25Co 24/2023

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: I. K., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, Maďarská republika zastoupený advokátem proti žalované: xxx xxx, s. r. o., IČO xxx sídlem xxx, Praha - xxx zastoupená advokátem o určení vlastnického práva k movité věci, k odvolání žalované proti částečnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. října 2022, č. j. 5 C 167/2020-136, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (I.) mění tak, že se žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem osobního motorového vozidla tov. zn. xxx, rok výroby xxx, VIN: xxx, registrační značky xxx, barva černá, zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o nákladech řízení (II. a III.) zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem osobního motorového vozidla tov. zn. xxx, rok výroby xxx, VIN: xxx, registrační značky xxx, barva černá (dále jen „předmětný vůz“), výrokem II žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 54 695,50 Kč a výrokem III. žalované uložil „nahradit státu zálohované tlumočné ve výši, které bude stanoveno samostatným rozhodnutím“.

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva s odůvodněním, že je vlastníkem předmětného vozu. Vůz nabyl kupní smlouvou ze dne xxx, kterou uzavřel s obchodní společností xxx s.r.o. jako prodávajícím, žalobce vozidlo převzal, včetně něj klíčů a dokladů k vozidlům. V průběhu registrace vozidla na jméno žalobce dne 19. 11. 2019 mu bylo vozidlo odcizeno. Žalobce podal dne 16. 1. 2020 trestní oznámení, v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu majetkové škody ve výši 33 000 EUR (uhrazená kupní cena vozidla). Usnesením policie byl předmětný vůz i s doklady postupem podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu uložen do soudní úschovy u Městského soudu v Brně..

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, protože se považuje za vlastníka předmětného vozidla, které řádně a v dobré víře zakoupila od obchodní společnosti xxx, s.r.o. a kupní smlouvou č. xxx ze dne xxx a současně zaplatila kupní cenu.

4. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Žalobce jako kupující uzavřel se společností xxx s.r.o., jako prodávající dne xxx kupní smlouvu ohledně předmětného vozu za kupní cenou 33 000 EUR, prodávající společnost byla v osvědčení o registraci vozidla vedena jako majitel vozidla. Žalobce učinil dne 16. 1. 2020 trestní oznámení ohledně odcizení předmětného vozidla s tím, že dne 19. 11. 2019 přijel s vozidlem do České republiky, k provedení změny registrace vozidla na jeho osobu. Dostal kontakt na pana E. T., s ním společně absolvoval kontrolu vozidla na STK, následně společně odjeli na magistrát k provedení převodu vozidla. Žalobce předal všechny dokumenty k vozidlu, včetně svého občanského průkazu E. T., který šel se listinami a doklady k úřední přepážce a následně se vrátil s tím, že všechny dokumenty mu byly odebrány a musí se společně ihned vrátit k vozidlu, neboť tam již čeká policie. Při příjezdu k vozidlu na místě stálo odtahovací vozidlo a vozidlo bylo následně odtaženo. Žalobce čekal, že se policie ozve, tak bezprostředně žádné trestní oznámení neučinil. Dne 14. 1. 2019 zcela náhodou našel inzerát na stránkách xxx, k, kde předmětné vozidlo bylo nabízeno k prodeji. Předmětné vozidlo bylo uloženo do úschovy Městského soudu v Brně usnesením Policie ČR č. j. xxx ze dne 31. 3. 2020, neboť své právo k vozidlu uplatňuje nejen osoba, která vozidlo vydala, respektive jí bylo odňato (žalovaná), ale také další osoba (žalobce), které bylo vozidlo odcizeno předtím, než bylo prodáno žalované; stížnosti obou účastníků zamítnuty usnesením Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 6 ZN 1266/2020-24 z 16. 4. 2020. Kupní smlouva ze dne xxx byla uzavřena mezi žalovanou jako kupující a xxx s.r.o. jednající J. M. jako prodávajícím, předmětem smlouvy byl prodej předmětného vozu za částku 472 500 Kč. Žalované byl předložen duplikát osvědčení o registraci vozidla, žalovaná dne 3. 12. 2019 provedla šetření v registru xxx s tím, že vozidlo nebylo zjištěno předmětem exekuce, nebyla zjištěna insolvence, vozidlo nebylo vedeno jako odcizené v ČR a v SR, vozidlo nebylo zjištěno jako předmět leasingových smluv. Žalovaná byla zapsána jako vlastník vozidla a dne 12. 12. 2019 zaplatila na účet xxx s. r. o. částku 470 000 Kč. Společníkem xxx s.r.o. byl v období od 6. 2. 2019 do 22. 11. 2019 L. S. a od 22. 11. 2019 pak J. M.

