25 Co 358/2021-91

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] za níž jedná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 59 C 89/2021-62, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) a v zamítavém výroku o věci samé (II.) co do částky [částka] s příslušenstvím potvrzuje, co do částky [částka] s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, vše do 15dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do 15dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení (výrok II.) a konečně posledním výrokem III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 234/2016 (dále též jen„ posuzované řízení“).

3. Žalovaná poskytla žalobci v průběhu řízení kompenzaci ve výši [částka], žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět a řízení tak bylo v této části zastaveno usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 59 C 89/2021-30.

4. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Žalobce v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod spisovou značkou 6 C 234/2016 žádal o náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla průtahy v exekučním řízení vedeném vůči jeho osobě, dne [datum] uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ /, přičemž dne [datum] byla soudu doručena žaloba. V bodě 7. odůvodnění pak obvodní soud podrobně rozepisuje jednotlivé úkony v odškodňovaném řízení s tím, že soud prvního stupně rozhodl ve věci dne [datum] tak, že žalobci bylo přiznáno konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, ale co do relutární satisfakce byla žaloba zamítnuta, Městský soud k odvolání žalobce toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne [datum], dne [datum] byla věc předložena Nejvyššímu soudu, který k dovolání žalobce oba rozsudky zrušil rozsudkem ze dne [datum]. V novém rozhodnutí ze dne [datum] obvodní soud žalobci přiznal zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím, ve zbytku ([částka] s příslušenstvím) byla žaloba zamítnuta, tyto výroky nabyly právní moci dne [datum]. Žalobce se odvolal dne [datum] jen do výroku o nákladech řízení, Městský soud napadený výrok potvrdil usnesením ze dne [datum], dne [datum] žalobce podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta dne [datum].

5. Dne [datum] žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] za vzniklou nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení.

6. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ust. § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 3 OdpŠk, a relevantní závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP“) a Nejvyššího soudu (zejména Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010).

7. Odškodňovanou délku řízení obvodní soud vymezil od [datum] (kdy žalobce zahájil žalobou u soudu posuzované řízení) do [datum] (jedná se o den, kdy výroky ve věci samé nabyly právní moci) a posuzovanou délku odškodňovaného řízení tak spočetl na 3 roky a 7 měsíců.

8. Základní částku prvostupňový soud stanovil na [částka] za rok (tj. [částka] měsíc) s tím, že za první dva roky žalobci náleží pouze polovina základní částky, tj. 2x [částka] + 1x [částka] + 7 x [částka], celkem tedy [částka].

9. Ohledně požadavku žalobce na valorizaci základní částky soud prvního stupně odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se danou otázkou (nadto vznesenou týmž právním zástupcem) již zabývala a dospěla k závěru, že na výši základní částky nemá vliv inflace či rostoucí životní úroveň, a to již proto ne, že základní částka byla českými soudy stanovena výrazně vyšší oproti standardům Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2895/2020, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), když základní částka [částka] až [částka] za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum], věc Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odst. 72, Stanovisko zn. Cpjn 206/2010) s tím, že důvod stanovit základní částku odlišně ani v nyní řešeném případě neshledal.

10. K jednotlivým zákonným kritériím pak uvedl, že složitost věci je nutno posuzovat ze dvou samostatných hledisek – jednak se jedná o složitost procesní a hmotněprávní a jednak o složitost dle počtu rozhodujících instancí. S ohledem na to, že se na rozhodování podílely všechny soudní instance, považoval obvodní soud z tohoto pohledu řízení za složité, odůvodňující snížení základní částky o 20 % (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Další důvody pro snížení základní částky z důvodu složitosti věci pak obvodní soud neshledal, neboť posuzované řízení bylo řízením kompenzačním za nepřiměřenou délku jiného civilního (exekučního) řízení a jednalo se tak o běžnou činnost soudce bez nutnosti rozsáhlejšího dokazování, právně se nejednalo o příliš složitou věc, když navíc k problematice existuje rozsáhlá judikatura.

11. Žalobce se na délce řízení nijak negativně nepodílel.

