25 Co 79/2025 - 216

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A], sídlem [Adresa advokáta A], proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], státní příslušnice [stát] hlášena bytem [Adresa žalované], fakticky bytem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B] o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 11. 2024, č. j. 25 C 20/2023-185, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve znění, že žalovaná je povinna vyklidit a předat žalobkyni vyklizenou bytovou jednotku č. [číslo] v obci [adresa], katastrální území [adresa], která je situovaná v [číslo]. a [číslo]. nadzemním podlaží domu na adrese [adresa], do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 655 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

III. Žalovaná je povinna zaplatit na účet Obvodního soudu pro [adresa] soudní poplatek za žalobu ve výši 5 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem obvodní soud výrokem I uložil žalované (včetně osob, které s ní bydlí) povinnost vyklidit a předat žalobkyni vyklizenou bytovou jednotku č. [číslo] v obci [adresa], katastrální území [adresa], která je situovaná v [číslo]. a [číslo]. nadzemním podlaží domu na adrese [adresa] (dále též jen „byt“), vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 27 406,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení bytu s tím, že předmětný byt je součástí majetkové podstaty [jméno FO], nar. [datum] (dále jen ,,pronajímatelka“ nebo též „dlužnice“), na jejíž majetek byl prohlášen konkurs usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo] (dále jen „insolvenční řízení“), přičemž žalobkyně je insolvenční správkyně této dlužnice. Pronajímatelka se žalovanou uzavřely dne 16. 9. 2016 nájemní smlouvu ve znění dodatku ze dne 1. 11. 2016, kterou žalobkyně dne 26. 10. 2018 vypověděla. Žaloba žalované na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu byla zamítnuta, přesto žalovaná byt stále užívá a za jeho užívání nehradí žádné nájemné.

3. Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně pouze sleduje vlastní zájem a zájem dalších osob figurujících v insolvenčním řízení, snahu vystěhovat ji z bytu žalovaná vnímá jako akt pomsty. Žalovaná uvedla, že je věřitelkou v insolvenčním řízení, má vůči pronajímatelce pohledávku z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 11. 2016, když původně chtěla byt od pronajímatelky odkoupit, avšak k tomuto nedošlo pro zatížení bytu právními vadami. Žalovaná vnímá opuštěné bytu jako problematické, neboť má invalidního syna, změna prostředí by mohla zhoršit jeho zdravotní stav.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil tento skutkový stav: [jméno FO] (pronajímatelka) je vlastníkem bytu zapsaného na LV č. [číslo], dále jednotky č. [číslo] (jiný nebytový prostor) zapsané na LV č. [číslo] a dále jednotky č. [číslo] (garáž), vše se nachází v budově č. p. [číslo], [adresa], stojící na pozemku p. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Na majetek [jméno FO] byl prohlášen konkurz, insolvenčním správcem byla zvolena žalobkyně a vyklizovaný byt je součástí majetkové podstaty. Dlužnice poskytla byt do užívání žalované na základě nájemní smlouvy, žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužnice nájem vypověděla s odůvodněním, že žalovaná byt užívá za nepřiměřeně nízké nájemné, čímž dochází ke snížení jeho ceny a činí jej neatraktivním k prodeji; jako další důvody výpovědi bylo uvedeno: neurčitost nájemní smlouvy a prodlení žalované s úhradou nájemného a záloh na služby související s bytem. Žalovaná podala žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, kterou Obvodní soud pro [adresa] zamítl rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. [spisová značka], s odůvodněním, že soud shledal důvodnost výpovědi pro zvlášť závažné porušení povinností žalované z nájemní smlouvy, protože žalovaná nehradila nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu déle než tři měsíce. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výpověď z nájmu bytu obsahovala veškeré formální náležitostí a byla žalované řádně doručena, dluh na nájemném a službách za období delší, než tři měsíce byl jednoznačně prokázán a byl tak dán důvod pro porušení povinností nájemcem zvlášť závažným způsobem, tedy výpověď byla v daném případě zcela oprávněná. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně pro vady, které nebyly odstraněny usnesením ze dne 7. 6. 2022, č.j. [spisová značka]. Synovi žalované byl diagnostikován Downův syndrom, v roce 2016 podstoupil operaci srdce, vzhledem k dalšímu rozvoji by bylo vhodnější neměnit prostředí, na které je chlapec zvyklý, neboť stabilní prostředí prospívá psychické pohodě chlapce.

