25 Co 370/2021-108

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a částky [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 41 C 182/2020-75, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Přezkoumávaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení [částka] s příslušenstvím ve výroku specifikovaným z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení, a částky [částka] (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Požadovaného plnění se žalobce na žalované domáhal na základě tvrzení, že dne [datum] byla na emailovou adresu žalobce doručena z emailové adresy [právnická osoba] Europe BV, sídlem [adresa], faktura [číslo] ze dne [datum], kterou mu tato společnost účtuje zálohu na zboží ve výši [částka] a kterou žádá zaplatit na peněžní účet IBAN [bankovní účet]. Následně, téhož dne, byla na emailovou adresu žalobce doručena z emailové adresy téže společnosti faktura stejného čísla ([číslo]), kterou jí tato společnost účtuje zálohu na zboží v téže částce ([částka]), oproti předchozí faktuře však žádá tuto částku zaplatit na peněžní účet čísla IBAN [bankovní účet]. Žalobce na základě této faktury doručil dne [datum] [právnická osoba] Romania písemný příkaz k převodu této peněžní částky na označený peněžní účet, jehož majitelem je [právnická osoba] Europe BV a vedeného u [právnická osoba] [právnická osoba] dne [datum] na základě příkazu [právnická osoba] Romania přijala peněžní částku ve výši [částka] z peněžního účtu IBAN RO32 BACX [číslo] [číslo] [číslo] [číslo], [příjmení]: BACXROBU, jehož majitelem je žalobce, vedeného u [právnická osoba] Romania a téhož dne tuto peněžní částku odevzdala ve prospěch peněžního účtu IBAN [bankovní účet], [příjmení]: GIBACZPX, jehož majitelem je [právnická osoba] s. r. o., sídlem [adresa], [IČO], vedeného u [právnická osoba] a nikoliv [právnická osoba] Europe BV, sídlem [adresa]. Dne [datum] obdržela Policie ČR Krajské ředitelství Jihomoravského kraje, Územní odbor [obec], oddělení hospodářské kriminality, (dále též jen PČR) trestní oznámení Finančního analytického úřadu Ministerstva financí ze dne [datum], ze kterého vyplývá důvodné podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, které se měla dopustit [jméno] [příjmení], [datum narození], státní příslušnost Maďarsko, a [právnická osoba] s. r. o., sídlem [adresa]. Usnesením PČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] došlo podle § 79a odst. 1 trestního řádu k zajištění peněžních prostředků v částce ve výši [částka] na bankovním účtu [číslo] [bankovní účet], jehož majitelem je [právnická osoba] s. r. o. Usnesením PČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] bylo rozhodnuto o tom, že peněžní prostředky ve výši [částka] se podle § 81a za užití § 80 odst. 1 trestního řádu vydávají žalobci. Exekuční úřad pro Jihomoravský kraj vydal dne [datum rozhodnutí] exekuční příkaz [číslo jednací] na přikázání pohledávky z účtu, kterým nařídil proti dlužníkovi, [právnická osoba] s. r. o. daňovou exekuci k vymožení nedoplatku, a přikázal poskytovateli platebních služeb, [právnická osoba] jako poddlužníkovi, aby od okamžiku, kdy mu bude doručen tento exekuční příkaz, po dobu trvání daňové exekuce, nevyplácel peněžní prostředky z účtu dlužníka. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj dále vydal dne [datum] exekuční příkaz [číslo] na přikázání pohledávky z účtu, kterým nařídil proti dlužníkovi, [právnická osoba] s. r. o. daňovou exekuci k vymožení nedoplatku v celkové výši [částka] a příslušenství této pohledávky. Dne [datum] poskytovatel platebních služeb [právnická osoba] na základě tohoto exekučního příkazu poukázal Finančnímu úřadu pro [územní celek] platbu [částka] 485, [částka]. Žalobce se o nařízení a provedení uvedené daňové exekuce dozvěděl až [datum], tj. v době, kdy již byla exekuce provedena, a stěžovateli zaniklo právo domáhat se vůči Finančnímu úřadu vyloučení peněžních prostředků z daňové exekuce. Na základě takto popsaného skutkového děje žalobce tvrdil, že Finanční úřad pro [územní celek] před nařízením a provedením exekuce věděl o skutečnostech týkajících se [jméno] [příjmení] i o vydání usnesení, kterým bylo rozhodnuto o vydání peněžních prostředků ve výši [částka] zpět žalobci. Nařízení a provedení daňové exekuce ze strany Finančního úřadu je proto třeba posoudit jako nesprávný úřední postup ze strany Finančního úřadu pro [územní celek], a v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci majetková újma ve výši [částka], která odpovídá peněžním prostředkům, které žalobce omylem převedl na peněžní účet dlužníka [právnická osoba], a které následně převedla [právnická osoba] na základě nařízení o provedení exekuce ze strany Finančního úřadu pro [územní celek] na účet Finančního úřadu pro [územní celek], respektive žalovaného. Žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu finančního úřadu vznikla majetková újma ve výši [částka], která je odvozena od zákonného úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., tj. od zákonného úroku z neoprávněného jednání správce daně počítaného z částky [částka] od [datum] do [datum].

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Na svoji obranu tvrdil, že žalobce uplatnil u ministerstva financí jako úřadu příslušného podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též OdškZ) pouze svůj nárok na náhradu škody ve výši [částka]. Součástí vyjádření žalovaného byl průřez právní úpravy daňové exekuce, s odkazem, na nějž žalovaný uzavřel, že daňová exekuce byla nařízena v souladu se zákonem a veškeré úkony byly provedeny správcem daně v průběhu daňové exekuce v souladu se zákonem. Až dne [datum] byl správci daně doručen přípis PČR se s žádostí o zaslání dokumentů k daňové exekuci, na základě kterých byly finanční prostředky poukázány správci daně se sdělením, že finanční prostředky na bankovním účtu nebyly [právnická osoba] s. r. o., nýbrž byly podvodně vylákány od [právnická osoba] Trading Co. Pokud by soud dospěl k závěru, že exekuční příkazy byly vydány v souladu se zákonem, přičemž banka, jako poddlužník, ani PČR nepochybila, a přesto by měl správce daně vrátit peníze třetí osobě odlišné od daňového subjektu, není žalovanému vůbec zřejmé, proč by měl správce daně platit žalobci nějakou majetkovou újmu, natož újmu ve výši odvozené od zákonného úroku z neoprávněného jednání správce, když správce daně neporušil žádné zákonné ustanovení, jež by bez dalšího ukládalo vrátit třetí osobě finanční prostředky získané v rámci daňové exekuce daňového dlužníka vedené v souladu se zákonem. Žalovaný rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 35 Odo 801/2002, ze kterého vyplývá, že správce daně jakožto osoba, které byly jako oprávněné z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu vyplaceny za účelem uspokojení její vykonatelné pohledávky vůči povinnému peněžní prostředky z účtu povinného u peněžního ústavu, není pasivně věcně legitimován ve sporu, ve kterém se třetí osoba domáhá zaplacení (vrácení) peněžních prostředků, které na tento účet povinného poukázala omylem. Je totiž nerozhodné, komu náležely peněžní prostředky uložené na účet, podstatná je skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout daňovou exekucí. Na základě této argumentace uzavřel, že daň z příjmu právnických osob a daň z přidané hodnoty za výše uvedená zdaňovací období byla stanovena v souladu se zákonem a správce daně neporušil žádné zákonné ustanovení, jež by bez dalšího ukládalo vrátit třetí osobě (odlišné od daňového dlužníka) finanční prostředky získané v rámci daňové exekuce vedené v souladu se zákonem.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že exekučním příkazem přikázáním pohledávky z účtu ze dne [datum] vydaným Finančním úřadem pro [územní celek], Územní pracoviště [obec] IV, jako správcem daně ve věci dlužníka [právnická osoba] nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku. Usnesením Policie ČR ze dne [datum] policejní orgán rozhodl tak, že se vydávají žalobci peněžní prostředky v částce [částka] zajištěné na bankovním účtu číslo [bankovní účet], majitele účtu [právnická osoba], s. r. o. u bankovního ústavu [právnická osoba], které byly zajištěny v souladu se zde uvedeným ustanovením trestního řádu usnesením výše uvedeného policejního orgánu ze dne [datum], když zajištěné prostředky již nejsou třeba k dalšímu řízení. Tím bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků a bylo rozhodnuto o zrušení zajištění předběžných prostředků ve výši [částka] na témže účtu [právnická osoba], s. r. o. Z vyrozumění ze dne [datum] o nařízené exekuci na uvedeném účtu adresovaného PČR bylo zjištěno a prokázáno, že policejní orgán, odbor hospodářské kriminality obdržel dne [datum] písemné trestní oznámení Finančního analytického úřadu Ministerstva financí ze dne [datum], ze kterého vyplývá důvodné podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, kterého se mohli dopustit [jméno] [příjmení], státní příslušnost Maďarsko, a [právnická osoba], s. r. o. Rozsudkem Krajského soudu v [obec] č. j. 30 A 25/2019-55 bylo rozhodnuto o žalobě žalobce na ochranu proti nečinnosti spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobce o vrácení plateb z [datum] žalovaným, Finančním úřadem pro [územní celek] byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud mimo jiné konstatoval, že byla-li žádost o vrácení platby podle § 165 daňového řádu podána osobou, která neprovedla úhradu na účet správce daně, nespadá taková žádost pod hypotézu § 165 odst. 2 a 3 daňového řádu, proto nebylo namístě ji vyřizovat postupem předpokládaným v § 165 odst. 4 téhož zákona, ale postačilo vydání sdělení; ani postup podle § 155 daňového řádu nebyl v daném případě namístě; žalovaný nebyl oprávněn rozhodnout o žádosti žalobkyně, rozhodnutím podle § 155 ani vydáním potvrzení podle § 165 daňového řádu, neboť tato ustanovení na věc žalobce nedopadala. V situaci, kdy byl správcem daně exekuován majetek žalobce v domnění, že se jedná o majetek daňového dlužníka [právnická osoba], bylo namístě podat návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 odst. 4 daňového řádu.

4. Soud prvního stupně předeslal, že žalobce předběžně uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

5. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a konstatoval, že měl splněny procesní podmínky pro věcné projednání nároku žalobce.

6. K věcné stránce žalobou uplatněného nároku soud prvního stupně uvedl, že základní podmínkou (objektivní) odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 OdškZ je existence nezákonného rozhodnutí nebo ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdškZ existence nesprávného úředního postupu. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí přitom soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, a podmínka nezákonnosti je splněna pouze tehdy, pokud bylo toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno či změněno příslušným orgánem (odkaz [příjmení] [jméno], Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, třetí vydání, [obec], vydavatelství C. H. Beck, 2012, strana 93 a 94). Jde-li o nesprávný úřední postup, pak o tomto nároku nelze uvažovat tehdy, jestliže se úřední postup, jehož nesprávnost je namítána, projevil ve výsledné rozhodovací činnosti, tedy ve vydaném rozhodnutí. Žalobce se v projednávané věci domáhá náhrady škody, která mu měla být způsobena v příčinné souvislosti s rozhodnutími finančního úřadu - exekučními příkazy, kterými bylo rozhodnuto v rámci daňové exekuce o přikázání pohledávky z účtu dlužníka, třetího subjektu [právnická osoba], s. r. o., v důsledku čehož žalobkyni nebyly vyplaceny prostředky na účtu tohoto subjektu se nacházející, náležející podle žalobních tvrzení žalobci. Tyto exekuční příkazy však nebyly zrušeny či změněny pro nezákonnost tak, jak to má na mysli § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 OdškZ, není proto splněna obligatorní podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdškZ, když zde není (pravomocné) rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, 25 Cdo 593/2003, 28 Cdo 4249/2010). Postup, který vydání těchto exekučních příkazů předcházel, pak nelze podřadit pod (nesprávný) úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdškZ, neboť tento postup se projevil právě ve vydání těchto exekučních příkazů. Správnost tohoto postupu ani vydaných exekučních příkazů, respektive zákonnost těchto příkazů, soud v tomto řízení není oprávněn přezkoumávat, a již z těchto důvodů nemůže být žaloba úspěšná. Požadavek na zrušení (změnu) předmětného rozhodnutí, aniž by k takovému zrušení (či změně) pro nezákonnost došlo, obvodní soud nepovažoval ani za přehnaně formalistický. Správnost a zákonnost předmětného rozhodnutí nemůže být předmětem přezkumu v projednávané věci v řízení podle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. ani z titulu nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 8 OdškZ. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1345/2011 označil obvodní soud za nepřípadný, neboť v projednávaném případě se nejedná o žalobu z tzv. lepšího práva, nýbrž o žalobu z titulu tvrzeného nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti s výkonem veřejné moci žalovaným, respektive jeho orgány. Za situace, kdy soud shledal žalobu nedůvodnou co do základu nároku, nezabýval se již jeho výší.

7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů, jejichž rozsah a výši soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval.

8. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včas podaným odvoláním, v němž napadl rozsudek pro jeho nepřezkoumatelnost, pro zatížení řízení vadami a pro nesprávné právní posouzení věci. K uplatněným odvolacím důvodům tvrdil, že soud prvního stupně v odůvodnění sice uvedl důkazy, které v rámci řízení provedl, a konstatoval jejich obsah, avšak v rámci odůvodnění zcela absentuje vylíčení skutkových závěrů, které soud z provedených důkazů vyvodil, a na nichž postavil své rozhodnutí. Bez přezkoumatelných důvodů neprovedl dokazování v rozsahu, které navrhoval žalobce, když navržené důkazy byly způsobilé objasnit skutkový stav věci. V podrobnostech uvedl, že v odůvodnění rozsudku není uvedeno, které skutečnosti soud prvého stupně vzal za prokázány a které nikoliv, a jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci. Soud prvního stupně v důsledku svého nesprávného právního názoru na oprávněnost žaloby neprovedl žalobcem navržené důkazy, kterými navrhl prokázat své tvrzení o tom, že Finanční úřad pro [územní celek] před nařízením a provedením exekuce přikázáním pohledávky z účtů daňového dlužníka u bankovního ústavu věděl o tom, že peněžní prostředky ve výši [částka], které bankovní ústav připsal na peněžní účet daňového dlužníka, omylem a bez právního důvodu odeslal na peněžní účet daňového dlužníka, žalobce, a to v důsledku podvodu, kterého se vůči němu dopustila třetí osoba. Převedení peněžních prostředků v této částce z účtu žalobce na účet daňového dlužníka je předmětem trestního řízení s podezřením na podvod a orgány činné v trestním řízení peněžní prostředky ve výši [částka] na účtu daňového dlužníka zajistily ve prospěch žalobce jako osoby, která v důsledku podvodného jednání třetí osoby ze svého účtu peněžní prostředky omylem na účet daňového dlužníka odeslala. Soud prvního stupně přesto neuložil Finančnímu úřadu pro [územní celek] předložit soudu správní spisy, na základě kterých došlo k vymožení daňových nedoplatků daňového dlužníka, pro jejichž vymožení finanční úřad nařídil a provedl exekuci přikázáním pohledávky z účtu daňového dlužníka. Rovněž neuložil Finančnímu analytickému úřadu ministerstva financí předložit správní spis, který se týká podvodného převodu peněžních prostředků z účtu žalobce na peněžní účet daňového dlužníka a neučinil dotaz jak, od koho, nebo z čeho, se o existenci tohoto správního spisu a jeho obsahu mohl dovědět Finanční úřad pro [územní celek]. Těmito důkazy žalobce hodlal prokázat své tvrzení o tom, že Finanční úřad pro [územní celek] před nařízením a provedením exekuce přikázáním pohledávky z účtů daňového dlužníka u bankovního ústavu nedisponoval vykonatelnou daňovou pohledávkou vůči daňovému subjektu v rozsahu, pro jejíž vymožení nařídil a provedl exekuci přikázáním pohledávky z účtu daňového dlužníka u bankovního ústavu. Právní posouzení věci z hlediska materiálního požadavku na prokázání zrušení nezákonného rozhodnutí nepovažoval odvolatel za správné, když jej považoval za nespravedlivé, formalistické a v rozporu se smyslem a účelem OdškZ, článkem 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Zdůraznil, že Finanční úřad pro [územní celek] svými rozhodnutími a úředním postupem získal pro žalovaného peněžní prostředky, které podvodným jednáním na žalobci vylákala třetí osoba, a které lze tedy kvalifikovat jako peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti na úkor žalobce. S poukazem na judikaturu obecných soudů uvedl, že podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení nebo změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka první vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí, když soud v řízení o odpovědnosti podle OdškZ nemůže sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Zrušujícími či měnícím rozhodnutími je pak soud ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Otázku nezákonnosti původního rozhodnutí tak nemůže posuzovat samostatně ani jako otázku předběžnou (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 29 Cdo 2778/2010). Akcentoval judikaturu Ústavního soudu, který zaujal kritický postoj k takovým výkladům obecných soudů, podle nichž je zákonný požadavek na zrušení nezákonného rozhodnutí vykládám formalisticky. S poukazem na požadavek splnění odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu tak Ústavní soud dovodil, že je dle jeho názoru nepřijatelné, aby obecné soudy na jedné straně - čistě na základě vlastního (byť dlouhodobě zastávaného) výkladu - vyloučily podřaditelnost tvrzených pochybení pod legislativní označení„ nesprávný úřední postup“ z důvodu, že tento postup směřoval k vydání rozhodnutí, a současně na straně druhé, konstatovaly, že o nezákonné rozhodnutí jít nemůže, neboť nebylo - formálně - zrušeno ani změněno (odkaz na nález II. ÚS 1774/08). Odvolatel v této souvislosti uvedl, že platný daňový řád neupravuje řádné ani mimořádné opravné prostředky, na základě kterých by se žalobce mohl domáhat zrušení nebo změny k exekučním příkazům. Stejně tak neopravuje právní prostředky, na základě kterých by se žalobce mohl domáhat na finančním úřadu vrácení peněžních prostředků, a neupravuje ani právní prostředek, na základě kterého by finanční úřad v daňovém řízení mohl peněžní prostředky, které by mohl pro žalovaného na základě exekučních příkazů z účtů daňového dlužníka u bankovního ústavu vydat. Vyjádřil rovněž nesouhlas s právním názorem soudu, že jeho odkaz na rozhodnutí 28 Cdo 1345/2011 je nepřípadný, když právní principy obsažené v tomto rozhodnutí jsou použitelné i v této právní věci. Považoval přitom za zcela nerozhodné, že předmětem této věci je požadavek na odškodnění podle OdškZ a předmětem rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 1345/2011 je spor o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. V závěru podaného odvolání žalobce podotkl, že nesprávný úřední postup Finančního úřadu pro [územní celek] spočívá nejen v nařízení a provedení exekuce, nýbrž i v zamítnutí žádosti žalobce o vrácení peněžních prostředků, které Finanční úřad pro [územní celek] z této daňové exekuce vymohl. Navrhl, aby jim odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. V replice k podanému odvolání uvedl, že žalobce pouze opakuje část své argumentace uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, polemizuje s právním názorem soudu na absenci nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu, a spekuluje o tom, zda správce daně, který provedl daňovou exekuci, přece jen nemohl, odkudsi vědět, že původ peněžních prostředků, které se náhle a nečekaně objevily na bankovním účtu daňového dlužníka, mají svůj původ v trestné činnosti. Žalobce v odvolání nepřímo připouští (respektive nijak nevyvrací), že orgány činné v trestním řízení v rámci jimi prováděného trestního řízení předmětné (patrně) odcizené finanční prostředky nejprve zajistily a následně je, místo toho, aby zcela logicky vrátily žalobci, jakožto (patrně) okradenému, uvolnily a ponechaly je na bankovním účtu daňového dlužníka, tedy nevrátily je žalobci. Žalobce v odvolání nepřímo připouští (respektive nevyvrací), že banka předmětné finanční prostředky po jejich odblokování ze strany orgánů činných v trestním řízení ponechala na bankovním účtu daňového dlužníka, a taktéž je nevrátila žalobci. Žalobce v průběhu celého řízení nijak nevysvětlil, proč neuplatnil nárok na náhradu škody vůči bance či vůči orgánům činným v trestním řízení, u kterých, na rozdíl od žalovaného, přichází z logiky věci v úvahu nějaké pochybení při odblokování patrně podvodně získaných finančních prostředků. Tvrzení žalobce, že správce daně provádějící exekuci věděl o původu prostředků, které v rámci exekuce odčerpal z bankovního účtu daňového dlužníka, označil žalovaný za neprokázané pohybující se na úrovni konspiračních teorií. Uzavřel, že žalovaný nevydal žádné nezákonné rozhodnutí, ani se nedopustil nesprávného úředního postupu, žaloba proto není důvodná.

10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Především odvolací soud nepřisvědčuje námitce odvolatele založené na tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že odůvodnění rozhodnutí prvostupňový soud provedl v souladu s požadavky stanovenými v § 157 odst. 1 o. s. ř. a s ustálenou soudní praxí, když skutková zjištění přehledně vyjádřil v čl. 4 a následujících svého rozhodnutí.

12. Stejně tak nelze odvolateli přesvědčit stran námitky, že obvodní soud„ zatížil řízení vadou, když bez přezkoumatelných důvodů neprovedl dokazování“. V tomto směru je třeba uvést, že ve sporném řízení mají účastníci povinnost tvrdit a prokazovat pro rozhodnutí právně významné skutečnosti. Rozsah důkazní povinnosti je přitom určen rozsahem povinnosti tvrzení, která vyplývá z hmotněprávní normy.

13. V souzené věci se žalobce domáhá náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., když tvrdí, že z důvodů v žalobě uvedených se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu a v příčinné souvislosti s ním mu vznikla škoda v částce, kterou učinil předmětem sporu. Ustanovení § 13 OdškZ zakládá objektivní odpovědnost státu, které se nelze zprostit za plnění třech předpokladů: 1) existence nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek přitom leží na žalobci. Jestliže soud prvního stupně z hlediska právního uzavřel, že v souzené věci není dán odpovědnostní titul, tedy nejedná se o nesprávný úřední postup (existence nezákonného rozhodnutí nebyla žalobcem ani tvrzena), nemůže obstát odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř., neboť z hlediska právních závěrů přijatých soudem prvního stupně nejsou právně významné důkazy k prokázání tvrzení žalobce označené naposledy v článku IV podaného odvolání.

14. Za situace, kdy řízení nebylo postiženo ani žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zbývá se vyjádřit k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky vykládající pojem odpovědnostních titulů a jejich postavení v právní úpravě provedené OdškZ (nesprávný úřední postup, nezákonné rozhodnutí). Lze tedy jen zopakovat, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí. V souzené věci se žalobce domáhá náhrady škody, přičemž nesprávný úřední postup spatřuje výlučně v rozhodovací činnosti žalovaného (rozhodnutí o„ nařízení a provedení daňové exekuce“,„ zamítnutí žádosti žalobce o vrácení finančních prostředků, které v této daňové exekuci finanční úřad vymohl“). Na daný případ proto nedopadá judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odkazovaná odvolatelem. Je tomu tak i proto, že v souzené věci se nejednalo o vydání/nevydání rozhodnutí procesního charakteru předcházejícího rozhodnutí o nařízení daňové exekuce. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 proto na poměry souzené věci nedopadá, stejně tak se nejedná ze strany soudu prvního stupně o formalistický přístup v aplikaci práva. Konečně nelze souhlasit s odvolatelem, dovolává-li se opakovaně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1345/2011. V tomto případě bylo totiž žalobním důvodem„ lepší právo“ při výkonu rozhodnutí. Jak uvedl Nejvyšší soud, žaloba z lepšího práva slouží k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získaného výkonem rozhodnutí z hlediska hmotného práva„ lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Již z uvedeného je zřejmé, že na základě tohoto žalobního důvodu žalobce v projednávaném případě nežaloval, proto odkaz odvolatele na toto rozhodnutí je v poměrech souzené věci nepřípadný. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady účelně vynaložené procesně úspěšným žalovaným byly stanoveny podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyl. č. 254/2015 Sb. (3 úkony – vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání, účast na jednání před odvolacím soudem), jejich celková výše činí částku [částka].