25Co 232/2020

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení náhrady škody ve výši 257 347 USD s příslušenstvím, ve výši 99 200 USD s příslušenstvím a ve výši 176 128 USD s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 3. 2020, č. j. 19 C 295/2017-896 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jde o částku 11 136 USD s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 11. 12. 2018 do zaplacení, zrušuje, a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 1 054 236 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 297 708 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 19 C 295/2017-896, zamítl Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I. žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 532 675 USD se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně částky 257 347 USD od 29. 12. 2017 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 275 328 USD od 11. 12. 2018 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto výrokem II., že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 054 236,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prvního zástupce žalovaného. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého zisku za období roku 2015 a dále za období leden až červen 2016. Škoda měla žalobkyni vzniknout porušením smluvní povinnosti ze strany žalovaného, a to povinnosti odebrat od žalobkyně zboží v minimální sjednané měsíční hodnotě. Soud prvního stupně zamítl žalobu z vícero důvodů. Jednak dovodil, že účastníci uzavřeli pouze rámcovou smlouvu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR - dále jen„ NS ČR“ ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, či rozsudek NS ČR ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010), která není natolik určitá, aby z ní mohla účastníkům v celém rozsahu vznikat práva a povinnosti, a to včetně povinnosti minimálního odběru zboží. Proto také nemohlo ani dojít k porušení této smluvní povinnosti. K uzavření té které konkrétní kupní smlouvy mělo pak dojít až na základě jednotlivé písemné nákupní objednávky tak, jak si účastníci ve smlouvě sjednali. Teprve takto uzavřená kupní smlouva zakládá práva a povinnosti. Dále dospěl k závěru, že spolupráce účastníků, ale i samotná rámcová smlouva, byla ukončena již v listopadu 2015, a to dohodou účastníků (viz e-mailová korespondence účastníků z října a listopadu 2015 včetně následného chování účastníků). Pokud by tedy žalobkyni vůbec měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku (což dle soudu prvního stupně nevznikla), bylo by to pouze za období do ukončení smluvního vztahu, tj. do listopadu 2015, nikoliv za později žalované období. Nadto pak soud prvního stupně dovodil, že výši případného ušlého zisku nelze spolehlivě určit, když závěry znaleckého posudku, předloženého žalobkyní, jsou spekulativní. K námitce žalobce týkající se promlčení práva žalovaného uplatnit neplatnosti čl. 11 smlouvy, uzavřené mezi účastníky, soud prvního stupně dovodil, že se jedná o smlouvu rámcovou, upravující obecně postupy při uzavírání konkrétních smluv mezi jejími účastníky. Nelze tak hovořit o neplatnosti v důsledku neurčitosti konkrétního ujednání, ale pouze o nemožnosti vyvozovat z tohoto ustanovení smlouvy jednoznačná práva a povinnosti, neboť význam rámcové smlouvy je pouze subsidiární právě ve vztahu ke smlouvám uzavíraným na jejím podkladě. Představuje jakési všeobecné obchodní podmínky pro uzavírání konkrétních smluv, přičemž její obsah může být těmito na jejím základě uzavřenými kupními smlouvami a právě jen pro ně měněn. Nelze tedy hovořit o neplatnosti ve smyslu ustanovení § 580 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), resp. o povinnosti žalovaného namítnout neplatnost tohoto ustanovení. Určitá nekonkrétnost je totiž jakýmsi pojmovým znakem rámcové smlouvy právě proto, aby pouze obecně stanovené podmínky mohly být konkretizovány v jednotlivých smlouvách uzavíraných na jejím podkladě.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zejména uvedla, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 27. 3. 2014, je svou povahou mezinárodní exkluzivní distribuční smlouvou. Jde o smlouvu inominátní, nicméně obdobný smluvní typ, a sice smlouva o výhradním prodeji (v mezinárodním praxi rovněž„ smlouva distributorská“), byl až do 31. 12. 2013 upraven zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoník (dále jen„ obch. zák.“), konkrétně v § 745 - § 749. Dle komentářové literatury je základní povinností dodavatele dodávat zboží určené ve smlouvě do určené územní oblasti jen určité osobě - odběrateli. Zákon samotný pak nezakazuje odběrateli, aby odebíral zboží i od jiných dodavatelů. Nutnými náležitostmi této smlouvy jsou vedle označení stran a dohody o zákazu dodávat zboží jiným odběratelům, rovněž určení oblasti, na níž se smlouva vztahuje, určení zboží, na něž se smlouva vztahuje, a písemná forma smlouvy. Toto ustanovení má kogentní povahu. Dalšími obvyklými náležitostmi distribučních smluv o výhradním prodeji jsou i závazky odběratele nakoupit minimální množství zboží. Dodavatel si tímto zajištuje minimální přijatelný zisk za to, že se vzdává práva přímo prodávat na daném území a také předchází zbytečnému využívání výhradního práva odběratele bez vynaložení přiměřené aktivity. V případě nedodržení tohoto závazku pak zpravidla lze od smlouvy odstoupit. Žalobkyně v daném případě poskytla žalovanému výlučné právo k distribuci svých výrobků na území Brazílie na období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2018 Uzavřená smlouva obsahuje jednak obchodní podmínky, které se stávají součástí smlouvy, a dále další smluvní ujednání v článku 11, která upravují mj. závazek žalobkyně dodávat ve smlouvě uvedené výrobky na území Brazílie pouze žalovanému (čl. 11 a 11.2) a tomu odpovídající závazek žalovaného za poskytnutí exkluzivity odebrat minimální množství výrobků (čl. 11 a 11.4.). Smlouva tedy svou povahou není běžnou rámcovou smlouvou. Judikaturu, uváděnou žalovaným (např. 32 Cdo 3488/2010) není možné aplikovat na ta ustanovení smlouvy, která nemají povahu rámcových obchodních podmínek a která se z povahy a z logiky věci nestávají součástí konkrétních kupních smluv, realizovaných mezi účastníky, protože neřeší konkrétní podmínky těchto realizačních smluv, ale podmínky celkové spolupráce mezi stranami jako takové (výlučnosti distribuce na určeném území, minimální odběry zboží). V tomto směru odkázala žalobkyně rovněž na rozsudek NS ČR ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5105/2014 Ani z judikatury NS ČR tak nelze dovodit, že pokud určitá smlouva upravuje mj. obchodní podmínky konkrétních realizačních smluv, pak z veškerých dalších ujednání smlouvy nevznikají žádné závazky. Je nutno vycházet z obsahu jednotlivých ujednání. Platným a vynutitelným závazkem je tak závazek minimálního odběru upravený v čl. 11 a 11.4. smlouvy. Takové ujednání je běžnou součástí vzorové distribuční smlouvy, vydané Mezinárodní obchodní komorou se sídlem v Paříži (International Chamber of Commerce - dále jen„ ICC“). ICC je mimochodem vydavatelem INCOTERMS (International Commercial Terms), což je soubor mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce běžně používaných obchodních doložek v zahraničním obchodě. Žalobkyně v tomto směru odkázala na publikaci vydanou ICC v roce 2015 s názvem ICC modelová smlouva/ Smlouva o distribuci, dále na řadu odborných knih a článků, z nichž v odvolání cituje příklady, a konečně rovněž na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen„ ÚOHS“) ze dne 25. 3. 2002, č. j. S 63/01-549, kdy tento úřad neshledal v dojednané povinnosti provozovatelů pohostinských zařízení (vůči společnosti [právnická osoba]) odebrat ročně minimální množství piva, narušení a porušení hospodářské soutěže. Předmětem smlouvy (ve spojení s čl. 11.), tedy odběru žalovaným od žalobkyně, byly součástky pro plazmové řezání z nabídky žalobkyně. Žalobkyně obecně nerozporuje, že až z konkrétní objednávky (resp. její akceptací žalobkyní, tedy potvrzením odeslání zboží apod.) vzniká konkrétní (individuální) kupní smlouva, avšak dle uzavřené smlouvy vznikl zcela nezávislý závazek minimálního odběru zboží dle čl. 11., který žalobkyně považuje za naprosto konkrétní a určitý. Pokud pak jde o poslední odstavec tohoto článku, ten upravuje jeden z možných důsledků porušení povinnosti žalovaného odebrat od žalobkyně zboží ve stanovené hodnotě, a sice právo žalobkyně dodat žalovanému zboží až do výše finančního limitu za období předcházejících tří měsíců. I toto ustanovení je jednoznačné a určité. Je však pouze právem, nikoliv povinností žalobkyně, a skutečnost, že jej žalobkyně nevyužila, nezbavuje žalovaného odpovědnosti za porušení stanovených závazků minimálního odběru. Není pak zřejmé, na čem soud prvního stupně zakládá svůj závěr o neurčitosti čl.

