25 CO 37/2022 - 577

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Ireny Sekavové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 292 598 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 9. 2021, č. j. 9 C 41/2016-537, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2022, č. j. 9 C 41/2016-566 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 52 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 52 748 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalované nepřiznává.

III. České republice se náhrada nákladů řízení vůči žalované nepřiznává.

IV. Žalobkyni se náhrada nákladů odvolacího řízení vůči žalované nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 9 C 41/2016-537, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 3. 2022, č. j. 9 C 41/2016-566, Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 867 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 867 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moc tohoto rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že se žaloba zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 292 598 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 292 598 Kč od [datum] do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že se žalobkyni se náhrada nákladů nepřiznává (výrok III.) a že se České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované nepřiznává (výrok IV.).

2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vůči žalované na náhradu škody z neoprávněného odběru elektrické energie. Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, když dovodil, že došlo k neoprávněnému zásahu do elektroměru [číslo] spočívajícímu v násilném přetočení jeho číselníků, tedy k neoprávněnému odběru elektřiny ve smyslu § 51 odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen„ energetický zákon“), který je ve vztahu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, účinnému do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), resp. zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, účinnému od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), speciální normou. Jelikož v období, za které žalobkyně náhradu škody požaduje ([datum] až [datum]), byla odběratelem elektřiny v daném odběrném místě žalovaná, je právě tato pasivně legitimována v daném řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že ani po provedeném dokazování nelze zjistit skutečné množství neoprávněně odebrané elektřiny, neboť z žádných z provedených důkazů nevyplynuly změřené nebo jinak zjištěné prokazatelné údaje o neoprávněné odebrané elektřině. Znalecké posudky uvádějí pouze odhadované množství neoprávněně odebrané elektřiny, přičemž jednotlivé výsledky znaleckých posudků se i dost liší. Znalecké posudky nepracovaly se změřenými nebo jinak prokazatelně zjištěnými údaji co do skutečně neoprávněně odebrané elektřiny. Nelze tak postupovat dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění do [datum] (dále jen„ vyhláška“). Žalobkyně vypočetla škodu dle § 9 odst. 2 vyhlášky ve výši 290 435 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že takto určená výše škody odpovídá 51 498 kWh odebrané elektřiny (dle cenového rozhodnutí [anonymizována tři slova] činila cena elektřiny 5, 6397737/), vezme-li se pak v potaz množství elektřiny, které žalobkyně při výpočtu odečetla (množství elektřiny naměřené provozovatelem přenosové soustavy) ve výši 17 407 kWh, činila by průměrná spotřeba elektřiny žalovanou v rozhodném období cca 104 kWh/den, tedy mnohonásobně více než v předchozím období, kdy průměr činil 15 kWh/den až 26 kWh/den. Rovněž průměr dle výpočtu je vyšší než průměr po výměně elektroměru, který činil 25 kWh/den až 76 kWh/den. S ohledem na uvedené uzavřel, že v daném případě nelze při výpočtu škody postupovat dle vyhlášky a je nutno v souladu nálezem Ústavního soudu (dále jen„ ÚS“) ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, stanovit výši škody podle spravedlivého uvážení. Při řešení této otázky lze vycházet z porovnání plateb za elektřinu a vypočtené škody dle vyhlášky, případně z porovnání odebrané elektřiny, která byla elektroměrem zaznamenána, a teoretického množství elektřiny vypočteného dle vyhlášky při určení výše škody. Dle názoru soudu prvního stupně je tento druhý postup přehlednější. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2955 o. z. a ust. § 136 o. s. ř. s tím, že při určení výše škody vyšel zejména z průměrné spotřeby po výměně elektroměru, a to proto, že tato je dle soudu nejrelevantnější, neboť do nového elektroměru nebylo zasahováno. Dále zohlednil vliv ročního období na potřebu vytápění, s tím že měsíce říjen až duben (zimní období) vzal za měsíce se zvýšenou potřebou vytápění, tedy i se zvýšenou spotřebou energie, což plyne i z provedených faktur a průměrných spotřeb, a měsíce květen až září (letní období) považuje za měsíce se sníženou potřebou vytápění, tedy i se sníženou spotřebou energie. Takto uzavřel, že reálná spotřeba elektřiny při zohlednění skutečnosti, že byla využívána i k vytápění, činila v zimním období 75 kWh/den a v letním období 25 kWh/den. Rovněž zohlednil skutečnost, že i po odpojení plynu v odběrném místě spotřeba elektřiny nijak významně nevzrostla až do zjištění neoprávněného odběru, resp. výměny elektroměru, a to i přesto, že k vytápění žalovaná musela využívat elektřinu (ostatně sama žalovaná uvedla, že přímotopy na elektřinu si pořídila s ohledem na odpojení plynu). Z této skutečnosti soud dospěl k závěru, že k zásahu do elektroměru docházelo v důsledku odpojení plynu, resp. až po odpojení plynu, a proto jako rozhodné období pro výpočet škody stanovil od data odpojení plynu, tedy od [datum]. Průměrná denní spotřeba elektrické energie v období před odpojením plynu se pohybovala v rozmezí od 15 kWh/den až 26 kWh/den, resp. 32 kWh (od [datum] do [datum]), toto období však již částečně zasahuje do období po odpojení plynu), a v letním období po výměně plynoměru činila 25 kWh/den, tedy se jedná o obdobné hodnoty. Tato skutečnost podporuje závěr, že k neoprávněnému odběru elektřiny docházelo s ohledem na potřebu vytápění. Dle názoru soudu prvního stupně je tedy reálná spotřeba elektrické energie žalovanou v části rozhodného období, ve které již neodebírala plyn, tj v období od [datum] do [datum] (včetně těchto dnů), tedy za 116 dnů, přičemž všechny dny spadají do období s denní spotřebou 75 kWh/den, 8 700 kWh. Dle faktury (č. l. 328) byla žalované za období od [datum] do [datum] vyúčtována odebraná elektřina ve výši 834 kWh. Dle faktury (č. l. 328) byla žalované za období od [datum] do [datum] vyúčtována odebraná elektřina ve výši 8 765 kWh. Jelikož není známo, kolik přesně bylo žalované vyúčtováno odebrané elektřiny za období od [datum] do [datum], vyšel soud z průměrné spotřeby elektřiny za období, do kterého spadá období od [datum] do [datum]. Průměr tedy činí 31,5 kWh/den, přičemž se jedná o 95 dnů, tedy za toto období byla žalované již vyúčtována elektřina ve výši 2 992,5 kWh. Za rozhodné období od [datum] do [datum] pak byla žalované celkem na základě faktur vyúčtována odebraná elektřinu ve výši 3 826,5 kWh. Žalovaná je tedy povinna uhradit elektřinu ve výši 4 873,5 kWh (8 700 – 3 826,5 kWh). Dle cenového rozhodnutí [anonymizována tři slova] ([anonymizováno] [anonymizováno]„ [anonymizováno]“) činila cena elektřiny 5, 6397737 Kč/kWh. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalovaná má za neoprávněně odebranou elektřinu uhradit částku 27 485 Kč. Dále je žalovaná povinna uhradit náklady vynaložené žalobkyní na zjištění neoprávněného odběru ve výši 14 030 Kč, celkem tedy částku 41 515 Kč (27 485 Kč + 14 030 Kč). Jelikož však již žalobkyně uhradila částku ve výši 29 648 Kč, zbývá k úhradě částka 11 867 Kč. Úroky z prodlení byly přiznány v souladu s § 1970 o. z. v spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná se dostala do prodlení se splacením svého peněžitého dluhu žalobkyni. Za počátek prodlení žalované vzal soud den následující po skončení lhůty, ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, tedy den [datum] (viz faktura [číslo] ze dne [datum] se splatností do [datum]). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně ve smyslu ust. § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Byť by zásadně byly splněny podmínky ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni v plné výši, zohlednil sociální situaci žalované, která je opatrovníkem [jméno] [příjmení], omezeného ve způsobilosti k právním úkonům a poskytuje mu péči. Jmenovaný je osobou ve třetím stupni závislosti, což žalované stěžuje další výdělečnou činnost. Žalovaná pobírá pouze starobní důchod ve výši 9 597 Kč měsíčně.

3. Proti výrokům II. a III. (výrok IV. je výrokem závislým –„ pozn. odvolacího soudu“) tohoto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. V něm namítala, že soud prvního stupně nesprávně určil rozhodné období pro výpočet škody, když jako jeho začátek stanovil datum [datum], kdy došlo k odpojení plynu. Postupoval tak v rozporu s ust. § 9 odst. 6 písm. a) vyhlášky. Dle tohoto ustanovení, pokud nelze stanovit přesně dobu trvání neoprávněného odběru, má se za to, že trval od předposledního pravidelného odečtu, provedeného za účelem ročního zúčtování spotřeby elektřiny do data zjištění, že došlo k neoprávněnému odběru. V daném případě by tak mělo být rozhodné období stanoveno od [datum] do [datum]. Uvedené období je navíc nepochybně kratší než období, po které neoprávněný odběr skutečně trval. V tomto směru odkázala žalobkyně na závěry znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] a na skutečnost, že v době od [datum] do [datum], kdy v předmětné nemovitosti nebyl osazen plynoměr a bylo nutné ji vytápět pomocí elektřiny, se denní spotřeba navýšila pouze o 2 kWh, které ovšem k vytápění celého objektu rozhodně nemohly postačovat. Dle žalobkyně soud prvního stupně dále nesprávně konstatoval, že žalovaná již žalobkyni uhradila částku 29 648 Kč. Jednalo se však o platbu, která byla uhrazena ve prospěch společnosti [právnická osoba], tedy ve prospěch jiného subjektu, než je žalobkyně. Ta je provozovatelem distribuční soustavy ve smyslu § 25 energetického zákona a je držitelem licence na distribuci elektřiny dle § 4 energetického zákona. Pokud dojde ke ztrátám při rozvodu elektřiny v elektrizační soustavě, je to právě žalobkyně, které tím vzniká škoda. [právnická osoba] je pak obchodníkem s elektřinou, kterou dodává zákazníkům na základě uzavřených smluv, vystavuje jim faktury za spotřebovanou elektřinu a inkasuje platby. Je tak zřejmé, že obchodník s elektřinou a provozovatel distribuční soustavy jsou dva rozdílné subjekty, a to nejen povahou své podnikatelské činnosti. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu tak, že žalobě plně vyhoví a uloží žalované nahradit náklady právního zastoupení žalobkyně, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Také žalovaná se proti tomuto rozsudku odvolala, avšak pouze do jeho výroku III. o nákladech řízení. Uvedla, že nezpochybňuje aplikaci ust. § 150 o. s. ř., pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že by měla hradit náklady řízení ona. Je však přesvědčena, že náhrada nákladů řízení měla být posuzována dle § 142 odst. 2 o. s. ř., nikoliv dle § 142 odst. 3 o. s. ř., z nějž soud prvního stupně zásadně vycházel. Toto ustanovení je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci a lze dle něj postupovat pouze v případě, pokud rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Soud prvního stupně však dle žalované nepostupoval dle § 136 o. s. ř., ale vycházel z nálezu ÚS ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, podle kterého v případech, kdy nelze výlučně použít výpočet podle prováděcího předpisu, přichází v úvahu postup dle § 136 o. s. ř. Soud prvního stupně pak vycházel z reálné spotřeby elektřiny v odběrném místě smluvně vedeném na žalovanou a jím uvedená částka je podepřena konkrétním výpočtem podloženým touto reálnou spotřebou. Nejedná se tedy o postup dle § 136 o. s. ř., neboť soud zvolil vlastní způsob výpočtu, opírající se o průměrnou spotřebu, nikoliv o abstraktní neurčitou úvahu nebo znalecký posudek. Žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 962/2016 a sp. zn. 28 Cdo 5978/2016. Žalobkyni je známa příslušná judikatura ÚS, což potvrdila v přípise ze dne [datum]. Muselo jí být tedy zřejmé, že se v této věci nepoužije ust. § 9 vyhlášky. Přesto na žalobě trvala, i když žalovaná v rámci mimosoudního vyrovnání nabízela zaplacení částky 30 000 Kč, mj. při ústním jednání dne [datum], což však žalobkyně odmítla. Pokud by tento návrh žalobkyně přijala, byly by ušetřeny náklady řízení, které poté trvalo další 4 roky, a bylo ukončeno přiznáním částky, odpovídající 9,46 % uplatněné škody (27 485 Kč z částky 290 435 Kč). Rovněž pak nelze pominout sociální situaci žalované, která musela vynaložit náklady na své právní zastoupení. Použití § 142 odst. 3 o. s. ř. nelze vzhledem ke konečnému rozhodnutí ve věci považovat za spravedlivé. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že jí přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i náklady odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné a odvolání žalované důvodné není.

6. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvolání napaden a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

7. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že při kontrole dne [datum] byl zjištěn neoprávněný zásah do elektroměru [číslo] (dále jen„ předmětný elektroměr“) v odběrném místě na adrese [adresa] (dále jen„ odběrné místo“), spočívající v porušení zajištění proti neoprávněné manipulaci. Skutečnost, že do uvedeného elektroměru bylo zasaženo, prokazuje poškození obou úředních značek (sloužících k zajištění upevňovacích šroubů krytu elektroměru), poškození a stopy na kotoučích obou číselníků, které svědčí o násilném přetočení obou číselníků. Žalobkyně vynaložila na nákladech spojených se zjištěním neoprávněného odběru elektřiny v odběrném místě částku 14 030 Kč. Odběratelem elektřiny v odběrném místě byla v období, za které žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu škody (od [datum] do [datum]), žalovaná. Průměrný odběr elektrické energie žalovanou v odběrném místě, kde se nacházel elektroměr, který jí byl dodavatelem zaevidován, se pohyboval v období od [datum] do [datum] v rozmezí 15 až 26 kWh/den, období od [datum] do [datum] pak činil 32 kWh/den, v období od [datum] do [datum] činil 42 kWh /den, v období od [datum] do [datum] činil 75 kWh/den, v období od [datum] do [datum] činil 25 kWh/den. Průměrný odběr plynu žalovanou v odběrném místě se v období od [datum] do [datum] pohyboval v rozmezí od 33 do 337 kWh/den, a to v závislosti na ročním období, když v zimních měsících byl vyšší než v letních. Žalovaná odebírala v odběrném místě plyn do [datum], a dále pak v období od [datum] do [datum]. K ukončení dodávek plynu do odběrného místa (k odpojení plynoměru) došlo od [datum]. Ode dne [datum], kdy již žalovaná neodebírala plyn, nedošlo ke skokovému nárůstu odběru elektrické energie, k nárůstu došlo až od [datum] a zejména pak od [datum], po datu výměny předmětného elektroměru, kdy došlo k tří- až pětinásobku odběru oproti předchozímu období. V období od [datum] do [datum] pak došlo k poklesu odběru na úroveň 25 kWh/den. Výše neoprávněně odebrané elektrické energie v žalobkyní požadovaném období ([datum] – [datum]) se dle znaleckých posudků [anonymizováno] [příjmení] (ustanoven v tomto řízení soudem prvního stupně) a [anonymizováno] [příjmení] (vyhotovoval znalecký posudek pro účely trestního řízení) pohybuje v rozmezí od 797,65 kWh do 51 497,80 kWh.

8. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud zásadně ztotožňuje, neboť má svou oporu v provedeném dokazování.

9. Dle § 51 odst. 1 písm. e) bod 1. energetického zákona je neoprávněným odběrem elektřiny z elektrizační soustavy, odběr měřený měřicím zařízením, které prokazatelně nezaznamenalo odběr nebo zaznamenalo odběr nesprávně ke škodě výrobce elektřiny, obchodníka s elektřinou, provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy v důsledku neoprávněného zásahu do tohoto měřicího zařízení nebo do jeho součásti či příslušenství, nebo byly v měřicím zařízení provedeny takové zásahy, které údaje o skutečné spotřebě změnily.

10. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky určí při neoprávněném odběru elektřiny množství skutečně neoprávněně odebrané elektřiny provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy na základě změřených nebo jinak zjištěných prokazatelných údajů o neoprávněném odběru elektřiny.