5. Městské státní zastupitelství v Brně pod č. j. 6 ZT 104/2021-59 podalo dne 19. 5. 2022 obžalobu proti obviněním E. T., L. S. a J. M., neboť se měli dopustit jednání, kdy se 19. 11. 2019 v Brně neoprávněně obohatili vylákáním vozidla ke škodě žalobce a následně dne 3. 12. 2019 v pobočce žalované J. M. v pozici jednatele společnosti xxx s.r.o. s vědomým podvodného způsobu, jakým se L. S. a E. T. zmocnili předmětného vozidla, které nechal přede dnem 21. 11. 2019 přeregistrovat na jím zastoupenou společnost xxx s.r.o., prodal toto vozidlo žalované, přičemž před jejími zástupci předstíral, že toto vozidlo patří společnosti xxx s. r. o.

6. J. M. dne 9. 2. 2022 vypověděl, že se na podzim roku 2019 se dostal do finanční tísně, E. T. o této skutečnosti věděl a v průběhu listopadu 2019 mu nabídl, že v případě, kdy na J. M. bude přepsána firma, zaplatí mu částku 15 000 Kč. U notáře v P. společně s panem T. a S., podepsal listiny, jejichž obsah neznal. Následně jej kontaktoval pan T. s tím, že potřebuje prodat vozidlo přes firmu, která byla na J. M. převedena. Společně s panem T. a S. jeli s předmětným vozidlem do provozovny žalované, přičemž v kanceláři žalované byl jednat o prodeji vozidla pan T. a S.; p. M. byl pouze následně vyzván, aby došel smlouvu podepsat. Po prodeji vozidla byl kontaktován panem T. s tím, že na bankovní účet, který si před prodejem vozidla na základě instrukcí pana T. založil, došly peníze za prodané vozidlo a byl panem T. požádán, aby peníze z účtů vybral. V provozovně žalované prodej vozidla dojednával pan T. a S.

7. Soud I. stupně po právní stránce odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a dále pak na ust. § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

8. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení dovodil z důvodu podání žádosti o vydání věci z úschovy a z důvodu zápisu majitele vozidla do registru vozidel.

9. Soud žalobě vyhověl, protože žalobce je vlastníkem předmětného vozidla, neboť vozidlo bylo žalobci odcizeno dne 19. 11. 2019 jednáním E. T. a L. S.

10. Obvodní soud vysvětlil, že na posuzovanou věc nedopadá ani ust. § 1109 ani § 1110 o. z., proto je věc nutno právně posoudit dle § 1111 o. z. Toto ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu nabytí movité věci od neoprávněného, když předpokladem takového nabytí vlastnického práva je jednak existence platného právního titulu a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci, avšak dobrou víru je v tomto případě povinen prokázat nabyvatel. Při posuzování dobré víry je rozhodné, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Měl-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností. Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti, a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Tato povinnost by měla platit zejména v případech při prodeji ojetých vozů (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2021 z 1. 2. 2022).

