25 Co 280/2022- 155

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupeném advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech, č. j. 5 C 213/2022-59, ze dne 19. 9. 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 20 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 40 000 Kč od 6. 11. 2018 do 21. 7. 2022 (výrok II.), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 619,40 Kč (výrok III.) a dále žalovanému uložil povinnost doplacení soudního poplatku ve výši 600 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru uzavřenou dne [datum] mezi společností [právnická osoba] a žalovaným [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 5 200 Kč. Žalovaný však svůj závazek neplnil, ocitl se v prodlení. Žalobce rovněž požadoval zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení. Tato pokuta činila za období od 6. 11. 2018 do 8. 8. 2022 částku 54 840 Kč. Žalobce však požaduje smluvní pokutu 20 000 Kč. Pohledávka byla postoupena společností [právnická osoba] na společnost [právnická osoba], která ji postoupila žalobci. Soud měl v řízení za prokázánu aktivní legitimaci žalobce, a pokud jde o smlouvu, z níž žalobce dovozoval své nároky, pak tuto posoudil jako neplatné právní jednání ve smyslu § 588 o. z. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská dle ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, tedy spotřebitelé se nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Soud považuje dané jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., z toho důvodu, že dle obsahu smlouvy je zřejmé, že vedle poskytnuté částky ve výši 40 000 Kč měl žalovaný povinnost uhradit též poplatek ve výši 8 800 Kč za správu úvěru a ve výši 7 600 Kč za hotovostní výběr splátek, kdy tyto poplatky v součtu představují 41 % poskytnuté částky a společně s úrokem ve výši 11 200 Kč pak představují 69 % poskytnuté částky. Tuto výši odměny vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Soud považuje za zcela nepřiměřené, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za půjčené peněžní prostředky ve formě úroků víceméně přiměřenou, si navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak to bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celkové částky placené dlužníkem mají fakticky dosáhnout téměř částky poskytnuté. Takovéto jednání nemůže požívat právní ochrany odkazem na autonomii vůli, neboť autonomie vůle nemůže být bezbřehá. Sjednané vysoké poplatky takto specifikované nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel smlouvu neuzavřel. Vztah účastníků proto soud posoudil podle předpisů upravujících tzv. bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z., a žalobci přiznal právo na zaplacení částky 40 000 Kč. Nepřiznal právo na částku 20 000 Kč představující smluvní pokutu, neboť takto má akcesorickou povahu a ujednání o ní je existenčně závislé na závazku hlavním. Pokud jde o úroky z prodlení, soud vyšel z výzvy k úhradě, která byla dána k poštovní přepravě dne 13. 7. 2022. Do dispoziční sféry adresáta se dostala dnem 18. 7. 2022 a plněno mělo být ve lhůtě tří dnů, tzn. do 21. 7. 2022. Pokud tak žalovaný neučinil, dnem 22. 7. 2022 se ocitl v prodlení a je tedy povinen k úhradě úroku z prodlení dle § 1968, 1970 o. z. Co do zbývající části předmětu sporu byla žaloba zamítnuta, jak z výroku rozsudku pod bodem II. je patrno. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce měl úspěch v 55 % předmětu sporu, neúspěch ve 45 % předmětu sporu, tedy má právo na 10 % svých účelně vynaložených nákladů, tyto pak činí 1 619,40 Kč. Výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek odůvodnil soud ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

2. Proti rozsudku žalobce podal odvolání, a to dvěma samostatnými podáními, kdy odvolání ze dne 13. 10. 2022 směřoval proti výroku II., a odvolání ze dne 4. 10. 2022 proti výroku III. o náhradě nákladů řízení. V odvolání proti výroku II. uvádí, že soud prvního stupně nesprávně nepřiznal žalobci právo na úroky z poskytnutého úvěru ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. poté, co shledal celou smlouvu, tedy včetně ujednání o úrocích absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Namítá, že přinejmenším poplatek za hotovostní výběr splátek lze považovat za zcela samostatný nárok, jemuž odpovídá reálné plnění ze strany poskytovatele úvěru spočívajících ve vynaložených nákladech na zajištění služby. Tento poplatek nelze zahrnout mezi ostatní poplatky, které z širšího hlediska představují souhrnný úrok z poskytnutého úvěru. Nesprávnost právního posouzení spatřuje žalobce v tom, že pokud soud vyhodnotil výši úroků, tedy oněch ostatních nákladů, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrem za zjevně nepřiměřenou, a měl toto ujednání za absolutně neplatné, pak měl toto ujednání oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy nahradit určením úroku ve výši odpovídající ust. § 1802 o. z., tedy žalovaného zavázat k úhradě úroku ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka za příslušné období, tedy dle údajů z databáze časových řad ARAD ve výši 19,67 % ročně. Správnost takového postupu potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. Poukazuje dále i na rozhodnutí VS v Praze a rovněž i rozhodnutí soudu sp. zn. 64 Co 167/2021. Poukazuje dále i na ust. § 577 o. z., podle kterého, je-li neplatnost ujednání jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud změní rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Tento závěr je namístě dokonce i v případech, kdy se jedná o naplnění znaků tzv. lichevní smlouvy, kterážto situace ovšem ve zde projednávané věci zjevně nenastala. Žalobce tak uzavírá, že soud prvního stupně se odchýlil od zde prezentovaných závěrů plynoucích z právní teorie i rozhodovací praxe vysokých soudů, aniž by důvody pro tento odklon přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem v napadeném rozsudku vysvětlil. Dále uvádí, že při absenci smluvního ujednání, od jakého okamžiku se jistina úročí, odpovídá ekonomické a právní funkci úroků, že jím má být okamžik poskytnutí jistiny a úroková povinnost pak zanikne až při řádném a včasném zaplacení jistiny. Žalobce požaduje obvyklý úrok z poskytnutého úvěru ve výši 19,67 % ročně za celé období, po které žalovaný poskytnutý úvěr ekonomicky využíval. Soud prvního stupně dále nesprávně nepřiznal žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty. Obdobně jako ve vztahu k úrokům z poskytnutého úvěru se nesprávný závěr soudu o absolutní neplatnosti celé smlouvy promítl i do části rozhodnutí rovněž v plném rozsahu zamítavé, co se týká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Účastníci smlouvy jsou přitom ve své smluvní volnosti při sjednání sankcí k tíži spotřebitele omezeni přímo zákonem, a to ust. § 122 ZoSÚ. Smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, a rovněž celková výše smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Těmto omezením přitom předmětné ujednání zcela vyhovuje, smluvní pokuta byla přesně v zákonném limitu sjednána. Vzhledem k prodlení se žalobce domáhá částky 20 000 Kč coby poloviny poskytnutého úvěru. Smluvní pokuta představuje samostatnou pohledávku, a pakliže není uhrazena včas, vzniká další samostatný nárok. Ujednání o smluvní pokutě lze podrobit testu přiměřenosti pouze takovým způsobem, aby její výše odpovídala limitům dle ust. § 122 ZoSÚ. Navrhuje změnu napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. V odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení namítá, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že v žalobě byly uplatněny nároky se samostatným skutkovým základem, což je klíčová odvolací námitka. Žalobce v řízení uplatňoval nárok na vrácení plnění ze smlouvy o zápůjčce (pohledávka 1 ve výši 40 000 Kč ze zákonným úrokem z prodlení) a nárok z dohody o smluvní pokutě (pohledávka 2 ve výši 20 000 Kč). Protože byly v žalobě uplatněny nároky se samostatným skutkovým základem, je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, ale je nutno každou věc, tj. každý nárok, jež je předmětem řízení, posoudit samostatně. Je proto nutno zvážit míru úspěchu účastníků ohledně smluvní pokuty s příslušenstvím a ohledně jistiny s příslušenstvím odděleně a zároveň stanovit, zda a kdo má v každé z těchto věcí právo na náhradu nákladů řízení. Uvádí dále, že ve vztahu ke smluvní pokutě měl plný procesní úspěch žalovaný, nicméně straně žalované podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto jí je nelze přiznat. Ohledně náhrady nákladů řízení o uplatněném nároku na vrácení plnění ze smlouvy o zápůjčce, tj. pohledávce ve výši 40 000 Kč, mělo být soudem rozhodnuto podle § 142 odst. 2, neboť žalující strana měla ve věci úspěch v převážné části a má tak nárok na náhradu nákladů účelně na řízení vynaložených. Částka přisouzená žalobci činila 40 000 Kč a kapitalizovaný úrok ke dni 19. 9. 2022 581,92 Kč, tj. celkem 40 581,92 Kč, a v rozsahu této částky měl tedy žalobce procesní úspěch. Částka zamítnutá činila pouze 13 344,66 Kč. Žalobce měl prokazatelně procesní úspěch ve výši 75,25 % a neúspěch pouze v menším rozsahu, 24,75 %. Žalobci tedy měla být přiznána náhrada nákladů řízení o pohledávce 1 v rozsahu 50,5 %. S ohledem na celkovou výši nákladů v řízení před soudem prvního stupně nebude ani takto krácená náhrada zcela zanedbatelná. Soud nesprávně vyhodnotil míru procesního úspěchu účastníků. Míra procesního úspěchu žalobce byla totiž podstatně vyšší, než jak uvádí soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení. Odkazuje dále na přiložená usnesení Krajského soudu v Ostravě a odkazuje na zásadu legitimního očekávání účastníků. Navrhuje zrušení napadeného výroku.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v obou napadených částech včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, neboť účastníci soudu k jeho výzvě s tímto postupem nevyjádřili výslovně svůj nesouhlas. Odvolání nemá za důvodné.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutích jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588 o. z. z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v bodu 5 odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž pouze poplatek za správu úvěru, aniž by bylo zřejmé, za jaké konkrétní plnění má být placen, činil 8 800 Kč a poplatek za výběr splátek 7 600 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí více než polovinu poskytnuté částky (při sjednané době splácení 13 měsíců). K poplatku za výběr splátek pak nutno poznamenat, že jej lze stěží označit za službu dlužníku. Naopak jde o silný psychologický nástroj tlaku na dlužníka, a proto jde spíše o službu, jež je ve prospěch věřitele. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se možnosti oddělitelnosti ujednání o úrocích od dalšího obsahu smlouvy, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který v daném případě není nepřiměřený, nicméně žalobce požaduje zaplacení i dalších poplatků, které významně navyšují odměnu věřitele, a sjednáním takto vysokých nepřiměřených poplatků věřitel v podstatě obchází zákon, přičemž takové jednání, nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany.

8. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

9. Pokud žalobce odkazuje na rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 60/2021, pak odvolací soud podotýká, že má za to, že zde uvedené závěry nedopadají zcela na projednávanou věc. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovozuje, že pokud bylo shledáno neplatným ujednání o úrocích, pak jde o oddělitelnou část smlouvy. Nesouhlasí se závěry, že absolutní neplatnost smlouvy jako celku způsobuje ujednání o úročení a způsobu splácení úvěru, když dohodnutou výši úroku soud shledal jako nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí nezabývá zde vyjádřenými závěry odvolacího soudu o tom, že smlouvu nemá za neplatnou pouze z důvodu vysokého úročení, ale zejména ze způsobu, jakým věřitel svoji odměnu lstivě skryl do dalších poplatků, jež významně navýšily částku, jež byl dlužník povinen věřiteli splatit, a rovněž se nikterak nezabýval i dalšími zde uváděnými argumenty týkajícími se nemravnosti obchodu jako takového, když tento ve svých důsledcích způsobuje markantní nepřiměřenost práv a povinností účastníků, ani tím, že se takto zvyšuje podíl lidí padajících do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost a může mít i další negativní důsledky ekonomické a společenské. Odvolací soud proto znovu opakuje, že za nemorální považuje celkové jednání předchůdce žalobce při sjednávání smluv za takto nepřiměřených podmínek.

10. Jestliže tedy soud prvního stupně vztah účastníků posoudil dle ust. § 2991 a násl. o. z., je jeho postup správný. Žalobci přísluší vrácení poskytnuté jistiny včetně zákonných úroků z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně posoudil.

11. K podanému odvolání pak odvolací soud doplňuje, že není namístě ta část argumentace, jíž se žalobce domáhá úroku ve výši 19,67 % ročně jako úroku za poskytnutí peněžních prostředků. K tomuto nároku, který je vyjádřen v podaném odvolání, pak odvolací soud poukazuje, že nebyl předmětem žaloby. Z obsahu žalobních tvrzení a petitu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyplývá, že žalobce požaduje zaplacení částky 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a částky 20 000 Kč jako smluví pokuty (viz petit žaloby v oddíle G návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Rozhodování o úroku ve výši 19,67 % proto nebylo ani předmětem zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně.

12. Pokud pak jde o požadovaný nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč poukazem na ujednání ve smlouvě, pak odvolací soud poznamenává, že je-li smlouva absolutně neplatná, neplatným je i ujednání o smluvní pokutě. Nárok na její zaplacení proto není důvodný a i v tomto ohledu je tedy rozhodnutí soudu prvního stupně správné.

13. Rovněž námitky proti výroku o náhradě nákladů řízení uplatněné žalobcem v podaném odvolání nemá odvolací soud za důvodné. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil, že žalobce byl úspěšný v rozsahu 55 % předmětu sporu a neúspěšný v 45 % předmětu sporu a má tak právo na náhradu 10 % svých účelně vynaložených nákladů. Uvedl dále, že při zjišťování úspěchu ve věci rovněž vycházel z kapitalizovaných úroků z prodlení, jež byly předmětem žaloby ke dni 19. 9. 2022, tj. ke dni vyhlášení rozsudku, kdy vycházel z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2717/08. Žalobce v podaném odvolání pléduje pro to, aby o náhradě nákladů řízení ve věci výše vylíčené bylo rozhodnuto tak, jak uvedeno v jeho odvolání, tedy aby byl zvlášť posuzován poměr úspěchu ve věci přiznané jistiny a poměr úspěchu ve věci soudem nepřiznaného nároku na zaplacení smluvní pokuty, a to přesto, že se má jednat o nároky uplatněné jednou žalobou z jednoho úvěrového vztahu. Dovozuje, že byl-li v jednom z uplatněných nároků převážně úspěšný a byť i v druhém uplatněném nároku nebyl úspěšný vůbec, má v zásadě právo na náhradu nákladů řízení proto, že v případě neúspěchu není povinen žádné náklady úspěšnému žalovanému platit, neboť žalovaný nebyl advokátem zastoupen a žádné náklady mu tedy v souvislosti s řízením nevznikly. Odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a na ústavní nález v odvolání citovaný.

14. Odvolací soud nemá za přiléhavý zejména ani odkaz na nález Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010. Poukazuje v této souvislosti zejména na skutečnost, že z uvedeného vyplývá, že posuzování poměru úspěchu podle jednotlivých nároků bylo dáno tím, že v uvedeném případě šlo o spojení dvou věcí ke společnému projednání. Přiléhavé pro posuzovanou věc nejsou v této souvislosti ani závěry vyplývající z komentáře, na něž zde Ústavní soud poukazoval, neboť v komentáři Občanský soudní řád I. Komentář, I. vydání Praha: C. H. Beck 2009 je uvedená problematika řešená v souvislosti s posuzováním nákladů společného řízení, tj. řízení, v němž je projednáváno více sporů a odkazováno je zde zejména na náhradu škody na zdraví, kde je možno uplatnit několik různých nároků.

