25 Co 389/2021-268

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení příspěvku na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, k odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 38 C 34/2020-167, ve spojení s doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 38 C 34/2020-236, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) mění tak, že žaloba, aby soud uložil žalovanému platit žalobkyni od [datum] příspěvek na náklady rodinné domácnosti ve výši [částka] měsíčně a dlužný příspěvek na náklady rodinné domácnosti za období od [datum] do [datum] ve výši [částka], včetně úroku z prodlení z těchto částek, se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (III.) potvrzuje s tím, že se žaloba zamítá i co do úroku z prodlení z těchto částek.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu mění jen tak, že výše soudního poplatku činí [částka], jinak se v tom výroku, jakož i ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na předběžné opatření, potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 soudní poplatek za odvolání ve výši [částka] ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši [částka] ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému platit žalobkyni od [datum] příspěvek na náklady rodinné domácnosti ve výši [částka] měsíčně předem, a to vždy nejpozději k 15. dni kalendářního měsíce k rukám žalobkyně (výrok I.). Výrokem II. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni dlužný příspěvek na náklady rodinné domácnosti za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] ve splátkách po [částka] měsíčně vždy ke každému 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek. Ve zbytku požadovaného měsíčního příspěvku na náklady rodinné domácnosti (tj. [částka] měsíčně a [částka]) soud žalobu zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV.).

2. Doplňujícím usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 38 C 34/2020-236 pak žalobkyni uložil zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši [částka] a za návrh na předběžné opatření ve výši [částka], a to do 15 dnů od doručení doplňujícího usnesení.

3. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému platit žalobkyni příspěvek na náklady rodiny a rodinné domácnosti ve výši [částka] měsíčně od [datum] nadále a zaplacení částky [částka] z titulu dlužného příspěvku na náklady rodiny a rodinné domácnosti za období od října [rok] do ledna [rok]. Žalobkyně vysvětlila, že účastníci jsou manželé, mají dvě nezletilé děti, v srpnu [rok] žalovaný přestal finančně přispívat na chod společné domácnosti, v průběhu roku [rok] mezi manželi vyvrcholily neshody (četné slovní i fyzické útoky ze strany žalovaného), které měly za následek, že žalovaný v listopadu 2018 opustil společnou domácnost, aniž by k tomu měl důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že se žalobkyní sdílí společnou domácnost, hradí s ní společně životní náklady a udržuje s ní intimní styk, v lednu 2021 uzavřeli dohodu týkající se péče o společné děti.

5. Obvodní soud se nejprve zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti, neboť oba účastníci jsou státními příslušníky Irácké republiky. Uzavřel, že české soudy jsou mezinárodně příslušné, neboť požadovaný příspěvek na náklady rodinné domácnosti, byť není v zákoně přímo označen jako výživné, nelze zcela oddělit od úpravy výživného a tvoří s ním jeden funkční celek (srov. např. [obec] J., Výtisk M., [příjmení] [jméno] a kol. Občanský zákoník. Komentář 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2019, str. 754) a jedná se tak o určitý druh vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů a z manželství ve smyslu čl. 1 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne [datum] o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech rozhodování o vyživovacích povinnostech (dále jen„ Nařízení č. 4/2009“). Pravomoc spor rozhodnout pak dovodil z čl. 3 písm. a), b) Nařízení č. 4/2009.

6. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Účastníci spolu uzavřeli manželství dne [datum], mají spolu dvě dosud nezletilé děti. V srpnu [rok] došlo mezi účastníky k rozkolu, do České republiky se vrátili každý sám a žijí odděleně, o děti se stará zejména žalobkyně. Za trvání manželství účastníci nabyli do vlastnictví 7 bytových jednotek v [obec], z čehož 1 bytovou jednotku užívá žalobkyně s dětmi a jednu (ležící bezprostředně nad bytem užívaným žalobkyní) žalovaný. Náklady spojené s užíváním bytu, v němž bydlí žalobkyně s dětmi [částka] měsíčně, platí žalovaný. Dále žalovaný platí pojistné za automobil užívaný žalobkyní [částka] měsíčně.

7. Ke vztahům v rodině soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně podávala vysvětlení na policii, protože žalovaný ji téhož dne napadl a vulgárně ji nadával poté, co u něj v bytě chtěla vyzvednout děti, které jí však žalovaný odmítl předat. Žalovaný žalobkyni osočil, že si nechce děti přebírat a uvedl, že v případě, že se situace nezlepší, přestěhuje si děti k sobě do bytu. Poté došlo k hádce mající za následek napadení. Policie věc postoupena správnímu úřadu k projednání jako přestupek. Dne [datum] žalobkyně na OSPOD uvedla, že žalovaný jí vyhrožuje, že děti odveze do ciziny, dne [datum] podala žalobkyně na polici další vysvětlení, v němž uvedla, že dne [datum] žalovaný poslal žalobkyni po dceři špinavé prádlo, které požadoval po žalobkyni vyprat. Žalobkyně však s ohledem na to, že již s žalovaným nežije, toto odmítla. Žalovaný začal nato žalobkyni vyhrožovat. Policie i toto oznámení postoupila správnímu úřadu k projednání přestupku. Účastníci dne [datum] uzavřeli dohodu rodičů na úpravě styku rodičů s dětmi do vydání rozhodnutí soudu. V rámci dohody se účastníci shodli, že nezletilé děti budou tři dny u žalovaného a tři dny u žalobkyně. K uzavření dohody došlo po sporu mezi účastníky týkajícím se dětí, a to s ohledem na přání nezletilé dcery, která ve vypjatém okamžiku způsobeném hádkou účastníků chtěla, aby se účastníci nějak dohodli a přestali se hádat. OSPOD v zájmu dobrého vývoje dětí navrhoval přerušit docházky dětí k žalovanému.