11. Žalovaná provedla kontrolu v dostupných registrech a zjistila, že vozidlo nebylo vedeno jako odcizené na území České republiky a Slovenské republiky, vozidlo nebylo vedeno ani jako předmět exekuce, ale na druhou stranu jí byl předložen jen duplikát osvědčení o registraci vozidla, vystavený dne 20. 11. 2019, tedy pouze několik dnů předtím, než byla uzavřena kupní smlouva se žalovanou jako kupující a jen den před tím, než dne 21. 11. 2019 mělo dojít k údajnému převodu vozidla z xxx s.r.o. na xxx s.r.o. Žalované bylo z provedené lustrace xxx zřejmé, že se jednalo o vozidlo, které bylo do České republiky přivezeno ze zahraničí, u vozidla došlo v dubnu 2019 ke snížení počtu najetých kilometrů o 54 000 km; již jen z těchto skutečností a s ohledem na předmět podnikání žalované, měly u žalované vznikat pochybnosti o původu vozidla. Další skutečností svědčící o důvodech, pro které měly u žalované vznikat pochybnosti, je např. cena, za kterou „prodávající“ vozidlo žalované prodala, když následně žalovaná vozidlo inzerovala k prodeji za částku vyšší téměř o 300 000 Kč, aniž by do vozidla byla částka v řádech statisíců žalovanou investována např. na opravy či vylepšení. Na základě těchto skutečností proto soud dospěl k závěru, že žalovaná nemohla být v dobré víře, aby se tak stala nabyvatelem vlastnického práva od nevlastníka, tj. xxx s. r. o., protože ani tato společnost se nestala vlastníkem vozidla, přestože její vlastnické právo bylo zapsáno v osvědčení o registraci vozidla. Obvodní soud akcentoval, že kupní smlouva nebyla uzavřena s vlastníkem vozidla (žalobcem), jemuž bylo vozidlo odcizeno jednáním E. T. a L. S., jež naplňuje znaky trestného činu a z tohoto důvodu byla na uvedené podána obžaloba.

12. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč.

13. Výrok III. odůvodnil ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., jelikož v řízení vzniknou státu náklady v souvislosti s účastí tlumočníka při jednání.

14. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání a domáhá se toho, aby odvolací soud napadení rozhodnutí zrušil a za vlastníka vozidla určil žalovanou. Podle žalované měl soud věc právně posoudit dle ust. § 1109 odst. 1 písm. b) o. z., protože žalovaná vozidlo nabyla v dobré víře a v rámci běžného obchodního styku od xxx s. r. o. (u které Městský soud v Praze usnesením č. j. 70 Cm 147/2022-3 zahájil řízení o zrušení obchodní korporace). Nad to žalovaná splnila veškeré i zvýšené požadavky, jež mohla jako podnikatel v daném oboru očekávat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2788/2011), postupovala s maximální možnou obezřetností a adekvátní péčí, vozidlo opakovaně prověřila několika nezávislými kontrolami, ani tato její povinnost však není bezbřehá (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Žalovaná tak má jednak za to, že unesla důkazní břemeno ohledně existence své dobré víry a jednak má za to, že procesní břemeno ohledně toho, že žalovaná nebyla v dobré víře, nese žalobce. Soudem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2021 nelze aplikovat na projednávanou věc s ohledem na skutkové rozdíly, upozornila na skutkové okolnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1837/2022 a závěry z nich vyplývající ohledně zákazu požadavku na přespřílišnou investigaci. Poukázala na rozpory ve výpovědi žalobce a jeho neochotu odpovědět na dotazy, na jeho prodlevu s podáním trestního oznámení, které způsobilo, že vozidlo nebylo v pátrání v době, kdy jej žalovaná koupila. Spekuluje o účasti žalobce na skutku, a zda se nejednalo o podvod, jehož obětí má být právě žalovaná. Dále uvedla, že statutární orgán společnosti xxx s. r. o. učinil v rámci trestního řízení čestné prohlášení, podle kterého společnost xxx s. r. o. nikdy peníze za prodej vozidla od žalobce neobdržela, což podtrhuje spekulace žalované o přímém vlivu účasti žalobce na celém sporu a nebytí vlastnictví žalovanou. Vědomí žalobce, že za vůz nezaplatil, pak odůvodňuje to, že se žalobce zdráhal několik měsíců podat trestní oznámení, a následné faktické ovládnutí společnosti xxx s. r. o. J. M. mělo pouze zahladit stropy po trestné činnosti. Uvedené čestné prohlášení navrhla žalovaná provést jako důkaz v odvolacím řízení.