12. Stran hlediska postupu soudu v posuzovaném řízení obvodní soud vytkl období nečinnosti ve fázi rozhodování před Nejvyšším soudem (věc mu byla předložena [datum], rozhodnuto bylo [datum]) a z tohoto důvodu zvýšil základní částku o 10 %.

13. Význam řízení pro žalobce byl standardní, když obvodní soud měl za to, že žádný z účastníků jiný význam netvrdil, avšak ve stejném odstavci připustil, že se žalovaná se dovolávala sníženého významu řízení pro žalobce a ponížení satisfakce z tohoto důvodu.

14. Základní částku [částka] tedy soud s ohledem na složitost věci snížil o 20 % (za množství instancí) a zvýšil o 10 % za postup orgánů veřejné moci, takže satisfakci vypočetl na [částka] (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). S ohledem na plnění žalované tak oprávněný nárok žalobce činí [částka].

15. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 42/16 podle ustanovení § 142 odstavec 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že náhradu nákladů řízení žalobkyně představuje soudní poplatek [částka] a odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění (dále jen„ AT“) za 5 úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby) ve výši po [částka] [anonymizováno] Kč/úkon a 2 úkony právní služby po [částka] (předžalobní výzva, částečné zpětvzetí žaloby), tarifní hodnota určena dle § 9 odst. 4 písm. a) AT s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, a dále 7 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á [částka] dle § 13 odst. 4 AT, a 21% DPH ve výši [částka], tj. celkem [částka].

16. Proti zamítavému výroku II. rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil. Snížení základní částky o 20 % za instančnost žalobce vnímá jako penalizaci za postup rozhodujících orgánů, když k jeho úspěšnému dovolání došlo ke kasaci rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně (rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3643/2017-175). Poukázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2500/17. Navíc instančnost se posuzuje toliko ve vztahu k meritu věci, ale v druhém odvolacím řízení byl přezkoumáván jen výrok o nákladech řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2009). Domnívá se, že soud zcela pominul průtah, ke kterému došlo v řízení před Nejvyšším soudem v rozsahu 2 let a 1 měsíce (spis mu byl doručen [datum] a vrácen pak [datum]) a odkázal na judikaturu týkající se průtahů. Ohledně nepřiměřené doby rozhodování nejvyššího soudu do odvolání uvedl tabulky 14 spisů, kde Nejvyšší soud rozhodl rychleji a u kterých uvedl, že jen dvě byla meritorní rozhodnutí. Dále má za to pominutí existence průtahu znemožnila obvodnímu soudu řádně zhodnotit proporcionální vliv jednotlivých skutečností dle § 31a odst. 3 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, nebo sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 a mnohá další). O nákladech řízení namítl, že mu soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za žádost o předběžné projednání nároku, neboť § 31 odst. 4 OdpŠk se neuplatní, pokud dojde k soudnímu řízení a pak je nutno tento úkon posoudit jako předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., má za to, že pro účely soudního řízení je ust. § 142a o. s. ř. lex specialis ve vztahu k § 31 odst. 4 OdpŠk, odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 246/2017 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3627/18, ocitoval část komentáře.

17. K odvolání žalované uvedl, že požaduje za předžalobní výzvu (tj. předběžné uplatnění nároku u žalované) odměnu za celý úkon právní služby a aplikace § 31 odst. 4 OdpŠk je podle žalobce ust. § 142a o. s. ř. vyloučena. Dále pak poukázal na to, že částečné zpětvzetí žaloby je úkonem ve smyslu § 11 odst. 1 AT (viz usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 5/2001), takže ani nepřiznání odměny za předžalobní výzvu by nemělo na výsledné náklady řízení vliv.

18. Žalovaná se odvolala jen proti výroku o nákladech řízení s tím, že zástupce učinil jen 3 účelné úkony právní služby a právo na náhradu nákladů za předžalobní výzvu mu dle § 31 odst. 4 OdpŠk nenáleží.

19. K odvolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný a navrhuje jeho potvrzení.

20. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků jsou důvodná.

21. Soud prvního stupně si postupem podle § 120 o.s.ř.pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu a správnost skutkových zjištění nikdo z účastníků nenapadá. V podrobnostech se proto tímto na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opisovat (body 7. - 10. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku).

22. Pokud jde o právní hodnocení věci, tak soud prvého stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění.

23. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 Odpšk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Nemajetková újma sama je subjektivní kategorií obtížně definovatelná, objektivně komplikovaně vyjádřitelnou a o to složitěji prokazatelnou. Právo na přiměřenou náhradu/zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemá exaktní podstatu a že nemůže být nikdy dokonale bezezbytku ve smyslu úplné restituce naplněno. Spravedlivé a rozumné vypořádání záleží na individuálním zhodnocení toho, v čem poškozeným tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá, v jaké zadostiučinění ve smyslu reparačními jí odpovídá; nemajetková újma obvykle spočívá v navození psychicky negativních stavů, v dopadech do společenské pověsti a cti poškozeného. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti České republice, [číslo], § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), [číslo], § 43, ESLP 2000) a jen po zohlednění těchto kritérií, (která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk) pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 27). Také platí, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží zadostiučinění dle § 31 odst. 1 OdpŠk (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Judikatura se pak ustálila v tom, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] zn. Cpjn 206/2010 publikovaného pod Rc 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 158/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Peněžité zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže mít toliko symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 162/2010, bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3369/17).

25. Zakotvením nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zákonodárce naplnil novelou [číslo] Sb. požadavek vyvěrající z [číslo] Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“). Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, přičemž náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii lze vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka [částka] až [částka] za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část [příjmení] Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 384/2012). [příjmení] [částka] je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3350/12).

26. Sluší se pak podotknout, že od výpočtu výše relutárního odškodnění nelze očekávat, že bude zcela exaktní, neboť již sama poškozená a odškodňovaná hodnota je toliko relativní, měřítka pro určení takové újmy lze stanovit proto pouze určitým rozptylem; vždyť také všechny vstupní hodnoty jsou vybírány z určitého rozpětí. Nemožnost matematicky zcela pregnantního odůvodnění je však dána charakterem újmy, která není objektivně měřitelná fyzikálními parametry, nemá obecnou hodnotu, ale je u každého poškozeného zcela individuální.

27. Pokud jde o počítanou délku řízení, tak obvodní soud nesprávně určil dobu trvání posuzovaného řízení, neboť ta je počítána od doručení žádosti dle § 14 OdpŠk žalované (tj. dnem [datum], viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, nebo sp. zn. 30 Cdo 3706/2020) až do doručení posledního rozhodnutí ve věci poškozenému (zde [datum], viz tvrzení žalobce u jednání soudu dne [datum], č. l. 53, doručenka z kopie spisu Ústavního soudu), takže posuzované řízení trvalo 4 roky a 2 měsíce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, Stanovisko Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 8/2021 a další zde citovaná rozhodnutí). Odvolací soud však uvedenou dobu dělí na dvě samostatné etapy, a to doba od [datum] do [datum] (4 roky 2 měsíce) a dále na dobu od [datum] do [datum] (tj. 1 rok), viz dále.

28. Prvním ze zohledňovaných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je složitost řízení. Složitost řízení je dána jednak počtem instancí, které jsou do řízení zapojeny a jednak ve složitosti řízení jako takové (tj. procesní nebo hmotněprávní) – srov. [jméno], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 282., shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a další. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku).

29. Hledisko počtu soudních instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. bod IV. písm. a) Stanoviska), zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). V posuzovaném řízení nedošlo k zásadním procesním vadám (§ 219a odst. 1 písm. a/, c/ a d/ nebo § 221 odst. 2 o. s. ř.), ale nastala situace, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu (viz bod 25 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3643/2017-175). Ve vztahu k rozhodování Ústavního soudu pak platí, že nebylo shledáno žádné pochybení ze strany nižších soudů. Lze tak uzavřít, že nutnost řízení o odvolání ve věci samé a jednoho dovolacího řízení byla zapříčiněna pochybením soudu, ale ve vztahu k druhému odvolacímu řízení a řízení před Ústavním soudem nelze orgánům státní moci vytknout jakékoliv pochybení. Pokud žalobce namítá, že nelze zohledňovat počet instancí, které nerozhodovaly meritorně, tak odvolací soud zdůrazňuje, že je nutno odlišovat tzv. procesní složitost sporu, kdy zúčastnění všech soudních instancí je pouhým ukazatelem této složitosti a složitost tzv. instanční, kdy soud zkoumá, zda délka řízení je ovlivněna nutností předložit spis k projednání opravného prostředku jinému soudu. Je pak jasné, že řízení logicky trvá déle, pokud účastník podá odvolání do nákladů řízení a spis se musí předložit odvolacímu soudu a následně je podána ještě ústavní stížnost, oproti situaci, kdy by žádný opravný prostředek podán nebyl. Přitom nutnost odvolacího soudu či Ústavního soudu rozhodovat o nákladech řízení nebyla vyvolána činností soudu. Z hlediska počtu instancí je tak na 1. etapu posuzovaného řízení nutno pohlížet jako na méně složité, tj. bez vlivu na konečnou částku a pro druhé období jako složité, neboť lze spravedlivě očekávat, že více instanční řízení (včetně zapojení Ústavního soudu) bude trvat delší dobu, a proto i odškodnění v tomto případě je nižší (v číselném vyjádření se jedná o dobu od [datum] do [datum]), neboť v případě podávání opravným prostředků je ospravedlnitelná celková délka řízení zásadně prodlužovaná o dobu před další instancí, resp. Ústavním soudem, a to bez ohledu na to, zda je přezkumu podrobena otázka výkladu práva hmotného či procesního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, shodně též [jméno], P. [příjmení] při výkonu veřejné moci.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 283 s.). Z pohledu obvyklé rozhodovací činnosti soudu se tak však i bez přihlédnutí k jednomu odvolacímu řízení a k dovolacímu řízení jedná beze sporu o řízení s více instancemi a proto je zohlednění snížení o 15 % je pro druhé období zcela v souladu s kritérii uvedenými v zákoně a objasněnými judikaturou. O odvolací řízení o meritu věci a dovolací řízení pak základní částka snižována není ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1303/21, a nedochází tedy k žádné penalizaci žalobce v souvislosti s nesprávným rozhodnutím nižších soudů (jedná se o první etapu řízení).

30. Ohledně závěru soudu prvostupňového o standardní procesní a hmotněprávní složitosti bez vlivu na modifikaci základní částky nebyly vzneseny žádné odvolací námitky, lze tedy v tomto rozsahu na přezkoumávané rozhodnutí plně odkázat.

31. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Z obsahu odškodňovaného spisu je evidentní, že žalobce svým jednáním nijak k délce řízení nepřispěl. Skutečnost, že účastník se na nepřiměřené délce řízení zásadním způsobem nepodílí, se pak projevuje právě tím, že toto kritérium základní částku nesnižuje, bez ohledu na to, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Vlivem jednání poškozeného tak není výše odškodnění měněna ani v jednom období, shodně viz Stanovisko, část IV. Ostatně ani proti tomuto závěru obvodního soudu nikdo neprotestoval.

