25 Co 384/2021-270

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem Yaoundé/Messa, BP [číslo], Kamerun, Středoafrická republika zastoupený advokátem Mgr. et Bc. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 C 11/2016-227, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) a v zamítavém výroku o věci samé (II) potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o nákladech řízení (III) mění jen tak, že výše náhrady činí částku [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] (I), žalobu ohledně částky [částka] zamítl (II) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady ve výši [částka] (III).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal původně jednak proti České republice – Ministerstvu vnitra náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup při pokusu o správní vyhoštění dne [datum] ve výši [částka] a též proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí – usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum], usnesení Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] též ve výši [částka]. Tato rozhodnutí totiž byla později zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 860/15 Ústavní soud ve svém nálezu jednak postup policie při výkonu vyhoštění žalobce dne [datum], zejména absenci přípravy na vyhoštění, nepřiměřené použití donucovacích prostředků, včetně slzného plynu v uzavřeném prostoru a pout, jakož i nedůstojné zacházení se žalobcem, kvalifikoval jako nelidské a ponižující zacházení. Rovněž tak rozhodnutí shora uvedená Ústavní soud považoval za nesprávná, neboť nebylo provedeno účinné vyšetřování a došlo proto k vydání nezákonných rozhodnutí. Žalobce pak vychází z toho, že nemajetková újma, která mu byla uvedeným způsobena, je zjevná, předpokládá se a není třeba ji prokazovat.

3. Soud prvního stupně konstatoval, že o věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 C 11/2016-160, když žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 287/2018-222, potvrdil, neboť ohledně požadavku žalobce na nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí shodně konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno. K dovolání žalobce posléze Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3509/2019-191, rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu nároku žalobce na zaplacení [částka] jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy pak zavázal závazným právním názorem v tom smyslu, že v určitých případech má stát povinnost, obdobně jako je tomu u čl. 2 Úmluvy základních práv a svobod (dále jen„ Úmluva“), provést účinné vyšetřování, přičemž v tomto smyslu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Poukázal na to, že„ hájitelnost“ tvrzení spočívá v tom, že tvrzení o špatném zacházení musí být založeno na důvodném podezření. K porušení Úmluvy pak dojde, jestliže vnitrostátní právo, zejména pak trestněprávní pravidla aplikovatelná v daném případě, neumožňuje zajistit skutečnou a účinnou ochranu práv. Dostatečně účinné záruky či obranné mechanismy jsou totiž nutnou podmínkou efektivního užívání práv garantovaných Úmluvou, což plyne i z čl. 1 Úmluvy. Bez takových záruk by práva garantovaná Úmluvou pozbyla praktické účinnosti. Z judikatury ESLP k případům porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy vyplývá, že ESPL se explicitně zabýval otázkou existence újmy stěžovatele pouze sporadicky a zásadně až ve vazbě na otázku přiznání spravedlivého zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Z praktického pohledu se tak zdá, že ESLP implicitně akceptuje, že každé porušení čl. 3 Úmluvy znamená způsobení újmy. Nejvyšší soud dále odkázal i na komentář k Úmluvě, v němž se konstatuje, že existence nemajetkové újmy se při porušení Úmluvy„ v zásadě předpokládá a její neudělení zpravidla bývá, či by mělo být odůvodněno“. Dovolací soud tak vyšel z toho, že ESLP tenduje k přístupu, že porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy znamená existenci újmy na straně stěžovatele vždy. Uzavřel proto, že, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, aniž přihlédl k relevantní judikatuře ESLP, vztahující se k čl. 3 Úmluvy, která byla dle nálezu Ústavního soudu nezákonnými rozhodnutími ve věci žalobce porušena, jeho právní posouzení věci z hlediska dovolatelem vymezené právní otázky je nesprávné. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se nadále zabýval nárokem žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí v souladu s uvedenou judikaturou a posléze rozhodl o konkrétní formě a případné výši zadostiučinění, přičemž neopomene zohlednit, že konstatování porušení práva - nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) a čl. 3 Úmluvy bylo již obsaženo v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 860/15.

4. Soud prvního stupně posléze po provedeném dokazování na podkladě uvedeného vyšel z toho, že bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování, vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 860/15. Dále konstatoval, že na podkladě další žalobcem podané ústavní stížnosti Ústavní soud tuto usnesením ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2462/16 odmítl, neboť ji neshledal důvodnou, když posuzoval stížnost žalobce do nového usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum] a usnesení Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum]. Následně tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro případ žalobce však nepostačí pouze konstatování porušení práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, ale žalobci náleží i přiměřené zadostiučinění v penězích. Uzavřel, že za přiměřené lze považovat zadostiučinění ve výši [částka], neboť lze vyjít z toho, že žalobci neodpovídajícím vyšetřením jeho [vedeného] oznámení vznikl pocit frustrace, bezmoci, dostavil se u něj pocit, že je vše„ zameteno pod koberec, přičemž měl mít možnost se vyšetřování účinně účastnit. Zohlednil též to, že v dané věci bylo nejpodstatnější, aby vyšetřování bylo rychlé, neboť pouze rychlá reakce orgánů při vyšetřování tvrzení žalobce o špatném zacházení s ním může být obecně kriticky důležitá při udržování důvěry v orgány činné v [uvedeném] řízení. Tyto orgány se totiž musí vždy spolehlivě pokusit o zjištění, co se stalo a neměly by se spoléhat na ukvapené závěry nebo závěry neopodstatněné. Výši zadostiučinění tak soud prvního stupně odvíjel od judikatury ESLP, zejména pak rozsudku ve věci [jméno] proti Slovenské republice, stížnost [číslo]. Soud prvního stupně též zkonstatoval, že ESLP akceptuje, že částky přiznávané na vnitrostátní úrovni mohou být na podstatně nižší úrovni než částky přiznané na podkladě čl. 41 Úmluvy, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele vždy dostupnější a snadnější způsob, jak náhrady způsobené újmy dosáhnout.

5. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

6. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním, a to vyhovující výrok o věci samé a výrok nákladový napadla žalovaná. Soudu prvního stupně vytkla, že otázku intenzity újmy žalobce vyhodnotil nesprávně. Konstatovala, že nepopírá, že vydáním nezákonných rozhodnutí, kterými bylo fakticky porušeno právo žalobce na účinné vyšetřování, bylo zasaženo do základních práv žalobce, neboť toto konstatoval Ústavní soud. Soud prvního stupně však nedostatečně vyhodnotil prokázanou intenzitu nemajetkové újmy, a to při zohlednění následného chování žalobce. Žalobce totiž nejenže neprojevoval zájem o prověřování, ale zejména neposkytoval policejnímu orgánu součinnost pro řádné vyhodnocení důvodnosti jeho trestního oznámení. Ačkoliv byl v kontaktu se svým advokátem, jehož prostřednictvím na území České republiky činil příslušné procesní kroky, a to jak v rámci posuzování důvodnosti jeho trestního oznámení, tak i v rámci řízení, v němž bylo vydáno odvoláním napadené rozhodnutí, neučinil žádný aktivní úkon, jimž by svá práva, jejichž porušení orgánů činných v trestním řízení v rámci obou ústavních stížností se domáhal, osvětlil. Nevyvíjel žádnou elementární snahu o to, aby byl vyslechnut k obsahu svého trestního oznámení, dokonce ani nereagoval na snahy policejního orgánu o provedení jeho výslechu. Tímto svým chováním zcela zjevně popírá svá tvrzení o existenci újmy z nezákonných rozhodnutí, jimiž mělo dojít k odnětí práva žalobce na účinné vyšetřování. Z uvedeného plyne, že újma vzniklá z nezákonných rozhodnutí nemohla být natolik intenzivní, aby dostatečnou satisfakcí nebyla již konstatace porušení jeho práva, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum]. Jedná-li se pak o nákladový výrok, žalovaná soudu prvního stupně vytkla, že zcela opomněl zohlednit průběh řízení, když před vydáním odvoláním napadeného rozsudku byly předmětem řízení dva nároky, přičemž v rámci jednoho z nich byl žalobce zcela neúspěšný, neboť toto řízení skončilo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne [datum] a v následujícím řízení byl již předmětem řízení jen jeden nárok žalobce. Uvedené tak měl soud prvního stupně zohlednit, přičemž žalobce proto nemůže mít právo na plnou náhradu nákladů řízení. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený výrok I změnil tak, že žaloba co do částky [částka] bude zamítnuta a žalobci bude uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů.

7. Žalobce proti zamítavému výroku o věci samé podal též včasné a přípustné odvolání. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci. Konstatoval, že nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného a může zahrnovat i jiné negativní dopady nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, zejména v osobní integritě poškozeného. Zopakoval, že žalobce vnímal jako nespravedlivé a ponižující následné vyšetřování jeho trestního oznámení, které Ústavní soud shledal neúčinným. Nebyl vyšetřujícími orgány vyslechnut, bylo s ním jednáno, jako kdyby neexistoval, jako kdyby nebyl člověk hodný vyslechnutí. Státní orgány se snažily jeho stížnost zamést pod koberec, neexistovala vůle odhalit a potrestat pachatele, kteří se na něm dopustili nelidského a ponižujícího zacházení. Cítil se bezmocný, nikomu nevěřil a v důsledku nedbalého postupu vyšetřujících orgánů řadu důkazů nebylo již možno provést. Uvedené dodnes cítí jako nespravedlivé, neboť pachatelé špatného zacházení na jeho osobě zůstali nepotrestáni, byť alespoň disciplinárně. Dle judikatury ESLP totiž stát za prvé musí provést důkladné účinné vyšetřování, které povede k odhalení a potrestání pachatelů a za druhé musí poskytnout oběti odškodnění nebo alespoň možnost požádat a dostat odškodnění za újmu, kterou utrpěla v důsledku špatného zacházení. Protože pak nebylo možné provést první opatření, tedy provést důkladné a účinné vyšetřování, které by vedlo k odhalení a potrestání pachatelů, jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu, je o to důležitější, aby došlo alespoň k přijetí druhého opatření, tj. odškodnění žalobce, a to za újmu utrpěnou neefektivním vyšetřováním. Soud prvního stupně však k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě žalobce došlo vůbec ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu nepřihlédl. Žalobci odškodnění přiznal v naprosto marginální částce [částka]. Ač argumentoval judikaturou ESLP ve věci [jméno] proti Slovenské republice, stížnost [číslo] neuvedl, proč při stanovení výše zadostiučinění vycházel právě z tohoto případu, ani jak závěry z tohoto rozsudku reflektoval. V tomto případě totiž stěžovateli byla jako výše zadostiučinění přiznána částka [částka], což je skoro 4× více, než bylo přiznáno žalobci. V daném případě si pak stěžovatel stěžoval na špatné zacházení ze strany policistů, avšak následně ESLP rozhodl o tom, že ke špatnému zacházení s ním nedošlo. Pro případ žalobce je však situace jiná, neboť Ústavní soud ve svém nálezu shledal, že intenzita špatného zacházení s žalobcem dosáhla porušení jeho základního práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce by tak měl dostat odškodnění vyšší, neboť neúčinné vyšetřování v případě jeho oprávněné stížnosti způsobuje vyšší újmu než v případě stížnosti neoprávněné. Poukázal dále i na další judikaturu ESLP, kdy i v těchto případech stěžovatelům byla poskytnuta vyšší náhrada nemajetkové újmy ([částka], [částka], [částka], [částka]). Požadavek žalobce na zaplacení dalších [částka] je proto odůvodněný. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený zamítavý výrok o věci samé změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobě vyhoví.

8. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

9. Žalobce se k odvolání žalované rovněž nevyjádřil.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté uzavřel, že odvolání účastníků do věci samé opodstatněná nejsou, odvolání žalované do výroku o nákladech řízení důvodné je.

11. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro posouzení věci (§120 o.s.ř.) korektně provedeným dokazováním a posléze věc správně posoudil i po stránce právní. V dané věci je zjevné, že předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“). V řízení totiž bylo prokázáno, že na podkladě žalobcem podaného trestního oznámení posléze usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum], usnesení Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum] a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum], byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. [číslo] zrušena, a proto je třeba na tato rozhodnutí pohlížet jako na rozhodnutí nezákonná. Soud prvního stupně též správně vyšel též z toho, že uvedeným nálezem Ústavního soudu bylo konstatováno, že těmito usneseními, jež Ústavní soud zrušil, bylo porušeno základní právo žalobce jako stěžovatele na účinné vyšetřování, vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jde-li pak o existenci nemajetkové újmy, vzniklé žalobci z uvedených nezákonných rozhodnutí, soud prvního stupně zcela správně vycházel ze závazného právního názoru soudu dovolacího, a sice že je třeba vycházet z judikatury ESLP, z níž vyplývá, že každé porušení čl. 3 Úmluvy znamená způsobení újmy. V zásadě se tak předpokládá, že k nemajetkové újmě došlo a její neudělení zpravidla bývá, či by mělo být odůvodněno. Soud prvního stupně se proto správně na podkladě závazného právního názoru dovolacího soudu zabýval konkrétní formou a případnou výši zadostiučinění. Pokud posléze dospěl k závěru, že pro případ žalobce ohledně přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonnými rozhodnutími nepostačuje pouze konstatování porušení práva na účinné vyšetřování, vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž je třeba žalobci poskytnout i zadostiučinění v penězích, tento jeho závěr odvolací soud považuje za správný. Správně tak soud prvního stupně zhodnotil, že u žalobce řádným neprojednáním jeho trestního oznámení došlo k pocitu frustrace, pocitu bezmoci, jakož i pocitu, že vše je orgány činnými v trestním řízení zameteno pod koberec, přičemž pak žalobce jako oběť neměl možnost se daného vyšetřování účastně zúčastnit, když v tomto vyšetřování byla na prvním místě důležitost rychlosti vyšetřování. Lze mu též přisvědčit v tom, že byť v rámci daného vyšetřování mohou vznikat překážky, které zabraňují plynulému postupu ve vyšetřování, v dané situaci, je zcela nezbytná rychlá reakce orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování tvrzení o špatném zacházení, neboť jen to může zajistit udržení důvěry v uvedené orgány a jejich vyšetřování. Jsou to orgány činné v trestním řízení, které se totiž na podkladě trestního oznámení musí vždy spolehlivě a rychle pokusit zjistit, co se v dané věci stalo, přičemž věc by měly řádně šetřit a nečinit ukvapené či neopodstatněné závěry. Odvolací soud dále připomíná, že na podkladě toho, kdy původní rozhodnutí o podaném trestním oznámení žalobce byla zrušena, později v rámci nově zahájených úkonů trestního řízení, v němž se orgány činné v trestním řízení snažily, mimo jiné, opětovně žalobce vyslechnout, avšak toto se nezdařilo, přičemž bylo zjevné, že řada důkazů v rámci vyšetřování zahájeného trestního řízení již nebylo možno provést, opětovně usnesením věc odložily, přičemž o podané stížnosti žalobce Vrchní státní zastupitelství v Praze rozhodlo usnesením tak, že ji zamítlo. Je tak zjevné, že s časovým odstupem již nebylo možno podané [uvedené] oznámení žalobce řádně prošetřit, neboť od tvrzeného jednání žalobcem uplynula dlouhá doba, avšak ani žalobce neposkytl žádnou součinnost při následném vyšetřování a orgánům činných v trestním řízení nezbylo než věc odložit. Byť o v pořadí druhé ústavní stížnosti podané žalobcem proti těmto rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení již Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, a proto ji odmítl, je zjevné, že však žalobci pocit frustrace, bezmoci a nevyšetření věci zůstal. Nutno však připomenout, že byť na závěr o existenci odpovědnostního titulu z nezákonného rozhodnutí dle § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu nemá již vliv, jak bylo následně rozhodnuto ve věci podezření ze spáchání [uvedeného] činu, výsledek případného pokračování řízení je ve vztahu k odpovědnosti státu významný z hlediska závažnosti vzniklé újmy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014). V daném případě poškozeného žalobce tedy nutno vyjít z toho, že újmu, která mu byla způsobena nemohla být natolik fatální, avšak současně lze v souladu s judikaturou ESLP uzavřít, že k nemajetkové újmě na straně žalobce došlo. Pokud pak soud prvního stupně dospěl k závěru ohledně výše zadostiučinění poskytnuté v penězích k částce [částka], i s touto výší se odvolací soud plně ztotožňuje. Nutno připomenout, jak již učinil i soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí, že ESLP plně akceptuje, že totiž částky přiznávané na vnitrostátní úrovni mohou být podstatně nižší, než částky přiznané na základě čl. 41 Úmluvy, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele vždy dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, respektive náhrady újmy za nezákonná rozhodnutí a v rámci rozhodování o uvedeném odškodnění pak jednoznačně odráží vnitrostátní úroveň, tj. životní úroveň v dané zemi a její konkrétní specifika. Argumentuje-li proto žalobce jako odvolatel tím, že v jiných případech řešených ESLP byla v obdobných věcech stěžovatelům přiznána vyšší částka zadostiučinění, konkrétně ve věci [příjmení] proti České republice – stížnost [číslo] ve výši zhruba [částka] či ve věci [příjmení] proti České republice stížnost [číslo] v níž stěžovatel obdržel nemajetkovou újmu ve výši [částka] či ve věci R. proti Rusku – stížnost [číslo] kde stěžovatel obdržel částku [částka] a popřípadě ve věci Bouyid proti Belgii – stížnost [číslo] kde stěžovatel obdržel částku zhruba [částka], nutno poukázat na to, že výše těchto odškodnění byla přiznána stěžovatelům ESLP právě v rámci čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy v částce vyšší. Ve věci žalobce však o výši zadostiučinění rozhodují soudy na vnitrostátní úrovni, přičemž mají jednoznačně za to, že újma, kterou žalobce utrpěl, odpovídá právě částce [částka]. Protože tedy uvedenou částku i odvolací soud s ohledem na závažnost vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě žalobce došlo, považuje za zcela odpovídající, má odvolací námitky žalobce v tom smyslu, že se jedná o částku naprosto marginální, za nepřípadné.

