25 Co 32/2022-70

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] pro [částka], k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 246/2021-17, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni [částka] (výrok I.) a na nákladech řízení částku [částka] k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud rozhodl v řízení zahájeném dne [datum] návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení smluvních pokut po [částka] za každé jednotlivé porušení čl. VIII odst. 3 dohody ze dne [datum], které je konkretizováno v návrhu.

3. Obvodní soud dne [datum] vydal elektronický platební rozkaz, č. j. EPR 185713/2021-16, kde žalovaného v souladu s ustanovením § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.”) vyzval, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem a zároveň soud žalovaného uvedeným platebním rozkazem poučil o následcích nesplnění této výzvy v podobě vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný podal dne [datum] odpor, aniž by se ve věci vyjádřil, pouze uvedl, že nárok neuznává.

4. Po právní stránce obvodní soud uzavřel, že jsou splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř., protože žalovanému dne [datum] marně uplynula lhůta k vyjádření a zároveň se v této věci nejedná o případ, kdy by povahou věci bylo vyloučeno uzavřít smír (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6; rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005).

5. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění (dále jen„ a. t.”) s tím, že náklady žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek [částka] a náklady na právní zastoupení za 3 úkony právní služby včetně 21% DPH.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Má za to, že jeho vyjádření v odporu, že nárok neuznává je dostatečné, protože k návrhu na platební rozkaz nejsou přiloženy žádné důkazy, na které žalobkyně odkazovala. Žalovaný tak předpokládal, že bude nařízeno ústní jednání. Dále soudu vytkl, že rozhodl na základě nezjištěného skutkového stavu na základě ničím nedoložených tvrzení, proto měl podle odvolatele soud žalobkyni poučit o neúplnosti skutkových tvrzení. Resp. měl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu odmítnout postupem podle § 174a odst. 4 o. s. ř., protože bez jediného doloženého důkazu nemohl být učiněn žádný závěr o tom, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobkyní. Soud tak porušil základní ustanovení vyjádřená v § 1 až 6 o s. ř., když vydal rozsudek pro uznání, ačkoliv mu bylo známo, že žalovaný nárok neuznává a žaloba neměla podstatné náležitosti. Rozsudek pro uznání má být sankcí za pasivitu, které se však žalovaný nedopustil s ohledem na obsah odporu a nahlížení do spisu, aby se mohl vyjádřit k důkazům. Vydáním rozsudku pro uznání došlo k naprosté nerovnosti v přístupu k účastníkům, soud toleroval nedostatky v žalobě a sankcionoval žalovaného. Navíc výrok o nákladech řízení nerespektuje skutečnost, že předžalobní výzva se týkala pouze částky [částka] a ne celé žalované částky. Ze žalobních tvrzení a důkazů žalobkyně navíc muselo být soudu zřejmé, že se názory účastníků na předmět sporu rozcházejí. Žalovaný odkázal na„ judikaturu 25 Cdo 2667/2002 ze dne 27. 6. 2007“ (pozn. odvolacího soudu: pravděpodobně se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005).

7. Žalobkyně v reakci na odvolací námitky uvedla, že k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu přiložila všechny avizované listinné důkazy, což je zřejmé i z poslední strany formuláře návrhu (pozn. odvolacího soudu: čl. 4 soudního spisu), což žalobkyně dokládá printscreenem podaného návrhu. Navíc ani nepřiložení listinných důkazů by nebránilo soudu rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť zákon ani nepožaduje, aby vydání platebního rozkazu předcházelo předložení důkazních prostředků (§ 172, 174 o. s. ř.). Žalobkyně splnila zákonem požadované povinnosti vylíčit rozhodné skutečnosti, ze kterých je patrno, čeho se domáhá, a označit důkazy, kterých se dovolává. Požadavek žalovaného na odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu je tak zjevně nesprávný. Rozhodnutí„ 25 Cdo 2667/2002“ neexistuje, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2667/2005 není přiléhavé na projednávanou věc, neboť ke změně rozhodnutí, že se rozsudek pro uznání nevydává, nevedl odvolací soud nedostatek spočívající v nepředložení důkazních prostředků, ale absence relevantních žalobních tvrzení. Pokud pak jde o nákladový výrok, tak žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 ze dne 19. 2. 2015 a komentářovou literaturu k § 142a o s. ř.

