25 Co 80/2019-109

Rubrum

V řízení o určení příbuzenství k nezletilému dítěti soud postupuje podle z. ř. s. Pokud se navrhovatel domáhá určení příbuzenství v řadě přímé k nezletilým dětem, ke kterým však nemá žádný bližší vztah, a naopak je-li v daném případě určen matrikový otec, jehož otcovství bylo založeno na právní domněnce otcovství a s nezletilými má dobré sociální vztahy, nelze navrhovateli vyhovět, neboť jeho návrh není v zájmu nezletilých dětí.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudců Viktora Kuči a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci nezletilých: MT, narozený xxx TT, narozený xxx oba bytem na adrese rodičů oba zastoupeni statutárním městem Hradec Králové jako kolizním opatrovníkem pro toto řízení dětí rodičů: matka JT (rozená K), narozená xxx otec MT, narozený xxx oba bytem xxx oba zastoupeni advokátkou JUDr. Petrou Čapkovou sídlem třída ČSA 300/22, 500 03 Hradec Králové k návrhu navrhovatele: JR, narozený xxx bytem xxx zastoupený advokátkou Mgr. Margaretou Münsterovou sídlem Hradební 548/3, 500 03 Hradec Králové o určení příbuzenství k odvolání navrhovatele proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. ledna 2019 č. j. 0 Nc 1405/2018-60 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 0 Nc 1405/2018-75 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, zamítl návrh na určení příbuzenství k nezletilým dětem M a T T (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II.).

2. V odůvodněnísvého rozsudku okresní soud předně zmínil návrh ze dne 24. 4. 2018 ve znění jeho doplnění ze dne 2. 1. 2019, jímž se navrhovatel domáhal určení příbuzenství v řadě přímé k nezl. M a nezl. T T s tím, že má právo a velký zájem jakožto biologický otec stýkat se se svými dětmi, z jejich života nemůže být vyloučen. V návrhu doplnil, že v listopadu r. 2017 podal u hradeckého okresního soudu podnět na popření otcovství, soud však toto řízení nezahájil s tím, že to není v zájmu nezl. dětí. Podle navrhovatele došlo k zásahu do jeho rodinného života, proto navrhl zadání soudně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - genetika, se specializací na DNA diagnostiku k prokázání, že je otcem nezl. dětí M a T T, když tvrdil existenci intimních nechráněných styků s matkou nezl. dětí od srpna r. 2013 do listopadu r. 2016. Rodiče nezl. dětí (po přibrání otce do tohoto řízení usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2018 č. j. 0 Nc 1405/2018-28) navrhli zamítnutí návrhu, přičemž vyloučili, že by navrhovatel byl biologickým otcem jejich nezl. dětí. Akcentovali zřejmou rozpornost návrhu a celého řízení proti zájmům nezl. dětí, které by mohly narušit jejich vývoj a vnímání rodiny a přinesly by do jejich života jen zbytečnou nejistotu a chaos. Upozornili na velmi nízký věk dětí a jejich neschopnost uchopit a zpracovat otázku „dvojího otcovství“ a zejména na neexistenci jakéhokoliv vztahu a vazby dětí s navrhovatelem, kterého vůbec neznají; ostatně v minulosti navrhovatel projevoval zájem nikoliv o děti a péči o ně, nýbrž o jejich matku. Kolizní opatrovník nezl. dětí ponechal rozhodnutí na úvaze soudu.