15. V projednávané věci žalobce uplatnil jednou žalobou peněžité nároky z jednoho tvrzeného právního vztahu, a to z tvrzené úvěrové smlouvy, již měl žalovaný uzavřít s předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Z této smlouvy se žalobce domáhal peněžitého plnění s tím, že má jít o nesplacenou jistinu, poplatky, úroky a smluvní pokutu.

16. Odvolací soud rozhodně nemůže dojít k závěru, že v případě smluvní pokuty jde o zcela jiný a zcela samostatný nárok oproti nároku na zaplacení jistiny, jejíž zaplacení mělo být utvrzeno smluvní pokutou. Smluvní pokuta je zásadně závazkem akcesorickým, tedy závislým na závazku hlavním. Odvolací soud tedy nemá za to, že by v projednávaném případě se jednalo o několik samostatných a samostatně posuzovatelných nároků, ale o jeden peněžitý nárok (byť složený z několika částek), který žalobce dle vylíčení v žalobě opřel o jeden právní vztah, a to tvrzenou uzavřenou úvěrovou smlouvu. Je zde i shodné skutkové vylíčení, které spočívá v tom, že svůj peněžitý závazek z tvrzené uzavřené úvěrové smlouvy dlužník neplnil a byl v prodlení, jež zapříčinilo nárok na smluvní pokutu sjednanou právě pro případ prodlení dlužníka s plněním dluhu. Nároky byly uplatněny jednou žalobou, a nešlo o nároky spojené podle § 112 o. s. ř.

17. Odvolací soud nadto podotýká, že i pokud by případně bez dalšího aplikoval závěry, v žalobcem předkládaných rozhodnutích, jednalo by se o čirý formalismus, který by vedl jednoznačně k naprosto nespravedlivému výsledku. Odvolací soud zdůrazňuje, že v dané věci jde o vztah spotřebitele a podnikatele, který navíc je podnikatelem v oblasti profesionálního vymáhání pohledávek (žalobce pohledávku odkoupil od původního věřitele). Pakliže by odvolací soud striktně bez bližšího posouzení okolností věci a bližší hlubší úvahy aplikoval (podle jeho názoru nesprávně žalobcem vykládaný) nález Ústavního soudu, pak by tento postup vedl k absurdnímu rozhodnutí. Žalobce se v podstatě domáhá toho, aby mu, přestože byl poměr jeho úspěchu v řízení jen částečný, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve větším rozsahu. Tento jím tvrzený nárok by ale byl dán v podstatě jen proto, že žalovaný nebyl v řízení zastoupen advokátem. Takový závěr ovšem dle odvolacího soudu by vedl k zjevné nerovnosti účastníků a znevýhodnění nezastoupeného účastníka. Nelze navíc přehlédnout, že to byl žalobce, resp. jeho právní předchůdce, kdo způsobil neplatnost smlouvy, v jejímž důsledku dosáhl jenom částečného úspěchu, ale přitom by nedůvodným požadavkem na oddělené posuzování míry procesního úspěchu u jednotlivých nároků navodil situaci, kdy by mu žalovaný měl hradit větší část nákladů řízení, přestože při společném posouzení by jeho procesní úspěch s náhradou nákladů v takové míře nemohl být spojen.

18. Krom výše uvedeného pak ještě odvolací soud podotýká, že právě skutečnost, že žalobce je profesionálním vymahačem pohledávek, může vést i k úvaze o tom, že by měl být k zastupování v soudním řízení vybaven vlastním aparátem, tedy by žalobci v případě i jeho úspěchu v řízení nemusela být náhrada nákladů řízení přiznávána. I v tomto duchu v minulosti bylo rozhodováno Ústavním soudem.

19. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaný povinen vracet to, co fakticky od předchůdce žalobce obdržel včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část úrokového příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.

Poučení