25 Co 38/2025 - 81

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. října 2024, č.j. 26 C 122/2024-57, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) mění tak, že žaloba na zaplacení 36 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 13. 10. 2024 do zaplacení se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavých výrocích o věci samé (II až IV) potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 36 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 13. 10. 2024 do zaplacení (výrok I). Dále pak žalobu zamítl co do požadavku na 164 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 31. 7. 2024 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 36 000 Kč od 31. 7. 2024 do 12. 10. 2024 (výrok II), co do požadavku na omluvu přípisem ve znění přesně uvedeném ve výroku rozhodnutí (výrok III) a co do požadavku na veřejnou omluvu na stránkách [www] ve znění přesně specifikovaném ve výroku rozhodnutí (výrok IV). Žalované uložil nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok V), vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť posuzované řízení bylo svou délkou přiměřené složitosti, a tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

4. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 12. 4. 2024. Žalovaná svým stanoviskem ze dne 30. 7. 2024 zamítla žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy v penězích i ve formě omluvy.

5. V bodě 4 odůvodnění pak obvodní sporu podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, na uvedená skutková zjištění odvolací soud pro stručnost odkazuje, když pro potřeby odvolacího řízení není potřeba je znovu opisovat. Pro přehlednost odvolací soud stručně shrnuje, že posuzované řízení je řízení kompenzačním, jímž žalobce se domáhal odškodnění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce nárok u žalované uplatnil 9. 6. 2020, žalobu k soudu podal 9. 12. 2020, nad rámec soudem vynuceného doplnění žaloby ze 22. 2. 2021, žalobce doplňoval ještě 6x, ve věci se konala 3 soudní jednání. První jednání bylo odročeno na 27. 7. 2021, ale z důvodů odůvodněných žádostí účastníků došlo ke 3 odročením, a tak se první jednání uskutečnilo 5. 11. 2021, druhé jednání 10. 2. 2022 a při třetím jednání dne 15. 2. 2022 byl vynesen rozsudek. K odvolání žalované byla věc předložena odvolacímu soudu dne 19. 5. 2022, odvolací soud uskutečnil dvě jednání (22. 6. 2022 a 31. 8. 2022), rozsudek nabyl právní moci dne 6. 10. 2022. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání dne 13. 2. 2023, odmítací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023 nabylo právní moci dne 18. 8. 2023, Ústavní soud o ústavní stížnosti žalobce rozhodl 21. 5. 2024, právní moc rozhodnutí nastala 6. 6. 2024.

6. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ust. § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“).

7. Posuzované řízení trvalo 4 roky (od 9. 6. 2020 do 6. 6. 2024).

8. K jednotlivým kritériím uvedeným v ust. § 31a OdpŠk pak obvodní soud uzavřel následující: Význam řízení pro žalobce byl standardní. Předmět řízení není nikterak složitý, jak po skutkové, tak i právní stránce, byly zainteresovány všechny složky žalované, které ve věci mohou rozhodovat. Obvodní soud z toho dovodil, že doba trvání 4 roky je nepřiměřeně dlouhá a z tohoto důvodu přistoupil k přiznání zadostiučinění v penězích, přičemž již základní částku nezvyšuje ani nesnižuje (bod 7 odůvodnění), resp. dle bodu 9 odůvodnění obvodní soud s ohledem na instanční složitost snížil základní částku o 20 %. Ohledně kritéria chování účastníků konstatoval, že bylo bez vlivu na modifikaci základní částky. Pokud jde o postup orgánu veřejné moci, považoval obvodní soud za průtah to, že jednání bylo nařízeno až na 6. 8. 2021, ačkoliv vyjádření žalované obdržel soud již 14. 4. 2021, i když bylo odročeno na 27. 7. 2021 a z důvodu na stranách účastníků řízení se uskutečnilo až 5. 11. 2021. Nesprávnost postupu obvodní soud shledal konkrétně v tom, že obvodní soud neslaďoval předem vhodné termíny, což vedlo k prodloužení řízení, a právě to se stalo důvodem toho, že nebylo rozhodnuto v přiměřené době.

9. Na základě výše uvedeného obvodní soud stanovil základní částku 45 000 Kč a po snížení o 20 % vypočetl celkovou výši zadostiučinění na 36 000 Kč. Akcentoval, že náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30, Cdo 3269/2009).

10. Zamítnutí žaloby na poskytnutí omluvy soud odůvodnil tím, že zadostiučinění v penězích se jeví soudu jako dostačující. Ze strany soudu prvého stupně nedošlo k tak závažným průtahům, aby bylo třeba se ještě nad rámec přiznaného zadostiučinění v penězích omlouvat, řízení probíhalo až na tuto výjimku plynule, soudy rozhodovaly v přiměřených lhůtách. Pokud se jedná o Ústavní soud, je to soud, který rozhoduje o ústavnosti soudního procesu, nelze mu tedy vytýkat, že u něj řízení trvalo delší dobu než u jiných případů.

11. Úrok z prodlení žalobci přiznal dle § 15 odst. 2 OdpŠk, neboť žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení. Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměnu za zastupování 3 100 Kč za 1 úkon podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, a 300 Kč za 1 úkon podle § 13 advokátního tarifu za převzetí a přípravu, sepis žaloby, účast při jednání, podání ve věci samé, navýšeno o 21 % DPH.

13. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včas přípustné odvolání.

14. Žalobce rozsudek napadl v plném rozsahu, má za to, že soud porušil princip právní jistoty z hlediska srovnání s jinými věcmi, požadoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil. Přiznanou částku považuje za nepřiměřeně nízkou. Má zato, že by základní částka měla být valorizována, neboť i soudci žádají valorizovat své platy, a je nedůstojné, aby státem poškození byli řazeni na konec fronty. Dále se žalobce dovolává korelace s případem řešeným Nejvyšším soudem pod sp. zn. [spisová značka] a cituje judikaturu týkající se toho, že v demokratické společnosti je omluva primární prostředek odčinění protiprávních následků. Má za to, že nárok na omluvu byl nesprávně posouzen, avšak satisfakci formou omluvy v odvolacím řízení nepožaduje, výslovně požaduje jen finanční zadostiučinění. Při jednání odvolacího soudu pak akcentoval, že Ústavní soud v otázce valorizace zadostiučinění postoupil věc plénu (sp. zn. [spisová značka], dle zprávy ČSÚ činí valorizace za dobu od r. 2011 do roku 2024 40 %, v této otázce nelze vycházet z judikatury ESLP s ohledem na malý vzorek případů, které rozhoduje. Stát by měl valorizovat zadostiučinění stejně jako platy svých zaměstnanců, tj. o 70 %. Ohledně omluvy poukázal na to, že je-li jednání veřejné, měla by i omluva být veřejná. Zopakoval, že rozhodnutí Ústavního soudu v posuzované věci bylo v rozporu s jeho vlastními nálezy ohledně rozhodování o nákladů řízení. Dle názoru žalobce opakovaná doplňování žaloby jsou jen projekcí práva na práva být slyšen, principu ústnosti a bezprostřednosti soudních jednání. Je tedy právem účastníka opakovaně se vyjadřovat, a byť se jedná o neúčelná podání z pohledu rozhodování o nákladech řízení, tak za využívání procesního práva být slyšen nelze účastníka sankcionovat. Zvýšená aktivita účastníků řízení nezatěžuje, soud je naopak na jejich argumentaci nachystán.

15. Žalovaná napadla vyhovující výrok, neboť má za to, že délka posuzovaného řízení byla zcela přiměřená. Zdůraznila, že první jednání se uskutečnilo až 5. 11. 2021 v důsledku toho, že žalobce dvakrát a žalovaná jednou požádali o odročení, bez těchto žádostí by se první jednání uskutečnilo již 27. 7. 2021. Zdůraznila, že žalobce opakovaně doplňoval žalobu (19. 10. 2021, 4. 11. 2021, 5. 11. 2021, 6. 11. 2021, 16. 11. 2021), což se na délce řízení rovněž projevilo. S ohledem na neúplnost žaloby a opakované žádosti o odročení je délka prvostupňového řízení 1 rok a 3 měsíce adekvátní, zejména s přihlédnutím k tomu, že ještě v roce 2021 probíhala řada omezujících opatření v důsledku probíhající pandemie Covid 19. O odvolání bylo rozhodnuto za 6 měsíců, o dovolání za 6 měsíců a o ústavní stížnosti za 9 měsíců. Při jednání odvolacího soudu odkázala na svá podání a zdůraznila, že posuzované řízení ani nemohlo být rychlejší, akcentoval chování žalobce, který 7x doplňoval žalobu (a dle rozhodnutí v posuzovaném věci se jednalo o neúčelné úkony), jednání byla prodloužena žádostmi účastníků o odročení.

16. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že žalovaná v něm popírá vlastní praxi a srovnává odškodnění poskytnutá v jiných případech. Má za to, že vzájemné papírování účastníků nečiní spor složitějším a délku řízení negativně neovlivňuje. S ohledem na to, že odškodňované řízení bylo rovněž řízením kompenzačním, odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ ve věci Žirovnický, podle kterého za normálních okolností by neměla být otázka délky řízení považována za zvlášť složitou a od státu se vyžaduje zvláštní péče.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že jen odvolání žalované je opodstatněné.

18. Soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, který není účastníky napadán a který nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení, proto lze na závěry o skutkovém stavu plně odkázat.

19. Jde-li o právní posouzení věci, tak obvodní soud aplikoval přiléhavou právní úpravu. Odvolací soud dodává, že objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se stát nemůže zprostit, jestliže jsou kumulativně splněny tři podmínky: 1) odpovědnostní titul (zde tvrzen nesprávný úřední postup), 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem majetkové újmy. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozené. Lze pak souhlasit s tím, že v případě prokázání existence odpovědnostního titulu v podobě nepřiměřené délky řízení se vznik újmy u poškozeného presumuje.

20. Odvolací soud se však s právním posouzením věci ze strany obvodního soudu neztotožňuje. Z rozhodovací praxe ESLP i Nejvyššího soudu plyne, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného finančního zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016).

21. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla ke stanovení postupu, jenž má k posouzení přiměřenosti délky řízení a k určení přiměřené výše finančního zadostiučinění vést (viz Stanovisko Cpjn 206/2010). Z konstantní judikatury dovolacího soudu tak vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se totiž kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

22. K námitkám proti užití kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění lze plně odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 529/2025, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 622/2021), podle které „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).“ 23. Požadavek žalobce, aby soud zjišťoval přiměřenost délky řízení porovnáváním s délkou řízení jiných sporů, ve kterých došlo k odškodnění, nemá oporu v platném právu. Jednak není důvod vylučovat z uvedené statistiky věci, v nichž byl požadavek na odškodnění zamítnut (viz např. řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 97/2023, kde bylo kompenzační řízení v délce 5,5 roku shledáno přiměřeně dlouhé), ale především pro odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se judikatura ustálila na jiném právním posouzení než v případě odškodňování nemajetkových újem způsobených jiným mechanizmem (např. odposlechem komunikace obhájce a klienta, neoprávněným výkonem vazby, trestním stíháním nezakončeném odsuzujícím rozhodnutím apod.). Odkaz na to, že jiná řízení, trvající kratší dobu, byla odškodněna, nemá vůbec žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda právě ve zde posuzovaném řízení bylo či nebylo nepřiměřeně dlouhé. Přiměřenost délky řízení se posuzuje dle kritérií uvedených v § 31a OdpŠk, ne srovnáním s délkou jiných řízení. Proto je rovněž odkaz na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2202/2024 zcela nepřípadný (odškodnění nemajetkové způsobené v trestním řízení nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi žalobcem jako obhájcem a jeho klientkou – obžalovanou, provedením záznamu těchto hovorů k důkazu a nezničením zmíněného záznamu a jeho ponecháním v trestním spise).

24. Zcela správně obvodní soud určil počátek odškodňovaného řízení (9. 6. 2020) a jeho konec (6. 6. 2024), proto je přiléhavý též závěr o celkové délce posuzovaného řízení 4 roky.

25. K jednotlivým kritériím uvedený v § 31a odst. 3 OdpŠk pak odvolací soud uvádí následující.

26. Složitost posuzovaného řízení může být dána jednak jeho instanční složitostí (tj. množství orgánů soudní soustavy zapojené do rozhodování) a jednak složitostí věci samotné, ať už hmotněprávní či procesní.

27. Přítomnost mezinárodního prvku (cizí státní občanství poškozeného) žádný vliv na délku posuzovaného řízení neměla. Účastník může zasáhnout do délky řízení tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, což zpravidla nelze klást k tíži poškozenému v rámci kritéria jednání poškozeného. Využívání procesních práv však lze zohlednit jako procesní složitost. K újmě rychlosti řízení je totiž i stav, kdy účastník podává opakovaně a neúčelně doplňuje svá podání, neboť to vyvolává potřebu ostatních účastníků na tato podání reagovat a ztěžuje rozhodujícímu soudu postup ve věci. Opakovaná doplnění žaloby tak způsobují prodloužení délky řízení oproti situaci, kdyby žaloba byla podána v perfektním stavu. V rámci kritéria složitosti řízení tak je třeba zohlednit i procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů nebo četnost opravných prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022). Jen na okraj pak odvolací soud dodává, že písemná podání účastníků nelze vnímat jako projev zásady ústnosti soudních jednání či součást práva být slyšen; k realizaci těchto procesních práv slouží jednání ve věci samé. Posuzované řízení tak patří mezi procesně složitější, neboť účastníci opakovaně žádali o odročení jednání z důvodů na své straně a žalobce opakovaně doplňoval žalobu (z důvodů ležících mimo soud dne: 4. 6., 22. 6., 19. 10., 5. 11., 16. 11. 2021 a dne 10. 2. 2022 zaslal závěrečný návrh), žalovaná nad rámec prvního vyjádření svou obranu precizovala v 4 podáních (18. 6., 3. 11. a 1. 12. 2021, závěrečný návrh 10. 2. 2022). Stát však neodpovídá za to, že si účastník zvolí zástupce, který s ohledem na svou vytíženost a čerpání dovolené opakovaně žádá odročit z důvodů na své straně, případně žalobu kompletuje až v průběhu řízení.

28. K námitce žalobce, že rozhodnutí Ústavního soudu vydané v posuzovaném řízení pro něj bylo překvapivé a nerespektovalo judikaturu Ústavního soudu, odvolací soud dodává, že obecným soudům nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13), a dokonce ani postup, jež jeho rozhodnutí předcházel, resp. obecné soudy se mohou v rámci kompenzačního řízení omezit výlučně jen na posouzení přiměřenosti délky řízení před ním (viz dále u kritéria postupu orgánů státní moci). Tato argumentace tak nemá potenciál ovlivnit právní posouzení věci.

29. Po hmotněprávní stránce se jednalo o věc standardně složitou.

30. Z pohledu instanční složitosti se jednalo o věc maximálně složitou, neboť ve věci meritorně rozhodovaly soudy všech stupňů a též Ústavní soud. Řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Právě toto kritérium instanční složitosti se zcela dominantně a výlučně projevilo v délce řízení a má tak zcela zásadní vliv na úvahy soudu o přiměřenosti délky posuzovaného řízení.

31. Zcela správný je pak závěr o tom, že žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel a že toto kritérium tedy nemá žádný vliv na úvahu o přiměřenosti délky řízení (a případně též ani na formu či výši satisfakce).

32. Jednání orgánu veřejné moci: Postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel, či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci, například průtahům. V posuzovaném řízení přitom nebylo žádné rozhodnutí zrušeno.

33. Odvolací soud připomíná, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žádnou takovou příčinu odvolací soud nezjistil a toto kritérium tak tedy na délku řízení žádný vliv nemělo.

34. Pokud obvodní soud uvedl, že prodloužení délky posuzovaného řízení bylo vyvoláno tím, že obvodní soud „neslaďoval termíny“ pro nařízení jednání, tak odvolací soud podotýká, že procesní předpis takovou povinnost nezná, není tedy zřejmé, jak by zamýšlené „slaďování“ mohl soud vymáhat po účastnících nad rámec jejich zákonných povinností. Nelze odhlédnout od toho, že sami účastníci o „slaďování“ zájem neměli a iniciativně žádné termíny, o kterých předem věděli, že se nemohou dostavit k soudu, nesdělili. Není ani zřejmé, jak by ostatní soudy respektovaly „sladěné termíny“ v situaci, kdyby doručení předvolání v kolizních věcech proběhlo dříve; jedná se tak o zcela hypotetickou úvahu soudu, jež nevychází z platného procesního předpisu a jejíž pravdivost nelze nijak verifikovat. Nadto obvodní soud do svých úvah nezapracoval zjištění, že v době od 4. 6. 2021 do uskutečnění prvního jednání žalobce celkem 4x doplňoval žalobu (4.6., 22.6., 19.10. a 5.11.) a že by tedy uskutečnění prvního jednání dříve nemohlo mít efekt v podobě kratšího řízení. Nadto snaha soudu uskutečnit jednání v dřívějším termínu nemůže být považována za příčinu prodloužení doby řízení. Jinými slov – pochybení, které obvodní soud shledával v postupu soudu projednávajícího v prvním stupni posuzovanou věc, není založeno na výsledcích dokazování a jejich právním posouzení, ale na extenzivní a neověřené hypotéze. V tomto konkrétním případě nelze odhlédnout od toho, že soudu v posuzovaném řízení je kladeno k tíži, že účastníkům (resp. jejich zástupcům) nevyhovovaly soudem nařízené termíny jednání (tj. „neslaďoval termíny před nařízením jednání“). Odvolací soud konstatuje, že žádná taková povinnost (či oprávnění) pro soud ze zákona nevyplývá. Pokud tedy obvodní soud odročil jednání z důvodu včasných a důvodných žádostí zástupců účastníků, nejedná se z jeho strany o nesprávný úřední postup; prodleva tím vzniklá není důsledkem jednání státního orgánu a stát neodpovídá za prodloužení řízení tím vyvolané.

35. Žalobce odkázal na rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice (stížnost č. 10092/13), z něhož však vyplývá, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Nadto ve zde posuzovaném řízení byla žaloba doručena soudu 9. 12. 2020 a obvodní soud vyhlásil rozsudek 15. 2. 2022 (tj. délka cca 14 měsíců), odvolací soud vyhlásil rozsudek 31. 8. 2022 (právní moc 6. 10. 2022, cca 22 měsíců po zahání řízení), takže lze uzavřít, že ani z tohoto pohledu nelze považovat posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé.

36. K délce řízení před dalšími instancemi odvolací soud dodává, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zpravidla nečiní jiné úkony, než je vydání rozhodnutí o dovolání, aniž by dobu uplynulou mezi dnem, kdy je mu věc předložena k rozhodnutí, a rozhodnutím o dovolání bylo možno označit za nedůvodnou nečinnost, neboť v této době Nejvyšší soud zvažuje, jak s dovoláním naloží. Totéž pak platí i pro rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech. S ohledem na povahu obou uvedených soudů nelze zpravidla označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájení řízení před nimi (srov. SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 286, marg. č. 420.). K tvrzenému průtahu v řízení před Ústavním soudem se pak odvolací soud plně ztotožňuje s implicitním závěrem obvodního soudu, že Ústavní soud se průtahu nedopustil. Ve srovnatelné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2163/2021, řízení o ústavní stížnosti v tam odškodňovaném případě trvalo od okamžiku doplnění podané ústavní stížnosti do vydání rozhodnutí Ústavního soudu jeden rok a tři měsíce, což bylo s přihlédnutím k povaze tohoto opravného prostředku i soudu, který o ní rozhoduje, považováno ještě za přiměřené. Ve zde posuzované věci činila doba rozhodování Ústavního soudu ještě méně (od právní moci usnesení Nejvyššího soudu do právní moci usnesení Ústavního soudu uplynula doba cca 9,5 měsíce).

37. Ohledně závěru o standardním významu řízení pro žalobce se odvolací soud s hodnocením soudu prvního stupně plně ztotožňuje, ostatně nebyl ani v odvolacím řízení nijak zpochybněn a jedná se o závěr odpovídající ustálené judikatuře. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).

38. Odvolací soud tak po zohlednění kritérií v § 31a OdpŠk shledal, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Doba 4 let od podání žádosti o odškodnění až po nabytí právní moci usnesení Ústavního soudu je přiměřená, zcela odpovídající zjištěným skutečnostem, vysvětlitelná maximální instanční složitost řízení.

39. Odkaz na judikaturu, podle které je zcela nevýznamný výsledek posuzovaného řízení (tedy závěr, že v odškodňovaném řízení nebyla žaloba podána po právu), je zcela irelevantní, neboť rozhodnutí obvodního (ani odvolacího) soudu s takovou argumentací nepracuje.

40. S ohledem na tyto závěry tak odvolací soud neshledal existenci nesprávného úředního postupu dle § 13 OdpŠk. Vyjadřovat se k námitkám žalobce ohledně formy a výši finanční satisfakce je tak s ohledem na uvedený závěr soudu zcela nadbytečné a bez vlivu na konečné rozhodnutí soudu.

41. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl, a v zamítavých výrocích postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

42. Vzhledem k částečné změně napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud originálně jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení před soudem prvního stupně postupem dle ust. § 224 odst. 1, 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto případě žaloba nebyla podána důvodně, proto zcela úspěšné žalované odvolací soud přiznal náhradu řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 paušálních náhrad dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., jíž se stanoví výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 6 účelných úkonů dle § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ cit. vyhlášky (vyjádření ve věci samé ze dne 23. 9. 2024, příprava účasti na jednání a účast u jednání obvodního soudu dne 29. 10. 2024, odvolání ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast u jednání odvolacího soudu) po 300 Kč (§ 2 odst. 3 shora uvedené vyhlášky), tj. 1 800 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení