25 Co 71/2022-231

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (III) potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (II) ohledně [částka] s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení ([příjmení]) zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení ohledně částky [částka] s příslušenstvím zastavil (I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] a [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] o zaplacení (II), žalobu ohledně uložení povinnosti zaplatit žalobci [částka] a [částka] s příslušenstvím zamítl (III) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo ([příjmení]).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal jednak náhrady škody – doplatku obhajného ve výši [částka], [částka], dále ušlého zisku ve výši [částka], náhrady nájemného ve výši [částka], náhrady za újmu způsobenou pobytem ve vazbě ve výši [částka] a za nezákonně vedené [anonymizována dvě slova] ve výši [částka]. Proti žalobci totiž bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] [anonymizováno] řízení, v rámci něhož byl žalobce obviněn ze spáchání [anonymizována dvě slova] dle § 173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona ukončeného ve stadiu přípravy dle § 20 odst. 1 trestního zákona. V rámci posuzovaného řízení byl žalobce omezen na osobní svobodě, neboť byl v době od [datum] do [datum], tj. 179 dnů ve vazbě. Posuzované řízení bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], přičemž žalobce byl obžaloby zproštěn, odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v [obec] pak bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] dle § 256 trestního řádu zamítnuto. Posuzované řízení trvalo v době od [datum] do [datum]. V příčinné souvislosti s tímto řízením vznikla žalobci škoda, jakož i nemajetková újma.

3. Žalovaná žalobci uhradila náklady právního zastoupení ve výši [částka], včetně DPH, jedná-li se však o požadovaný nárok žalobce na zaplacení zahraničního obhájce, tento pro neúčelnost neuznala. Za důvodné nepovažovala ani nároky žalobce na náhradu škody, týkající se náhrady nájemného, jakož i ušlého zisku. Nesouhlasila rovněž s nárokem žalobce na nemajetkovou újmu ve výši [částka] za nezákonné [anonymizována dvě slova], neboť žalobci se omluvila a konstatovala porušení jeho práva. Ohledně nemajetkové újmy způsobené pobytem ve vazbě pak žalovaná proplatila žalobci částku [částka], tj. v sazbě [částka] den.

4. Soud prvního stupně v dané věci provedl rozsáhlé dokazování obsahem příslušného [anonymizováno] spisu, listinnými důkazy, účastnickým výslechem žalobce a výslechy svědků. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce byl na podkladě usnesení [stát. instituce] ze dne [datum] trestně stíhán jako obviněný ze spáchání zvlášť [anonymizována tři slova] dle § 173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona ve stadiu přípravy dle § 20 odst. 1 trestního zákona. Proti usnesení podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] byl žalobce dle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby zproštěn, odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v [obec] podané proti uvedenému rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu ze dne [datum] zamítnuto. V rámci [anonymizováno] řízení Vrchní státní zastupitelství v Kolíně ([ulice] republika Německo) sdělilo dne [datum] Městskému státnímu zastupitelství v [obec], že na jejich žádost o právní [anonymizováno] poskytuje opis jejich spisu [spisová značka] se sdělením, že osoby, které jsou v uvedeném spise obviněny, byly předvolány k výslechu. Obhájce žalobce podal Městskému státnímu zastupitelství v [obec] žádost listinou ze dne [datum], poté, kdy nahlédl do spisu, pověřil k zastupování advokáta Dr. [jméno] [příjmení], advokáta v [obec] ([ulice] republika Německo). [anonymizováno] řízení proti žalobci bylo vedeno v době od [datum] do [datum]. V době od [datum] do [datum] byl žalobce ve vazbě. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 8 - 12 let, o [anonymizována dvě slova] žalobce a jeho spoluobviněných hojně informovala média. Jeho jméno a osoba se objevily na veřejnosti.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen zákon o odpovědnosti státu za škodu) konkrétně poukázal na § 1, § 2, § 5, § 7, § 8, § 9, § [anonymizováno], § 26 a § 31 tohoto zákona, aplikoval i § 2895 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla zčásti podána důvodně. Pro zpětvzetí žaloby ohledně částky [částka] s příslušenstvím pak řízení dle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. Zkonstatoval, že ke vzniku objektivní odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit, je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Následně se zabýval nárokem žalobce na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena [anonymizováno] stíháním vedeným v rámci posuzovaného řízení. Odkázal na ustálenou soudní praxi, a dovodil, že dle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) [anonymizována dvě slova], které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím [anonymizováno] soudu. S ohledem na to, že zákon tento nárok výslovně neupravuje, vyšel z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za které je považováno rozhodnutí, jímž se [anonymizována dvě slova] zahajuje. Konstatoval, že se neposuzuje správnost postupu orgánů činných v [anonymizováno] řízení při zahájení [anonymizována dvě slova] (nejde o nesprávný úřední postup), ale rozhodující je výsledek [anonymizována dvě slova]; tedy, že vznik nároku na náhradu škody není podmíněn tím, že by v řízení bylo prokázáno, že orgán činný v [anonymizováno] řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, ale je založen na principu, dle něhož osoba zproštěná obžaloby má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení [anonymizována dvě slova], případně i rozhodnutím o vazbě. Dospěl též k závěru, že tu nebylo dáno bezdůvodné zahájení [anonymizována dvě slova], žalobce se nepodílel na zahájení [anonymizována dvě slova], ani si [anonymizována dvě slova] sám nezavinil. Žalobce sice podal stížnost proti usnesení o zahájení [anonymizována dvě slova], ta však byla zamítnuta. [anonymizována dvě slova] žalobce pak bylo skončeno rozsudkem, kterým byl žalobce obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je [anonymizována dvě slova]. Následně se soud prvního stupně ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zabýval povahou [anonymizováno] věci, délkou [anonymizováno] řízení a následky způsobenými v [anonymizováno] řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Zohlednil, že žalobce intenzitu tvrzené újmy, odůvodňující požadované peněžní odškodnění musí prokazovat. Rovněž zohlednil okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy mělo u žalobce dojít. Jedná-li se tak o povahu [anonymizováno] věci, týkající se poškozeného žalobce, zkonstatoval, že tento byl trestně stíhán pro spáchání zvlášť [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ve stadiu přípravy a byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 8 - 15 let. Jedná se tak o závažnější [anonymizována dvě slova], což je patrné i z jeho označení„ [anonymizováno]“, ale nikoliv závažný tak, jako například [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Jde-li pak o kritérium délky [anonymizováno] řízení, uvedl, že toto kritérium zohledňuje to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného [anonymizováno] řízení trval. V posuzovaném případě byl žalobce trestně stíhán v době od [datum] do [datum], tedy uzavřel, že [anonymizována dvě slova] trvalo další dobu. Jde-li pak o kritérium následků způsobených [anonymizováno] řízením v osobnostní sféře poškozeného žalobce, soud prvního stupně uvedl, že toto kritérium umožňuje zohlednit individuální následky [anonymizována dvě slova] v osobnostní sféře poškozené osoby. Jedná se tak o negativní dopady zahájeného [anonymizována dvě slova] do osobnosti člověka – morální narušení osobní integrity v době [anonymizována dvě slova], narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života. Vyšel dále z toho, že žalobce tvrdil negativní dopady, spočívající v tom, že je ženatý, má 2 nezletilé děti, tyto dlouhou dobu neviděl, přišel o jedno ze svých zaměstnání. O [anonymizována dvě slova] se pak dozvědělo široké okolí, to jej zasáhlo, stejně tak i jeho rodinu žijící v [příjmení]. Bylo pošpiněno jeho jméno. Žalobce též poukázal na rozsáhlou medializaci posuzovaného řízení. Soud prvního stupně poukázal na to, že je evidentní, že [anonymizována dvě slova] negativně působí na soukromý a osobní život poškozené osoby, avšak tvrzené následky [anonymizována dvě slova] v osobnostní sféře je třeba náležitě prokázat, neboť samotná existence nezákonného rozhodnutí sama o sobě není dostačující k prokázání vzniku nemajetkové újmy. Z provedeného dokazování tak uzavřel, že žalobce byl především poškozen tím, že nemohl být v kontaktu se svojí rodinou, svými dětmi, v souvislosti s pobytem ve vazbě přišel o zaměstnání. O [anonymizována dvě slova] se dozvěděli v jeho bydlišti (v [příjmení]), věděla o něm rodina. [anonymizována dvě slova] tak vrhlo stín i na jeho rodinu. Žalobce byl poškozen o to víc, že jeho věc byla velmi medializovaná, přičemž, protože v [země] žije 17 let a má zde i okruh známých, tito o jeho [anonymizována dvě slova] věděli. Pokud pak jde o medializaci v celostátním tisku a televizi, soud prvního stupně zkonstatoval, že sice bylo zveřejněno celé jméno žalobce, nebyl však zjištěn excesivní způsob jednání orgánů činných v [anonymizováno] řízení. Nebylo též prokázáno, že by v důsledku medializace uvedené na poškozeného žalobce působilo tak, že by se jiné osoby k němu chovaly urážlivě, nevybíravě, což by bylo možné přičíst státu k tíži. Uzavřel tak, že v posuzovaném případě žalobce medializace [anonymizována dvě slova] byla prostým důsledkem zásady veřejnosti [anonymizováno] řízení a obecných veřejných poměru, aniž by se orgány činné v [anonymizováno] řízení dopustily neodpovídající medializace tohoto případu. Medializaci daného případu s odkazem na judikaturu proto soud prvního stupně nepřečetl k tíži státu. Následně uzavřel, že s ohledem na povahu [anonymizováno] věci, délku [anonymizována dvě slova] a dopady [anonymizována dvě slova] do osobnostní sféry žalobce je namístě poskytnout žalobci finanční zadostiučinění, neboť pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující forma satisfakce. Ač na straně žalobce je dána povinnost, aby označil případy obdobné jeho [anonymizována dvě slova], jež se shodují v podstatných znacích, žalobce žádné obdobné případy odškodnění pro srovnání nenabídl. Soud prvního stupně proto porovnání s obdobnými případy provedl sám a vyšel zejména z řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]. V rámci tohoto řízení poškozený požadoval finanční odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou [anonymizováno] stíháním, jež bylo vedeno též proti žalobci jako spoluobžalovanému, kdy i tento poškozený byl obžaloby plně zproštěn. I tento poškozený tak byl stíhán pro závažný [anonymizována dvě slova], jeho [anonymizována dvě slova] trvalo stejnou dobu, pokud jde o zásahy do jeho osobnostní sféry, byl rovněž ve vazbě, [anonymizována dvě slova] se odrazilo v jeho pracovní sféře, přišel o zaměstnání. I v jeho případě nedošlo k narušení rodinných vztahů, celá rodina věřila v jeho nevinu, i jeho věc byla široce medializována. Za stejné [anonymizována dvě slova] byl tento poškozený odškodněn částkou [částka]. Soud prvního stupně též provedl porovnání s dalším řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka], v němž se jednalo o poškozeného, jehož [anonymizována dvě slova] trvalo [anonymizováno] roky, hrozil mu trest odnětí svobody v rozmezí 5 - 12 let. I jeho věc byla velmi medializována. Pokud jde o zásahy do jeho osobnostní sféry, byl zasažen v profesní sféře, byla zohledněna jeho újma v souvislosti s vazbou, následně byl odškodněn částkou ve výši [částka]. Na podkladě uvedeného tak soud prvního stupně uzavřel, že odpovídající finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím je [částka], což je částka zohledňující veškeré výše uvedené zásahy do osobnostní sféry žalobce. Ve zbývajícím rozsahu ohledně požadavku žalobce na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. ve výši [částka] tak považoval žalobu za nedůvodnou.

6. Pokud jde o nárok žalobce na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným výkonem vazby v době od [datum] do [datum], hodnotil, ve smyslu ustálené judikatury, že pro vznik odpovědnosti státu není třeba, aby rozhodnutí o vzetí do vazby, respektive prodloužení vazby bylo pro nezákonnost zrušeno. Podstatné je, zda poškozený na základě vazebního rozhodnutí skutečně vazbu vykonal a zda mu v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, přičemž rozhodující okolností je způsob skončení – výsledek [anonymizováno] řízení. Podmínkou vzniku práva na náhradu škody je výsledek [anonymizováno] řízení, tedy, nedojde-li k odsouzení dotyčného, respektive k pravomocnému vyslovení jeho viny za skutek, v souvislosti s nímž byl vzat do vazby. Těmto podmínkám odpovídá zastavení [anonymizována dvě slova], zproštění obžaloby a postoupení věci jinému orgánu. Protože žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán, je zjevné, že rozhodnutí o zahájení [anonymizována dvě slova] žalobce se stalo nezákonným a žalobci vzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou. Ohledně úvahy o formě a výši odškodnění pro případ nezákonného omezení osobní svobody pak soud prvního stupně přihlédl rovněž k judikatuře Nejvyššího soudu. Z provedeného dokazování pak dovodil, že žalobce pobyt ve vazbě snášel psychicky špatně, neměl kontakt s rodinou. Zohlednil délku vazby, jakož i zjištěné skutečnosti (zásah do osobnostní sféry poškozeného žalobce), a posléze uzavřel, že poskytla-li žalovaná žalobci částku [částka] den vazby, že tato částka je plně odpovídající. Žalobce totiž tvrdí pouze obecně, že mu v souvislosti s vazbou újma vznikla a požaduje částku [částka] den, tj. nejvyšší přiznávanou částku, avšak tato se přiznává pouze pro případ, že jsou zásahy do osobnostní sféry skutečně prokázány. Žalobce měl přerušen kontakt s rodinou, je však zjevné, že ač cizinec, žil v [země], za rodinou do [obec] dojížděl pouze každý měsíc na několik dnů, není tak zřejmé, že by v době před vzetím do vazby o nezletilé děti pečoval každodenně, že by s nimi tak byl denně v kontaktu a značně se podílel na výchově svých nezletilých dětí. Naopak žalobce za dětmi pouze dojížděl. Stejně tak netvrdil žádné zásadní zásahy, že by byl například ve vazbě v době svátku, které nemohl trávit s rodinou, potažmo nezletilými dětmi. Soud prvního stupně proto uzavřel, že částka [částka] den, kterou žalovaná již žalobci poskytla, je plně dostačující, proto žalobu ohledně doplacení peněžitého zadostiučinění za nezákonnou vazbu ohledně částky [částka] považoval za nedůvodnou.

7. Ohledně náhrady majetkové újmy, kterou žalobce požadoval ve výši [částka] za uhrazené nájemné, aniž byt fakticky užíval, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento nárok žalobce není opodstatněný. Vznik škody – úhrada nájemného totiž není v příčinné souvislosti s tím, že žalobce byl ve vazbě. Nájemné byl povinen platit dle nájemní smlouvy, a to ve stanovené výši bez výjimky, ať byt užíval či neužíval. Nárok žalobce ohledně částky [částka] proto považoval za nedůvodný.

8. Požadavek žalobce na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši [částka] za dobu 179 dnů, tj. v době výkonu vazby, soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování považoval za opodstatněný. Zkonstatoval, že ušlým ziskem je ušlý majetkový prospěch a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno, kdyby nebylo škodné události (nástupu do vazby), důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Poukázal na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že žalobce prokázal pracovní smlouvou a výpovědí svědka, že v době průběhu [anonymizována dvě slova] vykonával pracovní činnost, za níž mu náležel plat. Tento plat – mzda mu však v období výkonu vazby ušel, a proto žalobě ohledně částky [částka] vyhověl.

9. Pokud pak jde o nárok žalobce na náhradu majetkové újmy, a to obhajné cizozemského advokáta, tento nárok neshledal důvodným a požadovanou částku [částka] v plném rozsahu zamítl. Neshledal totiž mezi [anonymizováno] stíháním v rámci posuzovaného řízení a touto škodou existenci příčinné souvislosti. Zkonstatoval, že žalobce si nepochybně může v rámci [anonymizována dvě slova] zvolit více obhájců, avšak pro účely náhrady škody je důležité, aby náklady na obhajobu byly vynaloženy účelně. Advokát Dr. [příjmení] však přijel do [země] za účelem konzultace v rámci [anonymizována dvě slova], v rámci [příjmení] republiky Německo se však neúčastnil žádných úkonů v souvislosti s [anonymizováno] stíháním žalobce, dokonce ani žádné úkony nařízeny nebyly. [ulice] strana totiž v rámci [anonymizováno] řízení žádala pouze o zaslání listin z [anonymizováno] spisu, jež byl veden ve [příjmení] republice Německo. Konzultace s německým advokátem proto nebyla účelně vynaloženým nákladem, když k žádným úkonům, které by účast německého advokáta odůvodňovaly, nedošlo.

10. Nárok žalobce na náklady za obhajobu českého advokáta, týkající se částky [částka], když v průběhu řízení žalobce původně požadovanou částku [částka] omezil (vzal žalobu zpět) ohledně částky [částka], soud prvního stupně rovněž považoval za nedůvodný. Při stanovení výše nákladů za obhajobu vyšel z částky [částka] úkon právní služby advokáta, z částky [částka] za 1 režijní paušál a 21% DPH, to vše dle § 7, § [anonymizováno], § 12 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. V rámci náhrady nákladů žalobci přiznal 45 úkonů po [částka], 4× půl úkon po [částka], 49 režijních paušálů po [částka], celkem částku [částka], včetně 21% DPH ve výši [částka], tedy [částka]. Žalobci též přiznal cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět ze dne [datum] ve výši [částka], jakož i ztrátu času dne [datum] ve výši [částka], [datum] [částka], [datum] [částka], 14. 4. a [datum] [částka], celkem [částka], včetně DPH ve výši [částka], tj. [částka]. Celkově tak za náhradu nákladů obhajoby soud prvního stupně přiznal žalobci [částka]. Zkonstatoval, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci uhradila částku [částka], tj. více, než by přiznal soud prvního stupně. Ve zbytku ohledně částky [částka] však považoval nárok žalobce na obhajné za nedůvodný. Zdůvodnil totiž, že pokud se jednalo o porady ze dne [datum], 11. 3. a [datum], že se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Stejně tak studium spisu dne [datum] a dne [datum] nebyl účelný úkon, neboť se nejednalo o studium po skončení vyšetřování. Rovněž nevzal za účelné úkony, týkající se přemístění klienta ze dne [datum] s tím, že tento úkon nebyl vykonán v souvislosti s obhajobou, stejně tak složení kauce u [obec] národní banky dne [datum], jež nesouvisí s úkonem směřujícím ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Jako neúčelné též považoval další porady s Dr. [příjmení] ze dne [datum], včetně porady ze dne 18. 7. a [datum] Ani porady ze dne 22. 8. a [datum] nepovažoval za účelné, když zohlednil a přiznal poradu konanou dne [datum]. V souvislosti s tím ani prostudování spisu při skončení dne [datum] nepovažoval za účelný úkon, neboť v souvislosti se skončením vyšetřování přiznal 2 úkony vážící se ke dni [datum].

11. Jedná-li se pak o požadavek žalobce na příslušenství, tj. úrok z prodlení, soud prvního stupně aplikoval § 14 a § 15 zákona o odpovědnosti státu za škodu ve spojení s § 1970 o. z. Protože pak nárok žalobce u žalované byl uplatněn dne [datum], ode dne [datum] se žalovaná ocitla v prodlení. Žalobci proto přiznal od tohoto data úrok z prodlení.

12. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně blíže neodůvodnil, aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., když pouze uvedl, že oba účastníci řízení byli ve věci téměř stejně úspěšní, respektive neúspěšní. Rozhodl proto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

13. Rozsudek, a to výrok III a výrok IV napadl žalobce včas podaným a přípustným odvoláním. Zopakoval, že učinil předmětem žaloby několik svých nároků, avšak soud prvního stupně dospěl na podkladě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. Nesouhlasí proto s tím, pokud soud prvního stupně neuznal jeho nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, a to jak českého advokáta, tak v souvislosti s přizváním německého advokáta do řízení z důvodu právní pomoci ze [příjmení] republiky Německo. Zdůraznil, že pro případ žalobce se jednalo o velice složitý případ, v němž bylo velké množství obviněných i svědků, jednalo se o obvinění ze zvlášť [anonymizována dvě slova] a z toho vyplývalo i množství porad a prostudování spisu po skončení vyšetřování ve více dnech. Pokud tedy soud prvního stupně nepřiznal některé úkony, zejména další porady s klientem, jež pokládá za neúčinné, žalobce má zato, že tento jeho právní názor není správný. Pokud pak některé požadované úkony obhajného soud prvního stupně zhodnotil tak, že se nejedná o úkon právní služby, ani s tím žalobce nesouhlasí. Ve smyslu § 11 odst. 3 advokátního tarifu totiž za úkony právní služby neuvedené v odst. 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Zdůraznil dále, že bez průběžného studia spisu nebylo možné řádně vést obhajobu, a je proto naprosto logické, že opakované nahlížení do spisu a studium spisu bylo nutné. Pokud pak soud prvního stupně nepřiznal úkony právní služby obhajoby, a to porady s Dr. [příjmení] z Německa, ani s tím žalobce nesouhlasí. Tohoto německého advokáta totiž přivzal k obhajobě, neboť část vyšetřovacích úkonů měla proběhnout ve [příjmení] republice Německo. Bylo proto namístě a v souladu s řádným vedením obhajoby takového advokáta, znalého německého práva, přibrat, přičemž bylo nutné jej s věcí seznámit. Byly proto důvodné porady českého advokáta s advokátem německým. To, že posléze Dr. [příjmení] nebyl k úkonům přizván, nehraje žádnou roli. Žalobce v tomto smyslu poukázal na oprávněnost dvou a více obhájců v rámci [anonymizováno] řízení. Účtované úkony právní služby proto považuje za oprávněné. Jestliže pak soud prvního stupně nepřiznal rovněž úkon právní služby žádost o přemístění klienta s tím, že se nejednalo o součást obhajoby, ani s tím žalobce nesouhlasí. Svou povahou je tento úkon totiž nejbližší jednoduché výzvě k plnění. Pokud pak ani úkon právní služby složení kauce v [obec] národní bance soud prvního stupně neuznal, i v tomto případě má žalobce zato, že se jednalo o úkon nutný k řádnému uplatnění návrhu na nahrazení vazby peněžitou zárukou. Je proto namístě takový úkon též účtovat. Svoji povahou se pak blíží jednání s protistranou. Pokud dále soud prvního stupně nepovažoval nárok žalobce na náhradu majetkové újmy za uhrazené nájemné ve výši [částka] za důvodný, žalobce má zato, že tento nárok nedostatečně odůvodnil, přičemž nadále setrvává na tom, že je sice pravdou, že nájemné se platí, i když nájemce byt neužívá, avšak v daném případě užívat byt žalobci znemožnila právě vazba. Tento nárok proto nadále považuje za důvodný. Jedná-li se pak o náhradu nemajetkové újmy za nezákonný pobyt ve vazbě, kdy soud prvního stupně považoval za dostatečnou částku [částka] den, ani s tímto žalobce nesouhlasí. Pokud totiž soud prvního stupně argumentoval tím, že žalobce pobývá v [země] a za rodinou a nezletilými dětmi pouze dojíždí, když o tyto nepečuje každodenně, přičemž pak zohlednil, že žalobce nebyl ve vazbě přes vánoční svátky, uvedl, že je muslimského vyznání, a proto případné trávení vánočních svátků ve vazbě by pro něj nemělo význam. Zdůraznil však, že jeho rodina je zvyklá fungovat tak, že je s nimi v pravidelném styku přes [anonymizováno]. Takový způsob rodinného života je totiž v [příjmení] běžný. Zde muž, otec od rodiny odjíždí vydělávat peníze do zahraničí. Nesouhlasil pak ani s tím, že svoji činnost půjčovat peníze na úrok mohl z [obec]. Pro danou činnost je totiž zcela důležitá osobní vazba a osobní jednání s klienty. Zdůraznil, že v době výkonu vazby měl 2 malé děti a manželku v zahraničí a nebylo prakticky možné, aby se s nimi kontaktoval. Nadto mu hrozil trest ve výši 8 - 15 let odnětí svobody a trpěl obavami o budoucnost, přičemž vazbu snášel velice psychicky špatně. Jedná-li se pak o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné [anonymizována dvě slova], v rámci níž mu soud prvního stupně přiznal částku [částka], tuto považuje za zcela nedostatečnou. Zopakoval, že pokud soud prvního stupně hodnotil povahu [anonymizováno] věci, délku [anonymizována dvě slova] a dopady [anonymizována dvě slova] do osobnostní sféry žalobce, jakož i okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo, že takto učinil nedostatečně. Bagatelizace povahy [anonymizováno] činu ze strany soudu prvního stupně je totiž nepatřičná a nesprávná. Právě s ohledem na vysoký trest prožíval celé období žalobce velmi negativně. Navíc společenská atmosféra ohledně jeho osoby a [anonymizována dvě slova] byla díky sdělovacím prostředkům velmi negativní a je zřejmé, že veřejnost na základě zveřejněných informací byla přesvědčena o tom, že žalobce a ostatní spoluobvinění se spáchání zvlášť [anonymizována dvě slova] dopustili. Žalobce vychází z toho, že prokázal, že došlo k narušení rodinných vztahů, poškodilo ho to v jeho zemi, přišel o jedno zaměstnání, postihlo to i jeho širší rodinu. Do současnosti trpí psychickými problémy. V neposlední řadě žalobce též nesouhlasí s tím, pokud byl zamítnut jeho nárok na náhradu majetkové újmy ve výši [částka] za vynaložené prostředky v souvislosti s přizváním německého advokáta do řízení z důvodu právní pomoci ze [příjmení] republiky Německo. Přizvání tohoto advokáta jako druhého obhájce bylo plně důvodné. Není totiž vinou žalobce, že německé orgány činné v [anonymizováno] řízení, neinformovaly českého obhájce, ani Dr. [příjmení], o termínu výslechů a provedly je bez účasti obhajoby žalobce. Jednalo se tak o porušení práva na spravedlivý proces a zkrácení práv obhajoby, ale v době, kdy byl německý advokát žalobcem přibrán, uvedené žalobce nemohl vědět. Jeho přibrání, jakož i konzultace s ním, proto byly účelně vynaloženým nákladem obhajoby. V neposlední řadě žalobce nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Ve věci nemajetkové újmy byl totiž zcela úspěšný. Ve věci majetkové újmy se pak jednalo o částečný úspěch a částečný neúspěch, soud prvního stupně však uvedené nereflektoval. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené výroky (III a [příjmení]) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby žalobcem uplatněným nárokům vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, včetně nákladů odvolacího řízení.

14. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

15. Žalovaná rozsudek soudu prvního stupně, a to pouze výrok II ohledně částky [částka] s příslušenstvím, jakož i výrok o nákladech řízení napadla včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně vytkla, že na podkladě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí zásadně s tím, pokud soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování, a to pracovní smlouvy žalobce a výpovědi svědka, dospěl k závěru, že nárok žalobce na ušlý zisk je důvodný. Žalovaná je totiž přesvědčena, že pro rozhodnutí o přiznání tohoto dílčího nároku žalobce soud prvního stupně dostatek důkazů neměl. Žalobce neprokázal žádným objektivním důkazem, že před zahájením [anonymizována dvě slova], respektive před jeho vzetím do vazby mu byla mzda v žalované, nebo v jakékoliv jiné výši skutečně pravidelně vyplácena a že tvrzených příjmů dosahoval. Nepostavil tak najisto„ pravidelný běh věcí“, do něhož mělo být postupem, respektive rozhodnutím státu zasaženo. Žalovaný vyslovuje pochybnosti o tom, že žalobce vykonával práci manažera dvou restaurací v [příjmení] tzv. na dálku z [země], kde dlouhodobě žil a podnikal v oblasti půjčování peněz, ačkoliv měl v pracovní smlouvě sjednáno jako místo výkonu práce [anonymizováno] při plném pracovním úvazku. Majitel restaurací je totiž nepochybně dle příjmení příbuzným žalobce. Ohledně výplaty mzdy žalobce nenabídl žádné průkazné důkazy k prokázání vzniku škody, například výplatní pásky ve spojení s výpisy z účtů, záznamy orgánů sociálního zabezpečení, daňová přiznání, apod. I pokud jde o výši nároku, soud prvního stupně vycházel z pracovní smlouvy a výpovědí svědků, avšak při stanovení ušlého zisku nepochybně mělo být namístě vycházet ze skutečně realizovaných výdělků z předchozího období. Tímto se však soud prvního stupně vůbec nezabýval. Nadto žalobce je daňovým rezidentem [země], neboť zde evidentně žije alespoň po dobu 183 dnů v rámci každého kalendářního roku, měl by proto v [země] přiznávat veškeré své daňové relevantní příjmy, a to i dosažené v cizině. I tímto způsobem tak mohl své tvrzené příjmy doložit. Současně žalovaná napadla i nákladový výrok. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadenou část vyhovujícího výroku o věci samé změnil tak, že ohledně částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítne a přizná žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě, aby v této části a výroku o nákladech řízení rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil.

17. Odvolací soud při odvolacím jednání seznámil účastníky s žalovanou poukazovaným řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. [spisová značka], před Městským soudem v Praze, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], kde byl poškozený stíhán společně s žalobcem jako spoluobviněný, rovněž mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 8 - 15 let, byl trestně stíhán ve stejnou dobu jako žalobce a posléze byl obžaloby zproštěn, neboť skutek, který mu byl kladen za vinu, se nestal. Bylo zasaženo do jeho osobnostní sféry, zejména v oblasti pracovní a rodinné, bylo mu přiznáno zadostiučinění ve výši [částka]. Dále odvolací soud seznámil účastníky řízení při odvolacím jednání s dalším případem vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp.zn. [spisová značka], kdy se taktéž jednalo o spoluobviněného žalobce v rámci totožného [anonymizováno] řízení, přičemž, protože v tomto případě žalobce vznik nemajetkové újmy, spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry v důsledku zahájení a vedení [anonymizována dvě slova] dostatečně neprokázal, respektive neprokázal, že by bylo namístě mu poskytnout finanční zadostiučinění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou konstatované vydání nezákonného rozhodnutí, za něž se žalovaná omluvila, zcela postačuje.

18. Dokazování výslechem svědků, jež byli vyslechnuti soudem, dožádaným odvolací soud neopakoval, avšak zhodnotil je sám a dospěl na jejich podkladě k jiným skutkovým závěrům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), neboť uvedený postup není v rozporu s právem na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. [číslo], či sp. zn. IV. [číslo]).

19. Následně odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání v jejich mezích napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vydání dle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal odvolání žalobce nedůvodným, odvolání žalované pak důvodným.

20. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, provedené důkazy hodnotil způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř. a vysvětlil, na podkladě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým závěrům. Odvolací soud však dospěl k závěru, že je namístě žalobce poučit ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, aby popřípadě doplnil svá tvrzení, jakož i návrhy na jejich prokázání, stran imateriální újmy v souvislosti s nezákonným [anonymizováno] stíháním a nezákonným pobytem ve vazbě a rovněž tak, aby ke svým tvrzením o ušlé mzdě navrhl odpovídající důkazy k prokázání těchto tvrzení.

21. Žalobce prostřednictvím právního zástupce ve věci na uvedené poučení zareagoval tak, že stran jeho nároku na imateriální újmu, týkající se nezákonného [anonymizována dvě slova] a nezákonné vazby ve věci nemá, co by doplnil, tedy neuvedl žádná další tvrzení, ani návrhy na jejich prokázání, respektive návrhy na prokázání již uplatněných tvrzení, stran nároku na náhradu mzdy uvedl, že se pokusí další návrhy na prokázání tohoto nároku zajistit, avšak bude proto potřebovat delší časový úsek.

22. Jedná-li se tak o nárok žalobce na zadostiučinění za nezákonné [anonymizována dvě slova], odvolací soud konstatuje, že ohledně tohoto nároku soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, z provedeného dokazování vyvodil správné skutkové závěry, jež mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a lze na ně pro stručnost odkázat. Správně pak na věc soud prvního stupně aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu a uzavřel, že je tu ve věci žalobce dán odpovědnostní titul – nezákonné rozhodnutí, jež je nutno dovodit z výsledku [anonymizována dvě slova] žalobce, které neskončilo pravomocným odsouzením, neboť toto je specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které byť, nikoliv výslovně, ruší účinky zahájeného [anonymizována dvě slova], činí rozhodnutí, jímž bylo [anonymizována dvě slova] zahájeno ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu nezákonným a zakládá proto nárok na náhradu škody – odškodnění nemajetkové újmy v právním režimu daného zákona. S usnesením o zahájení [anonymizována dvě slova] je proto třeba s ohledem na způsob skončení [anonymizována dvě slova] žalobce nakládat v režimu zákona o odpovědnosti státu za škodu jako s nezákonným rozhodnutím. Správně tak soud prvního stupně dovodil všechny podmínky pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy nezákonné rozhodnutí, vznik újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Rovněž zcela správně se poté v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]) zabýval z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným [anonymizováno] stíháním povahou [anonymizováno] věci, délkou [anonymizována dvě slova] a především dopady [anonymizována dvě slova] do osobnostní sféry poškozené osoby, tj. žalobce. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou [anonymizováno] stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jenž je, jak též správně soud prvního stupně konstatoval, normou s relativně neurčitou hypotézou, jež není stanovena přímým právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zadostiučinění musí být dle daného zákona přiměřené, samotné určení formy a případnou jeho výši však ponechává na volném uvážení soudu. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Správně tak soud prvního stupně v dané věci uzavřel, že samotné konstatování nezákonnosti [anonymizována dvě slova] s přihlédnutím k okolnostem [anonymizována dvě slova] žalobce se nejeví jako dostačující satisfakce. Otázka výše zadostiučinění v penězích se pak odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechna [anonymizováno] řízení, která byla posléze zastavena, či kde byl obžalovaný obžaloby zproštěn. Byť je tedy paušalizace výše přiměřeného zadostiučinění vyloučena, neznamená to, že nelze stanovit obecná kritéria, k nimž soudy přihlížejí. Existují totiž určité následky nezákonného [anonymizována dvě slova], které se v takových případech zpravidla vždy vyskytují. Je pak na soudu, aby zvážil, jak intenzivně či v jakém rozsahu byla tato kritéria v konkrétním případě naplněna a vzal do úvahy též okolnosti, za nichž k újmě došlo. Dospěl-li tak soud prvního stupně k závěru, že dostačující pro žalobce je peněžité plnění ve výši [částka], odvolací soud s tímto závěrem zcela souhlasí. Jedná-li se o jednotlivá kritéria, jimiž je povaha [anonymizováno] věci, délka [anonymizováno] řízení a následky způsobené v [anonymizováno] řízení v osobnostní sféře poškozené osoby (žalobce), soud prvního stupně správně uzavřel, že pod tímto kritériem, tedy povaha [anonymizováno] věci, je třeba mít na mysli závažnost [anonymizováno] činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní [anonymizováno] řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí s hrozbou [anonymizováno] postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě. V dané věci je zjevné, že žalobce byl stíhán pro [anonymizována dvě slova], u něhož je v [anonymizováno] zákoníku stanovena sazba 8 - 15 let, jedná se tedy o velmi závažný [anonymizováno], což je patrné i z jeho označení„ [anonymizováno]“, ale nikoliv tak závažný, jako [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Jedná-li se pak o délku [anonymizováno] řízení, toto kritérium zohledňuje zejména to, po jakou dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému [anonymizováno] řízení trval. Zásadně také platí, že, nevěděl-li žalobce o řízení proti němu vedenému, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma. Z tohoto pohledu tak lze uvažovat ve věci žalobce o délce řízení 2 roky a 11 měsíců, po níž byl žalobce v nejistotě, jak jeho [anonymizováno] řízení dopadne, když je třeba zohlednit, že po dobu 179 dnů byl ve výkonu vazby. Jedná-li se pak o následky způsobené v [anonymizováno] řízení v osobnostní sféře poškozené osoby, je zjevné, že toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků [anonymizována dvě slova] v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivní skutečnosti daného případu, jinými slovy, negativními dopady zahájeného [anonymizována dvě slova] do osobnosti člověka – morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době [anonymizována dvě slova] a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením [anonymizována dvě slova] v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Okolnosti posuzované v rámci tohoto kritéria musejí být žalobcem tvrzeny a prokazovány, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). V dané věci též nutno zdůraznit, že při uplatňování nároku na přiměřené zadostiučinění za [anonymizována dvě slova], které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, a za omezení osobní svobody, ke kterému v rámci daného [anonymizována dvě slova] došlo (typicky výkonem vazby), je třeba následky (jednotlivé újmy) rozlišovat. Je-li uplatněn jen nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené omezením osobní svobody (vazby), může v sobě obsahovat i požadavek na odškodnění následků v celkové integritě poškozeného (viz [spisová značka]). I zde je však třeba pečlivě odlišit jednotlivé újmy a jejich příčiny, aby nedocházelo k duplicitnímu odškodňování téhož. V neposlední řadě odvolací soud připomíná, že judikatura i odborná literatura apeluje na to, aby výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak řečeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Jestliže tak soud prvního stupně pro srovnání s ostatními obdobnými případy použil věc vedenou před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka], odvolací soud má zato, že se jedná o případ pro srovnání vhodný. Poukázal tak v tomto smyslu též na řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. [spisová značka], u Městského soudu v Praze pak vedenou pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Zde se jednalo o poškozeného, jež byl spoluobviněným v rámci předmětného [anonymizováno] řízení vedeného proti žalobci, tedy i tento poškozený byl obžaloby zproštěn, neboť se nepodařilo prokázat, že spáchal skutek kladený mu za vinu, i u něj trvalo [anonymizována dvě slova] 2 roky a 11 měsíců, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody v trvání 8 - 15 let. I jeho [anonymizována dvě slova] skončilo zproštěním obžaloby a stejně tak jako u žalobce, jeho věc byla masivně medializována, přičemž však uvedenou medializaci nelze klást k tíži žalované, v dané věci se jedná o prostý důsledek zásady veřejnosti [anonymizováno] řízení, přičemž orgány činné v [anonymizováno] řízení se nedopustily neodpovídající medializace případu. I tento poškozený byl ve výkonu vazby, následky způsobené [anonymizováno] řízením u něj byly především v oblasti rodinné. Tomuto poškozenému bylo přiznáno odškodnění za nezákonné [anonymizována dvě slova] celkem ve výši [částka]. Jako další srovnatelný případ pak odvolací soud vyšel z věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka], kdy se taktéž jednalo o poškozeného, který byl spoluobviněný se žalobcem, tedy i jeho [anonymizována dvě slova] trvalo 2 roky a 11 měsíců, hrozil mu trest odnětí svobody v trvání 8 - 15 let a jeho [anonymizována dvě slova] skončilo zproštěním obžaloby. I jeho věc byla medializována, a to masivně, přičemž žalovaná k této medializaci nezavdala příčinu. I tento poškozený byl ve výkonu vazby, nadto mu byl udělen zákaz vycestování. Stejně tak jako u žalobce se jednalo o cizího státního příslušníka ([anonymizováno]), následky způsobené [anonymizováno] řízením u něj byly především v oblasti rodinné. Protože však žádné konkrétní závažnější dopady způsobené samotným [anonymizováno] stíháním tento poškozený neprokázal, když zejména převážnou část tvrzené újmy vztahoval k výkonu vazby, za což byl odškodněn, namísto jím požadovaného poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši [částka] jeho nárok byl posouzen jako nedůvodný s tím, že je zcela dostačující konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva žalované, čehož se poškozenému již jednáním žalované dostalo.