11. Podle § 9 odst. 2 vyhlášky (ve spojení s § 98a odst. 1 písm. a) energetického zákona) stanoví v případech, kdy nelze zjistit množství skutečně neoprávněně odebrané elektřiny podle odstavce 1, provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy množství neoprávněně odebrané elektřiny pro stanovení výše náhrady škody výpočtem podle odstavců 3 až 8.

12. Podle § 9 odst. 6 vyhlášky se hodnota technicky dosažitelné spotřeby elektřiny za dobu trvání neoprávněného odběru se stanoví tak, že výše technicky dosažitelné spotřeby elektřiny za den, vypočítaná podle odstavce 5, se vynásobí počtem dnů, po které neoprávněný odběr elektřiny trval. Pokud provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy nezjistí dobu trvání neoprávněného odběru elektřiny, má se za to, že neoprávněný odběr elektřiny trval a) od předposledního pravidelného odečtu provedeného za účelem zúčtování spotřeby elektřiny, maximálně však 24 měsíců, u odběru elektřiny ze sítě nízkého napětí; samoodečet spotřeby elektřiny není v takovém případě považován za pravidelný odečet, b) 24 měsíců u odběru elektřiny ze sítí zvlášť vysokého napětí, velmi vysokého napětí nebo vysokého napětí.

13. Podle § 9 odst. 7 vyhlášky v případě, že došlo k neoprávněnému zásahu do elektroměru, se od spotřeby elektřiny vypočítané podle odstavce 6 odečte spotřeba elektřiny naměřená provozovatelem přenosové soustavy nebo provozovatelem distribuční soustavy.

14. Podle § 9 odst. 12 vyhlášky je součástí náhrady škody vzniklé provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli distribuční soustavy i právo na úhradu prokazatelných nezbytně nutných nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny, neoprávněné dodávky elektřiny, neoprávněného přenosu elektřiny nebo neoprávněné distribuce elektřiny, jejich přerušení a přezkoušení měřicího zařízení a případné znalecké posudky, které nejsou zahrnuty do regulovaných cen za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny.

15. Podle § 2955 o. z. nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud.

16. Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

17. Nález ÚS ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, uvádí, že„ pokud škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle prováděcího předpisu k § 51 energetického zákona je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze takto vypočítanou výši škody bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody. Pokud pak na základě provedených důkazů soud nedospěje v konkrétní situaci k závěru, že vypočtená výše škody s určitou mírou pravděpodobnosti odpovídá škodě skutečné, nemůže prováděcí předpis aplikovat v té části, ve které by tak způsobil neoprávněný zásah do majetkových práv škůdce tím, že by vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V takovém případě musí o výši škody soud rozhodnout podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností.“ 18. Odvolací soud předně uzavírá shodně se soudem prvního stupně, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že v odběrném místě došlo k neoprávněnému odběru elektřiny ve smyslu § 51 odst. 1 písm. e) bod 1. energetického zákona, a za škodu vzniklou tímto neoprávněným odběrem odpovídá žalovaná, která byla vedena jako odběratel daného odběrného místa v rozhodném období.

19. Odvolací soud dále konstatuje, že za rozhodné období je v daném případě dle § 9 odst. 6 písm. a) vyhlášky třeba považovat období od předposledního pravidelného odečtu provedeného za účelem zúčtování spotřeby elektřiny (maximálně 24 měsíců). Ten byl proveden dne [datum], rozhodným období je tak období od [datum] do data zjištění neoprávněného odběru, tj. do [datum], jak správně uvádí žalobkyně. Závěr, že k zásahu do elektroměru došlo až po odpojení plynu v odběrném místě dne [datum], je strany soudu prvního stupně pouhou spekulací, nepodloženou žádným z důkazů.

20. I odvolací soud je přesvědčen, že ze zadaných, resp. k důkazu provedených znaleckých posudků nešlo vycházet, neboť se jednak ve svých závěrech značně lišily a zároveň uváděly pouze odhadované množství neoprávněně odebrané elektřiny, a to navíc rigidním postupem dle vyhlášky. Z žádných z provedených důkazů přitom nebylo možné stanovit množství neoprávněně odebrané elektřiny ve smyslu ust. § 9 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky tak, aby se jednalo o stanovení škody dle spravedlivého uvážení.

21. Soud prvního stupně tedy postupoval zásadně správně, pokud s odkazem na citovaný nález ÚS vycházel z kritérií, rozvedených v odstavci 2. odůvodnění tohoto rozsudku. Odvolací soud pouze provedl korekci těchto závěrů z hlediska výpočtu škody způsobené žalobkyni neoprávněným odběrem a dále s tím, že za rozhodné období určil období od [datum] do [datum]. Stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že letní období (dále jen„ LO“) tvoří měsíce květen až září a zimní období (dále jen„ ZO“) pak měsíce říjen až duben. Rovněž vyšel ze zjištěné skutečnosti, že do odběrného místa nebyl dodáván plyn v období od [datum] do [datum] a dále v období od [datum] až [datum]; naopak v období [datum] až [datum] dodáván byl. Dokazováním bylo prokázáno, že průměrný odběr elektřiny v odběrném místě (v období po výměně elektroměru, tj. od [datum] do [datum]) činil v ZO 75 kWh/den, v LO pak 25 kWh/den. V ZO, kdy byl do odběrného místa dodáván plyn, počítal odvolací soud s průměrným odběrem rovněž 25 kWh/den.

22. V rámci uvedeného rozhodného období jde v roce 2012 o celkem 71 dnů ZO (28. 3. - 31. 3., duben, říjen, 1. 11. - 6. 11.) x 75, tj. 5 325 kWh, 153 dnů (květen až září včetně) LO x 25, tj. 3 825 kWh, 55 dnů ZO s dodávkou plynu (7. 11. - 30. 11., prosinec) x 25, tj. 1375 kWh, v roce 2013 šlo o 273 dnů ZO s dodávkou plynu, případně LO (leden až září včetně) x 25, tj. 6 825 kWh, dále o 92 dnů ZO (říjen až prosinec včetně) x 75, tj. 6900 kWh, v roce 2014 pak o 21 dnů ZO (1. 1. - 21. 1.) x 75, tj. 1 575 kWh. Celkem tak jde za celé rozhodné období o spotřebu 25 825 kWh. Odvolací soud záměrně rozdělil spotřebu na jednotlivé kalendářní roky, a to vzhledem k odlišným cenám elektrické energie v tom kterém roce. Předpokládaná spotřeba elektřiny v odběrném místě tak činila v roce 2012 celkem 10 525 kWh ([číslo] [číslo] [číslo]), v roce 2013 pak 13 725 kWh ([číslo] [číslo]) a v roce 2014 celkem 1575 kWh.

23. Od této spotřeby je zapotřebí odečíst kWh, které byly žalované za ten který kalendářní rok vyúčtovány jako spotřeba elektřiny v odběrném místě. Dle předložených faktur činila tato spotřeba za období od [datum] do [datum] (faktury na č. l. 330-332) celkem 5 563 kWh, za období roku 2013 celkem 11 010 kWh, a za období od [datum] do [datum] celkem 834 kWh (faktury na č. l. 326-329). Pokud jde o odvolací námitku žalobkyně ohledně odlišných právnických osob v případě žalobkyně a společnosti ČEZ Prodej s.r.o., která předmětné faktury za odběr elektřiny v odběrném místě vystavuje a tyto částky případně vymáhá, odkazuje odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2546/2012 Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí sice vyslovil, že na stanovenou škodu (za neoprávněný odběr elektřiny) má nárok toliko provozovatel distribuční soustavy, zároveň ale také uvedl, že škoda takto stanovená v sobě zahrnuje též platby za skutečný odběr; dosavadní judikatura vycházela ze situace, kdy distributorem elektrické energie i obchodníkem s elektřinou je tatáž osoba. Přijaté závěry lze však uplatnit i v situaci, kdy distributorem elektřiny a obchodníkem s elektřinou jsou osoby rozdílné. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále uvedl, že rozdělení úloh spojených s realizací podnikání spočívajícího v poskytování dodávek elektrické energie konečným zákazníkům mezi provozovatele distribuční sítě a obchodníka s elektřinou (jakožto právnických osob vybudovaných často na základě majetkového propojení mezi mateřskou organizací vykonávající uvedené funkce prostřednictvím dceřiných obchodních společností - viz. § 25a odst. 1 energetického zákona) totiž nemůže jít za daných okolností k tíži zákazníka, jehož právní postavení ve smyslu dotčené judikatury musí být zachováno i v situaci, kdy provozovatelem distribuční sítě a obchodníkem s elektřinou není totožná osoba. Opačný závěr by v právním prostředí obligatorního oddělení provozovatelů distribuční soustavy od obchodníků s elektřinou (§ 25a odst. 1 energetického zákona) vedl k negaci citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při stanovení výše škody od pravděpodobné spotřeby odečítal fakticky vyúčtované kWh odebrané elektřiny, neodečítal již platby za fakticky odebranou elektřinu tak, jako soud prvního stupně. V opačném případě by došlo k zohlednění stejné skutečnosti (kategorie) dvakrát.