15. Žalobce setrval na své dosavadní argumentaci stran vyvrácení dobré víry žalované a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Má za to, že fakticky bylo s vozidlem ze strany společností xxx s. r. o. a xxx s. r. o. obchodováno v rámci běžného obchodního styku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2021 aplikované obvodním soudem považuje za případné s ohledem na vyjmenované konkrétní okolnosti opakovaného převodu vozidla, a jeho nákupu vozu žalovanou, hodnotí provedené dokazování a uzavírá, že tvrzení o dobré víře žalované je v rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. IV. ÚS 3642/20). Žalobce má za to, že smlouva ze dne xxx je absolutně neplatná (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 a sp. zn. 21 Cdo 1258/2011). K pochybnostem o vlastnickém právu žalobce uvedl, že domněnky žalované popírá, vlastnického právo žalobce bylo prověřováno orgány činnými v trestním řízení, uznaly ho a nárok žalobce na náhradu škody v trestním řízení řádně projednávaly.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, byť z jiných než odvolatelem tvrzených důvodů.

17. Soud prvního stupně zcela správně mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem představovaným skutečností, že žalobce je maďarský občan s bydlištěm v Maďarsku, viz čl. 62 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „Brusel I bis“, danou sídlem žalované v České republice dle čl. 4 bod 1 ve spojení s čl. 63 Brusel I bis, účinného od 10. 1. 2015 (řízení bylo zahájeno dne 4. 5. 2020).

18. Pokud jde o právní hodnocení věci, tak soud prvého stupně přiléhavě použil o. z. pro posouzení otázky vzniku vlastnického práva žalované, neboť kupní smlouva ze dne xxx byla uzavřena v České republice mezi českými společnostmi v českém jazyce (kde bylo též výslovně sjednáno, že se smlouva řídí ustanovením o. z., bod 5. smlouvy z xxx). Rozhodným právem pro posouzení kupní smlouvy ze dne xxx je rovněž právo české dle s čl. 4 bod 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I.), když bydliště prodávajícího dle čl. 19 bod 1, 3 Řím I v době uzavření smlouvy bylo v České republice. K procesní otázce 19. Zástupce žalované k výzvě odvolacího soudu sdělil, že žalovaná se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětnému vozu vzájemným návrhem, soud jí za tento návrh vyměřil i soudní poplatek (č.l. 15), který žalovaná zaplatila (č.l. 16) a nadále setrvává na svém postoji, že se jedná o vzájemný návrh.

20. Odvolací soud uzavřel, že obvodní soud rozhodl jen o části předmětu řízení, tj. jen o žalobě, a nebylo doposud rozhodnuto o vzájemném návrhu. Odvolací soud proto považuje přezkoumávaný rozsudek za částečný (§ 152 odst. 2 o. s. ř.). K existenci naléhavého právního zájmu 21. Oba účastníci shodně uvedli, že nikdo z nich nepodal žalobu na nahrazení projevu vůle s vydáním předmětného vozu z úschovy.

22. Odvolací soud poučil žalující stranu při jednání dne 2. 3. 2023, aby doplnila tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu požadovaného určení, neboť ten není dán potřebou vyřešení předběžné právní otázky pro účely řízení o vydání úschovy a ani řízení o změně zápisu vlastníka vozu v registru.

23. Zástupce žalobce sdělil, že naléhavý právní zájem žalobce shledává v tom, že ještě před zahájením tohoto řízením požádal žalobce policii o vydání předmětného vozu a orgány činné v trestním řízení ho odkázaly na podání určovací žaloby. K tomu navrhl jako důkaz své podání ze dne 27. 2. 2020. Dále má za to, že v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy nemůže řešit předběžnou otázku, kdo je vlastníkem předmětného vozu.

