255 C 42/2019

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Gabrielou Stočkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 43.312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43.312,50 Kč od 6. 10. 2019 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 46.687,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46.687,50 Kč od 6. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15.600 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 7. 10. 2019 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 90.000 Kč s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnil tím, že dne 30. 6. 2015 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na odškodnění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] Ministerstvo spravedlnosti ČR nárok žalobce neuspokojilo, proto podal dne 14. 12. 2015 u Městského soudu v Brně žalobu. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka] a skončilo vydáním rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 2. 2019, který nabyl právní moci dne 2. 4. 2019. Žalobce se tedy v posuzovaném řízení domáhal odškodnění od 30. 6. 2015 do 2. 4. 2019, tedy po dobu cca 3 let a 9 měsíců. Celkovou délku řízení blížící se 4 rokům nelze považovat za vyřízení věci v přiměřené lhůtě, posuzované řízení bylo stiženo nesprávným úředním postupem, a to jak s ohledem na jeho charakter, tak pro četné nepřiměřené průtahy mezi jednotlivými úkony soudů. Žalobce se tedy dne 5. 4. 2019 obrátil na Ministerstvo spravedlnosti ČR s uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy. Svůj požadavek odůvodnil tím, že délku posuzovaného řízení pociťoval v kontextu s řízeními předcházejícími velmi negativně ve své osobní sféře a vše mělo zásadní vliv na jeho psychiku a důvěru ve fungování spravedlnosti v ČR. Soudy nečinily úkony a nevydávaly rozhodnutí v přiměřených lhůtách, přičemž složitost případu nebyla žádná a nemohla tedy jakkoliv ospravedlnit jeho celkovou délku. Vše umocňuje i charakter posuzovaného řízení, když v něm již šlo o odškodnění za nesprávný úřední postup, což prudce zvyšuje závažnost a tím i význam předmětu řízení pro žalobce, který v řízení žádný průtah nezavinil a všechny procesní povinnosti si plnil řádně a včas.

3. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřil v rámci podání doručeného zdejšímu soudu dne 4. 3. 2020, kde nejprve zrekapituloval průběh posuzovaného řízení a uvedl, že celková délka řízení nebyla nepřiměřená. Řízení trvalo 3 roky a 4 měsíce, kdy mimosoudního projednání nároku před žalovaným nelze do celkové délky řízení započíst. V posuzovaném řízení bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, věc nevykazovala zvýšenou míru právní, skutkové ani procesní složitosti. Pokud jde o posouzení významu řízení pro žalobce, tak žalovaný s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 uvedl, že tento je spíše snížený. Žalobce byl od počátku až do konce v posuzovaném řízení neúspěšný. Žalovaný dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. [spisová značka] ze dne 16. 8. 2018, který konstatoval, že účelem zadostiučinění v režimu zákona č. 82/1998 Sb. je kompenzace nejistoty, psychické zátěže či jiných zásahů do osobnostních složek poškozené osoby v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, nikoli„ umělé vytváření dalších nároků na náhradu nemajetkové újmy či řetězení soudních (kompenzačních řízení)“ za situace, kdy i původní kompenzační řízení musí v určité délce řízení proběhnout. Žalovaný uzavřel, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, celková délka řízení nebyla nepřiměřená, a proto navrhl, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

4. V projednávané věci provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti. Z listiny označené jako Uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ze dne 5. 4. 2019, z přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 8. 4. 2019 a ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. [spisová značka] ze dne 2. 3. 2020 soud zjistil, že žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR svůj nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], kdy z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu požadoval částku ve výši 90.000 Kč. Žádost žalobce byla Ministerstvu spravedlnosti ČR doručena dne 5. 4. 2019 a Ministerstvo spravedlnosti ČR ve svém stanovisku ze dne 2. 3. 2020 dospělo k závěru, že v posuzovaném případě k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo, stát tedy není za tvrzenou nemajetkovou újmu odpovědný.

5. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující průběh řízení. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 14. 12. 2015 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 64.000 Kč s příslušenstvím jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], přičemž tento nárok byl u Ministerstva spravedlnosti ČR uplatněn dne 30. 6. 2015. Dne 10. 5. 2016 postoupila vyšší soudní úřednice spis spornému oddělení. Dne 2. 11. 2016, dne 11. 11. 2016 a dne 30. 11. 2016 oznámily předsedkyně senátů [anonymizováno] C, [anonymizováno] C a [anonymizováno] C předsedovi soudu skutečnosti, pro které jsou vyloučeny z projednání a rozhodnutí o věci a věc byla dne 1. 12. 2016 přidělena předsedovi senátu [anonymizováno] C. Na základě usnesení (§ 114a o.s.ř.) ze dne 7. 12. 2016 a usnesení (§ 114b o.s.ř.) ze dne 13. 1. 2017 byl žalovaný vyzván, aby se ve věci vyjádřil. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v rámci podání doručeného soudu dne 9. 2. 2017, které bylo žalobci doručeno dne 15. 2. 2017. Dne 14. 3. 2017 bylo nařízeno jednání, které se konalo dne 6. 6. 2017, byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na den 13. 6. 2017 za účelem vyhlášení rozsudku. Na základě rozsudku č.j. [číslo jednací] ze dne 13. 6. 2017 byla žaloba o zaplacení částky ve výši 64.000 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Písemné vyhotovení rozsudku bylo účastníkům odesláno dne 10. 7. 2017. Žalobce se dne 19. 7. 2017 proti rozsudku odvolal. Odvolání bylo dne 27. 7. 2017 zasláno k vyjádření žalovanému a dne 18. 9. 2017 byla věc předložena Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o odvolání. Dne 31. 1. 2019 bylo odvolacím soudem nařízeno jednání, a to na den 20. 2. 2019. Na základě rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 2. 2019 byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Spis byl Městskému soudu v Brně vrácen dne 22. 3. 2019 a rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 2. 4. 2019.

6. Z listiny označené jako Zpráva ze dne 20. 10. 2016 soud zjistil, že PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. vystavil k žádosti žalobce zprávu, podle níž žalobce navštívil na konci roku 2014 a v prvním čtvrtletí roku 2015 několikrát ambulanci klinické psychologie a psychoterapie. [ulice] oblast jeho potíží souvisela s reakcí na problematický vztah s otcem, na psychickou traumatizaci v dětství a na v té době aktuální soudní řešení některých aspektů vztahu s otcem. Klient byl v té době aktuální situací i v kontextu zážitků z dětství značně emocionálně zasažen. Psychoterapie byla přerušena, neboť žalobce se rozhodl s přítelkyní odcestovat za svou matkou do Anglie.

7. Soud má spisem Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] za prokázáno, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 14. 12. 2015, přičemž nárok na náhradu škody byl u Ministerstva spravedlnosti ČR uplatněn dne 30. 6. 2015. Dne 6. 6. 2017 se konalo jednání (nařízené dne 14. 3. 2017) a na základě rozsudku Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 13. 6. 2017 byla žaloba o zaplacení částky ve výši 64.000 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Žalobce podal dne 19. 7. 2017 proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, které bylo odvolacímu soudu předloženo k rozhodnutí dne 18. 9. 2017. Dne 20. 2. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem (nařízené dne 31. 1. 2019) a na základě rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 2. 2019 byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 22. 3. 2019 a rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 4. 2019.

8. Žalobce dodržel postup předvídaný ustanovením § 14 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen jako„ zákon o odpovědnosti za škodu“).

9. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

11. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dle shora citovaných zákonných ustanovení dospěl soud k závěrům vyplývajícím z výroků I. a II. tohoto rozsudku.

15. Vzhledem k tomu, že se žalobce v projednávané věci domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla – podle jeho tvrzení – být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen jako„ posuzované řízení“), soud se nejprve zabýval otázkou délky posuzovaného řízení, a zda v jeho průběhu došlo k průtahům. K porušení práva na přiměřenou délku řízení přitom dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jak Nejvyšší soud ČR rozvedl ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (dále jen jako„ Stanovisko“), je pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází teprve tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly způsobeny průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí to vždy indikovat porušení práva účastníků na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Posuzované řízení bylo zahájeno doručením žaloby Městskému soudu v Brně (dále jen jako„ soud I. stupně“), tj. dne 14. 12. 2015, a skončilo právní moci posledního rozhodnutí, které ve věci bylo vydáno, a to rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen jako„ odvolací soud“) č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 2. 2019, tj. dne 2. 4. 2019. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 64.000 Kč s příslušenstvím, které se žalobce po žalovaném domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Posuzované řízení tedy bylo řízením kompenzačním. Do celkové délky posuzovaného řízení je tak třeba započítat i dobu předběžného projednání nároku žalobce u Ministerstva spravedlnosti ČR, neboť rozhodným okamžikem pro zahájení kompenzačního řízení je již okamžik, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, tj. den 30. 6. 2015. Skutečnost, že řízení před Ministerstvem spravedlnosti ČR nemá charakter„ sporu“ v obvyklém smyslu, na tomto závěru nic nemění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1084/2017 ze dne 27. 3. 2019 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5251/2017 ze dne 23. 7. 2019). Posuzované řízení tedy trvalo od 30. 6. 2015 do 2. 4. 2019, tj. 3 roky a 9 měsíců. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, soud I. stupně i soud odvolací rozhodovaly jedenkrát, soud odvolací poté k opravnému prostředku žalobce. Posuzované řízení nebylo skutkově, procesně či právně složité. Ve věci proběhlo jedno jednání u soudu I. stupně, k důkazu byly prováděny pouze listinné důkazy, jedno jednání proběhlo i u soudu odvolacího. Co se týká konkrétních období nečinnosti soudu, tak lze konstatovat, že delší období nečinnosti byla shledána u soudu I. stupně, kdy od 14. 12. 2015 (podání žaloby) do 10. 5. 2016 (postoupení věci spornému oddělení) a následně od 10. 5. 2016 do 2. 11. 2016 (oznámení skutečností dle ustanovení § 15 odst. 1 o.s.ř.) nebyl ve věci učiněn žádný úkon. Vyjma těchto období však konal soud I. stupně ve věci plynule a v přiměřených lhůtách. Je zřejmé, že délka posuzovaného řízení byla ovlivněna i vyřizováním řádného opravného prostředku (tj. od 18. 9. 2017 do 22. 3. 2019), přičemž k nařízení jednání u odvolacího soudu došlo po 16 měsících od převzetí věci. Sluší se poznamenat, že využívání opravných prostředků jistě nelze přičítat k tíži účastníka (a soud zde zdůrazňuje, že jeho využití v žádném případě k tíži žalobce nepřičetl), nicméně pokud se účastník řízení rozhodne opravný prostředek využít, musí počítat s tím, že délka řízení se prodlouží o dobu nezbytně nutnou k projednání a rozhodnutí o něm. Nad to nelze ani očekávat, že odvolací soud bude rozhodovat ve lhůtách předpokládaných např. u soudů I. stupně. S ohledem na jeho charakter (tj. kompenzační řízení) by samotné posuzované řízení nemělo orientačně překročit délku jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň soudní soustavy a délku dvou let pro dva stupně soudní soustavy, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. bod 12 a 24 rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3680/2019 ze dne 31. 3. 2020 odkazující též na bod 149 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice). Posuzované řízení trvalo 3 roky a 9 měsíců ve dvou stupních soudní soustavy, z této doby nepostupoval soud I. stupně téměř 11 měsíců úředně správně, kdy nekonal úkony v přiměřené době a způsobil tak v řízení průtahy, řízení před odvolacím soudem poté trvalo 1 rok a 6 měsíců. S ohledem na právě uvedené tak soud ve shodě s žalobcem hodnotí celkovou dobu trvání posuzovaného řízení (právě pro jeho charakter) jako nepřiměřenou. Nepřiměřená délka posuzovaného řízení přitom sama o sobě zakládá domněnku vzniku nemajetkové újmy u žalobce, za kterou mu náleží přiměřené zadostiučinění dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 958/2009 ze dne 23. 9. 2010). Evropský soud pro lidská práva v této otázce vychází ze„ silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva (k tomu srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93). Jedná se tedy sice o domněnku vyvratitelnou, nicméně v projednávané věci tato domněnka vyvrácena nebyla. Soud tedy dospěl k závěru, že věc žalobce nebyla projednána v přiměřené lhůtě, a že žalobce má jakožto poškozený právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a že pouhé konstatování porušení práva není dostatečné.

16. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska upravující výši přiměřeného zadostiučinění v rozmezí 15.000 Kč až 20.000 Kč za jeden rok řízení. Posuzované řízení trvalo 3 roky a 9 měsíců, bylo řízením kompenzačním, probíhalo na dvou instancích soudní soustavy. I s respektem k celkové délce řízení a k jeho charakteru se však nejednalo o délku řízení několikanásobně delší, která by již extrémně vybočovala z hranic, v nichž se má za daných okolností realizovat rychlá a účinná ochrana práva (ustanovení § 6 o.s.ř.), soud tedy považuje za adekvátní zadostiučinění na dolní hranici dovozené Nejvyšším soudem ČR, tedy ve výši 15.000 Kč za jeden rok trvání řízení. Při zohlednění poloviční částky za první dva roky vedení řízení, tak soud dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši 41.250 Kč.

17. Tuto základní částku poté soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu upravil dle kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu.

18. Kritérium složitost řízení (ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu) může být jednou z objektivních příčin prodloužení řízení, zahrnuje v sobě jak procesní komplikace, počet instancí, tak i skutkovou (rozsah tvrzení a dokazování) či hmotněprávní složitost daného případu (existenci a ustálenost judikatury) a dále i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Posuzované řízení bylo řízením kompenzačním. Zatížení vyšší mírou skutkové, procesní a právní složitosti žádný z účastníků netvrdil a soud jej ani neshledal. Pro úpravu základní částky tímto kritériem však svědčí počet instancí, které ve věci rozhodovaly, kdy posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a je tedy na místě snížit základní částku přiměřeného zadostiučinění, a to o 5 % z důvodu počtu ve věci rozhodujících instancí.

19. Kritérium jednání poškozeného (ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) zákona o odpovědnosti za škodu) je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. četné změny žalobních návrhů). Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení (např. využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení). Zvláštní působení žalobce na délku posuzovaného řízení žádný z účastníků netvrdil, žalobce na celkovou délku řízení nepůsobil ani pozitivně, ani negativně a soud tedy žádné důvody pro úpravy základní částky přiměřeného zadostiučinění tímto kritériem neshledal.

20. V rámci kritéria postupu soudu v řízení (ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu), je hodnocena snaha soudu rozhodnout věc v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů (ustanovení § 6 o.s.ř.). Bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu jsou pak tzv. průtahy v řízení na straně soudu. Jak již bylo shora uvedeno, v období od 14. 12. 2015 do 10. 5. 2016 a od 10. 5. 2016 do 2. 11. 2016, tj. v období cca 11 měsíců, nebyl ve věci u soudu I. stupně učiněn žádný úkon. Žádné zvláštní okolnosti, proč byl soud I. stupně v těchto obdobích nečinný, ze spisu neplynou. Vyjma těchto období však soud I. stupně činil řadu úkonů plynule a v přiměřených lhůtách, jednání bylo nařízeno v blízké časové návaznosti, písemné vyhotovení rozsudku bylo účastníkům odesláno ve lhůtě předvídané ustanovením § 158 odst. 4 o.s.ř. Příčinou délky řízení byla i potřeba přezkumné činnosti, kdy řízení před odvolacím soudem trvalo od 18. 9. 2017 do 22. 3. 2019, jednání před odvolacím soudem bylo nařízeno po 16 měsících od převzetí věci, přičemž žádné zvláštní okolnosti, proč tomu tak bylo, ze spisu neplynou. V rámci kritéria postupu soudu je tedy třeba zohlednit cca jedenácti měsíční nečinnost soudu I. stupně, neboť nebýt jí, bylo by řízení na tomto stupni minimálně o polovinu kratší. Pokud soud současně přihlédne k tomu, že dobu řízení před odvolacím soudem již též nelze považovat za odpovídající standardům doby potřebné pro přezkumnou činnost řádného opravného prostředku, a k tomu, že jinak postupovaly soudy při projednání a rozhodování věci žalobce plynule a v přiměřených lhůtách, dospívá k závěru, že z důvodu postupu soudu I. stupně a odvolacího soudu je na místě zvýšit základní částku přiměřeného zadostiučinění, a to o 10 %.

21. Kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného (ustanovení § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti za škodu) je velmi důležitým objektivním kritériem, avšak pouze ve vztahu k řízením, které se týkají práv a povinností, které jsou důležitou součástí života jedince, kdy typicky se jedná o trestní řízení, v nichž je omezována osobní svoboda účastníka, civilní řízení mezi významná řízení nepatří. Posuzované řízení bylo řízením kompenzačním, v tomto řízení tedy sice nepřicházelo do úvahy vydání rozhodnutí vedoucího k závažnějším nebo nevratným zásahům do sféry žalobce, jako je tomu naopak v řízení, v němž dochází k omezení svobody (trestní věc), řízení týkajícím se nezletilých (opatrovnické věci), věcem rodinným a statusovým, ale judikaturou Evropského soudu pro lidská práva jsou kompenzační řízení považována sama o sobě za významná, kdy jim má být věnována zvláštní pečlivost. Žalobce se v rámci posuzovaného řízení domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 64.000 Kč, soud tedy nemá za to, že by se nejistota žalobce, zda tuto částku získá, mohla nějak zásadněji projevit na ekonomickém fungování žalobce či případně na jeho psychice. Žalobce žádné skutečnosti, které nebývají obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, tedy žádnou výraznější újmu, nad to ani neprokázal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 ze dne 16. 11. 2010). Pokud jde o žalobcem předloženou zprávu klinického psychologa a psychoterapeuta, tato popisuje systematickou psychoterapii žalobce v období konce roku 2014 a prvního čtvrtletí roku 2015, jako hlavní oblast obtíží žalobce uvádí problematický vztah s otcem, psychickou traumatizaci v dětství a v té době aktuální soudní řešení některých aspektů vztahu s otcem, nevypovídá však ničeho o tom (neprokazuje), jaký zásadní vliv na psychiku žalobce mělo posuzované řízení zahájené u soudu v prosinci roku 2015, kdy po prvním čtvrtletí roku 2015 se žalobce podle zprávy rozhodl odcestovat s přítelkyní za svou matkou do Anglie. Z obsahu spisu posuzovaného řízení též nelze dovodit, že by tento spor měl pro žalobce zvýšený význam a soud tak význam předmětu řízení pro žalobce shledal standardním, tj. bez vlivu na výši základní částky přiměřeného zadostiučinění.

22. S ohledem na vše shora uvedené tak soud základní částku snížil o 5 % a zvýšil o 10 %, částka přiměřeného zadostiučinění ve výsledku činí 43.312,50 Kč. Soud tedy žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 43.312,50 Kč. V souladu s ustanoveními § 1970 občanského zákoníku a § 15 zákona o odpovědnosti za škodu přiznal soud žalobci z této částky i úrok z prodlení (nařízení [číslo] Sb.), a to ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku žalobce u žalovaného (viz bod 10 Stanoviska), tj. od 6. 10. 2019 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 46.687,50 Kč, soud žalobu (včetně požadovaného příslušenství) ve výroku II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítnul.

23. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř. podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011). Soud žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, byť byl v řízení částečně neúspěšný, neboť žalobce nemůže být, při neexistenci exaktní metody, jak stanovit výši přiměřeného zadostiučinění, za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009). Žalobce vynaložil náklady řízení sestávající z odměny za zastoupení za 4 úkony právní služby po 3.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – žaloba ze dne 7. 10. 2019, písemné podání soudu – stanovisko ze dne 7. 4. 2020, účast na jednání soudu dne 24. 3. 2021) v souladu s ustanovením § 9 odst. 4 písm. a) (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 7. 2014 (dále jen jako„ advokátní tarif“); ze čtyř náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle ustanovení § 11 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu; a z náhrady zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč. Soud nepřiznal žalobci právo na náhradu odměny za zastoupení za uplatnění nároku u žalovaného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 726/17 ze dne 11. 4. 2017), ani náhradu DPH, kdy zástupce žalobce skutečnost, že je plátcem DPH, netvrdil, tím méně prokázal (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Co 272/2009 ze dne 23. 9. 2008).

24. Celkově tak žalobce vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení v celkové výši 15.600 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení