25 CO 309/2021-309

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova] [datum], [PSČ] [obec] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [právnická osoba], [anonymizováno] [číslo] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 857 833 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. srpna 2021, č. j. 11 C 137/2019-264 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 31 687 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně prvního žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 30 264,50 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně druhého žalovaného.

Odůvodnění

1. Okresní soud výše označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni uhradit žalobkyni částku 857 833 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 827 993 Kč od 9. 7. 2019 do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 29 840 Kč od právní moci rozsudku do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (bod I. výroku rozsudku okresního soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náklady řízení 1. žalovanému ve výši 187 937 Kč a 2. žalovanému ve výši 167 849 Kč, a to v obou výrocích do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám označených zástupkyň jednotlivých žalovaných (body II. a III. výroku rozsudku).

2. Po skutkové stránce okresní soud uzavřel, že pojištěnec žalobkyně pan [jméno] [příjmení] dne 9. 8. 2016 utrpěl zranění, u něhož bylo podezření, že bylo způsobeno jednáním neznámé osoby spočívající v tom, že při montáži regálových konstrukcí došlo z přesně nezjištěné příčiny k uvolnění pravé vidle retraku; padající vidle zasáhla poškozeného, který utrpěl rozsáhlé poranění hlavy. Věc pracovního úrazu [jméno] [příjmení] byla šetřena Policií ČR a byla dne 1. 3. 2017 odložena z důvodu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. V posuzované věci nebylo mezi účastníky sporné, že se v daném případě jednalo o montáž regálového systému na staveništi stavby„ [anonymizováno] [obec] [anonymizována tři slova]“, kdy objednatelem stavby byla [právnická osoba] a. s., jejím zhotovitelem pak firma [právnická osoba] Prvý žalovaný zde pracoval jako podnikající fyzická osoba na základě smlouvy uzavřené s 2. žalovaným a 2. žalovaný prováděl dílo na základě smlouvy o dílo pro firmu [právnická osoba] Předmětný vysokozdvižný vozík (tzv. ještěrku, jinak také pod označením retrak) obsluhoval a řídil 1. žalovaný. Sporné mezi účastníky pak nebylo ani to, že předmětný retrak předal 1. žalovanému k provozu 2. žalovaný – šlo o retrak funkční, po technické kontrole, způsobilý provozu, při školení v [obec] dne 11. 7. 2016 se příslušní pracovníci seznámili se všemi funkcemi i se zabezpečením vidlí tohoto stroje. Prvý žalovaný prováděl kontrolu retraku tak, jak bylo stanoveno v příručce. K nárazu vidlemi do nějaké překážky nedošlo, s ohledem na váhu vidle (68 kg) by byl náraz seznatelný na samotném retraku a cítili by ho i ti, kteří stavěli sloup. Celý postup montáže probíhal tak, že přímo pod vidlemi nikdo nestál. Předmětná pravá zdvižná radlice vysokozdvižného vozíku spadla z nezjištěných příčin. Z provedeného dokazování je zřejmé, že neexistuje popisová ani obrazová dokumentace z místa samého, ani předmětného retraku samotného. Znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], přibraný k podání znaleckého posudku v trestní věci pro přečin těžkého ublížení na zdraví poškozeného [jméno] [příjmení] Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie [územní celek], územní odbor [obec] – oddělení obecné kriminality, prohlížel pro účely zpracování posudku jiný vysokozdvižný vozík a jeho závěry nevycházejí z faktů o skutečném průběhu úrazového děje a stavu předmětného retraku před a po tom, co k pádu pravé vidle došlo. Tento znalec byl ustanoven Policií ČR, která nakonec věc sama odložila. Odpovědnost za stav předmětného retraku, který byl předán 1. žalovanému k provádění montáže, nepochybně nesl 2. žalovaný. Podle technického protokolu ze dne 4. 1. 2016 byl stroj bez závad. Oblastnímu inspektorátu práce pro [územní celek] a [územní celek] (dále jen„ OIP“) pak podle jeho zprávy podané z kontroly šetření pracovního úrazu [jméno] [příjmení] nepřísluší posuzovat, kdo úraz zavinil a ani v jaké míře; v rámci svých kompetencí OIP řeší objektivní odpovědnost zaměstnavatele za zaměstnance; tedy - co bylo porušeno ze strany zaměstnavatele. Ve zprávě z kontroly šetření pracovního úrazu [jméno] [příjmení] OIP uvádí, že příčinu pádu vidlice vysokozdvižného vozíku se nepodařilo zjistit. OIP v případě 1. žalovaného mu uložil pro spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce – konkrétně, že porušil § 101 odst. 4 zákoníku práce (tj. zajistit, aby jeho činnost a práce byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele) pokutu, jejíž výši tento úřad zvolil ve spodní hranici možného (konkrétně v částce 15 000 Kč). Při určení výše této pokuty správní orgán přihlédl k poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Za uvedený správní delikt bylo přitom lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, co bylo příčinou uvolnění a pádu pravé vidlice retraku, čím a kdo toto uvolnění zavinil. Druhému žalovanému pak OIP udělil totožnou pokutu za správní delikt na úseku bezpečnosti práce – konkrétně, že nevedl dokumentaci o informacích a pokynech, které mají a mohou mít vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, přičemž v příkazu o uložení pokuty bylo výslovně uvedeno, že nebylo zjištěno, že by tento nedostatek byl v přímé příčinné souvislosti se vznikem pracovního úrazu.

3. Po právní stránce okresní soud vycházel z ust. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) s tím, že nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce je dán pouze v tom rozsahu, v jakém zaviněné protiprávní jednání třetí osoby je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce; v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů bylo spoluzavinění pojištěnce, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetích osob (okresní soud k tomu zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze ČR dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 1/2004 s. 42). Spoluzavinění poškozeného v rozsahu 50 % ostatně připouští i žalobkyně a zohledňuje jej ve svém žalobním požadavku, kdy žádá pouze polovinu z těchto vynaložených nákladů. V souladu s ust. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“) okresní soud vzhledem k datu škodní události – 9. 8. 2016 věc, tj. naplnění předpokladu zaviněného protiprávního jednání třetí osoby včetně příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody, posoudil podle ust. § 2894 a násl. o. z. Prvostupňový soud dále citoval z přesně označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, zabývajícími se výkladem příčinné souvislosti a jejího přerušení. Uzavřel, že jen ze samotné skutečnosti, že 1. žalovaný byl OIP shledán vinným ze správního deliktu na úseku bezpečnosti práce, neobstojí tvrzení žalobkyně, že příčinou vzniku škody bylo spáchání tohoto správního deliktu 1. žalovaným. Jestliže vidlice spadla z nezjištěných příčin, nemůže být zmíněný správní delikt 1. žalovaného podstatnou příčinou vzniku škody na zdraví poškozeného. Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti podle okresního soudu je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. Okresní soud zopakoval, že v daném případě žalobkyně požaduje náhradu vynaložených nákladů na poskytnuté služby v souvislosti s újmou na zdraví pojištěnce [jméno] [příjmení], kterou jmenovaný utrpěl při pádu zdvižné pravé vidlice vysokozdvižného vozíku, k němuž došlo z nezjištěných příčin. Na základě zjištěného skutkového stavu je dle prvostupňového soudu nutno uzavřít, že bezprostřední příčinou vzniku této škody, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, je nepochybně právě uvedený pád pravé vidlice retraku, ke kterému ale nedošlo porušením právní povinnosti 1. žalovaným, zakládající odpovědnost podle ust. § 2894 a násl. o. z. Mezi porušením povinnosti na úseku bezpečnosti práce, respektive 1. žalovaným spáchaným správním deliktem a vznikem škody proto není vztah příčiny a následku. Okresní soud tak učinil závěr, že žalobkyní vynaložené náklady na léčbu jejího pojištěnce - poškozeného [jméno] [příjmení] nebyly vynaloženy v důsledku zaviněného protiprávního jednání 1. žalovaného. S ohledem na prokázaný skutkový stav tudíž zákonné předpoklady odpovědnosti 1. žalovaného ve smyslu ust. § 55 zákona nebyly naplněny, potažmo pak logicky nebyly naplněny ani dle ust. § 2914 o. z. u 2. žalovaného (z titulu dovozovaného ručitelského závazku 2. žalovaného za splnění platební povinnosti 1. žalovaným dle § 55 zákona /konkrétně z důvodu jeho nedostatečného dohledu/). O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ OSŘ“), vycházel přitom z procesního úspěchu obou žalovaných ve sporu. Konkrétní výpočet těchto nákladů pak prvostupňový soud podrobně rozvedl v bodech 55. a 56. odůvodnění jeho rozsudku; lhůtu k plnění a místo k plnění určil dle ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.

4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalobkyně. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) OSŘ. Nesouhlasila se závěrem soudu, že vynaložené náklady na léčbu poškozeného pojištěnce žalobkyně [jméno] [příjmení] nebyly vynaloženy v důsledku zaviněného protiprávního jednání 1. žalovaného. Poukázala na znalecký posudek soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] a jeho dodatku č. 1, v němž je jednoznačně uveden závěr, že pravá volná vidlice retraku nemohla být zajištěna ve své pracovní poloze. Žalobkyně uvedla, že 1. žalovaný prováděl práce na stavbě pro objednatele – 2. žalovaného s retrakem, který mu pro tyto účely 2. žalovaný předal. Prvý žalovaný měl povinnost před každým užitím retraku bezpečnost jeho provozu zkontrolovat, což neučinil. Tato povinnost pro něho vyplývala z příručky pro uživatele retraku; povinnosti v souvislosti se zajištěním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, vyplývající z této příručky, byly s odkazem na ustanovení § 349 zákoníku práce pro něho závazné. Následkem porušení této povinnosti byl pád nezajištěné vidlice do pracovního prostoru retraku. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že prokázala svá tvrzení, týkajících porušení povinností 1. žalovaného ohledně práce s nezajištěnou vidlicí, a to zejména zmíněným znaleckým posudkem, úředními záznamy o výpovědi 1. žalovaného - [jméno] [příjmení] a svědka [jméno] [příjmení] v souvislosti s vyšetřováním pracovního úrazu jejího pojištěnce na Policii ČR. Podle žalobkyně je významným důkazem nezajištění vidlice retraku právě její pád, když se Policii ČR nepodařilo zjistit příčinu pádu vidlice nárazem do jiné překážky, který by mohl způsobit její uvolnění či špatný technický stav. Právě pád vidlice je důkazem neprovedení kontroly ze strany 1. žalovaného, tedy negativní skutečnosti, kterou nemůže jinak doložit konkrétními důkazy. Prvý žalovaný podle žalobkyně neprokázal, že řádnou kontrolu retraku vykonával, přitom byl povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci stejně jako zaměstnavatel. Objektivní odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz je jedním z odrazů zvýšené odpovědnosti za zdraví a život zaměstnance. Do příslušných ustanovení pracovního práva se tak promítá zaručené právo zaměstnance na ochranu zdraví a uspokojivé pracovní podmínky, pod které jako součást patří ochrana bezpečnosti a zdraví při práci.

5. Žalobkyně dále uvedla, že 1. žalovaný nezajistil provádění prací na stavbě regálového systému bezpečným způsobem s ohledem na rizika možného ohrožení života a zdraví osob, které se při stavbě sloupů pohybovaly v nebezpečném prostoru při práci s retrakem. Zvolený způsob stavby sloupů regálového systému nebyl bezpečný s ohledem na zajištění bezpečnosti pracovníků a ochrany jejich zdraví při práci; byl v rozporu s českou státní normou. Právní závaznost dodržování povinnosti na úseku ochrany bezpečnosti a zdraví při práci upravených českou státní normou vyplývá s odkazem na § 349 odst. 1 zákoníku práce i pro 1. žalovaného. Vyjádřením manažera technické podpory [jméno] [příjmení] z firmy [právnická osoba] bylo prokázáno, že při stavbě stožárů se používá podpůrný nástroj využívající obou nosných vidlic. V průběhu stavby pak není ani žádoucí vstupovat pod břemeno. Instalace se provádí z boku, dostatečným počtem řádně poučených a proškolených osob v zajištěném prostoru pomocí kuželů, pásků apod. Prvý žalovaný neprovedl opatření, aby se pracovníci nenacházeli pod zavěšeným sloupem. Příkazem Oblastního inspektorátu práce pro [územní celek] a [územní celek] v [obec] ze dne 20. 10. 2016 č. j. 19848/8.30/16-3, byla 1. žalovanému uložena sankce za spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce, 1. žalovaný své pochybení uznal a příkaz se stal pravomocným dne 5. 11. 2016.

6. Z v řízení provedených důkazů podle žalobkyně vyplývá, že 2. žalovaný na vykonávanou pracovní činnost nedostatečně dohlížel a umožnil 1. žalovanému, aby prováděl stavbu sloupů regálového systému nebezpečným způsobem, tedy v rozporu s právně závaznými předpisy. Druhý žalovaný podle listiny - Zápisu o předání a převzetí staveniště ze dne 1. 8. 2016 odpovídal za zajištění podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci na pracovišti. Prvý žalovaný prováděl práce související s montáží regálového systému samostatně, ale současně i dle pokynů 2. žalovaného. Pokud by 2. žalovaný na 1. žalovaného dostatečně dohlížel, jak mu tuto povinnost stanoví ust. § 2914 věta druhá o. z., pak by nemohl připustit, aby tuto činnost 1. žalovaný prováděl v rozporu s předpisy na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Z Příkazu Oblastního inspektorátu práce pro [územní celek] a [územní celek] č. j. 20813/8.30/16-3 ze dne 4. 11. 2021 vyplývá, že 2. žalovaný neměl pokyny k organizaci práce a pracovní a technologické postupy, které se týkaly konkrétního staveniště a konkrétní stavby, podle nichž měla být pracovní činnost na uvedeném konkrétním pracovišti montáže bezpečně 1. žalovaným prováděna.

7. Žalobkyně ve svém odvolání shrnula, že dle jejího přesvědčení doložila, že mezi porušením právních povinností 1. žalovaným na úseku ochrany a bezpečnosti práce, zejména opomenutím kontroly zajištění vidlice retraku ve své pracovní poloze, a vznikem škody žalobkyně příčinná souvislost je. Prokázala též nedostatečný dohled 2. žalovaného na 1. žalovaného v souvislosti s dodržováním právně závazných předpisů na organizaci bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a opatření k předcházení rizikům na konkrétním pracovišti; její požadavek na zaplacení škody je tudíž oprávněný. Žalobkyně ze všech těchto uvedených důvodů navrhla rozsudek okresního soudu změnit tak, že její žalobě bude vyhověno. Totožný odvolací návrh pak odvolatelka učinila u veřejného odvolacího jednání.

8. Prvý žalovaný se ve vyjádření k odvolání s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jej potvrdit. Z provedeného dokazování podle něj jednoznačně vyplynul závěr, že náklady, které žalobkyně vynaložila na léčbu pana [jméno] [příjmení], nebyly vynaloženy v důsledku 1. žalovaným zaviněného protiprávního jednání. Bylo prokázáno, že bezprostřední příčinnou vzniku této škody byl pád pravé vidlice retraku, ke kterému nedošlo porušením právní povinnosti 1. žalovaného, zakládající odpovědnost podle § 2894 a násl. o. z. Proto zde neexistuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti na úseku bezpečnosti práce a vznikem škody. Žalobkyně má nejen povinnost tvrzení, ale i povinnost důkazní. Odvolatelka v soudním sporu neprokázala, kdo nesl odpovědnost za stav retraku, co bylo příčinnou uvolnění vidlice retraku, čím a kdo uvolnění zavinil. Žalobkyně nespecifikuje žádnou konkrétní povinnost, kterou měl 1. žalovaný porušit při zachování technologického postupu stavění sloupů. Znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nebyl 1. žalovanému nikdy předložen; je součástí spisu Policie ČR, která šetřila úraz [jméno] [příjmení] a zkoumala, zda nebyl spáchán nějaký trestný čin. Posléze dospěla k závěru, že žádný trestný čin spáchán nebyl. Závěry posudku považuje 1. žalovaný za nesprávné a za stejně nesprávný považuje postup znalce samotného, jež posudek podal. Ze znaleckého posudku nevyplývá, že by znalec zkoumal onen retrak, ze kterého spadla předmětná vidle. Policie ČR, která provedla ve věci rozsáhlé šetření, včetně vypracování znaleckého posudku, věc nakonec odložila. To by se jistě nestalo, kdyby bylo podezření, že se 1. žalovaný dopustil těžkého ublížení na zdraví.

9. K rozhodnutí příslušného oblastního inspektorátu práce (dále pod dříve přijatou zkratkou„ OIP“) 1. žalovaný uvedl, že se v něm zcela pomíjí pracovní postup při montáži ocelových konstrukcí i úrazový děj. Prvý žalovaný se proti rozhodnutí OIP nebránil; neznamená to ale, že se s ním ztotožnil. Navíc 1. žalovaný poukázal na neurčitost výroku daného rozhodnutí OIP - je v něm sice citováno ust. § 101 odst. 4 zákoníku práce, ale není zde uvedeno, čím konkrétně měl 1. žalovaný uvedené zákonné ustanovení porušit. Výše uložené sankce pak vypovídá o tom, že OIP nepovažoval porušení této povinnosti za důležité. Pokud ve svém příkazu OIP uvádí, že vidlice spadla z nezjištěných příčin, nemůže být tento správní delikt podstatnou příčinou vzniku škody na zdraví poškozeného. Prvý žalovaný poukázal na výslech svědka [jméno] [příjmení], který si pamatoval, že 1. žalovaný vysokozdvižný vozík kontroloval vždy před zahájením práce. Dále tento svědek potvrdil, že se v inkriminované době - po obědové pauze a po ní provedené opětovné kontrole pracovalo plynule, bez pauzy. V té době bylo již postaveno několik sloupů. Svědek [příjmení] potvrdil, že jednatel 2. žalovaného prováděl kontrolu. Stejně jako 1. žalovaný svědek [příjmení] uvedl, že poškozený [příjmení] nemohl dostat přímý zásah vidlí, vidle se zřejmě musela odrazit. Svědek si rovněž pamatoval, že poškozený [příjmení] někdy s vidlemi hýbal. Jednatel 2. žalovaného [jméno] [příjmení] potvrdil proškolení pracovníků, bezpečnost a ochranu zdraví při práci zaštiťovala [právnická osoba], která měla na stavbě svého bezpečnostního technika. Prvý žalovaný dodal, že žalobkyně se ve svém odvolání odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně na jeho usnesení pod sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, a na judikaturu Ústavního soudu - usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3312/16, a namítá, že 1. žalovaný neprokázal, že vykonal řádnou kontrolu retraku. Tvrzení žalobkyně však dle 1. žalovaného není pravdivé – 1. žalovaný retrak kontroloval. Své tvrzení pak prokázal výslechem svědka [příjmení], který pracoval na straně vlevo od levé radlice vysokozdvižného vozíku. Navíc o tom, že retrak před započetím práce 1. žalovaný kontroloval, svědčí i to, že vidlice retraku spadla až poté, co bylo (po obědové přestávce a po ní provedené kontrole) postaveno několik sloupů regálového systému. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by k úrazu poškozeného došlo zanedbáním kontroly stroje. U odvolacího jednání 1. žalovaný setrval na svém stanovisku k odvolání žalobkyně; dodal, že poškozený [jméno] [příjmení] v mezidobí zemřel.

10. Druhý žalovaný považoval rozsudek okresního soudu za správný a rovněž on jej navrhl potvrdit. Okresní soud podle něj v napadeném rozsudku věc zcela správně právně posoudil na základě provedeného dokazování, které vyčerpávajícím způsobem shrnul na straně č. 13 až 15 napadeného rozsudku, uvedl podstatné skutečnosti, ke kterým dokazování vedlo a učinil z něj závěry, obsažené na straně č. 15 až 18 napadeného rozhodnutí, jež se zjištěnou důkazní situací zcela korespondují. Žalobkyně v odvolání neuvádí, v čem spatřuje nesprávnost hodnocení důkazů, které důkazy soud posoudil nesprávně a v čem spočívá údajně nesprávné právní posouzení věci. Shodně jako ve svých podáních v průběhu řízení a dokazování před nalézacím soudem žalobkyně odkazuje zejména na znalecký posudek soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], resp. jeho dodatek č.

1. Uvedený posudek vypracovaný pro policejní šetření však nemůže bez dalšího sloužit jako znalecké zkoumání použitelné pro tento civilní spor. Nadto neobsahuje znalecky bez pochyb zjištěnou příčinu uvolnění pravé vidlice retraku, ani způsob jejího pádu a zásahu poškozeného [jméno] [příjmení] padající vidlicí. Úvahy znalce o možném technickém provedení a případných vadách zajištění vysokozdvižného vozíku nemohou obstát, neboť byly činěny po prozkoumání zcela jiného vysokozdvižného vozíku. Správné jsou podle 2. žalovaného závěry prvoinstančního soudu o tom, že znalec v předmětném posudku nevycházel z faktů o skutečném průběhu úrazového děje a o stavu předmětného retraku před i po pádu vidlice. Žalobkyně podle 2. žalovaného pomíjí, že 1. žalovaný negativní skutečnost jí tvrzenou vyvrátil. Bylo totiž prokázáno, že kontrolu vysokozdvižného vozíku 1. žalovaný prováděl velmi pravidelně, a to i v den předmětné nehody, bezprostředně vždy před započetím prací - a to nejen svědecky, ale lze to dovodit zcela nepochybně z doby provádění prací po jejich zahájení (konkrétně po obědové pauze), která by nemohla být tak dlouhá, jak je osvědčeno, kdyby byla vidlice retraku volná. V odvolání žalobkyně jí uváděné skutečnosti z důkazů provedených okresním soudem jednoduše neplynou. Okresní soud správně dovodil, že nelze adorovat existenci negativní skutečnosti žalobkyní tvrzené, neboť jednak byla vyvrácena svědeckou výpovědí svědka [příjmení], zejména však nebyly prokázány žádné skutkové okolnosti, které by potvrzovaly příčinnou souvislost mezi jednáním 1. žalovaného (včetně případného neprovedení kontroly retraku) a vznikem újmy, o níž je veden spor. Prvoinstanční soud v napadeném rozhodnutí zohlednil aktuální judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, a to právě k otázce přičitatelnosti následků, se kterými objektivně bylo možno počítat, a vyhodnocením provedených důkazů dospěl k závěru, že nebyla zjištěna příčina pádu vidlice, který způsobil újmu na zdraví [jméno] [příjmení] - tedy nebyla objasněna skutečná příčina nehody ani samotný skutkový děj. Proto za důležitou, podstatnou a značnou příčinu v řetězci událostí, které před a při nehodě nastaly, a která by 1. žalovanému umožnila předvídat možný negativní následek, nelze bez dalšího považovat jakékoliv jednání či opomenutí 1. žalovaného (a to ani skutečnosti popsané v odvolatelkou citovaném rozhodnutí OIP). Naopak byla shledána celá řada náhodných okolností, které nemohou být přičítány odpovědnosti 1. žalovaného, a které znemožňují předvídatelnost škodního následku u něho, a vylučují tak také adekvátnost kauzality. Příčinná souvislost mezi jednáním nebo opomenutím (které však nebylo specifikováno a není dáno) 1. žalovaného by mohla být shledána v situaci, kdy nastala škoda podle obvyklého chodu věcí a obecné zkušenosti, resp. poznatků, což zde ale splněno není. Žalobkyně se v odvolání dovolává obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení pod sp. zn. 30 Cdo 1144/2014) či Ústavního soudu (usnesení pod sp. zn. II. ÚS 3312/16 a sp. zn. I. ÚS 2283/17), která se však týkají podstatně jiných případů a ke konkrétně projednávané věci jsou bez právní relevance. Odkazuje např. na nepřiléhavou judikaturu ohledně uplatnění projednací zásady v občanském soudním řízení za situace, kdy vzhledem k okolnostem a výsledkům dokazování je zřejmé, že samotné provedení či neprovedení kontroly retraku není natolik významnou skutkovou okolností, která by bez dalšího založila odpovědnost 1. žalovaného. V případě neexistence závazku 1. žalovaného není dána ani odpovědnost 2. žalovaného z titulu ručení. Nadto se 2. žalovaný domnívá, že nastala situace předvídaná v ust. § 2914 o. z., kde je zakotvena výluka z ručitelství pro tento případ, tj. když nebyl zanedbán náležitý dohled, což bylo důkazně prokázáno. U veřejného odvolacího jednání 2. žalovaný ve shodě s 1. žalovaným navrhl potvrzení rozsudku prvostupňového soudu.

11. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o přípustný řádný opravný prostředek (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

12. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, 120 a 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud pro jeho správnost odkazuje a k odvolacím námitkám žalobkyně zaujímá následující stanovisko.

13. Podle § 55 zákona má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Podle ust. § 2914 věta první o. z., kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.

14. Žalobkyně ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu brojí proti hodnocení důkazů provedenému prvostupňovým soudem, pokládá jej za nesprávné a předkládá hodnocení vlastní. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

15. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce - soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

16. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vyplývá, že okresní soud svou úvahu, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním obou žalovaných a újmou vzniklou pojištěnci žalobkyně, založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Žalobkyní zdůrazňovaný znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení] vč. jeho doplňku, založený ve spisu na č. l. 99 – 110, provedl okresní soud k důkazu v souladu s ust. § 129 odst. 1 OSŘ při svém jednání dne 26. 8. 2020. V odůvodnění rozsudku tento důkaz hodnotil v bodech 27. a 40., v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 OSŘ vyložil své úvahy, kterými se při hodnocení tohoto důkazu řídil. Zcela srozumitelně a v souvislosti s jinými v řízení provedenými důkazy vyložil, proč o tento důkaz odpovědnost žalovaných opřít nelze. Totéž se týká rozhodnutí správního orgánu – příkazů OIP založených na č. l. 11 – 14 a č. l. 40 – 43 spisu, které okresní soud podle § 129 odst. 1 OSŘ k důkazu přečetl u téhož jednání a které hodnotil v bodech 41. a 43. odůvodnění rozsudku, právní závěry pak ve vztahu k těmto rozhodnutím uvedl v bodu 49. odůvodnění rozsudku. Ostatně sám zmíněný správní orgán (ve stanovisku založeném ve spisu na č. l. 160 – 161 spisu, hodnoceném okresním soudem v bodu 29. odůvodnění) výslovně deklaroval, že se mu příčinu pádu vidlice nepodařilo zjistit. Obdobně vyznělo i policejní vyšetřování, jehož výsledky jsou shrnuty ve zprávě založené na č. l. 91 spisu, když trestní věc byla odložena. Odvolací soud shrnuje, že příčinu pádu vidlice se nepodařilo zjistit ani Policii ČR, ani příslušnému OIP, ani soudu v tomto řízení.

17. Právní hodnocení věci přijaté okresním soudem se pak odvíjí od jeho správných skutkových závěrů. Podstatné je, že bezprostřední příčinou vzniku újmy poškozeného [jméno] [příjmení] na zdraví byl jistě pád pravé vidlice retraku, ke kterému ale nedošlo porušením právní povinnosti 1. žalovaným, zakládající odpovědnost podle § 2894 a násl. o. z. Mezi porušením povinnosti na úseku bezpečnosti práce, respektive 1. žalovaným spáchaným správním deliktem, a vznikem škody, není vztah příčiny a následku. Správný je tak závěr okresního soudu, že žalobkyní vynaložené náklady na léčbu jejího pojištěnce pana [jméno] [příjmení] nebyly vynaloženy v důsledku zaviněného protiprávního jednání 1. žalovaného. Ze skutkových zjištění prvostupňového soudu pak vůbec nevyplývá existence odpovědnosti u 2. žalovaného.

18. Žalobkyně své právní závěry opírá o jí konstruovanou skutkovou verzi, která však neodpovídá provedeným důkazům; pro účely své skutkové verze vychází jen z části provedených důkazů. Zcela kupř. opomíjí výpověď svědka [příjmení], provedenou okresním soudem při jednání dne 23. 6. 2021. Jmenovaný svědek byl okresním soudem podle protokolu o jednání (srov. č. l. 248 – 250 spisu) řádně poučen podle § 126 OSŘ. Z jeho výpovědi, ani jinak, nevyšly najevo žádné okolnosti, které by výpověď tohoto svědka jakkoli zpochybňovaly. Vypověděl-li tento svědek, že 1. žalovaný retrak kontroloval a že kontrolu prováděl i jednatel 2. žalovaného, pak není důvod svědkovi poučenému o následcích křivé svědecké výpovědi neuvěřit. Ani v tomto směru tedy okresní soud nepochybil (viz bod 33. odůvodnění rozsudku). Rozhodnutí, na která žalobkyně odkazuje, pak vycházejí ze skutkového stavu nepřipodobnitelného této věci, či se k projednávané věci nevztahují.

19. Ke správným právním závěrům okresního soudu odvolací soud pouze dodává, že vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Současně však odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018). Je-li tu více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, publikovaný pod C 8673 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck /dále jen„ Soubor“ /). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, Soubor C 17004). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře autorů Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019). Předmětný rozsudek okresního soudu uvedeným judikatorním závěrům plně odpovídá.

20. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil (viz výrok pod bodem I. rozsudku krajského soudu).

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byli zcela úspěšní žalovaní, kteří se ubránili odvolání žalobkyně a kterým tak přísluší plná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených.

22. Náklady 1. žalovaného (viz výrok pod bodem II. rozsudku krajského soudu) jsou v odvolacím řízení dány odměnou jeho advokátky za dva úkony právní služby po 11 740 Kč (§ 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“) – tj. za písemné vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání konaného dne 17. 2. 2022, dále dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT), náhradou cestovních výdajů advokátky 1. žalovaného z místa jejího sídla k procesnímu soudu a zpět na trase [obec] – [obec] a zpět v částce 1 308 Kč (§ 13 odst. 5 AT, § 157 a násl. zák. č. 262/2006 Sb., vyhláška č. 511/2021 Sb.), náhradou za promeškaný čas (§ 14 odst. 1 a 3 AT) ve výši 800 Kč, daní z přidané hodnoty ve výši 5 499 Kč (§ 137 odst. 3 OSŘ), což celkem činí částku 31 687 Kč.

23. Náklady 2. žalovaného (viz výrok pod bodem III. rozsudku krajského soudu) jsou v odvolacím řízení dány odměnou jeho advokátky za dva úkony právní služby po 11 740 Kč (§ 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ AT) – tj. za písemné vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání konaného dne 17. 2. 2022, dále dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT), náhradou cestovních výdajů advokátky 2. žalovaného z místa jejího sídla k procesnímu soudu a zpět na trase [obec] – [obec] a zpět 1 132,10 Kč (§ 13 odst. 5 AT, § 157 a násl. zák. č. 262/2006 Sb., vyhláška č. 511/2021 Sb.), náhradou za promeškaný čas (§ 14 odst. 1 a 3 AT) ve výši 400 Kč, to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ), což celkem činí částku 30 264,50 Kč.

24. Při stanovení místa a lhůty plnění (dle výroků II. a III. jeho rozsudku) se odvolací soud přidržel ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 věta za středníkem OSŘ. Ohledně lhůty k plnění byla určena lhůta delší oproti třídenní pariční lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ, a to vzhledem k výši uložených nákladových povinností; nadto tato lhůta k plnění uložená v odvolacím řízení je souladná se lhůtou určenou soudem prvního stupně.

Poučení