5. Po právní stránce obvodní soud věc poukázal na ustanovení § 1040 odst. 1, § 2225 odst. 1, § 2285, § 2286 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a shledal, že žalovaná dříve byt užívala na základě nájemní smlouvy, která jí však byla vypovězena dne 26. 10. 2018 dle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. Žalovaná pokračuje v užívání bytu i poté, co nájem skončil, ačkoliv mohla takto ve smyslu § 2285 o. z. mohla činit nanejvýš po dobu dvou let. Žalované tedy nesvědčí žádný titul k užívání předmětné nemovitosti. Nemoc syna nelze považovat za skutečnost opravňující žalovanou k užívání bytu bez právního titulu. Žalobkyně vyzvala písemně žalovanou k vyklizení bytu, což byla žalovaná povinna učinit v souladu s § 2225 o. z. Žalovaná však byt nevyklidila, proto soud žalobě vyhověl.

6. Soud se pro nadbytečnost nezabýval námitkou žalované související s tím, že je věřitelkou pronajímatelky v insolvenčním řízením, neboť tato problematika se nijak netýká tohoto řízení. Nezabýval ani oprávněností výpovědi z nájmu, neboť o tomto již bylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto.

7. O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení obvodní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., náklady žalobkyně tvoří výdaje na zastoupení advokátem za 12,5 účelných úkonů právní služby dle § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), tj. odměna 12,5 x 1 500 Kč stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč, 13 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 650 Kč ve výši 4 756,50 Kč, celkem tedy 27 406,50 Kč.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas přípustné odvolání a domáhá se jeho zrušení. Předkládá odvolacímu soudu verzi, podle které si byt od pronajímatelky koupila, ale než došlo k převodu, tak byla uzavřena nájemní smlouva a následně pronajímatelka upadla do insolvence. Prodej bytu za podhodnocenou cenu se žalobkyni nezdařil, poté se jej již dražit nepokusila, vytýká žalobkyni neefektivnost při prodeji bytu. Zopakovala, že zůstala v insolvenčním řízení jako poslední přihlášený věřitel, přičemž její pohledávka byla nepravomocně popřena. Zdůraznila, že insolvenční správce v tomto řízení žaluje posledního přihlášeného věřitele, ačkoliv by měl sledovat jeho nejlepší zájem, proto považuje jak žalobu na vyklizení bytu, tak o zaplacení nájemného a služeb za absurdní. Pravomocným zamítnutím incidentní žaloby dojde k ukončení insolvence a žalobkyně pozbude aktivní procesní legitimaci v obou těchto sporech. Úspěch žalované v incidentním sporu by znamenal, že žalobkyně jedná proti zájmům žalované, což jí zákon zakazuje. Žalovaná chce se žalobkyní uzavřít smlouvu a postupně snižovat svou přihlášenou pohledávku kontinuálními zápočty proti nájemnému. Nebo by se mohla žalobkyně pokusit prodat byt za vyšší cenu. Místo toho žalobkyně navyšuje náklady insolvence vleklými spory a jedná v rozporu s přáním žalované a dlužnice. Žalovaná a dlužnice totiž mají společný zájem, aby mohla žalovaná v bytě bydlet, žalovaná se dovolává právní filosofie obsažené v bodu 2 usnesení Vrchního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze které dovozuje zákaz pro insolvenčního správce podat žalobu proti přihlášenému věřiteli, což obvodní soud nedokázal vyvrátit, v čemž spatřuje zásadní vadu rozsudku. Pokud se žalobkyně odvolává na věřitele za podstatou, považuje to žalovaná za spekulaci, sama se totiž považuje rovněž za věřitelku za podstatou a nesouhlasí s vedením sporů proti své osobě. Sám insolvenční soudce si není jist, zda může žalobkyně pokračovat v řízeních proti žalované, bude-li její pohledávka pravomocně popřena. Zastavení insolvenčního řízení tak brání jen řízení o popření pohledávky žalované, jinak již by toto řízení muselo skončit zastavením. Zde vydané rozhodnutí tak nebude možno vykonat pro absenci věcné legitimace žalobkyně v exekučním řízení. Soud měl žalobkyni uložit, aby prokázala, že je v zájmu věřitelů podat tuto žalobu a to, že se otázkou zákonnosti jednání žalobkyně zabýval jen formálně, je porušením procesních pravidel. Žaloba je v rozporu s dobrými mravy, protože se žalovanou v bytě bydlí její nemocný syn s problematickou adaptací. Při jednání odvolacího soudu dodal, že vrchní soud bude o incidentním sporu rozhodovat v pondělí ([datum]), proto navrhl řízení přerušit a vyčkat na rozhodnutí vrchního soudu. Zopakoval, že žalobkyně není vlastníkem bytu, ale jen správce majetku dlužnice, může dělat jen to, co jí zákon dovoluje. Žalovaná je poslední věřitel v insolvenčním řízení a sám insolvenční soudce naléhal na žalobkyni, zda je podávání žalob proti žalované vhodné, protože náklady těchto řízení jdou do insolvenčního řízení. Po skončení insolvenčního řízení nebude vyhovující rozsudek vykonatelný, neboť dlužnice nemá zájem žalovanou vystěhovat; umořují si tak vzájemné dluhy. V případě, že bude pohledávka žalované shledána po právu, bude žalobkyně vázána jejími pokyny a žalovaná bude žádat prodej bytu. Jedná se o luxusní byt, jeho cena je tak vysoká, že pokryje všechny dluhy i pohledávky za podstatou včetně odměny žalobkyně. Dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 a zdůraznila, že povinností soudu je v každém řízení respektovat nejlepší zájem dítěte (§ 865). V tomto případě jde nejen o nezletilé dítě, ale navíc o dítě těžce tělesně postižené. V případě vyhovění žalobě žalovaná žádá delší pariční lhůtu, aby si mohla najít jiné odpovídající bydlení. Také má za to, že by soud měl rozhodnout o bytové náhradě adekvátní vyklízenému bytu.