8. Žalovaný reagoval doplněním odvolání tak, že po celou dobu řízení konstantě vyjadřoval svůj nesouhlas, což potvrzují i žalobní tvrzení v části, kde žalobkyně popisuje to, jak žalovaný vykládá povahu svých skutků. Svůj nesouhlas projevil i podáním odporu a následnou aktivitou spočívající v nahlížení do spisu ve dnech [datum], [datum] a [datum] s tím, že spis žádné důkazy neobsahuje. Dále pak ve svém vyjádření ze dne [datum] žalovaný vyslovil přání představit soudu kontext při jednání. Obvodní soud při vydání rozsudku pro uznání opomněl, že žalovaný musí s žalobním nárokem zcela souhlasit, neb jej pokládá za oprávněný (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/15, I. ÚS 2693/16, III. ÚS 3964/17, II. ÚS 1298/17, odborná literatura Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. [číslo], marg. [číslo]). Předpokladem vydání rozsudku (nikoliv kvalifikované výzvy), je důvodný předpoklad posuzovaný k okamžiku vydání rozsudku, že žalovaný proti němu reálně nebrojí (NS 23 Cdo 510/2019). Je-li z reakce žalovaného do doby vydání rozsudku zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit aktivní účastí u soudu, soud má nařídit jednání. Tak je tomu například tehdy, když žalovaný uvede, že se žalobou nesouhlasí a hodlá si zvolit advokáta, který jej bude před soudem zastupovat (II. ÚS 1298/17). V tomto kontextu připomněl, že v odporu uvedl, že nárok neuznává a odpor zdůvodní po poradě s právním zástupcem. Komentáře i judikaturu nabádá k velmi opatrnému užívání institutu fikce uznání (NS 23 Cdo 510/2019, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4787/12). Žalovaný má za to, že nemůže v daném případě obstát pustý formalistický přístup, nýbrž že uvedeným zásadám je možno dostát pouze v rámci soudního jednání. Poukázal rovněž na Žalovaný dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3207/20, podle kterého pokud žalovaný na kvalifikovanou výzvu soudu odpoví, že žalobcův nárok neuznává a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není namístě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec, a aplikovat fikci uznání, nýbrž je nezbytné realizovat poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. Naopak shledání nedostatečné„ kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze podle Ústavního soudu akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou. Dále pak odkázal na své vyjádření z [datum] s tím, že žádá o poskytnutí plného prostoru pro vyjádření.

9. Při odvolacím jednání pak zástupkyně odvolatele akcentovala aplikaci ust. § 1 - § 6 o. s. ř. a odkazovala na absenci příloh, z nichž vyplývá, proč žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil a dále na skutkovou stránku případu. Žalovaný pak argumentoval skutkovými okolnostmi souvisejícími s kontaktováním žalobkyně ze strany žalovaného.

10. V replice pak žalobkyně uvedla, že není povinností žalobkyně vypořádávat se s námitkami žalovaného a nemohl tak učinit ani prvostupňový soud, neboť námitka byla obsažena až v odvolání. Jakékoliv nepřímé vyjadřování nesouhlasu mimo stanovené lhůty a způsobem zákonem nepředpokládaným není relevantní. Zdůraznila, že žalovaný se nejen ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ale ani nesdělil žádný důvod, který mu v tom údajně měl bránit (tj. tvrzení o absenci příloh, které však není pravdivé). Nález sp. zn. III. ÚS 3207/20 není přiléhající na projednávanou věc, neboť se zabýval zcela jinou skutkovou podstatou (neboť tamní žalovaná uplatnila konkrétní námitky nesouhlasu a požádala o prodloužení lhůty). Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 210/2019 ze dne [datum rozhodnutí] s tím, že žalovaný ani v reakci na předžalobní výzvu a ani v podaném odporu nedemonstroval svůj zájem na projednávání věci, poprvé tak učinil až v odvolání. Odkázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2632/2018 v podobné procesní situaci, kde rovněž Nejvyšší soud uzavřel, že nezareaguje-li žalovaný uvedením konkrétních argumentů, je rozumné předpokládat, že jeho nijak neodůvodněný nesouhlas je obstrukcí odůvodňující vydání fiktivního rozsudku pro uznání. Výklad žalovaného, že stačí jakýkoliv projev nesouhlasu (tedy v podstatě i sám odpor) pak postrádá jakýkoliv smysl, neboť právě podání odporu je předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání a dle výkladu žalovaného by pak rozsudek pro uznání bylo možno vydat jen tehdy, pokud by následně žalovaný nárok uplatněný žalobou výslovně uznal. Postup soudu v tomto řízení byl lege artis. Námitky týkající se vydání elektronického platebního rozkazu a podstaty sporu nemohou být předmětem projednávání odvolání proti rozsudku pro uznání. Při jednání zástupkyně žalobkyně odkázala na svá vyjádření k odvolání.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a, § 205b o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Podle § 212a odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro uznání a rozsudek pro zmeškání odvolací soud přezkoumá jen z důvodů uvedených v § 205b. Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b).