11. Pokud by tomu skutečně tak bylo, bylo možné odstranit tuto neurčitost, resp. zjistit obsah právního jednání výkladem. Je pak zřejmé, že v úvahu by nepřicházela neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 588 o. z.), ale pouze neplatnost relativní, ke které se přihlíží jen k námitce oprávněné osoby (§ 586 o. z.). Žalobkyně vznesla z opatrnosti ve svém vyjádření z 20. 3. 2020 námitku promlčení práva žalovaného dovolat se neplatnosti čl. 11. smlouvy. Zároveň poukázala na odst. 41. odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že soud považuje ujednání čl. 11. za platné, nikoliv však právně vynutitelné s tím, že určitá nekonkrétnost je pojmovým znakem rámcové smlouvy. Takovou kategorii závazků však dle žalobkyně právní řád nezná. Závazek minimálního odběru se vztahuje k celkové obchodní spolupráci. Pomocí dílčích objednávek měl žalovaný tento závazek plnit. Lze tak shrnout, že pokud žalovaný svůj smluvní závazek odebrat od žalobkyně minimální množství zboží v roce 2015 a 2016 nesplnil a žalobkyni z tohoto porušení vznikla škoda, může se její úhrady domáhat. Na tom nic nemění skutečnost, že některá ustanovení smlouvy mají charakter smluvních podmínek typických pro rámcovou kupní smlouvu. Žalobkyně považuje za nesprávný i právní názor soudu prvního stupně ohledně ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. Soud prvního stupně jej dovozuje z e-mailových zpráv žalovaného ze dne 20. 10. 2015 a žalobkyně ze dne 5. 11. 2015. Z obsahu těchto e-mailů však uvedený závěr není možný dovodit. Žalobkyně nepopírá existenci neshod mezi účastníky v druhé polovině roku 2015, o žádný dlouhodobější stav se však nejednalo. Trvá na tom, že k ukončení smlouvy došlo až na základě jednostranného právního jednání žalobkyně, a to oznámení ze dne 21. 12. 2017. Způsoby ukončení smlouvy stanoví smlouva v čl. 10 (písemná dohoda, odstoupení z důvodu jejího podstatného porušení). Další důvody jsou pak uvedeny v dodatku smlouvy z 21. 3. 2014. V případě zmíněných e-mailů se však nejedná o právní jednání (a už vůbec ne písemné), ale o elektronickou korespondenci bez zaručených elektronických podpisů. Žalobkyně odkázala na ust. § 545, § 1731 a § 1732 o. z. Výpověď smlouvy je pak dle § 1988 o. z. možná pouze tehdy, pokud si to ujednají strany nebo stanoví-li to zákon Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, její výpověď tak dle § 1999 o. z. možná není. Strany si pak tuto možnost neujednaly. Jak navíc vyplývá z řady následných e-mailů a chování žalobkyně po 5. 11. 2015 (konkrétně listopad 2015 až březen 2016), žalobkyně opakovaně vybízela žalovaného k nákupu svých výrobků, tedy měla za to, že smlouva nadále trvá. Pokud by tomu tak nebylo, zcela jistě by nezasílala oznámení v roce 2017. Pokud jde o skutečnost, že žalobkyně založila v Brazílii dne 5. 4. 2016 [právnická osoba] do [anonymizováno 6 slov], tato začala v Brazílii prodávat výrobky žalobkyně až od července 2016. Jejím založením nedošlo k porušení exkluzivity, udělené žalovanému, neboť čl. 11 smlouvy jasně stanoví, že podmínkou exkluzivity bylo plnění finančních limitů odběrů v čl. 11 a 11.