23. S ohledem na vše shora uvedené tak odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně při svém rozhodnutí shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu i zásady v ní uvedené zcela respektoval, přičemž jediným jednotícím prvkem je tu požadavek, aby, jak shora uvedeno, soudem přiznané zadostiučinění odpovídalo výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Protože v řízení bylo prokázáno, že [anonymizována dvě slova] pro žalobce představovalo psychickou zátěž, lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 590/08, v němž se Ústavní soud vyjádřil tak, že každé [anonymizována dvě slova] ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt [anonymizována dvě slova] je zátěží pro každého. Již samotné [anonymizována dvě slova] výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění liché, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, popřípadě nebyl [anonymizována dvě slova]. Na podkladě uvedeného proto odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že ve věci žalobce odpovídající všem hlediskům pro posouzení náhrady vzniklé nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím je peněžité zadostiučinění, jež odpovídá i srovnatelným případům, a to ve výši [částka].

24. S ohledem na výše uvedené odvolací soud považoval nárok žalobce na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši dalších [částka] za neopodstatněný.

25. Jedná-li se o nárok žalobce na zadostiučinění za nezákonně vykonanou vazbu v době od [datum] do [datum], tj. 179 dnů, i v tomto ohledu má odvolací soud zato, že soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil správné skutkové závěry, které mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Zcela správně zde též aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu. Uzavřel-li posléze, že pro případ žalobce je dán nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o odpovědni státu za škodu, správně pak soud prvního stupně na tento nárok žalobce aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že při úvaze o formě a výši odškodnění pro případ nezákonného omezení osobní svobody je rovněž třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, jimiž jsou povaha [anonymizováno] věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobnostní sféře poškozené osoby. Jak Nejvyšší soud konstatoval, samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí, tedy v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Zcela správně pak ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) vyšel soud prvního stupně z adekvátního odškodnění v rozmezí [částka] až [částka] za 1 den trvání vazby. Dospěl-li pak zásadně k závěru, že pro případ žalobce, který byl omezen na osobní svobodě 179 dnů v rámci [anonymizována dvě slova] pro závažnější [anonymizována dvě slova], je odpovídající částka [částka] za 1 den vazby, odvolací soud s tímto zcela souhlasí. Žalobce totiž, ač v rámci odvolacího řízení poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a [anonymizováno], žádné zásadnější zásahy do osobní sféry neprokázal, zejména tedy neprokázal například svá tvrzení o tom, že trpí psychickými problémy, popř. že tyto vyžadují [anonymizována dvě slova]. Správně pak soud prvního stupně zohlednil, že tvrdil-li žalobce narušení rodinného života, že není tím, kdo se svojí rodinou, tedy manželkou a dvěma nezletilými dětmi setrvává ve společné domácnosti v průběhu celého roku, nýbrž ze své vlasti odešel do [země], kde dlouhodobě pobývá, a za rodinou pouze každý měsíc zajíždí na několik dnů. Rozhodně tak není takovým rodičem, který by denně pečoval o své děti, respektive s manželkou sdílel každodenně společnou domácnost. Žalobce pak sám připustil, že možnost telefonických kontaktů s rodinou zcela vyloučil, neboť s rodinou byl zvyklý komunikovat přes aplikace [anonymizováno], avšak alespoň minimálních možností styku s rodinou, respektive především manželkou a nezletilými dětmi se tak dobrovolně vzdal. Netvrdil pak a neprokázala ani žádné další zásadní důvody, pro něž by bylo namístě, aby mu byla poskytnuta nejvyšší přípustná sazba, a to [částka] za 1 den vazby. Uzavřel-li proto soud prvního stupně, že jeho nárok na proplacení dalšího požadovaného finančního zadostiučinění ve výši [částka] není důvodný, odvolací soud s tímto závěrem zcela souhlasí.

26. Jedná-li se pak o požadavek žalobce, představující náhradu škody, spočívající v uhrazení nájemného celkem ve výši [částka] za dobu, kdy byl žalobce nucen setrvat ve výkonu vazby, i v tomto ohledu má odvolací soud zato, že soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil správné skutkové závěry, jež mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Zcela správně pak též aplikoval i na tento nárok žalobce zákon o odpovědnosti státu za škodu a správně posléze uzavřel, že tento nárok důvodný není. Pro odpovědnost státu za škodu tu totiž není dána příčinná souvislost mezi výkonem vazby, jakožto podmínkou pro náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 9 citovaného zákona. Žalobce byl povinen dané nájemné platit na podkladě nájemní smlouvy, kterou zcela dobrovolně uzavřel s třetím subjektem, přičemž tento závazkový vztah neměl žádnou souvislost s nezákonnou vazbou. K úbytku jeho majetku tak došlo v důsledku zaplacení nájemného, avšak nikoliv v souvislosti s [anonymizováno] řízením. Žalobce mohl jako případnou újmu vzniklou v souvislosti s pobytem ve vazbě pociťovat to, že pronajatý byt v době pobytu ve vazbě nemůže užívat, avšak má v něm své věci, uvedené je však součástí nemajetkové újmy oceňované paušální částkou za 1 den vazby, nikoliv skutečnou škodou z titulu zaplaceného nájemného. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že pro tento nárok nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro úhradu takového nároku.

