž žádná škoda nevznikla. Nadto rozhodnutí, na něž soud prvního stupně poukazuje, je již překonané. Odpovědnost státu za ztrátu hodnoty zboží po dobu zajištění konstatoval Evropský soud pro lidská práva ve věci [právnická osoba], proti České republice, stížnost [číslo]. I tam bylo argumentováno tím, že ke snížení hodnoty by došlo tak jako tak v důsledku plynutí času bez ohledu na zajištění, avšak tribunál tuto logiku označil za vadnou. Žalobci pak v žádném případě nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení. Jednak je tento výrok soudu prvního stupně vadný a nezákonný, neboť rozhodnutí o meritu věci bylo výsledkem nesprávného právního posouzení prvostupňovým soudem a nadto bez ohledu na uvedené, mají za to, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení totiž jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který byl zákonem přímo zmocněn k tomu, aby v majetkových věcech za stát jednal. Za tím účelem dostává prostředky ze státního rozpočtu, náklady řízení na straně státu jsou tedy již hrazeny formou daní přes státní rozpočet. [obec] pracovníků Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je tedy již„ předplacen“ jiným způsobem než přes pravidla pro náhradu nákladů řízení podle o. s. ř. Jde tak o základní pravidla fungování správních orgánů, která jsou v konfliktu s obecnou úpravou nákladů řízení podle občanského soudního řízení a mají mít před nimi přednost. Jestliže by Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových měl dostávat náhradu nákladů řízení, byl by jediným státním orgánem, který dostává náhradu za náklady výkonu své základní činnosti, pro kterou byl zřízen, což by si vyžadovalo patřičné výjimečné zdůvodnění. Proto tento úřad nemůže požadovat náhradu nákladů řízení, neprokáže-li, že jde o výdaje nad rámec interních nákladů tohoto úřadu. Současně mají žalobci za to, že výrok o nákladech řízení je i v rozporu s dobrými mravy. Byl to stát, který prokazatelně žalobce poškodil tím, že je na osm let zbavil možnosti užívat majetek. Nebyl pak schopen využít toto zajištění k legitimnímu účelu v rámci trestního řízení, žalobci proto nemohli po osm let svůj majetek – osobní vozidlo zcela zbytečně užívat. Nadto stát žalobcům škodí i tím, že po dobu deset let tyto vláčí trestním řízením, prozatím bez jakéhokoliv výsledku. Nejsou to naopak žalobci, kteří by nějak ztěžovali postup trestního řízení, uvedené je totiž jednoznačně v důsledku neschopnosti a odborné nekompetence orgánů činných v trestním řízení. Žalobci proto mají za to, že z tohoto důvodu ve smyslu § 150 o. s. ř., a to bez ohledu na rozhodnutí o meritu věci, by soud žalované náklady řízení přiznat neměl. Závěrem žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

8. Posléze žalobci odvolání doplnili tak, že argumentuje-li soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí tím, že nedošlo k formálnímu rozhodnutí nazvanému„ zrušení“ původního rozhodnutí o zajištění, že tato argumentace není správná, neboť je již dávno překonána. V tomto smyslu odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/21. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že formální neexistence„ rozhodnutí zrušujícího rozhodnutí“ není překážkou pro odškodnění, pokud došlo ke zrušení zajištění. Závěrem tak shrnuli, že stát zajistil majetek žalobců pro účely trestního řízení, tento účel nedokázal nijak naplnit, proto rozhodl o vrácení předmětného majetku. Po dobu zajištění významně poklesla hodnota tohoto zajištěného majetku. Poukázali na to, že Ústavní soud deklaroval, že snížení hodnoty nezákonně zajištěného majetku je nutno odškodnit. Lze tak diskutovat o tom, zda zajištění majetku pro případ žalobců bylo zákonné či nezákonné. Zákonnost však nelze posuzovat pouze podle stavu tehdy (například, zdali v okamžiku obvinění existovalo důvodné podezření), nýbrž i podle zjištění ex post, například později se ukázalo, že obžalovaný je nevinen, ač původně proti němu bylo důvodné podezření. Pokud se dodatečně ukáže nedůvodnost rozhodnutí omezujícího práva dotčené osoby, zakládá to jeho nezákonnost od počátku, i kdyby tehdy došlo k vydání rozhodnutí postupem zákonným. Ani předpokládané splnění podmínek pro zajištění v okamžiku vydání usnesení policejního orgánu tak nezakládá zákonnost takového usnesení. V daném případě žalobců pak bylo prokázáno, že stát nedokázal zajištěný majetek (osobní vozidlo) nijak pro účely trestního řízení využít a musel ho vrátit. Zajištění tohoto majetku žalobců bylo zbytečné, a to z příčin na straně státu. Kdyby stát majetek vůbec nezajišťoval, byl by aktuální stav trestního řízení úplně stejný, jako je v současnosti, avšak žalobci by mohli po celou dobu svůj majetek užívat či zcizit. O tuto možnost však byli připraveni vadným postupem státu. Rozhodnutí o vrácení zajištěného majetku kvůli překročení legitimní doby zajištění majetku je tak samo o sobě deklarací nezákonnosti zajištění, a to od počátku, neboť se tím prohlašuje zbytečnost celého zajištění od počátku do konce. Žalobci tedy vychází z toho, že byly splněny podmínky pro vznik nároku na odškodnění.

9. Žalovaná se k odvolání žalobců vyjádřila tak, že s tímto nesouhlasí. Uvedla, že žalobci si předně měli ujasnit, z jakého odpovědnostního titulu se tvrzené škody domáhají. Z žaloby je totiž patrné, že za odpovědnostní titul považují nesprávný úřední postup České republiky, který dle jejich slov měl spočívat v nepřiměřené délce zajištění předmětného vozidla. V rámci odvolání však již argumentují nezákonností rozhodnutí o zajištění a nespecifikovanou judikaturou, která má bránit extrémnímu formalismu v otázce zrušení nezákonného rozhodnutí, jakož i nálezem Ústavního soudu, který řeší otázku nezákonnosti zajištění věcí pro případ, kdy byl naplněn odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí ve věci nezákonného trestního stíhání osoby obviněné z nedovoleného obchodování s vojenským materiálem. Nezákonnost rozhodnutí jako odpovědnostní titul však žalobci v rámci daného řízení nikdy neuplatnili a tento nemůže být nadto ani naplněn, neboť trestní řízení proti oběma žalobcům je nadále vedeno před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 14 T 41/2014. Skutečnost, že plynutím času pominuly důvody zajištění předmětného vozidla a v rozhodování odvolacího soudu ve věci zajištění převážil zájem nad ochranou vlastnického práva žalobců oproti zájmu na zajištění náhradní hodnoty pro účely trestního řízení, ještě nečiní z usnesení policejního orgánu o zajištění věci nezákonného rozhodnutí. Za zcela nepřípadné pak žalovaná považuje srovnání zajištěného vozidla v dané věci, nejprve s kontejnerem banánů a posléze s lístky do VIP lóže na Super bowl. Taková věc, respektive vstupenka na kulturní, společenskou či sportovní akci by totiž jen stěží mohla sloužit k účelu zajištění náhradní majetkové hodnoty v trestním řízení vedeném proti žalobcům. Nadto s každou zajištěnou věcí či majetkovou hodnotou stát v trestním řízení nakládá s péčí řádného hospodáře, přičemž ani v dané věci nedostatek péče o zajištěné vozidlo nebyl žalobci tvrzen, ani prokázán, tedy nemůže být ani odpovědnostním titulem. Závěrem žalovaná navrhla napadený rozsudek, včetně výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdit.

10. Odvolací soud na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanými osobami přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a posléze dospěl k závěru, že odvolání žalobců není opodstatněné.

11. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postupem dle § 120 o. s. ř., tj. na podkladě řádně provedeného dokazování, relevantní skutková zjištění a jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu. Jde-li pak o právní hodnocení věci, soud prvního stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění. I odvolací soud tak připomíná, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu jsou, jak konstatoval soud prvního stupně, 1) že příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či se dopustil nesprávného úředního postupu, 2) poškozenému vznikla majetková újma vyjádřitelná v penězích (škoda) a 3) tato majetková újma je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Naplnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení prokázáno, nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich, a pokud jen jeden z předpokladů není naplněn, odpovědnost státu za škodu není dána.

12. V dané věci je zjevné, že žalobci požadují pokles hodnoty osobního automobilu, který jim byl v rámci trestního řízení proti nim vedeného před Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. [spisová značka], zajištěn, posléze převezen do skladovacích prostor Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž ke zrušení tohoto zajištění došlo až usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum] a k faktickému předání osobního automobilu žalobcům dne [datum]. Žalobci tak mají za to, že k vrácení zajištěné věci (osobního automobilu) došlo po překročení legitimní doby zajištění, tedy zajištění této věci bylo neúčelné. Po dobu více než osm let žalobci vozidlo nemohli užívat a došlo ke snížení jeho hodnoty o [částka]. Ze spisu se podává, že žalobci svá tvrzení o nároku na náhradu škody nedoplnili ani přes poučení soudu prvního stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 47 C 203/2021-4. V rámci reakce na tuto výzvu o doplnění žaloby podáním ze dne [datum] uvedli, že nepožadují satisfakci nemajetkové újmy, nýbrž požadují náhradu škody způsobené tím, že žalovaná jim zajistila předmětné osobní vozidlo v jisté hodnotě a vrátila jim toto vozidlo v hodnotě o [částka] nižší. Po dobu více než osmi let byli žalobci zbaveni možnosti osobní automobil užívat a disponovat s ním, zajištění vozidla tedy bylo nepřiměřeně dlouhé. Zmínili nepřiměřenou délkou řízení, jež představuje nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení.

13. Správně se tak soud prvního stupně ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu, a to § 13 odst. 1 tohoto zákona, zabýval tím, zda je dán pro případ žalobců nesprávný úřední postup. Vyšel-li v souvislosti s uvedeným požadavkem žalobců z výkladu pojmu nesprávného úředního postupu, správně konstatoval, že výklad tohoto pojmu podávaného právní teorií a dle závěrů rozhodovací praxe soudů, vychází z toho, že se jedná o ty případy vzniku újmy (škody), které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než činností rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je proto porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to při takových, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak bezprostředně se v obsahu vydaného rozhodnutí neodrazí. Ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu je tak nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Za nesprávný úřední postup se totiž rovněž považuje porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nebyla-li tato zákonem stanovena. Dospěl-li však v daném případě soud prvního stupně k závěru, že pro případ žalobců, nejenže není dáno nezákonné rozhodnutí, ale především není dán ani nezákonný úřední postup, s tímto závěrem soudu prvního stupně odvolací soud nesouhlasí. V řízení bylo prokázáno, že v rámci trestního řízení vedeného proti žalobcům Policie České republiky usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], konkrétně policejní orgán Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, v souladu s § 79f trestního řádu a § 79e trestního řádu zajistil motorové vozidlo [příjmení] [jméno] [příjmení] 2.0 TDCi, [registrační značka] ve vlastnictví žalobců jako náhradní hodnotu, neboť nebylo lze zajistit finanční hotovost, přičemž skutečnosti nasvědčují tomu, že tento je výnosem z trestné činnosti. Následně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], bylo, mimo jiné, zajištění osobního automobilu jako náhradní hodnoty zrušeno, přičemž soud v této věci dospěl k závěru, že zajištění dané náhradní hodnoty nelze považovat za adekvátní a přiměřené, a to s ohledem na dobu, která od zajištění již uplynula. Soud v dané věci též zkonstatoval, že celková doba trestního řízení je nadále v současné době nepředvídatelná, přičemž zajištění majetku žalobců trvá již osm let, aniž by na tom nesli jakoukoliv vinu, a tedy nezbylo než uzavřít, že v daném případě zásah do práva žalobců jako stěžovatelů na pokojné užívání majetku v současné době již nesplňuje kritérium přiměřenosti a z hlediska ústavnosti nemůže obstát. Dosavadní délka trestního řízení je totiž nepřiměřeně dlouhá k tomu, aby opodstatňovala zásah do základního práva na majetek v rozsahu, v jakém bylo o zajištění majetku rozhodnuto. Je tak na místě jednoznačně uzavřít, že v daném případě důvod nepřiměřenosti zajištění předmětného vozidla ve vlastnictví žalobců v rámci trestního řízení, které doposud nebylo skončeno, lze považovat za naplnění nesprávného úředního postupu, neboť je zjevné, že dosavadní délka trestního řízení je nepřiměřeně dlouhá k tomu, aby opodstatňovala zásah do základního práva na majetek žalobců, přičemž orgány činné v trestním řízení již měly dostatek času na to, aby dosáhly provedení celého řízení a i završení případným zabráním zajištěného majetku žalobců, avšak doposud se tak nestalo a není zřejmé, zda a kdy se tak stane. Odvolací soud proto uzavírá, že, jedná-li se o naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, prvý z těchto předpokladů, a to nesprávný úřední postup, je dán. Byť se tedy soud prvního stupně následně nezabýval existencí dalších předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to zejména vznikem škody, jakož i příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalobců, poukázal na to, že u žalobců ke vzniku škody dojít nemohlo. Žalobci totiž žádají časové znehodnocení, za něž žalovaná odpovídat nemůže. V tomto smyslu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4973/2014.

14. Nutno připomenout, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Je pak třeba rozlišovat škodu na věci, respektive na majetku a škodu na zdraví. Za skutečnou škodou je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak výše řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Je zjevné, že žalobci vychází z předpokladu, že jim vznikla škoda ([částka]) tím, že v průběhu zajištění vozidla v jejich vlastnictví, tedy po dobu více jak osm let nemohli předmětné vozidlo užívat, ani jej zcizit, přičemž za tuto dobu se snížila jeho obvyklá hodnota. Pokles hodnoty vozidla pak byl v rámci řízení prokázán znaleckým posudkem znalce [jméno] [příjmení] ze dne [datum]. Otázkou tak zůstává, zda se tak stalo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení nebo z příčiny zcela jiné. Odvolací soud konstatuje v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4973/2014), že dle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Lze tak poukázat například na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 312/05 a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdp 1729/2013. Z uvedeného tak lze dovodit, že nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, spočívající v nepřiměřené délce zajištění předmětného vozidla žalobců lze považovat za příčinu poklesu obvyklé ceny tohoto vozidla pouze tehdy, pokud, nebýt této příčiny, k jejímu poklesu by nedošlo. Žalobci tedy svoji újmu (škodu) konstruují jako rozdíl mezi obvyklou cenou, kterou předmětné vozidlo, jež jim bylo zajištěno, toto vozidlo mělo v době zajištění a jeho obvyklou cenou v době, kdy jim bylo vráceno. Obvyklou cenou se však ve smyslu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, konkrétně § 2 odst. 1 tohoto zákona myslí cena, která by byla dosažena při prodeji stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je tedy určována poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s osobními vozidly. Žalobci tvrzený pokles obvyklé ceny předmětného vozidla je tak evidentně odvislý od poměru na daném trhu, který je na žalobci tvrzeném nesprávním úředním postupu orgánů činných v trestním řízení zcela nezávislý. Žalobci totiž nepožadují náhradu újmy (škody) za nemožnost užívání vozidla po dobu více jak osm let, nebo například za opravy všeho druhu předmětného vozidla či jinou skutečnou škodu. Nezbude proto než uzavřít, že k poklesu obvyklé ceny vozidla žalobců by došlo i bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu daného orgány činnými v trestním řízení, který proto nelze považovat za příčinu ve vztahu k újmě, kterou žalobci tvrdí.

15. Na podkladě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, byť se těmito otázkami dopodrobna nezabýval, je věcně správný, přičemž ani argumentace žalobců jako odvolatelů v rámci odvolání s poukazem na judikaturu soudů, zejména soudu Ústavního, není relevantní a odpovídající, neboť se dané věci netýká.

16. Jde-li pak o odvolací námitky žalobců stran nákladů řízení žalované, odvolací soud konstatuje, že argumentace žalobců v tomto smyslu není přijatelná. Stát (Česká republika) v řízení vystupuje jako účastník řízení a má proto právo na náhradu nákladů řízení, byl-li v řízení zcela úspěšný, jako každý jiný účastník občanského soudního řízení. Nic na tom nemění skutečnost, že byl zastoupen odpovídající organizační složkou. O případné neúčelnosti jím vynaložených nákladů by bylo lze uvažovat pouze pro případ zastoupení advokátem. K takové situaci v dané věci však nedošlo, stát jako nezastoupený účastník proto má právo na náhradu nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.

17. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek, včetně správného výroku o nákladech řízen dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v rámci odvolacího řízení plně úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které jí v této fázi vznikly. Náklady řízení žalované jako nezastoupeného účastníka představují 3 úkony po [částka] dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a dle § 89a exekučního řádu (vyjádření k odvolání žalobců, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání), tj. ve výši [částka].

Poučení