3. Okresní soud ve věci provedl dokazování a zjištěný skutkový stav podřadil pod dále uvedenou právní úpravu, přičemž vycházel z tuzemské i evropské judikatury; zdůvodnil současně zamítnutí navrhovatelem uplatněných důkazů (výše zmiňovaného znaleckého posudku a svědeckého výslechu bratra navrhovatele). Soud prvního stupně v odůvodněnísvého rozsudku citoval článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu zmínil jeho nález ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16 a z judikatury Nejvyššího soudu ČR rozsudek ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012, a dále jeho rozsudek ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1982/2012. Citoval současně konkrétní pasáže z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 26. 7. 2018, č. 16112/15. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že v současné době není v zájmu nezletilých dětí zjišťovat jejich příbuzenství ve vztahu k navrhovateli, který se domnívá, že je jejich biologickým otcem. Matrikovým (právním) otcem nezletilých je M T, k určení jeho otcovství k oběma nezl. dětem došlo na základě souhlasných prohlášení rodičů, učiněných před narozením každého z dětí. Rodiče nezl. dětí uzavřeli manželství až v červnu r. 2018 - tedy po narození obou synů. Z provedeného dokazování okresní soud zjistil, že rodina T je úplná, dobře fungující, s pěknými vztahy. Jedná se o stabilní, harmonickou rodinu, děti mají milující rodiče. Otec nezletilých má velmi pěkný vztah k oběma synům i k manželce, mnohaleté soužití bylo zpečetěno uzavřením manželství, přestože byl vztah v minulosti poznamenán nevěrou matky dětí (intimním poměrem s navrhovatelem). Otec se vždy za otce dětí považoval, o děti řádně pečuje. Navrhovatele děti vůbec neznají, nechovají k němu žádný citový vztah, nezletilý M se s navrhovatelem pouze viděl náhodně několikrát do dovršení svého věku 1 roku, nemůže si tedy navrhovatele pamatovat. Navrhovatel svůj návrh odůvodňoval tím, že se s nezletilými dětmi chce stýkat. Pro neexistenci citového vztahu dětí k navrhovateli však není podle okresního soudu ani splněna podmínka pro úpravu styku podle § 927 o. z. V zájmu dětí není, aby bylo vedeno důkazní řízení k otázce zjišťování biologického otcovství navrhovatele. Zjištění, že navrhovatel je biologickým otcem nezletilých, či jednoho z nich, jak on tvrdí, by podle okresního soudu mohlo narušit psychický vývoj dětí, mohlo by to rozvrátit dobře fungující rodinu. Je navíc zřejmé, že mezi rodiči a navrhovatelem nejsou dobré vztahy a je zde proto obava, že navrhovatel by mohl biologické otcovství dětem sdělit. Na péči a výživě nezletilých se aktivně podílí (vedle matky jen) otec, lze tedy hovořit nejen o jeho právním otcovství, ale rovněž o jeho otcovství sociálním. Tyto aspekty rodičovství převyšují podle názoru okresního soudu s ohledem na specifika posuzovaného případu (míněno stabilitu rodiny, pěkné rodinné vztahy, nízký věk nezletilých dětí) případné tzv. biologické otcovství. Zjišťování příbuzenství, resp. otcovství navrhovatele by tak pro děti nemělo žádný pozitivní přínos. Návrh na určení příbuzenství navrhovatele k nezl. dětem proto okresní soud zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“).

4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal navrhovatel. Připomněl, že podání návrhu v tomto řízení předcházel jeho podnět na popření otcovství v listopadu r. 2017; okresní soud řízení nezahájil s tím, že není v zájmu nezl. dětí. V současném řízení bylo podle navrhovatele prokázáno, že měl s matkou nezl. dětí v době rozhodné pro početí obou dětí intimní styky. Tuto skutečnost podle odvolatele matka nejprve popírala, později připustila. S nezl. M se navrhovatel stýkal až do doby, kdy nezletilému byl 1 rok, na jeho žádosti o další kontakty matka dětí nereagovala. Navrhovatel se považuje za rodičovský typ, z předchozího manželství má dceru, o kterou se dobře stará a kterou obeznámil s existencí nového sourozence. Podle navrhovatele není v zájmu nezletilých, aby byl na základě jednostranného rozhodnutí matky a matrikového otce vyloučen ze života dětí, které vědomě zplodil, přestože se děti narodily do situace tzv. „milostného trojúhelníku“. Navrhovatel nemohl nijak zasáhnout do určení otcovství, byla mu odňata možnost přihlásit se k biologickému otcovství. Neztotožnil se s názorem okresního soudu, že není v zájmu nezletilých zjišťovat biologické příbuzenství s ohledem na nízký věk dětí. Znovu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16, zejména na bod 61. jeho odůvodnění. Nesouhlasil s tím, že prokázání jeho biologického otcovství by ohrožovalo rodinu T a nezletilé děti. Již dosavadním přístupem totiž odvolatel prokázal, že nemá v úmyslu narušovat vztahy matrikových rodičů, ani ohrozit vývoj dětí. Vyjádřil respekt k pozvolnému řešení navazování vztahů s dětmi, uvedl, že počítá s realizací asistovaných styků. Navrhovatel nesouhlasil s odkazem prvostupňového soudu na rozsudek ESLP ze dne 26. 7. 2018, č. 16112/15. Na rozdíl od zmiňovaného rozsudku nebyla matka v době početí vdaná, ale měla dva paralelní vztahy, manžel matky byl svou ženou o jiném intimním poměru informován. Další narušení důvěry mezi manžely tak již není aktuální, neboť manželé tuto situaci překonali. Vztahy mezi rodiči nezletilých dětí a navrhovatelem nejsou nijak vyhrocené, s ohledem na podstatu věci se nedá očekávat, že by se jednalo o vztahy blízké. Tato skutečnost by ale neměla být podle navrhovatele považována za okolnost, která by měla bránit určení příbuzenství. Podle navrhovatele by primární ochrana měla být poskytnuta základnímu právu člověka, a to znát své skutečné rodiče. Je nutno přihlédnout k možným traumatizujícím zjištěním dětí v jejich budoucím životě. Navrhovatel opakovaně poukázal na analogii s osvojením dětí ve smyslu práva na pravdivé informace. V případě, že by ve věci nebyl zadán znalecký posudek z oboru genetiky, byla by navrhovateli odňata možnost „prokázat své otcovství“ a v důsledku takového postupu by byl bez dalšího zcela vyloučen ze života dětí, což by bylo v rozporu s již zmíněným ústavním nálezem a s judikaturou ESLP. Ochrana zájmů rodiny T ve své aktuální podobě nemůže být nadřazena ochraně nezletilých z hlediska jejich celoživotního vývoje. Zájem nezletilých je pouze jeden, a to zajistit, aby nezletilí měli možnost být v nejvhodnějším věku seznámeni se skutečným stavem věci, a sice ve věku, kdy přirozeně a bez předsudků vnímají vhodně podaná sdělení od svých rodičů. Navrhovatel proto navrhl rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. U odvolacího jednání navrhovatel uvedl, že primárně usiluje o určení příbuzenství/otcovství s vědomím, že s ohledem na nízký věk dětí by nebylo vhodné usilovat o úpravu styku. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by v tomto řízení neuspěl, byla by tu do budoucna překážka věci pravomocně rozsouzené. Bez dalšího dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2845/17. Odvolatel současně navrhl doplnit dokazování slyšením „odborníka v rovině právní a vztahové problematiky, jehož úkolem by bylo zodpovědět otázku, nakolik by byly ohroženy zájmy nezl. dětí v dané věci tím, že by jako biologický otec měl fungovat někdo jiný než ten, koho doposud jako takového znají“.

5. Rodiče navrhli rozsudek okresního soudu potvrdit, ztotožnili se s ním, považují jej za korespondující zájmům nezl. dětí. S odvoláním podaným navrhovatelem vyjádřili nesouhlas. Uvedli, že navrhovatel se domáhá určení příbuzenství k dětem s argumentem, že v době rozhodné pro jejich početí měl sexuální poměr s matkou dětí a je tedy přesvědčen o svém biologickém otcovství. Podle rodičů však intimní vztah matky a navrhovatele spadal mimo období rozhodné pro početí synů, možnost biologického otcovství navrhovatele je jednoznačně vyloučena. Rodiče a děti žijí v harmonickém, funkčním rodinném vztahu, rodiče se dětem maximálně věnují, navzájem jsou mezi nimi úzké citové vazby. Zdůraznili, že ve věci je nutno postupovat v nejlepším zájmu nezletilých. Zkoumání teoretického biologického otcovství navrhovatele nemůže v tuto chvíli přinést dětem vůbec nic pozitivního, naopak může nevratně narušit jejich vývoj. Rodiče poukázali na vyjádření samotného navrhovatele, který uvedl, že by své případné biologické otcovství chtěl s nezletilým, či s oběma nezletilými probírat, a to bez ohledu na jejich nízký věk či přání rodičů. Nezletilí přitom navrhovatele vůbec neznají, pouze starší z nich ho v několika málo případech viděl v kojeneckém věku, nemůže si ho však pamatovat. Rodiče vyjádřili přesvědčení, že navrhovateli po pravdě nejde o zájem dětí, ve skutečnosti se nemůže vyrovnat s tím, že se s ním matka v minulosti rozešla. Za nepřípadnou rodiče označili argumentaci navrhovatele o analogii s osvojením. Rodiče zde jsou totiž nejen právními, ale zároveň i biologickými rodiči dětí, zatímco v případě osvojení je situace jiná; navíc i v případě osvojení nechává zákon na osvojitelích, aby osvojené dítě informovali ve vhodný okamžik. Podle přesvědčení rodičů je vždy nutno nadřazovat zájmy dětí zájmům dalších osob, a to včetně příbuzných či rodičů (biologických i právních). Zájem dítěte (dětí), a to v posuzované věci ve věku 3 a 1,5 roku (pozn. odvolacího soudu: k datu sepisu vyjádření), aby vyrůstalo (vyrůstaly) ve stabilní, funkční rodině, je nepochybně nadřazen zájmu na teoretické určení biologické reality. V této souvislosti rodiče odkázali na rozhodnutí ESLP shora již uvedené.

6. Opatrovník navrhl rozsudek okresního soudu potvrdit. Uvedl, že v zájmu dětí je zachování harmonie rodiny. Vzhledem k šetření v domácnosti a zjištění, že se jedná o funkční, harmonickou rodinu, která dlouhodobě naplňuje potřeby dětí, se opatrovník přiklonil k zamítnutí návrhu a souhlasil s rozsudkem okresního soudu.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ), doplnil dokazování způsobem níže uvedeným (§ 213 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele není důvodné.

8. Ze zprávy opatrovníka nezl. dětí o prošetření aktuálních poměrů odvolací soud zjistil, že rodina T nadále bydlí na adrese xxx, domácnost rodiny byla shledána v naprostém pořádku a čistotě, děti zde mají své zázemí. Mezi rodiči je stále spokojený partnerský a manželský vztah, rodinné zázemí je zcela harmonické a funkční, děti působí spokojeným dojmem, s rodiči jezdí na výlety, v letošním roce rodina plánuje dovolenou u moře. Navrhovatel rodinu v mezidobí nijak nekontaktoval, naposledy se s ním rodiče viděli u soudního jednání. Otec nezl. dětí má stále stejné zaměstnání, i přes režim směn se může plně věnovat rodině (při delších pracovních směnách má pak více volných dní). Matka dětí je nadále na rodičovské dovolené, má zdravotní problémy, otec je pro ni velkou oporou, je schopný ji kompletně zastat v péči o děti i o domácnost. Ošetřující pediatrička dětí opatrovníkovi sdělila, že péče rodičů o nezl. syny je zcela v pořádku, rodiče dodržují termíny prohlídek, očkování, veškerá její doporučení; k jejich péči o nezl. děti nemá MUDr. J žádné výhrady. Rodinné zázemí i péči o děti ze strany rodičů opatrovník hodnotí jako naprosto řádné.

9. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odůvodněnínapadeného rozsudku. Okresní soud zjistil řádně, v rozsahu potřebném pro posléze přijaté právní závěry, skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 OSŘ a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím závěrům právním.

10. Podle § 771 o. z. příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením.

11. Podle § 772 odst. 1 o. z. osoby jsou příbuzné v linii přímé, pochází-li jedna od druhé.

12. Podle § 927 o. z. právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.

13. Odvolací soud se v rámci přezkumu prvostupňového rozhodnutí z podnětu odvolání podaného navrhovatelem nejprve zabýval tím, jakým procesním předpisem se tato posuzovaná věc řídí, tedy zda se jedná o řízení sporné, či nesporné. Okresní soud zřejmě řízení pojal jako nesporné, byť ohledně nákladů řízení (viz jeho výrok II.) aplikoval ust. § 150 OSŘ způsobem odpovídajícím spornému řízení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16, v bodu 57. odůvodnění, poslední větě, uvedl, že - cit.: „… naléhavý zájem na připuštění této žaloby by bylo vždy nezbytné poměřovat s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte a již existujícím sociálním vazbám“, Ústavní soud tedy v souvislosti s řízením o určení příbuzenství zmínil procesní institut vyplývající z § 80 OSŘ, tj. institut naléhavého právního zájmu, typický pouze pro poměry sporného řízení. Podle posledně zmíněného ustanovení určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Krajský soud dospěl k závěru - ve shodě se soudem prvního stupně, že se jedná o řízení nesporné. Nejedná se sice o věc výslovně zmíněnou v § 466 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále jen „ZŘS“), obsahujícím výčet předmětů řízení ve věcech péče soudu o nezletilé; nelze však pominout, že daný výčet je pouze výčtem demonstrativním, což vyplývá z gramatického užití slova „zejména“ v návětí daného ustanovení. Odvolací soud tento svůj závěr odvíjí od toho, že podle žalobního žádání se ve své podstatě jedná o předpoklad pro úpravu styku s nezl. dětmi. Krajský soud si je vědom toho, že řízení o určení příbuzenství, pokud by se nejednalo o určení příbuzenství k nezl. dítěti, by jistě bylo pojímáno jako řízení sporné a naléhavý právní zájem na požadovaném určení by tedy žalobce v takovém řízení musel prokazovat. V posuzované věci se však jedná o určení příbuzenství ve vztahu ke dvěma nezl. dětem a odvolací soud tak považuje procesní postup okresního soudu podle ZŘS za správný. Uzavírá tedy, že v řízení o určení příbuzenství k nezl. dítěti (nezl. dětem) soud postupuje podle ZŘS. Pro úplnost však uvádí, že pokud by daná věc podléhala úpravě řízení sporného - tedy OSŘ, pak by zde byl dán další důvod pro zamítnutí žaloby, a sice nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Navrhovatel totiž své žalobní žádání formuloval zcela jednoznačně jako předpoklad pro budoucí požadavky, výslovně pro budoucí úpravu styku s nezl. dětmi. Z tohoto vymezení se zřetelně podává, že žalobní žádání je pouhou předběžnou otázkou a jako takové nemůže podle ustálené soudní praxe být předmětem samostatné určovací žaloby. Pokud by měl být naléhavý právní zájem navrhovatele na požadovaném určení poměřován nejlepšími zájmy nezletilých a již existujícími sociálními vazbami (ve smyslu nálezu Ústavního soudu shora označeného), pak není dán z důvodů zmiňovaných již okresním soudem a z důvodů uvedených níže. Požadované určení totiž podle přesvědčení soudu v zájmu nezl. dětí není a nemůže tedy odůvodňovat ani právní zájem na dané určovací žalobě; taková žaloba tak nemůže u soudu požívat právní ochrany.

14. Navrhovatel se v řízení formálně domáhá určení příbuzenství, jeho faktickým požadavkem je ovšem určení otcovství s přívlastkem otcovství „biologické“. Při vědomí, že otcovství lze blíže pojmenovávat jako „právní, putativní, matrikové, biologické, sociální, duchovní“ apod., či otcovství „skutečné“ (pojem použitý samotným navrhovatelem v jeho odvolání), má odvolací soud za to, že požadavek určení „otcovství“ ze strany navrhovatele je značně problematickým. Určení otcovství má totiž jasně stanovená pravidla v § 776 a násl. o. z. Určování otcovství je v právním řádu České republiky institutem, majícím hluboké tradiční kořeny, sahajícím až do úpravy obsažené v římském právu. Odvolací soud na tomto místě nemá v úmyslu vysvětlovat historický vývoj tohoto institutu, uvádí však, že jednotlivé právní domněnky otcovství se vyvinuly zcela logicky a zcela logicky a zejména v zájmu právní jistoty nebylo možno tzv. právní otcovství jakkoliv vyvracet, či zpochybňovat. Určení otcovství vychází z jasně formulovaných právních domněnek otcovství a jeho zpochybnění ve formě popření je svěřeno podle zákonné úpravy striktně pouze určitým osobám a pouze v určitých lhůtách. Jedná se o řízení značně formalizované, což odpovídá tomu, že zde je silně akcentován zájem na právní jistotě v tak zásadní věci, jako je rodičovství, tedy ve věci statusové. Navrhovatel přitom určení svého příbuzenství (obsahově biologického otcovství) požaduje mimo jakékoliv zákonné lhůty a mimo zákonem předvídanou formu. Určení biologického otcovství není pozitivní právní úpravě známo a vycházeje tedy z obsahu návrhu navrhovatele se ve své podstatě jedná o obcházení zákonné úpravy. Občanský zákoník (o. z.) nezná žádné druhy otcovství - zná jen jedno otcovství a úvaha, že určení příbuzenství není určením otcovství, nemá v o. z. oporu. Navrhovatel jasně a zřetelně uvedl, jakého druhu má být jeho příbuzenství, v průběhu celého řízení i v samotném odvolání se označuje za rodiče - otce nezl. dětí (v odvolání - a sice v jeho třetím odstavci od konce - výslovně zmiňuje, že „pokud by nebyl ve věci zadán znalecký posudek z oboru genetiky, byla by navrhovateli odňata možnost prokázat své otcovství…“). To, že se navrhovatel fakticky uchází o určení otcovství (byť formálně jde o návrh o určení příbuzenství), tak musí být důvodem pro zamítnutí jeho návrhu, neboť v opačném případě by se jednalo, jak již bylo shora uvedeno, o nepřípustné obcházení výslovné zákonné úpravy. Jde tedy o další důvod pro zamítnutí jeho návrhu. Krajský soud si je samozřejmě vědom závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu shora již označeného, upozorňuje však na úskalí právní úpravy podobně, jako to činí Ústavní soud v bodu 57. zmíněného nálezu. Odvolací soud je přesvědčen, že některý z komentářů o. z. nemůže nahrazovat zákon, a pokud tedy komentářová literatura připouští podání návrhu na určení příbuzenství ze strany domnělého biologického otce, nemůže to samo o sobě být důvodem pro závěr, že lze dosáhnout určení otcovství (byť zvaného jako biologické) mimo rámec § 776 a násl. o. z. Odvolací soud v této souvislosti dodává, že v případě vyhovění návrhu v této věci by bylo určeno, že navrhovatel je příbuzným nezl. dětí v řadě přímé s obsahovým odůvodněním, že se jedná o jejich otce. To má své dopady jednak na ustanovení § 927 o. z., o což se má snad navrhovateli podle jeho vyjádření jednat. I když u odvolacího jednání vlastně navrhovatel od tohoto důsledku svého návrhu ustoupil, resp. jej zcela neurčitě odložil (srov. vyjádření navrhovatele ústy jeho zástupkyně do protokolu o jednání odvolacího soudu konaného dne 23. 5. 2019), což má ovšem pochopitelně další negativní dopady na posuzování jeho návrhu (pro rozhodování soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení /§ 154 odst. 1 OSŘ/). Toto zúžení, resp. eliminace jeho návrhu tak m. j. popírá, či minimálně zpochybňuje důvodnost uplatňovaného žádání; současně se tak zcela odkrývá pravý obsah jeho návrhu - tj. domoci se určení otcovství jím obcházeného mimo zákonné regule dané právní úpravou. Vliv to pak má i na další instituty občanského práva. Tak by mohla vyvstávat otázka jeho vyživovací povinnosti, obecně jeho rodičovské odpovědnosti, ale kupř. by vznikla i otázka, zda by nezletilé děti byly v případě vyhovění návrhu zákonnými dědici navrhovatele ve smyslu § 1635 o. z., či zda by naopak navrhovatel byl zákonným dědicem po nezl. dětech ve smyslu § 1636 o. z. atp. Bylo by totiž určeno, že navrhovatel je příbuzným, biologickým otcem nezl. dětí, a tedy že ony jsou jeho (biologickými) dětmi. Ačkoliv se tato úvaha může jevit jako absurdní, nelze z pozitivní právní úpravy bez dalšího dovodit, že se dědická posloupnost váže jednoznačně k rodičovství právnímu, z čehož právní praxe vychází. Navrhovatel se ve své podstatě domáhá realizace svých práv, o žádných povinnostech nemluví. Vyvstává tedy otázka, nakolik by dosavadní výklady příbuzenských vztahů pro rozhodování o právních otázkách mohly obstát. Krajský soud tímto pouze upozorňuje na závažné důsledky rozhodnutí, jehož vydání se navrhovatel domáhá, v poměrech současné právní úpravy za situace, kdy jednoznačně uvádí, že mu jde o určení otcovství.

15. Odvolací soud shora uvedl další dva důvody, pro které nelze návrhu navrhovatele vyhovět. Současně bezvýhradně sdílí zcela přiléhavé a výstižné úvahy, vycházející z judikatury vyšších soudů ČR i z judikatury evropské (ESLP), pro které zamítl návrh již okresní soud a které jsou vtěleny do odůvodněníjeho rozsudku. Nelze totiž dovodit jakýkoliv zájem nezl. dětí na vyhovění návrhu. Zájem nezl. dětí je jednoznačně nadřazen zájmu všech ostatních osob, tedy i zájmu navrhovatele, soudy péče o nezletilé musí prvořadě tyto zájmy nezl. dětí pečlivě ochraňovat a střežit. Navrhovatel ve své podstatě bagatelizuje nejlepší zájem dětí na zachování jejich současných poměrů, relativizuje princip nastolené právní jistoty. Mělo-li by být vyhověno jeho návrhu, pak vyvstává otázka, jaký by vůbec měla smysl právní úprava rodičovství, když kdokoliv by se bez jakéhokoliv časového omezení mohl domáhat určení - byť jen biologického - rodičovství. Připuštění principu, na kterém stojí návrh, by znamenalo v podstatě bezbřehé a ničím neomezené zasahování jakýchkoliv osob do stabilních a fungujících rodinně právních vztahů. Z hlediska protichůdnosti návrhu se zájmy nezl. dětí považuje odvolací soud za zcela zásadní odkaz okresního soudu na rozhodnutí ESLP shora uvedené. Dané rozhodnutí se v podstatných rysech shoduje s projednávaným případem a prvostupňový soud tak byl povinen z tohoto rozhodnutí vycházet. Navrhovatel sice ve vztahu k aplikovatelnosti daného rozhodnutí poukazuje na určité skutkové odlišnosti. Jisté odlišnosti lze však nalézt vždy; zásadní význam má ovšem otázka, zda se případy shodují v podstatných znacích, zda lze užít nosné myšlenky jeho právních závěrů. Z tohoto hlediska odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že dané rozhodnutí ESLP je pro tuto posuzovanou věc použitelné. I v této věci by totiž určení biologického otcovství mohlo zničit současnou (podle výsledků dokazování), po všech stránkách fungující rodinu dětí. I v této věci obstojí závěr, že v daný okamžik je v nejlepším zájmu dětí (v tomto případě dokonce značně mladších, než v případě posuzovaném ESLP), aby nebyly konfrontovány s otázkou, kdo je jejich skutečným otcem. Odvolací soud shrnuje, že v projednávané kauze byl posuzován návrh na určení příbuzenství - biologického otcovství k nezl. dětem velmi útlého věku, dětem, které vyrůstají od svého narození v naprosto fungující rodině, kdy o ně pečují jejich rodiče, manželé. Z výsledků dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že děti po všech stránkách prosperují, mají pozitivní vztah k oběma rodičům a naopak, rodina ve všech směrech řádně a příkladně funguje. Není dán jakýkoliv důvod pro to, aby byla zpochybňována otázka, zda byly děti zplozeny jinou osobou než jejich otcem, jak to tvrdí navrhovatel. Pokud by měly být děti v tomto věku konfrontovány s konstrukcí, že jejich právním (matrikovým), sociálním otcem je někdo jiný než jejich otec biologický, stěží by jim to mohlo přinést něco pozitivního. Důvodně lze předpokládat, že obě děti žijí v přesvědčení, že mají svého tatínka, a pozitivní dopad sdělení, že snad to není jejich tatínek ve veškerém slova smyslu, si lze jen obtížně představit, a to ani při největší možné fantazii. Z obecného hlediska odvolací soud - kupř. ze zdravotních důvodů - zcela nevylučuje zájem na zjištění skutečných příbuzenských vztahů. Ničím takovým však navrhovatel svůj návrh v této věci neodůvodňoval.

16. Za zcela nepřípadný považuje odvolací soud příměr s institutem osvojení používaný navrhovatelem. Daná analogie zde nepřichází v úvahu již proto, že zde není - jako v případě osvojitelů - najisto postaven nedostatek pokrevního pouta. Tato úvaha navrhovatele by navíc dopadala na všechny případy, kdy tzv. právní rodičovství je odlišné od rodičovství biologického, či by dokonce zjištěné právní příbuzenství neodpovídalo příbuzenství biologickému - tedy založenému pokrevním poutem. V určitém věku člověka by tak nastal okamžik, kdy by muselo být sděleno, kdo je ve skutečnosti jeho otcem, dědečkem, apod. To nastoluje vícero otázek - kupř. zda by tak člověku muselo být sdělováno i to, že rodinné vztahy, jak mu byly doposud podávány, odpovídají realitě. Dané pojetí nepovažuje odvolací soud za správné, naopak je má za vymykající se kulturním tradicím a zájmům na zachování fungujícího rodinného společenství. Za nepřijatelnou pak (zejména z hlediska právního, sociálního, pedopsychologického) považuje úvahu odvolatele, že nejvhodnějším okamžikem pro oznámení skutečného (biologického) otcovství je útlý věk dětí. Další poukaz navrhovatele na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2845/17, uplatněný u odvolacího jednání, nemá pro rozhodování odvolacího soudu v této kauze žádnou právní relevanci. Ústavní soud zde totiž posuzoval věc s naprosto jiným skutkovým i právním základem oproti předmětu věci nyní posuzované. V řízení před Ústavním soudem se jednalo o přezkum usnesení o zastavení řízení o určení otcovství pro překážku věci pravomocně rozhodnutou a o znovuotevření takového řízení po více jak 50 letech; předmět řízení, jakož i skutkový podklad byly tedy nepřipodobnitelné tomuto řízení. S ohledem na tuto zjevnou odlišnost se pak do nyní posuzovaného řízení nemohou promítnout ani úvahy Ústavního soudu o řešení konfliktu mezi právem na zjištění příbuznosti a obecným zájmem na stabilitě právního vztahu.

17. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem i v jeho závěru, že nejsou dány důvody pro doplnění dokazování. Ostatně o to ve své podstatě v tomto řízení šlo. Prvostupňový soud v odůvodněnísvého rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, že doplnění dokazování ve vztahu ke zjištění biologického otcovství navrhovatele k nezl. dětem není v zájmu nezletilých. Dokazování (v rozšířené podobě) navrhované odvolatelem v průběhu odvolacího řízení pak nebylo odvolacím soudem provedeno z toho důvodu, že zjišťování zájmů nezl. dětí na určení biologického rodičovství by ve své podstatě znamenalo přenesení řešení ryze právní otázky na osobu odlišnou od soudu - nejednalo by se totiž o řešení odborné otázky ve smyslu § 127 OSŘ. Posouzení nejlepších zájmů nezletilého dítěte není posouzením skutečnosti, k němuž je třeba odborných znalostí ve smyslu ustanovení posledně zmíněného.

18. Odvolací soud proto z důvodů výše rozvedených rozsudek okresního soudu podle § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil. Pouze pro úplnost uvádí, že nákladové rozhodnutí okresního soudu má správně svou oporu v ust. § 23 ZŘS (a nikoliv v § 150 OSŘ), když nevyšly najevo žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhradového práva některému z účastníků. Aplikace chybného zákonného ustanovení ze strany okresního soudu však neměla vliv na jinak věcnou správnost nákladového výroku pod bodem II. jeho rozsudku.

19. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 OSŘ a § 23 ZŘS. Odvolací soud při svém rozhodování zvažoval zatížení odvolatele náhradovou povinností vzhledem k jeho procesní neúspěšnosti v odvolacím řízení vůči rodičům, kteří pro obranu svých práv a potažmo práv svých nezl. synů nutně museli vynaložit finanční náklady za své právní zastoupení v řízení právně erudovanou osobou - advokátkou. S ohledem na vzdání se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení ze strany rodičů však od těchto úvah upustil a žádnému z účastníků tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

Rubrum