4. Konečně pak pokud jde o hodnocení znaleckého posudku, stanovujícího výši ušlého zisku, soud prvního stupně vyslovil své závěry až v písemném vyhotovení napadeného rozsudku. Jestliže měl za to, že žalobkyně výši ušlého zisku neprokázala, měl jí poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř., což však neučinil. Rovněž mohl postupovat dle § 136 o. s. ř. a určit výši škody dle své úvahy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že nepopírá, že mezi účastníky byla dne 27. 3. 2014 uzavřena rámcová smlouva, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně dodávat žalovanému náhradní a spotřební díly pro plazmové sváření a řezání za účelem jejich dalšího prodeje dle potřeb žalovaného, a tomu odpovídající závazek žalovaného hradit žalobkyni za poskytnuté zboží kupní cenu. Je však přesvědčen, že předmětem této rámcové smlouvy byla toliko úprava obchodních podmínek, za níž bude žalovaný od žalobkyně kupovat její výrobky a distribuovat je na území Brazílie, přičemž jednotlivé dodávky měly být uskutečňovány na základě písemných objednávek (dílčích realizačních smluv). Jedná se tedy o rámcovou smlouvou, předurčující obsah jednotlivých realizačních kupních smluv, uzavíraných tak, že na základě objednávky kupujícího prodávající poskytne objednané plnění. Argumentace žalobkyně o výhradním prodeji je lichá, resp. potvrzuje rámcovost smlouvy. Smlouva dle § 745 obch. zák. byla smlouvou ukládající povinnosti primárně dodavateli a byla smlouvou rámcovou. Závazek dodávat určité zboží vznikl až z kupních smluv, které byly na základě této smlouvy uzavřeny. V praxi tak může být smlouva o výhradním prodeji současně spojena se smlouvou o smlouvě budoucí ve vztahu ke kupní smlouvě. Dle § 749 obch. zák. platilo, že pokud odběratel nedodržel časové rozvržení odběru zboží předpokládané ve smlouvě, mohl dodavatel od smlouvy odstoupit, neměl však právo na náhradu škody. Dle komentářové literatury k tomuto ustanovení pak z rozdílného postavení dodavatele a odběratele, kdy povinnost nedodávat nikomu jinému stíhá dodavatele, avšak odběratel povinností výhradního odběru vázán není, vyplývá i rozdílná úprava nároku na náhradu škody. Poruší-li v tomto ustanovení uvedené povinnosti odběratel, nemá dodavatel nárok na náhradu škody, a obecná úprava dle § 351 obch. zák. se neuplatní. Poruší-li však dodavatel svou povinnost nedodávat jiným odběratelům, není nárok odběratele dle § 351 nijak omezen. Tvrzení žalobkyně, že se jedná o smlouvu o výhradním prodeji, resp. mezinárodní distribuční smlouvu, tak nijak nevylučuje její rámcovou povahu. Z čl. 1 až 4 smlouvy vyplývá, že pokud nebyla provedena písemná nákupní objednávka, není dána žádná povinnost žalovaného jakékoliv zboží převzít a následně zaplatit (srovnej např. usnesení NS ČR ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012). Žalobkyně se domáhá náhrady škody, kdy tento svůj nárok odvozuje z porušení čl. 11. rámcové smlouvy. Škoda má spočívat v průměrné obchodní marži žalobkyně na zboží, které žalovaný nezakoupil. Smluvní strany si přitom ve smlouvě stanovily důsledky nedodržení rozvržení odběru zboží, a to v několika rovinách. V první řadě se smlouva stává nevýhradní. Co je však zásadní, další důsledky jsou stanoveny rozdílně, a to samostatně pro rok 2014 (čl. 11) a samostatně pro roky 2015 a další (čl. 11.). Citovaná ustanovení představují určitý mechanismus, dle kterého však žalobkyně ani v jednom případě nepostupovala, konkrétně dle čl. 11. nedodala žalovanému zboží v hodnotě do výše finančního limitu období předchozích tří měsíců, a vzniku údajné škody tak nezabránila. Škoda v podobě ušlého zisku, kterou žalobkyně požaduje (pokud vznikla, což žalovaný zpochybňuje), pak nemůže být v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, pokud žalobkyně nepostupovala dle čl.

11. Nad rámec koncentrace řízení se žalobkyně snaží do řízení prosadit tvrzení a důkazy o vzorové smlouvě ICC. Pokud není v mezinárodní distributorské smlouvě ujednáno jinak (volba práva), tak se pro jednotlivé realizační smlouvy obvykle použije Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Zde je však podstatné, že strany zvolily jediné rozhodné právo, a to právní řád České republiky, a výslovně vyloučily aplikaci mezinárodních hmotněprávních norem. Čl. 11.4. rámcové smlouvy pak do jisté míry odpovídá ust. § 2903 o. z. Pokud žalobkyně tvrdí, že jí neodebráním výrobků ze strany žalovaného vznikla škoda, mohla a měla bezesporu tuto škodu sama odvrátit právě postupem dle § 11.

4. Pokud dle zde uvedeného mechanismu nepostupovala, v podstatě ušetřila veškeré výrobní a režijní náklady spojené s výrobou a dodáním zboží žalovanému do Brazílie, a nechala žalovaného v dobré víře v ukončení jejich vzájemné spolupráce až do prosince 2017, kdy uplatnila nárok na náhradu škody žalobou u soudu. Na citové ustanovení § 2903 o. z. pak navazuje ust. § 2918 o. z. o spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě. I konstantní judikaturou (např. rozsudek NS ČR ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009) bylo dovozeno, že na straně poškozeného nemusí vůbec dojít k porušení právní povinnosti, aby byl za vzniklou škodu odpovědný. Pokud žalobkyně nepostupovala dle čl. 11. a nedodala chybějící zboží v objemu až do výše finančního limitu za předchozí kalendářní čtvrtletí, škoda vznikla výlučně z důvodů na její straně, neboť bylo plně v její dispozici, aby vzniku tvrzené škody předešla, resp. zabránila. Žalobkyně totiž zcela ignoruje skutečnost, že si strany sjednaly, že každé čtvrtletí vyhodnotí svou vzájemnou spolupráci. Čl. 11.4. pak opravňovalo žalobkyni k dodání chybějícího zboží vždy pouze v kalendářním čtvrtletí, ve kterém byla hodnocena spolupráce za předchozí kalendářní čtvrtletí, a vždy pouze v objemu dle předchozího kalendářního čtvrtletí. Jestliže pak žalobkyně namítá promlčení práva žalovaného na uplatnění neplatnosti čl. 11. smlouvy, poukazuje žalovaný na to, že neurčitost (obecnost) rámcové smlouvy je jejím pojmovým znakem a nikoliv předpokladem její neplatnosti. Žalobkyně navíc nerozlišuje mezi neplatností právního jednání a jeho nicotností (zdánlivostí). I pokud by však smlouva byla skutečně nicotná, tím spíše by žalobkyně neměla nárok na náhradu škody, neboť by mezi stranami neexistovaly žádné smluvní závazky. Pokud žalobkyně hodlala uplatňovat svá práva, měla postupovat ve smyslu čl. 11. smlouvy, příp. měla pro případ nedosažení finančního limitu trvat na zakotvení smluvní pokuty ve výši rozdílu odebraného zboží a zboží dle finančního limitu, podobně jako je to v jiných rámcových smlouvách, uzavíraných např. mobilními operátory či pivovary. To však neudělala. K otázce ukončení smluvního vztahu mezi účastníky, poukázal žalovaný na to, že mezi účastníky probíhala v podstatě veškerá komunikace výlučně elektronicky. V této podobě byly činěny objednávky, byly vyřizovány reklamace, projednávány stížnosti apod. Žalobkyně v řízení ani netvrdila, že by měla pochybnosti o tom, zda jednání (e-mail z 20. 10. 2015) sepsal žalovaný, nebo že by snad e-mail ze dne 5. 11. 2015 nepsala sama žalobkyně. Právě naopak, k oběma e-mailům se„ hlásí“ a nijak nezpochybňuje jejich pravost či správnost. Jednalo se o běžný způsob vzájemné komunikace, kterou lze označit za praxi, kterou mezi sebou strany zavedly. Žalovaný dále odkázal na zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu (dále jen„ zákon o elektronickém podpisu“), který rozlišuje„ prostý“ a„ zaručený“ elektronický podpis. Za současného eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/93/ES, o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (dále jen„ Směrnice“), která byla podkladem pro přijetí národní úpravy, nelze mít pochyb o tom, že již pouhé uvedení jména v e-mailu lze považovat za prostý podpis. Rovněž v případě nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (dále jen„ Nařízení“), se prostým elektronickým podpisem rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba využívá k podepsání. Rovněž dle čl. 25 odst. 1 Nařízení nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Běžný podpis na listině nemusí být také ze zákona ověřen, postačí, když je zřejmé, kdo listinu podepsal a odeslal. Ověření podpisu zákon vyžaduje jen ve výjimečných případech. Komunikaci účastníků z října a listopadu 2015 pak nelze interpretovat jinak, než jako dohodu o ukončení rámcové smlouvy v souladu čl. 10 písm. b) smlouvy. Ostatně faktické plnění rámcové smlouvy by bylo s ohledem na deklaraci žalobkyně, že nechce, aby žalovaný nadále prodával na území Brazílie zboží žalobkyně, vyloučeno. Úmyslu jednajících osob smlouvu ukončit pak odpovídá i následné chování účastníků. Po e-mailu z 5. 11. 2015 již nebyla realizována obchodní spolupráce, tento byl navíc potvrzen e-mailem žalobkyně z 11. 8. 2016, ve kterém uvádí, že žádná společnost v Brazílii nemá oprávnění obchodovat s jejími výrobky, které budou distribuovány výhradně [právnická osoba] do [anonymizováno], se sídlem ve spolkovém státě [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova]. Pokud se pak žalobkyně dovolává e-mailové korespondence v období listopadu 2015 až březen 2016, žalovaný popírá, že nějakou takovou korespondenci obdržel. Konečně pak odkázal na ust. § 556 odst. 1 věta druhá o. z., kdy je u e-mailu žalobkyně z 5. 11. 2015 podstatné, jaký význam mu přikládal právě žalovaný. Z jeho pohledu byla tímto spolupráce ukončena. Není pak pravdou, že by mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé, když tento vyslovil svou právní názor na ústním jednání 23. 1. 2020 a průběžně informoval účastníky řízení o svém náhledu na věc. Případná nepřezkoumatelnost znaleckého posudku, předloženého žalobkyní, pak nebyla stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby. Tím byla absence realizačních smluv, které by navazovaly na rámcovou smlouvu, resp. porušení povinností z realizačních smluv, tj. konkrétní jednání žalovaného a jeho protiprávnost. V tomto směru byla žalobkyně poučena dne 23. 1. 2020, na což reagovala obsáhlým podáním ze dne 3. 3. 2020. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. V daném řízení jde o věc s mezinárodním prvkem, kdy žalovaný (zkrácený název [příjmení] [jméno]) je společností s ručeným omezeným, zapsanou v národním registru právnických osob v Brazilské federativní republice a se sídlem v tomto státě. Primárně je tak zapotřebí zkoumat, zda je dána pravomoc soudů České republiky (dále jen„ ČR“). V tomto směru odkazuje odvolací soud na správné závěry soudu prvního stupně, vyjádřené v odstavci 6. odůvodněnínapadeného rozsudku. Pokud jde o rozhodné právo, tímto je v daném případě právní řád ČR, který strany ve smlouvě určily (čl. 9), jak soud prvního stupně rovněž správně uzavírá v odstavci 7. odůvodněnínapadeného rozsudku. Odvolací soud ještě dodává, že smluvní strany výslovně vyloučily v čl. 9 1. smlouvy použití Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. 4. 1980, publikované pod č. 160/1991 Sb. (dále jen„ CISG“), na vztah vzniklý z této smlouvy. Takový postup je dle čl. 6 CISG možný.

6. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 27. 3. 2014 s účinností od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2018 smlouvu, na jejímž základě žalobkyně dodávala žalovanému zboží - spotřební součásti pro plazmové řezání za účelem dalšího prodeje na území Brazilské federativní republiky, a to vždy pouze na základě učiněné písemné nákupní objednávky, v níž žalovaný specifikoval požadované zboží a jeho množství. Účastníci ujednali, že žalovaný bude jediným prodejcem zboží žalobkyně na území Brazilské federativní republiky (čl. 11), žalovaný však naopak nebyl povinen obchodovat pouze se zbožím žalobkyně. Podle čl. 2 byla cena jednotlivých spotřebních součástí uvedena a specifikována v Příloze č. 1 smlouvy. V čl. 10 a Příloze I. smlouvy bylo dohodnuto, že smlouvu lze ukončit písemnou dohodou účastníků nebo odstoupením od smlouvy v případě závažného porušení závazků (např. prodlení s úhradou faktur po dobu delší než 30 dnů či nedodržení plánovaných měsíčních nebo ročních objednávek). Čl. 11.4. smlouvy stanovil povinnost žalovaného odebrat od žalobkyně zboží za kalendářní rok 2015 v minimální hodnotě 70 000 USD měsíčně, tedy 840 000 USD za rok, a za kalendářní rok 2016 v hodnotě 80 000 USD měsíčně, tedy 1 080 000 USD za rok. V případě, že žalovaný nedosáhne stanovených finančních limitů, měla žalobkyně právo dodat žalovanému zboží až do výše finančního limitu za období předcházejících tří měsíců. Smluvní strany měly v tomto směru vyhodnocovat svou spolupráci kvartálně, vždy k poslednímu dni kalendářního čtvrtletí toho kterého roku. Smluvní strany si pro řešení sporů sjednaly pravomoc soudů ČR (9.2.), a dále si ujednaly, že se jejich smluvní vztah bude řídit právním řádem ČR, zejména obchodním zákoníkem (čl. 9). Výslovně vyloučily použití CISG (čl. 9). V čl. 11 bylo dohodnuto, že exkluzivita žalovaného bude dodržena za předpokladu řádné spolupráce a dodržování objemů dodávek v čl. 11 a 11.

4. Účastníci mezi sebou komunikovali takřka pouze prostřednictvím e-mailových zpráv. Během let 2014 a 2015 se mezi účastníky objevovaly neshody ohledně dodržování termínů dodání zboží, ohledně kvality dodávaného zboží, ohledně patentových práv. Žalovaný opakovaně zboží reklamoval z důvodů faktických vad zboží, žalobkyně tyto reklamace zčásti uznala. V listopadu 2015 došlo k ukončení smluvního vztahu a veškeré spolupráce mezi účastníky. Dne 5. 4. 2016 byla na území Brazilské federativní republiky založena společnost [anonymizováno 10 slov] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení] (dále jen„ brazilská odnož“), jehož jediným společníkem je [jméno] [příjmení], který je zároveň jediným společníkem a jednatelem žalobkyně. Dopisem z 21. 12. 2017 byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě ušlého zisku, což žalovaný odmítl; žalobkyně zároveň tímto dopisem odstoupila od smlouvy. Dopisem z 19. 11. 2018 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě škody - ušlého zisku v celkové výši 595 200 USD.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud shoduje, neboť má oporu v provedeném dokazování a nedoznal zásadní změny ani v rámci odvolacího řízení.

8. V rámci odvolacího řízení pak učinili účastníci nesporným, že pokud jde o obsah smlouvy z 27. 3. 2014, text návrhu smlouvy připravovala žalobkyně.

9. Podle ust. § 3028 odst. 1,3 zákona č. 89/2013 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3).

10. V daném případě byla smlouva mezi účastníky uzavřena v roce 2014 a dle tvrzení žalobkyně mělo dojít k porušení smluvní povinnosti žalovaným (neodebrání zboží ve smluveném minimálním rozsahu) v roce 2015 a 2016. Na základě těchto zjištěných skutečností je tak zapotřebí použít režimu zákona č. 89/2013 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), jak ostatně soud prvního stupně správně dovodil.

11. Podle § 2913 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit (odstavec 1). Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí (odstavec 2).

12. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

13. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

14. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

15. Pokud jde obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, těmito jsou 1) porušení právní (zákonné či smluvní) povinnosti, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi 1) a 2) s tím, že nedbalostní zavinění se předpokládá. Škoda představuje to, o co se (důvodně) zmenšil majetek (jmění) poškozeného v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti škůdce.

16. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že smlouva, která byla mezi účastníky uzavřena dne 27. 3. 2014, je ve své podstatě rámcovou smlouvou tak, jak má na mysli ustálená judikatura NS ČR, citovaná v odst. 1. odůvodněnítohoto rozsudku. Dle této judikatury, jakož i např. usnesení NS ČR ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012,„ tzv. rámcová (normativní) smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. … Právní skutečností, z níž vzniká závazkový vztah jako právní vztah obsahující právo věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek, je teprve realizační smlouva“. Rámcová smlouva má pak charakter smlouvy inominátní dle ust. § 1746 odst. 2 o. z., dle kterého strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Obecnost (nekonkrétnost) je přitom pojmovým znakem rámcové smlouvy, nikoliv důvodem pro její neplatnost (ať už relativní či absolutní). Je tedy nadbytečná právní argumentace stran týkající se tvrzené neplatnosti, resp. nicotnosti uvedené smlouvy.

17. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že vždy až jednotlivou písemnou nákupní objednávkou, resp. její akceptací, se s jistotou určí konkrétní předmět kupní smlouvy, tedy jednotlivé spotřební součásti pro plazmové řezání a jejich množství, s čímž je následně spojené určení jejich ceny podle stanoveného katalogu, který je přílohou smlouvy, a až na základě této objednávky je mezi účastníky uzavřena jednotlivá konkrétní kupní smlouva dle § 2079 a násl. o. z., zakládající práva a povinnosti. Pokud tedy nebyla provedena písemná nákupní objednávka, není dána žádná povinnost žalovaného jakékoli zboží převzít a následně zaplatit (viz odst. 36. odůvodněnínapadeného rozsudku). Odvolací soud je však toho názoru, že i když se v daném případě jedná o smlouvu rámcovou, neznamená to, že by její některé konkrétní části nemohly obsahovat práva a povinnosti, účastníky právně vymahatelné. V tomto směru je správná argumentace žalobkyně v odvolání, že„ judikaturu, uváděnou žalovaným není možné aplikovat na ta ustanovení smlouvy, která nemají povahu rámcových obchodních podmínek a která se z povahy a z logiky věci nestávají součástí konkrétních kupních smluv, realizovaných mezi účastníky, protože neřeší konkrétní podmínky těchto realizačních smluv, ale podmínky celkové spolupráce mezi stranami jako takové (výlučnosti distribuce na určeném území, minimální odběry zboží). Ani z judikatury NS ČR tak nelze dovodit, že pokud určitá smlouva upravuje mj. obchodní podmínky konkrétních realizačních smluv, pak z veškerých dalších ujednání smlouvy nevznikají žádné závazky. Vždy je nutno vycházet z obsahu jednotlivých ujednání“. Takovými ustanoveními jsou dle názoru odvolacího soudu právě čl. 11 a 11.4 smlouvy, které lze považovat za určité, srozumitelné a platně sjednané, a povinnost žalovaného dle odstavců 1-4 čl. 11 (o který jde v tomto řízení) o minimálním odběru zboží, za právně vymahatelnou, resp. za závazek žalovaného, který bylo možno porušit s právními důsledky, které ostatně smlouva i předpokládá. Judikatura NS ČR, shora uváděná, vztahující se k rámcovým smlouvám, je sice na smlouvu účastníků z 27. 3. 2014 aplikovatelná, avšak pouze v její části, která tvoří rámcovou smlouvu.

18. S uvedeným právním názorem odvolacího soudu byli účastníci seznámeni v rámci jednání dne 6. 1. 2021 Odvolací soud takto zároveň konstatoval, že není prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením čl. 11 smlouvy ze dne 27. 3. 2014 žalovaným a vznikem škody uplatněné žalobou. Odvolací soud tedy vyzval žalobkyni dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř., aby doplnila své skutkové tvrzení, v čem tuto příčinnou souvislost spatřuje, s tím, že k prokázání takto doplněných tvrzení je povinna navrhnout rovněž důkazy.

19. Žalobkyně reagovala obsáhlým podáním ze dne 15. 2. 2021, ve kterém polemizuje s názorem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti. Své stanovisko odůvodnila tím, že v roce 2015 a 2016 byly na její straně splněny veškeré podmínky pro to, aby žalovanému bylo dodáno zboží, které byl povinen si objednat v souladu s čl. 11 smlouvy. Skutečnost, že žalovaný toto zboží neodebral, představovala jediný důvod, kvůli němuž žalobkyni z prodaného zboží nevznikl zisk. Žalobkyně tedy byla připravena zboží dodat s tím, že jej odebírala od [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], která má stejného vlastníka jako žalobkyně. Tato společnost byla schopna v uvedených letech bez problémů pokrýt případné objednávky žalovaného v rozsahu dle čl. 11 smlouvy. Uvedené skutečnosti chtěla žalobkyně prokazovat čestným prohlášením manažera technologie a jednatele uvedené společnosti, včetně jejich výslechu, případně znaleckým posudkem, který by určil, zda tato společnost byla schopna vyrobit výrobky dle závazku odběru podle čl. 11 smlouvy. Dále uváděla, že s ohledem na pravidelný běh věcí, kdy žalovaný každý rok zvyšoval objem odebraného zboží, žalobkyně důvodně předpokládala, že tomu bude takto i nadále (navrhla důkaz objednávkami, fakturami, dodacími listy a doklady o zaplacení zboží, dodaného žalovanému v letech 2013 2014, fakturami vystavenými žalovanému v roce 2015, a účetními závěrkami žalobkyně za roky 2015 a 2016). Poté, co žalovaný přestal odebírat zboží ve sjednaném objemu, byla žalobkyně nucena podniknout kroky k zajištění odbytu zboží na brazilském trhu. Proto založila svou„ brazilskou odnož“, prostřednictvím níž začala zboží do Brazílie dodávat, a to fakticky od července 2016 (navrhla důkaz prohlášením [jméno] [příjmení], obchodního zástupce žalobkyně s tím, že jmenovaný bude rovněž vyslechnut jako svědek). Dle žalobkyně lze nalézt jen jedinou skutečnost, v níž by hypoteticky mohlo být spatřováno přerušení příčinné souvislosti, a to když žalovaný tvrdí, že žalobkyně mohla odvrátit vznik škody tím, že by postupovala dle posledního odstavce čl. 11, a dodala žalovanému zboží i bez objednávky. Žalobkyně však považuje takový postup za ekonomicky neracionální. Odkázala na ust. § 2903 o. z. a rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 407/2007. Nelze po žalobkyni požadovat, aby namísto požadavku na náhradu škody v podobě ušlého zisku podstoupila značné riziko dodání neobjednaného zboží žalovanému, a následně po žalovaném žádala zaplacení ceny tohoto zboží, která by byla podstatně vyšší než ušlý zisk, jelikož by v sobě zahrnovala veškeré náklady na výrobu a dodání takového zboží. Navíc by bylo zapotřebí investovat nemalé prostředky na výrobu takového zboží. Přitom by bylo značně pravděpodobné, že žalovaný zboží neodebere (viz rovněž jeho e-mail z 6. 11. 2015), a bude vznikat další škoda. Dále se žalobkyně v podání podrobně zabývá výší žalované škody (ušlého zisku), včetně návrhu na doplnění dokazování v tomto směru. S ohledem na závěry (důvody zamítnutí žaloby), uvedené níže, nepovažuje odvolací soud za nutné tyto skutečnosti (doplněné tvrzení) v odůvodněnírozsudku uvádět.

