25 Co 87/2023-178

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: xxx xxx a xxx xxx, s. r.o., IČO xxx sídlem xxx, Praha - xxx zastoupená advokátem proti žalovaným:

1. V. C., narozený dne xxx bytem xxx, Praha 2. L. C., narozená dne xxx bytem xxx, Praha oba zastoupeni advokátkou o zaplacení 108 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. prosince 2022, č.j. 59 C 294/2021-128 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 842,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 108 000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I). Rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 464 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě po jejím částečném zpětvzetí, kterou se žalobkyně na žalovaných domáhala žalované částky na základě tvrzení, že účastníci řízení spolu uzavřeli smlouvu o poskytnutí vzdělávání nezletilému synovi žalovaných, uzavřenou dne xxx (dále též jen SPV). Smlouva byla uzavřena na dobu pěti let, tj. od 1. 9. 2020 do 30. 6. 2025. Žalobkyně se zavázala syna žalovaných vzdělávat a žalovaní se zavázali platit měsíčně školné ve výši 18 000 Kč. Ve smlouvě byla ujednána možnost smlouvu vypovědět vždy do konce pololetí. Po dobu výpovědní lhůty byli žalovaní povinni platit školné. Žalobkyně dále tvrdila, že právní zástupkyně žalovaných dne 31. 8. 2021 od smlouvy odstoupila, což však SPV neumožňovala a zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy dány nebyly. Naopak žalovaní smluvní vztah nevypověděli. Žalovaní byli ze strany žalobkyně upozorněni na čl. IX odst. 3 SPV (dne 29. 9. 2021), který stanoví, že pokud žalovaní řádně nevypoví smlouvu, a syna do školy nepřivedou, jsou povinni zaplatit smluvní pokutu ve výši 90 000 Kč. Podle čl. VII bod 5 písm. b) SPV smlouva pozbývá účinnosti uplynutím 30kalendářních dnů, po které trvalo prodlení rodičů s placením jakékoliv částky, na kterou škole vznikl nárok podle SPV, pokud nedojde ze strany školy jednostranně k prodloužení této lhůty, když tímto nejsou dotčena práva školy na náhradu škody, úhradu smluvní pokuty a dalších sankcí uvedených v SPV. Předmětem sporu tak žalobkyně učinila nárok na zaplacení školného za měsíc září 2021 (18 000 Kč) a nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 90 000 Kč.

3. Žalovaní nesporovali uzavření smlouvy o poskytnutí vzdělávání jejich synovi uzavřené dne 26. 6. 2020, namítali však, že od SPV řádně odstoupili, a žalobkyni tak nevznikl nárok na další platby školného, ani na zaplacení smluvní pokuty. Tvrdili, že žalobkyně neposkytovala vzdělání řádně, skutečnost, že syn propadl, byla pro žalované překvapivá, neboť v prvním pololetí prospěl s vyznamenáním. Smlouvu o poskytnutí vzdělávání považovali za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá § 1810 a násl., zejména § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o. z.), tj. zákaz zneužívajících klauzulí ve smlouvě. Pro případ, že by soud dospěl v otázce charakteru smlouvy k jinému závěru, uvedli, že jsou slabší stranou ve smyslu § 433 odst. 2 o. z., smlouva je formulářová, a žalovaní ji nemohli ovlivnit. V srpnu 2021 odstoupili od smlouvy ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z. pro podstatné porušení smlouvy, neboť vzdělávání nebylo poskytováno řádně. Od smlouvy odstoupili včas, když potřebovali zajistit, aby jejich syn měl možnost nastoupit do nové, pro ně vyhovující, školy, a aby tak žalobkyně nemohla dále pokračovat v nesprávném poskytování vzdělávání, které jejich dítě poškozovalo. Ačkoliv nebyli spokojeni s kvalitou výuky, sami si netroufli od smlouvy bez dalšího odstoupit, ale rozhodli se vyhledat odbornou právní pomoc. Jelikož není mnoho advokátů zabývajících se právní oblastí školství, nalezení advokáta s odpovídající specializací trvalo určitou dobu. I pro případ, že by soud posoudil odstoupení od smlouvy jako neplatné, zdůraznili, že smlouva byla ukončena, jelikož e-mail prvního žalovaného ze dne 9. 8. 2021 nebo odstoupení od smlouvy z 30. 8. 2021 je podle svého obsahu nutné považovat za výpověď smlouvy. Tvrdili, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, jelikož smluvní pokuta byla sjednána pro výkon práva žalovaných, nikoliv pro porušení povinností žalovaných. Je totiž právem žalovaných jako rodičů rozhodnout, do jaké školy bude jejich syn docházet, a toto rozhodnutí tedy nemůže být sankcionováno smluvní pokutou, na rozdíl například od prodlení se zaplacením školného. V daném případě smluvní pokuta byla sjednána výlučně pro případ, že žalovaní nevypoví řádně smlouvu, a žalovaní v tomto ohledu opakovaně žalobkyni sdělili, že smlouvu ukončují a nezletilý A. bude docházet do jiné školy, a syna tedy do stávající školy nepřivedou.