9. Žalobkyně navrhla rozsudek potvrdit. Argumentaci žalované považuje za účelovou a nepravdivou, odkázala na ust. § 230 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Ve vztahu k vyklízenému bytu se žalobkyně snaží o to, aby do zpeněžení bytu bylo za byt hrazeno obvyklé nájemné a aby byl byt zpeněžován bez zatížení nájemním právem či zatížení užíváním bez právního důvodu, protože to by byl z hlediska prodejní ceny znehodnotilo. Žalovaná nemá žádný spravedlivý důvod k užívání ani k neplacení pravidelných plateb za užívání. Dlužnice a žalovaná jsou však velmi dobrými kamarádkami, jejich společný cíl je odradit případné zájemce o koupi bytu. Pohledávka žalované přihlášená do insolvenčního řízení byla určena jako neexistentní a fiktivní (viz rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 29. 8. 2024, č. j. [incidenční spisová značka]), kdy též insolvenční soud dospěl k závěru, že jediným účelem předkládané smlouvy o zápůjčce je ochránit majetek dlužnice před věřiteli. Přes oprávněnou výpověď z nájmu bytu žalovaná byt stále užívá, ačkoliv byla vyzvána k vyklizení. Žalovaná ani nehradí za užívání bytu obvyklé nájemné, a dokonce ani náklady za služby spojené s bytem. Žalobkyně podala proti žalované žalobu o zaplacení částky 2 793 983 Kč za užívání bytu v letech 2018–2022 (řízení vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]). Neoprávněným užíváním bytu žalovanou je majetková podstata dlužnice poškozována, protože na žalovanou je vedena řada exekučních řízení, dluhy na nájemném a službách tak budou nedobytné. Tvrzené žalované o tom, že přestěhování do jiného bytu by mohlo způsobit zhoršení zdravotního stavu jejího syna, považuje za sporné, fixace na bydlení není spjata s Dawnovým syndromem, žalovaná ani žádný znalecký posudek v tomto směru nepředkládala, ostatně sama se synem cestuje, a to i na [stát]. Poukázala na to že protiprávní stav trvá již 6 let a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně s poskytnutím delší pariční lhůty nesouhlasí, neboť reálně již žalované byla poskytnuta lhůta 6 let na vyklizení po skončení nájemního vztahu. Poskytování ještě delší lhůty hraničí s vyvlastněním.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