8. Dále soud zjistil, že žalobkyně je od [datum] zaměstnána s tím, že její příjmy (cca [částka] až [částka] [anonymizováno] Kč měsíčně) byly ovlivněny pandemickou situací. Žalobkyni finančně vypomáhají příbuzní (otec a sestra) formou půjček [částka] až [částka] [anonymizováno] Kč měsíčně. Dále se soud zabýval velice podrobně výdaji žalobkyně, které sumarizoval na cca [částka] měsíčně (z čehož doložené výdaje činí cca [částka] a sestávají zejména s výdajů na stravu, oblečení, obuv, školní potřeby). Žalovaný má příjmy pouze z pronájmu společných bytů cca [částka] měsíčně hrubého, náklady spojené s těmito pronájmy jsou [částka] měsíčně, dále pak platí daň z příjmu z pronájmu nemovitostí. Žalobkyně podáním odeslaným dne [datum] vyzvala žalovaného k placení částky [částka] měsíčně na náklady rodinné domácnosti včetně dlužného příspěvku na náklady rodinné domácnosti za období od listopadu [rok] ve výši [částka].

9. Obvodní soud podrobně vysvětlil, proč pro nevěrohodnost žalovaného nevycházel z jeho výpovědi, a proč provádění dalších důkazů pro nadbytečnost zamítl.

10. Soud prvního stupně po právní stránce nejprve odůvodnil, že rozhodným právem je právo české (čl. 3 a 5 Haagským protokolem ze dne [datum] o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále jen„ Haagský protokol“, který se použije na základě čl. 15 Nařízení č. 4/2009). Následně pak odkázal na ust. § 690, § 691 odst. 2, § 697 odst. 2 a § 922 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen„ obč. zák.“).

11. Poté prvostupňový soud uzavřel, že žalobkyní požadovaný příspěvek na náklady rodinné domácnosti dle § 691 odst. 2 o. z. je určitým druhem vyživovací povinnosti, a proto je na místě též obecná ustanovení týkající se výživného. Zdůraznil, že příspěvek na náklady rodinné domácnosti nesleduje zajištění zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně manželů. Cílem a smyslem příspěvku na náklady rodinné domácnosti je, aby ten, kdo opustí rodinnou domácnost bez toho, aby měl důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je v případě, že v opuštěné domácnosti žije s opuštěným manželem společné nezaopatřené dítě, hradil kromě nákladů své domácnosti rovněž částečně náklady rodinné domácnosti, kterou opustil. Toto je projevem ochranné funkce rodinného práva zejména co do dalšího fungování rodinné domácnosti, ve které žije dítě, které není schopno se samo živit. V případě příspěvku na náklady rodinné domácnosti je nutno zohlednit kromě finanční stránky rovněž to, jak se který z manželů podílí na činnosti domácnosti, na péči o děti apod.

12. Obvodní soud skutečnost, že k opuštění rodinné domácnosti došlo po vzájemném sporu účastníků, nepovažuje za důvod zvláštního zřetele hodný. Za ten by soud považoval např. odstěhování se z pracovních důvodů apod. Žalobkyně se, starala a dosud stará o společné nezletilé děti, které s ní v rodinné domácnosti zůstaly žít. Skutečnost, že účastníci v lednu [rok] uzavřeli dohodu rodičů na úpravě styku rodičů s dětmi do vydání rozhodnutí soudu, nepovažuje soud za významnou, neboť k jejímu uzavření došlo ve vypjatém okamžiku po hádce účastníků za účelem řešení aktuální situace, když navíc žádný návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí dosud podán nebyl a OSPOD nedoporučil, aby děti byly u žalovaného.

13. Ohledně výše příspěvku na náklady rodinné domácnosti soud má za prokázané, že reálná výše měsíčních nákladů žalobkyně na rodinnou domácnost činí minimálně částku přesahující [částka], její průměrná čistá měsíční mzda pouze cca [částka]. Žalovaný má naopak příjem z nájmů více než [částka] měsíčně, z čehož hradí náklady spojené s pronajímanými byty ve výši [částka] měsíčně, a to včetně záloh za služby u bytové jednotky užívané žalobkyní ve výši [částka] měsíčně, daň z nemovitosti a pojistné na auto užívané žalobkyní [částka] měsíčně. Žalovaný tak na náklady rodinné domácnosti, kterou opustil, přispívá cca [částka]. S ohledem na zřejmý nepoměr příjmů a disponibilních zůstatků domácností jednotlivých účastníků, považuje soud za přiměřený příspěvek na náklady rodinné domácnosti ze strany žalovaného ve výši [částka] měsíčně. Soud si je vědom, že tato částka sotva postačí na úhradu všech nákladů rodinné domácnosti žalobkyně a nezletilých dětí, nicméně příspěvek na náklady rodinné domácnosti nemůže suplovat institut výživného mezi manžely, příp. výživného mezi rodiči a dětmi a není možné ho přiznat ve výši, která by zajišťovala zásadně stejnou životní, resp. hmotnou a kulturní úroveň účastníků.

14. Podle prvoinstančního soudu nelze příspěvek na náklady rodinné domácnosti přiznat zpětně (§ 922 o. z.). Soud proto pod bodem I. výroku přiznal žalobkyni nárok na placení příspěvku na náklady rodinné domácnosti pouze od data podání návrhu, tj. od [datum] a pod bodem III. výroku zamítl žalobu co do požadovaného dlužného příspěvku na náklady rodinné domácnosti. Dluh na uvedeném příspěvku za období od [datum] do [datum] vyčíslil na [částka] a umožnil žalovanému jeho splacení ve splátkách (s ohledem na to, že účastníci jsou manželé, s ohledem na majetkové poměry žalovaného, pro kterého by to vzhledem k jeho příjmům bylo finančně velmi náročné, a s ohledem na skutečnost, že to není ani v rozporu se zájmem žalobkyně) dle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve splátkách, a to pod ztrátou výhody splátek.

15. Ohledně náhrady nákladů řízení účastníků soud rozhodl podle ustanovení § 150 o. s. ř. s tím, že účastníci jsou manželé a mají společné jmění, a nebylo by tak účelné ani morální, aby kterémukoliv z nich byla uložena povinnost zaplatit druhému náklady řízení a rovněž s ohledem na to, že náklady řízení by byly placeny ze společného jmění zpět do společného jmění.

16. Proti zamítavému výroku III. a výroku o nákladech řízení (IV.) podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovanému uloží platit žalobkyni dalších [částka] měsíčně za dobu od [datum] a dále, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit dlužný příspěvek na náklady rodinné rodiny rodinné domácnosti za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a to včetně úroku z prodlení, o který svou žalobu rozšířila, a dále aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem soudu prvého stupně, že příspěvek na náklady rodinné domácnosti má podobný charakter jako výživné mezi manžely. Primárním účelem tohoto institutu je zajistit výživu nezletilých dětí v péči jednoho z manželů, a proto se jedná o nárok analogicky podobný výživnému pro děti, a proto je dle odvolatelky možné tento nárok přiznat až 3 roky nazpět ode dne zahájení soudního řízení. Žalobkyně však tento příspěvek požaduje až od listopadu 2018, když žalovaný přestal žalobkyni přispívat na výživu nezletilých dětí. Dále vznáší otázku, zda je institut nákladů náhrady nákladů rodinné domácnosti podle § 691 odst. 2 o. z. institutem vyživovací povinnosti či samostatným nárokem nezávislým na vyživovací povinnosti. V takovém případě se totiž vůbec společná ustanovení § 921 o. z. nedá aplikovat. Institut náhrady nákladů rodinné domácnosti není nazván výživným, jako je to u jiných nároků a rovněž ze systematického zařazení lze dovodit, že se jedná o institut oddělený od vyživovací povinnosti. Dále poukázala na to, že soud určil výši náhrady nákladů rodinné domácnosti nepřiměřeně nízkou částkou. Sám soud odhadl náklady rodinné domácnosti na více než [částka], poté zjistil, že žalovaný přispívá pouze částku [částka], žalobkyně si musela půjčovat peníze u svých příbuzných, což soud napadeným rozsudkem nekompenzuje a nevyřešil neutěšenou finanční situací žalobkyně. Dále žalobkyně nesouhlasí s tím, že náhrada nákladů rodinné domácnosti nemůže suplovat v plném rozsahu nárok na výživné nezaopatřeným dětem. Podle žalobkyně náhrada nákladů dle § 691 odst. 2 o. z. má zajistit především výživu nezletilých dětí a toto výživné pro nezletilé dětí je nezbytnou součástí náhrady nákladů rodinné domácnosti. Pokud by tomu tak nebylo, musela by se nutně domáhat výživného pro sebe i nezletilé děti, což by způsobilo, že žalovaný by hradil náklady na výživu dětí, jak v rámci výživného dětem, tak v rámci náhrady nákladů nárok jinou domácnost. Žalobkyně považuje za kontraproduktivní, aby se musela nároku domáhat dalšími žalobami a zbytečně tak zahlcovat soudní systém, což podle ní nebylo v úmyslu zákonodárce. Podle žalobkyně výše příspěvku na náhradu nákladů rodinné domácnosti má zohledňovat stejná kritéria jako výživné na nezletilé dětí a manželku za trvání manželství. Dále pak žalobkyně v odvolání rozšířila žalobu a příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení běžící od každé měsíční částky [částka] počínaje [datum]. Konečně pak žalobkyně nesouhlasí s tím, že by neměla mít právo na náhradu nákladů soudního řízení; žalobkyně nezapříčinila podání žaloby, žalovaný do poslední chvíle odmítal žalobkyni ustoupit a všechna její tvrzení negoval. Žalobkyně nepovažuje náhradu v rámci společného jmění manželů za nesmyslnou, neboť společná rodinná domácnost již neexistuje. Oba manželé hospodaří a bydlí odděleně, faktický již neexistuje ani společné jmění manželů, takže to, že by náhradu nákladů pociťovali fakticky oba manželé na snížení majetku ve společném jmění manželů, je tedy pouhou iluzí. Žalobkyně musela být zastoupena právním zástupcem, neboť se nevyzná v právním řádu České republiky.

17. Žalobkyně pak podala odvolání též do doplňujícího usnesení o vyměření soudního poplatku s tím, že požádala o osvobození od soudních poplatků a navíc příspěvek na náklady rodinné domácnosti tvoří funkční celek s výživným, a proto nepodléhá soudnímu poplatku.

18. Rovněž žalovaný se odvolal a napadá, že mu soud nedal na vědomí, že se jeho rozhodování bude řídit Haagský protokolem. Takový postup prvoinstančního soudu považuje žalovaný za nesprávný a mající vliv na správnost meritorního rozhodnutí, protože manželství bylo uzavřeno podle iráckého právního řádu, oba manželé byli v Iráku vychováni a ctí především irácké společenské normy, takže vztahy manželů se musí řídit tímto právním řádem, přičemž ta žalovanému nebyla dána možnost vznést tuto námitku. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný v roce [rok] přestal přispívat na chod společné domácnosti, žalovaný naopak po celou dobu hradil veškeré výdaje rodiny a hradí je až dodnes. Podle žalovaného společná domácnost manželů neskončila v roce [rok], neboť ještě v roce 2020 manželé užívali obě bytové jednak jednotky společně s dětmi jako v podstatě mezonetový byt a intimně se stýkali. Žalobkyně žalovanému nikdy nesdělila, že má málo peněz, po celou dobu mohla využívat kreditní i debetní karty žalovaného. Výzvy žalobkyně žalovanému nikdy nebyly doručeny. Soud se nevypořádal s protichůdnými tvrzeními účastníků, která mají stejnou váhu, ohledně termínu ukončení společné domácnosti. Žalobkyně od léta [rok] odmítá děti žalovanému předávat, děti manipuluje proti němu a informuje OSPOD nepravdivě. Tyto neprokázané skutečnosti soud používá rozsudku jako důkaz, ze strany žalobkyně se jedná o nepoctivé jednání, které není hodno soudní ochrany. Podle žalovaného navíc není důvod aplikovat § 691 odst. 2 o. z., neboť žalovaný společnou domácnost opustil až v roce [rok], a to na základě chování manželky, přičemž i nadále hradí všechny potřeby její a jejich dětí. Zopakoval, že žalobkyni předává z pronajímaných nemovitostí každý měsíc [částka], což sama žalobkyně připustila, ale prvoinstanční soud ignoroval. Žalovaný má za to, že půjčky od rodinných příslušníků jsou pouze účelová tvrzení ze strany žalobkyně. Soud konstatoval, že žalovaný přispívá částkou [částka] měsíčně a že za přiměřenou částku považuje [částka] měsíčně. I tato částka je však zcela nepřiměřená, neboť od příjmů z pronájmu [částka] měsíčně je nutno odečíst náklady spojené se správou těchto nemovitostí tj. [částka] měsíčně, takže hrubý příjem žalovaného před zdaněním je [částka] měsíčně daň se platí ve výši 15 % ze 70% příjmu tzn. cca [částka] měsíčně, reálný příjem žalovaného tak ve skutečnosti činí [částka] měsíčně. Pokud má žalovaný platit vedle již hrazené částky [částka] dále částku [částka] a dále splátky [částka] zůstala mu na živobytí již pouze [částka] na úhradu svých nákladů a potřeb pro děti. Žalovaný navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

19. Žalobkyně považuje námitku žalovaného stran iráckého práva jako rozhodného za zneužití práva a další projev jeho obstrukčního jednání. Žalovaný byl po celou dobu zastoupen advokátem, takže nelze uvěřit tomu, že nevěděl, podle jaké normy si bude spor rozhodnut. Navíc soud není povinen informovat účastníky o tom, jaké kolizní normy bude používat, zejména v situaci, kdy jsou obě strany zastoupeny advokátem. Nevyužití možnosti vznést námitku je tak pouze k tíži žalovaného. Dále pak žalobkyně poukázala na to, že při vzájemné komunikaci mezi zástupci se debatovalo o v tom, že jejich případný spor o vypořádání společného jmění se bude řídit českým právem, k čemuž doložila komunikaci účastníků z března [rok]. Žalovaný ví, že pokud by soud musel aplikovat irácké právo, zdrželo by se celé soudní řízení, přičemž stále dobrovolně náhradu nákladů rodinné domácnosti neposkytuje. Žalobkyně ani nesouhlasí s tím, že by irácké právo mělo být rozhodné, neboť oba manželé odešli z Iráku v roce [rok], nejprve žili v Německu, posledních 9 let žijí v Česku. Zde se usadily s úmyslem žít zde trvale, ani 1 z nich neplánuje návrat do Iráku, mají zde trvalé pobyty, zázemí včetně sociálních vazeb. Nad rámec toho žalobkyně podotkla, že žalovaný svým jednáním irácké normy porušuje, neboť v Iráku je úmyslné odstřižení manželky a dětí od příjmu a finančního materiálního zázemí naprosto zavrženíhodné jednání. Poukázala rovněž na to, že žalovaný žádnou procesní aktivitu nevyvíjel, skutečnosti začal uvádět a důkazy navrhovat až po marném uplynutí koncentrační lhůty. Tvrzení žalovaného o sdílení společné domácnosti ještě v roce [rok] nebo dokonce o intimním soužití jsou lživá. Žalobkyně opakovaně žalovaného žádala o řešení nedobré majetkové a finanční situace vyvolané tím, že manžel zadržuje veškeré příjmy z pronajímaných bytů. Není ani pravdou, že by její výzvy nebyly manželovi doručeny, když na ně manžel v létě 2019 písemně reagoval, k čemuž rovněž žalobkyně předkládá e-maily z července a srpna [rok]. K péči otce o nezletilé děti žalobkyně uvedla, že děti jsou otcem manipulovány, otec dětí fyzicky trestá, kontakt s otcem má na děti neblahý vliv, proto děti v péči otce být nechtějí a nechtějí si s ním ani stýkat. Návrh na úpravu péče a styků podala žalobkyně u soudu začátkem roku 2021. Není pravdou, že by soud nezohlednil, že žalobkyně dostává [částka] coby příjem z pronájmu jednoho z bytu ve společném jmění manželů, ale i při zohlednění této částky a všech nákladů na správu bytu ve společném jmění manželů došli při jednání před soudem částce, která je vyšší než [částka]. Žalovaný ničím neprokázal, že by dětem nakupoval jídlo oblečení, nebo že nějaké další potřeby.

20. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

21. Odvolací soud připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního požadavku o úroky z prodlení požadované z každé částky [částka] měsíčně počínaje dnem [datum], neboť zákaz obsažený v ust. § 216 odst. 2 o. s. ř. zapovídající možnost v odvolacím řízení uplatnit nový nárok, se zde neaplikuje. Novým nárokem se totiž rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve - před soudem prvního stupně - uplatněným nárokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod [číslo] v sešitě [číslo] z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu takovým novým nárokem bezpochyby není akcesorický nárok na příslušenství pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 683/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 2890/2012, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1694/2021).

22. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu. V podrobnostech se proto tímto na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opisovat, když za shodné skutkové tvrzení účastníků lze považovat nejen to, že žalovaný žalobkyni vyjma nákladů na bydlení a pojištění vozidla poskytuje částku [částka] měsíčně.

23. Při odvolacím jednání účastníci shodně uvedli, že otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé dcery [částka] měsíčně a na výživu nezletilého syna celkem [částka] měsíčně předběžným opatřením, které bylo odvolacím soudem potvrzeno.

24. Shodně pak uvedli, že otec děti asi rok neviděl, dle verze otce proto, že matka děti manipuluje, dle verze matky se obě děti otce bojí a odmítají se s ním stýkat.

25. Vedle toho žalobkyně uvedla, že od účinnosti předběžného opatření otec přestal dětem platit provoz mobilního telefonu a přestal platit pojištění vozu.

26. Odvolací soud jen dodává, že je mu z úřední činnosti známo, že další zmiňovaný spor vedený Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 23/2020 je o zaplacení podílu z výnosu ze společného jmění manželů (manželka se domáhá placení částky [částka] měsíčně z pronájmu společných bytů včetně [částka] za období před zahájením řízení) a žaloba byla pravomocně zamítnuta.

27. Dále není mezi účastníky sporu o tom, že je vedeno řízení o úpravě poměrů dětí, ve věci samé není zatím rozhodnuto.

28. Předmětem řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 60 C 31/2020, je zúžení společného jmění manželů, ve věci samé doposud nebylo rozhodnuto.

29. Odvolací soud pak souhlasí s tím, že se v posuzovaném řízení jedná o věc s mezinárodním prvkem představovaným cizím (iráckým) státním občanstvím obou účastníků. Mezi Českou republikou a Iráckou republikou neexistuje žádná dvoustranná ani mnohostranná smlouva, která by upravovala mezinárodní příslušnost soudů či rozhodné právo v posuzované věci.

30. Obvodní soud tak správně vycházel z § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém v platném znění („ dále jen„ ZMPS“) a přednostně se zaměřil na to, zda lze aplikovat právo Evropské unie.

31. Pokud jde o věcný rozsah nařízení č. 4/2009, tak odvolací soud dodává, že označení vyživovací povinnost používané v unijním právu není zcela shodné s tím, co pod vyživovací povinností upravuje česká hmotněprávní úprava (viz bod 11 preambule nařízení č. 4/2009), proto aplikaci tohoto nařízení nebrání skutečnost, že příspěvek na náklady společné domácnosti není vyživovací povinností v tom užším slova smyslu dle českého vnitrostátního práva; rovněž dle názoru odvolacího soudu tak příspěvek na náklady rodinné domácnosti mezi manželi spadá pod věcný rozsah čl. 1 nařízení č. 4/2009 aplikovaného obvodním soudem. Mezinárodně příslušné k rozhodnutí sporu pak vyplývá z čl. 3 písm. a/, b/ nařízení č. 4/2009 české soudy, když oba účastníci mají bydliště v České republice. Co do rozhodného práva nařízení č. 4/2009 odkazuje na Haagský protokol z roku 2007 (srov. čl. 15). Podle Haagského protokolu z roku [rok] základním pravidlem (čl. 3) je, že rozhodné právo se určuje dle místa obvyklého pobytu oprávněného (zde žalobkyně).

32. Pokud jde o argument, že žalovanému bylo upřeno vznést námitku použití iráckého práva, tak odvolací soud připomíná, že již doručením žaloby byl upozorněn na to, že žalobkyně se domáhá nároku podle českého práva a žalovaný s použitím českého práva výslovně souhlasil v e-mailu ze dne [datum]. Přímo v žalobě na straně 6 je pak ocitován článek 5 Haagského protokolu z roku 2007, a tedy pouhým přečtením žaloby se musel žalovaný s touto možností seznámit. Soudy přitom mají povinnost poučovat toliko o procesních právech (§ 5 o. s. ř.), nikoliv o hmotněprávních námitkách; ostatně žalovaný je zastoupen advokátem, tedy osobou, u níž se znalost práva (včetně možnosti vznášet různé námitky předpokládá). Čl. 5 Haagského protokolu by se pak v případě námitky žalovaného použil ve prospěch práva státu užšího vztahu k manželství, zejména státu práva posledního společného místa obvyklého pobytu. Pokud by tedy žalovaný vznesl svou námitku, tak určení rozhodného práva by dopadlo stejně, neboť nejužší vztah je dán opět k České republice.

33. Podle § 691 odst. 2 o. z. žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i na náklady rodinné domácnosti. Důvod opuštění rodinné domácnosti, popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a dobrých mravů. Ust. § 691 odst. 2 o. z. je v právním řádu České republiky nové, v předchozí právní úpravě paralelu nemělo. Jedná se jednoznačně o sankční ustanovení oproti ust. §. § 691 odst. 1 o. z., které ukládá povinnost přispívat na náklady rodinné domácnosti, pokud jsou splněny zákonem předvídané podmínky. Za dobré mravy je pak třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 249/97).

34. Odvolací soud v této souvislosti připomíná, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost (§ 697 o. z.) a rovněž vyživovací povinnost k dětem (§ 910 o. z.) bez ohledu na to, zda žijí či nežijí ve společné (rodinné) domácnosti. Pokud pak manželé nemají rodinnou domácnost (jde o výjimku z pravidla uvedeného v § 690 o. z.), nesou každý sám ve svých poměrech náklady na svou domácnost (náklady na svou individuální domácnost), ale jejich vzájemná vyživovací povinnost a vyživovací povinnost k dětem zůstává zachována. Ust. § 691 odst. 2 o. z. pak stanoví pouze tu výjimku, že opouštějící manžel má vedle vzájemné vyživovací povinnosti ještě navíc jednostrannou povinnosti přispívat na domácnost; kritéria přiznání práva jsou jiná. Zatímco výživné mezi manželi lze přiznat jen ode dne zahájení řízení, tak příspěvek na domácnost lze přiznat i zpětně i do budoucna, právě jako plnění v dávkách (shodně viz Důvodová zpráva k ust. § 691 zákona č. 89/2012 Sb.).

35. Na výkladové komplikace při využití § 691 odst. 2 o. z. a zejména to, že tato norma si konkuruje s § 697 o. z. odborná literatura již poukazovala (viz Svoboda, K. K žalobám mezi manžely za trvání manželství. Právní rozhledy, 2014, [číslo] s. [číslo]) s tím, že soudy budou obtížně rozeznávat, jak vysokou povinnost mají movitému manželovi, který svévolně opustil rodinnou domácnost, uložit z titulu výživného (§ 696 o. z.) a jaká částka mu přísluší z titulu povinnosti druhého manžela přispívat na chod rodinné domácnosti, kterou nesdílí (§ 691 odst. 2 o. z.). Ostatně již judikatura k předchozí právní úpravě (zákonu č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění účinném do 31. 12. 2013) dospěla k závěru, že manžel, který žije odděleně a platí soudem určené výživné pro nezletilé děti a manželku, přispívá v rámci plnění vyživovacích povinností i na náklady bydlení těchto členů rodiny; se zřetelem k tomu nemůže manželka uplatnit úspěšně s poukazem na ustanovení § 19 zák. o rod. ještě nárok na zvláštní příspěvek manžela na úhradu za užívání bytu rodiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 5 Cz 110/67, publikované pod R 62/70 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Což však nemá vliv na závěr, že se jedná o zcela samostatné nároky a tedy ani na povinnost žalující strany uvést, na základě jakého skutkového stavu požaduje tu kterou částku. Zda žalobkyně požadovala jedinou částku, nejprve [částka] a poté rozšířeno na [částka] měsíčně.

36. Odvolací soud tedy zastává právní názor, že příspěvek na náklady rodinné domácnosti nelze považovat za výživné mezi manžely (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1275/2019) a ani za výživné na nezletilé děti. Pokud tedy žalobkyně namítá, že se v tomto řízení domáhala vyjma příspěvku na náklady rodinné domácnosti také výživného na děti a výživného na manželku, tak s tímto tvrzení odvolací soud nesouhlasí. V názvu svého prvního podání sice avizovala, že se jedná vyjma žaloby na potřeby rodiny a rodinné domácnosti i o výživné pro manželku, ale podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud podání posuzuje dle obsahu. Podle svého žalobního petitu žalobkyně žádala příspěvek na náklady rodiny a rodinné domácnosti ve výši [částka] měsíčně od 2/ [rok], k výzvě soudu pak v podání ze dne [datum] výslovně uvedla, že též částku [částka] žádá jako nárok na náhradu nákladů rodinné domácnosti (za dobu od 10/ [rok] do 1/ [rok]), soud rovněž jednal a rozhodl jen o nákladech na rodinnou domácnost, jak je zřejmé z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. V první změně žaloby ze dne [datum] (č.l. 134) sice žalobkyně shrnuje výdaje celé domácnosti včetně potřeb dětí, ale v petitu opět zcela jednoznačně žádá příspěvek na náklady rodinné domácnosti [částka] měsíčně + [částka] jako dluh na tomto příspěvku za dobu předchozí (10/ [rok] – 11/ [rok]). V závěrečném návrhu zástupce žalobkyně rovněž akcentoval, že předmětem řízení je jednak dlužný příspěvek na náklady rodinné domácnosti od [datum] ve výši [částka] (sumarizováno ke dni přednesu na [částka]) a dále pak ve stejné výši i pro dobu následující. V odvolání proti rozsudku žalobkyně zdůrazňovala, že předmětem řízení rozhodně není výživné manželky a ani nárok obdobný nároku na výživné manželky, ale právě jen příspěvek na náklady rodinné domácnosti dle § 691 odst. 2 o. z. (č.l. 204) s tím, že tento nárok je blízký výživnému na děti (přičemž pak nebylo sporu o tom, že otázka úprava poměrů dětí je předmětem zcela samostatného řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 45 [příjmení] 32, 32, 55/ 2021, když tohoto řízení se ani nezletilé děti neúčastní). Zcela zřetelně pak vyznívá to, že částka [částka] měsíčně je požadována z titulu příspěvku na náklady rodinné domácnosti z návrhu žalobkyně na připuštění změny žaloby, kde je rovněž výslovně uvedeno, že úrok z prodlení je požadován z náhrad nákladů rodinné domácnosti ve výši [částka] měsíčně počínaje dnem [datum] (č.l. 206). Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje se závěrem prvostupňového soudu, že předmětem tohoto řízení je„ pouze“ příspěvek na náklady rodinné domácnosti ve smyslu § 691 odst. 2 o. z., a to počínaje 10/ [rok] ve výši [částka] měsíčně.

37. Pokud tedy jde o právní hodnocení věci, tak soud prvého stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění (§ 691 odst. 2 o. z.), ale odvolací soud přesto s právním posouzením věci provedeným obvodním soudem nesouhlasí.

38. V řízení nebylo pochyb o tom, že účastníci jsou manželé, že mají společné děti, které žijí se žalobkyní. Sporná byla otázka vedení rodinné domácnosti, když tvrzení účastníků se lišila jen částečně (zejména co do doby ukončení vedení rodinné domácnosti). Odvolací soud pak zcela odkazuje na napadený rozsudek a souhlasí s tím, že nejpozději od podzimu 2018 účastníci skutečně rodinnou domácnost nevedou.

39. Obvodní soud vyslovil myšlenku, že disharmonické soužití s projevy slovního i fyzického násilí, kdy se žalobkyně opakovaně obrací na policii a manžel je řešen pro přestupky, není důvod pro opuštění rodinné domácnosti (resp. není důvodem pro nevrácení se do rodinné domácnosti), na rozdíl od situace, kdy by manžel odjel za prací. S tímto posouzením odvolací soud zásadně nesouhlasí a o svém odlišném právním názoru účastníky poučil při odvolacím jednání dne [datum].

40. Jednak situaci, kdy jeden z manželů z důvodu pracovních má své bydliště i jinde než u své rodiny, nelze bez dalších skutečností vyhodnotit jako nevedení rodinné domácnosti. Může však dojít k situaci, kdy spolu manželé sice nebydlí, ale i nadále naplňují povinnost žít spolu, tzn., že vytvářejí životní společenství, komunikují spolu, pomáhají si a podporují se (srov. [příjmení], M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 80.).

41. Zejména však odvolací soud připomíná, že hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc (§ 655 věta druhá o. z.). Pokud je soužití manželů natolik konfliktní, že nemůže uskutečňovat jeden z hlavních účelů (tj. řádnou výchovu dětí), tak lze shledat existenci důvodu zvláštního zřetele hodného pro opuštění rodinné domácnosti, resp. nevrácení se do ní. Tedy vznik natolik toxického rodinného prostředí, které rodičům znemožňuje řádně pečovat o dítě z důvodů vztahů mezi manželi (zde žalobkyně tvrdí, že ji manžel před dětmi nadával a fyzicky ji napadl, podle žalobkyně již před zahájením řízení otec stupňoval napětí, vyhrožoval odvozem dětí do ciziny, v průběhu řízení pak byla na přání dcery [jméno] uzavřena dohoda o dětech„ za přítomnosti dvou policistů“ apod.), je důležitým důvodem zvláštního zřetele hodným (ve smyslu § 691 odst. 2 o. z.) pro to, aby jeden z rodičů tuto rodinnou domácnost opustil. Ostatně též odborná literatura připouští, že pokud je důvodem k opuštění rodinné domácnosti domácí násilí, popřípadě závislost manžela na alkoholu nebo jiných návykových látkách nebo porušování manželských povinností na straně manžela, který zůstal v rodinné domácnosti, lze mít za to, že tyto důvody soud posoudí jako důvody zvláštního zřetele hodné ([příjmení], M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 80.). Pokud tedy žalovaný opustil společnou domácnost a nevrátil se proto, že v důsledku partnerských neshod docházelo před dětmi k hádkám zakončeným i projevy do fyzického násilí a atmosféra v rodině se i nadále stupňovala, nelze opuštění rodinné domácnosti (resp. nevrácení se do ní) žalovaným rozporné s pravidly slušnosti či dobrými mravy, neboť soud shledává naplnění důvodu zvláštního zřetele vhodného právě v zájmu nezletilých dětí na to, aby vyrůstaly v klidném prostředí. Při jednání pak matka doplnila, že děti se dokonce otce bojí a odmítají se s ním i stýkat, proto odvolací důvod uzavírá, že je důvod zvláštního zřetele hodným (tedy zájem na prosperitě dětí) pro to, aby se žalovaný do rodinné domácnosti za současné situace nevrátil.

42. Z procesních vyjádření žalobkyně má pak odvolací soud za to, že žalobkyně o návrat žalovaného do společné domácnosti nestojí (viz její sdělení na policii de [datum], že ačkoliv žalovaný i po ukončení soužití požadoval od žalobkyně provádění domácích prací, tak tato je odmítla vykonávat) a že tedy za dané situace není návrat žalovaného do rodinné domácnosti možný.

43. Pokud pak žalobkyně (v reakci na poučení o odlišném právním názoru odvolacího soudu) uvedla, že si není vědoma žádných sporů mezi manželi (a pokud ano, tak je vyvolal manžel), tak tomuto změněnému tvrzení odvolací soud neuvěřil, neboť sama žalobkyně předkládala trestní oznámení, která na žalovaného podávala v souvislosti s jeho chováním k žalobkyni. Pokud tím snad žalobkyně chtěl naznačit, že si svá obvinění na žalovaného vymyslela (a že tedy k žalobkyní popisovaným tvrzením ve skutečnosti nedošlo), pak i v tomto jednání žalobkyně by odvolací soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný pro opuštění rodinné domácnosti a nevrácení se do ní. Pro závěr soudu, že s ohledem na zájem dětí nelze trvat na návratu žalovaného do rodinné domácnosti, není podstatné, kdo vyvolal manželský konflikt.

44. Jen zcela na okraj pak pokud jde o výši plnění lze poznamenat, že judikatura i odborná literatura k zákonu o rodině náklady společné domácnosti pojímaly tak, že se jedná zejména o výdaje spojené s úhradou nákladů na bydlení, elektrické energie, plynu, vodného a stočného, odvozu odpadků, úhradou pojistného zajišťovacích oprav a nákladů spojených s pořízením základního vybavení domácnosti, výdaje na dopravu do zaměstnání a do škol, dále třeba koncesionářské poplatky za televizi a rádio, daň z nemovitosti apod. (srovnej např. Holub, M. a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vydání. [obec]: Leges, 2011, 45 s.). Není pak důvodu se od tohoto pojetí odchylovat a zahrnovat na nákladů rodinné domácnosti výdaje, které nepochybně patří do nutných výdajů, ale nesouvisejí s rodinnou domácností jako takovou (např. výdaje na oblečení, kosmetiku, výdaje na zájmy dětí apod.). Ani odvolacímu soudu pak není zcela jasné to, co obvodní soud myslel tím, že přiměřený příspěvek žalované na náklady rodinné domácnosti je [částka] měsíčně, které mu uložil platit, v kontrastu se zjištěním, že žalovaný dobrovolně hradí minimálně [částka]. Obvodní soud tedy dostatečně nevyhodnotil žalobcem poskytovaná plnění, a že rozsah plnění uvažovaný dle ust. § 691 odst. 2 o. z. byl žalovaným fakticky dobrovolně plněn již od doby ukončení vedení rodinné domácnosti. Navíc placením výživné na děti částečně přispívá též na náklady domácnosti dětí (když náklady na bydlení platí vedle toho zcela), viz výše.

45. Odvolací soud proto vyhovující výrok přezkoumávaného rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a to včetně úroku z prodlení v tomto rozsahu. V zamítavém výroku pak byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen (§ 219 o. s. ř.) a požadavek na úrok z prodlení zamítnut, neboť se jedná o akcesorický nárok následující osud věci hlavní.

46. Zde jen nad rámec shora uvedeného odvolací soud doplňuje, že žalovaný nemohl být v prodlení od [datum] již jen proto, že žalobkyně jej k placení částky [částka] poprvé vyzvala dopisem ze dne [datum] a k platbám [částka] měsíčně dokonce až v průběhu řízení (podáním ze dne [datum] doručenému žalovanému dne [datum], viz doručenka č.l. 140), srov. § 1970 o. z. ve spojení s § 1958 odst. 2 o. z. a § 41 odst. 3 o. s. ř.

47. K závěru, že žaloba na příspěvek na náklady rodinné domácnosti, podléhá poplatkové povinnosti, pak dospěla též odborná literatura (srov. [příjmení], F., [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 – 975. [obec]: Leges, 2016, 176 s.). Odvolací soud změnil rozhodnutí prvostupňového soudu v části týkající se vyměření soudního poplatku pouze co do výše soudního poplatku za žalobu, jinak jej jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Žalobkyně se totiž domáhala peněžitého plnění na dobu neurčitou a to i za dobu před zahájením řízení. Podle § 6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., jde-li o opětující se peněžité plnění, je základem procentního poplatku cena odpovídající součtu všech opětujících se plnění. Jde-li o peněžité plnění na dobu neurčitou, včetně plnění požadovaného do okamžiku zaplacení jiného peněžitého plnění, na dobu života nebo na dobu delší než 5 let, je základem poplatku pětinásobek ceny ročního plnění. Předmětem tohoto řízení je tedy právě jen peněžité plnění na dobu neurčitou (a to včetně období před podáním žaloby), základ procentního poplatku je tak třeba určit pouze jako pětinásobek ročního plnění (tj. [částka] x 12 měsíců x 5 let = [částka]). Soudní poplatek byl pak určen dle Položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků (tj. [částka]). Soudní poplatek za návrh na předběžné opatření byl určen zcela přiléhavě.

48. Odvolací soud v této souvislosti doplňuje, že žalobkyni se zpětnou účinností odňal osvobození od soudních poplatků přiznané jí usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2021, č. j. 38 C 34/2020-250 postupem podle § 138 odst. 2 o. s. ř. a to jednak proto, že majetkové poměry žalobkyně neodůvodňují osvobození od soudních poplatků (neboť ve společném jmění manželů má celkem 7 bytů v [obec], takže žalobkyni lze nepochybně považovat za nadstandardně movitou osobu).

49. Navíc podle ust. § 10 ZMPS se s cizinci a zahraničními právnickými osobami zachází ve věci osvobození od hrazení soudních poplatků shodně jako s občany ČR, avšak jen za podmínky, že ve vztahu k jejich státu je zaručena materiální vzájemnost (s výjimkou občanů členských států EU, ostatních států tvořících Evropský hospodářský prostor a Švýcarska, kde platí zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti vyplývající z práva EU, nebo s výjimkou situace, kdy je věc upravena v mezinárodních smlouvách - což však v posuzovaném případě je nutno odmítnout, neboť ve vztahu mezi Českou a Iráckou republikou žádná taková smlouva sjednána není a Irácká republika není ani smluvní stranou Haagské úmluvy o civilním řízení z roku 1905 a 1966, nahrazené Haagskou úmluvou o mezinárodním přístupu k soudům z roku 1980, vyhlášené pod [číslo] Sb. m. s.).

50. Požadavek materiální vzájemnosti znamená, že poskytnutí určitého práva nebo výhody cizímu státnímu příslušníkovi se váže na to, že jeho stát poskytuje v případech stejného druhu totéž právo, nebo tutéž výhodu českým občanům. Pouze je-li podmínka vzájemnosti naplněna, přísluší cizinci a zahraniční právnické osobě právo na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce za stejných podmínek jako českým občanům a českým právnickým osobám. Jak shora uvedeno, tak žalobci vedou řadu řízení a soud proto již zjišťoval naplnění podmínky vzájemnosti. V rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 31/2020 Ministerstvo spravedlnosti ČR soudu ohledně vzájemnosti ze strany Irácké republiky s odkazem na ust. § 13 ZMPS sdělilo, že existenci materiální vzájemnosti nelze potvrdit, žádosti českého občana o osvobození od soudních poplatků by irácké civilní soudy s největší pravděpodobností nevyhověly, neboť dle sdělení právního odboru iráckého Ministerstva zahraničních věcí tento institut není obecně v právním řádu upraven.

51. V posuzovaném řízení tak nebyla prokázána materiální vzájemnost, která je předpokladem pro případné přiznání osvobození od soudních poplatků podle ust. § 138 o. s. ř., žalobkyně pak existenci materiální vzájemnosti v odvolání netvrdila a nedokládala žádné skutečnosti, které by existenci vzájemnosti prokázaly. Ke shodnému závěru pak došly soudu též v uvedeném řízení sp. zn. 60 C 31/2020 již v roce 2020.

52. S ohledem na to, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, vznikla žalobkyni též povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši [částka] dle Položky 22 bod 1 Sazebníku poplatků, když předmětem odvolání žalobkyně je nárok na příspěvek [částka] měsíčně včetně dluhu z doby od 10/ 2018 (takže pětinásobek ročního plnění činí [částka]). Obvodní soud sice žalobkyni soudní poplatek za odvolání vyměřil, ale žalobkyně jej nezaplatila, odvolací soud proto postupoval podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. (výrok IV.).

53. O povinnosti žalovaného doplatit soudní poplatek za odvolání bylo rovněž rozhodnuto podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., když správná výše soudního poplatku za odvolání žalovaného dle Položky 22 bod 1 Sazebníku poplatků činí [částka]. Žalovaný se odvolal do vyhovujícího výroku (tj. povinnost platit příspěvek [částka] měsíčně včetně dluhu za předchozí období), takže základem poplatku je dle § 6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. je částka [částka] (tj. [částka] x 12 měsíců x 5 let). Žalovaný doposud na tomto soudním poplatku zaplatil [částka], zbývá mu proto doplatit [částka].

54. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (výrok VI.). Nutno podotknout, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, aniž toto zpětvzetí žalovaný svým chováním nějak inicioval, avšak došlo k tomu ještě před tím, než zástupce pro žalovaného učinil první úkony právní služby a proto se toto částečné zpětvzetí (ani původně žalovaná částka) do rozhodnutí o nákladech řízení nijak nepromítly.

55. Tarifní hodnota sporu je tak určena dle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění, dále jen„ AT“ a pro období do [datum] (kdy bylo účastníkům doručeno usnesení soudu o připuštění změny žaloby rozšíření žaloby) [částka] ([částka] x 12 měsíců x 5 let) a odměna za 1 úkon právní služby tak podle § 7 AT činí [částka]. Pro období po [datum] se tarifní hodnota rovná [částka] (tj. [částka] x 12 měsíců x 5 let), čemuž odpovídá odměna za 1 úkon právní služby ve výši [částka]. Předmětem úkonu odvolání žalovaného je pak tarifní hodnota [částka] (tj. [částka] x 12 měsíců x 5 let), adekvátní sazba odměny pak činí [částka].

56. Odvolací soud rovněž zvažoval možnost aplikace § 150 o. s. ř., avšak žalobkyně, v jejíž prospěch by mělo být toto ustanovení aplikováno, ve svém odvolání proti použití tohoto ustanovení výslovně brojila. Nelze ani odhlédnout od toho, že základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2684/2017). Soud pak nemohl odhlédnout od toho, že zcela úspěšný žalovaný neinicioval zahájení tohoto řízení a žalobkyně na své žalobě (i odvolání) setrvala i v okamžiku, kdy ji jednak soud vyzval k zaplacení soudních poplatků a zejména i v situaci, kdy po poučení ze strany odvolacího soudu bylo zřejmé, že její šance na úspěch v řízení jsou mizivé.

57. V prvním období zástupce poskytl žalovanému účelné 3 účelné úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT: příprava a převzetí věci, vyjádření ve věci samé ze dne [datum] a účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum] (jednání dne [datum] se neuskutečnilo, protože ani jeden ze zástupce neinformoval soud o nutnosti zajistit tlumočníka, proto dostavení se k soudu odvolací soud vyhodnotil jako neúčelný úkon právní služby), tj. odměna 3 x [částka]. V následujícím období zástupce žalovanému poskytl 3 úkony právní služby – účast na jednání soudu dne [datum] a [datum] (které trvalo déle než dvě hodiny podání, viz § 11 odst. 1 písm. g/ AT), tj. 3 x [částka]. V odvolacím řízení pak zástupce poskytl jeden úkon právní služby (za sepis odvolání ve věci samé včetně jeho odůvodnění) s odměnou [částka] a jeden úkon - účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] – s odměnou [částka]. Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů spočívající v odměně advokáta [částka], náhradě hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v platném znění 8 x [částka] a náhradu 21% DPH podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši [částka], dále pak v nákladech na soudní poplatek za odvolání [částka], celkem tedy [částka].

58. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o místě k plnění nákladů řízení pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř., o místě k zaplacení soudních poplatků pak dle § 3 a § 8 zákona č. 549/1991 Sb.