12. Z popsaných důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou napadený vyhovující výrok o věci samé (I), jakož i žalobcem napadený zamítavý výrok o věci samé (II), jsou věcně správné, a proto je dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Jedná-li se pak o výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (III), odvolací soud vychází z toho, že v tomto ohledu je odvolání žalované důvodné. V dané věci je totiž zjevné, že soud prvního stupně zcela opomněl, že předmětem řízení byly od počátku žalobcem uplatněné dva nároky, přičemž v rámci jednoho z nich byl žalobce zcela neúspěšný, v rámci druhého, ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, byť žalobce byl ohledně tohoto nároku úspěšný jen částečně, protože výše plnění závisela na úvaze soudu, hledí se na něj, jako by byl plně úspěšný. Pokud tedy jde o náklady řízení tak, jak k nim dospěl soud prvního stupně, když žalobci přiznal plnou výši náhrady nákladů řízení, a to před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i soudem dovolacím, nutno konstatovat, že v rámci těchto fází řízení byl žalobce úspěšný pouze ohledně jednoho nároku, ohledně druhého nároku byl plně neúspěšný. Za tyto fáze řízení proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jiná je pak situace poté, kdy na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu předmětem řízení byl již pouze jeden nárok žalobce, v němž byl plně procesně úspěšný. Žalobce proto má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve fázi po skončení dovolacího řízení, když tyto náklady řízení u žalobce představují náklady právního zastoupení dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za účast u jednání soudu prvního stupně dne [datum], a to za úkon právní služby advokáta ve výši [částka] dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, a jednu náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu po [částka], celkem tedy náklady řízení žalobce v této fázi řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka]. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (III) dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení však ani žalobce, ani žalovaná nebyli se svým podaným odvoláním úspěšní, odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů této fáze řízení.