27. V neposlední řadě, jedná-li se o nároky žalobce na proplacení obhajného, a to jednak náklady spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu českým právním zástupcem, jakož i vynaložené prostředky v souvislosti s přizváním německého právního zástupce, i v tomto ohledu má odvolací soud za to, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí postupem podle § 120 o. s. ř. opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry, které mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu, který na ně pro stručnost odkazuje. I v tomto ohledu soud prvního stupně zcela správně aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu, pokud uzavřel, že při stanovení výše nákladů za obhajobu žalobce vycházel z částky [částka] za 1 úkon právní služby, [částka] za 1 paušální náhradu hotových výdajů, včetně 21% DPH, tedy ve smyslu § 7, § [anonymizováno], § 12 a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud plně souhlasí s tím, jak soud prvního stupně specifikoval úkony právní služby advokáta, za něž žalobci náhradu přiznal, tedy pokud dospěl k závěru, že se jedná o 45 úkonů právní služby advokáta po [částka], 4 půl úkony právní služby advokáta po [částka], 49 paušálních náhrad po [částka], to vše včetně 21% DPH, celkem ve výši [částka]. Zcela pak odvolací soud souhlasí i s náklady obhajného, představující cestovné a ztrátu času, celkem ve výši [částka]. Argumentuje-li žalobce v rámci odvolacích námitek tím, že soud prvního stupně nevzal v úvahu některé úkony právní služby advokáta, jež žalovaná proplatila, odvolací soud konstatuje, že pokud žalovaná byla ochotna v rámci předběžného projednání nároku uhradit na náklady obhajoby žalobci více, než by přiznal soud, na dané věci uvedené ničeho nemění. Zcela se pak odvolací soud ztotožnil též se závěry soudu prvního stupně stran nepřiznaných úkonů právní služby advokáta. Jedná-li se totiž o další nárokované porady advokáta, správně soud prvního stupně uzavřel, že se nejedná o účelně vynaložené náklady, a to z důvodu, že v trestních věcech lze takový úkon právní služby nárokovat jako účelný, lze-li uzavřít, že taková porada je důvodná. Stejně tak studium spisu je účelným úkonem právní služby advokáta dle advokátního tarifu pro případ ve věci [anonymizováno] tehdy, je-li učiněno po skončení vyšetřování. Nic na daném závěru soudu prvního stupně nemění tvrzení žalobce v tom smyslu, že se jednalo o složité [anonymizováno] řízení, v němž vystupovalo více obviněných a bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Odvolací soud rovněž považuje za správné závěry soudu prvního stupně stran nedůvodnosti a účelnosti porad českého právního zástupce žalobce s německým právním zástupcem. V této souvislosti totiž odvolací soud, jedná-li se o nárok žalobce na proplacení obhajného poskytnutého německým právním zástupcem, sdílí závěr, že ani přizvání tohoto advokáta k obhajobě žalobce v dané [anonymizováno] věci nebylo důvodné a účelné. Nutno vyjít z toho, že německý advokát ve věci neučinil žádný řádný úkon, u žádného nebyl přítomen, tedy konzultace s ním k ničemu nepřispěly. Tvrdí-li pak žalobce v rámci odvolacích námitek, že chybou německé strany tento jeho právní zástupce k úkonům nebyl přizván, tato skutečnost nemůže jít k tíži žalované, neboť vyšetřování v rámci [příjmení] republiky Německo nespadá do její kompetence. Uzavřel-li tedy soud prvního stupně stran obhajného tak, jak jej žalobce požadoval, a to s ohledem na českého právního zástupce i zvoleného německého právního zástupce, že tyto nároky nejsou důvodné, odvolací soud s tímto závěrem plně souhlasí.

28. Odvolací soud však není toho názoru, že nárok žalobce na náhradu škody, představující ušlou mzdu je důvodný. V tomto smyslu totiž zásadně nesouhlasí s tím, dospěl-li soud prvního stupně po provedeném dokazování k závěru, že tento nárok byl prokázán. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi podnikem ADORA, [IČO], zastoupené majitelem R. [příjmení], a žalobcem plyne, že zaměstnanec bude vykonávat svoji činnost v [anonymizováno] počínaje dnem [datum], a to na plný úvazek, což čítá osmihodinový pracovní den, což odpovídá 40 hodinám týdně, a to za základní mzdu po odečtení sociálních a zdravotních povinností a dani za vykonanou práci ve výši [částka] měsíčně, která se vyplácí alespoň jednou měsíčně a nemůže být menší než minimální mzda. Z výpovědi zaměstnavatele žalobce [příjmení]. [příjmení] pak plyne, že žalobce pevnou pracovní dobu neměl, rezervace prováděl přes telefon, jeho příjmy byly [anonymizována dvě slova] - [částka] ročně. Žalobce však žádným způsobem neprokázal, že práci u svého zaměstnavatele odváděl, respektive, že jím tvrzenou mzdu a v jaké výši skutečně pobíral, respektive, jakým způsobem mu byla vyplácena. Lze tak plně přisvědčit odvolacím námitkám žalované, že žalobce nepostavil najisto„ pravidelný běh věcí“, do něhož bylo nezákonným výkonem vazby, respektive nezákonným rozhodnutím státu zasaženo. Žalobce totiž své příjmy neprokázal ani případnými výplatními páskami ve spojení s výpisy z účtu, kam mu mzda byla zasílána, záznamy orgánů sociálního zabezpečení, daňovými přiznáními, ať již v [příjmení] či v [země], a to s ohledem na to, že zde každý rok pobývá alespoň 183 dnů a měl by proto veškeré své daňově relevantní příjmy, a to dosažené i v cizině, doložit. Protože pak žalobce v rámci odvolacího řízení po poučení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. připustil, že bude schopen k prokázání svého nároku na ušlou mzdu navrhovat další důkazy, odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě provést ke zjištění skutkového stavu věci další účastníky navržené důkazy.

29. Na podkladě uvedeného v tomto rozsahu stran nároku žalobce na náhradu mzdy odvolací soud dle § 219a odst. 2 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil, včetně výroku o nákladech řízení ([příjmení]), který soud prvního stupně blíže neodůvodnil a zůstal tak pro odvolací soud nepřezkoumatelný, a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ohledně ostatních nároků žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

30. Na soudu prvního stupně tak následně bude, aby vyčkal ze strany žalobce předložení avizovaných návrhů na prokázání svých tvrzení ohledně nároku na ušlou mzdu, posléze tyto důkazy řádně provedl, a po jejich zhodnocení učinil tomu odpovídající skutkové závěry. V souvislosti s tím pak soud prvního stupně neopomene, s ohledem na skutečnost, že žalobce učinil předmětem sporu řadu nároků, rozhodnout přezkoumatelným způsobem o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, a to včetně nákladů odvolacího řízení.

Poučení