4. Soud prvního stupně konstatoval, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána podle čl. 4 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Rozhodným právem je pak právo české podle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

5. Po provedeném dokazování soud prvního stupně z hlediska skutkového uzavřel, že strany uzavřely dne xxx smlouvu o poskytování vzdělání a školských služeb pro školní docházku syna žalovaných na období od 1. 9. 2020 do 30. 6. 2025. Žalovaní se zavázali platit měsíčně školné ve výši 18 000 Kč a škola se zavázala ve svém zařízení syna žalovaných vzdělávat. Dne 20. 5. 2021 bylo prvnímu žalovanému sděleno, že syn dostane na vysvědčení nedostatečnou z českého a anglického jazyka. První žalovaný konstatoval, že se žalovaní odvolají a budou požadovat přezkoušení. Syn žalovaných první třídu skutečně úspěšně neabsolvoval a ze strany žalobkyně byli žalovaní dne 9. 8. 2021 informováni, že syn bude navštěvovat třídu Y2, tj. opakovat první třídu. Stejného dne otec na tuto informaci reagoval tak, že syn již do školy chodit nebude a žádal o předložení listin, které má podepsat. Dne 10. 8. 2021 byl žalobkyní upozorněn na podmínky smlouvy a sankční ujednání. Následně, dne 31. 8. 2021, žalovaní žalobkyni sdělili, že odstupují od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy ze strany žalobkyně. Strany se pak dohodly na osobním setkání, které se uskutečnilo dne 13. 10. 2021, ke smírnému vyřešení věci však nedošlo.

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1746 odst. 2 o. z., s odkazem na článek VII bod 1 SPV konstatoval, že v tomto článku je stanoveno, že smlouva se uzavírá na celou školní docházku dítěte v prvním stupni základní školy. V bodě 3 stejného článku si strany sjednaly, že smlouvu lze vypovědět pouze písemnou formou, tedy podat a doručit výpověď nejpozději do konce prvního pololetí (do 31. ledna toho kterého školního roku) s tím, že smluvní vztah skončí dnem 30. června téhož školního roku, a škola již není povinna zajistit výuku pro žáka od září následujícího školního roku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní smlouvu nevypověděli řádně a včas, tedy do 31. 1. 2021. Sdělení prvního žalovaného ze dne 9. 8. 2021, že syn již do školy chodit nebude, nelze považovat za řádnou výpověď smlouvy uzavřené dle bodu 3 článku VII smlouvy, v žádném případě pak nelze považovat toto sdělení za včasnou výpověď.

7. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou trvání SPV. Konstatoval, že v bodě 5 písm. b) článku VII SPV je stanoveno, že smlouva pozbývá účinnosti uplynutím 30kalendářních dnů, pro které trvalo prodlení rodičů s placením jakékoliv částky, na kterou škole vznikl nárok dle smlouvy, pokud nedojde ze strany školy jednostranně k prodloužení této lhůty. Jelikož žalovaní nezaplatili školné za měsíc září roku 2021, které bylo splatné dne 25. 8. 2021, pozbyla smlouva účinnosti dne 25. 9. 2021.

8. K požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty soud prvního stupně poukázal na bod 3 článek IX SPV, v němž je uvedeno, že dojde-li k situaci, že rodiče žáka nevypoví smlouvu řádně a včas, žáka již do školy nepřevedou, berou na vědomí, že závažně a jednostranně porušili smlouvu. Pro tento případ si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve prospěch školy, kterou může škola požadovat ve výši pěti měsíčních plateb školného. Smluvní pokuta je pak výslovně sjednána i v bodě 4 čl. IX smlouvy. V bodě 5 čl. IX smlouvy je pak stanoveno, že vyúčtování sankcí proběhne formou vystavení faktury a jejího zaslání na adresu rodičů se splatností 14dnů od vystavení faktury.