32. Třetím z kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je postup orgánů veřejné moci během řízení. Ten je v případě soudů v občanskoprávním řízení definován maximou stanovenou v § 6 o. s. ř., podle kterého soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Z toho plyne, že by postup soudu v řízení měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci. Nečinnost soudu přitom nelze odůvodnit nadměrným zatížením konkrétního soudce či špatným personálním, popř. technickým vybavením soudů, neboť je úkolem státu zorganizovat své soudnictví způsobem, který zaručí, že právo účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nebude porušováno. Průtahy v soudním řízení je však nutno posuzovat odlišně v řízení před soudem prvního či druhého stupně a v řízení před Nejvyšším či Ústavním soudem. S ohledem na povahu těchto řízení u Nejvyššího a Ústavního soudu tak nelze zpravidla označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájením řízení před nimi (shodně [jméno], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 286.). Není ani sporu o tom, že řízení probíhalo zcela plynule jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím a ani ve vztahu k činnosti Ústavního soudu nelze shledat období nečinnosti. Žalobce pak namítá, že obvodní soud nezohlednil existenci průtahy v řízení před dovolacím soudem, avšak tato námitka je zjevně v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí (bod 24. odůvodnění – základní částka navýšena o 10 % z důvodu průtahu). Odvolací soud však souhlasí s tím, že způsob zohlednění tohoto hlediska neodpovídá proporcionalitě vlivu jednotlivých kritérií na délku řízení. Jak bylo zjištěno, spis byl Nejvyššímu soudu předložen [datum], ale rozhodnuto bylo až [datum], přičemž za přiměřenou dobu by bylo možno považovat vydání rozhodnutí do 1 roku (tj. do [datum]), je tak zřejmé, že tento průtah se na celkové době řízení negativně podílel v podstatě stejně, jako se projevila víceinstančnost nevyvolaná pochybením státního orgánu (tj. navýšení základní částky o 15 %, které se však týká jen první etapy, neboť tento důvod nelze přenášet do druhého období), shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2612/2021 a mnohá další rozhodnutí. Odvolací soud však neshledal přítomnost tzv. zvlášť kvalifikované kasace, kterou by bylo nutno zvláště zohlednit při moderaci satisfakce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1949/2018), když samotný důvod zrušení rozsudku nižších soudů (odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu, když odvolací soud měl zato, že v dané věc postačí nepeněžní forma satisfakce na rozdíl od dovolacího soudu) není ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu tímto zvlášť kvalifikovaným důvodem kasace (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 8/2021, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, nebo ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 301/2019, v komentářové literatuře např. [příjmení], V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: [příjmení], P., [příjmení], V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284)), navíc soud toto pochybení zohlednil jak v rámci kritéria složitosti věci (resp. nezohlednil takto vyvolanou instanční složitost v první etapě), tak při úvaze o nepřiměřené délce odškodňovaného řízení, a proto toto pochybení zůstalo neopominuto a mělo reálný vliv na konečnou částku satisfakce (uvedená nesprávnost je taktéž zahrnuta již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Pokud pak jde o porovnávání délek řízení před dovolacím soudem prováděné žalobcem, tak odvolací soud připomíná, že každé řízení je zcela individuální, nelze srovnávat rozhodování o procesních záležitostech a o meritu věci a navíc délka dovolacího řízení je zásadně ovlivněna obsahem dovolání. Ze žalobcova srovnání tak tedy ani odvolací soud nic pro toto řízení nedovodil (a to ve shodě se soudem prvního stupně, kterému byly stejné tabulky předloženy v rámci vyjádření žalobce). Na okraj pak také odvolací soud dodává, že vrácení spisu z Nejvyššího soudu uskutečněné [datum] po vydání rozhodnutí dne [datum] považuje soud za plynulý postup soudu, nikoliv za průtah.

33. Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) je význam předmětu řízení pro poškozeného. Jedná se o zcela zásadní kritérium (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [datum]), které velí přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka„ v sázce“. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, nutno dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Obvodní soud si pak sám odporuje, pokud uvádí, že se žalovaná nedovolávala sníženého významu řízení pro žalobce a zároveň z tohoto důvodu požadovala snížení základní částky o 15 %. Z obsahu spisu je pak evidentní, že žalovaná uplatnila tuto procesní obranu ve svém vyjádření z [datum], když namítla, že v posledním roce soudy rozhodovaly jen o výši nákladů řízení, které má žalovaná žalobci zaplatit, a proto lze v tomto období význam řízení pro žalobce hodnotit jako nízký (č.l. 23, bod 6, předposlední odstavec). Lze tedy uzavřít, že není sporu o tom, že v době od [datum] do [datum] byl význam předmětu řízení pro žalobce standardní (též k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 26. [anonymizováno] 021 sp. zn. 30 Cdo 2948/2020). Význam předmětu řízení pro žalobce však není neměnná kategorie (k tomu podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).

