25Co 103/2023

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé v exekuční věci oprávněný: M. P., narozený dne xxx bytem O., L., Spojené království Velké Británie a Severního Irska zastoupený advokátem J. P. sídlem N., Praha proti povinný: S. J. S. G., narozený dne xxx bytem R., Praha zastoupený advokátem D. U. sídlem N., Praha k vymožení peněžitého plnění, o návrhu povinného ze dne 14. 7. 2022 na zastavení exekuce, k odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2022, č. j. xxx, takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce odůvodněným tím, že jsou dány důvody k odepření výkonu rozsudku dle článku 46 ve spojení s čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2022 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Exekuční titulem je zde totiž rozsudek anglického soudu a důvody k odepření výkonu povinný shledává ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem České republiky, protože anglický soud vydal rozsudek, aniž by k tomu měl mezinárodní pravomoc, výkon rozsudku by fakticky vyloučil právo povinného na přezkum rozsudku a anglický soud svůj rozsudek založil na účastnickém výslechu povinného (pozn. odvolacího soudu: správně má být oprávněného).

2. Oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasil s tím, že českým soudům nepřísluší přezkum pravomoci zahraničního soudu (viz článek 45 odst. 1 písm. e), body (i), (ii) a odst. 2 Nařízení Brusel I bis. Sám povinný, ač byl v nalézacím řízení zastoupen advokátem, nezpochybnil mezinárodní pravomoc anglického soudu. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení ani podle českého práva. Není ani pravda, že by rozhodnutí bylo založeno jen na účastnickém výslechu (jednání trvalo 5 dnů, byly provedeny listinné důkazy, výslechy obou účastníků i dvou svědků).

3. Obvodní soud konstatoval, že dne 7. 6. 2022 vydal pod č. j. xxx pověření pro soudního exekutora J. Š., Exekutorský úřad Praha, k vedení exekuce k vymožení jistiny pohledávky ve výši 1 840 083,20 EUR a 75 000 GPB, úroku ve výši 365 566,24 EUR, náhrady nákladů předcházejícího řízení 160 145,83 GPB podle rozhodnutí Approved Judgement ze dne 21. 12. 2021, č. QB-2018-000996, ve znění příkazu Order ze dne 21. 12. 2021 č. QB-2018-000996 a příkazu Order ze dne 31. 1. 2022, č. QB-2018-000996, vydanými soudem The High Court of Justice, Queens Bench division, stát původu: Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „exekuční titul“) a dále k vymožení nákladů oprávněného v exekučním řízení a nákladů exekuce1.

4. Obvodní soud po právní stránce poukázal na ust. § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád v platném znění (dále jen „ex. ř.“) a dále na ust. § 268 odst. 1 písm. h) a § 269 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.) a článek 67 odst. 2 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (2019/C 384 I/01), dále jen „Dohoda“: Poté uzavřel, že je nutno aplikovat článek 45 a článek 52 Nařízení Brusel I bis.

5. Českým soudům v posuzované věci nepřísluší přezkum pravomoci zahraničního soudu, která byla dána dle článku 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis tím, že se povinný se účastnil řízení před anglickým soudem a nenamítal nedostatek pravomoci zahraničního soudu. Skutečnost, že byla zamítnuta žádost povinného o povolení k podání odvolání, neznamená rozpor s českým veřejným pořádkem, neboť ani v České republice dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Právo na spravedlivý proces je naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a proto situace, kdy v justičním řízení cizího státu je stanoveno pravidlo, že povolení k podání odvolání lze udělit za určitých podmínek, nepředstavuje rozpor s českým veřejným pořádkem.

6. Proti tomuto usnesení podal povinný včasné i přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud exekuci zastavil, případně napadené rozhodnutí zrušil, protože vyloučením práva povinného na přezkum rozhodnutí anglické soudy zasáhly do práva povinného na spravedlivý proces, protože nalézací soud neměl pravomoc (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017) a protože je exekuční titul založen prakticky jen na výslechu oprávněného. Povinný podrobně rozebírá význam pojmu veřejný pořádek včetně odkazu na rozhodování Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU) ve věci C-7/98 a C 38/98. Dále se povinný zabývá reformou civilního procesu ve Velké Británii z roku 1996 a odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci „xxx“. Anglický prvostupňový soud zamítl dobrověrnou žádost povinného ze dne 21. 2. 2022 o povolení odvolání, čímž porušil základní práva účastníka řízení. Anglické soudy rezignovaly na svou přezkumnou činnost, čímž porušily zásadu českého procesního práva na spravedlivý proces. Soudem prvého stupně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 je nepřiléhavý, protože se netýká výkladu veřejného pořádku a předmětem řízení bylo určení trvání pracovního poměru. Podle povinného jsou závěry exekučního titulu postavené zejména na obsahu dohody uzavřené dne 13. 9. 2016 v průběhu telefonického hovoru a podrobně rozebírá předmět sporu před nalézacím soudem se závěrem, že nebyl žádný důvod, aby spor spadal do pravomoci anglických soudů, a z toho dovozuje výlučnou pravomoc českých soudů k rozhodnutí věci. Dále pak povinný uvádí, že z rozsudku není zřejmé, jak anglický soud dospěl k závěru o své pravomoci, ale že dovozuje, že tak nesprávně učinil na základě dohody „MSA“ ze dne 15. 1. 2015. Obvodní soud podle povinného aplikoval článek 45 odst. 3 Nařízení Brusel I bis slepě a vůbec se nezabýval MSA, kterou jako důkaz navrhl povinný. Podle povinného závěr anglického soudu o obsahu dohody uzavřené dne 13. 9. 2016 téměř výlučně o výslech oprávněného, v čemž povinný spatřuje kolizi s veřejným pořádkem České republiky, kde je výslech účastníka jen podpůrný důkaz (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1702/21).1.

7. Oprávněný se k odvolání nevyjádřil.

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, ust. § 212a o. s. ř. a § 52 odst. 1 a § 54 ex. ř.), a aniž nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), shledal, že odvolání není důvodné.

9. Sám exekuční titul je na č.l. 27 - 56 (český překlad na č.l. 56 - 83) tohoto spisu. Oba účastníci byli v řízení před anglickým soudem zastoupeni tamními advokáty. Podle odůvodněnídokumentace důkazů obsahovala 2460 stran (např. soudobé e-maily a SMS) a byla doplněna během řízení dalšími dodatky. I anglický odvolací soud návrh povinného na povolení odvolání zamítl (č.l. 164 - 165) s odůvodněním, že pravidlo 52.6 odst. 1 stanoví, že povolení k podání odvolání lze udělit pouze v případě, že a) Soudní dvůr se domnívá, že odvolání by mělo reálnou naději na úspěch, nebo b) existuje jiný závažný důvod, proč by mělo být odvolání projednáno. V tomto případě žádný z odvolacích důvodů nemá reálnou vyhlídku na úspěch; faktická zjištění soudkyně jasně podporují její závěry (že strany měly v úmyslu vytvořit právní vztahy), soudkyně jasně a srozumitelně svá zjištění vysvětlila a neexistuje reálná vyhlídka na úspěšnou argumentaci, že se soudce dostatečně nevypořádal s tvrzeními účastníků; soudkyně poukázala na množství dalších důkazů včetně následného chování obou stran a v jejím uvažování nebyla identifikována chyba. Neexistuje reálná možnost úspěšně namítat, že se soudkyně nezabývala nebo nedostatečně zabývala skutečností, že strany předpokládaly, že bude uzavřena písemná smlouva, a argumentem, že to samo o sobě naznačuje neexistenci úmyslu vytvořit právní vztahy. Soudkyně tuto okolnost zjevně vzala v úvahu, ale poukázala na řadu dalších důkazů, které odůvodňují závěr, který učinila. Argumenty navrhovatele (zde povinného) byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Závěr soudkyně se zakládal na mnoha důkazech, nikoli na jediném. Podrobně se pak odvolací soud vypořádal se všemi důvody uvedenými v žádosti o povolení odvolání a uzavřel, že odvolání nemá reálnou naději na úspěch a neexistuje ani žádný jiný závažný důvod, proč by se touto věcí měl odvolací soud zabývat. Rozhodnutí je konečné a nelze je dále přezkoumávat, ani se proti němu odvolat (pravidlo 52.5 a čl. 54 odst. 4 zákona o přístupu ke spravedlnosti z roku 1999).

10. Mezi účastníky jsou u stejného exekučního soudu vedena dvě exekuční řízení, okruh účastníků i jejich postavení v obou exekučních řízeních jsou shodné, totožný je též exekuční titul. Předmětem paralelního exekučního řízení je pouze exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví povinného. V tomto druhém řízení bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na odepření výkonu cizozemského rozhodnutí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 8. 7. 2022, č. j. xxx ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2022, č. j. 14 Co 273/2022-348, kde se soudy beze zbytku vypořádaly es zcela shodnou argumentací povinného, jaká byla vznesena i v rámci tohoto řízení, takto: 11. „Podle ustálené soudní praxe Soudního dvora lze výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí, nikoliv uznání rozhodnutí jako takového, bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.). Uvedený závěr lze vztáhnout i na projednávanou věc, v níž jde o odepření výkonu cizozemského rozhodnutí. Pojem veřejného pořádku tak zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen; jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice, 1. vydání, Praha 2007, 491 s., s. 45). Také z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-7/98, Krombach v. Bamberski, nebo C-38/98 Régie Nationale des Usines Renault SA v. Mexicar Spa a Orazio Formento) se podává, že rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení, přičemž daný rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání. Shodně je nutno postupovat v případě návrhu na odepření výkonu rozhodnutí. Ochrana základních práv jednotlivce patří k ústředním principům právního řádu v České republice a představuje jeho klíčový prvek; proto uznání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016); půjde tedy o porušení podstatné právní zásady, jež nese znaky práva základního. Shodně v případě výkonu cizozemského rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by výkon takového rozhodnutí byl v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, a bylo by namístě jeho odepření.“ Ustanovení článku 45 Nařízení Brusel I bis výslovně odnímá možnost soudu ve státě výkonu, aby přezkoumal mezinárodní příslušnost státu vedoucího původní řízení. V těchto případech musí převážit důvěra, že soud původu aplikoval pravidla při posuzování své jurisdikce řádně a správně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017, uzavřel, že flagrantní porušení ustanovení o příslušnosti, jmenovitě rozhodoval-li ve věci soud státu, k němuž nemá věc naprosto žádný vztah, a kromě toho jsou tu další okolnosti (vzdálenost, neznalost jazyka), jež by ve spojení s prve uvedeným vedly fakticky k odnětí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, důvodem pro odepření vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí oproti tomu je. Tento důvod bude však možno použít zcela výjimečně, neboť mimo jeho rámec platí naopak zásada čl. 35 odst. 3 nařízení Brusel I. Jen není-li zde „naprosto žádný vztah“, lze uznání a výkon odepřít; jinak nikoli, i kdyby šlo o vztah velmi slabý (srov. VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, str.

64. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN 978-80-7179-614-5.). Povinný právě na uvedené rozhodnutí odkazoval v souvislosti s tvrzením o nedostatku mezinárodní příslušnosti jako důvodu pro odepření výkonu rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že povinný se řízení před anglickým soudem účastnil a nedostatek pravomoci nenamítal, tudíž příslušnost vydávajícího soudu je dána i podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle nějž není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. O výlučnou příslušnost podle čl. 24 v této věci nešlo. K žádnému flagrantnímu porušení ustanovení o příslušnosti tak nedošlo a odkaz na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je tudíž nepřípadný. Nejsou zde žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo nezbytné upřednostnit výhradu veřejného pořádku nad obecným pravidlem zákazu přezkumu mezinárodní příslušnosti. K argumentaci povinného, že výkon rozhodnutí by prakticky vyloučil právo povinného na přezkum rozsudku (dvojinstančnost řízení) a že anglický soud svůj rozsudek založil prakticky jen na účastnickém výslechu oprávněného, tedy jedné ze stran sporu, uvádí odvolací soud následující. Soud I. stupně správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v němž soud vyložil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43). Jestliže civilní justiční proces vydávajícího státu je založen na pravidle, že povolení k podání odvolání lze udělit za určitých konkrétně stanovených podmínek, neznamená to samo o sobě rozpor s veřejným pořádkem České republiky, protože ani v českém procesním právu, jak bylo výše vyloženo, není dvojinstančnost jeho obecnou zásadou. Z nařízení odvolacího soudu (Court of appeal), kterým byla žádost povinného o povolení k podání odvolání zamítnuta, vyplývá, že žádost povinného byla přezkoumána ve dvou instancích a soudy se pečlivě zabývaly argumentací povinného ve vztahu k obsahu rozhodnutí, proti němuž povinný zamýšlel podat odvolání. Odkazoval-li povinný na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 20 Co 231/2020, odvolací soud nesouhlasí s jeho závěrem, že „se britské soudy zpronevěřily imperativu povinnosti meritorního přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně soudem odvolacím“, a že „běží o porušení zásad českého procesního práva“. Odvolací soud má za to, že zamítnutí žádosti povinného o povolení k podání odvolání, jestliže se soudy obou instancí žádostí podle pravidel zabývaly, nelze považovat za rozpor s veřejným pořádkem ČR. Nesouhlasil-li povinný s hodnocením důkazů vydávajícím soudem s tím, že soud vycházel při rozhodování výlučně z výpovědi žalobce (zde oprávněného) jako účastníka řízení, směřuje argumentace povinného do věci samé, přičemž přezkum rozhodnutí vydaného v některém členském státě nesmí být podle čl. 52 v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé. Odvolací soud pouze odkazuje na obsah nařízení odvolacího soudu (Court of appeal) ze dne 3. 8. 2022, z něhož je zřejmé, že soud, který vydal exekuční titul, vycházel při rozhodování z řady důkazů, které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti, a odvolací soud v úvahách soudu nenalezl žádnou zjevnou chybu. I tato námitka povinného je tak neopodstatněná a nemůže být důvodem pro odepření výkonu rozhodnutí.“ Pozn.: dovolací řízení je vedeno pod sp. zn. 20 Cdo 590/2023.