9. S odkazem na § 8 odst. 6 zákona č. 361/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, a s odkazem na § 162 odst. 5 školského zákona soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně je právnická osoba, která je školským zařízením poskytujícím vzdělávání a je zapsána do rejstříku škol. Jako taková je pak příjemcem dotací. S ohledem na povahu činnosti žalobkyně, tj. poskytování základního vzdělávání, veřejné služby dle školského zákona, žalobkyně nevystupuje v pozici podnikatele poskytujícího službu ve smyslu evropského práva a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018). Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani výše požadovaného školného, provoz žalobkyně je stále financován rovněž z veřejných zdrojů. Vyslovil názor, že se v daném případě nejedná o spotřebitelskou smlouvu, a nelze proto aplikovat § 1810 a násl. o. z., rovněž ani související zákonná o omezení, především § 1813 o. z. Z tohoto důvodu není ujednání o smluvní pokutě neplatné.

10. Obvodní soud, s odkazem na § 2002 odst. 1 o. z., pak posuzoval samotné odstoupení od smlouvy ze dne 31. 8. 2021. Uzavřel, že nebyly naplněny podmínky dle tohoto zákonného ustanovení („... nemá za to, že by byly naplněny podmínky ..."). I přesto, že šetřením xxx bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k určitým pochybením ohledně hodnocení syna žalovaných, obvodní soud nedospěl k závěru, že by se jednalo o podstatné porušení smlouvy tak, jak jej definuje § 2002 o. z. Bylo prokázáno, že žalobkyně vyvíjela značnou snahu, aby se syn žalovaných zlepšoval, naopak nebylo prokázáno, že by docházelo k porušování právních předpisů, že by nebyly zohledňovány osobní potřeby dítěte, když škola nabízela doučování, komunikovala s prvním žalovaným ohledně nedostatku syna žalovaných a nutnosti práce na konkrétních činnostech. Soud prvního stupně zároveň dospěl k závěru, že nebyla splněna ani podmínka včasného odstoupení od smlouvy. Žalovaní se totiž o možném podstatném porušení smlouvy dozvěděli již 20. 5. 2021, kdy bylo prvnímu žalovanému sděleno, že syn žalovaných propadne a bude muset opakovat první třídu, nejpozději však dne 30. 6. 2021 při obdržení vysvědčení. Pojem „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou neurčitou, z konstantní judikatury je však zřejmé, že se jedná o lhůtu krátkou, trvající maximálně několik dní. Lhůta může být delší s ohledem na konkrétní okolnosti případu, v praxi zavedenou mezi stranami a podobně. V souzeném případě neexistují okolnosti, které by odůvodňovaly prodloužení této lhůty na několik měsíců. Již dne 15. 6. 2021 měli žalovaní nabídku na uzavření smlouvy s xxx, kterou nakonec uzavřeli, a kam syn v září 2021 nastoupil, budoucí studium syna tak měli zajištěné již před obdržením vysvědčení. K účinkům odstoupení od smlouvy ze strany žalovaných obvodní soud uzavřel, že odstoupení provedli víc než tři měsíce od chvíle, kdy se dozvěděli, že syn propadne, a dva měsíce od chvíle, kdy obdrželi vysvědčení syna. Nelze proto toto právní jednání považovat za včasné, učiněné bez zbytečného odkladu. Za situace, kdy žalovaní řádně a včas od smlouvy neodstoupili, ani ji řádně a včas nevypověděli, účinky smlouvy nadále trvaly a žalovaní měli povinnost plnit z ní plynoucí závazky.