24. Cena elektrické energie vychází z cenových rozhodnutí [anonymizováno] a uvádí se rovněž fakturách, citovaných shora, jakož i na faktuře na č. l. 419 spisu. V roce 2012 činila tato cena 5, 9601 Kč/kWh, v roce 2013 pak 6, 17353 Kč/kWh a v roce 2014 pak 5, 73553 Kč/kWh.

25. Odvolací soud tak uzavírá, že škoda vzniklá žalobkyni neoprávněným odběrem v odběrném místě v rozhodném období činila v období [datum] – [datum] celkem 29 574 Kč (10 525-5 563= 4962 kWh x 5, 9601 Kč/kWh), v roce 2013 celkem 16 761 Kč (13 725-11 010=2 715 kWh x 6, 17353 Kč/kWh), a v období [datum] – [datum] pak 4 250 Kč (1575-834 x 5, 73553 Kč/kWh), celkem tedy ve výši 50 585 Kč. S připočtením prokázaných nákladů, které žalobkyně vynaložila na zjištění neoprávněného odběru (srovnej § 9 odst. 12 vyhlášky) ve výši 14 030 Kč, je tak žalovaná povinna zaplatit žalobkyni celkem 64 615 Kč.

26. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud žalobě vyhověl pouze co do částky 11 867 Kč s požadovaným příslušenstvím.

27. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku II. změnil podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobě vyhověl ještě co do částky 52 748 Kč. Kromě žalované jistiny pak přiznal žalobkyni dle § 1970 o. z. i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] do zaplacení. Dne [datum] totiž nastala splatnost faktury [číslo] ze dne [datum], vystavené žalobkyní žalované na žalovanou jistinu 304 465 Kč, ohledně jejíhož doručení žalované před datem její splatnosti nebylo mezi účastníky sporu. Co do zbylé zamítnuté části žaloby pak rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

28. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to dle § 150 o. s. ř. tak, že se žalobkyni tato náhrada nákladů řízení vůči žalované nepřiznává (výrok II. tohoto rozsudku). Stejně jako soud prvního stupně zohlednil nepřiznivou sociální situaci žalované. Ta pobírá pouze starobní důchod ve výši 9 597 Kč měsíčně a je opatrovníkem [jméno] [příjmení], omezeného ve způsobilosti k právním úkonům, který je osobou ve třetím stupni závislosti. Tomu poskytuje mu péči, což ztěžuje možnost jejího výdělku. V uvedených skutečnostech spatřuje i odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, kterou jako právnickou osobu – podnikatele uvedené rozhodnutí zásadním způsobem nezatíží. K odvolání žalované pak konstatuje, že zásadně by bylo namístě použití ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., protože rozhodnutí o výši plnění záviselo v daném případě na úvaze soudu, který určoval výši škody dle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností a shora uvedených kritérií tak, jak mu ostatně ukládá i nález ÚS citovaný shora.

29. Podle stejných kritérií jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně pak odvolací soud postupoval, i pokud jde o náklady odvolacího řízení, a rozhodl podle § 150 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že se žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení vůči žalované nepřiznává (výrok IV. tohoto rozsudku).

30. Výrokem III. tohoto rozsudku bylo podle § 148 o. s. ř. rozhodnuto, že se České republice náhrada nákladů řízení (znalečné ve výši 11 400 Kč, vyplacené z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně) vůči žalované nepřiznává, když žalovaná je plně osvobozena od placení soudních poplatků.

Poučení