24. Zástupce žalované uvedl, že když se žalobce rozhodl vydat touto cestu, tak se žalovaná připojila vzájemným návrhem.

25. Podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. preventivního charakteru a má místo tam, kde (1) její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, (2) v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků; tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod číslem 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, z poslední doby pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 197/2019). Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 811/2014, uveřejněný pod číslem 79/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Žaloba domáhající se určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972), případně lze uplatnit jinou žalobu, která lépe než určovací žaloba konečným způsobem vyřeší právní vztah mezi účastníky (tedy např. žalobou na nahrazení souhlasu s vydáním úschovy). Za nedovolenou lze považovat určovací žalobu právě tam, kde neslouží potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.

27. Pro úvahy odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu je určující skutkový stav, že předmětný vůz včetně součástí v podobě dokladů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 694/2006, ze dne 11. 4. 2007) byl uložen do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1, věty třetí trestního řádu. V takovém případě se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. (srov. Stanovisko NS ČR sp. zn. Cpjn 203/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod poř. č. 24/2007). Preventivní povahu určovací žaloby, která má být prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než jeho právní postavení bylo porušeno, není slučitelná se současnou situací, kdy věc je v úschově a žalovaná s jejím vydáním žalobci nesouhlasí. Tvrzené právo žalobce je již tedy porušeno, proto prevence (v podobě určování práva) ztrácí jakýkoliv smysl a žalobce již nemůže mít žádný právní zájem na určování daného práva, nýbrž má už jedině zájem na odstranění následků porušení práva, tedy na nahrazení souhlasu žalované s vydáním úschovy a na vydání předmětného vozidla včetně jeho součástí z úschovy. Právě tam se pak může v rámci žaloby na nahrazení projevu vůle zkoumat otázka existence práva či právního poměru jako otázka předběžná, ale už není vlastním předmětem řízení.

28. Naléhavý právní zájem na určení práva vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má žalobci dostat. Způsobem právní ochrany, která má být poskytnuta žalobci, se rozumí hmatatelný výsledek ochrany, který spočívá buď v jakési bezprostřední (přímé) konkrétní ochraně či zlepšení postavení žalobce, nebo v založení nové možnosti žalobce domáhat se (na základě tohoto výsledku) dalšími právními postupy své ochrany svého postavení. Odvolací soud však žádný skutečný přínos žalobcem požadovaného určení. V projednávané věci se žalobce mohl domáhat žalobou na uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy ve smyslu § 299 z. ř. s., takový pravomocný rozsudek je pak dle § 161 odst. 3 o. s. ř. nahrazením projevu vůle podlehnuvší strany.

29. Naléhavý právní zájem na určení práva byl sice dovozen tam, kde má být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném seznamu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), avšak tato judikatura není aplikovatelná v posuzované věci. Registr vozidel totiž není veřejný seznam (srov. rozsudek ze dne 20. 9. 2017 č. j. 22 Cdo 5330/2015-193, usnesení ze dne 26. 11. 2020 č. j. 29 ICdo 144/2018-105 nebo usnesení ze dne 27. 5. 2021 č. j. 23 Cdo 742/2021, podobně i nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 21/18) a navíc sám rozsudek na určení vlastnického práva ani spolu se žádostí pro změnu se zápisu vlastníka v registru silničních vozidel dle § 8 a § 8a zákona č. 56/2001 Sb. nepostačuje (viz dále).

30. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva nemůže být dán ani tím, že se účastníci na podání takovéto žaloby „dohodli“, ani v tom, že jim podání tohoto typu žaloby doporučil orgán činný v trestním řízení, protože zde projednávaná určovací žaloba nemůže objektivně vzato vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Určovací žaloba zde totiž nemá preventivní povahu ani nemůže předcházet dalším sporům a žalobám. Jiný pravomocný rozsudek, než takový, kterým je chybějící souhlas s vydáním předmětu z úschovy nahrazen, tj. např. rozsudek, kterým je určeno vlastnické právo k uložené věci, není sám o sobě způsobilým podkladem pro závěr o tom, že věc bude z úschovy konkrétní osobě vydána [shodně např. Jirsa, J. a kol Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha III (zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), Wolters Kluwer, Praha 3. vydání, § 298 - § 299 z. ř. s.].

31. Odvolací soud z tohoto důvodu považuje za irelevantní, že žalobce před podáním této žaloby znovu žádal policii o vydání předmětného vozidla a že ho orgány činné v trestním řízení odkázaly na civilní soud (neřešil tedy ani to, zda tím orgány skutečně zamýšlely podání samostatné určovací žaloby, nebo žalobu v řízení o úschově).

32. Otázka, kdo je vlastníkem vozu, má jen charakter předběžné otázky, kterou bude řešit soud v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy a tuto žalobu nelze pominout či nahradit určovací žalobou. Námitky žalobce, že v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, soud nemůže zkoumat otázku vlastnického práva jako předběžnou otázku, považuje odvolací soud za nedůvodné. Okruh předběžných otázek, které soud není oprávněn řešit, jsou v ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. a o žádný ze zde uvedených taxativních případů se nejedná.

33. To, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy vyžaduje posouzení otázky, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy, je věc judikatorně již vyřešená a dlouhodobě ustálená. Vlastnické (nebo jiné) právo k předmětu úschovy v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy řeší jako otázka předběžná a projeví se ve výroku rozsudku v podobě "nahrazení projevu vůle". Pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný "je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy", zakládá právo žalobce, aby mu soud vydal předmět úschovy; tím bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2127/2014). Navíc též pravomocný rozsudek soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nahrazuje žalobcem odepřený souhlas s vydáním předmětu úschovy žalovanému, bylo-li důvodem pro zamítnutí žaloby prejudiciálně učiněné rozhodnutí o tom, že žalovaný má právo na vydání předmětu úschovy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 293/2009).

34. Zodpovězení otázky vlastnického práva k předmětu úschovy v rámci řízení o nahrazení souhlasu lze mít za souladné se zásadou hospodárnosti řízení, požadavkem na co nejrychlejší a účinné vyřešení právních vztahů k předmětu úschovy a potlačování nežádoucího množení sporů.

35. Navíc pokud pak nikdo žalobu na nahrazení souhlasu s vydáním úschovy nepodá, tak zákon s touto pasivitou spojuje účinky v podobě připadnutí předmětného vozu státu, bez ohledu na výsledek tohoto řízení. Již z toho je tak zřejmé, že projednávaná žaloba je zcela zbytečným množením soudních řízení bez jakéhokoliv praktického dopadu, nemá dokonce ani žádný vliv na běh lhůt v řízení o úschově.

36. Dále žalobce argumentuje možností změny zápisu v registru silničních vozidel. Jedná se však o pouhou spekulaci, neboť žalobce žádný takový návrh na zápis změny vlastníka v registru nepodal (ačkoli tak měl učinit do 20. 9. 2019).

37. Podle § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3, 4, 7 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2019, (1) Zápis změny vlastníka silničního vozidla v registru silničních vozidel provádí obecní úřad obce s rozšířenou působností v případě převodu vlastnického práva na základě společné žádosti dosavadního a nového vlastníka silničního vozidla a nového provozovatele silničního vozidla, není-li totožný s dosavadním nebo novým vlastníkem. (2) Žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla nebo oznámení se podává do 10 pracovních dnů ode dne převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu. (3) Žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla obsahuje vedle obecných náležitostí podání údaje o novém vlastníkovi a provozovateli silničního vozidla podle § 4 odst. 2 písm. a); je-li provozovatel totožný s novým vlastníkem silničního vozidla, údaje o provozovateli se v žádosti neuvádí. Žádost podle odstavce 1 písm. a) podaná v listinné podobě musí být opatřena úředně ověřenými podpisy žadatelů; to neplatí, pokud obecní úřad obce s rozšířenou působností při podání žádosti ověří totožnost žadatele nebo je žadatel zastoupen na základě plné moci. (4) K žádosti o zápis změny vlastníka silničního vozidla se přiloží a) v případě převodu vlastnického práva 1. technický průkaz a osvědčení o registraci silničního vozidla, 2. protokol o evidenční kontrole silničního vozidla, který není starší než 30 dní, a 3. zelená karta vydaná podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, není-li silniční vozidlo vyřazené z provozu; b) v případě přechodu vlastnického práva 1. doklad o nabytí vlastnického práva k silničnímu vozidlu a 2. doklady podle písmene a); k žádosti se nepřikládají technický průkaz a osvědčení o registraci silničního vozidla, nemá-li je žadatel k dispozici, a protokol o evidenční kontrole silničního vozidla, podává-li žadatel současně žádost o zápis zániku silničního vozidla. (7) K žádosti o zápis změny vlastníka silničního vozidla se může vedle žadatelů uvedených v odstavci 1 písm. a) připojit další osoba, pokud nabyla vlastnické právo k silničnímu vozidlu před podáním žádosti ve lhůtě podle odstavce 2, a vlastnické právo k silničnímu vozidlu nabyla tato osoba v rámci výkonu podnikatelské činnosti zcizitele.

38. Podle § 8a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2019, (1) Došlo-li ke změně vlastníka silničního vozidla na základě převodu vlastnického práva a dosavadní nebo nový vlastník neposkytl potřebnou součinnost pro podání společné žádosti o zápis změny vlastníka silničního vozidla v registru silničních vozidel ve lhůtě podle § 8 odst. 2, provede obecní úřad obce s rozšířenou působností zápis změny rovněž na žádost dosavadního nebo nového vlastníka. (2) Pro žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla do registru silničních vozidel a její přílohy platí § 8 odst. 3 a odst. 4 písm. b) obdobně. Pro prokazování zmocnění k zastoupení platí § 8 odst. 6 obdobně. (3) O podání žádosti podle odstavce 1 vyrozumí obecní úřad obce s rozšířenou působností bez zbytečného odkladu dosavadního nebo nového vlastníka silničního vozidla, který žádost nepodal, a umožní mu se k žádosti vyjádřit. Má-li dosavadní nebo nový vlastník silničního vozidla, který žádost nepodal, v držení technický průkaz nebo osvědčení o registraci silničního vozidla, vyzve jej obecní úřad obce s rozšířenou působností k jejich předložení a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Pozn.: včerejšího dne nabyla účinnosti novela zákona č. 56/2001 Sb., podle které není nutno přikládat k žádosti technický průkaz, protokol o evidenční kontrole silničního vozidla, který není starší než 30 dní. Podle přechodných ustanovení novely provedené zákonem č. 432/2022 Sb., se řízení a jiné postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posoudí podle zákona č. 56/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Byl-li k vozidlu vydán technický průkaz vozidla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, přiloží jej žadatel o zápis vozidla do registru silničních vozidel k žádosti. Obecní úřad obce s rozšířenou působností do něj zapíše údaje o vlastníkovi vozidla a, není-li vlastník vozidla současně jeho provozovatelem, údaje o provozovateli vozidla, a registrační značku, kterou vozidlu přidělil, a sám již další technický průkaz k vozidlu nevydá.

39. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 10/2006, plyne, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k motorovému vozidlu je dán, jestliže bez tohoto určení nelze dosáhnout změny údajů v registru silničních vozidel. Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích byl novelizován (tj. obohacen o ust. § 8a zákonem č. 63/2017 Sb.) právě proto, aby existoval mechanizmus, jak i bez součinnosti vlastníka vozidla uvést stav zápisu v registru do souladu se stavem skutečným, tj. až po vydání judikátu ohledně existence naléhavého právního zájmu na určení vlastníka vozu. Navíc judikát byl vydán v situaci, kdy nejenže neexistovalo ust. § 8a v zákoně č. 56/2001 Sb., ale navíc žalobce neměl s ohledem na skutkové okolnosti možnost podat žalobu na vydání úschovy.

40. Rozsudek, kterým by byl nahrazen projev souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy, ve spojení s faktickým vydáním předmětů z úschovy, jsou společně způsobilé k tomu, aby žalobce dosáhl požadované změny v registru silničních vozidel. Nutno však zdůraznit, že pouhý rozsudku o určení vlastnického práva žalobce nepostačuje k tomu, aby žalobce byl zapsán jako vlastník vozidla, protože k tomu je nutno předložit doklady, které jsou společně s předmětným vozem v úschově Městského soudu v Brně. Určovací rozsudek by měl vliv na změnu zápisu jedině tehdy, pokud by byl žalobce jako vlastník zapsán a tvrdil by vlastnické právo (spojené s držbou vozu) žalovaného, který mu však neposkytl ve správním řízení součinnost, a kdy by tedy vyhovující rozsudek o žalobě na určení vedl k zápisu žalovaného jako vlastníka.

41. Není zřejmé, proč by měl pro účely správního řízení lépe posloužit rozsudek řešící pouze předběžnou otázku (kdo je vlastníkem věci), než rozsudek, který jako předběžnou otázku vyřeší, kdo je vlastníkem věci, a zároveň nahradí souhlas druhého účastníka s vydání věci z úschovy, na který navíc zajistí i faktické předání předmětného vozidla i s doklady. Netřeba totiž dodávat, že ke splnění podmínek zápisu změn v katastru je nutné, aby žalobce disponoval i dokumenty, které bylo spolu s autem dáno do úschovy; lze také konstatovat, že bez držby auta, technického průkazu a osvědčení je určení vlastnického práva žalobce jen akademickou debatou, resp. řešením předběžných otázky, které však neřeší nutnost podání další žaloby.

42. Odvolací soud tak uzavřel, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětu úschovy v nyní souzené věci jistě žaloba nesplňuje, neboť bude-li žalobě vyhověno, pak se tím neodstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků, protože tím nebude rozhodnuto o tom, komu má být vozidlo vydáno z úschovy a právní důvod podat žalobu dle § 299 z. ř. s. i nadále bude trvat. Jinak řečeno, deklaratorní rozhodnutí o určení vlastnického práva ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu není s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně toho, zda někomu z nich bude auto z úschovy vydáno a ani ohledně toho, kdo má být v budoucnu veden jako vlastník vozidla v předmětném registru.

43. Absence naléhavého právního zájmu je pak prioritním důvodem pro zamítnutí žaloby na určení, proto měl soud žalobu zamítnout z tohoto důvodu. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

44. Obvodní soud nyní rozhodne o vzájemném návrhu žalované a ve svém rozhodnutí zohlední názor odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Pokud se s ním neztotožní, přesvědčivě své odchýlení se od závazného právního názoru odvolacího soudu odůvodní.

45. Protože soud nerozhodl o celém předmětu řízení, není možno rozhodovat ani o nákladech řízení. Ve svém novém rozhodnutí proto obvodní soud rozhodne o celých nákladech řízení účastníků včetně tohoto odvolacího řízení.

46. Jen na okraj pak odvolací soud dodává, že státu skutečně vznikly náklady na tlumočné (které nebyly kryty zálohou), avšak jednalo se o zajištění práva žalobce na jednání v mateřštině a náhradu těchto nákladů stát právo nemá (§ 18 o. s. ř., viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 4. 1984, sp. zn. 1 Cz 15/84 publikované pod R 21/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Náklady tlumočného proto obvodní soud ve svém dalším rozhodnutí nikomu ukládat k náhradě nebude.

Poučení