11. K uplatněnému nároku na smluvní pokutu ve výši 90 000 Kč představující školné za pět měsíců soud prvního stupně uvedl, že v této části je nárok žalobkyně důvodný. S poukazem na § 2048 odst. 1 o. z. uvedl, že smluvní pokuta byla sjednána pro případné porušení smlouvy ze strany žalovaných. Žalovaní smlouvu řádně a včas nevypověděli, ani řádně a včas od smlouvy neodstoupili, školné za měsíc září 2021 nezaplatili a syna do školy nepřivedli, čím z jejich strany došlo k porušení uzavřené smlouvy. Jak vyplývá z článku VII bod 5 písm. b) SPV, pozbytí účinnosti smlouvy ke dni 25. 9. 2021 nemůže mít na vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty žádný vliv. Námitku žalovaných, že smluvní pokuta nemůže být sjednána pro výkon práva, označil soud prvního stupně za nepřiléhavou a konstatoval, že ze znění smlouvy je jednoznačné, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení smlouvy ze strany žalovaných tím, že nevypoví smlouvu řádně a včas a syna do školy již nepřevedou.

12. K obraně žalovaných, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně uvedl, že za situace, kdy syn žalovaných v září 2021 nenastoupil do školy, nemohla žalobkyně nahradit jeho absenci jiným žákem, neboť přijímací řízení probíhají zpravidla v druhém pololetí školního roku. Žalobkyně tak přišla o příjmy ze školného a dotaci za jednoho žáka za celý rok, o které by v případě dodržování smluvních povinností ze strany žalovaných nepřišla. Ujednání o smluvní pokutě tedy nelze považovat za neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta má určitým způsobem kompenzovat finanční ztrátu, která žalobkyni vznikne. Se zřetelem ke sjednané výši školného (180 000 Kč/rok) nelze sjednanou smluvní pokutu považovat ani za nepřiměřenou, neboť představuje polovinu výše ročního školného. Ke splatnosti smluvní pokuty soud prvního stupně uvedl, že přestože nebyla vystavena faktura, která by byla následně zaslána na adresu žalovaných, splatnost smluvní pokuty nastala nejpozději dnem doručení žaloby žalovaným, tj. dne 26. 12. 2021 (odkaz na § 1958 o. z.).

13. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozsah a výši nákladů účelně vynaložených žalobkyní v odůvodněnísvého rozhodnutí specifikoval.

14. Rozsudek napadli žalovaní včas podaným odvoláním, které založili na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. K uplatněným odvolacím důvodům tvrdili, že od SPV odstoupili včas. S odkazem na komentářovou literaturu Šilhán, Josef, § 2002, Hulmák Milan a kol. Občanský zákoník, V. Závazkové právo, Obecná část (§ 1721-2054), 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1200-1201, marg. č. 19, tvrdili, že je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu, které v předmětné věci odůvodňují dodržení lhůty pro odstoupení bez zbytečného odkladu. Za tyto okolnosti v daném případě považovali: 1) potřebu zajištění nové školy pro syna žalovaných, 2) potřebu vyhledání odborné právní pomoci, 3) odmítání pochybení ze strany žalobkyně, 4) hrozba nepříznivých právních následků spojených s porušením rodičovské odpovědnosti, 5) v měsících červenci a srpnu jsou ve školství prázdniny, a tedy v tomto období nebyly žádné služby ze strany žalobkyně žalovaným, respektive jejich synovi, poskytovány. V podrobnostech argumentovali shodně jako v řízení před soudem prvního stupně s akcentem, že jsou cizinci neorientující se v českém právním řádu, a jejich obava o kvalitu vzdělání syna v České republice ospravedlňuje krok žalovaných v podobě nalezení odborníka na školské právo. V případě, že by žalovaní odstoupili od smlouvy o poskytování vzdělávání již v červenci 2021, tedy po obdržení vysvědčení a následně nedokázali zajistit synovi jinou základní školu, pak by se mohlo stát, že by syn neměl žádnou školu, do které by od září mohl docházet, a nesplnil by tak povinnou školní docházku. Navíc nelze přehlédnout, že v měsíci červenci a srpnu jsou prázdniny, proto nebyly žádné služby ze strany žalobkyně žalovaným, respektive jejich synovi, poskytovány. Vyslovili rovněž nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu, že v daném případě žalobkyně neporušila smlouvu podstatným způsobem. Poukázali v tomto směru na závěry České školní inspekce, která vyhodnotila, že hodnocení syna žalovaných neprobíhalo v souladu se zákonnými požadavky. Žalobkyně tím porušila nejen svoje zákonné povinnosti, ale též povinnosti vyplývající pro ni z článku II. odst. 2 a článku IV. odst. 1 SPV. Žalobkyně porušila vlastní předmět smlouvy, jelikož se zavázala poskytovat řádně vzdělání. K podstatnosti porušení smlouvy žalovaní navrhli výslech svědkyně xxx I. K., svědka xxx V. Š., tyto důkazy však byly soudem prvního stupně zamítnuty.

15. Soudu prvního stupně vytýkali, že nesprávně posoudil smlouvu o poskytování vzdělávání, dovodil-li, že není smlouvou spotřebitelskou. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 odvolatelé argumentovali tím, že povaha poskytovatele vzdělání jako společnosti s ručením omezením není jediným kritériem pro určení, zda je smlouva o poskytování vzdělání smlouvou spotřebitelskou. Je také třeba posuzovat, zda je vzdělání financováno spíše z veřejných nebo soukromých prostředků, jinými slovy je třeba zkoumat samotnou výši školného a jeho poměr ke státním dotacím. Dalo by se říct, že čím je školné vyšší, tím spíš se bude jednat o smlouvu spotřebitelskou. V této souvislosti pak odvolatelé provedli matematickou úvahu se závěrem, že škola je financovaná spíše ze soukromých prostředků a příjmy z veřejných dotací tvoří pouze cca 26,5 % rozpočtu, jedná se proto o smlouvu spotřebitelskou. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva mezi účastníky řízení není smlouvou spotřebitelskou, nelze v žádném případě rezignovat na jiné smluvní principy, zejména na ochranu slabší strany, kterou žalovaní nepochybně jsou. Žalovaní tak jsou minimálně slabší smluvní stranou ve smyslu § 433 odst. 2 o. z.

16. K otázce opodstatněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty žalovaní, s poukazem na článek IX. odst. 3 SPV uvedli, že toto ustanovení smlouvy předpokládá, že nárok na vznik smluvní pokuty je dán při splnění dvou podmínek: 1) rodiče nevypoví smlouvu řádně a 2) žáka přestanou do školy vodit. Tyto podmínky však v souzené věci splněny nebyly. Žalovaní buď řádně odstoupili od smlouvy nebo ji řádně vypověděli, tedy neporušili smlouvu a nenaplnili první podmínku nároku na smluvní pokutu. Vyjma této argumentace uvedli, že smluvní pokuta je neplatná, neboť druhou z podmínek nároku na smluvní pokutu je, aby rodiče nepřivedli dítě do školy, což je však v rozporu s právem rodiče rozhodnout, do jaké školy bude jeho dítě docházet. K tomuto nároku uzavřeli, že nepřivedení syna do školy žalobkyně z důvodu jeho přestupu do jiné školy nemůže být porušením povinnosti, jelikož se jedná o realizaci jeho veřejného práva podle školského zákona. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 argumentovali tím, že soud prvního stupně zkoumal pouze nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, ale nikoliv nepřiměřenost konkrétního nároku. Soud při moderaci smluvní pokuty nevzal v úvahu, že žalovaní před začátkem školního roku informovali žalobkyni o tom, že jejich syn bude od dalšího školního roku docházet do jiné školy. Rozhodnutí o změně školy učinili v návaznosti na nezákonné hodnocení jejich syna na vysvědčení a problémy při poskytování vzdělávání. Jestliže by tedy odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta je sjednána v souladu se zákonem, je namístě přistoupit k jejímu snížení. Současně opakovaně na svoji obranu tvrdili, že celé ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, což v podobném případě aproboval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 729/06. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, eventuálně ji zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukázala na obsah smlouvy o poskytnutí vzdělávání a tvrdila, že ve smyslu uzavřené smlouvy probíhala výuka nezletilého syna a rodiče (žalovaní) hradili školné, byť opožděně, museli být ze strany školy často upomínáni. Zdůraznila, že škola žáka zařadila do programu pro cizince a byla mu poskytována jazyková intervence, doučování probíhalo formou individuální podpory, dále probíhaly i on-line konzultace třídní učitelky. Se zákonným zástupcem probíhala průběžná komunikace, otec (žalovaný) se neúčastnil čtvrtletního tripartitního hodnocení žáka. Přezkoumání výsledků hodnocení žáka žalovaný nevyužil. Setrvala na svém procesním stanovisku, že žalovaní o své vůli porušili SPV, kterou nevypověděli, a odstoupení od smlouvy nebylo sjednáno, současně zákonné podmínky odstoupení nenastaly. Je tedy dáno najisto, že nastupují sankce oběma stranami odsouhlasené. Jestliže chtěli rodiče školu změnit, nic jim nebránilo podat do 31. ledna výpověď ze smlouvy a dohodnout se s novou školou po ukončení školního roku o nástupu jejich dítěte k základnímu vzdělávání. Jejich práva tedy nebyla ani omezena ani porušena. Byli to žalovaní, kteří si školu žalobce sami vybrali a dítě do školy dobrovolně přihlásili. Nepřivedení dítěte do školy v době, kdy měli žalovaní závazek vůči škole, je porušením smlouvy a nejedná se, jak nesprávně odvolatelé uvádějí, o přestup dítěte či svobodu výběru a změny školy. Ze smlouvy vyplývají žalovaným práva a povinnosti, které je nutné dodržovat. Navíc odstoupení nebylo včasné, když žalovaní již v květnu 2021, respektive 24. 5. 2021, jednali o změně školy, ke dni 15. 6. 2021 měli nabídku na uzavření smlouvy s xxx, kam syn nakonec nastoupil, odstoupení od smlouvy však učinili až 31. 8. 2021, tedy po do dvou a půl měsících. Tak jako v průběhu předchozího řízení žalobkyně akcentovala, že nebylo prokázáno porušení smlouvy podstatným způsobem. Zákon nedefinuje lhůtu „bez zbytečného odkladu“, je proto třeba tento právní termín vyložit. K tomuto výkladu existuje poměrně bohatá judikatura, žalobkyně odkázala v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/05. Takzvaně pro pořádek a v návaznosti na stanovisko žalovaných žalobkyně zdůraznila, že po obdržení pokusu o smír se strany dohodly na osobním setkání v ředitelně školy, které se uskutečnilo dne 13. 10. 2021 za účasti ředitelky a jednatelky, právního zástupce žalobce, právního zástupce žalovaných a otce nezletilého, matka na schůzce opět nebyla. Tvrzení žalovaných, že škola ve výuce pochybila a je na místě odstoupení od smlouvy, bylo vyvráceno zápisy z jednání mezi otcem, ředitelkou školy a pedagogy, bylo poukázáno na korespondenci mezi otcem a školou a na osobní schůzky s tím, že synovi byly naopak nadstandardně poskytovány osobní konzultace, doučování a další pedagogická činnost, kdy byl sestaven v rámci PPP i výukový plán.

18. Smluvní pokuta byla sjednána písemně a v ujednání byla jednoznačně určena její výše, tedy způsob určení smluvní pokuty byl ve smlouvě zcela určitě a konkrétně uveden včetně ujednání, za jakých podmínek může žalobce smluvní pokutu uplatnit. Současně je zřejmé, že smluvní pokuta není nepřiměřená či v rozporu s dobrými mravy. Základní škola provozovaná žalobcem jako soukromým subjektem, je logicky závislá na svých příjmech ze školného a v dalších platbách od rodičů žáků, rovněž tak na dotacích státu závislých na počtu žáků. V dané situaci tak žalobkyni vypadl příjem ze školného a dotaze za žáka, se kterým až do skončení smluvního vztahu se žalovanými musela počítat. Žalobkyně tak za dané situace nemohla nabídnout uvolněné místo pro školní rok jiným zájemcům dříve než po ukončení smluvního vztahu se žalovanými. Odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 je na daný spor nepřiléhavý a nelze jej v poměrech souzené věci aplikovat.

19. Základní školní docházka je povinná ze zákona a rodiči jsou povinni tuto docházku synovi zajistit. Je sice pravdou, že vzdělání je poskytováno za úplatu, a je zákonnou povinností rodičů školní docházku zajistit buď ve státní či soukromé škole. Smlouva také byla uzavřena podle školského zákona a nejedná se o smlouvu spotřebitelskou, kdy škola získává na žáka od státu dotace a vzdělání žáka je v zájmu společnosti a je zajištěno ústavou. Z tohoto důvodu nemohou být aplikována ustanovení § 1810 a následující o. z. Žalobkyně rovněž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 a uzavřela, že ve vztahu žalobce a žalovaných nelze uplatnit ustanovení týkající se spotřebitelských vztahů a spotřebitelské smlouvy. Nejedná-li se o spotřebitelský vztah, není smluvní pokuta nijak omezena, maximálně dobrými mravy. Jsou to naopak žalovaní, kteří v souladu s dobrými mravy nejednali a nyní se jich dovolávají.

20. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

21. Soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s § 120 o. s. ř., a provedené důkazy dostatečně objasnily skutkový stav věci. Přijaté skutkové závěry jsou výsledkem korektně provedeného procesu dokazování, a za situace, kdy mají i oporu v obsahu spisu, odvolací soud ze skutkové roviny sporu zjištěné prvostupňovým soudem vycházel. K povaze smlouvy o poskytování vzdělání a školských služeb pro školní docházku dítěte na prvním stupni základní školy:

22. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že se nejedná o smlouvu spotřebitelskou. Soud prvního stupně učinil tento závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/22). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí přijal právní závěr, že v rámci státního vzdělávacího systému stát v první řadě při zřizování a udržování takového systému neusiluje o výdělečnou činnost, ale plní své povinnosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti, a dále pak dotčený systém je zpravidla financován z veřejných zdrojů, a nikoliv žáky nebo jejich rodiči. Povaha činnosti není ovlivněna skutečností, že žáci nebo jejich rodiče musí někdy platit poplatky za výuku nebo za zápis, aby mohli určitým způsobem přispět na provozní náklady systému. V odůvodněnítohoto rozhodnutí zdůraznil, že platí zásada, že „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu“. I v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/14 je mimo jiné uvedeno, že nelze pominout, že studiem na vysoké (§ 5 zákona č. 111/1998 Sb.), státní (§ 94 zákona č. 111/1998 Sb.) nebo soukromé (§ 39 zákona č. 111/1998 Sb.) škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod. Ustanovení čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání na základních a středních školách podle schopností občana a možnosti společnosti též na vysokých školách. Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu, což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby, vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium. Charakterem smluv uzavíraných soukromými školami se zabýval i Ústavní soud (srovnej, například Pl. ÚS 34/17, IV. ÚS 4361/12). V nálezu, kdy ústavní soud rozhodoval v plénu a zamítl návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 148 odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), přijal závěr, že esence práva na vzdělání inkorporuje ve svém obsahu existenci nestátních škol, předjímanou ústavodárcem v čl. 33 odst. 3 Listiny, a vylučuje tak monopolizaci vzdělání ze strany státu. Z tohoto důvodu stát nemůže přistoupit k zákonné regulaci práva na vzdělání, která by přímo či nepřímo vedla k úplnému zamezení existence či fungování nestátních škol. V případě nestátních škol se jedná o komplementární (subsidiární) instituce, jejichž existenci stát v přiměřeném počtu umožňuje, aby tak účelně doplnil soustavu (veřejných) základních a středních škol. Lze uzavřít, že z konzistentní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu ČR vyplývá, že na smlouvy o studiu uzavíranými soukromými/nestátními školami nelze pohlížet jako na smlouvy spotřebitelské. V daném případě se jednalo o adhézní smlouvu, v níž však byla zachována rovnováha ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran. K odstoupení žalovaných od smlouvy:

23. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. V souzené věci si účastníci řízení odstoupení od SPV nesjednali, zbývalo proto posoudit, zda byly dány zákonné důvody pro odstoupení, tj. zda žalobkyně porušila SPV podstatným způsobem. Žalovaní ústy své právní zástupkyně oznámili žalobkyni, že odstupují od smlouvy dne 31. 8. 2021 pro podstatné porušení smlouvy ze strany žalobkyně, které spatřovali jednak v tom, že nezohlednila osobní potřeby dítěte, když nenavrhla žádné řešení, aby bylo dítě na školu připraveno, čímž porušila hlavní zásady poskytování vzdělání. Dále za podstatné porušení smlouvy ze strany žalobkyně považovali, že je neinformovala o právu dítěte navštěvovat bezplatné jazykové kurzy. Tyto uváděné důvody pro odstoupení od smlouvy však nemají, jak již správně uvedl soud prvního stupně, oporu v provedených důkazech. Opakovaně lze v tomto směru poukázat na záznam o jednání ze dne 3. 12. 2020, kdy žalobkyně vytkla nedostatky a doporučila spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou. Dne 3. 2. 2021 byl vyhotoven plán pedagogické podpory, dne 8. 4. a 14. 5. 2021 proběhlo kontrolní setkání zástupců školy a žalovaného s návrhy na další postup. Konstatace soudu prvního stupně, že žalobkyně vyvíjela značnou snahu o to, aby se syn žalovaných ve škole zlepšoval, odpovídá provedeným důkazům, a je proto správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně své závazky ze smlouvy o poskytování vzdělání a školských služeb pro školní docházku dítěte podstatným způsobem neporušila. Výsledky šetření xxx na tomto závěru nemohou ničeho změnit, neboť stížnost žalovaných byla xxx shledána důvodnou toliko ve vztahu k celkovému hodnocení žáka - cizince na vysvědčení v druhém pololetí školního roku 2020/2021, nikoliv však proto, že by žalobkyně při vzdělávání syna žalovaných nenavrhovala žádná řešení při jeho další výuce. Nebyly proto dány zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy, které navíc žalovaní neučinili ve lhůtě bez zbytečného odkladu, a v tomto směru lze odkázat na odůvodněnípřezkoumávaného rozhodnutí. Žalovanými uváděné důvody, které je vedly k tomu, že odstoupení od SPV neučinili bez zbytečného odkladu (vyhledání odborné právní pomoci, zajišťování docházky syna do jiné školy) jsou pak pro závěr o včasnosti tohoto jejich právního jednání bez právního významu. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou neurčitou, její splnění je proto třeba poměřovat okolnostmi doprovázející konkrétní případ. Podstatou této lhůty (jak vyplývá ze slovního vyjádření) je neprodlené jednání odstupujícího subjektu, tedy činěného v řádu dnů, maximálně týdnů, což žalovaní z různých subjektivních důvodů neučinili. Ke smluvní pokutě:

24. Smluvní pokuta je zajišťovacím a utvrzujícím právním nástrojem, tedy utvrzuje povinnosti založené smlouvou. Tyto zákonné předpoklady byly v souzené věci splněny, když si strany definovaly porušení smlouvy ze strany rodičů tím, že „nevypoví smlouvu o poskytování vzdělání a školských služeb řádně dle smlouvy a žáka již do školy nepřevedou“. Výše smluvní pokuty byla sjednána ve výši pěti měsíčních plateb školného (článek IX. odst. 3 smlouvy). V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že tuto povinnost žalovaní porušili (smlouvu řádně nevypověděli a žáka do školy nepřivedli), byly proto naplněny sjednané předpoklady pro vznik nároku na smluvní pokutu. Argumentace odvolatelů založená na tvrzení o neplatnosti tohoto ujednání a nesplnění podmínek pro vznik smluvní pokuty se zcela míjí s interpretací právní úpravy obsažené v § 2048 a násl. o. z. a se smluvním vymezením práv a povinností každé ze smluvních stran.

25. Nelze přisvědčit ani argumentaci odvolatelů o nepřiměřenosti smluvní pokuty. Zákon (o. z.) nestanoví pojem „maximální výše smluvní pokuty“, posouzení přiměřenosti smluvní pokuty je tedy ponecháno na úvaze soudu v závislosti na okolnostech projednávané věci. Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. nelze (oproti pojetí přijatému při výkladu § 301 obch. zák.) pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Uvedl, že závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými. Zákon pouze ukládá přihlédnout při následné moderaci k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a limituje možnost snížení smluvní pokuty výší škody vzniklé do doby rozhodnutí z porušení povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty [k výkladovým metodám srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen R 4/2019“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016]. Soud prvního stupně se z hlediska takto nastavených kritérií, tedy z hlediska přiměřenosti uplatněného nároku, limity smluvní pouty zabýval (byť při úvaze, zda je či nikoliv v souladu/rozporu s dobrými mravy), a i v této části proto odvolací soud odkazuje na odůvodněnípřezkoumávaného rozsudku. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšné žalobkyně tvořené náklady za právní zastoupení činí celkem 13 842,40 Kč (dva úkony právní služby - vyjádření, účast u odvolacího jednání; á 5 420 Kč, dvakrát paušální částka á 300 Kč, 21 % DPH 2 402,40 Kč).

Poučení