34. Pokud totiž jde o dobu od [datum] do [datum], tak předmětem řízení již byla jen výše nároku žalobce na náhradu nákladů řízení, když nebylo sporu o tom, že má právo na úhradu všech účelně vynaložených nákladů a pře byla jen o jejich výši v rozsahu [částka] (soud prvého stupně určil jejich výši na [částka], žalobce požadoval [částka]). Soudy shledaly jako účelné 8 úkonů právní služby s tím, že požadavek na odměnu za uplatnění nároku dle § 14 OdpŠk nemá oporu v právu.

35. Podle ustálené judikatury pokud dojde v průběhu posuzovaného řízení ke změně významu jeho předmětu pro poškozeného, lze řízení z hlediska kritéria významu rozdělit na dvě části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). Obecně sice nelze dospět k závěru, že řízení o nákladech je samo o sobě méně významné, než řízení o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), avšak v posuzovaném případě je podstatné, že předmětem sporu nebyla otázka toho, zda má žalobce právo na náhradu nákladů řízení, ale jen to, zda tento nárok není o [částka] vyšší, než určily soudy, přičemž v tomto období už žalobce nemohl pociťovat žádnou tíseň ohledně výsledku sporu – nehrozilo to, že by mu mohlo být uloženo zaplatit jakoukoliv částku na nákladech řízení, ani nebyla na místě ani případná obava, že by nebylo možné dodatečně vysouzenou částku od žalované reálně vymoci. [jméno] výše částky pak byla zcela bagatelní, argumentace žalobce v odvolacím řízení i v řízení o ústavní stížnosti byla nedostatečná, odporovala ustálené judikatuře a ve skutečnosti tak žalobce ani nemohl očekávat, že by stran jeho požadavku na náhradu nákladů za žádost dle § 14 OdpŠk mohl být úspěšný. Jednalo se navíc o neúročenou částku (nárok na ni by vznikl až pravomocným rozhodnutím soudu). Lze také připomenout, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1393/16), přičemž žalobce žádné takové okolnosti netvrdil. Odvolací soud tak dovodil, že skutečně byl význam řízení pro žalobce v této jednoroční etapě extrémně nízký, což odpovídá snížení základní částky o 50 % Odvolací soud proto přistoupil k rozdělení rozhodného období rozdělit na dvě části a pro každé z nich stanovil odškodnění samostatně, a to právě s přihlédnutím k různému významu předmětu řízení pro žalobce.

36. Ohledně požadavku žalobce na valorizaci základní částky lze plně odkázat na napadené rozhodnutí (tato námitka nebyla již v odvolacím řízení vznesena) a rovněž pak na recentní judikaturu (z poslední doby např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] zn. 30 Cdo 2181/2021). Lze také konstatovat, že odvolací námitky žalobce nesměřují proti použití základní částky [částka] pro výpočet relutární satisfakce a proto v tomto směru odvolací soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje, když tuto výši považuje za zcela adekvátní zjištěným okolnostem.

37. Pokud tak jde o konkrétní výpočet výše finančního zadostiučinění při základní částce [částka] za rok a pro první dva roky ve výši 50 % této základní částky, tak při relevantní odškodňované délce řízení 5 let a 2 měsíce činí základní náhrada [částka], resp. za 1. etapu se jedná o částku o základní částku [částka] a za druhé období o částku [částka]. 38. [příjmení], k níž soud dospěje součinem základní částky a celkové doby řízení počítané v letech (příp. měsících), se následně upravuje v důsledku působení jednotlivých kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, a to podle toho, jak které v tom kterém období působily. Podle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 % za každé jednotlivé kritérium, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným zadostiučiněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. Stanovisko, část VI, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

39. Pokud pak jde o shora uvedená kritéria mající vliv na výši zadostiučinění, odvolací soud v předchozí části odůvodnění podrobně rozebral, proč přistoupil ke zvýšení základní částky o 15 % z důvodu na straně postupu soudu a to v 1. etapě řízení (tj. [částka] + 15 % z této částky, tj. [částka]) a proč snížil základní částku o 65 % v druhé etapě (tj. snížení o 15 % za víceinstančnost+ 50 % za snížený význam řízení, [částka] – 65 % z této částky se rovná [částka]). Adekvátní výše odškodnění žalobkyně tak činí [částka]. Protože žalovaná již vyplatil a částku [částka] a soud prvního stupně již přiznal částku [částka], činí rozdíl [částka] a v tomto rozsahu odvolací soud napadené rozhodnutí v zamítavém výroku změnil tak, že žalobě vyhověl.

40. Podle ustálené judikatury (viz bod 10 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] č. Cpjn 206/2010) poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce doručil výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne [datum], žalovaná tak měla lhůtu k plnění až do [datum] (§ 605 odst. 2 o. z.) a dnem [datum] se ocitla v prodlení. Úrok z prodlení byl určen ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

41. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě co shora uvedené částky [částka] s úrokem z prodlení vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), ve zbývající části pak odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a zamítavý výrok v části [částka] s příslušenstvím včetně vyhovujícího výroku potvrdil (k tomu srovnej rozsudek nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3850/2014).

42. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, podle kterého poškozený má - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - ve věci v zásadě plný úspěch, byť by mu bylo zadostiučinění přiznáno jen z části, pokud lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi imateriální újmou jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, neboli podařilo se mu prokázat základ nároku). Žalobce zaplatil soudní poplatek za žalobu [částka] (č.l. 77), jeho náklady dále tvoří náklady na právní zastoupení, přičemž co do určení tarifní hodnoty sporu obvodní soud postupoval zcela správně a účastníci ostatně ani závěr o odměně ve výši [částka] za 1 úkon právní služby nenapadají. Zástupce poskytl žalobci 6 účelných úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 AT: převzetí věci, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, účast na jednání soudu dne [datum], sepis blanketního odvolání ve věci samé včetně odůvodnění, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), paušální náhrada hotových výdajů tak činí 6 x [částka] a je určená podle § 13 odst. 4 AT (tedy [částka]), náklady na zastoupení jsou pak zvýšeny o 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř. O místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

43. Dále odvolací soud podotýká, že žalobce má právo na náhradu jen účelných nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Kritérium účelnosti je třeba aplikovat i s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti a zákazu zneužití práv ve smyslu § 2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, ze dne 29. 7. 2015). Soudy důvody pro přiznání mimosmluvní odměny za další úkony právní služby (poměřeno účelností nákladu) nevidí zejména tehdy, pokud si zvýšené náklady si zvítězivší strana zavinila sama – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2136/2013 apod.). Zejména pak v tom, že účastník své odvolání rozdělil do několika samostatných podání, soud důvod pro přiznání mimosmluvní odměny za další úkony právní služby nevidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 22/2010, ze dne [datum rozhodnutí]).

44. Úkony označené jako vyjádření k vyjádření žalované a vyjádření k odvolání žalované shledal odvolací soud jako neúčelné úkony právní služby z následujících důvodů. Žalobce mohl již ve své žádosti nebo později v žalobě uvést své požadavky ohledně jednotlivých kritérií. To, že se tak rozhodl učinit až v samostatném podání, pak lze považovat za zneužití procesních práv, když odvolací soud zdůrazňuje, že obvodní soud žalobce nevyzýval k dalšímu vyjádření či doplňování žaloby a proto tak žalobce mohl učinit až při jednání soudu (nebo vůbec). Nadto žalobce opět (stejně jak v posuzovaném řízení) v tomto vyjádření argumentuje ohledně náhrady nákladů za žádost dle § 14 OdpŠk, aniž přináší podnětnou opačnou argumentaci, což opět svědčí o zneužívání procesních práv za účelem snahy o maximalizaci nákladů řízení. Vyjádření k odvolání žalované je ve skutečnosti korekcí vlastního odvolání, kdy žalobce napadal to, že mu soud nepřiznal náklady za výzvu dle § 14 OdpŠk v rozporu s obsahem napadeného rozsudku. Pokud pak žalobce uvádí, že na výši nákladů nemá vliv to, zda soud posoudí nesprávně 2 úkony advokáta jako úkony právní služby dle § 11 odst. 2 AT, ale měl přiznat jen právo na 1 odměnu dle § 11 odst. 1 AT, tak pomíjí rozdíl v počtu režijních paušálů (tj. [částka] + DPH). Odvolací soud pak neshledává důvod k tomu, aby považoval za účelný úkon právní služby následky toho, že zástupce si nepřečte přesně odůvodnění rozsudku, který napadá odvoláním, a své odvolací námitky koriguje v samostatném podání nazvaném jako vyjádření k odvolání druhé strany. Ani návrh na zrušení usnesení č.l. 61 není účelným úkonem právní služby, neboť tento úkon byl vyvolán pouze tím, že se zástupce žalobce nedostatečně seznámil s napadaným usnesením a po následném poučení soudu již ani na svých námitkách netrval.

45. Podle ust. § 31a odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

46. K požadavku žalobce na přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v uplatnění nároku u povinné odvolací soud dodává že tato otázka byla předmětem ústavního přezkumu i v odškodňovaném řízení a Ústavní soud žalobci již ve svém rozhodnutí z [datum] sdělil, že závěr o nepřiznání části uplatněné náhrady nákladů řízení v této výši odpovídá zákonnému ustanovení (§ 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.) a k ústavnosti stěžovatelem napadeného zákonného ustanovení se Ústavní soud již vícekrát vyjádřil (srov. nález ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 20/13, usnesení ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 1619/09, ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 903/13, nebo ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 701/10), a odvolací soud ani v tomto řízení nemá důvod se od závěrů Ústavního soudu odchylovat jen pro ojedinělé rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, které je v rozporu s aktuálnější a ustálenou judikaturou Ústavního soudu, dezinterpretaci odůvodnění nálezu Ústavního soudu a účelově zkrácenou citaci komentářové literatury. Celé znění textu totiž zní:„ Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, pokud je přesto ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Omezení dané komentovaným ustanovením nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 OSŘ jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a OSŘ a § 11 odst. 1 písm. d) AT, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a OSŘ, lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku. Projednání nároku u příslušného úřadu je skončeno sdělením, že nárok bude nebo nebude, zcela nebo zčásti, uspokojen… Nedošlo-li ze strany příslušného úřadu k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku, postrádají jakékoli další pokusy o změnu jeho postoje smysl.“ (rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1728/2011)“, citováno z: [příjmení], [jméno]. § 31 (Náklady řízení). In: [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, marg. [číslo]). Shodně pak vyznívá i další komentáře – [příjmení], F., [jméno], P., [příjmení], F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státu. Komentář. [obec]: [právnická osoba], 2017, 254 s ., nebo [jméno], P. [příjmení] při výkonu veřejné moci.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 40 s . Lze také připomenout, že ohledně návrhu na zrušení ustanovení § 31a odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. rozhodoval Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3120/11 ze dne [datum] tak, že návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl.

47. Žádost dle § 14 OdpŠk pak nelze nad rámec shora uvedeného považovat za předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř. také proto, že předžalobní výzvu je možné učinit až po splatnosti pohledávky a takovou pohledávku žalobce ke dni doručení žádosti žalované neměl. Judikatura i odborná literatura je pak ustálena též v závěru, že výzva k plnění, v jejímž důsledku teprve nastává splatnost pohledávky, není výzvou k plnění (např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 210/2013; [příjmení], P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. [obec]: [právnická osoba], 2016, § 142a). Ostatně z obsahu žádosti ze dne [datum] nelze ani jakkoliv dovodit, že by žalobce vyzval žalovanou k plnění pod pohrůžkou podání žaloby a po obsahové stránce se tak o předžalobní upomínku ani nejedná (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).

48. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud má za to, že o 12 dnů delší než zákonná lhůta není pro žalobce nadměrně zatěžující a neúměrně ho neznevýhodňuje a to proto, že úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně (který převyšuje běžné úroky poskytované bankami klientům) je mu přiznán až do úplného zaplacení dluhu; zohlednil též to, že svým rozhodnutím pravomocným již doručením změnil rozsudkem soudu prvního stupně.

Poučení