12. Pokud povinný odkazoval na rozhodnutí Krajského sudu v Brně ve věci „xxx“. Tak odvolací soud dodává, že je mu známo, že rozhodnutí odvolacího soudu byla zrušena Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021, nebo ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 702/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022 a ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1432/2022); nová rozhodnutí krajského soudu nejsou veřejně známa.

13. Dle čl. 67 odst. 2 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (2019/C 384 I/01) se ve spojeném království, jakož i v členských státech v případech zahrnujících Spojené království, pokud jde o uznávání a výkon rozsudků, rozhodnutí, veřejných listin, soudních smírů nebo dohod, použijí níže uvedené akty nebo ustanovení takto: a) nařízení (EU) č. 1215/2012 se použije na uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v soudních řízeních zahájených před koncem přechodného období a na veřejné listiny, které byly před koncem přechodného období formálně vyhotoveny nebo registrovány, a na soudní smíry, které byly před koncem tohoto období schváleny nebo uzavřeny.

14. Obvodní soud tak zcela správně aplikoval nařízení Brusel I bis, neboť řízení, z něhož vzešel exekuční titul, bylo zahájeno v roce 2018, kdy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska i Česká republika byly členy Evropské unie.

15. Podle čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře: a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu; b) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost; c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami; d) je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a v téže věci, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v dožádaném členském státě, nebo e) je-li rozhodnutí v rozporu s: i) kapitolou II oddíly 3, 4 nebo 5, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, nebo ii) kapitolou II oddílem 6.1.

16. Podle čl. 45 odst. 3 nařízení Brusel I bis aniž je dotčen odst. 1 písm. e), příslušnost soudu původu nelze přezkoumat. Hledisko veřejného pořádku podle odst. 1 písm. a) nelze použít v případě pravidel pro určení příslušnosti.

17. Podle čl. 52 nařízení Brusel I bis rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé.

18. Výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání cizího rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí - nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (např. usnesení ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II ÚS 2453/19). Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzené pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standartní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze bez dalšího dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (resp. odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem. Zároveň je nutné mít na paměti, že pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). V tomto kontextu lze jednoznačně dovozovat, že cizí rozhodnutí, u něhož se zvažuje uznání vykonatelnosti či naopak odepření takového uznání, není možné (až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje) přezkoumávat po věcné stránce (a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků), což nakonec vyplývá i z citované právní úpravy. Cizí rozhodnutí rovněž nelze revidovat hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022). Žádná z námitek vznesených povinným posuzovaných samostatně i ve vzájemné souvislosti nedosahuje takové závažnosti, že by mohly vést k zastavení exekuce.

19. Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 20. 10. 2022, č. j. 25 Co 303/2022-174, kde potvrdil usnesení o zastavení řízení o opakovaném návrhu na odepření výkonu cizozemského rozhodnutí, rozebral, že meritorním rozhodnutím o návrhu na odepření výkonu cizozemského rozhodnutí vznikne překážka věci rozsouzené a v žádném dalším řízení už nebude tato otázka řešena ani jako předběžná.

20. České vnitrostátní předpisy samostatně neupravují řízení o odepření výkonu, proto je nezbytné přiměřeně aplikovat § 18 ZMPS, jenž se vztahuje na charakterem příbuzné řízení o uznání rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021, nebo sp. zn. 20 Cdo 702/2021, shodně rovněž Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 121). Obecně pak také platí, že mají-li se určité vztahy řídit v plném rozsahu určitou právní úpravou, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova „obdobně“; nemají-li se určité vztahy řídit určitou právní úpravou v plném rozsahu nebo mají-li se řídit jen některými částmi určité právní úpravy, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova „přiměřeně“. Termín "přiměřené použití“ právního předpisu je nutno chápat jako interpretační pravidlo, jehož obsahem je takový postup při použití právního předpisu, při kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní úpravy. Termín "přiměřeně" naznačuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 612/2006, ze dne 5. 6. 2007). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020 vyložil, že případné rozhodnutí o ne/uznání rozhodnutí zakládá překážku věci rozsouzené, která brání novému projednání návrhu na uznání, což platí i pro rozhodování o odepření výkonu rozhodnutí.1.

21. Protože již české soudy pravomocně zamítly návrh povinného na odepření výkonu cizozemského rozhodnutí a to navíc založený na zcela shodných argumentech, jako je návrh na zastavení exekuce a projednávané odvolání, neshledal ani odvolací soud naplnění předpokladů pro zastavení exekuce a napadené usnesení soudu prvního stupně postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť ani tímto rozhodnutím exekuční řízení nekončí.