11. Při jednání odvolací soud zamítl návrh na přerušení řízení do skončení incidenčního sporu o pravost pohledávky žalované, neboť výsledek incidentního sporu nemá na výsledek tohoto řízení žádný vliv. Blíže vis usnesení Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], vydané v průběhu tohoto řízení.

12. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav zcela odpovídá obsahu spisu, proto z tohoto skutkového stavu vycházel při svém rozhodování i odvolací soud. Lze tedy akcentovat to, že byt je sepsán v majetkové podstatě dlužnice, žalobkyně je osobou s dispozičním právem, žalovanou k vyklizení vyzvala písemně dne 16. 12. 2021 a žalovaná i nadále byt užívá poté, co její nájemní právo zaniklo výpovědí 31. 1. 2019; žaloba žalované na přezkoumání oprávněnosti výpovědi byla soudy zamítnuta se závěrem, že výpovědní důvod dle § 2291 odst. 1, 2 o. z. byl naplněn, protože žalovaná za užívání bytu nic neplatí (viz řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], pravomocně skončeno dne 28. 1. 2022). Náklady na služby spojené s bytem uplatňuje příslušné SVJ u žalobkyně (viz řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částek odpovídající nájemnému v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod. sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná za užívání bytu neplatí, se žalovanou v bytě žije její těžce postižený nezletilý syn.

13. Obvodní soud věc posoudil správně i po stránce právní a odvolací soud nezjistil ani přítomnost jakékoliv vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

14. Obvodní soud aplikoval ustanovení § 2285 o. z., podle kterého pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.

15. V akademické sféře přetrvává spor o to, zda je toto ustanovení aplikovatelné toliko na situace skončení nájemního vztahu uplynutím doby a v případě, že nájem skončil jinak (dohodou, výpovědí – po uplynutí výpovědní doby atd.) se ustanovení § 2285 neuplatní /podrobně viz PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6./. Odvolací soud však dodává, že ve skutkových kulisách tohoto případu je tato otázka zcela nepodstatná. I kdyby totiž účinky § 2285 o. z. nastaly, tak ať už by se lhůta dle § 2285 o. z. počítala od okamžiku skončení nájmu (31. 1. 2019) nebo od okamžiku pravomocného skončení řízení na přezkum výpovědi (28. 1. 2022), limit dvou let byl v obou případech ke dni rozhodování odvolacího soudu překonán.

16. V soudní praxi však již Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4354/2016 uvedl, že v případě, že nájem bytu skončil výpovědí (resp. po uplynutí výpovědní doby), se neuplatní ani obecné ustanovení § 2230 odst. 1 o. z. a ani v § 2285 o. z., takže i v případě, kdy pronajímatel nevyzve nájemce bytu po uplynutí výpovědní doby ve lhůtě stanovené v § 2285 o. z. k vrácení věci, k obnovení nájmu nedojde. Jinými slovy – dle rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě skončení nájmu uplynutím výpovědní doby nemůže dojít k automatické prolongaci nájmu dle § 2285 o. z., i kdyby byla žalobkyně pasivní, takže nájemní vztah skončil 31. 1. 2019.

17. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

18. Ochrana vlastnického práva, upravená v ustanovení § 1040 odst. 1 o. z., je založená na stejných principech jako tomu bylo v ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.; v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2766/18). V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti tak odpovídá žalobě o vydání věci dle § 1040 odst. 1 o. z., (reivindikační žalobě) žaloba o vyklizení nemovitosti.

19. Dle ustanovení § 36 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

20. K námitce žalované o absenci vypořádání se s jejími námitkami stran toho, že žalobkyně je povinna jednat v jejím zájmu a odkazu na bod 2 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] odvolací soud dodává, že tímto usnesením vrchní soud změnil prvostupňové rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce právě proto, že nesouhlasil s argumentací krajského soudu shrnutou v bodě 2 odůvodnění, tj. žalobkyně se odvolává na důvody, které v předmětném odvolacím řízení neobstály. Nadto jsou skutkové okolnosti obou insolvenčních řízení zcela odlišné – tamní insolvenční správce nehradil pohledávky za podstatou, ačkoliv v majetkové podstatě bylo dostatečné množství prostředků na jejich úhradu. V tomto případě je v majetkové podstatě jen byt, za jeho užívání žalovaná nic neplatí, čímž právě žalovaná způsobuje, že v majetkové podstatě není dost prostředků na úhradu pohledávek za podstatou a že tyto pohledávky nejsou hrazeny. Nadto tamní insolvenční správce byl ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením neúspěšný (čímž zatížil majetkovou podstatu dalšími náklady), zatímco zdejší žalobkyně je ve sporech se žalovanou plně úspěšná.

21. Zbytečné náklady zatěžující majetkovou podstatu pak v tomto insolvenčním řízení vznikají výlučně v souvislosti s tím, že SVJ uplatňuje po insolvenčním správci úspěšně dluh za služby spojené s užíváním jednotek, což je však důsledek toho, že v majetkové podstatě nejsou prostředky na jejich úhradu a žalovaná na čerpané služby včas dobrovolně neplatí (viz žaloba č.l. 138 a násl. a usnesení č.l. 167 a násl.).

22. K odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] odvolací soud dodává, že ústavní stížnost byla zamítnuta, Ústavní soud prováděl přezkum zákonnosti ustanovení o relativní neúčinnosti právního jednání v insolvenčním zákoně, což s posuzovanou věcí věcně nesouvisí. Ústavní soud v tomto rozhodnutí připomněl, že insolvenční řízení je řízením specifickým a za významné hledisko shledal tzv. společný zájem všech věřitelů, nikoliv toliko jednoho z věřitelů, jak v tomto řízení žalovaná opakovaně podsouvá. Odvolací soud připomíná, že sama žalobkyně je pak věřitelku za podstatou, stejně jako SVJ, proto není důležitý osobní zájem žalované, ale jen společný zájem všech věřitelů. Stejně nepřesný je i odkaz na rozhodnutí č. j. [spisová značka], neboť i v odůvodnění tohoto rozhodnutí je argumentováno toliko zásadou, že insolvenční správce hájí společný zájem věřitelů.

23. To, že je žalovaná v insolvenčním řízení poslední věřitelkou přihlášenou přihláškou, nevypovídá nic o pravosti její pohledávky a ani o četnosti věřitelů za podstatou. Pokud žalovaná argumentuje tím, že může kdykoliv insolvenční řízení ukončit zpětvzetím své pohledávky, čímž žalobkyně přijde o věcnou legitimaci, tak odvolací soud dodává, že rozhodnutí soudu vychází ze stavu, jaký je zde v době jeho rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

24. K námitce, že dlužnice s užíváním bytu žalovanou souhlasí, odvolací soud dodává, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo na insolvenčního správce plné dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty dlužníka [§ 229 odst. 3 písm. c) a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona]. Insolvenční správce vstoupil do právního postavení pronajímatele, čímž mu vzniklo i právo inkasovat nájemné, nájemní smlouvu též vypovědět (viz R 49/2023) a požadovat vyklizení jednotky, a to bez ohledu na to, že žalovanou v nalézacím řízení je osoba věřitele v insolvenčním řízení. Vůle dlužníka je přitom za probíhajícího insolvenčního řízení irelevantní.

25. Hypotézy o tom, co by bylo, kdyby insolvenční řízení skončilo a na místo žalobkyně nastoupila do tohoto řízení dlužnice, nemají na posouzení věci a rozhodnutí soudu žádný vliv (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Tvrzení, že dlužnice nebude trvat na vyklizení bytu, nemůže otřást správností závěru obvodního soudu, neboť podmínkou pro vyhovění žalobě není požadavek na to, aby v době rozhodování soudu si byl nalézací soud jist, že věřitel bude chtít své právo i nuceně vykonat.

26. K požadavku na aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] odvolací soud dodává, že Ústavní soud se zastal pronajímatele, kterému absence právní úpravy znemožňovala zvýšení nájemného. Závěry Ústavního soudu se týkají toliko otázky oprávněnosti požadavku pronajímatele na zaplacení peněžní částky představující rozdíl mezi obvyklým a regulovaným nájemným z bytu, v řízení ani žádné dítě nefiguruje.

27. K požadavku na aplikaci zásady ochrany nejlepšího zájmu dítěte odvolací soud dodává, že účastníkem tohoto řízení žádné dítě není. Tuto zásadu pak nelze pojímat natolik široce, že by znemožnila ochranu subjektivních práv. Tímto „zájmem" se totiž myslí především možnost dítěte vyrůstat v rodinném prostředí a v atmosféře štěstí, lásky a porozumění, za účelem plného a harmonického rozvoje osobnosti a schopností, a to přednostně v péči vlastní rodiny. Označuje se tak i životní úroveň a podmínky nezbytné pro zdravý tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj dítěte a plnohodnotné dětství, kdy osobní potenciál dítěte je plně vyvinut v rámci rodiny; cizí péče a podpora je dítěti poskytována jen v nezbytně nutné míře. Pokud zásada, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí“ byla aplikována tak, že neexistuje žádné omezení pro její uplatnění, znamenala by tato bezbřehost totální anarchii; s poukazem na tuto zásadu by bylo možno odmítnou požadavek na zaplacení spotřebních věcí určených pro děti, náhradu škody poškozenému, pokud je škůdce rodičem apod., čímž by došlo k popření hlavních zásad, na nichž spočívá český právní řád.

28. Pokud pak jde o postoj žalované, že je v nejlepším zájmu jejího dítěte, aby bezplatně a bez úhrady za spotřebované služby užívalo luxusní byt, tak je toliko povinností rodičů, aby dítěti legální cestou zajistili tyto podmínky, nemůže se tak však dít na úkor a náklady jiných osob. Ostatně § 865 o. z., jehož aplikace se žalovaná dovolává, hovoří právě o rodičovské odpovědnosti. Ustanovení § 867 o. z. se pak týká rovněž výkonu rodičovské odpovědnosti. Toto řízení se pak zájmu dítěte týká jen nepřímo, proto na toto řízení nelze ust. § 867 o. z. aplikovat (stejně jako § 100 o. s. ř.), nezletilé dítě účastníkem tohoto řízení není.

29. Nájemní smlouva byla uzavřena v roce 2016 a vypovězena k 31. 1. 2019, proto je relevantní úprava v o. z. Tento předpis institut bytové náhrady nezná. Požadavek žalované na poskytnutí adekvátního náhradního bydlení po skončení výpovědi pro hrubé porušování povinností nájemce tak nemá oporu v platném právu, přitom se nejedná o mezeru v právu, ale vědomé odchýlení se zákonodárce od předchozí právní úpravy. Neexistující právo pak nelze ani konstruovat soudním rozhodnutím, neboť rozhodnutí soudu o vyklizení bytu nemá konstitutivní účinky.

30. Žalovaná se pak dovolává dobrých mravů. S účinností od 1. 1. 2014 je problematika dobrých mravů obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z., vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 1782/15/, z 5. září 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, sp. zn. 26 Cdo 559/2018, sp. zn 26 Cdo 1312/2020).

31. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (např. rozsudky sp. zn. 33 Odo 538/2003, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96, a obdobně též rozsudek Vrchního soudu v [adresa] sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 119/2017, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, sp. zn. 26 Cdo 3146/2019) se v minulosti ustálila v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) byl uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu mohla projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., však mělo být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, sp. zn. 26 Cdo 119/2017). Otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal.

33. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99), např. tehdy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 649/2012). Tak tomu v posuzovaném případě ale není, neboť žalobkyně je vedena úmyslem řádně plnit svoje povinnosti dle insolvenčního zákona, cílem je zajistit dostatek prostředků pro vypořádání všech věřitelů. Újma pociťovaná žalovanou je jen vedlejší následek předpokládaný přímo právní normou.