20. Odvolací soud zdůrazňuje, že smlouva z 27. 3. 2014 stanovuje určitý mechanismus a konkrétní možnosti postupu žalobkyně pro případ, že žalovaný jako kupující neodebere zboží v minimální hodnotě, stanovené v čl. 11 (pro rok 2014, který není předmětem tohoto řízení) a čl. 11 (roky 2015 až 2018). Jednak je jím ztráta exkluzivity (čl. 11), dále je to možnost fakturace zboží (které mělo být a nebylo žalovaným odebráno do 30. 12. 2014) žalobkyní žalovanému (čl. 11 poslední odstavec), resp. dodání zboží až do výše finančního limitu za období předcházejících tří měsíců, a to po kvartálním vyhodnocení spolupráce vždy k 31. 3., 30. 6., 30. 9. a 31. 12. (čl. 11 poslední odstavec), a konečně pak možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy (Příloha 1, bod 1). Žalobkyně však žádnou z těchto smluvních možností nevyužila, až v dubnu roku 2016 založila svou„ brazilskou odnož“ a v prosinci 2017 odstoupila (dle názoru odvolacího soudu formálně, neboť smluvní vztah byl fakticky ukončen již v listopadu 2015) od smlouvy. Tím, že nepostupovala dle mechanismu, uvedeného v posledním odstavci čl. 11, žalobkyně minimálně nesplnila svou prevenční povinnost, tedy povinnost předcházet škodám (§ 2900, § 2903 o. z.), v důsledku čehož by mohla za škodu spoluodpovídat, případně za ni odpovídat výlučně (§ 2918 o. z.).

21. V řízení bylo prokázáno (a ostatně to mezi účastníky ani nebylo sporné), že žalovaný v žalovaném období smluvené minimální množství zboží od žalobkyně neodebral. Z jeho strany tak došlo k porušení čl. 11. smlouvy. Žalobkyně tvrdí, že jí v důsledku tohoto porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Odvolací soud je však přesvědčen, že mezi uvedeným porušením právní (smluvní) povinnosti a vznikem škody není dána příčinná souvislost. Ta je dle jeho názoru přerušena právě tím, že žalobkyně nepostupovala dle sjednaného mechanismu a nedodala žalovanému zboží tak, jak uvádí poslední odstavec čl.

11. Bylo přitom ujednáno, že účastníci budou svou spolupráci kvartálně vyhodnocovat, a v případě nedodržení finančních limitů odběrů má žalobkyně právo postupovat dle uvedeného mechanismu. Žalobkyně nemůže poukazovat na to, že takový postup by byl pro ni ekonomicky iracionální a že se jednalo pouze o smluvní možnost, nikoliv její povinnost. Rozhodla se totiž žalobou požadovat po žalovaném náhradu škody (rovněž její volba), a je tak povinna tvrdit a prokázat veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu (viz shora), včetně příčinné souvislosti. Účastníci uzavřeli danou smlouvu v rámci smluvní volnosti (smlouva z roku 2014, tedy v režimu o. z., který smluvní volnost akcentuje; navíc uzavřená mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti), a učinili rovněž nesporným, že text smlouvy připravovala sama žalobkyně. V tomto směru poukazuje odvolací soud i na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen„ ÚS ČR“) ze dne 1. 11. 2007, č. j. I. ÚS 312/05-1, jenž hovoří o ochranném účelu smlouvy, který spočívá v teorii„ adekvátní příčinné souvislosti“. Uvedený nález mj. uvádí, že„ u odpovědnosti za škodu pro porušení obligační povinnosti (nikoli u tzv. deliktní odpovědnosti) se zavinění vztahuje jen na samo porušení této povinnosti. Porušení právní povinnosti z obligačního vztahu proto musí být pro jednajícího předvídatelné. Trvání na tomto kritériu zavinění i ve vztahu ke škodě by však v tomto případě škůdce nadmíru zvýhodňovalo. To je zřejmé např. z toho, že smluvní partneři často nejsou informováni o navazujících obchodních plánech druhé strany, proto ani nemohou vědět, jaká škoda by této druhé straně v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikla. Na druhou stranu by bylo zjevně nepřiměřené, pokud by ten, kdo porušil smluvní povinnost, odpovídal za jakkoli vzdálené či nepravděpodobné následky jeho jednání. Racionální řešení, které zohledňuje uvedená východiska, představuje požadavek adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Pro zjištění odpovědnosti podle teorie adekvátnosti kausálního nexu je tak rozhodující, zda účastník zaviněně porušil povinnost ze závazkového vztahu. Dále, zda toto zaviněné porušení smluvní povinnosti bylo objektivně nutnou podmínkou vzniku škody a zda tento následek by nebyl pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný“. Pokud si strany uvedený mechanismus dorovnání zboží sjednaly, žalovaný mohl očekávat, že dle něj bude žalobkyně postupovat. Žalobou požadovaná škoda v podobě ušlého zisku, pak nemůže být dle odvolacího soudu v adekvátní příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti ze strany žalovaného, neboť je zde absence předvídatelné škody. Tím, že žalobkyně nepostupovala dle posledního odstavce čl. 11. smlouvy, nekonala, a uvedeným nekonáním (opomenutím) došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem případné škody (ušlého zisku). Vzhledem k tomu, že žalobkyně mohla dle smlouvy postupovat kvartálním dorovnáním zboží a nepostupovala tak, nelze mezi případným porušením povinnosti žalovaným a vznikem žalované škody (ušlým ziskem) spatřovat příčinnou souvislost. Žalobkyně ani po poučení odvolacím soudem dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. nedoplnila skutková tvrzení žaloby tak, aby bylo možno její žalobě vyhovět. Z uvedeného důvodu bylo tak nadbytečné provádět dokazování, která k těmto skutkovým tvrzením navrhla ve svém podání ze dne 15. 2. 2021. Stejně tak je nadbytečné zabývat se (doplněnými) tvrzeními žalobkyně, včetně návrhu důkazů, které se týkají výše škody.

22. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu v plném rozsahu zamítl. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že považuje za správné rovněž závěry soudu prvního stupně o tom, že smluvní vztah mezi účastníky skončil v listopadu 2015, rozvedený v odst. 37. odůvodněníjeho rozsudku (v daném případě dohodou účastníků dle čl. 10 písm. a) smlouvy). Pokud by tedy žalobkyni vůbec nějaká škoda vznikla (přičemž výše je uvedeno, že nikoliv, pro nedostatek příčinné souvislosti), nebylo by to za celé žalované období (rok 2015 a dále leden až červen 2016), ale pouze do ukončení smluvního vztahu, tedy právě do listopadu 2015.

23. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věcném zamítavém výroku I. podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a pouze v části, ve které byla (v rámci odvolacího řízení) žaloba vzata zpět, tj. v částce 11 136 USD s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 11. 12. 2018 do zaplacení, jej zrušil, a řízení v tomto rozsahu za souhlasu žalovaného dle § 222a o. s. ř. zastavil (viz výrok I. tohoto rozsudku).

24. Vzhledem k tomu, že došlo k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. výrokem II. tohoto rozsudku i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle ust. § 142 odst. 1 (plný procesní úspěch ve věci) ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (zavinění částečného zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby pro částku 32 513 USD s příslušenstvím - viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2019, č. j. 19 C 295/2017-339) je povinna hradit tyto náklady řízení žalobkyně. Pokud jde o výši uvedených nákladů, odkazuje odvolací soud na naprosto správné závěry soudu prvního stupně (včetně zohlednění správného kurzu ČNB k datu provedení jednotlivých úkonů právní služby), vyjádřené v odstavci 43. a 45. odůvodněnínapadeného rozsudku. Celkové náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně tak činí 1 054 236 Kč po zaokrouhlení.

25. V případě náhrady nákladů odvolacího řízení bylo opět rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch, a pokud bylo řízení částečně zastaveno, stalo se tak z viny žalobkyně, konkrétně z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, která v rámci řízení před soudem prvního stupně a rovněž v rámci odvolacího řízení učinila. Náklady žalovaného pak tvoří odměna jeho právního zástupce za 5 úkonů právní služby, kdy je opět dle ustálené judikatury zapotřebí vycházet jako z tarifní hodnoty z částky 532 675 USD, resp. 521 539 USD (po omezení žaloby o 11 136 USD podáním žalobkyně ze dne 15. 2. 2021), v přepočtu na Kč dle aktuálního kurzu USD dle ČNB k datu uskutečnění toho kterého úkonu právní služby. Právní zástupce žalovaného učinil tyto konkrétní úkony právní služby: 1) vyjádření ze dne 22. 7. 2020 k odvolání žalobkyně (kurz 22,770, tarifní hodnota 12 129 009 Kč, výše odměny za úkon právní služby 49 180 Kč), 2) účast na jednání odvolacího soudu dne 6. 1. 2021 (kurz 21,191, tarifní hodnota 11 287 915 Kč, výše odměny za úkon právní služby 48 820 Kč), 3) replika ze dne 5. 3. 2021 (kurz 22,034, tarifní hodnota 11 491 590 Kč, výše odměny za úkon právní služby 48 900 Kč), 4) účast na jednání odvolacího soudu dne 21. 4. 2021 (kurz 21,563, tarifní hodnota 11 245 945 Kč, výše odměny za úkon právní služby 48 820 Kč), a 5) účast na jednání odvolacího soudu dne 28. 4. 2021 (kurz 21,509, tarifní hodnota 11 217 782 Kč, výše odměny za úkon právní služby 48 820 Kč), vše podle § 8 odst. 1 a § 7 bod 7. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - dále jen„ AT“, tj. celkem 244 540 Kč, dále 5 x režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 500 Kč, a 21 % DPH z částky 246 040 Kč ve výši 51 668,40 Kč, celkem tedy 297 708 Kč po zaokrouhlení (viz výrok III. tohoto rozsudku).

26. Odvolací soud nepřiznal žalovanému odměnu za úkon právní služby - jednoduchý písemný závěrečný návrh s vyčíslením nákladů řízení ze dne 28. 4. 2021, za který žalovaný požadoval odměnu ve výši 1/2 dle § 11 odst. 3 AT. Konstatuje, že obsahem tohoto podání je fakticky pouze vyčíslení náhrady nákladů odvolacího řízení a dále velmi stručný závěrečný návrh. Právní zástupce žalovaného byl však účasten jednání odvolacího soudu dne 28. 4. 2021, za což mu (na rozdíl od jeho vyčíslení) pak náleží plná odměna za úkon právní služby, neboť při tomto jednání nedošlo pouze k vyhlášení rozsudku (jak ve vyčíslení uvádí), ale rovněž k přednesu závěrečných řečí. Samotné vyčíslení náhrady nákladů řízení není samo o sobě úkonem právní služby, a to ani za použití ust. § 11 odst. 3 AT.

27. Odvolací soud stanovil u náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů lhůtu k plnění v délce třiceti dnů, a to z důvodu výše přiznaných nákladů (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Platební místo těchto nákladů bylo určeno k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení