25 Co 39/2025 - 128

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Václava Nekoly v právní věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A], sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 7. 2024, č. j. 8 C 215/2024-91 takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalobců proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení 25 570 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 8 C 215/2024-91, Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou ve společném jmění manželů vlastníky nově odděleného pozemku vyznačeného geometrickým plánem z pozemku p. [Anonymizováno], zapsaného na LV [hodnota] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „sporný pozemek“). Výrokem II. rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení 14 116 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných. Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek za řízení ve výši 5 000 Kč na účet Okresního soudu v Benešově (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že již ze žalobních tvrzení žalobců lze dovodit, že žaloba není důvodná a oprávněná a je zapotřebí ji zamítnout. Odkázal v tomto směru na platnou judikaturu Nejvyššího soudu - dále jen „NS“ (např. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2128/2005). Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku, tj. části pozemku parc. č. [adresa] zakreslené v geometrickém plánu společnosti [právnická osoba] a znaleckém posudku č. [Anonymizováno] - geometrickém plánu [jméno FO] ve tvaru trojúhelníku v délce nejvýše 3,3 metru a základně maximálně 11 cm (dále opět rovněž jen jako „sporný pozemek“). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci nabyli od manželů [jméno FO] kupní smlouvou ze dne [datum] pozemek parc. č. [adresa] v přesně stanovených hranicích a výměře dle katastrálního operátu (sporný pozemek nebyl v této kupní smlouvě označen jako předmět převodu) a zároveň tvrdí, že jejich právní předchůdci manželé [jméno FO] měli sporný pozemek v držbě v dobré víře nejpozději od roku 1995. Doba 10 let tedy uběhla již v roce 2005, kdy by takto manželé [jméno FO] nabyli sporný pozemek do vlastnictví (pokud by dobrá víra byla prokázána). Žalobci se tak z obou uvedených důvodů nemohli stát vlastníky sporného pozemku, když sami jej vydržet nemohli (držba žalobců v období 2007-2011). Věc právně kvalifikoval ve smyslu § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) podle § 129, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a § 135a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalobci. V něm uvedli, že jejich právními předchůdci byli manželé [jméno FO], kteří nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v osmdesátých letech. Mimo jiné sporný pozemek užívali v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Tato část pozemku byla na základě geometrického plánu, vyhotoveného [jméno FO], coby součást znaleckého posudku č. [Anonymizováno], vyhotoveného pro řízení vedené před Okresním soudem v Benešově sp. zn. 5 C 1854/2014, zakreslená jako součást pozemku parc. č. [Anonymizováno] vlastnictví žalovaných. Žalobci jsou přesvědčeni, že jejich právní předchůdci tuto část pozemku po celou dobu svého vlastnictví drželi a užívali jako součást svého pozemku parc. č. [Anonymizováno] V tomto stavu pak od svých právních předchůdců pozemek zakoupili žalobci na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2007. Soud prvního stupně opomíjí, že v rozsudku NS sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022 bylo též uvedeno, že nemožnost započíst vydržecí dobu právních předchůdců žalobců z důvodu předchozího vydržení předmětné části pozemku současně nebrání tomu, pokud žalobci nabyli spornou část pozemku v dobré víře jiným způsobem, například děděním nebo smlouvou. Tak se stalo také stalo v tomto případě. Žalobci poukázali na právní názor uvedený v komentářové literatuře k § 1096 o. z., který uvádí, že je nutné prokázat a zkoumat, zda žalobce držel právo sám po celou vydržecí dobu (což zde žalobci neprokazují ani netvrdí), anebo, že právoplatně a účinně nabyli od svého právního předchůdce. Zároveň žalobci odkázali na právní názor uvedený v rozsudku NS ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2248/2018. Mají za to, že soud měl přezkoumat otázku nabytí sporné části pozemku žalobci od jejich právních předchůdců a jako otázku předběžnou určit, zda tito právní předchůdci tuto spornou část pozemku vydrželi sami. K právnímu posouzení žalobců, z nichž vyplývá, že mohlo dojít k vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalobců, nemusí a nemůže soud přihlížet, když je pro něj závazné vyjádření skutkového stavu, důkazní návrhy účastníků řízení a žalobní petit žalobců, nikoliv právní posouzení věci. Žalobci tvrdili, že předmětná část pozemku byla držena v dobré víře právními předchůdci žalobců a jako taková byla těmito právními předchůdci převedena na žalobce a žalobce tuto předmětnou část nabyli do svého vlastnictví v dobré víře od svých právních předchůdců. Žalobci odkázali na nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, z nějž vyplývá ochrana dobré víry nabyvatele nemovité věci proti vlastnickému právu stávajícího vlastníka také v rámci právní úpravy občanského práva, respektive občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2012. Žalobci tedy mohli nabýt vlastnické právo k předmětné části pozemku za úplatu na základě kupní smlouvy při zachování dobré víry již v roce 2007. Konečně pak považují žalobci za zcela nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že od svých právních předchůdců předmětnou část pozemku nenabyli. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak takový skutkový závěr soud prvního stupně učinil. Žalobci naopak tvrdili v žalobním návrhu, že tato sporná část pozemku na ně na základě kupní smlouvy z roku 2007 přešla. K tomu také navrhli důkaz kupní smlouvou a výpovědí svědků, zejména jejich právní předchůdkyně [jméno FO]). Skutečnost, že v kupní smlouvě mezi žalobci a jejich právními předchůdci není výslovně popsána předmětná část pozemku, vyplývá z omluvitelného omylu stran smlouvy, které v té době měli oprávněně za to, že tato sporná část pozemku je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, a jako taková přešla do vlastnictví žalobců. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání.

3. Žalovaní k odvolání žalobců uvedli, že žaloba je od počátku zcela účelová, když prakticky totožnou věc již jednou projednával soud prvního stupně pod sp. zn. 5 C 184/2014 a řízení bylo skončeno pravomocným zamítnutím žaloby. V tomto předchozím řízení žalobci sice svůj nárok právně vymezili jako přestavek podle ustanovení § 1087 občanského zákoníku, nicméně jej založili na prakticky shodných skutkových zjištěních, když už tehdy tvrdili, že užívají spornou část pozemku v dobré víře. I kdyby však předcházející řízení nepředstavovalo překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí této věci, nemůže být nová žaloba u žalobců úspěšná. Soud prvního stupně zcela správně dovodil, že žalobci sami nemohli vydržet vlastnické právo ke sporné části pozemku žalovaných, neboť nedrželi pozemek po zákonem stanovenou dobu, ani si nemohli započíst vydržecí dobu svých právních předchůdců, respektive nemohli nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené se svými právními předchůdci, jak nyní tvrdí. Kupní smlouvou uzavřenou dne [datum] mezi [jméno FO] jako prodávajícími a žalobci jako kupujícími, nabyli žalobci vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 743 m v k. ú. [adresa]. Předmětem dané kupní smlouvy byl pozemek, v té době již v katastru nemovitostí evidovaný, a proto se uplatní závěry ustálené judikatury NS sp. zn. 22 Cdo 1996/2013, kdy je pro nabytí vlastnického práva rozhodný stav katastrálního operátu, účinný ke dni vkladu vlastnického práva (v daném případě právní účinky vkladu ke dni 9. 7. 2008). Žalobci tak na základě uvedené kupní smlouvy nabyli vlastnické právo pouze k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Nemohli pak nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. [Anonymizováno] ani vydržením, neboť podle svých vlastních tvrzení předmětnou část pozemku drželi od roku 2007 do roku 2010. Zákonem předepsaná desetiletá doba neuplynula a nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku. Žalobci si současně nemohou započíst vydržecí dobu svých právních předchůdců. Žalobci tvrdí, že spornou část pozemku vydrželi již jejich právní předchůdci manželé [jméno FO], kteří tuto část pozemku měli držet nejméně od roku 1995 (spíše od roku 1985) až do roku 2007. Ani tato skutečnost však podle ustálené judikatury nemůže být důvodem pro vyhovění žalobě. Ostatně na relevantní judikaturu odkazují ve svém odvolání sami žalobci, když upozorňují na rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 248/2018. Jeho závěry ovšem interpretují nesprávně. Lze z něj dovodit, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen tehdy, pokud tento sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen. Právní nástupce by mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek, trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba 10 let. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci spornou věc nabyli jiným způsobem než převodní smlouvou. V tom případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. Sporná část pozemku ovšem nikdy předmětem převodu učiněna nebyla, kdy z kupní smlouvy ze dne 12. 7. 2007 jasně plyne, že předmětem převodu byl pouze pozemek parc. č. [adresa]. V tomto ohledu lze odkázat i na závěry starší judikatury, konkrétně rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, kdy převedeno do poměrů této věci převedli manželé [jméno FO] písemnou smlouvou ze dne 12. 7. 2007 jen to, co bylo v této smlouvě označeno jako předmět převodu, tedy pozemek parc. č. [Anonymizováno] v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Pokud by sporný pozemek vydrželi manželé [jméno FO], zůstal by v jejich vlastnictví, což by nic neměnilo na nedostatku aktivní legitimace na straně žalobců. Relevantní nemůže být ani námitka žalobců uvedená pod bodem 7 jejich odvolání. Pokud by žalobci byli v dobré víře (v omluvitelném omylu), že nabývají pozemek parc. č. [Anonymizováno] ve větších hranicích, než byl evidován v katastru nemovitostí, pak by taková skutečnost mohla mít vliv pouze na jejich držbu do budoucna a případné vydržení (které je ovšem vyloučeno). Pokud všechny rozhodné skutečnosti vyplynuly již z žalobních tvrzení žalobců, pak nelze soudu prvního stupně vytknout, že žalobu bez dalšího zamítl. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jim právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání není důvodné.

5. V průběhu odvolacího řízení (podáním ze dne 14. 10. 2024) vzali žalobci své odvolání proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně zpět.

6. Podle ustanovení § 207 odstavec 2 o. s. ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu.

7. Žalobci vzali své odvolání proti výroku III. shora uvedeného rozsudku zpět v době, kdy o něm ještě nebylo rozhodnuto. Odvolací soud tak řízení o tomto odvolání zastavil (výrok I. tohoto rozsudku).

8. Odvolací soud předně konstatuje ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobci mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení dle § 80 o. s. ř., neboť tvrdí, že jsou vlastníky sporného pozemku; v katastru nemovitostí jsou však stále zapsáni jako vlastníci tohoto pozemku žalovaní. Svého vlastnického práva, resp. zápisu jako vlastníka, se žalobci mohou domoci pouze touto žalobou (v situaci, kdy tak žalovaní odmítají učinit případným souhlasným prohlášením a vlastnické právo žalobců neuznávají).

9. Soud prvního stupně neprováděl dokazování, když uzavřel, že již ze samotných žalobních tvrzení lze dospět k závěru, že je třeba žalobu zamítnout.

10. Žalobci v rámci žaloby tvrdili, že nabyli do společného jmění manželů (dále jen „SJM“) pozemek parc. č. [adresa] (rekreační objekt a zahrada) od manželů [jméno FO] kupní smlouvou ze dne 14. 6. 2007 (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 9. 7. 2008). Manželé [jméno FO] tento pozemek nabyli od [adresa] v roce 1985. Sporný pozemek je nově oddělený z pozemku parc. č. [adresa] ve vlastnictví žalovaných (SJM), a to geometrickým plánem [právnická osoba] a znaleckým posudkem (geometrický plán) [jméno FO], [Anonymizováno] ze dne 4. 11. 2015. Má tvar trojúhelníku o délce nejvýše 3,3 m a základně maximálně 11 cm. Nejpozději od roku 1995 byl mj. na sporném pozemku složen stavební materiál pro potřeby přístavby rekreačního objektu na pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Manželé [jméno FO] byli přesvědčeni, že plaňkový plot kopíruje hranici mezi jejich pozemkem parc. č. [Anonymizováno] a pozemkem parc. č. [Anonymizováno]. Takto o tom rovněž informovali žalobce při uzavírání kupní smlouvy v roce 2007. Žalobci sporný pozemek nadále využívali jako manželé [jméno FO], a to jako skládku stavebního materiálu – štěrku (s tím jej již zakoupili). Byli přesvědčeni, že mj. sporný pozemek, sahající až po plaňkový plot, je v jejich vlastnictví a takto k němu vlastnické právo nabyli. Rozhodli se vybudovat zděnou přístavbu svého rekreačního domu na pozemku parc. č. [Anonymizováno] (neuskutečněný záměr manželů [jméno FO]). V roce 2009 podali u stavebního úřadu žádost o vydání územního souhlasu a žádost o povolení změny stavby. Dne 1. 12. 2009 rozhodl stavební úřad o vydání rozhodnutí o umístění stavby (změna užívání na rodinný dům). Dne 6. 10. 2011 podali žalovaní žádost o prošetření stavby žalobců a uplatnili námitku, že přístavba žalobců zasahuje částečně do jejich pozemku. Dne 27. 10. 2011 proběhlo místní šetření stavebního úřadu, který pak vyzval žalobce, aby zastavili stavební práce. Žalobci dále vlastní v SJM pozemek parc. č. [adresa]. Tento nabyli od [adresa] v roce 2000. Ohlášením žalobců ze dne 13. 9. 2010 došlo ke scelení pozemků p. č. [Anonymizováno] a vzniku nového pozemku parc. č. [Anonymizováno] zanikl). Celková výměra dle katastru nemovitostí nicméně stále odpovídá výměře převáděných pozemků. Žalobci mají za to, že oni a jejich právní předchůdci vlastnili a užívali sporný pozemek v dobré víře, že jsou jeho vlastníky, a to nejméně v období od roku 1995 do roku 2011, ale i mnohem dříve (žalobcům se započítává dobrá víra jejich právních předchůdců manželů [jméno FO]).

11. Odvolací soud doplnil dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř.

12. Takto zjistil z kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2000, že jí uzavřela [adresa][Anonymizováno]jako prodávající a žalobci jako kupující ohledně pozemku parc. č. [adresa], a to s právními účinky vkladu ke dni 14. 12. 2000.

13. Z kupní smlouvy ze dne 14. 6. 2007 odvolací soud zjistil, že jí uzavřeli manželé [jméno FO] a [jméno FO] jako prodávající s žalobci jako kupujícími ohledně pozemku parc. č. [adresa] s právními účinky vkladu ke dni 9. 7. 2008.

14. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 7. 12. 2022 bylo zjištěno, že na LV [hodnota] jsou ve vlastnictví žalobců (SJM) zapsány tyto nemovitosti v k. ú. [adresa]: pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] o výměře 174 m-zastavěná plocha a nádvoří, na němž stojí stavba rodinného domu čp. [Anonymizováno] v [Anonymizováno]) a dále pozemek parc. č. st[Anonymizováno] o výměře 19 m-zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., jiná stavba, a dále pozemek [Anonymizováno] o výměře 1407 m-trvalý travní porost. Jako nabývací tituly jsou uvedeny kupní smlouva [Anonymizováno], právní účinky vkladu ke dni 14. 12. 2000, a dále kupní smlouva s právními účinky vkladu práva ke dni 9. 7. 2008. Dále je v tomto výpisu zmíněna jako listina Ohlášení vlastníka pozemku-vlastníka stavby ze dne 13. 9. 2010.

15. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu 7. 12. 2022 odvolací soud dále zjistil, že na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [adresa] jsou ve vlastnictví žalovaných (SJM) zapsány tyto nemovitosti: pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] o výměře 64 m-zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný rekreační objekt č. e. [adresa], pozemek parc. č. [Anonymizováno] o výměře 592 m-trvalý travní porost.

16. Odvolací soud provedl rovněž důkaz katastrální mapou, zobrazující shora uvedené nemovitosti žalobců a žalovaných.

17. Z územního rozhodnutí Městského úřadu v [Anonymizováno] odbor výstavby, ze dne [datum], které nabylo právní moci dne 22. 12. 2009, odvolací soud zjistil, že na základě žádosti žalobců ze dne 14. 10. 2009 bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby „Stavební úpravy, nástavba a přístavba stavby pro rekreaci za účelem změny užívání na rodinný dům na pozemcích st. p. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]“.

18. Ze stavebního povolení Městského úřadu [adresa], odbor výstavby, ze dne [datum], bylo zjištěno, že na základě žádosti žalobců ze dne 14. 10. 2009 bylo vydáno stavební povolení na stavbu „Stavební úpravy, nástavba a přístavba stavby pro rekreaci za účelem změny užívání na rodinný dům na pozemcích st. p. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]“.

19. Z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, ze dne [datum], č. j. [anonymizováno], odvolací soud zjistil, že bylo zrušeno rozhodnutí č. j. [anonymizováno], které vydal Městský úřad [adresa], odbor výstavby, jímž byly žalobcům povoleny stavební úpravy, nástavba a přístavba stavby pro rekreaci na pozemku st. p. [Anonymizováno] a parc. č. [adresa] a řízení bylo zastaveno. Krajský úřad Středočeského kraje jako odvolací správní orgán zjistil, že Okresní národní výbor v [Anonymizováno], odbor výstavby a územního plánování (dále jen „ONV“) vydal pod č. j. Výst. [jméno FO], stavební povolení na stavbu zahrádkářské chaty na pozemku parc. č. [adresa], který odpovídá přečíslovanému pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], a práva z uvedeného rozhodnutí přešla na nové majitele, tedy stavebníky (žalobce). Uvedené rozhodnutí ONV je podle právního názoru odvolacího orgánu pravomocné, a tudíž stále platné, a tedy obecně závazné, jelikož stavebníci nepožádali stavební úřad o změnu stavby před jejím dokončením a tuto nezahrnuli do řízení ve věci stavby. Stavební úřad se nezabýval rozestavěnou stavbou zahrádkářské chaty. Došlo k procesní vadě a kolizi se stále platným a pravomocným stavebním povolením vydaným ONV.

20. Z protokolu ze dne 27. 10. 2011 odvolací soud zjistil, že byl ručně sepsán, když uvedeného dne proběhlo místní šetření dle § 171 stavebního zákona za účasti [jméno FO] - vedoucí stavebního úřadu na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] na základě podnětu 1. žalovaného ze dne 26. 10. 2011. Na místě bylo zjištěno, že stavebníci - žalobci provádí základy stavby suterénu pod budoucí garáží při hranici pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Základy jsou součástí stavby „Stavební úpravy, nástavba a přístavba stavby pro rekreaci“, na kterou stavební úřad vydal dodatečné povolení dne 16. 8. 2010 pod č. [Anonymizováno], které nabylo právní moci 23. 12. 2010. Vzhledem k tomu, že se stavebníci místního šetření nezúčastnili, nebylo možné na místě jednoznačně prokázat, zda se základy stavby nacházejí výhradně na pozemku stavebníků. Ke stavbě na cizím pozemku nemají stavebníci oprávnění. Z vizuální prohlídky stavby je pravděpodobné, že základy stavby přesahují na sousední pozemek, proto stavební úřad vyzve stavebníky k bezodkladnému zastavení prací a k doložení geometrického zaměření stavby, včetně základů, aby se jednoznačně prokázalo, zda je stavba realizována dle vydaného povolení, tj. výhradně na pozemku stavebníka. Na místě byla pořízena fotodokumentace, která je součástí uvedeného protokolu.

21. Z výzvy a usnesení Městského úřadu [adresa], odbor výstavby, ze dne 31. 10. 2011, č. [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že žalobci byli vyzváni stavebním úřadem na základě shora uvedeného místního šetření k předložení geodetického zaměření stavby na pozemku st. p. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], včetně základů s ohledem na hranici pozemku. Z geodetického zaměření stavby musí být jednoznačně zřejmé, zda základy stavby, včetně stavby samotné, jsou provedeny na pozemku stavebníka či zda zasahují na sousední pozemek. Ke splnění uvedené povinnosti byla stavebním úřadem stanovena lhůta 90 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení. Žalobci byli poučeni, že pokud nebude uvedené výzvě vyhověno, vydá stavební úřad rozhodnutí, kterým zjednání nápravy nařídí. Uvedené usnesení bylo zasláno na vědomí i žalovaným.

22. Z dopisu 1. žalovaného ze dne 26. 10. 2011, který byl podán na Městském úřadě [adresa] téhož dne, bylo zjištěno, že 1. žalovaný žádal o okamžité prošetření stavby pana [Anonymizováno] na pozemku č. [Anonymizováno], jelikož jeho stavba (hotové základy) zasahují - jsou na sousedním pozemku parc. č. [Anonymizováno]. V dopise je dále uvedeno, že krajský úřad jasně napsal, že stavba manželů [Anonymizováno] nebude zasahovat na sousední pozemek s tím, že navíc byly žadateli podkopány základy.

23. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

24. Podle § 129 odst. 1 obč. zák., účinného od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle odst. 2 téhož ustanovení lze držet věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

25. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., účinného od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

26. Podle § 134 odst. 1 obč. zák., účinného od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

27. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2016, č. j. 5 C 184/2014-242, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 23 Co 174/2016-291 (dovolání bylo zamítnuto rozsudkem NS ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4925/2016-334), byla zamítnuta žaloba žalobců proti žalovaným o určení vlastnictví, kdy předmětem řízení byl totožný sporný pozemek. Žalobci v tomto řízení tvrdili a prokazovali, že důvodem nabytí vlastnického práva k spornému pozemku je tzv. přestavek dle § 1087 ve spojení s § 3059 o. z. Soudy dospěly k závěru, že žalobci jako stavebníci nemohli být v dobré víře, že je stavba umístěna výlučně na jejich pozemku, když žalovaní od počátku vznášeli námitky, že tomu tak není. Případný omyl žalobců nebyl omluvitelný.

28. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně, že v případě shora uvedených pravomocných rozhodnutí se nejedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté v intencích § 159a o. s. ř. ve vztahu k projednávané věci v tomto řízení. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 184/2014 byla totiž žaloba žalobců postavena na jiném skutkovém tvrzení, konkrétně na tvrzení o tzv. přestavku dle § 1087 o. z. V tomto řízení však žalobci tvrdí vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku, tedy odlišná skutková tvrzení, na která je třeba rovněž aplikovat odlišná právní ustanovení.

29. Odvolací soud dále konstatuje, že z dokazování doplněného odvolacím soudem byly zjištěny skutečnosti, které zásadně odpovídají žalobním tvrzením žalobců (viz shora). Provedené dokazování bylo podstatné rovněž pro prokázaní aktivní věcné legitimace žalobců a pasivní věcné legitimace žalovaných.

30. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v závěru, že již ze žalobních tvrzení žalobců, potvrzených v rámci dokazování, provedeného odvolacím soudem, lze dovodit, že žaloba na určení vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku nemůže být důvodná. Žalobci tvrdí (a uvedené skutečnosti nebyly nijak sporovány), že jejich právní předchůdci, tj. manželé [jméno FO] užívali sporný pozemek v dobré víře, že jim patří a že jsou jeho vlastníci, nejpozději od roku 1995 (spíše již dříve od roku 1985, kdy nemovitosti nabyli od obce [adresa]) až do roku 2007, kdy jej takto předali do užívání žalobcům poté, co s nimi uzavřeli kupní smlouvu ze dne 14. 6. 2007 (právní účinky vkladu ke dni 9. 7. 2008) ohledně pozemku parc. č. [adresa]. Lze tak uzavřít, že za těchto prokázaných skutečností by vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi v intencích § 134 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. již manželé [jméno FO]. Žalobci sami pak nemohli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržet, když bylo prokázáno, že sporný pozemek užívali v dobré víře pouze v období let 2007 až 2011 (kdy se v rámci stavebního řízení prokazatelně dozvěděli o námitkách žalovaných ohledně vlastnické hranice mezi pozemky parc. [adresa]); nenaplnili tak zákonnou dobu potřebnou pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti dle § 134 odst. 1 obč. zák.

31. Odvolací soud odkazuje na rozsudek NS ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 248/2018, dle kterého: „Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta byla publikovaná pod C 3719 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) uvedl: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty, z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle § 134 odst. 3 obč. zák. [srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (publikovaný pod C 1176 v Souboru), ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (publikovaný pod C 5210 v Souboru), či ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 (publikovaný pod C. 40 v Souboru)], vyplývá, resp. lze dovodit, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (publikované pod C 10356 v Souboru)]. Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (publikovaný pod C 10 333 v Souboru) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014]. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobkyně spornou věc nabyla jiným způsobem, např. převodní smlouvou nebo dědictvím.“ 32. V projednávané věci přitom manželé [jméno FO] jako prodávající sporný pozemek na žalobce jako kupující smluvně nepřevedli, resp. jej v kupní smlouvě ze dne 14. 6. 2007 neoznačili, když je potřeba zdůraznit, že převáděný pozemek parc. č. [anonymizováno] byl takto (v uvedených hranicích a o uvedené výměře) evidován příslušným katastrálním operátem (srovnej např. rovněž rozsudek NS ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 či usnesení NS ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 a další).

33. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že k nabytí vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku vydržením ani převodem vlastnického práva nedošlo, a postupoval správně, pokud žalobu na určení vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku zamítl.

34. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích, tj. věcném výroku I. podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení. Žalovaní měli ve věci plný úspěch a náleží jim tak vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů je soudem prvního stupně stanovena správně a odvolací soud na toto vyčíslení (jakož i právní kvalifikaci), uvedené v odst. 18. napadeného rozsudku pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku plně odkazuje (výrok II. tohoto rozsudku).

35. V rámci odvolacího řízení byli opět procesně plně úspěšní žalovaní. Mají tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalobcům. Tyto náklady pak tvoří odměna za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobců ze dne 3. 4. 2025, účast při jednání odvolacího soudu dne 23. 4. 2025) z tarifní hodnoty 113 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), účinného od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“); u 1. žalovaného po 5 620 Kč za úkon právní služby x 2 úkony, tj. 11 240 Kč, u 2. žalované snížená dle § 12 odst. 4 AT o 20 %, tj. ve výši 4 496 Kč za úkon x 2 úkony, tj. 8 992 Kč, 2 x režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 900 Kč, a 21 % DPH z částky 21 132 Kč ve výši 4 437,72 Kč, celkem tedy 25 570 Kč po zaokrouhlení. V rámci vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo k početní chybě, kdy byla nesprávně vyhlášena jako výše náhrady nákladů odvolacího řízení částka 22 850 Kč. Tuto početní chybu opravil odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku postupem dle § 164 o. s. ř.

36. Odvolací soud stanovil lhůtu k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení dle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalovaných, který je advokátem.