34. Též pro výkon práv insolvenčního správce přitom platí, že nesmí jít o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2136/2018). Současně však Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zdůraznil, že „skutečnost, kdo se vyklizení domáhá (kdo je žalobcem), je obecně vzato jednou ze zásadních právních skutečností ovlivňujících možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na příslušný spor“. Insolvenční správce je osobou reprezentující též společný zájem věřitelů. Při úvaze, zda ve vztahu k žalobě insolvenčního správce lze odepřít právo na vyklizení nemovitosti, musí soud přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů.

35. K jednotlivým námitkám odvolací soud dodává následující. Soud se otázkou naplněnosti výpovědního důvodu může zabývat jen v řízení podle § 2290 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod č. 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto naplněnost výpovědního důvodu nelze posuzovat v řízení o vyklizení bytu. Žalované je nadto výsledek řízení o žalobě na neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu, kterou sama podala, znám – soudy shledaly, že byly naplněny výpovědní důvody dle § 2291 odst. 1, 2 o. z. uvedené ve výpovědi doručení žalované dne 27. 10. 2018 (neplacení nájemného a nákladů na služby), a právě proto zamítly žalobu na neoprávněnost výpovědi. Žalobkyně vypověděla smlouvu s poskytnutím 3měsíční výpovědní doby, nájem skončil 31. 1. 2019, kdy měla žalovaná byt odevzdat žalobkyni.

36. Žalovaná čelí již od roku 2014 několika exekucím (sp. zn. exekucí jsou: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], viz č.l. 31 a 137 spisu), nebyl dohledán žádný její majetek. Přesto v roce 2016 údajně poskytla dlužnici částku odpovídající 30 mil. Kč. Takové jednání žalované je nejen nemravné, ale hraničí s porušováním povinností žalované jako povinné v exekučním řízení. Navíc dle zprávy žalobkyně exekutor postihl pohledávku žalované přihlášenou do insolvenčního řízení exekučním příkazem, takže žalovanou požadované umořování jejího dluhu způsobeného užíváním bytu bez právního důvodu a bez poskytování finanční náhrady není možné (i kdyby její pohledávka existovala, což soud s ohledem na výsledek incidentního sporu za jednoznačné nemá). Odvolací soud však zdůrazňuje že rozhodnutí o povinnosti vyklidit byt není závislé na existenci pohledávky žalované za dlužnicí, neboť ani případná existence či neexistence takové pohledávky nemění nic na tom, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu.

37. V posuzovaném případě žalobkyni pak není možno odepřít právo na vyklizení bytové jednotky s ohledem na společné zájmy věřitelů, neboť není společným zájmem všech věřitelů, aby žalovaná i nadále byt užívala. Bezplatné užívání bytu žalovanou totiž způsobuje nárůst dluhu za podstatou, kdy s ohledem na absenci zdroje příjmu majetkové podstaty není možné věřitele za podstatou uspokojit. Ostatně sama žalovaná uvádí jen argumenty týkající se prospěšnosti současného stavu pro její osobu, nikoliv pro jiné věřitele.

38. K obraně, že bydlení postiženého dítěte v bytě vylučuje úspěšnost žaloby na vyklizení bytu: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). Právo na bydlení je základním lidským právem (viz nález pléna Ústavního soudu, publikovaný pod č. 231/2000 Sb.). Rodina a zejména nezletilé děti jsou pod zvláštní ochranou státu (čl. 32 Listiny základních práv a svobod). K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (viz nález pléna Ústavního soudu, publikovaný pod č. 214/1994 Sb.). Práva a právem chráněné zájmy osob, které pozbyly možnost užívat dosavadní obydlí, je třeba vždy poměřovat s právem vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. V posuzovaném případě nebylo tvrzeno a ani jinak nevyšlo najevo, že by důsledkem vyklizení bytu žalovanou bylo, že by žalovaná a její rodina ztratily jakoukoliv lidsky důstojnou možnost bydlení; bylo argumentováno jen tím, že tak rychle nenajdou stejně luxusní bydlení (nadto bezplatně), případně že změna bytu může mít negativní vliv na zdravotní stav dítěte. Požadavek na luxusní bezúplatné bydlení však nelze směšovat se základním lidským právem na bydlení, proto není možné dát právu žalované přednost před ochranou vlastnického práva. Podání žaloby pak není možné vnímat ani jako šikanu, neboť uvolnění bytu směřuje k zajištění efektivního prodeje bytu (což sama žalovaná navrhuje a nezpochybňuje, že byt zatížený faktickým bezúplatným užíváním bytu osobou bez právního důvodu snižuje prodejní cenu bytu).

39. Dle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1630/2002) pokud se žalobce domáhá vyklizení domu, ve kterém žalovaní s nezletilým dítětem bydlí, přičemž žalovaní nemají možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. O rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy nejde v případě, že by žalovaní svévolně poškozovali práva žalobce ještě dalším závažným způsobem – např. neplacením přiměřené částky za užívání bytu, přesně jako ve zde posuzovaném případě.

40. K pariční lhůtě: Žalovaná užívá byt bez právního důvodu již od začátku roku 2019, měla tak více než dostatek času zajistit si možnost jiného bydlení. Nyní, po více než šesti letech vědomí toho, že musí byt opustit, se dovolává delší lhůty jen proto, že její nemocný syn si v bytě v mezidobí zvykl a přestěhování by jej mohlo poškodit na zdraví. Jinými slovy – žalovaná vědomě a úmyslně vyvolala protiprávní stav a nyní se tohoto svého protiprávního jednání dovolává ve svůj prospěch. V této souvislosti je pak třeba nutno poukázat na § 208 trestního zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 19. 11. 2020).

41. Žalovaná dlouhodobě porušuje povinnost jednat v právním styku poctivě (užívá byt po skončení nájmu, nadto bezúplatně a nehradí ani náklady na služby, má řadu věřitelů, přesto tvrdí, že i v době vedení exekuce poskytla dlužnici částku převyšující 30 mil Kč, žádá, aby žalobkyně umořovala její dluhy zápočty na jí přihlášenou pohledávku, ačkoliv tomu brání jednak spornost přihlášené pohledávky a jednak exekuční příkaz tuto pohledávku postihující). Naopak na straně žalobkyně soud neshledal žádné důvody, proč by mělo být spravedlivé po žalobkyni požadovat, aby se ochrana majetkové podstaty podmínila či odložila.

42. Zdravotní problémy syna žalované nelze přesouvat na žalobkyni a řešit je tak na její úkor (či na úkor dalších věřitelů dlužnice), neboť též žalobkyně má dle insolvenčního zákona povinnosti (§ 230 insolvenčního zákona, mezi které rozhodně nepatří zajistit žalované jako poslední přihlášené věřitelce popřené pohledávky možnost bezúplatného bydlení na náklady dalšího věřitele – příslušného SVJ a na úkor dalších věřitelů, jejichž pohledávky pro absenci příjmů majetkové podstaty nelze uspokojit).

43. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, když proti výpočtu výše nákladů řízení žádné námitky uplatněny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal. Odvolací soud jen přeformuloval výrok I tak, aby bylo zřejmé, že povinnost vyklidit byt se ukládá toliko žalované, která má povinnost zajistit, aby byt opustily i všechny osoby odvozující své užívací právo od žalované, aniž je třeba tuto povinnost reflektovat ve výroku rozsudku (srov. § 341 odst. 1 o. s. ř.).

44. O nákladech odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když též v odvolacím řízení byla žalobkyně zcela úspěšná. V odvolacím řízení mu vznikly jen náklady na právní zastoupení, a to odměna určená podle § vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025, za 2 úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 stejné vyhlášky (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) z tarifní hodnoty 30 000 Kč (§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025, viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 12. 8. 2016) po 2 300 Kč + 2 x náhrada hotových výdajů 450 Kč stanovená podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025, vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1 155 Kč postupem podle § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř., celkem tedy 6 655 Kč.

45. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., o místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 2 o.s.ř.

46. O povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok III) bylo rozhodnuto za použití ust. 222 o. s. ř. a contrario dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobkyně je od soudních poplatků osvobozena ust. § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Výše poplatku byla stanovena dle Položky 4 bod 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který tvoří Přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.