13. Podle § 153a odst. 1, 2, 3, 4 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

14. Zákon v ust. § 212a odst. 4 o. s. ř. zásadně omezuje důvody, z nichž lze rozsudek pro uznání v odvolacím řízení přezkoumat, přičemž těmito předpoklady se odvolací soud zabývá z úřední povinnosti, bez ohledu na to jaký odvolací důvod prezentoval žalovaný v odvolání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2667/2005, ze dne 27. 6. 2007), zároveň však na tom, aby byly beze zbytku dodrženy jak podmínky pro vydání zmíněného usnesení, tak i podmínky, za nichž nastupuje fikce uznání podle § 114b o. s. ř. je nutno trvat (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, ze dne 11. 3. 2008).

15. Přitom přítomnost vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak není tvrzena a z obsahu spisu existence žádné takové kvalifikované vady nevyplývá.

16. Podmínky regulující vydání rozsudku pro uznání jsou pak vypočteny v ust. § 114b o. s. ř.

17. Podle § 114b odst. 1, 2, 3, 4, 5 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci. Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

18. Ve věci se před vydáním a doručením výzvy podle § 114b o. s. ř. nekonalo přípravné ani první jednání, neboť byla součástí elektronického platebního rozkazu, a rovněž minimální zákonná lhůta 30 dnů od podání odporu byla dodržena. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a elektronický platební rozkaz byly doručeny do vlastních rukou žalovaného dne [datum] a žalovaný dne [datum] doručil osobně soudu odpor, kde uvedl, že nárok neuznává a odpor zdůvodní po poradě s právním zástupcem. V poslední den lhůty pro podání vyjádření (dne [datum]) pak zmocnil advokátku k zastupování v tomto řízení (viz plná moc na č.l. 14), zástupkyně se stejného dne dostavila k soudu od 12:59 hod. do 13:04 hod. k nahlížení do spisu, žádné vyjádření ke dni vyhlášení prvostupňového rozsudku ([datum]) podáno nebylo.

19. Návrh na vydání elektronického obsahuje všechny podstatné skutečnosti a z vylíčených skutkových okolností vyplývá žalobkyní uplatněné právo, neboť žalobkyně tvrdí, že si účastníci ujednali pro případ porušení smluvené povinnosti zdržet se vzájemného kontaktu (a to včetně blízké rodiny) smluvní pokutu ve výši [částka] za každý jednotlivý případ porušení této povinnosti a dále uvedla konkrétní tvrzení o 21 případech porušení této smluvené povinnosti žalovaným, ze kterých dovozuje uplatněné právo; odvolací soud se tak shoduje se závěrem obvodního soudu, že nebyl dán důvod návrh na vydání elektronického platebního rozkazu odmítnout postupem dle § 174a odst. 4 o. s. ř.

20. V projednávané věci se ani nejedná o případ, kdy by nebylo možno uzavřít smír (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 272/2004, z [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a z [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 1253/2005).

21. Z tvrzení žalobkyně pak jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobkyni v rozporu se smluvenou povinností (zajištěnou smluvní pokutou) opakovaně kontaktoval a že sám žalovaný ani v tomto odvolacím řízení (a ani v předžalobní fázi řízení) existenci pokusů o telefonický, e-mailový a osobní kontakt se žalobkyní (resp. jejím otcem) nepopírá.

22. Pokud pak jde o argumentaci týkající se odlišného pohledu žalovaného na oprávněnost nároku, tak v případě uznání žalobou uplatněného nároku nevychází soud při rozhodování rozsudkem pro uznání ze zjištěného skutkového stavu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1053/2000 ze dne [datum rozhodnutí]), ale z fikce uznání procesního nároku. To, že žalobkyně soudu zpřístupnila i žalovaným tvrzenou motivaci k těmto kontaktům, pak nemá žádný vliv na závěr soudu o tom, zda jsou naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Stejně tak ani skutečnost, že snad v reakci na předžalobní výzvu žalovaný měl žalobkyni sdělit svůj nesouhlas, nemůže ovlivnit závěr soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, neboť soud před vydáním rozsudku žádné dokazování neprovádí. Tvrzení žalovaného, že se kontaktováním žalobkyně snaží o narovnání vztahů se žalobkyní v duchu budhizmu, pak vůbec nemá žádný vliv na posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Možnosti žalovaného vyvrátit skutkový základ fikce uznání procesního nároku jsou totiž vyloučeny. Dále odvolací soud připomíná, že rozsudek pro uznání ani nemusí obsahovat žádné právní hodnocení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Cdo 3498/2012).

23. Námitka, že důkazní prostředky předložené žalobkyní nejsou součástí spisu, nemá v tomto případě kasační potenciál. Soud v rozsudku pro uznání zásadně nečiní žádná skutková zjištění a nehodnotí důkazy. Proto ani předložení listinných důkazních prostředků není podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu či výzvy dle § 114b o. s. ř., ani jejich případná absence by tedy nebránila vydání platebního rozkazu či rozsudku pro uznání. Logicky tak nemůže být absence důkazních prostředků ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vážným důvodem, který žalovanému bránil se vyjádřit, když navíc žalovaný ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, že mu nevytištění elektronických příloh brání se ve věci vyjádřit, a proto tuto námitku odvolací soud vyhodnotil jen jako účelovou, resp. obstrukční. Ze samotného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (který byl žalovanému doručen do jeho vlastních rukou) a který je rovněž součástí i listinného spisu, je očividné, že k návrhu bylo přiloženo 9 příloh (z čehož jedno byla plná moc zástupkyně a jedno potvrzení o plátcovství DPH, viz č.l. 4 spisu), takže již od doručení návrhu a elektronického platebního rozkazu byl žalovaný vyrozuměn o tom, že žalobkyně důkazní prostředky předložila v elektronické formě.

24. K argumentaci nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1298/17 lze odkázat na konkrétní okolnosti tohoto případu, kdy podle obsahu spisu se žalovaný po poradě s advokátem (ačkoliv si byl vědom hrozících procesních následků) nevyjádřil, z čehož obvodní soud správně dovodil, že se žalovaný rozhodl přijmout následky, o nichž byl poučen v elektronickém platebním rozkaze, což plně koreluje s nesporovanými tvrzeními žalobkyně v jejím návrhu. Ostatně – ani v odvolacím řízení se soudy nedozvěděly, proč se v soudem poskytnuté lhůtě do [datum] žalovaný nevyjádřil, ani nepožádal o prodloužení lhůty k vyjádření, a závěr soudu o naplnění fikce vědomou procesní pasivitou žalovaného tak zůstává neotřesen.

25. K tvrzení, že žalovaný se chtěl vyjádřit až při jednání, lze odkázat na shora citované ust. § 153a odst. 4 o. s. ř., když takové vyjádření by stejně ani žádný vliv na postup soudu nemohlo mít vliv a navíc se o tomto přání žalovaného soud dozvěděl až po doručení rozsudku, takže je rozhodně nemohl zohlednit v době svého rozhodování.

26. Rovněž tak odkaz na judikaturu týkající se nezohlednění opožděného vyjádření nelze považovat za adekvátní, neboť v době rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) nebylo součástí spisu žádné (tedy ani opožděné) vyjádření.

27. Situace, která byla předmětem ústavního přezkumu ve věci sp. zn. III. ÚS 3207/20 se pak v relevantních znacích liší od zde posuzovaného případu, neboť tamní žalovaná se po podání odporu vyjádřila a navíc sdělila, jaké konkrétní okolnosti jí brání podat konkrétní vyjádření a zejména požádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření. V této prodloužené lhůtě ještě před vyhlášením rozsudku pro uznání soudem prvního stupně pak sdělila základní body své procesní obrany, avšak soudy k tomuto doplnění nepřihlédly, a zároveň původní vyjádření shledaly nedostatečně kvalifikované. Žalovaná tedy, ačkoliv nebyla ani kvalifikovaně zastoupena, opakovaně činila různá podání; v tomto řízení byl však žalovaný z pohledu činění procesních podání vyjma odporu zcela nečinný.

28. Ústavní soud potvrdil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne [datum] ústavní konformitu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy nástupu fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu. V případě, že by soudy přistoupily na to, že nejsou splněny podmínky pro uznání proto, že se žalovaný vyjádří byť až v odvolání proti rozsudku pro uznání (resp. jeho příloze), nebo že stačí zcela obecný odkaz na to, že žalovaný nárok neuznává, tak by se uvedené ustanovení stalo zcela obsolentní, neboť pak by skutečně pouhé podání odporu mařilo účinky výzvy dle § 114b o. s. ř.

29. Relevantní komentářová literatura zmiňuje, že zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil (viz [příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 794). Obdobně i podle důvodové zprávy (srov. sněmovní tisk [číslo] III. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ([číslo] - 2002), Důvodová zpráva, Zvláštní část, K části první - Změna občanského soudního řádu, K bodům 148 a 149 (§ 114 až 114b)), má dotčená právní úprava za cíl zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním:„ žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit (...) žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil (...) ".

30. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 611/2008).

31. Odvolací soud se zde plně ztotožňuje s tím, že v tomto případě nevznikla v době rozhodování soudu prvního stupně žádná pochybnost o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou, protože poté, co si vzal advokáta a ten se seznámil se spisem, nedošlo k žádnému vyjádření a ani odpor sám neobsahoval žádný věcný argument ohledně obrany žalovaného. Ostatně to, že k zabránění naplnění fikce uznání nároku nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává, vyhodnotil Ústavní soud též v judikatuře citované žalovaným jako zcela správný závěr, viz nález III. ÚS 3207/20.

32. Při hodnocení procesní aktivity žalovaného pak nelze pominout, že jeho aktivita ta spočívala jen v tom, že podal blanketní odpor a v poslední den lhůty k vyjádření si zvolil advokáta. Navíc jak shora uvedeno – advokátka se s obsahem spisu seznámila [datum] a výsledkem seznámení se se spisem bylo, že žádné vyjádření podáno nebylo. Pokud tedy jde posouzení toho, zda procesní chování žalované strany nelze posoudit jako snahu o oddálení rozhodnutí ve věci, tak není zcela bez významu, že žalovaný podal jen blanketní odpor a ačkoliv si byl nedostatečnosti obsahu tohoto podání z pohledu výzvy dle § 114b o. s. ř. vědom, zvolil si zástupce až v poslední den lhůty k podání vyjádření. Prvním podáním tohoto zástupce bylo až odvolání proti rozsudku. V posuzovaném případě tedy došlo pasivitě žalovaného, odvolací soud připomíná, že obvodní soud vyčkal s vyhlášením rozsudku pro uznání až do [datum] (tedy téměř 2 měsíce po marném uplynutí lhůty k vyjádření) a přesto byl žalovaný nečinný. Vydání rozsudku pro uznání tak v tomto případě není projev přepjatého formalismu, ale logickým a předvídatelným důsledkem vyplývajících z procesního chování žalovaného.

33. K požadavku zohlednit procesní aktivitu žalovaného spočívající v opakovaném nahlížení do spisu v odvolacím řízení a námitky žalovaného z [datum] odvolací soud připomíná časové mantinely uvedené v § 205b o. s. ř., kdy rozhodný je stav v době rozhodování soudu prvního stupně (když navíc ani nahlížení do spisu nelze považovat za procesní chování bránící vzniku fikce uznání nároku).

34. Povinnost soud poučit žalovaného o nutnosti dosavadní tvrzení doplnit je pak určena pro situace, kdy žalovaný ve lhůtě dle § 114b o. s. ř. vylíčí v základních obrysech rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 3735/2008, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015) a nikoliv na projednávanou situaci, kdy žalovaný podal pouze blanketní odpor se zcela vágním tvrzením o neuznání nároku a příslibem, že odpor zdůvodní. Poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. se pak týká činnosti soudu při jednání, které se však v řízení před soudem prvního stupně nekonalo a ani konat nemuselo (na rozdíl od situace, kdy vyjádření žalovaného obsahuje konkrétní námitky). V nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 Ústavní soud vysvětlil, že tamní žalovaná již v odporu uvedla, že s uplatněným nárokem nesouhlasí, protože podle ní se jedná o dluh třetí osoby, která by tak k jeho splnění měla být zavázána. Tamní žalovaná tedy uvedla konkrétní obranná tvrzení (na rozdíl od zdejšího žalovaného) a právě skutečnost, že výzva obsahovala způsobilou hmotněprávní obranu (byť nikoliv dostatečně konkrétní) Ústavní soud vedla k závěru, že v tomto konkrétním případě mělo být nařízeno jednání a žalované dáno poučení podle § 118a o. s. ř.; akceptoval však výslovně, že v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit, takto postupováno nebude (shodně viz výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu).

35. Pokud se pak žalovaný ve svůj prospěch dovolává obecných principů civilního řízení (§ 1 až § 6 o s. ř.), tak tato ustanovení je nutno aplikovat shodně na oba účastníky a optikou těchto zásad pak hodnotit postup soudu. Uvedená ustanovení rozhodně nemají sloužit výlučně na ochranu jedné strany sporu. S ohledem na shora popsané individuální okolnosti této kauzy považuje odvolací soud rozhodnutí obvodního soudu za plně slučitelné s ideou spravedlivé ochrany soukromých práv a zajištění výchovy k dodržování smluv, čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob; v řízení nedošlo ke zneužití práv ze strany žalobkyně a postup soudu byl s ohledem na pasivitu žalovaného zcela předvídatelný.

36. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a proto postupem podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu I. stupně jako zcela správný potvrdil včetně akcesorického nákladového výroku.

37. K námitce, že předžalobní výzva ve smyslu § 142a o. s. ř. se týkala jen části uplatněného nároku, odvolací soud připomíná ustálenou judikaturu, podle které při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat jen to, zda žalobce způsobem určeným § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze a výši uplatněné pohledávky a rovněž to, zda při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o„ opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit, dále k postoji dlužníka k následně uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Absence výzvy zásadně není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Není-li totiž dlužník ochoten existující dluh ve lhůtě odpovídající § 142a o. s. ř. zaplatit, není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 582/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 2169/2015, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 4665/2015, a nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2697/13, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4047/14). Z toho, že žalovaný ani po doručení předžalobní výzvy týkající se části uplatněného nároku a rovněž z jeho aktuálního postoje k uplatněné pohledávce je pak zřejmé, že absence výzvy na část uplatněného nároku nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně stran nákladového výroku žádný vliv.

38. O nákladech odvolacího řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., náklady žalobkyně [částka] tvoří náklady na právní zastoupení spočívající v odměně advokáta [částka] za dva úkony (písemné vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání ve smyslu § 11 a. t., odměna byla stanovena podle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty [částka], sazba mimosmluvní odměny [částka] za jeden úkon právní služby vychází z ust. § 8 a. t.), dále pak ve dvou paušálních náhradách hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 3 a. t.) a v 21% náhradě DPH ([částka]) podle § 151 odst. 2 o. s. ř. a § 140 odst. 2 o. s. ř. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., o místě k plnění dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

39. Nejvyšší i Ústavní soud opakovaně rozhodují, že soud přizná odměnu pouze za účelné úkony právní služby, tj. pokud byly potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva v konkrétně projednávaném případě. Kritérium účelnosti je třeba aplikovat i s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti a zákazu zneužití práv ve smyslu § 2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, ze dne [datum rozhodnutí]). Soudy důvody pro přiznání mimosmluvní odměny za další úkony právní služby (poměřeno účelností nákladu) nevidí zejména tehdy, pokud si zvýšené náklady si zvítězivší strana zavinila sama – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2136/2013 apod.). Za repliku reagující na doplnění odvolání soud žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jej nepovažuje za účelný úkon právní služby, neboť byla soudu předložena až bezprostředně před jednáním odvolacího soudu, kterého se zástupkyně žalobkyně zúčastnila a nic jí tak nebránilo, aby svou doplněnou argumentaci přednesla přímo při jednání.

Poučení